Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 123 čitateľov

Mužské. Verná a falošná láska

96. O nedúveruj…


O nedúveruj se kráse,
krása múže te sklamati,
neb nebude dlouho trvati,
promení se v krátkém čase.

Ta, kde není cnosti,
pokud telo jest čerstvé a zdravé,
krása obrácena bývá práve
v ohavnost plnú starosti.

97. Nepochybuj o mém slove…


Nepochybuj o mém slove,
buď verná mne vernému,
reči mé jsou opravdové,
srdce mé sklonné k tvému,
od pokrytství[47] vzdálené,
v nemž bydlí jen pravda sama
a stálost již tobe známá,
srdce nepromenené.

Odvrž preč vše podezrení,
které srdce tvé kazí
a všemu rozveselení
skrz truchlivost prekáží.
Všecko ti pochlebuje,
ctná milost, svou príjemností,
nevinnou prívetivostí
tvé vúli posluhuje.

Již sem prisáhl skrz nebe,
že se tebe nespustím,
mnoho sem trpel pro tebe,
nijakž te neopustím.
Smiluj se, ať nechradnu,
prislib mne, tobe vernému,
rci: Múj si! Já srdci tvému
posvecuji, čím vládnu.

98. Devče prekrásné…


Devče prekrásné, pamatuj na mne,
ver, že nebude nám to daremne.
Tvoje bílé líčka
a černé očička
lúbím náramne.

V zahradce sedící na lavički,
líbali sme se jako hrdličky,
k večité vernosti
a v lásce stálosti
dali ručičky.

Ach, devče, devče, slib jestli zboríš,
ty moje srdce hnedky umoríš,
moje mladé kosti
z veliké težkosti
hrobem zatvoríš.

Nedej se svetu sklamati zlostne,
bys neplakala potom žalostne,
počkej si Lacíčka,
on ti líbat líčka
bude milostne.

99. Oznam mi, milenka…


Oznam mi, milenka, oznam holubička,
oznam, prosím, pravdu ze svého srdečka.

Co se te já zeptám, múj milý sokole,
rač nyní poslúchať, potešenie moje.

Verne-li ze srdce mne chceš milovati,
múj milý sokole, rač mi oznámiti.

Čili ledajako o mne premyšluješ,
ze srdce zradného zdaliž mne miluješ.

Jestli ledajako máš premyšlovati,
prosím, rač tvú lásku mne včil oznámiti.

Bych já po tej tmavej noci víc neblúdil,
moje sivé oči víc dále netrudil.

Jestli mne miluješ, já chci též milovať,
všem jiným panenkám chci valedikovať.

Uprímný chci býti tobe v každé dobe,
ješte i ten popel, co bude v mém hrobe.

Horí láska prudce, puká se mé srdce,
od velkej lúbosti zemdlívá velice.

Nuže, mé lilium, nuže, mé srdečko,
podej mi hubičku, podej krásné líčko!

100. Nedbám, nedbám…


Nedbám, nedbám, že mne nemiluješ,
nedbám, nedbám, že mne nechceš.
Jsem šuhaj svobodný,
kavalíru podobný,
nedbám, že mne nechceš!

Nechcem, nechcem, nechcem, falešná si,
nechcem, nechcem, podvodná si.
Mnohos slibovala,
málo splňovala,
nechcem, podvodná si!

Dobre, dobre, dobre jest tak žíti,
dobre, dobre jest zemríti.
Zústat v samotnosti,
užít veselosti,
dobre jest tak žíti!

101. Kdo chce vediet…


Kdo chce vediet, co jest láska?
Jest lidské omámení,
dobrého štestí prekážka
a očí zaslepení.
Kdo se zalúbí do koho,
byť byl jako Lucifer,[48]
nevidí mu podobného
a myslí, že jest anjel.

Nech sobe nejprv pomyslí,
kdo chce koho milovat,
a nech dobre srdce skusí,
bude-li v vernosti stát?
Nebo není kunšt započat,
ale kunšt jest dokonat,
kdo nemá stále milovat,
netreba mu započat.

Nejlépe to zná vypsati
ten, kdo to sám už skusil,
a kdo pro lásku težkostí
mnoho znášeti musil,
ani sobe nežádá víc
do lásky upadnouti,
mel-li by pro lásku také
velké trápení míti.

Láska tedy na nic dobré
človeka nedovede,
ale ješte mnohokráte
od dobrého odvede.
Škodí človeku na zdraví
i život ukracuje,
sen odnímá, srdce trápí,
veselosti zbavuje.

Človek ten jestiť prešťastný,
jenž nikdy nemiloval,
kterého Kupido vábný
do své moci nedostal.
Ten má vždy srdce spokojné
i mysl vždy veselú,
ale sotva na tom svete
takového naleznu!

Kdyby se mohl najíti
v svete lékar takový,
nejeden by volil jíti
do daleké krajiny.
Ale nech nikdo radeji
k té ceste se nebere,
neb lidé se mu vysmejí
a nenajde lékare.

102. Co sem za vec…


Co sem za vec, co sem provinil,
že mne náhle zavrhuješ?
Asnad už jiný
šuhaj falešný
jest, kterému preješ?

Není známo svedomí mému,
bych falešne te miloval,
kdybys žádala,
krev z mého tela
pro tebe bych nelitoval.

Nic težkého to mne nebylo
cez doliny, kopce jíti,
jen aby srdce
potešilo se,
bych tebe mohel spatriti.

Tu mám mojú odplatu vernú,
tu odmenu za mú lásku,
na mne se hneváš,
príčiny nemáš,
kdo nám činí v tom prekážku?

Kde se podela ta tvá uprímnost,
kam odešla lásky zjevnost?
V tak krátkém čase
zmenila si se,
o tyranské tvoje srdce!

Já ti nic zlého nevinšujem,
ve dne, v noci Boha prosím,
by si poznala,
jaks milovala,
já te predce v srdci nosím.

Však ty skoro na mne spomeneš,
když jiného faleš skusíš,
ty tvé černé oči
slzičky zmočí,
jed tvé srdce jesti musí.

Moja cesta truchlivá bude,
když já odsud jíti musím.
Ty znáš, Bože, sám,
jakú úzkost mám,
jakú bolest v srdci cítím.

A když má radost jediná
ty si byla, klenot, srdce
težces ranila,
však nezhojila,
o falešná milovnice.

Tvoje srdce chce se mnou vládnout,
avšak nezná mú uprímnost,
chce služebníka,
vždy milovníka,
zavrhuješ moju žádost.

Nežádám víc tvé milování,
neb již vidím falešnost tvú,
když chceš tak míti,
múžem odjíti,
já si snadno najdem jinú.

103. Ach, láska fortielná…


Ach, láska fortielná,[49] co si učinila?
že si mé srdečko tak težce ranila.

Ranilas mé srdce, již nemohu více
uprímne milovat, s tebou konversovat.[50]

Daleká, široká jestiť ona cesta,
po nejž se prochází moja mysl všecka.

Ne tak mé myšlení, jak mé potešení,
byla velká láska vždycky mezi nami.

Mladý vek nám nedá a rodiče bráňá,
já sem v lásce stálý, ty též také sama.

Já v lásce mej milej že sem, to dobre vím,
nezbrání nám žáden, to zajiste povím.

Dobrú noc ti dávám, moje potešení,
tobe ruce líbám, porúčám se nyní.

104. Ach, milá, mé srdce…


Ach, milá, mé srdce, proč mne zarmucuješ?
Proč ty políbení jiným udeluješ?

Však si mi slíbila ze srdce pravého,
že mne chceš milovat do skonání tvého.

Než jako já vidím, falešné srdce máš,
na mne jen pozeráš, jiným sa usmíváš.

Neznám, co se ti jen, o má milá, stalo,
že mne tvé srdce již milovat prestalo?

Než povez, milá má, ješte posledníkrát,
či mne chceš lúbiti, tomu já budu rád.

Jestli mi ty povíš, že mne více nechceš,
miluj si již potom, koho jen v svete chceš.

Nic mne již v tom Turci víc tešit nebude,
když mne tvé srdečko milovat nebude.

Tu hle, moja slabost, tu svúj konec vezme,
a zem, matka lidí, moje telo prijme.

Já nebudem v svete víc mít potešení,
když lásky proti mne v tobe, milá, není.

Ach, jak nestálá jest i ta krása lidská,
vnáhle se promení, i červené líčka.

Ach, jak jest nestálé všecko na tom svete,
a jen na krátký čas jako rúža v kvete.

105. Není už co ufať…


Není už co ufať na tom svete,
falešnosť, nevera v nem se plete,
není co veriti jeho kráse,
slibuje uprímnosť, klame zase.

Jak líbežnosť kvítku hned se mine,
když ranejší rosa se pomine,
tak sveta rozkoše a hodnosti,
nemají docela své stálosti.

Lásku a uprímnosť darmo hledáš,
darmo svou nadeji v jedné skladáš,
nebo už nastala taká moda,
že te dnes miluje, zítra prodá.

Jestli pak, šuhaju, chceš milovať,
musíš sám na sebe pozorovať,
nebo když tvou lásku jedna skusí,
lehko te zanechá, jiným zhnusí.

Lásky už na svete verné není,
okamžení trvá, hned se mení,
bars jest potvrzena i prísahú,
nemá jen do času svoju váhu.

Vezmeš-li manželku pro jej krásu,
tato te miluje jen do času,
neb kdyby i chtela vernou býti,
svet se usiluje ji skaziti.

Kam se již obrátíš, o šuhaju?
všade te naoko radi majú.
Hore nebo dolu vedla Váhu,
tu, kterou miluješ, ber na váhu!

Lásku a uprímnosť vždy rozvažuj,
potom se meniti opovažuj,
tak budeš šťastlive v tomto svete
s tovariškou žiti, co pták v lete.

106. Mel sem já milenku…


Mel sem já milenku, jedné vdovy dcerku,
nebolo jej páru v pešťanském vidieku.

Když sem já k ní prišel, tak mne privítala,
svoje biele ručky mne vždy podávala.

A už teraz len tak na mňa krivo hledí,
však se ona nazdá, že mne tím uhrozí.

Ale se já toho trucu nic nebojím,
když mne nemiluje, o ňu nic nestojím.

Všade jasno, všade, všade slunce svítí,
všade pekných dievek jako v poli kvítí.

Slamený mládenec najde zlatú pannu,
ne takú škaredú, týden nečesanú.

Tedy ty, má milá, budeš mojú ženú,
keď myši s mačkami na jarmok poženú.

107. Ach, já smutný…


Ach, já smutný, zarmoucený,
co já počnem robit?
Od velikého trápení
nevím, kde se podít!

V myšlenkách sem pohrúžený
nyní v tuto chvíli,
pre mámilou a nevernou
falešnú Zofii.

Radnej bych byl nohy zlámal,
než bych te byl poznal,
snad bych sem byl osožnejší
srdce nesužoval.

Zústaň zdráva, já vinšujem,
ale len zústání,
a když od tebe odejdu,
pújdu na vše strany.

Potisnem si klobouk dolu
a oči odvrátím,
v boji zhynem, vazy zlomím,
a život ukrátím.

Pomyslím si: Tys príčina
toho ukrácení,
ale ty proto nemineš
večné zatracení.

108. O tyranko srdce mého…


O tyranko srdce mého, proč si mne tak ranila,
proč si mému srdci mdlému velkú žalost vrazila.

Ach, umírám, ach, omdlévám, nešťastná milovnice!
Tvojou láskou sem sklamaný, falešná podvodnice.

Do očí si se stavela, jak bys mne milovala,
když sem od tebe odcházel, na jinýchs pozerala.

Tys falešne milovala, by sem se smeril s tebou,
ver mi tomu, má panenko, spomstí se Búh nad tebou.

Ach, zatmi se slunce jasné na obloze nebeské,
nevydávej svetla svého na to devče falešné.

Uder, hrome, obrať v oheň to pokrytské stvorenie,
nechať více nedodává srdci mému želenie.

A když se to všecko stane, žádám sobe umríti,
tebe, falešná panenko, nechcem víc milovati.

A když zemrem, dám si napsat na mojem novém hrobe,
že sem pro jinú nezemrel, krom jediné pro tebe.

109. Co si mám počati…


Co si mám počati, co delati mám,
spanilost lilie kde hledati mám?
Neb sem stratil srdce prevelmi milé,
jenž mé potešení bylo jediné.

Sionu, smiluj se, polituj nebe,
prispej truchlivému, dej hlas od sebe,
abych falš panenský s pokojnou myslí
premáhati mohel, zmocni mé smysly!

Ješte jednouc spomním na mú Zuzičku,
na mú prerozkošnú bílú hrdličku,
ješte raz zaplačem v údolí svetské,
Bohu vás poroučám, mamony[51] ženské.

Ješte raz na tebe, milá, spomínám,
a tobe ostatníkrát vale dávám,
nech svedomí trápí, nech te sužuje,
falešnice lstivá, nech te bičuje.

O bys čas veselý nikdy nemala,
bys nad mým neštestím vždycky plakala,
naposledy by te štestí sklamalo,
by se ti, falešnej, prevždy zle ďálo.

110. Ach, já nešťastný…


Ach, já nešťastný, já zarmoucený
a od mej milej juž opuštený
na večnost!

Ach, lúbost, lúbost, však si veliká!
Nedluho trvá, zmorí človeka
každého.

I mne zmorila velmi velice,
že musím jíti venku z Bystrice
pre milú.

Juž koňa vedú, muzika ide,
má milá plače, jako tu bude
samotná.

Neplač, má milá, v srdci uprímná,
kteráž mi byla nade vše milá,
milejšia.

Ach, moja milá, cos učinila,
slib si zrušila, mne oklamala
velice.

Oklamala si svého milého,
rozhnevala si Boha samého
na nebi.

Pán Búh te skáraj za tu prísahu,
kterous mi dala, stojac na prahu
onehdy.

Ach, zústaň u nás ješte jedenkrát,
zústaň s tvým koňom u nás nocovat,
múj milý.

Už som proboval nie tých sto razí,
není si hodna mojích peňazí,
čo som dal.

Ješte jedenkrát budem probovat,
ak neobdržím, budem vandrovat
do sveta.

A keď já puojdem cez ten šírý svet,
jak sa zamárním, ty budeš mat hriech
veliký.

Dám koráb stavet mezi horami,
tam budem bývat s mými sluhami
do smrti.

Tam budem bývat, kúriti dohán,
nedám sa zviesti falešným pannám
nikdy viac.

A když já umru, dám si vypísat,
zlaté litery dám si malovat
na múj hrob:

Tu leží telo, tu ležia kosti
ne od roboty, než od lúbosti
veliké.

111. Ach, pročže mne tak…


Ach, pročže mne tak bohové nešťastným učinili?
A mé srdce do vezení tak težkého vsadili?
Tys, milá, a ne jiná
trápení mého vina,
tys zármutku, tys težkosti tak veliké príčina.

Já sem te z čistého srdce vždy uprímne miloval,
nad všecky poklady sveta tebe sem považoval,
dal sem se ti celého
bez falšování všeho,
než ach, polituj se nebe, bez užitku žádného.

Tys zpočátku mne svú vernost dost tuze slibovala,
že mne nikdy nezanecháš, tuze se zavázala.
Než kde tvé slibování?
Ach, kde i mé ufání?
Kde užitek uprímného našeho milování?

Ty po koutách diškuruješ,[52] já se na to dívat mám?
Ty na mne pohlédnout nechceš, já za tebou umírám,
chcem-li k tobe promluvit,
odpoved musím koupit,
ach, nešťastná ta hodina, když sem mel k tobe stoupit.

Jehožs nikdy nevidela, z nehož tobe nikdy nic,
tomus lásku obecala, miluješ ho mnohem víc.
Ej, počkej, však ty skusíš,
pokutu trpet musíš,
ovoce jednouc tvé zlosti neomylne okusíš.

Já to sice vyznat musím, že tebe zanechati
težší vec jest, než s ukrutnou smrtí se potýkati.
Než ver mi tomu stále,
že nechci s tebou dále
známost míti, a tak prijmi moje ostatní vale.

Vás pak, bratri moji milí, ješte prosím srdečne:
Nedávejtež vaši lásku každé panne všetečne,
neb když nejvíc slibuje,
tudy lež v srdci kuje,
ba ešte i pri oltári, když prisahá, falšuje.

112. Vale, marný svete…


Vale, marný svete i lásko falešná,
v obou jest nestálost, nevernost hamižná.[53]
Búh te trestat bude za mú lásku vernú,
neb si mne sklamala, pohrdnúci se mnú.

Protož te poroučím Bohu samotnému,
miluj, koho míníš a buď verná tomu,
ostatní prosinec mému milování,
neprestupná meze našej kratochvíli.

Minulo čtyrikráte pet týdnú, nic více,
v kterých milovalo moje verné srdce.
Co jest milovalo? Jedinú falešnost,
musí včil banovat za svú stálú vernost.

Minulo století, mine ješte druhých,
nenajde se láska víc mravú takových.
Chcem, by se mívaly dobre tvoje prahy,
které prekráčely moje mladé nohy.

Mej se dobre i ty, stromčeku zelený,
pod nímž se rozloučil N. N. rozžialený,
nebudeš slyšet víc hlas hrání mojeho,
lebo sem zanechal lásku srdce tvého.

Minula se láska, která verná byla,
jako rúže krásná, jenž barvu stratila.
Neb jako když vúni stratí tubirozna,
tak že ledva nekdo, že kvet byla, pozná.

Avšak jako stálý rozmarín zelený,
tak mé srdce vernost do smrti nezmení,
proto již dokončím, ponevádž již mám dost,
neb není stálejší než sama nestálost.

113. Jest sic pravda…


Jest sic pravda, to netajím,
všecko uprímne vyjavím:
Miloval sem te velice,
však nebudem nikdy více.

Láska verná byla ve mne,
tys však ukázala zjevne,
žes falešne milovala
a mne špatne oklamala.

Láska činí velkú bolest,
když zví človek, že sklamán jest,
zvlášte srdci uprímnému
naproti tak falešnému.

Florentina pekné jméno
bylo ode mne váženo,
již ho nechcem v srdci nosit,
ale z neho ven vyhodit.

Nedbám, žes to učinila,
jinú známost vyvolila,
vím jiste, že obanuješ,
co si byla, to nebudeš.

Škoda, že sem tolik krokú
pro te činil za pár rokú
a mnohýkrát v déšť i blato
chodíval, nedbaje na to.

Nemysli si, že te klajem,
ze srdce ti dobre prajem:
Nech ti je Búh na pomoci,
jak v jasném dni, tak i v noci.

Jiste, jiste obanuješ,
lamentovat, plakat budeš,
nebo verné milování
chtel sem držet do skonání.

O tvém falši sem nevedel,
to sem neskoro jen zvedel,
že jen v oči ráda vidíš,
jináč mluvíš, jináč myslíš.

Prečti dobre tyto verše,
které M. Ferdinand píše,
nech jest M. jen tobe známo,
nemusí být všudy zjavno.

Jedenáctý verš spisujem,
falešnost tvú vyjevujem,
jak úlisnost múž sklamati,
máš si každý príklad dáti.

Vale, jenžs mi milá byla,
to byla tvá dobrá vóla,
že sem s tebou rozloučený
a skrz faleš zavedený.

114. Býval som veselý…

[54]


Býval som veselý v mej mladosti,
ale zahynuly mé radosti,
tešil som sa s mojú milú,
už musím nabývat zase inú.

Verná vždycky byti slibovala
a mňa statečného oklamala.
Sklamala sa sama seba,
tak jej, falešnici, tak jej treba.

A ja vám, šuhajci, radu dávám,
klamajte dívčence, napomínám,
klamajte ich, neni vina,
nech bude každý den milá iná.

115. O Fortuna…


O Fortuna, hrozná bohyne,
proč si se rozhnevala?
Proč si k obydlení v tvém lúne
mne víc místa nedala?
Nekdy srdce jak smyslelo,
hned se mi štestí zasmálo,
a již kolikrátkoli svitá,
nový smutek mne vítá.

Co sem za vrch štestí pokladal,
v čem držel mé kochání,
pri tom sem mé neštestí zbadal
beze všeho nadání.
Múj domnelý cuker a med
jsou jen pouhá horkost a jed,
pod ochranou verné milosti
ctil sem modlu plnú lsti.

Zradná milovnice mne zvedla,
kvílí ve mne mé srdce
tak, že i tvár má všecka zbledla,
milovav ji velice.
Já ji nad svet sobe vážil,
milovat se verne snažil,
když sem život svúj považoval,
nadeň sem ji šacoval.

Že mne miluje vždy verne
zevnitrne svedčila,
když sem se jí zjevil dúverne,
v srdci falše nosila.
Tu mne vernost slibovala,
tam jiného milovala,
nešťastného mne milovníka
sklamala lest veliká.

Do smrti vernost sem jí slíbil,
ona se zavázala,
pečetí svedomí potvrdil,
i ona prisahala.
Bez ohledu již na sliby
te pohrdá, jiných líbí,
než ten kalich ona nestratí,
zradnost ho jí navrátí.

Až se srdce snad ve mne puká,
když se mám s ní loučit již,
žádná bolest neb tela muka
nepúsobí rovný kríž.
Ona falešne myslila,
zrádným kunštom mne mámila,
abych pokojne živ byl dále,
tvé lásce dávám vale.

116. Ach, o lásko srdce mého…

[55]


Ach, o lásko srdce mého, tys mne tuze zranila,
prudkým ohnem velkej lásky srdcos mi podpálila.
Všecek smutný pre mú milú odevzdaný som bludu,
miloval sem z celej lásky, však juž vícej nebudu.

Jestli mna ty, má najmilší, len s fortelom miluješ,
Boh zaplatí tvojej duši, však naveky zlituješ.
Jestli mna ty trápit budeš, já prekrásný zruším kvet,
zajisté hamby neujdeš, to uvidí celý svet.

Zasviť mesíc z vysokostí a poteš srdco moje,
zajisté ništ falešnosti nenalezneš ty pri mne.
Osviť tmavé nočné časy a ukaž mi Iličku,[56]
kde bych mal srdcu hledati, ach, krásnú holubičku.

Vrchy, skaly, tmavé lesy, chcete mne milovati,
že mne více ništ neteší, mám všecko zanechati.
Zlata stríbla mám v hojnosti, predca mi moc chybuje,
perel a drahých kamenov — predca srdco lituje.

Och, natura![57] Čos myslela, žes mne tak podmanila,
oheň neskončenej lásky tuze si podpálila.
Jestli mne ty, lásko verná, neprestaneš trápiti,
tak já mosím v mladém veku do hrobu pospíchati.

Když si o svete rozjímám, nenacházím len marnost,
za laskavé milování odplata je nevernost.
Osviť, slunce s jasnou tvárou, tuto smutnú dolinu,
poteš srdco zarmucené v tak žalostnú hodinu.

Ach, panenky týchto časov, však ste velmi falešné,
sotva jeden preč odinde, už pozíráte v okne.
Všecka láska hned prestává, čím milý preč odejde,
hned za jinšími pozírá, či skoro taký prinde.

Adie, má najmilejší, ostatné vale dávám,
adie, najuprímnejší, už já ťa zanechávám.
Za tvú lásku ti dekujem, s kterou si mna držala,
však vždy ze srdca litujem, žes mna tak oklamala.

117. Klesnú všetky údy moje…


Klesnú všetky údy moje od velkého trápení,
tercha srdce zahružuje, ach, velkost zarmúcení.

Oči zrak svúj utratily, včulek juž nevidím nic,
barvu všecku premenily, ach, škoda mých bílých líc.

Velkým svazkom povázaný múj jazyk včulek mlčí,
husté a krvavé slzy vylévajú mé oči.

Slovem, tak sem všetek zranen pre teba, duša milá,
že netreba žáden plamen a jeho velká sila.

Vím ale já tvoju faleš, já teba tu zanechám,
neb ty jiných víc miluješ, vernost u teba nemám.

Maj se tedy dobre, milá, budem se vždy modliti,
že si ty falešná bola, nech ti Pán Boh odplatí.

Darmo sem si, moja milá, mnoho si rozmyšloval,
když si ty mne nelúbila, darmo sem se unúval.

Za kterú já tebe lásku ponižene ďakujem,
ani vícej žádnú ženskú osobu nemilujem.

Miloval sem, juž banujem z celého srdce mého,
že sem se já tak zalúbil do srdca falešného.

Za to všetko a za jiné, hle, smutný si ďakujem
a šťastlivé srdce verné já tebe včul vinšujem.

Dokud zdráva tuto žiješ, ži šťastlivá, veselá,
ani vícej mne nezvedeš, jak si mne náhle zvedla.

Všetkých také napomínám já slobodných mládencov,
aby žáden nepozíral víc panenkám do očov.

Já sem tak nešťastný zostal verící neverícej,
nadevšetko sem miloval, nebudem ťa juž vícej.

Ani teba smrt z mých očí mne nikdy nevytrhne,
budú plakat černé oči pro tvé srdce neverné.

A když budeš pochována do zeme tejto tmavej,
tento nápis já položím smutný pri hlave tvojej:

Tuto leží jedna panna v milování všetečná,
telo její bylo krásné, ale duša falešná.

118. Vidím já…


Vidím já, že na jar všecko jest veselé,
když role i pole všecky sú zelené.

Hory zelenajú, ruže červenajú,
ptáčkové po poli vesele spívajú.

Ale já nešťastný v tom skladám mú radost,
když musím urobit mému srdci žalost;

Smutné mé líhání, smutné mé vstávání,
smutné je, má duše, o tobe myšlení.

Dost som sa zdržoval na tebe hledeti,
predca som nemohol na to zabudnouti.

Jak na teba pozrem, slzy mi padajú,
že mosím premenit tu moju nádeju.

Ach, ve snách uznávám težkost srdca mého,
nezapomeň na mne, šuhajka verného.

Že ty o mne myslíš všeliké klebety,
vím, že ti je ťažko to o mne vedeti.

Ale mne víc trápí tvoje domlúvání,
žalostne rozjímám, kdo a proč mne haní.

Padajú mi slzy, zalamujem ruce,
nemôžem potešit své žalostné srdce.

Já som ostatní raz od teba preč išel,
zarmútilas ve mne mú predešlú mysel.

Jaké jest to ke mne lásky tvej znamení,
keď mi nedáš míti s tebou potešení.

Mé verné srdečko z nenávisti raníš,
mne pro lidské reči k tobe cestu bráníš.

Ešte neumírám, už ma opovrháš,
ešte duša ve mne, už mne ohováráš.

Juž vidím, že žádáš, bych k vám nechodíval,
abych mú uprímnost juž pred tebou skrýval.

Odpusť mi, duša má, že som k vám chodíval,
že som ti aj nekdy prekážku robíval.

Keď som dary nosil, tys jich rada brala,
kamarátky prišly, furmus vybírala.

Ale počkaj, milá, všecko sa ti vrátí,
moju krivdu Pán Boh všecku ti zaplatí.

Mala by si vícej mokré tvoje líca,
keby si vedela ťažkost mého srdca.

119. Povstal sem náramne smutný…


Povstal sem náramne smutný s mého lúžka,
neb se horší na mne má drahá Evuška.

Tak v mé prítomnosti včera naríkala,
že mé vnitrnosti bolest pronikala.

Když její tvár smutnú sobe predstavuji,
v srdci mém ukrutnú starost obnovuji.

Radost srdce mého, prestaň se rmoutiti,
jestliže smutného mne chceš potešiti.

I zítra když vstanu, smutný nechám lúžko,
jak te rozhnevanú mám spatrit, Evuško!

Já v mém srdci nosím jen tebe jedinú,
o odpusť mi, prosím, Evuško, mú vinu.

120. Boriško, Boriško…


Boriško, Boriško,[58] mé milé srdečko,
kdy na te spomínám, hned pro te omdlévám.

Omdlévaje velmi pro krásu spanilú,
kterú v svém panenství prokázala milú.

Kdy sem k tobe prišel, dalas pekné slová,
tak si mne podvedla, o nešťastná panna.

Kdy sem s tebú mluvil, mnoho si slíbila,
avšak skutkem samým to si nesplnila.

Dobrá noc jest tobe, Boriško premilá,
která si mi verná a uprímná byla.

Za tvoju uprímnost a lásku srdečnú,
žehnej te Hospodin milostí svú božskú.

Dejž Búh tobe všecko, co žádáš od neho,
zdraví, požehnání i všeho dobrého.

Všeho, co protivné, nech Búh od te vzdálí,
by te neobklíčil zlý pád nenadálý.

V hojnosti mej a tak ži z božskej milosti,
bys neokusila nižádné žalosti.

A prosím, kdy se již priblíží tvúj konec,
by si obdržela ten nebeský venec.

Venec ten zelený abarem[59] prehojný,
jako ten pták páva v svých prepekných perích.

Ona chodí pekne, až se za ní skveje,
tak všecko stvorení perím prevyšuje.

Stvoril ji nade vše ptáky najpeknejší,
jako kterú pannu najvyvýšenejší.

Polituj, má panno, co si mi slíbila,
dejž to milý Pán Búh, bys toho žalila.

Po zdejším pak žálí, by te privítali
ti svatí anjelé preslavnými kúry.[60]



[47] pokrytstvo — pokrytectvo

[48] Lucifer — vodca anjelov, ktorí sa vzbúrili proti Bohu a boli potom svrhnutí

[49] fortel (nem.) — lesť, fortielny — ľstivý

[50] konversovať (franc.) — shovárať sa

[51] mamona — márnivosť

[52] diškurovať (lat.) — shovárať sa

[53] hamižný (maď.) — falošný

[54] Text prenesený z Dodatkov, NZ II, 400. Ako: Zachodí slunečko.

[55] nitrianska

[56] Ilička — hypokoristikon k Elena

[57] natura (lat.) — prirodzenosť

[58] Boriška — hypokoristikon k Barbora

[59] abar (lat.) — drahocennosť

[60] kúr — chór




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Prihlásenie do Post.sk Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.