ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Len tú jednu dcéru máme,
komuže ju vychováme?

Či tým peštianskym juristom,^[1]
či liptovským civilistom?

Bože muoj, Bože muoj, čo sem učinila,
veď sem já šuhajka zrazu zalúbila.

Zrazu zalúbení nikdy dobré není,
nebo se to mení v každém okamžení.

Zalúbila sem ho ne ze všetečnosti,
ale ma zmámily jeho pekné cnosti.

Jeho pekné cnosti do očú hluboce,
jeho milé reči kvaply mi do srdce.

Kdo by ho nelúbil, když se zná zalúbit,
kdo ho ráz uvidí, musí ho zalúbit.

Však sem ho já též jen jedenkrát videla,
od té chvíle moja duša za ním mrela.

Težko se zabudne, čo raz vidí oko,
nebo se to vhryze do srdce hluboko.

Já sem ho lúbila i lúbit ho budem,
dokud na tom svete smutná živa budem.

Já sem ho lúbila, čo já múžem z toho,
aj ho lúbit budem, čo koho do toho.

Ješte i vtom hrobe, duše má, naň spomeň,
a vždycky verná buď, neb zaslúžil. Amen.

Uprostred morských nerestí
čeho se mám truchlá jít?
Čiň se mnou, co chceš, neštestí,
v milosti chci verná být.
Zrozená sem ku trápení,
já soužená,
zarmoucená,
zlým vecem konce není.

Má radost již pohrbená,
večný smutek oblekla,
má veselost zatemnená,
nadeje má utekla.
Kdo nad tou nešťastností
bude lkáti,
litovati
mé srdečné vernosti?

Není, kdo by mne litoval,
daremne se žaluji,
není, kdo by potešoval,
muky se rozmnožují,
neb rána má skrytá jest,
žáden z lidí
ji nevidí,
srdce zná duše bolest.

Já, o nebesa laskavá,
jen v vás nadeji skladám,
nech mne prikvačí noc tmavá,
v blesku vašem nepadám.
Vám všecko, čím se mučím,
s mou úzkostí,
s mou horkostí
obetuji, poroučím.

Ej, milý múj, milý múj,
jak mne sklamal pohled tvúj!
Ej, sklamal mne velice,
takže i moje líce
plače, Bože, polituj!

Stalo se to pro tebe,
múj milý, že jen v sobe
musím lásku dusiti,
aniž komu zjeviti
ji nesmím, krome tebe.

Tobe se jen zdúverím,
že si spravedliv, verím,
nebo sem te poznala,
když sem te milovala,
že mi chceš být verným.

Ej, kdybych já to smela
vyjeviti docela,
co se deje v mém srdci,
jak horí láskou vroucí,
i tebe bych pohnula.

Ráda na te mojíma
hledela bych očima,
než to zjevne činiti
a na tebe patriti
nesmím pred domácíma.

Ale i v ten čas moje
hledí oči na tvoje,
když obracené nejsou,
predce ony tvoje jsou,
ver, milý, obidvoje.

Šuhaj, kdybych vúli tvé
Utratila sliby své,
Lituj mé nemožnosti,
Ej, netrap moji duši,
Kdy te miluji verne.

Mé milé srdečko, veru ťa milujem,
z srdce uprímného vše dobré ti prejem.

Jestli múžeš býti v mojej uprímnosti,
nezúfáš tak sobe v tej tvojej žalosti.

Či ta tvoja cesta nebude daremná?
Nech len duša tvoja v nej bude uprímná.

Holúbček múj sivý, nehnevaj se na mne,
neb te tak milujem, jako sama sebe.

Dušičko má milá, prijďže večer ke mne,
najdeš otevrené moje prednie dvere.

Prijď pod okenečko, tam se mi opovíš,
já ti dám znamení, ty trochu poshovíš.

Jaknáhle oblečem já se do letnice,
múžeš smele vjíti do mojej svetlice.

Prepeličko moja, veru ťa milujem,
od velkej milosti div se nepominem.

Holúbček múj milý, já te rada vidím,
pro prílišnou lásku div se neumorím.

Když budeš míti
ke mne prijíti
na zálety,

odkaž neb odpíš, múj milý,
já chci až k háji v tú chvíli
jít v ústrety.

Nedala by duše má
za nekolko sto zlatý,
kdybych mohla tvé krásné
líčka len raz bozkati.

Byl by mne to vdečný zisk,
aby ten tvúj sladký pysk
aspoň raz mé gambičky
mohly okoštovati.

Ale mne jest daremné
pres sklenicu med lízat,
ješte to daremnejšie,
co te nechce milovat.

Ve dne, v noci vždy túžit
a nikda nič neužit,
bohdaj sa nenarodil,
který takto má lúbit.

Když sem med neskusila,
nestála sem o sladkost,
kdybych nemilovala,
necítila bych žalost.

Co mne nejvíce morí,
za tím srdce mé horí,
a co mne delektuje,^[3]
to mne v hrob uvodí.

Často se ukazujem,
že neznám víc milovat,
než srdce mé plamenem
neprestává plápolat.

Trebas jako se hájím,
co milujem, to tajím,
než to všecko daremné,
jednak si srdce raním.

Ach, já sem na svete nešťastlivá!
Kdo by mi ukázal, kde jest jiná,
která by srdce
své a tak prudce
do neštestí velikého zahrúzila?

Já sem upadla v velké trápení,
pro jednoho sem vždy ve vezení,
nebo mé srdce
vždy ve mne plače,
pochybujem o jeho milování.

Ach, Kupido,^[4] mej nade mnou lítost,
spomeň na mé slzy, že jich vždy dost
vylévat musím,
každý den skusím
horkosti, neb zradného v mém srdci nosím.

Ach, prestaň, mé srdce, již kvíliti,
nedej se Amoru^[5] víc trápiti,
nech te netrápí,
neb se ti tratí
tvá krása a veselost, kdo ti ji vrátí?

Neplač, bars bys opustit musela
toho, koho si verne lúbila,
jeho nestálost,
velikú žalost
spúsobí, nebo ho zas oklame jiná.

Venuše,^[6] dej mi na to zapomenúti,
k čemu mne dnem, nocí Amor nutí.
Nač milovati?
Tajne vzdychati?
Pro zradné srdce musím v hrob upadnúti.

Na múj hrob dám vyryt na kameni:
Prenešťastlivé jestiť lúbení,
varuj se dáma
lásce poddaná,
bys neprišla do toho, čo dá trápení.

Ach, never kavalíri žádnému,
aniž mej jakú dúvernost k nemu,
na se pozor dej!
Ze mne príklad mej,
abys neprišla i ty k hrobu tmavému.

Začala som kvitnút v tomto jarním čase,
srdce mi zaniklo, zemdlela som zase.

Byla som vsazena milému do srdce,
verne mne miloval, zanechal mne zase.

Na mojem srdečku otevrená rana,
koho ja milujem, od toho mne bráňá.

Nebráňte, nebráňte, neb nezabráníte,
ach ranu na ranu na srdce neklaďte!

Sladký med i cukor, ješte lúbost sladšia,
a kdo musí tajit, tam jest najhorčejšia.

Kdo ji múže užit, jest nad cukor sladšia,
i nad karbunkulus,^[7] nad diamant dražšia.

Ach, prileť, slavíčku, k okenku,
prines od milého novinku!
Cože si on myslí,
že mne spustil s mysli,
smutná panenku?

Ach, slúžila mi jest fortuna,
teď sem zústala sama jediná,
jak když holubička
od svého samečka
jest opuštena.

Spadnite na mne, hory i doly,
prikryjte mne, tmavé údolí,
že mé potešení
prišlo ku skončení
již v tuto chvíli.

Ach, múj milý, drahý obrázku!
Ach, nezapomínej na lásku!
Nechže slib tvúj stojí,
že budeme svoji
v manželském svazku.

Nic si ty panenko, nemysli,
že by te on spustil z své mysli,
on tebe chce vzíti,
i s tebou chce žíti
až do své smrti.

Že te verne miluje, to znáš,
aniž tomu sama odpíráš,
odešel na cestu,
avšak ješte dnes tu
videti ho máš.

Preleť, ptáčku,
sokolíčku,
cez ten hájík zelený,
povez mému
nejmilšímu,
oznam jemu novinu:

Že sem živá,
žalostivá,
utešení zbavená,
a za milým
horce kvílím,
když ho já tu nevidím.

Preleť ptáčku,
sokolíčku,
cez ten hájík zelený,
povez mému
nejmilšímu,
ach, že já již umírám;

Težko jest mi
živu býti,
když potešení nemám,
volím sobe
ležet v hrobe,
nežli žíti bez neho.

Ach, vy časové predešlí,
kam ste se podeli,
kde a kam ste mne odešli,
mne smutnú zanechali?
Kde si, srdce mého radost,
kontentu jedinká má žádost,
kde a kam si se podela,
mne smutnú zanechala.

Já te hledám zarmúcená,
nikde te nenalezám,
oči své obracím sem tam,
avšak te neuhlídám.
Snad si se skryla do zeme,
kdež já nemohu více k tobe
žádného slova promluvit,
bolest srdce vyjevit.

Asnad se pod nebem najde,
který mi ji navrátí,
mé žalostné naríkání
na radostné obrátí.
Já trávím dny i hodiny
v mého srdce velkém bolení,
a kdož by mne politoval,
žádného v svete není.

A když tu v zármutku žijem,
však umrem s veselostí
s tímto nápisem nad hrobem:
Tuto ležia ty kosti,
tuto leží i to telo,
které od lásky zemrelo,
v popel a prach obrácené
v lúnu té matky zeme.