Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 108 čitateľov

Lúčenie, odvandrovanie, smrť

132. Ach, má milá…


Ach, má milá, mé potešení,
smutné bude naše loučení,
když te já utratím,
kam se já obrátím
zarmoucený?

Zarmoucený, neveselý den,
v kterém se já s tebou rozejdem,
beda srdci mému,
takliž bude tvému,
když preč pújdem?

Pújdem polem, pújdem horami,
zmáčejíce líčka slzami,
žalostne kvílíce:
Ach, kde si, mé srdce?
Ohlas se mi!

Ohlas se mi v poli, v hájíčku,
ať te slyším, múj sokolíčku,
a když te uslyším,
hnedky se poteším
pri tvém líčku.

Pri tvém líčku, jen to dát múže,
by mi kvetla radosti rúže,
bez tebe, má milá,
má duše veselá
nikdy nebude.

133. Žiaľ, žiaľ…


Žiaľ, žiaľ, na mém srdci žiaľ,
ach, pre teba, má milá,
milenka má uprímná,
žiaľ, žiaľ, na mém srdci žiaľ!

Ach, ach, ach, svete marný!
Milú musím zanechati,
dálej se prestehovati,
ach, ach, ach, svete marný!

Pújdem polem, horami,
zmáčejíc mé smutné očka,
zvlažujíc mé bledé líčka
všade mýma slzami.

Ten, ten bude šťastný den,
když ja s milou pred oltárem
kleknem na ten tvrdý kamen,
ten, ten bude šťastný den.

134. Nejmilejší srdce moje…


Nejmilejší srdce moje, dovol k sobe pristoupit,
s tebou, múj drahý rubínku, bych se mohl rozloučit,
neb nastává smutný čas,
hodinka se približuje, káže rozloučiti nás.

Ach, zastavte se, hodinky, učiňte prodloužení,
bych já se svou nejmilejší mel dlouhý čas k toužení,
zastavte se den i noc,
včil, o ty slunce nebeské, učiť milování moc.

Ach, nešťastné oznámení, takliž se odmeňuješ?
Když od potešení mého již srdce odlučuješ!
Ach, nešťastné toužení,
když bez tebe malá chvíle jest mi večné vezení.

Když jináče byt nemúže, jen abych maširoval,
obrať ke mne tvé očičky, bych radostne vandroval,
maluj mne v tvých, já te v mých,
by nás jeden stánek lásky vždy zdržoval svázaných.

A když, má nejmilejší, již já klobouk s hlavy snímám,
tvoje rubínové líčka ješte políbit žádám.
Ruku tobe podávám,
adie,[71] má nejmilejší, tvúj služebník zústávám.

135. Dobre se mejte…


Dobre se mejte,
ruky mi dejte,
prátelé moji,
tak se mi zhojí… žalost má.
Žalost, trápení
ve mne se mení,
když již prichází,
na mysl schází… hodina.
Hodina težká,
ona mne mešká,
ortiel vydává,
trubač svolává,
už kone vedú,
už já preč pújdu,
už se já s vami… rozlúčám.

Loučení težké,
soužení velké,
falešná radost,
má milá radost… prestává.
Spomeň si težce
k posledku ješte,
kde tvé bydlení,
milé spívání… zústává?
Proč jíti musím
a tenkrát skusím
zimu i horko,
nad hlavou tolko
strach, bídu, psotu,
takovú notu
neprítel sobe… zaspívá.

Vy tehdy na mne
myslite verne,
kterí ste milí
aspoň v tu chvíli… žalostnú,

(Tu 5 veršíkov chýba.)

Pro kterú ranu
ostat nemohu,
lekáre hledám,
felčíre žádám,
aby mne zhojil,
se srdcem spojil,
hodinu vzdelal… radostnú.

Ach, preradostná,
k tomu milostná,
neb ty, má milá,
budeš má sila… v srdci mém.
Tvé milé spání
mú bolest zhání,
to buď múj flajster,[72]
kontentu lajster… milostný.
Protož nemeškej,
v mej mdlobe težkej
neníť mi dosti
svojej hodnosti,
jenom ty sama
jsi má ochrana,
tedy sem velmi… žalostný.

136. Jak kvet jarní…


Jak kvet jarní dává vúni rozkošnú,
pokud jeho korenečky vlhké jsú,
když slunce svú horkost dá,
všecka krása v zem padá,
hned jej za nic každý človek pokladá.

Tak jest láska mladých lidí na svete,
jako rosa v jarním čase na kvete,
když srdce svú horkosť dá,
všecka láska odpadá,
prvé hyne, než se kdo o tom nazdá.

Proto sem se i já vždycky obával,
pokud sem te vernou myslí miloval,
že mne sklamáš na náhle,
a tvá láska uhasne,
jak kvet lehce od slunečka uvadne.

Ale ty si byla verná až podnes,
ríkajíc, že jako ty mne zabudneš,
milovalas mne verne,
stálás v lásce své pevne,
neuzrel sem tvé srdečko falešné!

A tak tedy smutné bude loučení,
jak radostné bylo naše scházení,
já sem te miloval rád,
jako te mám zanechať?
Musím pro te horké slzy vylévať.

Než ponevádž se to jináč nemúž stať,
jen že musím preč od tebe vandrovať,
vale smutné ti dávám,
a tvé líčka bozkávám,
mej se dobre, již te, milá, nechávám.

Ale te to prosím ješte, má milá,
jako není na tom svete již jiná,
tak ty jiných nemiluj,
na mne vždycky pamatuj,
že sem nekdy byl verný milovník tvúj.

137. Jak se milá duša…


Jak se milá duša težce ubírá
z tela, jenž násilnou smrtí umírá,
tak se já s težkostí
s tebou, má radosti,
rozlučuji,
a mého i tvého losu lituji.

Ješte jednouc oči své na mne obrať,
ach, snad te obejmu teď posledníkrát,
Bohu te poroučím,
když se s tebou loučím,
o, má milá!
Zapomeň na mne, bys v pokoji žila.

Vzdálení od sebe bydliti máme,
aniž vím, zdaž se kdy víc uhlídáme;
asnad, má radosti,
již jen ve večnosti
se sejdeme,
než tam duše pújdou — tela do zeme.

138. Kdybys mohla…


Kdybys mohla do srdce mého
patriti,
musela bys nad losem jeho
kvíliti:
Tak je strápené,
tak je zemdlené,
že sobe žádám umríti.

Horkých slz vylévat již více
nemoha,
poroučím te, sivá holubice,
na Boha.
Beda, beda mne,
toužím náramne,
preč jde mé srdce i noha.

139. Prenešťastná chvíľa…


Prenešťastná chvíľa, nešťastná hodina,
že ťa musím nechať, moja veľmi milá.

Už mi čas prichodí, termín sa mi blíží
mého rozloučení, moje potešení.

Už jináč byť nemóž, ja musím preč odjíť,
tebe, srdce moje, na Boha poručiť.

Miloval som teba, ešte ťa víc budem,
na teba, moj kvítek, nikdy nezabudnem.

Ty o tom dobre víš, že ťa v srdci nosím,
pre teba, moj anjel, trebárs smrť postúpím.

Čo som ti sliboval, to chcem vyplniti,
a teba, moj diamant, vždycky milovati.

Len ty tak verná buď, tvé reči zachovaj,
inším sa nesveruj a mna vždy v srdci maj!

Však o tom dobre víš, že ťa v srdci nosím,
tebe slib vydaný do smrti nezruším.

To napomínání tebe zanechávám:
S inšíma maj pokoj, to od teba žádám.

Poctivosť[73] každému, chudobným, bohatým,
daj zo srdca vždycky jako tvojím milým.

Naposledy vale, vale tobe dávám,
a tvé krásné líčka tisíckrát bozkávám.

Tvým milým rodičom ja službu skazujem
a na jejich lásku nikdy nezabudnem.

Mal som vždy poctivosť, keď som k tebe prišel,
od tvojich rodičov, od teba, moj anjel.

Za kterú dobrotu ja ručky bozkávám,
teba, hrebíček moj, tuto zanechávám.

Moje srdce skáče od veľkého plaču,
že ťa musím nechať ešte až do času.

Musím naríkati, musím ja želeti,
že tak velkú lásku ja musím raniti.

Pekná vec jest sic, že sme sa milovali,
jako dva holuby sme sa objímali.

Nebola mi ťažkosť z noci den urobiť,
a teba, duša má, tisíckrát políbiť.

Nezapomeň na mňa, nezapomeň na mňa,
rozmajrin zelený a duška voňavá.

S tvým srdcom sa loučím, karbunkulus jasný,
tvoje líčka líbám, moj poklad najdražší.

Nemóžem pretrhnúť, jaj, moj žiaľ veliký,
že ťa, duša moja, musím opustiti.

S plačom, se slzami pesňu dokonávám,
do tvého srdečka všecek sa porúčám.

140. Prechodí sa milý…


Prechodí sa milý smutne po hájíčku,
padajú mu slzy po tom bielom líčku.

Poznal sem mé milé uprímné slovíčka,
truchlí jako v hore sivá holubička.

Já sem ju miloval pro jej líbežnú reč,
ale co mám činit, když musím jíti preč?

Litujem a želím, že te mám zanechat,
nad mou velkou bídou musím horce plakat.

Odejdem daleko, na tvúj dúm popatrím,
sem i tam pohlednem, zdaž mé srdce uzrím.

Mé srdce od žalu jak skala zatvrdlo
a sotva spívati múže moje hrdlo.

Kdybych sem by vedel o tom velkom žali,
který musím znášet horce v tuto chvíli.

Byl bych tak daleko, jak jest zem od nebe,
byl bych sem odešel, než sem poznal tebe.

Vale, vale, vale trikrát ti povídám,
a tebe, srdečko, tuto zanechávám.

Verím, že mne Pán Búh také neopustí,
ale mne poteší v tomto mém mládenství.

Bohu te poroučím, rúžičko má milá,
již si se raz se mnou nyní rozloučila.

Pán Búh te opatruj, buď ti na pomoci,
aby si toužila za mnou ve dne, v noci.

141. Do mne, milá…


Do mne, milá, do mne, smutné srdce moje,
smutný sem já všecek co temný hájíček.

Já srdcem uprímným žalostive kvílím,
za rúžovým kvetem, pak za celým svetem.

Sokole, sivý pták, proč si mne nechal tak?
Zdaliž pre zlých lidí mne neráda vidí.

Nikdá sem nevedel, proč mé srdce vzdychá,
nenazdal sem se já, že mne milá nechá.

Nechala si ty mne jak čerstvú ružičku,
a kterú lapají rybári rybičku.

Neplač, srdce, neplač, však to bude jináč,
prinese sokol pták, prinese milej znak.

Želí moje srdce, ba témer puká se,
že nemám už Lenky,[74] tej peknej panenky.

Banujem, banujem, ale ne každého,
len jedno stvorenie líčka červeného.

Kde si, kvete drahý, ve svete vybraný,
asnad nekde ležíš v zemi zakopaný.

O kdyby te mohlo mé srdce dostati,
chtel bych trebas v horách s tebou prebývati.

Kde si, rúže drahá, kde si, spanilý kvet,
nech naríká se mnou všecken široký svet.

142. Težkto se odbírám…


Težko se odbírám od tebe, mé srdce,
ponevádž já nevím, či te uzrím více.

Težko mi jest, težko, když myslím na tebe,
že te zanechat mám v tak mladej podobe.

Kdože naposledy skloní moju hlavu?
Která snad upadne na zelenú trávu.

Jen to jedno prosím, jestli se tak stane,
ach, po mojej smrti nezapomeň na mne!

Daj mi moje telo do mých starších hrobu,
na hrobe dej vypsat tvú i mú težobu.

Naposledy napiš s kervú boka mého:
Tu leží pochován poklad srdce mého.

Jestli to zanecháš, stanem z hrobu mého,
budem ti spomínat stálost srdce tvého.

143. Lehké bylo, lehké…


Lehké bylo, lehké naše poznávanie,
ale težší bude naše rozloučenie.

Kdykoli pomyslím, zaplakati musím,
že co sem miloval, zanechati musím.

Netuž a nevzdychej, cos miloval, nechej,
težké zanechánie, kde jest milovánie.

Kde jsú dve srdečka s náturou spojené,
tam jest rozloučenie naskrze nemožné.

Polituj, poželej smutných dvoch sokolú,
kterák naríkají v rozloučení spolu.

O lásko nestálá, ač byla nemalá,
nyní s plačem ríkám, že nebyla žádná.

Otvor se, ty zeme, zatvor se, ty skalo,
považuj, co se dvúm holubičkám stalo:

Šel jager po poli s nabitou svou zbrojí,
ten namíril do nich, šly v rozličné strany.

144. Ach, zústaň zdráva…

[75]


Ach, zústaň zdráva, moja milá,
nadarmo si mne zalúbila,
zradné srdce máš vyše práva,
ach, zústaň, milá, zústaň zdráva!

Ach, zústaň zdráva, horké zelí,
pro tebe mne vždy srdce bolí,
pro tebe vadnem jako tráva,
nezhojíš-li mne, zústaň zdráva!

Ej, zústaň zdráva, bílá rúže,
i jinde taká kvitnout múže,
byla si, byla velmi drahá,
již si splanela, zústaň zdráva!

Ej, zústaň zdráva, mé kochání,
falešné tvoje milování,
nevím, na koho si laskavá,
falšuješ mnoho, zústaň zdráva!

Zústaň již zdráva, na slobode,
již z našej lásky nic nebude,
již jest raz darmo, jiného máš,
já nefalšujem, ty mne klamáš.

Ach, vale, vale, potešení,
již já odcházím zarmúcený,
Búh te opatruj a požehnej,
milé mé srdce, dobre se mej!

145. Hory, milé hory…


Hory, milé hory, když se zelenaly,
že mám svú uprímnú, dobre ony znaly.

Když sem se procházel mezi nimi s milú,
mel sem své rozkoše, ručičku spanilú.

Však když prišel ten čas, že sem se s ní loučil,
i té milé hory težký žial obklíčil.

Neb hnedky zvedely, že sem se odebral
a mojej milence zavaledikoval.

I hnedky počaly hory se smútiti,
krása jejich hynout, list jejich vadnouti.

Hory, milé hory, proč se kormoutíte,
proč tak pretesklivý[76] zármutek nosíte?

Aj, proto nosíme, že sme svých premilých
nyní pozbavené hrdliček spanilých.

Jak máme plesati, komu vúni dáti,
koho zelenými stromy zakrývati?

Ach, již sme stratily tech, jenž nás tešili,
proto sme i naše kvítečko zmenily.

Milý v samotnosti musí život vesti,
milá, jeho perla, musí težkost nesti.

146. Horekovat tužebne…


Horekovat tužebne musím,
kdykoli na mú mladost myslím,
která minula tak v rychlosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Divne se tá vec promeňuje,
všecko pod sluncem marnost sluje.
Ach, marnost, marnost nad marnosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Sladký sic počátek má milost,
než konec trpký, horkú žalost,
zvlášť když se loučí dva s bolestí:
O bych nebyl znal o milosti!

Ustávám toužit za milenkou,
která mela být mou manželkou,
ach, škoda lásky, uprímnosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Jestliže múžeš, prileť ke mne,
poteš toužící srdce ve mne.
Nevím, co činit od žalosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Rád bych se ješte s tebou sjíti,
kdyby možná vec, i spojiti.
Líto mi velmi té známosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Jako Asferus[77] Esther krásnú
tak i já tebe prenešťastnú
sem zamiloval v mé mladosti:
O bych nebyl znal o milosti!

Když naposledy horekujem,
tobe za lásku tvú dekujem,
mej se dobre až do starosti:
O bych nebyl znal o milosti!

147. Zarmúcený sem já…


Zarmúcený sem já, ale nevím co,
lúbil sem já nekdy pekného neco,
ale ho už více lúbit nemohu,
neb se tak líbilo milému Bohu.

Bože múj, Bože múj, co činiti mám,
když já mú milenku zanechati mám?
Ach, jak velká žalost v srdci mém stojí,
když se má milenka odsud preč strojí.

Litujte mne, lidé, i vy nebesa,
zdelajte zahradku z pustého lesa:
Ať mi opet skvitne krásná rúžička,
nezapomni na mne, krásná dušička!

Takli ta zahradka má vždy lesem být,
a já až do smrti po ní vždy toužit,
nebo v pustém lese nekvitne rúže
a mne v mém zármutku nic nepomúže.

148. Už mi vander…


Už mi vander[78] múj nastáva,
má milá ma zanechává.
Zanechává, již ma nechce,
ach, to trápí moje srdce.

Šel by za ňou, neviem zkade,
zariastla mi cesta všade,
zariastla mi ďatelinkou,
bych nechodil za milenkou.

Zariastla mi drobným bučím,
už sa, milá, s tebou lúčim.
Keď sa my dva rozlúčime,
dve srdečka zarmútime:

Jedno moje, druhé tvoje,
budú plakať obidvoje,
dve srdečka, štyri očka,
budú plakať do pou ročka.

149. Žalostná novina…


Žalostná novina prišla mi ta jistá,
že musím vandrovať ven z Bystrice mesta.

Neb musím, o Bože, všecko zanechávať,
co mi milé bylo, horce oplakávať.

Kdybych sem byl vedel o tom hrozném žiali,
který musím znášať v tuto smutnú chvíli,

byl bych tak daleko jak od zeme nebe,
obešel bych dúm tvúj, než mel poznať tebe.

Ale daremné jest horekování mé,
neb musel sem poznať tebe, srdce milé.

Poznal sem te, poznal, líbežnú hrdličku,
která mi spívala podvečer písničku.

Tak sem te zalúbil pro tvú líbežnú reč,
ale co mám činiť, když musím jíti preč.

Odejdu do lesa, na tvúj dúm popatrím,
sem i tam se obzrem, více te nevidím.

Vale hic, Anička, má jedinká žádost,
učinilas velkú mému srdci žalost.

Vale po druhýkrát, múj milý majerán,
polituj mne vroucne, že te zanechať mám.

Vale po tretíkrát, frajerečko milá,
milší krása v tomto meste mi nebyla.

Vale po čtvrtýkrát, múj vdečný tulipán,
ach, polituj, Bože, že te zanechať mám!

Vale po pátýkrát, liliový kvítku,
který dáváš vúni mému srdci sladkú.

Vale po šestýkrát, stokraso červená,
nemáš ozdobovať víc dúm svého pána.

Nebo už odešel, sebral sobe všecko,
ten který bozkával tvé červené líčko.

Naposledy ale na mne nezabývej,
kdekolvek já pújdem, vždycky mi dobre prej!

Vale, vale, vale tobe trikrát ríkám,
má milá Aničko. Bohu ťa porúčám.

Již já tyto verše žalostne zavírám,
kterú sem miloval, o tejto já spívám.

150. Pújdem polem i horami…


Pújdem polem i horami, žalostne toužit budem,
zná Búh milý, kde já pújdem, kam se smutný dostanem.

Jakože já pozabudnem na bystrické zvonení,
kdo mne v svete tešit bude, když budem zarmoucený.

Odpusť moje žertování, které sem spúsoboval,
tvé panenské krásné cnosti vždy sem ctil a schvaloval.

Vale, brána hornia, dolnia, i zahrada, námestí,
kdežto musím opustiti mnohé krásné radosti.

151. Adie, vale…


Adie, vale,
nešťastná chvíle,
že se musím odebrať,
tebe, milá, zanechať: adie!

Adie, vale,
dve srdcia milé
musia byť rozlúčené,
do smrti skormúcené: adie!

V zelenem háji
se rozlučují,
plače milá i milý,
když se spolu lúčili: adie!

Kdo tomu vina?
Tvoja rodina:
príčina je tvoja mať,
nedala se nám sebrať: adie!

Proč lamentuješ?
Proč se sužuješ?
Udobrí se tvá mati,
že se nám dá sebrati: adie!

Bars já vandrujem,
preč maširujem,
srdce jest ve vezení,
nechávám ti znamení: adie!

Prsteň ti dávám,
ručky bozkávam,
na památku mej lásky,
neb uznávám žiaľ težký: adie!

Vale ti dávám,
komplement skládám,
pamatuj na uprímnosť,
žes mi slíbila vernost: adie!

152. Ach, žalost nad žalosti…


Ach, žalost nad žalosti! Ach, smutku nad jiné,
ach, již se naša láska jistotne pominie!
Již mne milá necháva,
jinému ručku dáva.

Dal bych vdečne mé srdce za její osobu,
kdybych ji jen mohel mít smutný v tuto dobu.
Radšej bych sem zemríti
hotov byl a ji míti.

Ale což to pomúže, když musím odjíti
a mé ranené srdce nechá mi kvíliti,
ach, vzhlédniž na mé líce,
neb se smutím velice.

Máš-li tedy odjíti, musíš-li nechati
mne smutného, nemúž-li to jináče býti,
ach, proč necháváš svého
tak velice smutného?

Ach, spomni, ach, spomniže na mú lásku, prosím,
neb te vždy ve dne v noci v mojem srdci nosím,
ba pro lásku i ve sne
pricházíš na oči mé.

Sumou, všecko ať povím, ty si byla mého
srdce radost, potecha a klenot smutného,
takže nebylo v svete
milejší dámy nad te.

Láska mne velmi brání, aby zamlčeti
mel, mú velkú náchylnost k tobe utajiti,
neb vyhlédá z mojeho
srdce láska pravého.

Jinší se teší v svojich amantkách[79] a svého
rozveseluje srdce zamilovaného,
já osiralá duše
zbavuji se panny té.

Nikdy bych byl nemyslel, že svazek mé lásky
roztrhne se ve svete i z nejmenší částky,
myslel sem, že jen v smrti
rozloučení má býti.

Dámo milá, nepohne-li se tvoje srdce,
když mne vidíš pred tebou kvíliti velice,
musíš-li jen tvojého
nechať mríti smutného?

153. Juž preč jít musím…


Juž preč jít musím, príčina jest ta,
žes ma rozhnevala, jest pravda jistá.

Keď ja pojdem preč, dám si hrati marš,
ví to milý pán Boh, vrátím-li sa zas.

Jak sa navrátim, zas budem milý,
a jak sa nevrátím, zas bude jiný.

Vinšoval bych sem, Nanuško, sobe,
aby som ťa našol v panenském stave.

Keď ty premeníš tvoj stav panenský,
nech sa ti dostane gavalír herský.[80]

Gavalír herský, tebe lúbící,
abys ty mohla s ním kontentná byti.

A jak nebudeš ty s ním kontentná,
o malý, krátký čas spomeneš na mňa.

154. Škoda ťa, má milá…


Škoda ťa, má milá, škoda tej podoby,
že si sa dostala do mrcha šanoby.

Keby si sa bola do mojej dostala,
veru by si bola v lone sedávala.

A keď by si bola v lone unuvala,
to místo bych dúchal, kde bys sedávala.

I místo zrkadla bol by som vzal osoh,
bol bych sa holieval v tvojích jasných očoch.

Z úst bych ti dával piť, jako holubiatku,
pritom bych bozkával tvú hubičku sladkú.

Prikrýval by som ťa hodbavným fáteľom,
žili by sme v žarte a smiechu veselom.

Tak by ťa varoval, ako mladuo maslo,
že by ťa ani to slniečko nezašlo.

Tak by som ťa chránil i od zlého vetra,
ako by si bola císarova sestra.

Ale je už darmo, už prestati musím,
už ja nedostanem to, čo v srdci nosím.

Ty si to, ty si to, duša má jediná,
náhle som ťa videl, vytriasla ma zima.

Od tých čias ťa ľúbím, lenže potajomne,
oddávna pro tebe schne už srdce vo mne.

Len to škoda, že sa druhý s tebou laská,
a moja do dymu ide verná láska.

Ešte to raz poviem: Škoda ťa, škodička,
že ja nebozkávám tvoje biele líčka.

155. V čem se mé srdce…


V čem se mé srdce tešilo,
to mne náhle opustilo,
pekné devče zanechalo
a jinému se dostalo.
Teď náramné
lásky klamné
neštestí se valí na mne!

Nespokojné má ten srdce,
který miluje velice,
který verí, že žádného
devče nebude, než jeho.
Má trápení,
že promení,
srdce její nekdo jiný.

Jest hodný politování
pri svém verném milování
kdokoli verí devčeti,
že ho nemúže chybeti.
Jemu slúží,
po nem túží
a vdá se jinému muži.

Never jej zradnej milosti,
kterú má k tobe v tvárnosti,
dnes je k tobe naklonená,
zítra k tobe lásky nemá.
Dnes si milý,
zítra jiný
v posmech zmení tvé domnení.

156. Jak smutne…


Jak smutne já múj život trávím,
spomoci sám sobe nevím.
Neco o mém zármutku teď povím,
bídný múj život vyslovím,
která milovala,
ta mne zanechala:
Jaj, jaj, jaj, veľký žial, veľký žial.

Truchlý múj život já již tak strávím,
na svet se již víc nevrátím,
snad si poslední múj hrob pripravím,
do kterého se položím,
predtým mne lúbily,
nyní opovrhly:
Jaj, jaj, jaj, szivem fáj, szivem fáj.[81]

Sedím jako samotná hrdlička,
volám, kdes má holubička?
Poteš moje smutné očka
a ohlas se, má perlička!
Nebo v samém skutku
umírám v zármutku:
Jaj, jaj, jaj lelkem fáj, lelkem fáj.[82]

Tomu si ty samotná príčina,
že sem zvadnul jak zelina,
mohla láska ješte býti jiná,
kdybys byla vždycky verná,
vale, má Marčuška,
plačte, mé očička:
Jaj, jaj, jaj, velký žial, velký žial.

157. Ach jaj, svet múj…


Ach jaj, svet múj, proč mi hyneš?
niet v nem moje potešení,
mine radost jak ta rúža,
tak mi mine mladá krása.

Ach jaj, svet múj, proč mi hyneš?
Jako v jeseň list pomineš,
nemám v nem mé potešení,
jako vezeň odsúzený.

Ach jaj, svet múj mi nesvítí,
už já musím zahynúti,
já sem jako pútnik v lese,
čo se tárá v každém čase.

Ach jaj, svet múj promenil se
a mne težkým krížom tresce,
jak zármutkem, tak i žálem,
vždy sem taký jako kamen.

Ach jaj, svet múj zhasil slunce,
a mne bolí moje srdce,
bolí pro svetské radosti,
čo vždy čekám s tužebností.

Ach jaj, svet múj mne zarmútil,
jak prudký déšť vodu zmútil,
od každého zanechaný
polévám líčka slzami.

Ach jaj, svet múj se mi stratil
a mne moju svetlost zhasil,
že se musím vždycky túlať
a každému dosti konať.

Ach jaj, svet múj, prinavrať se,
ach, má žalost, promeňže se,
obraťže se mi v radosti
a dej srdci veselosti!

158. Každodenní…


Každodenní
mé trápení
pred lidmi skrývám,
o težkosti
mé v tajnosti
žálostne spívám.
Zlorečený den jeden,
v nemž sem byl uveden
do osídla škodlivého: zlorečený den!

V té težkosti
v mé mladosti
jako kvet vadnu,
pod mým krížem
již nemúžem
dél, brzo padnu.
Zlorečený den jeden,
v nemžto sem byl uveden
do osídla škodlivého: zlorečený den!

V mé neresti,
v mém neštestí
smrt žádám sobe,
nač tonouti?
Spočinouti
když mohu v hrobe.
Toť bude múj jeden den,
v nemžto budu uveden
do tmavého hrobu: toť mi bude milý den!

159. Již dochází moja radost…


Již dochází moja radost, potešení moje,
žes v nemoci postavená, bolí mne srdce mé.
Te navštívit není možná, všecko mne zbraňuje,
však te Búh zase pozdraví, potešení moje.

Očujem již tam, radost má, že kňaza chceš mati,
ludé však tomu neverá, nechcú ti ho dati.
Ach, keď již ani mluviti nemúžeš, srdce mé,
tehda kňaz k tobe prichází, však hovoríš predce.

Kostelník znamení dává na malý zvoneček,
bílý obraz prednášají, kryje se stoleček,
krucifix a dve svíce na nej se stavejí,
že te musím opustiti, znamení dávají.

Pridem k tebe, díte moje, nevím jestli ma znáš,
rukus stiskla, to dobre vím, srdce mé omdlévá,
o kdyby jen možné bylo s tebou se shovárat,
rád bych chtel tebe, díte mé, já Bohu odevzdat.

O díte mé roztomilé, jako mne opustíš?
Tak si mna rada mávala a včul mna netešíš!
O Bože múj, cos dopustil na mne smutného,
že si mne ani nedoprál potešení mého.

Odpočívaj již v pokoji, když jináč nemá byt,
nemúžem ti, díte moje, v ničem vác poradit,
již telo tvé leží v truhle, zvony smutne hrají,
již pri tebe, potešení, svíce dohárají.

Ach, Bože múj, již telo tvé na márách složené,
již sa již lidé scházejí vyprovodit tebe,
již kňaz své ceremonie nad tebou skončuje,
ach, ta poslední muzika vyprovází tebe.

Již telo tvé, již pri hrobe stojí postavené,
ťažko je na to mysliti, již opustit tebe.
Již do hrobu teba kladú, zem na te házejí,
žes byla mé potešení, to ani nevedí.

Jak pekný kopec na tebe již je postavený,
ach, dost za krátky čas bude na tebe zelený.
Odpočívaj, srdce moje, v matke zemi dobre,
to vinšuje v úprimnosti srdce moje tobe.

Ach, odpusť, duša uprímná, prosím ťa pre Boha,
jestli sem ti v čem ublížil, spomeň si na slova,
které sme my spolu mali, kdyžs mne milovala,
a srdce tvoje uprímné mne si slubovala.

Však se my zase sejdeme až den súdný prijde,
tam v Jozefata udolí všecko zabudneme,
toto naše rozloučení večné nám nebude,
až my, jakožto milí, se opet uhlídáme.

160. Rciž, mé srdce…


Rciž, mé srdce, proč upíš bolestí,
proč omdléváš brzo v tvé mladosti?
Asnad žalost rty tvé obklíčila,
když od tebe radost odloučila.

Radost, radost, svetské oklamání,
preč ode mne, nechci já tvé smání,
prijď, ach prijď již, beh losu mladého,
abych sprošten byl súžení mého.

Byla radost, byly nekdy časy,
o, kde bydlíš kvet cnostlivé krásy,
kams odletel, kde bydlení míváš,
kde líbezní písne s harfou spíváš?

Sbory slavných hrdin zvítezily
nad nešťastným, když mne prikvačily,
kdes radosti, kde spočíváš v hrobe,
kam si šla, o, dejž již znak po sobe.

Spanilost tvú nebesa vítaly,
vence, vúni lilie chystaly,
nad tvú krásu žáden kvítek polní,
žádné rúže, žádné kytky jarní.

Kdes čas spevem líbezne trávila,
tams bolesti na zmatek pudila,
tam udolí, tam ptáčky spívaly,
tam mládenci radostí plesali.

O, kde bydlíš, bohyne milosti,
kde plápoláš s lyrou nevinnosti,
beda, beda mne osiralému,
prijď, ach prispej srdci truchlivému.

Opustila mé sladké kochání,
vzalo konec naše milování,
rozvaž smutek, rozvaž tajné rady,
vzhlédni, Venus, navrať mé poklady!

Prispej, prispej brzo truchlivému,
navrať vúni venci spanilému,
nech prokvitá s liliou radosti,
nech zažívá ovoce v mladosti.

Daremné již naše naríkání,
daremný plač, daremné kochání,
naša radost nyní stroskotána,
leží v hrobe neresti proklaná.

O, kde pokoj, kde cnost v pustém míste
hledati mám, kde si, srdce čisté?
Tam te uzrím, tam v strašlivém hrobe,
tam nás čeká cnost v slavné ozdobe.

161. Kebych ja vedel…

[83]


Kebych ja vedel, kedy ja umru,
dal bych si spraviť ze zlata truhlu.
Hej, hej, ze zlata truhlu!

Ze zlata truhlu, vrchnák z kryštálu,
aby vedeli, že to pre milú.
Hej, hej, že to pre milú!

A na ten vrchnák zelený venec,
aby vedeli, že som mládenec.
Hej, hej, že som mládenec!

A na ten venec voskové sviečky,
aby svietily mej milej vždycky.
Hej, hej, mej milej vždycky!

A na té sviečky biely tulipán,
aby vedeli, že som mladý pán.
Hej, hej, že som mladý pán!

Na ten tulipán bielu fialku,
aby vedeli, že mám frajerku.
Hej, hej, že mám frajerku.

Na tú fialku zelené stužky,
aby vedeli, že som mladušký.
Hej, hej, že som mladušký.

162. Chtel bych si stežovat…


Chtel bych si stežovat, nemám komu,
že já mú Naniku nedostanu.
Zajdu mezi lesy,
budu volat, kde si?
Ach, kde si, Naniko najmilejší?

Jestli te, mé díte, nedostanu,
zajdu mezi hory, tam zostanu.
Zajdu mezi lesy,
budu volat kde si?
Ach, kde si, Naniko najmilejší?

Zafoukej vetríčku v pravú stranu,
že já mú Naniku pozdravuju,
že ju pozdravuju,
za lásku dekuju,
i za jej falešné milování.

Když tebe vidím jít po ulici,
jako by mi šlapal po mém srdci,
zármutek mne tlačí,
oko se zamračí
a slza za slzou líce smáčí.

Trápení veliké a bolesti
mé srdce, mé telo musí nesti,
ležím na posteli,
k smrti pripravený
a čekám božího smilování.

Múj pohreb, ten bude v hustém lese,
po smrti mé telo zver roznese.
Trubte truby, vale,
juž mám jiti dále
od falešné lásky zhumplovaný.

Ach, smutná velice chvíla bude,
když mé telo v truhle ležet bude,
pokrovcem prikrytý
kríž na nem pribitý,
a černý flor také viset bude.

Ach, jiste smutnejšá chvíle bude,
když pán rektor žalmy spívat bude,
pán pater za jednou
bude stát prede mnou,
paní mamo s Nankou plakat bude.

Mládenci pod venci pro mne prijdou
a fakly rozžaté míti budou,
panenky s kvítkami
a svíce s mašlami
uplakané oči míti budou.

163. Mám-li se žehnat…


Mám-li se žehnat,
mám-li zanechat,
co mi zde milostné bylo?
Mám-li opustit,
co mi radost púsobilo?
Ach, rozžehnám se
k nebeské kráse:
Šťastné žehnání
kde bolest není,
to mé potešení.

Mám-li preč jíti
v najlepším žití
sotva maje polovic let?
Mám-li již píti
ten kalich smrti,
zanechat ten spanilý svet?
Bože, tento plač
promeniti rač
v čas tvého soudu,
když k tobe prijdu,
s tebou bydlit budu.

Nemám-li žíti,
mám-li nechati
zboží i stateček malý?
K tomu prátely,
známé, sousedy,
z čeho srdce velmi bolí?
Nic to, srdce mé,
tam se sejdeme,
tamť uzrí více
prátel tvé líce,
statku na tisíce.

Co platí práce,
kochání v kráse,
co nákladné pečování?
To nemá zrení
též žádné ceny,
telo jde červúm k sežrání.
Však ale Búh dá
opet života,
telo procítí
k večnému žití,
kdež nebude bídy.

A protož vdečne,
velmi srdečne
opustím již falešný svet.
Prijmu bezpečne
príbytky večné,
nedbám na zlato, stríbro, meď.
Rozloučím se teď,
ujmu radost hned,
nebo celý svet
jest co marný kvet.
Pane, tam mne priveď!



[71] adie (franc.) — sbohom

[72] lajster — úradné písmo

[73] poctivosť — úcta

[74] Lenka — hypokoristikon mena Magdaléna

[75] PS II, 89 (variant).

[76] teskliti — smútiť

[77] Asferus — biblické meno niektorého z perzských kráľov v V. storočí pred n. l., ktorý si vzal za ženu Esteru, neter Mardochejovu

[78] vander (nem.) — vandrovanie

[79] amantka (lat.) — milenka

[80] herský — pekný, dobre urastený, statný

[81] szivem fáj — bolí ma srdce

[82] lelkem fáj (maď.) — duša ma bolí

[83] nápev poľský




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.