Zlatý fond > Diela > Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Národnie spievanky 2 – Piesne meštianske a panské

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 108 čitateľov

Myšlienky o vydaji

31. Šuhaj, šuhaj…


Šuhaj, šuhaj, stav manželský
darmo nazývaš anjelský,
mnohá sa tu šťastná vidí,
která v kúte slzy cedí.

Znám, že pokud samotná som,
práve tak pohrávam časom,
jako vtáčik v šírom poli,
v klietce ho též srdce bolí.

Chodím-li do jiných domú,
nikto sa nediví tomu;
vie, že slavík v háji lieta,
kam ho nesú jeho krídla.

Upadnem-li do nemoci,
pri mnohých najdem pomoci,
ale která s mužom býva,
jednoho lekára mívá.

Jakákoľvek som veselá,
nikto mi to za zle nemá,
v slobode mám smiech a žarty,
po vydaji žiaľ a varty.

32. Preradostná chvíle…


Preradostná chvíle, když rúžička kvitne,
než je velmi smutná, když všecka oprchne.

Preradostná chvíle, dokud sem panenka,
jak se vydať musím, skormútím se všecka.

Jak se já též vydám, zahyne sloboda,
musím doma sedet jak vezeň samotná.

Dokud sem samotná, zármutku necítím,
jeden mne zarmútí, s druhým se poteším.

Když se já už vydám, co se stati múže,
že manžel bude zlý, kdože mi spomúže?

Budem smutná vzdychat jako ptáček skrytý,
neraz ani nedva rada by zemríti.

Sloboda má milá, rada sem te mela,
jak te mám opustit, radnej bych zemrela.

Mladé moje časy, když na vás pomyslím,
od velkého žálu snad zhynúti musím.

Rodičové moji, učiňte, jak chcete,
že po malé chvíli nepobanujete.

Neb já v mém zármutku vcele se ožálím,
od velké težkosti temer se ošálím.

Jak já oblibujem múj venec zelený,
který len milému jestiť prislíbený;

než ne takovému, kterého nechci míť,
který bez mé vúle s hlavy by ho mel vzíť.

Snad není v tom svete vetšího trápení,
jak keď za toho jdeš, čo k tvej vúli není.

Nebanovala bych, len za malú chvíli,
kdyby šla za toho, který je múj milý.

Ach milý, múj milý, v lásce sme vždy byli,
rádnej by sme byli v jednom hrobe shnili.

Má milá dušička, mé drahé kamení,
verím v pána Boha, že se to vše zmení.

33. O jak velkú mám žalost…


O jak velkú mám žalost,
jakú znáším souženost
pro jednoho,
mne milého,
nešťastná lúbost!

Čo mne v svete má tešit?
Když se musím rozloučit,
od drahého
i krásného
musím preč odjít.

Zdaliž bych já želela,
kdybych se s ním scházela,
tej žalosti
a bolesti
bych netrpela.

Ach, on mne tak tešíval,
dúverne též miloval,
múj čas smutný,
velmi dlúhý,
vždy premáhával.

Proč tedy, prátelé, vy
bránit by ste mne meli,
když já k nemu
též lásku mám,
srdce i vúli?

Naposledy to povím,
že za neho jít musím,
bars se více
do svetlice
nikdy nevrátím.

34. Srdce moje…


Srdce moje zemdlené,
ukrutne poranené,
nemá žádné radosti,
snad zemre od žalosti.

Nezemrem od jiného,
než od žálu velkého;
že nemúž mojím byť,
kterého musím lúbiť.

To mne trápí velice,
že ho lúbím velice,
a on nemá známosti,
že sem proňho v težkosti.

Ale bars by i vedel,
co by na to povedel?
Jen to, že možné není
naším srdcúm spojení.

Ale složím v tajnosti
pro neho moje kosti,
lépe mi jest umríti,
nežli bez neho žíti.

Búh to múže učiniť,
nemožnosti promeniť,
múže se to ješte stať,
že ja ho múžem dostať.

Jestliže ho dostanem,
modliť se neprestanem,
že mi to Búh ráčil dať,
co mi nemúž nikdo vziať.

35. Ach, jak težko…


Ach, jak težko v tom svete manžela dostati,
já musím ve dne, v noci starosti znášati.

Apetit sem stratila jak v jídle, tak v pití,
keď já nemám to štestí nevestou zústati.

Však se dosti cifrujem, pysky sobe kousám,
abych byla červená, po lícách se pleskám.

Hlavu na modu panskú prelíbežne strojím,
a predca starou pannou zústati se bojím.

Na všecky strany skladám prosbu poníženú,
abych našla manžela, byla mu za ženu.

Neb petkrát, šestkrát v týdni česávám své vlasy,
čelo mastím, tvár líčím, by mela víc krásy.

Jak se v ten rok nevydám, z velkej dešperací[15]
posledne si udelám takovou rekrací,

na krk sobe zavesím hodný težký kamen,
a nohy spolu svážem: skok do vody! amen.

36. Myslím a rozjímám…


Myslím a rozjímám, za koho mám jíti,
komu svúj mladý vek mohla bych sveriti,
komu moje bílé líčka podmaniti?

Pújdem za sedláka, tvrdo robit musím,
pújdem-li za kupca, krám neráda nosím,
či za chudobného, neráda se prosím.

Zdaž remeselníku, mládenci herskému,
čili vojákovi, chlapu císarskému,
čili sedlákovi nevycvičenému?

Ševca ja nelúbím zašpinaveného,
smola, dub a dratvy špatia šaty jeho,
ustavične sedí, škoda tela jeho.

Čižmára ja nechcem, hledí hrdo žíti,
to lepí čirišem,[16] co by mel sešiti,
však pekné čižmičky žádám si nositi.

Zlatník se svým kunštem[17] častokrát lot[18] ujme,
maličko pracuje, mnoho získati chce,
a predce i pri tom často psotu klepe.

37. Darmo chodíš…


Darmo chodíš, darmo mluvíš, darmo sliby slibuješ,
darmo tebe, múj amante, darmo i mne turbuješ.
Daremné jest tvé myšlení,
daremné i pozírání,
když víš, že múj nebudeš.

Znáš ty dobre, jaká sem já, sem chudobná velice,
a ty hledáš také dámy, které majú tisíce.
Len si ty maličko rozváž,
zdaž i ty sám tisíce máš,
predce takovú hledáš.

Já nežádám jinakšího, len takého jak sem já,
chudobného, rozumného, s tím já budem kontentná.
Bars bude v jednej košeli,
nech len bude k mojej vúli,
však nás Pán Búh požehná.

A tak se zdráv bohate žeň, nezávidím štestí tvé,
já pri mojej chudobnosti živa budem šťastlive.
Odvrať moje verné srdce,
zvol si za ne statisíce,
bude-li to štestí tvé.

38. Už nastalo milé jaro…


Už nastalo milé jaro a zima pominula,
moja milá paní mamo, špacírka mi nastala.

Pustite mne, paní mamo, na málo špacirovať,
však se já vám tam nebudem tak za dluho zdržovať.

Len tam pozrem na milého, miluje mne lebo nie,
pilný pozor dám na neho, zasmeje-li se ke mne.

A kdo mne tento rok vezme, sem potrebná k vydání,
hrnec masla neb smetany dostane od paní mamy.

Od pantátu motovidlo, polámaný kolovrat,
dve periny, v nich pazderie, na tom budeme líhať.

Na peci jsú herské veci, to nepovím žádnému,
to zanechám pri svém srdci, radnej spívať prestanu.

39. Pred okenkem zahradenka…

[19]


Pred okenkem zahradenka a v nej trninka,
v té trnince rozmarínek bielym prokvitá.
Ach jaj, rozmarín,
však já o nem dobre vím,
keď ma nechceš, nemiluješ,
já ti odpovím.

Prede dvermi na kamenci, tam som stávala,
líčka som mu aj úsťatká bozkávávala.
Ach jaj, rozmarín! atď.

Tvoja mati odkázala, že som chudobná,
mohol si si takú vybrať, čo ti je rovná.
Ach jaj, rozmarín! atď.

Tvoja mati prenešťastná to urobila,
že se nám dvom, párikovi, sobrať nedala.
Bodaj nemala
ani noci ani dňa,
bodaj bola v takom žiali,
jak som teraz já.



[15] dešperací (lat.) — zúfalstvo

[16] čiriš (maď.) — obuvnícky lep

[17] kunšt (nem.) — umenie

[18] lot — váha (asi 18 dkg)

[19] SNP III, 83.




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.