ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jakmile měl stvrzenku v kapse, jal se pan Jäger na lodici zařizovati. Vyptav se, kde bude jeho lože, zmizel s vakem v kabině. Za deset minut vyšel, všecek jsa vyměněn od hlavy až do paty. Jsa ustrojen jako dokonalý rybář — v hrubé vlněné blůze, s těžkými botami na nohou a s vydrovkou na hlavě — zdál se obrazem Ilji Brusche.

Pan Jäger byl poněkud překvapen, zjistiv, že jeho hostitel použil krátké jeho nepřítomnosti a opustil bárku. Ale, zachovávaje přesně úmluvu, nedovolil si ani nejmenší otázky, když se tento po půlhodině vrátil. Dověděl se bez ptaní, že Ilja Brusch uznal za dobré poslati několik dopisů do novin, aby jim oznámil svůj příchod do Neustadtu pozejtří večer a do Řezna o den později. Nyní, kdy šlo také o zájmy páně Jägerovy, záleželo vskutku na tom, aby nepřistávali k prázdnému nábřeží, jako se stalo v Ulmu. Ilja Brusch vyslovil též politování, že mu nebude lze zastaviti se v městech, jimiž poplují před Neustadtem, zejména v Neuburgu a Ingolstadtě, místech to dosti znamenitých. Zastávky tyto, bohužel, nekryjí se s jeho plánem plavby, a proto jest nucen upustiti od nich.

Pan Jäger měl patrně velikou radost z reklamy, jež mu byla činěna, a nedával nikterak na jevo rozmrzelost z toho, že se nemohou zastaviti v Neuburgu a Ingolstadtě. Naopak přisvědčil svému hostiteli a ujistil ho opětně, že nikterak nemíní omezovati jeho svobodu podle toho, co bylo mezi nimi sjednáno.

Oba společnici povečeřeli pak, sedíce obkročmo na jedné z lávek, tvářemi proti sobě. Ba pan Jäger na uvítanou obohatil jídelní lístek výtečnou šunkou, kterou vytáhl ze svého nevyčerpatelného vaku, a tento výrobek města Mohuče došel vděčného ocenění Iljou Bruschem, jenž začínal uznávati dobré stránky své nové společnosti.

Noc uplynula bez jakékoli příhody. Před východem slunce odvázal Ilja Brusch loďku co nejtišeji, aby nerušil tvrdého spánku, v nějž byl pohřížen vlídný jeho společník.

V Ulmu, kde opouští království Würtemberské a teče na půdu bavorskou, jest Dunaj ještě nevelikou říčkou. Nepřijalť zde dosud velikých přítoků, kterými později tok jeho velice mohutní, a nic tu neukazuje na to, že za nedlouho vzroste v jednu z nejdůležitějších řek evropských.

Proud, již dosti mocný, měl rychlost asi míle za hodinu. Bárky všech rozměrů, mezi nimi i několik těžkých ponorných lodic, pluly po něm, pomáhajíce si občas širokou plachtou, kterou zdouval severozápadní vítr. Ukazovalo na hezké počasí.

Jakmile se octl v proudu, Ilja Brusch chopil se vesla a hnal o překot běh loďky. Ještě po několika hodinách zastal ho pan Jäger usilovně veslujícího, a tak bylo tomu až do večera, vyjímajíc chvíli snídaně, za kteréž nebyla plavba přerušena. Pasažér o tom ani nemukl, a divil-li se tak neobyčejnému spěchu, nechával si svůj údiv pro sebe.

Po celý ten den se mnoho nemluvilo. Ilja Brusch vesloval neúnavně. Pan Jäger zatím pozoroval s bedlivostí, jež by byla překvapovala jeho hostitele, kdyby nebyl býval tak zaujat svými myšlenkami, lodi, jež pluly po Dunaji, ač nepátral-li zrak jeho po obou březích řeky. Tyto břehy byly značně spádné. Levého břehu, jenž byl na polo pod vodou, nebylo lze ani dosti přesně rozeznati, kdežto po pravém, jenž byl uměle zvýšen na zřízení železniční trati, jezdily vlaky a supaly lokomotivy, mísíce svůj kouř s dýmem parníků, jejichžto kola otáčela se ve vodě s velikým hlukem.

V Offingen, kamž odpoledne dojeli, zahýbala se železniční trať k jihu, oddalujíc se tu nadobro od řeky, a pravý břeh měnil se také v rozsáhlé bažiny, jimž nebylo viděti konce, když zastavili se večer v Dillingen, aby tu přenocovali.

Nazejtří, po plavbě právě tak rychlé jako předešlého dne, zakotvili na pustém místě ve vzdálenosti několika kilometrů nad Neuburgem, a když dne 15. srpna vzcházela ranní zoře, byla již loďka znova v proudu.

Na večer toho dne oznámil Ilja Brusch svůj příchod do Neustadtu. Bylo by to bývalo hanbou, předstoupiti před lidi s prázdnýma rukama. Podmínky povětrnostní byly příznivé a denní cesta kratší, než byly předešlé, a proto Ilja Brusch se odhodlal k lovu ryb.

Již za prvních hodin toho dne prohlížel pečlivě všecko náčiní. Jeho společník, sedě v zadu bárky, zajímal se o tyto přípravy, jak se sluší na řádného milovníka lovu.

Třeba že byl zaměstnán, byl Ilja Brusch ochoten k hovoru.

„Dnes, jak vidíte, pane Jäger, hodlám loviti a přípravy k tomu jsou trochu zdlouhavé. Ryba jest tvor velice nedůvěřivý, a tu není nikdy opatrnosti nazbyt, chce-li ji člověk polapiti. Některé z nich jsou neobyčejně bystré, mezi nimi zejména lín. S ním třeba závoditi ve lsti, a hubu má tak tvrdou, že může zlomiti udici.“

„Ale na línu není tuším mnoho vzácného,“ podotkl pan Jäger.

„Není, neboť se zdržuje rád v bahnitých vodách, čímž maso jeho nabývá nepříjemné příchuti.“

„A což štika?“

„Štika jest znamenitá,“ prohlašoval Ilja Brusch, „váží-li nejméně pět nebo šest liber; malé štiky jsou samá kost. Ale žádným způsobem nelze řaditi štiku mezi ryby bystré a lstivé.“

„Opravdu, pane Bruschi? Tedy sladkovodní žraloci, jak se štikám říká…“

„Jsou tak hloupí, jako žraloci slané vody, pane Jägere. Učinění hňupi, kteří v této příčině nijak nezadají okounu neb úhoři! Jejich lov jest lovci na prospěch, nikdy však ke cti… Jsou to, jak napsal jistý duchaplný znalec, ryby, ,které se chytají‘ a ,kterých rybář nechytá‘.“

Pan Jäger nemohl jinak, než obdivovati se stejně přesvědčivým vývodům Ilji Brusche, jako svědomité bedlivosti, s jakou chystal náčiní k lovu.

Především vzal lehkou a ohebnou hůl, která se ohnula od jednoho konce ke druhému, a když se opět vymrštila, byla rovná jako dříve. Tato hůl skládala se ze dvou částí, z jedné široké na spodu čtyři centimetry, kteréžto šířky stále ubývalo, takže měřila sotva centimetr tam, kde se začínala druhá, jež byla z jemného, ale pevného dřeva. Byl to lískový prut zdéli čtyř metrů, takže rybář mohl, zůstávaje na břehu, loviti ryby na dně řeky, jako pitruši a červenou plotici.

Ilja Brusch, ukazuje panu Jägerovi háčky, jež upevnil na konci sedule, řekl:

„Pohleďte, pane Jägre, to jsou háčky ,jedenáctky‘, velice tenoučké. Nejlepší návnada na plotici jest vařené obilí, jen na jedné straně puklé a dobře rozmělněné… Tak, již jest všecko připraveno, a nezbývá, než zkusiti štěstí.“

Zatím, co se pan Jäger opíral o budku, usedl rybář na lávku, a položil sak vedle sebe, načež byla vržena udice po chvíli houpání, jemuž nebylo lze upříti jistého půvabu. Háčky zmizely ve žlutavé vodě, a olověné zatížení dodávalo jim svislého směru, což jest výhodnější, podle mínění všech rybářů. Nad nimi vznášel se nad vodou splávek z labutího peří, jež nepropouští vodu a hodí se proto k tomuto účelu znamenitě.

Rozumí se samo sebou, že od té chvíle zavládlo hrobové ticho na lodici. Hovor zaplaší snadno ryby, a ostatně opravdový rybář má jiné věci na starosti, než klábosení. Musí dávati velice dobrý pozor na pohyby splávku a nesmí promeškati příhodnou chvíli, kde třeba „zaseknouti“ kořist.

Tohoto jitra mohl býti Ilja Brusch spokojen. Nejen že nalovil asi dvacet plotic, ale též dvanáct jelcův a několik ouklejí. Byl-li pan Jäger opravdu tak náruživým milovníkem rybolovu, jak o sobě říkal, mohl se jen obdivovati zručnosti a přesnosti, s jakou jeho hostitel strhával tyto ryby, tak, jak jest toho potřebí. Jakmile cítil, že ryba „bere“, netahal jí hned nahoru, nechal ji zmítati se na dně a vysíliti se marným úsilím vyprostiti se z háčku, dávaje na jevo neochvějnou chladnokrevnost, jaká jest jednou z předních vlastností rybáře, jenž toho jména zasluhuje.

Lov byl ukončen okolo jedenácté hodiny. Jest-li krásně, ryba nebere v těch hodinách, kdy slunce, došedši vrcholu, ozařuje hladinu vodní. Ostatně kořist byla hojná. Ba Ilja Brusch se bál, že to bude mnoho vzhledem k tomu, že Neustadt, kde se bárka k páté hodině zastavila, jest městem celkem dosti nepatrným.

Mýlil se však. Dvacet pět nebo třicet lidí již naň čekalo a pozdravilo ho hlučným jásotem, jakmile loďka přistála u břehu. Brzy nevěděl, komu dříve odpovídati, a za chvíli byly ryby vyměněny za dvacet sedm zlatých, jež Ilja Brusch odevzdal ihned panu Jägerovi, jakožto první dividendu.

Tento, věda dobře, že nemá práva na obdiv zástupu, ukryl se zatím skromně pod budkou, kamž za ním přišel Ilja Brusch, jakmile se zbavil svých nadšených obdivovatelův. A vskutku, bylo záhodno nemařiti času a jíti spát, protože měla býti noc neobyčejně krátká. Přeje si doraziti záhy do Řezna, kamž měl ještě skoro sedmdesát kilometrů, umínil si Ilja Brusch, že se vydá na další cestu již o jedné hodině po půlnoci, takže bude moci během následujícího dne naloviti ryb, jakkoli má před sebou hodný kus cesty.

Dopoledne nachytal Ilja Brusch asi třicet liber ryb, takže zvědavci, kteří se tísnili na nábřeží řezenském, nelitovali, že sem přišli. Obecné nadšení vůčihledě vzrůstalo. Pod širým nebem byla uspořádána hotová dražba mezi milovníky ryb, a třicet liber jich nevyneslo méně než čtyřicet jeden zlatý vítězi v závodech Dunajské jednoty.

Ten byl by se nikdy nenadál takovéhoto úspěchu, a pomalu se mu zdálo, že pan Jäger konec konců přece jen dobře pochodí. Ale ať tomu bude jakkoli, čtyřicet a jeden zlatý musil ihned odevzdati jejich zákonnému vlastníku; ale Ilja Brusch nemohl dostáti této povinnosti. Pan Jäger totiž vystoupil zatím potají z bárky, oznámiv svému společníku několika řádky, položenými tak, aby je najisto viděl, aby naň k večeři nečekal, že se vrátí až pozdě večer.

Ilja Brusch shledával zcela přirozeným, že pan Jäger chtěl použíti této příležitosti k návštěvě města, jež bylo po padesát let sídlem císařského sněmu. Snad by byl býval méně spokojen a více překvapen, kdyby byl býval věděl, čím se nyní zabývá jeho passažér, a kdo to vlastně jest.

„Pan Jäger ve Vídni, Leipzigerstrasse 45,“ napsal ochotně Ilja Brusch, jak mu to příchozí diktoval. Ale tento by se byl octl v nemalých rozpacích, kdyby rybář byl projevil více zvědavosti, a kdyby byl o své újmě zahájil tak ostrý výslech, jaký jemu samotnému bylo podstoupiti, a kdyby, po příkladě nediskretního četníka byl vyzval pana Jägera, aby mu předložil své průkazy.

Ilja Brusch nepoužil této opatrnosti, ačkoli její oprávněnost byla mu dokázána, a toto opominutí mělo míti proň hrozné následky.

Jaké jméno četl četník německý na průkaze, který mu předložil pan Jäger, neví nikdo; ale, bylo-li to jméno skutečného vlastníka průkazu, nemohl čísti jiného jména, než Karl Dragoch.

Náruživý milovník rybolovu a náčelník dunajské policie byli opravdu jednou a toutéž osobou. Umíniv si, že vstoupí stůj co stůj do lodice Ilji Brusche, předvídal Karl Dragoch možnost nepřekonatelného odporu, a proto učinil v tomto směru náležitá opatření. Zakročení četnikovo bylo nastrojeno, a všecko bylo sehráno tak, jako na divadle.

Z výsledku bylo patrno, že Karl Dragoch spekuloval správně, neboť Ilja Brusch byl nyní rád, že bude míti s sebou v nebezpečenstvích, na něž mu bylo poukázáno, ochránce, jehožto mocného vlivu nemohl neuznávati.

Ba, úspěch byl tak úplný, že tím Karl Dragoch přicházel do rozpaků. Proč pak Ilja Brusch jevil tak mocné vzrušení, když na něm žádal četník průkazů? Proč se bál, aby se podobná příhoda neopakovala, do té míry, že těmto obavám obětoval zálibu, již podle svého tvrzení nacházel v samotě, která ostatně také měla do sebe cosi neobyčejného? Poctivý člověk, u všech všudy, neleká se tak policejního komisařství. V nejhorším případě by se opozdil o několik hodin, nanejvýš o několik dní, a když člověk nemá zrovna na spěch… Ovšem, Ilja Brusch měl na spěch, a to bylo také samo o sobě podezřelé.

Jsa povahy nedůvěřivé, jako každý dobrý policista, Karl Dragoch uvažoval. Ale byl také při tom příliš rozumný, aby se dal svésti bezvýznamnými příznaky, jež se daly vysvětliti nejjednodušším způsobem. Uložil tedy prozatím krátce výsledek těchto drobných pozorování ve své paměti a hodlal se všemi svými duševními schopnostmi věnovati se řešení tohoto úkolu, vážnějšího, než se domníval.

Plán, který hodlal provésti Karl Dragoch, vnutiv se Iljovi Bruschi za pasažéra, nezrodil se hotový v jeho mysli. Vlastním původcem jeho byl Michal Michalovič, jenž ostatně o tom neměl ani zdání. Když tento kratochvilný Srb pronesl v „Dostaveníčku rybářů“ ze žertu, že by vítěz Dunajské jednoty mohl býti buď pronásledovaný zločinec, nebo pronásledující policista, Karl Dragoch věnoval vážnou pozornost těmto slovům, lehkovážně pronášeným. Ovšem nebral jich do slova. Měl dobré důvody, aby byl přesvědčen, že rybář a policista nemají nic společného, a používaje analogie, pokládal za velice pravděpodobno, že tento rybář nemá rovněž ničeho společného s hledaným zločincem. Ale z toho, že se něco nestalo, neplyne, že by se to nemohlo státi, a Karl Dragoch pomyslil si hned, že veselý Srb měl pravdu, a že detektiv, jenž hodlá pohodlně pozorovati pobřeží dunajské, projevil by vskutku značnou obratnost tím, že by přijal jméno známého rybáře, aby nikdo netušil pravého jeho povolání.

Jakkoli byla kombinace tato velice lákavá, nezbývalo, než upustiti od ní. Závody sigmarinské byly odbyty, Ilja Brusch, vítěz jejich, ohlásil veřejně svůj záměr, a nepropůjčil by se dojista dobrovolně k tomu, aby někdo jiný jel pod jeho jménem, což by ostatně bylo věcí velice choulostivou, protože nyní znala podobu vítězovu veliká většina jeho kollegů.

Ale, bylo-li třeba upustiti od domněnky, že Ilja Brusch svolil, aby někdo jiný pod jeho jménem konal cestu, které se podjal, byla snad možná prostřední cesta, jíž bylo lze dojíti téhož cíle. Nemohl-liž býti Iljou Bruschem, mohl se zajisté Karl Dragoch spokojiti tím, že by plul s ním pohromadě. Kdo by si povšiml společníka člověka, jenž se stal téměř slavným, a jenž tedy soustřeďoval na sobě všechen zájem? A třeba by někdo mimoděk pohledl na nepatrného tohoto společníka, dalo-liž se souditi, že by mu připadla na mysl nějaká souvislost mezi tímto nepatrným neznámým mužem a policistou, jenž koná takto svůj úkol pod ochranou inkognita?

Promysliv důkladně tento záměr uznal jej posléze Karl Dragoch za znamenitý, a odhodlal se, že jej provede. Viděli jsme, s jakou rozhodností provedl jeho první výstup, ale za výstupem tímto bylo by, v případě potřeby, následovalo ještě mnoho jiných. Kdyby bylo bývalo potřebí, byl by býval Ilja Brusch dopraven na komisařství a pod tou či onou záminkou uvězněn, a bylo by mu bývalo sterým způsobem naháněno strachu. Jest jisto, že by Karl Dragoch byl si počínal bezohledně až do chvíle, kdy rybář, vším tím jsa přestrašen, nebyl by viděl jiné záchrany, než v pasažéru, kterého odmítal.

Ale detektiv byl rád, že došel cíle, aniž mu bylo užíti takovéhoto morálního násilí, a že není potřebí po prvním jednání hráti komedii dále.

Nyní byl na místě, jehož dobyl, jsa jist, že, kdyby je chtěl na oko opustiti, opřel by se hostitel jeho odchodu se stejnou rázností, jako se dříve opíral jeho příchodu. Zbývalo jen užíti náležitě situace.

K tomu účelu stačilo, aby se dal Karl Dragoch klidně nésti proudem. Zatím co bude jeho společník loviti nebo veslovati, bude on pátrati po březích, kde nic podezřelého neunikne jeho zkušenému zraku. Po cestě dohovoří se se svými lidmi, roztroušenými po březích. Na první zprávu o nějakém provinění nebo zločinu opustí Ilju Brusche a pustí se po stopě pachatelů, a v případě potřeby učinil by rovněž, kdyby se sice nic podobného nestalo, ale kdyby nějaké podezřelé příznaky upoutaly jeho pozornost.

To všecko bylo rozumně promyšleno, a čím více o tom přemýšlel, tím více liboval si ve svém plánu, jenž, zajišťuje mu inkognito po celém toku dunajském, zvyšoval zároveň značně naděje v úspěch.

Bohužel, uvažuje takto, nepomýšlel detektiv na hry náhody. Netušil, že řada nejpodivnějších událostí v několika dnech obrátí pátrání jeho jiným směrem a že tak poslání jeho vzroste do rozměrů netušených.