Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Pavol Tóth, Silvia Harcsová, Andrea Kvasnicová, Tomáš Soóky, Karol Šefranko, Katarína Maljarová. Zobraziť celú bibliografiu
Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)
Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo | 123 | čitateľov |
Obsah
Uprímnost, pekná cnost,
tá má trvati na večnost.
Kde ona bývá, dobre je,
a kde jej není, tam je zle.
Uprímnost, pekná cnost,
tá má trvati na večnost.
Kdo mne miluje, já jeho,
dala bych srdce za neho.
Uprímnost, pekná cnost,
tá má trvati na večnost.
Kdo mne miluje, já ho víc,
a kdo mne málo, já ho nic.
Uprímnost, pekná cnost,
tá má trvati na večnost.
Kdeže se ona podela,
všakže se chytro minula!
V srdci som ťa nosila,
našu lásku tajila,
už by bola dávno v zemi
v tomto mojom zarmucení,
dávno v zemi ležela.
Cos mi slíbil, to mi splň,
falešne ma nemiluj!
Teba bude Pánboh trestať,
nechceš na mé lásce prestať,
moja duša, pamatuj!
Neni si ty v svete sám,
tvojej lásky nežiadam,
neni si ty srdce moje,
co ja lúbim, daleko je,
daleko je ode mne.
Láska, láska, verná láska,
ver si mladým len prekážka,
prekazuješ naše štestí,
uvodíš nás do neresti.
Všetke sľuby i slovíčka
vzala dunajská vodička,
vzala, vzala, zamútila
a mne žiaľu narobila.
Prameň žiaľu velikého
tečie z srdce nevinného,
tečie, tečie, tekať bude,
kým len duša v tele bude.
Ach Bože múj, Bože múj,
jaký je ten milý múj!
Ej, raz sa ukazuje, že miluje,
že mne jiným mnohým preferuje,[8]
zas jiné miluje, dištrahuje,[9]
mne s tím zarmucuje a sužuje.
Dočkám s trpelivostí
konec tej nestálosti,
len lúbí, ale vziat nemúže dve,
azda že ho, azda Pán Búh dá mne.
Jak ho i jinej dá, čo mám robit?
Čo mi Búh udelil, to musí byt.
Milovala sem te z srdce uprímného,
pokud sem neznala falše srdce tvého.
Než jak sem poznala tebe figlovati,
hned sem prestávala tebe milovati.
Takže sem mé srdce s tvojím rozlúčila,
a tebe na večnost čertu poručila.
Pod stromečkem stála,
smutná naríkala:
Ach já opuštená,
radosti zbavená.
V žali a v súžení
zústávám na zemi,
opustil mne milý,
moje srdce kvílí!
Reč svoju potupil,
mne spravedliv nebyl.
Já sem v reči stála,
jeho milovala.
Hle, co mi za to dal,
slib zrušil, mne sklamal.
Nech ho Búh zabije,
jestli ješte žije.
A v zahrade ruža kvitne, ja ju trhat nebudu.
Milovala sem jednoho, už ho více nebudu.
Milovala sem ho verne, v srdci sem ho nosila,
pokud sem ja nezvedela, že je láska daremná.
Ide milý po ulici, má klobúčik na boku,
kamarát mu ukazuje: Tam ti milá v obloku!
Ach, prosím ťa, neukazuj, velice mne hnevala,
len klobúčik spustil dolu a vošiou k nej do domu.
Ja som teba nepýtala, žeby si k nám chodieval,
ani listy nepísala, žeby si mne miloval.
Boly dvere otevrené do srdečka mojeho,
ale jsou už zatevrené, už nepustím žádného.
Kto by si bol na to myslel,
keď si k nám poprvé prišel,
že by tvé úprimné srdce
bolo, ach, u inej v ruce,
beda mne, smutnej dzevence!
Šak som ja to hneď badala,
čím som s tebou sedávala,
že tvé srdce nepokojné,
robilo vzdychání hojné,
jako sobe neprítomné.
Ach milý múj, ach milý múj, čo myslíš?
Nadarmo mne svoju lásku istíš.
Lebo ty máš inú, kterú ľúbíš,
nadarmo mňa, šuhaj, k sobe lúdíš.
Ty si mé myšlienky k sebe zvábiu
a moje srdečko celkom zmámiu,
takže ani nevím, na čom prestať,
bude teba, bude Pán Boh trestať.
Že ťa milujem, vyjaviť nesmiem,
pre teba do chorosti ja klesnem,
pre teba sa trápím vo dne, v noci,
že je moje srdce ve tvé moci.
Lebo miluj, lebo nechaj,
zlý, neverný šuhaju!
Falše svoje neukrývaj,
tie sa zakryť nedajú.
Nie si v reči
jako svedčí:
Kterú vidia tvoje oči,
ku každej sa priznajú.
O mé lásce pochybuješ,
že by som ťa sklamala;
dobre o tom vedeť muožeš,
že som verná bývala.
Šuhajíčku,
podvodníčku,
sklamal si mňa nevoľníčku,
už som teraz poznala.
Že ja klamem, darmo myslíš,
darmo mne chceš potvárať,
čo sám robíš, v tom mňa viníš,
neprestávaš sužovať:
Čo hodina,
to novina,
kam len ideš, všade iná,
jakže ťa mám milovať?
I ja sobe myslím neraz,
jak bych som ti verila;
treba kúpiš, treba necháš,
za kým že bych túžila!
Už je dosti
do sýtosti,
škoda bolo tej milosti,
čo som s tebou strávila.
Milý, milý, nač se žaluješ?
Proč mne smutnú už nemiluješ?
Snad sem tobe mú srdečnost
neoddala až na večnosť?
Nač ma necháš,
proč neuznáš
tu drahú vdečnost.
Mé srdce vždycky ve mne horí,
tvé poznání mne nadmír morí,
neb tvá milost ke mne schladla,
tak nadeje dolu spadla,
v tom už dosti
do sýtosti
tvár má uvadla.
Obrať ješte tvé srdce ke mne,
neb tvá láska plápolá ve mne,
v ten čas sem v slavném pokoji
aneb v prenešťastném boji,
když tvá milost,
nižádná zlost
mú žalost kojí.
Když ale mne už naskrz nechceš,
urob sobe, cokoli jen chceš!
Veď muoj milý jest ve svete,
v vdovskom neb mládenskom kvete,
nalezne mne,
prijde pro mne
v zime nebo v lete.
Já se tobe velmi, moj milý čudujem,
že tak zradne mluvíš, to velmi banujem.
Banujem srdečne,
že takto falešne
v rečech fatinkuješ,[10] neverne miluješ.
Tvé falešné srdce jestiť mé súžení,
neb já to dobre znám, žes velmi falešný.
Falešnýs velice,
takže již mé srdce
zunovalo tebe milovati více.
Pravda jest zajiste, že se ukazuješ,
že ty mne, moj milý, srdečne miluješ.
Než tak nemiluješ,
jako vypisuješ,
snadno múžem poznat, že mne jen skusuješ.
Však já to dobre vím a často rozmýšlám,
o tvém milování v mém srdci rozjímám.
Ach, jiste rozjímám
a takto povídám,
že tvoje srdečko, moj milý, jest jen klam.
Než já to nic nedbám, ani nebanujem,
že mne zanecháváš, z toho se radujem.
Neb vím, že i s jinou
tak jako i se mnou
jistotne učiníš, jej srdce omámíš.
Sice sem te vpravde verne milovala,
dokud sem tvou zvyklost ješte nepoznala.
Aj teraz poznávám,
na jiných uhlídám,
že zradne miluješ, ach jiste dobre znám.
Již jestiť závírka zde mého spívání
o neuprímném a zradném milování.
Nemiluj falešne,
než to ver jistotne,
že neujde pomsty tvé srdce falešné.
Hory, hory pekné sú,
pod horami vrške sú,
kto chce chodiť ku devečkám, nech sa učí moresu!
Šuhajíčku, šuhaju,
mňa za teba nedajú,
príde inší, stokrát milší, kterému ma chovajú.
Šuhajíčku vysoký,
ty si pyšný, divoký,
keď k nám prídeš, nesnímeš si ani klobúk široký.
Dosti kvítkú kvitnout vidím, však jich trhat nebudem,
milovala sem jednoho, již ho více nebudem.
Jemu natruc, mne k líbosti jiného si oblíbím,
švárných kvítkú spanilosti do srdce mého vštípím.
Myslel si, že sem nehodná, ty si nejmízernejší,
počal si mne trucovati, zústal si nejhlúpejší.
Pravda, žes mi uprímný byl jako i já podobne,
ale si se již promenil, zlé mravy máš pri sobe.
S velkou pompou si chodíval výše tvojej možnosti,
kterou si chtel moje srdce ku tvej lásce podvesti.
Robíval si mi parádu, za to ti již dekujem,
nemyslel si, že já prázné srdce skoro zunujem.
Nebudem za tebou túžit, ani se ti klaňati,
když mi rúže krásná kvitne, musím štestí zahrati,
zármutku si nepripustím, dodám srdci kuráže,
však mám aspoň svú slobodu, žáden ji vzít nemúže.
Predce nejakého smutku znak chci na sobe dati,
kúpím si červenú stužku na vlasy i na šaty,
jak trubačúm ohlas hyne, tak má láska zhynula,
tvá nezbedná marnotratnost vale dať prinutila.
Prenešťastné to stvorení, co mé srdce sužuje,
co sem rada milovala, ono mne nemiluje.
Šlo by všecko dle žádosti, byla bych Bohu milá,
když mi nechce štestí príti, musím býti spokojna.
Mládence sem milovala, kterého, já nepovím,
Fortuna[11] mi slibovala, že ho jiste obdržím.
Však ale ty naše sliby vše jsou nadarmo byly,
to skrze falešné lidi, co si o mne mluvili.
Ach, já smutná, zarmúcená, kam se pújdu stežovat,
neštestí celému svetu já budu vypravovat:
čo se se mnou smutnou deje, oznámiti nemohu,
ach já smutná, zarmúcená, kterak si já spomohu.
Ach, prijď tedy, smrt ukrutná, tobe se oddám cele,
volím radej umrít šťastne, by mú duši anjelé
nesli do slávy nebeské pred trún boží vesele.
Od tebe sem opuštena, díte mé roztomilé.
Prenešťastná tá hodina, v kterú sem se počala,
prenešťastná být musela, když sem se narodila.
By mne byla radej matka v kúpeli utopila,
byla bych sem nemusela jít pro lásku ze sveta.
A pak po mé smrti časné já tebe citiruji,
v údolí Jozafatove[12] tam tebe obžaluji,
tam všecko najevo vynde, kdo jak na svete živ byl,
bude všecko oznámeno, kdo jaký život vedl.
Tolik, oči, slzí dejte, co je v mori krúpejí,
ať se mé srdce rozdelí od velkého kvílení,
co jest po všech stromech listí, v mori písku drobného,
ať se mé srdce rozdelí, ať tolik dílú z neho.
Tuto písničku skladala jedna panna mladičká,
která milovat počala, však umríti musela.
Spomeň na mne, ty mládenče, když ji spívati budeš,
uč se naši lásku znáti, boží pomsty neujdeš.
Ach, ništ není na tom svete stáleho!
Mala som ja milovníka švárneho.
Tri roky chodil ke mne,
sliboval, že ma vezme,
už odvrátil své srdéčko ode mne.
Tak som ja ho milovala velice,
že mi nikdy nevypadal ze srdce.
Nebo mi byl milejší,
od matky uprimnejší,
i od sestry, i od brata vzácnejší.
Sliboval mi muoj milenký, sliboval,
a velikou prísahou sa zavázal,
že bych sa nevydala,
jiným neslibovala,
že on príde, abych ho jen čekala.
Povedzže mi, moja duša, čo robíš?
Prečože ty viacej ke mne nechodíš?
Snad si si našel inšú,
ode mne uprimnejšú?
Príď navštíviť svoju milú prvnejšú.
Čekala som od večera do rána,
ale mne už má nádeje sklamala,
Čekala som dúverne,
že zaklope na dvere,
už nepríde muoj milý, má nádeje!
Nenosila som čierných šiat za nikým,
ale teraz budem nosiť za milým.
Šaty čierne smutkové,
šaty drahé a nové,
za tri roky budem nosiť za milým.
Kdybych byla vedela,
že ta láska podvodná
se mnou bude falešne hrať
a mé srdce tak sužovať,
nebyla bych jakživa
Venuši se sverila.
Líto jest mi velice
a bolí mne mé srdce,
bolí, bolí, bude boleť
peť, šesť, sedem i osem let,
že Venuše[13] podvodná
moje srdce ranila.
O nespravedlivé štestí,
jako ty s lidmi robíš!
Jednoho v samé radosti,
jiného v želi vodíš.
Jednomu se dobre deje,
z druhého se každý smeje,
tak ty hry své provodíš!
Již sem všecko zunovala,
nežádám si déle žít,
nebo jak sem svet poznala,
musela sem smutek mít.
Velmi želím pro milého
ode mne již vzdáleného,
nemám se komu toužit.
Daremná byla má láska,
trvala jen nakrátce,
žalost prišla na mne velká,
až mi srdce mé plače.
Milovala sem jednoho
kavalíra falešného
a ten sklamal mé srdce.
Nech se mu vede, jak sám chce,
na tom musím prestati,
nebude mu moje srdce
nic zlého vinšovati.
To falešné milování
nezapomnem do skonání,
však nech mu Búh odplatí.
Tak, falešný kavalíri,
taks dokázal tvú vernost,
kterú si mi v každé chvíli
sliboval až na večnost.
Že ji ty nikdy nezrušíš,
jestli ode mne neskusíš
mojej lásky vrtkavost.
Nezasloužil milosti té,
já mu nemúžem príti,
by se jemu zde na svete
dobre mohlo voditi.
Nezasloužil on dobrého,
pro veliký faleš jeho
já se musím trápiti.
Nepočítá tolik kostel
žáden pravých ctitelú,
kolik si ty skrz mne našel
všudy verných prátelú.
Ba i kterí te neznali,
pro mne tobe dobre práli,
a ty si všech zavrhnul.
I jakže se potešit mám,
kde najdem polehčení?
Rady pro mne žádné neznám
ani obveselení.
Pújdem-li i do kláštora
aneb i doprostred mora,
tam se los múj nezmení.
Vídeň jestiť mesto krásné,
toto k mému bydlení
zvolím sobe, jestli šťastné
bude mé vykročení.
Než kde se koli obrátím,
já bolest srdca nestratím
až do mého skončení.
Všeckým dámám dám to ješte
jedno tu naučení,
že jest pro ne nebezpečné
veliké zalúbení.
Jestli prvé než skusily,
do koho se zalúbily,
snadno padnú v trápení.
Laň[14] je silná, divé zvíre,
bývá predce sklamána,
síla, friškost v velké míre
múže být odolána.
Což by to byla vec divná,
že jedna duše nevinná
láskou jest podvedena.
[8] preferovať (franc.) — dávať prednosť
[9] dištrahovať (lat.) — zabávať
[10] fatinkovať — ľahkomyseľne žartovať
[11] Fortuna — rímska bohyňa náhody a osudu
[12] „Údolie Jozafatovo“ — dolina medzi Jeruzalemom a Olivovým vrchom; podľa kresťanského učenia majú sa tam shromaždiť všetci ľudia v deň posledného súdu.
[13] Venuša — Venus, rímska bohyňa mladosti, krásy a lásky
[14] laň — srna
— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.
Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.
Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007
Autorské práva k literárnym dielam