ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za pět minut byli Sergij Ladko a Karl Dragoch v městě.

Ačkoli Ruščuk byl tehdy již důležitým obchodním městem, neměl veřejného osvětlení, a proto by jim bylo bývalo nesnadno, kdyby po tom byli toužili, učiniti si představu tohoto města, nepravidelně seskupeného kolem velikého přístaviště, na jehožto obvodě bylo množství dosti chatrných bud, skladišť to nebo krčem. Ale ani ten ani onen na to nemyslili. První kráčel rychle, upíraje zraky před sebe, jako by ho vábil k sobě nějaký cíl, zářící v nočním temnu. Druhý následoval lodivoda s takovou horlivostí, že ani neviděl dvou mužů, kteří vycházeli právě z uličky, kterou přecházel.

Když došli na cestu vedoucí podél řeky, rozešli se tito dva muži. Jeden vzdaloval se na pravo, druhý šel směrem po proudu.

„Dobrou noc!“ řekl bulharsky.

„Dobrou noc!“ odpověděl druhý, jenž zabočil na levo a šel za Karlem Dragochem.

Tento se zachvěl, zaslechnuv onen hlas. Na chvíli váhal, zmírnil bezděky krok, načež upouštěje od dalšího následování lodivoda stanul a obrátil se.

Policistovi jest zapotřebí neobyčejných duševních vlastností vrozených i osvojených, nechce-li zakrněti v podřízených sférách svého povolání. Ale nejvzácnější z těchto četných vlastností, kterých potřebuje, jest dokonalá pamět zraku i sluchu.

Karl Dragoch vynikal touto vlastností. Jeho sluchové i zrakové nervy byly pravými zaznamenávacími přístroji, a jejich světelných či zvukových dojmů nezapomínal nikdy, ani po sebe delším čase. Po celých měsících, ba i po letech poznával na první pohled tvář, kterou již jednou viděl, a hlas, který zaslechl třeba jen jedinkrát.

Tak tomu bylo také s hlasem, který právě slyšel, a tentokrát nebylo tomu tak dlouho od doby, kdy jej zaslechl po prvé, aby se mohl mýliti. Tento hlas, jenž na mýtině na úpatí hory Pilisu zazněl mu v sluch, byl vůdčí nití, které dosud byl nadarmo hledal. Jeho vývody, týkající se jeho spolucestujícího, jakkoli se zdály důmyslné, byly pouhými domněnkami. Tento hlas, naproti tomu, přinášel mu posléze jistotu. Mezi pravděpodobností a jistotu nebylo lze váhati, a proto detektiv, zanechávaje své cesty za lodivodem, pustil se po nové stopě.

„Dobrý večer, Tyčo,“ řekl po německu Karl Dragoch, když se k němu muž přiblížil.

Ten stanul, snaže se proniknouti zrakem noční tmu.

„Kdo to mluví?“ otázal se.

„Já,“ odpověděl Dragoch.

„Kdo jste?“

„Max Raynold.“

„Neznám.“

„Ale já vás znám, neboť jsem vás jmenoval.“

„Ovšem,“ uznával Tyča. „Máte také patrně dobrý zrak, kamaráde.“

„Znamenitý, opravdu.“

Rozmluva na chvíli ustala.

„Co mi chcete?“ otázal se Tyča.

„Mluviti s vámi,“ prohlásil Dragoch, „s jedním i s druhým. Jsem v Ruščuku jen proto.“

„Nejste tedy zdejší?“

„Nejsem. Přišel jsem dnes.“

„Zvolil jste si pěknou dobu,“ zasmál se Tyča, jenž bezpochyby narážel na anarchii vládnoucí právě v Bulharsku.

Dragoch s posunkem, projevujícím lhostejnost, dodal:

„Jsem z Ostřihoma.“

Tyča mlčel.

„Neznáte Ostřihoma?“ dotíral Dragoch.

„Neznám.“

„To je divné, když jste byl tak blízko.“

„Tak blízko?“ opětoval Tyča. „Jak můžete tvrditi, že jsem byl blízko Ostřihoma?“

„Bože!“ řekl se smíchem Karl Dragoch, „villa Hagenauova není tak daleko od Ostřihoma.“

Tyča se zachvěl. Ale pokusil se přece zapírati.

„Villa Hagenauova?“ zajíkal se tónem, jenž se nutil do žertu. „S tou se to má jako s vámi, kamaráde. Neznám.“

„Opravdu?“ rekl ironicky Dragoch. „A což mýtinu u hory Pilisu, tu znáte?“

Tyča, přikročiv blíže, uchopil detektiva za ruku a řekl, nesnaže se již potlačovati svého vzrušení:

„Mluvte potichu! Vždyť křičíte jako blázen.“

„Nikdo nás neposlouchá,“ namítl Dragoch.

„Člověk nikdy neví,“ odtušil Tyča, a otázal se opět: „Tak, co mi chcete?“

„Mluviti s Ladkem,“ odpověděl Dragoch hodně nahlas.

Tyča ho chytil znova za ruku.

„Pst!“ řekl, rozhlížeje se kolem ustrašeně. „Což pak nás chcete mermomocí přivésti na šibenici?“

Karl Dragoch se usmál a řekl:

„To bychom se těžko dohodli, kdybychom mluvili jen posunky.“

„Ale,“ zamumlal Tyča, „kdo pak by začínal beze všeho takovéto hovory v noci na ulici. Jsou věci, o nichž jest lépe na veřejnosti mlčeti.“

„Nechci s vámi mluviti na ulici,“ odvětil Dragoch. „Pojďme jinam.“

„Kam?“

„Kamkoliv. Jest tu snad na blízku hospoda?“

„Několik kroků odtud.“

„Pojďme tam.“

„Budiž,“ svolil Tyča. „Pojďte za mnou.“

Oba ušli asi padesát metrů a byli na malém náměstí. Proti nim vycházelo z okna jednoho domu slabé světlo.

„Zde jest to,“ řekl Tyča.

Otevřevše dveře vešli hned do prázdné místnosti kavárničky, kde stálo asi deset stolů.

„Zde si pohovoříme,“ řekl Dragoch.

Kavárník pospíšil k neočekávaným hostům.

„Co pak budeme píti?… Zaplatím,“ nabízel se detektiv, cinkaje penězi v kapse.

„Snad sklínku slivovice?“ mínil Tyča.

„Tedy slivovici! A což borovičku? Tu nerad?“

„Borovičku také,“ souhlasil Tyča.

Karl Dragoch obrátil se k pánovi, jenž čekal.

„Slyšel jste, příteli? Přineste nám oboje, a hodně brzy!“

Zatím co kavárník odběhl, Dragoch pohledem změřil protivníka, jejž měl překonati. Brzy věděl, čeho potřeboval. Plece široké, býčí šíje, nízké čelo, zarostlé hustými, šedivými vlasy, slovem měl před sebou dokonalý exemplář jarmarečního zápasníka, pravého hromotluka.

Jakmile se láhve a sklínky octly na stole, Tyča pokračoval v hovoru tam, kde byl přerušen.

„Tedy mne znáte?“

„Pochybujete o tom?“

„A znáte také affairu ostřihomskou?“

„Také. Pracovali jsme tam spolu.“

„To není možno.“

„Je tomu tak.“

„Toho nechápu,“ mumlal Tyča, vzpomínaje usilovně. „Vždyť nás bylo jen osm…“

„Devět,“ opravil Dragoch; „bylť jsem tam také.“

„Také jste se účastnil věci?“ dotazoval se Tyča, stále nedůvěřuje.

„Ano, ve ville, a také na mýtině. Já jsem to byl, jenž odjel s vozem.“

„S Vogelem?“

„S Vogelem.“

Tyča na chvíli přemýšlel, načež namítl:

„To není možno. S Vogelem jel Kaiserlich.“

„Nikoli, já,“ odtušil Dragoch, nedávaje se másti. „Kaiserlich zůstal s vámi.“

„Víte to jistě?“

„Zcela jistě,“ tvrdil Dragoch.

Zdálo se, že Tyča začíná věřiti. Bandita nevynikal příliš duchaplností. Zapomínaje, že sám jmenoval dříve Vogela a Kaiserlicha domnělému Maxů Raynoldovi, pokládal to za důkaz, že tento znal jejich jména.

„Sklínku borovičky?“ nabízel Dragoch.

„Ano,“ přijímal Tyča.

Načež, vyprázdniv sklínku jediným douškem, zamumlal, jsa napolo přesvědčen:

„To jest zvláštní! Jest to po prvé, co zasvěcujeme cizince do svých záležitostí.“

„Začátku jest vždycky třeba,“ odtušil Karl Dragoch. „Nebudu cizincem, až se stanu řádným členem roty.“

„Jaké roty?“

„Jaké pak vytáčky, kamaráde. Už je to smluveno.“

„Co je smluveno?“

„Že budu přijat mezi vás.“

„S kým jest to smluveno?“

„S Ladkem.“

„Mlčte tedy,“ přerušil ho drsně Tyča. „Už jsem vám řekl, abyste to jméno nechal pro sebe.“

„Na ulici,“ namítl Dragoch. „Ale zde?“

„Zde jako všude jinde v městě.“

„Proč?“ otázal se Dragoch, používaje příznivých okolností.

Ale Tyča uchovával stále ještě zbytek nedůvěry.

„Kdyby se vás někdo na to jméno ptal,“ odpověděl opatrně, „řekněte, že ho neznáte, přitelíčku. Víte mnoho, ale nevíte všeho, jak vidím, a ze starého lišáka, jako jsem já, mnoho nevytáhnete.“

Tyča byl na omylu; nebylť schopen podstoupiti zápas s tak obratným zápasníkem, jakým byl Dragoch, a starý lišák měl před sebou kosa, jenž se mu nedal. Střízlivost nebyla z jeho největších ctností, a detektiv, jakmile to zpozoroval, používal obratně této trhliny v brnění protivníkově. Jeho neustálé pobízení k pití překonalo brzy zdráhání banditovo, jež ostatně nebylo příliš veliké. Sklínky borovičky a sklínky slivovice rychle se střídaly. Účinky alkoholu počínaly se již jeviti. Oko Tyčovo se kalilo, jazyk tuhl, a opatrnosti jeho ubývalo. Jak je známo, „cesta opilství jest kluzká, a zpravidla, čím více se pije, tím větší jest žízeň“.

„Pravil jste tedy,“ mluvil Tyča trochu chlaplavým hlasem, „že jest to s náčelníkem smluveno.“

„Ovšem,“ prohlásil Dragoch.

„Dobře měl… náčelník,“ schvaloval Tyča, jenž pod vlivem opilosti jal se tykati spoluhovorci. „Zdáš se dobrým a upřímným člověkem, kamaráde.“

„To se nemýlíš,“ potvrzoval Dragoch, tykaje mu také.

„Ale to mrzuté. Nebudeš s ním moci mluvit… s náčelníkem.“

„Proč pak?“

Tyča nežli odpověděl, popadl láhev slivovice a nalil si dvě sklínky za sebou. Když je vypil, prohlásil chraplavým hlasem:

„Náčelník odcestoval.“

„Není tedy v Ruščuku?“ ptal se Dragoch, dávaje na jevo zklamání.

„Není tu již.“

„Již ne? Tedy tu byl?“

„Před čtyřmi dny.“

„A nyní?“

„Pluje s lodí až na moře.“

„Kdy se vrátí?“

„Za čtrnáct dní.“

„Mám tedy čtrnáct dní čekati! To je pěkná věc!“ zvolal Dragoch.

„Nemůžeš se dočkat, až budeš s námi?“ zachechtal se Tyča.

„Jak by ne?“ řekl Dragoch. „Jsem sedlák a při ostřihomském podniku vydělal jsem za noc víc, než vydělám za rok na poli.“

„Namlsal jsi se tedy?“ řekl Tyča, chechtaje se opět.

Dragoch si povšiml, že sklínka společníkova jest prázdná, i nalil rychle a zvolal:

„Nic nepiješ, kamaráde! Na tvé zdraví.“

„Na tvé také!“ řekl Tyča, a vyzunkl rázem sklínku.

Byla to bohatá žeň zpráv pro policistu. Vědělť nyní, z kolika členů se dunajská rota skládá: z osmi, jak řekl Tyča; znal jména tří z nich, vlastně čtyř, počítajíc v to i náčelníka; věděl také, kam odpluli: na moře, kde bezpochyby měla býti kořist naložena na velkou loď; a konečně znal i operační základnu: Ruščuk. Až se Ladko za čtrnáct dní vrátí, budou již učiněna všecka opatření, aby byl hned polapen, ač-li se nepodaří zmocniti se ho ještě u ústí Dunajského.

Ale ještě leccos zůstávalo nevysvětleno. Karl Dragoch se domníval, že bude moci objasniti aspoň jednu z nich, použije-li opilosti společníkovy.

„Proč pak jsi nechtěl před chvílí, abych pronášel jméno Ladkovo?“ otázal se lhostejným tónem, odmlčev se na chvíli.

Tyča, jsa opilý na mol, pohledl kalným okem na společníka a v náhlém záchvatu něžnosti podávaje mu ruku, řekl zajíkaje se:

„Povím ti to; vždyť jsi přítel.“

„Ano,“ dotvrzoval Dragoch, opětuje stisk opilcův.

„Bratr.“

„Ano.“

„Chlapík.“

„Ano.“

Tyča se ohlížel po lahvích.

„Sklínku borovičky?“ řekl.

„Láhev je prázdná,“ odpověděl Dragoch.

Vida, že protivník jest již zpit na mol, a obávaje se, aby nepadl pod stůl, vylil zatím detektiv na zem hodně z obsahu obou lahví. Ale to nebylo po chuti Tyčovi, jenž, dovídaje se, že je po borovičce, zasmušil tvář.

„Tedy slivovici?“ řekl toužebně.

„Tu jest,“ odvětil Karl Dragoch, přistrkuje k němu láhev, v níž bylo ještě několik kapek. „Ale pozor kamaráde! Nesmíme se opíti!“

„Já a opít se!“ ohrazoval se Tyča, přivlastňuje si zbytek obsahu láhve. „Neopil bych se ani, kdybych chtěl.“

„Řekli jsme tedy, že Ladko…“ navazoval opět opatrně Dragoch, postupuje trpělivě k cíli.

„Ladko?“ opětoval Tyča, který již nevěděl, oč jde.

„Ano… Proč pak se nemá jeho jméno pronášet?“

Tyča zasmál se smíchem opilce a řekl:

„To ti vrtá hlavou, můj milý? Zde se místo Ladko říká Striga.“

„Striga?“ opětoval Dragoch, nechápaje. „Proč Striga?“

„Protože se tak jmenuje! Jako ty se jmenuješ…? Ke všem všudy, jak se jmenuješ?“

„Raynold.“

„Aha… Raynold… Dobře. Ty se jmenuješ Raynold… On se jmenuje Striga… toť jasno!“

„Ale v Ostřihomě…“ namítal Dragoch.

„Ano,“ přerušil ho Tyča, „v Ostřihomě to byl Ladko… Ale v Ruščuku jest to Striga.“

Zažmoural zchytrale očima a řekl:

„Proto’s Ladka nikdy neviděl a neznáš ho.“

Že si zločinec osvojí jiné jméno, když páše zločiny, tomu by se policista nedivil; ale proč to jméno Ladko, totéž jméno, jímž byla označena podobizna nalezená v loďce?

„Ale nějaký Ladko jest,“ zvolal netrpělivě Dragoch, vyslovuje tak závěr svých myšlenek.

„Ovšem,“ řekl Tyča. „To jest to nejhezčí při tom.“

„Kdo je ten Ladko?“

„Lotr,“ odpověděl rázně Tyča.

„Co pak ti udělal?“

„Mně? Nic. Ale Strigovi…“

„Co pak udělal Strigovi?“

„Přebral mu ženu… krásnou Natašu.“

Nataša! To bylo jméno, jímž byla podepsána podobizna. Dragoch, jsa jist, že jest na dobré stopě, poslouchal dychtivě Týču, jenž mluvil dále, nenechávaje se pobízeti:

„Od té doby nejsou přáteli, to si můžeš pomyslit! Proto osvojil si Striga jeho jméno. Striga je chlapík!“

„Ale z toho všeho,“ namítal Dragoch, „neseznávám, proč se nemá pronášeti jméno Ladkovo.“

„Protože jest to nebezpečno,“ vysvětloval Tyča. „V Ostřihomě a jinde víš, koho znamená. — Zde jest to jméno lodivoda, jenž se zúčastnil proti vládě. Jest spiklencem, hlupák. A ulice ruščucké jsou plny Turků.“

„Co se s ním stalo?“ optal se Dragoch.

Tyča naznačil posunkem, že neví, a řekl:

„Zmizel. Striga praví, že jest mrtev.“

„Mrtev!“

„A jest tomu nejspíš tak, neboť Striga má nyní jeho ženu.“

„Kterou ženu?“

„Krásnou Natašu! Ta je opravdu krásná! Ale je chudinka, ta holubička! Striga ji chová v zajetí na lodi.“

Nyní vyjasňovalo se Dragochovi vše. Neztrávil tedy dlouhou řadu dní ve společnosti sprostého zločince, nýbrž vypovězeného vlastence. Jaká byla as bolest nešťastníka, jenž po tolikerém strádání došel konečně domova, aby jej našel prázdný! Musil mu pospíšiti na pomoc. Co se týče roty dunajských lupičů, neměl Dragoch, maje nyní určité zprávy, ani nejmenší starosti, že by se nepodařilo zmocniti se jí.

„To je horko!“ vzdychal, stavě se, jako by ho opilosť zmáhala.

„Ba je,“ potvrzoval Tyča.

„Po slivovici,“ koktal Dragoch.

Tyča udeřil pěstí na stůl a řekl posměšně.

„To sneseš málo, hochu!… Podívej se na mne… Pil bych na novo.“

„Nemohl bych již,“ prohlašoval Dragoch.

„Chudáčku!“ posmíval se Tyča. „Pojďme tedy, nedáš-li za jinou.“

Zavolali kavárníka a zaplatili, načež vyšli oba na náměstíčko. Tato změna nesvědčila patrně Tyčovi. Sotva že se octl na vzduchu, opilost jeho byla ještě větší. Dragoch měl strach, že ho opil více, než bylo třeba.

„Poslyš,“ řekl, ukazuje směrem po proudu řeky, „ten Ladko…“

„Který Ladko?“

„Lodivod. Bydlí v tuhle stranu?“

„Ne.“

Karl Dragoch obrátil se k městu.

„V tuhle?"

„Také ne.“

„Tedy tamto?“ optal se Dragoch, ukazuje proti proudu.

„Ano,“ koktal Tyča.

Detektiv odváděl společníka. Ten vrávoral a dal se vésti, pronášeje při tom nesouvislé řeči, až konečně po pěti minutách chůze zastavil se a snažil se opět tvářiti se vážně. Pak koktal:

„Co pak to říkal Striga, že jest Ladko mrtev?“

„A není?“

„Není, vždyť jest někdo v jeho bytě.“

A Tyča ukazoval na paprsky světla, jež ve vzdálenosti několika kroků od nich prodíraly se okenicemj a dopadaly na ulici. Dragoch pospíšil k oknu. Štěrbinou v okenicích dívali se Tyča i on do domu.

Spatřili místnost nevelikou, ale dosti slušně zařízenou. Nábytek byl přeházen a pokryt hustou vrstvou prachu, z čehož bylo lze souditi, že místnost byla dávno již opuštěným jevištěm nějakého násilného výstupu. Uprostřed stál stůl, u něhož seděl, podpíraje se lokty, muž, pohřížený patrně úplně v myšlenky. Křečovitě sevřené jeho prsty, zabořené napolo v rozcuchaných vlasech, byly výmluvným svědectvím bolestné rozervanosti jeho duše. Z očí jeho kanuly slzy jako hrachy.

Jak tušil, poznal opravdu Karl Dragoch společníka své cesty. Ale nebyl sám, jenž poznával zamyšleného nešťastníka.

„Jest to on!“ mumlal Tyča, snaže se vším úsilím setřásti se sebe následky opilosti.

„On?“

„Ladko.“

Tyča přejel si tvář rukou a nabyl trochu chladnokrevnosti.

„Není mrtev, ničema —“ mumlal dále. „Ale není v tom mnohem lépe… Turci mi zaplatí jeho kůži dráže, než zač stojí… Striga bude míti radost! Nechoď odtud, kamaráde!“ řekl, obraceje se ke Karlu Dragochovi. „Vyjde-li ven, bouchni ho!… Bude-li potřebí, zavolej o pomoc!… Já dojdu pro policii.“

Nevyčkav odpovědi Tyča odběhl. Běžel již dosti rovně. Vzrušení dodávalo mu rovnováhy.

Jakmile osaměl, pospíšil detektiv do domu.

Sergij Ladko ani sebou nepohnul. Karl Dragoch položil mu ruku na rameno.

Nešťastník pozdvihl hlavu. Ale duch jeho těkal jinde, a vytřeštěný jeho pohled nasvědčoval tomu, že nepoznává svého passažéra. Ten pronesl jediné slovo.

„Nataša!“

Sergij Ladko se vzchopil. Oči jeho plály upírajíce se tázavě na Karla Dragocha.

„Pojďte za mnou,“ řekl detektiv, a „pospěšme si.“