ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Podezření, jež Karl Dragoch pojal, a v nichž ho objev podobizny utvrdil, nebyla zcela mylná, což třeba již konečně říci našim čtenářům, aby porozuměli tomu, co čtou. Aspoň pokud se jedné věci týče, usuzoval Karl Dragoch správně. Ano, Ilja Brusch a Sergij Ladko byli jednou a toutéž osobou.

Ale Dragoch mýlil se za to velice, přičítal-li svému spolucestujícímu řadu krádeží a vražd, které již po celou řadu měsíců ohrožovaly kraje podunajské, a zejména poslední zločin, vydrancování villy hraběte Hagenaua a vražedné přepadení hlídače Kristiána. Ladko ostatně neměl ani nejmenší potuchy o tom, že jeho passažér obírá se podobnými myšlenkami. Vše, co věděl, bylo, že jeho jménem byl označován pověstný zločinec, a nedovedl si nijak vyložiti, kterak takováto záměna jmen byla možná.

Jsa s počátku velice zaražen, když zvěděl, že tak nebezpečný člověk má jeho jméno, a nad to ještě jest jeho krajanem, vzpamatoval se brzy po této chvíli bezděčného úděsu. Co mu bylo konec konců po zločinci, s nímž neměl kromě jména nic společného? Nevinný člověk nemá se ničeho obávati. A že byl nevinen všemi těmi zločiny, bylo více než jisto.

Proto Sergij Ladko — budeme ho nyní nazývati tímto jeho pravým jménem — odešel s úplným klidem předešlé noci, aby se odebral do Szalky, jak byl oznámil. Bydlilť vskutku v městečku tomto pod jménem Ilji Brusche po svém odchodu z Ruščuku, a tam po dlouhou radu týdnů očekával zpráv od své drahé Nataši.

Čekání, jak již víme, stalo se mu posléze nesnesitelným, i přemýšlel neustále usilovně o tom, kterak by se dostal na zapřenou do Bulharska, když náhodou dostalo se mu do rukou číslo Pester Lloydu, v němž byly oznamovány velice okázale rybářské závody v Sigmarinkách. Čta zprávu o těchto závodech pojal vyhnanec, jenž byl, jak se pamatujeme, stejně obratným rybářem, jako proslulým lodivodem, plán, jehožto dobrodružnost mohla mu pojistiti úspěch.

Umínil si, že se přihlásí za člena Dunajské jednoty pode jménem Ilji Brusche, jediným to jménem, jehož v Szalce užíval, že se zúčastní závodů sigmarinských, kde dojista, při své neobyčejné dovednosti rybářské, dobude první ceny. Uveda takto přijaté to jméno do veřejnosti, že ohlásí pak co nejokázaleji, a bude-li lze, i se sázkami, svůj záměr preplouti Dunaj s udicí v ruce od pramenů až k ústí. Nebylo pochyby, že tento plán vzruší celý svět rybářů udičníků a zjedná jeho původci značnou reputaci u ostatního obecenstva.

Takto, pod rouškou občanského stavu, který jest zcela nezávadný, neboť strážím přičítá se obyčejně slepá důvěřivost, hodlal Sergij Ladko vskutku preplouti Dunaj. Ovšem chtěl popoháněti co nejvíce svou lodici a rybolovem ztráceti jen tolik času, aby zachránil pravděpodobnost záměru, který veřejně ohlásil. Bude se o něm mluviti po celém toku dunajském, aby se naň nezapomnělo, a tak bude moci připlouti veřejně do Ruščuku pod ochranou získaného slavného jména.

Aby dosáhl tohoto pravého a jediného cíle svého podniku, nesměl nikdo tušiti jeho pravého jména a v rysech rybáře Ilji Brusche nikdo nesměl poznati rysy lodivoda Sergije Ladka.

První podmínku bylo lze snadno splniti. Postačí, bude-li hráti úlohu vítěze ze závodů Dunajské jednoty, kterou jednou přijal, neochvějně dále. Sergij Ladko zapřísáhl se tedy v duchu, že bude Iljou Bruschem vůči každému, ať zažije na své cestě jakékoli příhody. Ostatně bylo lze předpokládati, že tato cesta vykoná se sice pomalu, ale bezpečně, a že nedojde k žádným příhodám, jež by činily jeho přísahu nesnadno splnitelnou.

Ještě snáze bylo dostáti podmínce druhé. Pod břitvou zmizejí jeho vousy, pod účinkem barviva změní se barva jeho vlasů, veliké černé brejle zakryjí mu oči, a více nebude potřebí. Sergij Ladko provedl toto přestrojení v noci před svým odjezdem, načež vydal se na cestu před svítáním, jsa jist, že ho nikdo nepozná. V Sigmarinkách sběhlo se vše tak, jak předvídal. Když vynikl jakožto vítěz při závodech, bylo prohlášení jeho plánu velice příznivě posuzováno v novinách pobřežních krajův. Stav se takto dosti známou osobností, jejížto totožnost nemohla býti dobře podezřívána, a maje také v případě potřeby zabezpečeno přispění spolučlenů Dunajské jednoty, roztroušených po dunajském pobřeží, vydal se Ladko na cestu.

V Ulmu došel prvního sklamání, vida, že jeho proslavenost nechrání ho od moci úřadův. Proto byl tomu velice rád, že našel passažéra, jenž měl průkazy v pořádku a jehož policie patrně náležitě respektovala. Ovsem, až přibude do Ruščuku a zanechá domnělého svého plánu, vzniknou mu snad z přítomnosti cizincovy nepříjemnosti. Ale pak lze všecko vysvětliti, a do té doby přítomnost tohoto cizince bude značně zvyšovati pravděpodobnost úspěchu cesty, kterého si Sergij Ladko tak vřele přál.

Když zvěděl, že má stejné jméno, jako zlopověstný bandita, a že tento bandita jest také Bulhar, byl podruhé velice trapně dojat. Třeba že byl úplně nevinen, a tedy nemohlo se mu nic státi, nemohl přece jen neuznávati, že takováto shoda jmen jest s to, aby způsobila politování nejhodnější omyly nebo velice povážlivé situace.

Kdyby vyšlo na jevo jeno pravé jméno, jež ukrývá pod nepravým jménem Ilji Brusche, bylo by nejen jeho připlutí do Ruščuku ohroženo, ale byla také obava, že by se na cestě značně opozdil.

Proti těmto nebezpečenstvím byl Ladko bezmocný. Ostatně, třeba že byla vážná, nebylo potřebí upřílišovati je. Ve skutečnosti bylo málo pravděpodobno, že by policie bez zvláštních důvodů věnovala pozornost prostému rybáři s udicí v ruce, a zejména rybáři chráněnému vavříny, kterých dobyl při závodech sigmarinských.

Přišed do Szalky po západu slunce a odešed přede dnem, takže ho nikdo neviděl, strávil Sergij Ladko ve svém domě jen tolik času, aby mohl zjistiti, že za jeho nepřítomnosti nedošla ani jedinká zpráva od Nataši. Neustálé to její mlčení plnilo ho zoufalstvím. Proč mu žena nepíše již celé dva měsíce? Co se jí přihodilo? Doby veřejných bouří přinášejí s sebou četná neštěstí soukromá, a lodivod nemohl se zhostiti tesklive myšlenky, že, i když přibude šťastně do Ruščuku, přijde snad již pozdě.

Tato myšlenka, jež mu zrývala srdce, zvyšovala zároveň obdivuhodně sílu jeho svalů. Tato myšlenka to byla, jež mu při odjezdu z Ostřihoma dodávala síly, kterouž odolával bouři a vítězně zápolil s rozpoutaným vichrem. Tato myšlenka popoháněla ho, když se vracel k loďce, nesa panu Jägerovi posilující nápoj.

Byl nemálo překvapen, nezastihnuv tam svého passažéra, jejž byl opustil v tak žalostném stavu, a lístek na loďce zanechaný nezmenšoval nikterak tohoto překvapení. Jaká to byla naléhavá pohnutka, pro kterou se odhodlal odejíti z loďky, jsa tak velice slab? Kterak bylo lze vysvětliti, že prostý vídeňský občan má tak důležité řízení v širém kraji, v dáli ode všech osad? V tom byla záhada, jíž úvahy lodivodovy nedovedly rozřešiti.

Ať již byla příčina jakákoli, tolik bylo jisto, že odchod páně Jägerův byl proň okolností velice mrzutou, neboť se jím protahovala cesta, beztoho již hodně dlouhá. Nebýti této nepředvídané události, byla by loďka střelhbitě zamířila doprostřed řeky, a do večera byla by bývala uražena hezká řada kilometrů.

Bylo to mocné pokušení, jež ho ponoukalo, aby, nedbaje žádosti páně Jägerovy, pustil loďku do proudu, a nemaře ani minuty, pokračoval v cestě, jejížto cíl lákal Sergije Ladka k sobe tak, jako magnet přitahuje železo.

Ale lodivod se rozhodl, že počká. Měl závazky vůči svému passažéru a, uvážil-li všecko kolkolem, bylo přece jen lépe ztratiti den, než zavdati podnět k nějakým nepříjemnostem, jež by z toho mohly povstati.

Na štěstí měl dosti práce na ostatek dne, více než z poloviny již uplynulého. Čas tento ani nestačil, aby dal loďku do pořádku a opravil některé menší škody způsobené bouří.

Sergij Ladko srovnával nejdříve kufry, jejichžto obsah byl velice přeházen od ranního bezvýsledného hledání. To by bylo nezabralo mnoho času, kdyby nebyl, dorovnávaje první kufr, spočinul pohledem na téže tobolce, která již dříve upoutala pozornost Karla Dragocha. Lodivod otevřel tobolku, jako ji dříve otevřel policista, a jako tento, ale s pocity zcela jinými, vyňal z ní podobiznu, kterou mu dala Nataša ve chvíli loučení s něžným věnovacím přípiskem.

Dlouho díval se Sergij Ladko na rozkošnou tu podobu. Nataša! Byla to ona! Byly to její drahé rysy, její jasné oči, její rty pootevřené, jako by chtěly promluviti!…

S povzdechem vložil posléze drahý obraz do tobolky a tobolku do kufru, jejž pečlivě uzavřel, a vstrčiv klíč do kapsy, vyšel z kabiny, aby se věnoval jiným pracím. Ale neměl myšlenek na práci. Brzy klesly mu ruce v nečinnosti, a sedě na jedné z lávek a zády jsa obrácen ku břehu těkal zrakem po řece. Jeho mysl zalétala k Ruščuku. Viděl v duchu choť, viděl smavý svůj domov, zvučící písněmi. Ovšem, neželel ničeho. Byl hotov vždy znova obětovati vlastní štěstí blahu vlasti. Jak bolestno však bylo mu pomysliti, že tak veliká obět měla býti přinesena nadarmo! Propuklo-li vzbouření předčasně a bylo-li bezohledně potlačeno, kolik ještě let bude Bulharsku úpěti pode jhem sveřepých utiskovatelů? Bude-liž mu lze překročiti hranice, a podaří-li se mu to, najde-liž tu, kterou tak miluje? Což když Turci zmocnili se jakožto rukojmí ženy jednoho ze svých úhlavních odpůrcův? Bylo-li tomu tak, kterak naložili s Natašou?

Bohužel, malé toto rodinné drama mizelo v nesmírné té rozháranosti poměrů v zemích balkánských. Jak nepatrný význam mělo neštěstí těchto dvou bytostí za dob obecného zmatku! Té doby probíhaly celým poloostrovem divoké hordy. Se všech stran zazníval příšerný dusot koňských kopyt, a nejbídnější vísky byly vydány v šanc drancování a svízelům válečným.

Proti tureckému obru stáli dva trpaslíci: Srbsko a Černá Hora. Mohou-liž tito Davídkové zmoci Goliáše? Ladko chápal, jak nerovný jest to zápas, a všecek jsa zamyšlen skládal všecku naději v mocnou oporu všeho Slovanstva, v baťušku cáre, velikého vládce svaté Rusi, jenž snad jednoho dne vztáhne mocnou ruku na ochranu ujařmených synů Slavie.

Jsa takto zabrán v myšlenky zapomínal Sergij Ladko na všecko kolem. Kdyby byl pluk vojska táhl mimo po břehu, nebyl by se ohlédl. Tím méně povšiml si příchodu tří mužů, kteří přicházeli směrem po proudu řeky, a to zcela potichu.

Neviděl-li však Ladko těchto tří mužů, viděli oni jej, jakmile se zjevila loďka jejich zrakům při zatáčce řeky. Trojice se zastavila a potichu konala úřadu.

S jedním z těchto tří příchozích seznámili jsme již čtenáře za pobytu Bruschova ve Vídni; byl to Tyča. On to byl, jenž s jedním ze svých soudruhů sledoval Karla Dragocha, který zase byl stopoval Ilju Brusche, když tento zašel si z loďky na zcela nevinnou návštěvu k jednomu ze sprostředkovatelů zásilek zbraní do Bulharska. Pamatujeme se, že oba špehouni, jdouce za detektivem, přišli skoro až k loďce, a jsouce přesvědčeni, že zjistili místo pobytu policistova na vodě, vzdálili se, s úmyslem použíti svého objevu ke svým záměrům. Nyní šlo o provedení jejich plánů.

Všichni tři skrčili se na břehu do trávy, odkudž pozorovali Sergije Ladka. Tento, stále ještě trvaje v zamyšlenosti, ani nevěděl, že jsou na blízku, a netušil, jakému nebezpečenství jest vydán v šanc. A přece bylo to veliké nebezpečenství, jež mu hrozilo od těchto lidí, skrývajících se v záloze, tří to členů zločinné roty, jež ohrožovala Podunají, kteří nebyli z těch, s nimiž jest radno potkati se na osamělém místě.

A Tyča byl ještě ke všemu vynikajícím členem té roty; mohl směle býti pokládán za prvního po náčelníku, jehožto činy získaly jménu lodivodovu neblahou proslulost. Oba ostatní, Sackmann a Zerlang, byli dva z prostých členů: paže, nikoli hlavy.

„To jest on!“ zamumlal Tyča, zadržuje rukou soudruhy, jakmile zahlédl loďku u ohybu řeky.

„Dragoch?“ otázal se Sackmann.

„Ano“

„Víš to jistě?“

„Zcela jistě.“

„Ale vždyť mu nevidíš do tváře, když jest k nám obrácen zády,“ namítl Zerlang.

„To by mi mnoho neprospělo, kdybych mu do ní viděl,“ odpověděl Tyča. „Neznám ho. Ve Vídni jsem ho sotva zahlédl.“

„Pak ovšem…“

„Ale poznávám dobře loďku,“ přerušil bo Tyča, „měl jsem dosti času prohlédnouti si ji, když jsme stáli s Ladkem mezi zástupem. Jsem si jist, že se nemýlím.“

„Tedy vpřed!“ řekl jeden z mužů.

„Ano, vpřed!“ schvaloval Tyča, rozbaluje balík, jejž nesl pod paždí.

Lodivod stále ještě neměl ani nejmenšího tušení o pozornosti, jejímž předmětem byl. Neslyšel příchodu těchto tří mužů; neslyšel ani, když se blížili k němu, tlumíce kroky v husté pobřežní trávě. Jsa pohřížen ve snění, zalétal v myšlenkách s proudem k Nataše a rodné zemi.

Pojednou ucítil, jak nesčetná pouta ovíjejí se mu kolem těla, jak ho zbavují sil i zraku, a jak svírají mu hrdlo.

Vzpřímiv se rázem zmítal sebou a nadarmo snažil se vyprostiti z pout; náhle dopadla mu na lebku mocná rána, po níž padl takřka bez vědomí na dno loďky. Dříve však, než pozbyl vědomí, poznal, že jest chycen do veliké sítě, zvané čeřenem, jíž sám nejednou užíval k lovu ryb.

Když se Sergij Ladko probral z mrákot, nebyl již v síti, které bylo jen proto použito, aby se nemohl brániti. Za to byl pevně svázán silným provazem, nesčetněkráte otočeným kolem jeho údů, takže sebou nemohl ani pohnouti; roubík v ústech zabraňoval, aby nemohl volati o pomoc, neproniknutelná páska zastírala zrak jeho čirou temnotou.

Prvním pocitem Sergije Ladka, když nabyl vědomí, byl pocit nejvyššího zděšení. Co se to s ním stalo? Co znamenalo to nevysvětlitelné přepadení, a co tím útočníci zamýšleli? Konec konců mohl se do jisté míry upokojiti. Kdyby byli měli v úmyslu zavražditi ho, bylo by se to již stalo. Protože však byl ještě na živě, bylo nade vši pochybu jisto, že mu neukládají o život, a že tito útočníci, ať již jest to kdokoli, nemají jiného úmyslu, než zmocniti se jeho osoby.

Ale proč, za jakým účelem chtěli se ho zmocniti?

Na tuto otázku bylo nesnadno odpověděti. Jsou to lupiči? Ti by si nebyli dali tolik práce, aby svázali zajatce s luxem tak zbytečných opatření, když by jim bylo bodnutí nožem posloužilo rychleji a jistěji. Ostatně byli by to chudáci lupiči, jež by lákal obsah ubohé loďky!

Snad pomsta?… To bylo ještě méně možno. Ilja Brusch neměl nepřátel. Jediní nepřátelé Ladkovi, Turci, nemohli tušiti, že bulharský vlastenec tají se v podobě rybáře, a i kdyby byli o tom bývali zpraveni, nebyl tak znamenitou osobností, aby se byli odvážili podobného násilného činu tak daleko od hranic, uprostřed mocnářství rakouskouherského. A kromě toho byli by ho Turci odklidili se světa ještě spíše, než prostí lupiči.

Přesvědčiv se, že aspoň na tu chvíli má před sebou neproniknutelné tajemství, jakožto praktický člověk přestal si tím lámati hlavu, a umínil si soustřediti všecky své duševní schopnosti na pozorování, co se bude díti, a na pátrání po prostředcích, jimiž by, bude-li lze, dosáhl svobody. Ovšem stav, v němž se octl, neposkytoval mu valné příležitosti k pozorováním. Jsa úplně ochromen provazem otočeným mnohonásobně kolem jeho těla, nebyl schopen ani nejmenšího pohybu, a oči měl zastřeny rouškou tak důkladně, že by byl nedovedl říci, je-li den či noc. První, co poznal, věnuje se svému pozorování především sluchem, bylo, že leží na dně loďky, patrně své loďky, a ta že pluje rychle, poháněna jsouc mocnými pažemi. Slyšel jasně nárazy vesel a šumot vody podél jejích boků…

Kterým směrem pluli? To byla druhá záhada, kterou mu nebylo nesnadno rozřešiti, ježto pociťoval značný rozdíl teploty na právo i na levo od sebe. Podle otřesů loďky při každém máchnutí vesel poznával, že leží ve směru plavby, a protože slunce ve chvíli, kdy byl přepaden, nebylo daleko od poledníku, soudil bezpečně, že polovice jeho těla jest ve stínu tvořeném stěnou loďky, a že tato pluje směrem od západu k východu, sledujíc tedy dále proud, jako dříve, když byla řízena svým pravým vlastníkem.

Ti, kdož ho měli ve své moci, nemluvili mezi sebou ani slova. V sluch jeho nezazníval ani nejmenší zvuk kromě oddychování těch, kdož řídili loď, když se opírali o vesla. Tato tichá plavba trvala již asi půldruhé hodiny, když ucítil ve tváři teplo sluneční a tak seznal, že plavci zamířili k jihu. Tomu se lodivod nikterak nedivil. Při své důkladné znalosti řeky poznával, že loďka pluje oklikou, kterou řeka opisuje proti hoře Pilisu. Bylo takřka jisto, že za nedlouho popluje směrem východním a pak severním, až k nejzazšímu bodu, kde počíná se volný tok Dunaje k poloostrovu Balkánskému.

Domněnky tyto splnily se jen z části. Ve chvíli, kdy Sergij Ladko počítal, že as dopluli doprostřed zátoky Pilisské, ustal šumot vesel nadobro. Zatím co loďka plula dále, ozval se náhle drsný hlas.

„Zahákuj!“ ozval se jeden z neviditelných útočníků.

V zápětí na to nastal náraz, po němž bylo slyšeti skřípání, jaké povstává, když bok loďky naráží na tvrdé těleso, načež byl Sergij Ladko vyzdvižen a házen z ruky do ruky.

Patrně přistála loďka k lodi mnohem větších rozměrů, na niž byl vězeň naložen jako zavazadlo. Marně napínal sluch, aby pochytil nějaké slovo. Nikdo kolem ani nehlesl. Žalářníci jeho jevili svou přítomnost jen dotekem drsných rukou a těžkým dechem prsou.

Ostatně Sergij Ladko, jímž bylo házeno a strkáno sem tam, neměl kdy uvažovati. Když ho byli vytáhli do výše, spouštěli ho zase někam dolů po žebříku, jenž mu kruté pochroumal záda. Podle nárazů, jimiž bylo tělo jeho potlučeno, poznával, že ho spouštějí úzkým otvorem; konečně mu byla sňata páska s očí a vyndán roub z úst, načež byl svržen dolů jako balík, a nahoře nad ním ozval se temný lomoz zavírajícího se padáku.

Jsa všecek ohromen po tomto pádu vzpamatoval se Sergij Ladko teprve za dlouhou chvíli. Když se tak stalo, nebyl stav jeho o nic utěšenější, ačkoli nyní mohl mluviti a viděl. Jestliže pokládali roub v ústech za zbytečný, bylo to patrně jen proto, že nikdo nemohl slyšeti jeho volání, a ani snětí pásky nikterak mu neprospělo. Otvíralť oči nadarmo. Kolem něho byla tma. A jaká tma! Vězeň, jenž podle toho, co se s ním dělo, se domníval, že se octl na spodku lodi, nadarmo pátral po nejmenším paprsku světla, prodírajícím se dovnitř. Nerozeznával naprosto ničeho kolem sebe. Nebylať to tma sklepa, v níž přece člověk něco rozezná, byla to čirá, úplná tma, jež se dá srovnati jen s tou, jaká jest asi v hrobě.

Kolik hodin takto uplynulo? Sergij Ladko hádal, že jest tak asi k půlnoci, když zaslechl nějaký lomoz, tlumený vzdáleností. Slyšel běhati a dupati. Pak se lomoz blížil. Těžké předměty, patrně bedny, byly vláčeny přímo nad jeho hlavou, a byl by na to přísahal, že ho od neznámých těch pracovníků dělí nejvýše tloušťka jediného prkna.

Konečně přiblížil se lomoz docela. Lidé mluvili vedle něho, bezpochyby za stěnou omezující jeho vězení, ale nebylo lze ani vytušiti smyslu toho, co mluvili.

Ostatně brzy utichl veškeren hluk, a znova rozhostilo se ticho kolem nešťastného lodivoda, jenž byl obklopen neproniknutelnou rouškou tmy.

Sergij Ladko usnul.