Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

XIII. Vyšetřování

Karl Dragoch se nepamatoval, že by byl měl za celou dobu své úřední působnosti affairu tak bohatou netušenými událostmi a tak záhadnou, jako byla tato affaira lupičské roty dunajské. Již neuvěřitelná pohyblivost nedostižitelné té roty, její všudepřítomnost a náhlost, s jakou prováděla své kousky, měly do sebe cosi neobyčejného. A ke všemu ještě náčelník její, sotva byl vypátrán, zmizel vždy beze stopy, a zdálo se, že si tropí šašky ze všech zatykačů, vydaných proti němu na všecky strany.

Člověk by se byl zrovna domníval, že se propadl do země. Nikde ani památky po něm, ani po proudu, ani proti proudu. Jak víme, nepostřehla policie budapešťská přes neuslálou ostražitost nic, co by se mu jen trochu podobalo. A přece musil projíti Budapeští, neboť 31. srpna byl viděn v Duna Földvaru, devadesát kilometrů po proudu řeky, za hlavním městem uherským. Nevěda, že nyní hraje úlohu rybáře Ivan Striga, jemuž jeho loď poskytovala útočiště, neporozuměl tomu všemu Karl Dragoch ani za mák.

V následujících dnech byl v Székszardu, Vukovaru, Cserevicsi a v Karlovicích. Ilja Brusch se neskrýval. Naopak, prohlašoval se každému, a občas prodal i několik liber ryb. Mnozí ovšem tvrdili, že ho zastihli ve chvíli, kdy je kupoval, což bylo zajisté velice podivné.

Každým způsobem byl domnělý rybář po čertech zchytralý. Policie, sotva že byla zpravena, že se tu nebo tam objevil, marně pospíchala za nim — přišla vždy pozdě. Nadarmo pátrala pak po řece na všecky strany, nenašla nikde ani nejmenší stopy po loďce, která jakoby byla zmizela ve vzduchu.

Karl Dragoch byl všecek zoufalý, dozvěděv se o všech těch neúspěších svých podřízených. Tedy proklouzne mu přece jen zvěř pod rukama?

Ale o dvou věcech nebylo pochybnosti. První byla, že domnělý vítěz rybářských závodů plul dále po řece. Druhá, že patrně se vyhýbá městům, kde se nejspíše bál policie.

Karl Dragoch dal tedy zostřiti dozor nad všemi většími městy, ležícími po řece za Budapeští, jako jsou: Moháč, Apatin a Nový Sad, a sám usídlil se v Zemuni. Všecka tato města tvořila tedy vážné překážky na cestě prchajícího zločince.

Zdá o se však, bohužel, že se tento jen smál překážkám, jež se před ním kupily. Jako došla zpráva o jeho plavbě od Budapešti, tak byla také jeho přítomnost zjištěna, ač vždy pozdě, za Moháčem, za Apatinem a za Novým Sadem. Dragoch, rozlícen a poznávaje, že vynáší poslední kartu, shromáždil celé loďstvo. Na jeho rozkaz křižovalo stále přes třicet lodí dnem i nocí za Zemuni. Byl by to zchytralý protivník, jemuž by se podařilo projeti touto linií v jedno sraženou.

Jakkoli tato opatření byla znamenitá, nebyla by se setkala s úspěchem, kdyby byl Sergij Ladko zůstal vězněm na lodi Strigově. Na štěstí pro upokojení Dragochovo se tak nestalo.

Den 6. září uplynul za těchto okolností, aniž se sběhlo co zvláštního, a Dragoch chystal se právě v prvních ranních hodinách dne 7. odebrati se za svou flotillou, když spatřil strážníka, jenž mu pospíchal vstříc. Ten, jejž stíhal, byl konečně zatčen a uvržen do zemuňského vězení.

Pospíšil k soudu. Policista mluvil pravdu. Pověstný Ladko byl vskutku pod závorou.

Zpráva rozšířila se rychlostí blesku a vzrušila celé město. Nemluvilo se o ničem jiném, a na nábřeží stály po celý den husté davy před loďkou pověstného zločince.

Zástupy tyto nemohly ujíti pozornosti lodi, jež ke třetí hodině odpolední plula mimo Zemuň. Loď tato, plujíc zcela nevinně po řece, byla Strigova.

„Co pak se to děje v Zemuni?“ otázal se věrneho Tyči, zpozorovav zvláštní ten ruch na břehu. „Snad tam není vbouření?“

Vzal kukátko, jež po zběžném pozorování odložil a zvolal:

„Ďas mne vezmi, Tyčo, není-li to loďka našeho bývalého vězně!“

„Myslíš?“ řekl Tyča, sahaje po kukátku.

„Musím se o tom přesvědčiti,“ prohlásil Striga, jenž byl patrně velice vzrušen. „Podívám se na břeh.“

„Aby tě tam chytli! To je nápad! Jest-li to loďka Dragochova, je Dragoch v Zemuni. Kdo pak by lezl takto do pasti!“

„Máš pravdu,“ souhlasil Striga, jenž zašel do přístěnku. „Ale nějak to zařídíme.“

Za čtvrt hodiny vyšel přestrojen tak dovedně, že byl k nepoznání. Vousy měl oholeny a nahrazeny falešnými licousy, vlasy jeho byly zakryty parukou, oko měl zavázáno širokou páskou a opíral se těžce o hůl, jako člověk, který je po těžké nemoci.

„Což nyní?“ otázal se s přízvukem jakési sobělibosti.

„Znamenitě!“ obdivoval se Tyča.

„Poslyš,“ řekl Striga, „Zatím co budu v Zemuni, poplujete dále. Ve vzdálenosti dvou nebo tří mil za Bělehradem zakotvíte a počkáte na mne.“

„Jak se dostaneš za námi?“

„O to se nestarej a řekni Semovi, aby mě dovezl člunem na břeh.“

Zatím minula loď již Zemuň. Vystoupiv na břeh hodný kus za městem, pospíšil Striga k němu. Sotva že došel k prvním domům, zmírnil krok, a vmísiv se do zástupů, stojících na břehu řeky, poslouchal dychtivě, co se mluví.

Nečekal však toho, co uslyšel. Nikdo mezi těmito vzrušenými davy nemluvil o Dragochovi. Ani o Ilji Bruschi se nikdo nezmiňoval. Mluvilo se jen o Ladkovi. O kterém Ladkovi? Nikoli o lodivodovi z Ruščuku, jehožto jméno přivlastnil si Striga způsobem nám již známým, ale o tom smyšleném Ladkovi, jejž takto stvořil, o Ladkovi zlosynu, o Ladkovi pirátu, to jest o něm, o Strigovi. Jeho zatčení bylo předmětem obecného hovoru.

Nechápal ničeho z toho. Že se policie dopustila omylu a zatkla nevinného místo vinníka, to nebylo nic zvláštního. Ale jak souvisel tento omyl, jejž mohl potvrditi lépe on, než kdokoli jiný, s přítomností bárky, kteroužto ještě včera měla jeho loď ve vleku?

Mnohý snad řekne, že se dopouštěl slabosti, přikládaje nějakou důležitost této otázce. Hlavní věcí bylo, že byl jiný stíhán místo něho. Mají-li v podezření jiného, nebudou mysliti na něj. To bylo nejdůležitější. Na ostatním nezáleželo.

Bylo by to ovšem pravda, kdyby byl neměl zvláštních důvodů, aby nabyl zpráv v této příčině. Podle všeho byli uvězněný a vlastník loďky jednou a toutéž osobností. Kdo byl ten neznámý, jenž, byv po celý týden vězněn na jeho lodi, zastupoval nyní tak ochotně jejího majetníka v drápech policie? Striga by byl za nic na světě neodešel ze Zemuně, aby se byl nepřesvědčil, jak se věci vlastně mají.

Bylo však potřebí, aby se ozbrojil trpělivostí. Pan Izar Rona, soudce pověřený touto záležitostí, nepospíchal patrně na vyšetřování. Tři dni uplynuly, než se ozval. Toto předběžné vyčkávání náleželo k jeho methodě. Podle něho jest znamenitým prostředkem nechati obviněného zcela o samotě. Podrýváť samota ve značné míře duševní sílu, a několik dní strávených v odloučenosti od světa skličuje podivuhodným způsobem vinníka, jenž má stanouti před soudcem.

Pan Izar Rona vykládal tyto zásady Karlu Dragochovi, když přišel k němu za osmačtyřicet hodin po zatčení pro zprávy. Detektiv nemohl jinak, než dáti za pravdu theoriím svého představeného, a odvážil se otázati:

„A kdy, pane soudce, zamýšlíte přikročiti k prvnímu výslechu?“

„Zítra.“

„Přijdu tedy zítra večer, abych zvěděl výsledek. Není, tuším, potřebí, abych vám opakoval, na jakých důvodech zakládá se obvinění?“

„Není potřebí,“ souhlasil pan Rona. „Pamatuji se ještě dobře na všecky naše rozmluvy o tom a ostatně jsou mé záznamy velice důkladné.“

„Dovolte mi však laskavě, pane soudce, abych vám připomněl přání, jež jsem si již dříve dovolil vysloviti.“

„Které to přání?“

„Abych nemusil v této affaiře nějak vystoupiti, aspoň do pozdějšího nařízení. Jak jsem vám již vysvětlil, zná mne obviněný jen pode jménem Jäger. To by nám mohlo po případě dobře posloužiti. Ovšem při přelíčení budu musiti oznámiti své pravé jméno. Ale tak daleko ještě nejsme, a, vzhledem k pátrání po spoluvinnících, zdá se mi rozumějším, neprohlašovati se předčasně…“

„Dobře,“ řekl soudce.

Zatím čekal Sergij Ladko v cele, kde byl ve vazbě, až si naň vzpomenou. Nová tato nehoda, jež následovala bezprostředně po první a byla stejně nevysvětlitelná, jako ona, neodnímala mu nikterak odvahy. Nepokoušel se při svém zatčení ani o nejmenší odpor a dal se klidně odvésti do vězení, vysloviv jen otázku po příčině svého zatčení, jež zůstala bez odpovědi. A co mu tak dalece hrozilo? Zatčení toto bylo patrně následkem nedorozumění, jež se musilo vysvětliti, jakmile dojde k výslechu.

Bohužel, musil však na první výslech čekati dlouho. Sergij Ladko, jsa chován v nejpřísnější odloučenosti od lidí, byl dnem i nocí sám v cele, kam jen občas nahlédl pokradmu strážník okénkem ve dveřích. Doufal snad tento strážník, řídě se rozkazy pana Izara Rony, že bude moci konstatovati postupně se zvyšující úspěchy osamotňovací methody? Pak by byl býval málo uspokojen, když odcházel. Hodiny a dni míjely, a v chování vězňovu nebyla patrná ani nejmenší změna myšlení. Sedě na židli s rukama položenýma na kolena, s očima sklopenýma k zemi a s chladným výrazem ve tváři, byl patrně velice zamyšlen, a setrvával v naprosté takřka nehybnosti, nedávaje na jevo ani nejmenší netrpělivosti. Od první chvíle umínil si Sergij Ladko, že zachová klid, a nic nemělo porušiti tohoto klidu. Ale když čas ubíhal, začal litovati svého plovoucího vězení, jež ho aspoň přibližovalo k Ruščuku.

Posléze třetího dne — bylo to 10. září — otevřely se dveře jeho vězení, a on byl vyzván, aby vyšel z cely. Jsa provázen čtyřmi vojáky s nasazenými bodáky na ručnicích, prošel dlouhou chodbou, sešel po nekonečných schodech, načež přešel ulicí a vkročil do soudní budovy, stojící naproti věznici.

V této ulici hemžil se lid, tlače se za kordonem policie. Když se vězeň objevil, ozývaly se divoké výkřiky z davů, jež dávaly na jevo nenávist k nebezpečnému zločinci, jenž tak dlouho unikal trestu. Jakékoli měl Sergij Ladko pocity, vida se terčem urážek naprosto nezasloužených, nedával jich nikterak na jevo. Pevným krokem vešel do budovy soudní a čekav ještě chvíli, octl se konečně před soudcem.

Pan Izar Rona, neduživý člověk, plavovlasý, řídkých vousů a zažloutlé pleti, byl úředníkem velice přísným. Pronášeje tvrzení, jež nesnášela odporu, a popíraje napořád výroky obviněného, útočil naň bezohledně, snaže se spíše naháněti hrůzy, než buditi důvěru.

Strážníci na pokyn soudcův odešli. Ladko, stoje uprostřed místnosti, čekal, až se soudci zlíbí přikročiti k výslechu. V rohu seděl písař, chystaje se ku psaní.

„Posaďte se,“ řekl pan Rona drsně.

Sergij Ladko uposlechl. Úředník započal výslech:

„Jak se jmenujete?“

„Ilja Brusch.“

„Kde jest vaše bydliště?“

„V Szalce.“

„Jaké jest vaše zaměstnání?“

„Jsem rybářem.“

„Lžete,“ prohlásil soudce, upíraje pohled na obviněného.

Lehký ruměnec pokryl tvář Sergije Ladka, a zraky jeho na chvíli zaplály. Ale překonal se a zachoval klid.

„Lžete,“ opakoval pan Rona. „Jmenujete se Ladko a bydlíte v Ruščuku.“

Lodivod se zachvěl. Bylo tedy známo, kdo jest. Jak to bylo možno? Zatím soudce, jemuž tento záchvěv vyslýchaného neušel, pokračoval drsným hlasem:

„Jste obviněn ze tří krádeží prostých, z devatenácti krádeží spáchaných vloupáním, ze tří vražd a ze šesti pokusů vražd, kterýchžto zločinů jste se dopustil s úplnou rozvahou a v době necelých tří let. Co na to odpovíte?“

Lodivod v úžase vyslechl neuvěřitelnou tu řadu zločinů. Tedy záměna, které se obával, dověděv se z úst páně Jägerových, že žije padouch, mající stejné jméno s ním, tato záměna stala se skutkem. Proč by se tedy přiznával, že se jmenuje Sergij Ladko? Ještě před chvíli měl v úmyslu přiznati se k tomu a appellovati na spravedlnost soudcovu. Nyní viděl, že by mu takovéto přiznání spíše uškodilo, než prospělo. On to byl, Sergij Ladko z Ruščuku, a nikdo jiný, jenž byl obviněn z neuvěřitelné té řady zločinů. Snad by se mu, i kdyby se nezapíral, podařilo prokázati svou nevinu. Ale co času by zatím uplynulo? Nikoli, lépe bude, setrvati až na konec v úloze rybáře Ilji Brusche, neboť Ilja Brusch bylo jméno nevinného člověka.

„Mohu na to odpověděti jen tolik, že se mýlíte,“ odpověděl odhodlaně. „Jmenuji se Ilja Brusch a bydlím v Szalce. Ostatně jest snadno přesvědčiti se o tom.“

„To se stane,“ řekl soudce, poznamenávaje si to. „Zatím vám oznámím některé obžaloby, jež jsou na vás vzneseny.“

Sergij Ladko poslouchal bedlivě. Nadcházely nejzajímavější věci.

„Zatím,“ mluvil soudce, „necháme stranou největší část zločinů, jež se vám vytýkají, a budeme se zabývati jen posledními, totiž těmi, jež byly spáchány na cestě, na níž jste byl zatčen.“

Pan Rona, oddechnuv si, pokračoval:

„Především byla zjištěna vaše přítomnost v Ulmu. Položíme tedy začátek této cesty do Ulmu.“

„Promiňte, pane soudce,“ přerušil ho živě Sergij Ladko. „Nastoupil jsem cestu daleko před Ulmem, neboť jsem dobyl dvou cen při rybářských závodech v Sigmarinkách, a pak jsem se odebral do Donaueschingen.“

„Ovšem,“ řekl soudce, „tolik jest jisto, že jistý Ilja Brusch byl prohlášen vítězem při rybářských závodech Dunajské jednoty v Sigmarinkách, a že tento Ilja Brusch byl viděn v Donaueschingen. Ale buď jste již v Sigmarinkách vystupoval pod přijatým jménem, nebo jste se vydával za Ilju Brusche, když jste plul z Donaueschingen do Ulmu. To jest věc, která se svým časem vysvětlí, buďte bez starostí.“

Sergij Ladko valil oči v údivu, poslouchaje jakoby ve snu fantastické ty vývody. Mnoho nescházelo, aby počítali i smyšleného Ilju Brusche mezi jeho oběti! Neuznávaje ani potřeby odpovídati na to, pokrčil pohrdavě rameny; ale soudce, hledě naň upřeně, otázal se ho bez okolků:

„Co pak jste dělal dne 26. srpna ve Vídni u žida Šimona Kleina?“

Ladko zachvěl se bezděky podruhé. I o této návštěvě se ví! Ovšem nebylo v tom nic zlého, ale přiznati se k ní znamenalo by zároveň prohlásiti se, a protože si byl umínil, že bude napořád zapírati, nezbývalo mu, než setrvávati na cestě nastoupené.

„U Šimona Kleina?“ opakoval tázavě, jako člověk, jenž nechápe.

„Zapíráte to?“ řekl pan Rona. „Čekal jsem to. Řeknu vám to tedy sám, že jste šel k židovi Šimonovi Kleinovi“ — při těchto slovech nadzdvihl se soudce, aby tak dodal svým slovům zdrcující váhy — „abyste se smluvil s přechovavačem své lupičské roty.“

„Mé lupičské roty!“ opětoval lodivod jako ohromen.

„Ovšem,“ opravoval se ironicky soudce, „nechápete, co chci říci, nejste členem žádné roty, nejste Ladko, jste jen nevinným rybářem a jmenujete se Ilja Brusch. Jmenujete-li se však opravdu Ilja Brusch, proč pak si dodáváte jiné podoby?“

„Já že si dodávám jiné podoby?“ namítal Sergij Ladko.

„Jak pak by ne!“ odpověděl pan Izar Rona, „leda že se tomu neříká dodávati si jiné podoby, zakrývá-li si někdo černými brejlemi oči, jež jsou úplně zdravé, — sejměte laskavě brejle! — a barví-li si na černo plavé vlasy.“

Sergij Ladko byl zdrcen.

Policie měla dobré zprávy, a síť zadrhovala se stále více kolem něho; pan Rona, stavě se, jakoby nepozoroval jeho rozpaků, pokračoval:

„Vida, teď jste již méně sebevědomý, můj milý. Nevěděl jste, co všecko jest nám známo; pokračujme však. V Ulmu jste přijal na loďku passažéra.“

„Ano,“ odpověděl Sergij Ladko.

„Jak se jmenoval?“

„Pan Jäger.“

„Dobře. Mohl byste mi říci, co se stalo s tímto panem Jägerem?“

„Nevím. Opustil mne pod širým nebem, téměř u vtoku poly do Dunaje. Byl jsem velice překvapen, nezastihnuv ho na loďce při svém návratu.“

„Při svém návratu, pravíte. Odešel jste tedy z loďky? Kam jste to šel?“

„Do blízké vsi, abych opatřil posilnění svému passažérovi.“

„Byl tedy nemocen?“

„Dosti povážlivě. Byl by málem utonul.“

„A vy jste ho, tuším, zachránil?“

„Kdo by ho byl jiný zachránil, když tam nebylo nikoho mimo mne?“

„Hm!“ řekl soudce, jsa poněkud vzrušen.

Ale hned se zase vzpamatoval a řekl:

„Myslíte snad, že mne ta historie zachránění nějak dojme?“

„Že to myslím?“ ohrazoval se Ladko. „Vy se mne tážete, já odpovídám; nic více.“

„Dobře,“ řekl pan Izar Rona. „Povězte mi však, opustil-li jste někdy bárku před touto příhodou?“

„Jen jednou, abych se podíval domů, do Szalky.“

„Mohl byste mi říci, kdy to zrovna bylo?“

„Proč ne, budu-li trochu vzpomínati.“

„Pomohu vám. Nebylo to snad v noci z 28. na 29. srpna.“

„Snad.“

„Nezapíráte toho?“

„Nikoli.“

„Přiznáváte se k tomu?“

„Jak libo.“

„Tedy v tom se srovnáváme. Szalka leží tuším na levém břehu Dunaje?“ otázal se pan Rona s dobromyslným výrazem ve tváři.

„Ovšem.“

„A bylo tma té noci ze dne 28. na den 29. srpna?“

„Tma jako v pytli. Hrozný čas!“

„Tma se dá vysvětliti, že jste zabloudil. Byl to zcela přirozený omyl, myslil-li jste, že přistáváte na levém břehu, a zatím jste vystoupil z loďky na pravém.“

„Na pravém břehu?“

Pan Izar Rona povstal úplně a upíraje zrak na obviněného prohlásil:

„Ano, na pravém břehu, právě proti ville hraběte Hagenaua?“

Sergij Ladko vzpomínal co nejusilovněji. Hagenau? Toho jména neznal.

„Nedáte se,“ řekl soudce, vida, že se jeho zastrašovací pokus neosvědčil. „Tedy slyšíte jméno hraběte Hagenaua poprvé, a byla-li v noci ze dne 28. na 29. srpna jeho villa vydrancována a jeho hlídač Christian Hoel těžce zraněn, vy o tom nevíte ani zbla. Co pak jsem to myslil? Jak pak byste mohl znáti zločiny spáchané jakýmsi Ladkem? Vždyť, k ďasu, vy se nejmenujete Ladko!“

„Jmenuji se Ilja Brusch,“ tvrdil lodivod hlasem již méně odhodlaným než poprvé.

„Dobrá! Dobrá! To jest v pořádku! Ale, nejmenujete-li se Ladko, proč jste zmizel právě po spácháni tohoto zločinu, abyste odložil své inkognito — a to ještě dosti skromně — až ve značné vzdálenosti od krajiny, v níž byl spáchán? Proč jste dříve stavěl tak ochotně na odiv svou osobnost a pak najednou neviděl vás již nikdo ani v Budapešti, ani v Novém Sadě, ani v žádném jiném větším městě? Proč pak jste se zřekl své rybářské úlohy do té míry, že jste i kupoval ryby po vsech, v nichž jste byl zatčen?“

To vše bylo španělskou vesnicí pro nešťastného lodivoda. Zmizel ovšem, ale proti své vůli. Nebyl-liž od oné noci ze dne 28. na 29. srpna stále uvězněn? Co v tom tedy bylo zvláštního, že zmizel? Podivné naopak bylo, že se našel někdo, kdo mohl tvrditi, že ho v té době viděl.

Aspoň tento omyl bylo by snadno vysvětliti. Postačilo by vypravovati upřímně neuvěřitelné dobrodružství, jehož obětí se stal. Spravedlnost bude snad prozíravější a podaří se jí spíše rozmotati to klubko záhad. Jsa odhodlán pověděti to vše, čekal Sergij Ladko trpělivě, až ho pan Rona pustí ke slovu. Ale soudce byl zrovna v nejlepším. Přecházel svým kabinetem, zahrnuje vězně přívalem důkazů, jež pokládal za nezvratné.

„Nejste-li Ladko,“ pokračoval s rázností stále vzrůstající, „kterak to, že po vydrancování villy hraběte Hagenaua, jež se stalo nešťastnou náhodou právě tehdy, kdy jste opustil loďku, byla spáchána krádež, prostá krádež, v Szuszeku, v noci z 5. na , 6. září, právě kdy jste asi plul mimo tuto ves? A konečně nejste-li Ladko, kterak se dostala do vaší loďky podobizna, již věnovala svému manželu vaše žena, Nataša Ladková?“

Pan Rona tentokráte ťal do živého, a poslední důvod byl v pravdě zdrcující. Lodivod, jsa zničen, sklonil hlavu a veliké krůpěje potu řinuly se mu s čela.

Zatím pokračoval soudce povýšeným hlasem:

„Nejste-li Ladko, proč se ta podobizna ztratila toho dne, kdy jste cítil, že vám hrozí nebezpečenství? Byla ve vašem kufru; ba řeknu vám, že byla na pravé straně loďky. Není jí tam již. Dokud tam byla, bylo to vaším obviněním; že tam není, usvědčuje vás. Co na to odpovíte?“

„Nic,“ zamumlal Ladko temně. „Nechápu ničeho ze všeho toho, co se se mnou děje.“

„Budete-li chtíti, pochopíte všecko dobře. Zatím skončíme zajímavou tuto rozmluvu. Budete doveden nazpět do své cely, kde budete míti dosti času, abyste uvažoval. Zatím učiníme si stručný přehled dnešního výsledku. Vy tvrdíte: 1. Že se jmenujete Ilja Brusch. 2. Že jste dobyl první ceny při rybářských závodech v Sigmarinkách. 3. Že bydlíte v Szalce. 4. Že jste byl v noci ze dne 28. na 29. srpna ve svém bytě v Szalce. Pravdivost tvrzení bude zjištěna. Já naproti tomu tvrdím: 1. Že se jmenujete Ladko. 2. Že bydlíte v Ruščuku. 3. Že v noci ze dne 28. na 29 srpna vydrancoval jste za pomoci četných spoluvinníků villu hraběte Hagenaua a že jste se dopustil pokusu vraždy na hlídači villy, Kristiánu Hoelovi. 4. Že také na váš vrub sluší přičísti krádež spáchanou v noci ze dne 5. na 6. září, kdy byl okraden jistý Kellermann v Szuszeku. 5. Že jste také pachatelem četných jiných krádeží a vražd, spáchaných v krajinách, protékaných Dunajem. Vyšetřování těchto zločinů jest zahájeno. Svědkové jsou obesláni. Budete s nimi konfrontován… Chcete podepsati svůj výslech? Ne?… Jak libo!… Strážníci, odveďte obviněného!“

Ubíraje se nazpět do vězení musil opět projíti shromážděnými davy a vyslechnouti hlučné nepřátelské projevy. Ba zdálo se, že za výslechu hněv lidu ještě vzrostl, a policie měla co dělati, aby vězně ochránila.

V první řadě těchto hulákajících davů stál Ivan Striga. Ten div nenechal oči na člověku, jenž tak ochotně hrál jeho úlohu. Lodivod šel ve vzdálenosti dvou metrů od něho, a mohl si ho tedy dobře prohlédnouti. Ale nepoznal tohoto bezvousého člověka tmavých vlasů, jemuž seděly na nose veliké černé brejle, a jeho bezradnost nezmenšila se tím nijak.

Striga odcházel všecek zamyšlen s ostatními, když se dvéře vězení zavřely. Neznal zatčeného, to bylo jisto. Nebyl to ani Dragoch, ani Ladko, o tom nebylo pochyby. A šlo-li o Ilju Brusche, či o někoho jiného, co mu bylo do toho? Ať byl obviněný kdokoli, jisto bylo tolik, že zaujímal veškeru pozornost spravedlnosti, a Striga neměl již důvodů, aby se déle zdržoval v Zemuni. Proto rozhodl se, že hned zítra vydá se na cestu za svou lodí.

Ale ráno při četbě denních listů změnil tento úmysl. Protože byla affaira Ladkova projednávána u soudu v nejpřísnější tajnosti, bylo to novinám závažným důvodem, aby se snažily tajemství proniknouti samy. Podařilo se jim to. Byla to hojná žeň zpráv.

Přinášelyť noviny dosti podrobné zprávy o prvním výslechu, připojujíce k nim poznámky, jež nebyly nikterak příznivý obviněnému. Divily se vůbec umíněnosti, s jakou stál na svém, že jest prostým rybářem, Iljou Bruschem, jenž bydlí sám v městečku Szalce. Jaký zájem má, háje se takovýmto způsobem, jehožto vratkost jest očividná? Podle zpráv těchto požádal již vyšetřující soudce, pan Izar Rona, soud ostřihomský, aby provedl šetření na zjištění pravdivosti všech tvrzení obviněného. V nejbližších dnech pak odebere se jeden ze soudních úředníků do Szalky a provede vyšetřování, jež bude míti za účel vyvrátiti tvrzení obviněného. Bude se pátrati po Iljovi Bruschi, a bude také nalezen… ačli ovšem jest vůbec nějaký na světě, což ostatně bylo velice pochybno.

Zpráva tato změnila nadobro úmysly Strigovy. Čta dále, pojímal zvláštní myšlenku, a myšlenka změnila se v pevné odhodlání, když dočetl. Bylo ovšem dobře, že spravedlnost měla v rukou obviněného. Ale lépe by bylo každým způsobem, kdyby ho podržela. Čeho k tomu bylo potřebí? Dodati jí nějakého živoucího Ilju Brusche, což by ipso facto usvědčilo ze lži pravého Ilju Brusche, jenž byl uvězněn v Zemuni. Tento důkaz posílil by značnou měrou důkazy, jež zajisté proti němu jsou, a na základě jichž byl zatčen, a postačil by snad i k jeho odsouzení, což by bylo s velikým prospěchem pro pravého vinníka.

Nemeškaje déle, opustil Striga město. Ale nepustil se za svou lodí, nýbrž obrátil se k ní zády. Dal se dovézti co nejrychleji povozem na nejbližší nádraží, odkud možno se dostati co nejdříve do Budapešti.

Zatím Sergij Ladko, setrvávaje v stálé nehybnosti, počítal smutně ubíhající hodiny. Vrátil se od prvního výslechu zdrcen tíhou obvinění, jež na něm spočívala. Ovšem nebylo pochyby, že časem vyjde na jevo jeho nevina. Ale rovněž tak bylo nepochybno, že mu bude potřebí veliké trpělivosti, neboť poznával dobře, že zdánlivé okolnosti svědčí příliš proti němu, a že spravedlnost založila obvinění proti němu na spoustě domněnek, jež bude třeba nadobro zvrátiti.

Ale mezi pouhým podezřením a řádnými důkazy jest přece jen veliký rozdíl. A důkazů proti němu, z příčin samozřejmých, nenabudou nikdy. Jediným svědkem, jehož by se mohl obávati, a to jen pokud se týká tajemství jeho jména, byl žid Šimon Klein; ten však potrpí si na obchodnickou čest a neprohlásí zajisté nikdy, že ho zná. Ostatně, proč by se ptali jeho známého ve Vídni? Vždyť řekl soudce, že se poptají v Szalce? A protože tyto zprávy nemohou býti než příznivé, bylo patrno, že vězeň bude propuštěn na svobodu.

Uplynulo několik dní a Sergij Ladko obíral se stále těmito myšlenkami s horečným rozechvěním, stále se stupňujícím. Szalka není tak daleko a nemůže to trvat věčnost, chtějí-li se tam optati. Bylo to sedmého dne od prvního jeho výslechu, když byl uveden znova do kabinetu soudcova.

Soudce seděl za stolem a byl patrně velice zaměstnán. Deset minut nechal státi lodivoda, jako by byl nevěděl, že jest tu.

„Máme tu odpověď ze Szalky,“ řekl posléze na oko lhostejně, ani nepozdvihuje zraky na vězně, jejž pozoroval po očku.

„Ah!“ oddychl si Sergij Ladko spokojeně.

„Měl jste pravdu,“ mluvil dále pan Rona. „V Szalce jest opravdu Ilja Brusch, jenž se těší nejlepší pověsti.“

„Ah!“ oddechl si podruhé lodivod, který již viděl, kterak se otvírají dvéře jeho vězení.

Soudce, bera na sebe ještě podivnější a lhostejnější výraz, mumlal, jakoby tomu nepřikládal ani nejmenšího významu.

„Policejní komisař ostřihomský, pověřený vyšetřováním, mluvil o tom s ním samotným.“

„S ním samotným?“ opakoval Sergij Ladko, nechápaje.

„Ano, s ním samotným,“ potvrzoval soudce.

Sergij Ladko domníval se, že jest ve snu. Kterak bylo možno, aby v Szalce byli našly jiného Ilju Brusche?

„To jest nemožno, pane soudce,“ vykoktal ze sebe. „To jest omyl.“

„Posuďte to sám,“ odpověděl soudce. „Zde jest zpráva policejního komisaře ostřihomského. Z ní jde na jevo, že tento úředník, hodlaje vykonati vyšetřování, jež jsem mu svěřil, odebral se 14. září do Szalky a vešel do domku stojícího na rohu vlečné dráhy pobřežní a cesty do Budapešti… Jest to tuším adressa, kterou jste nám dal?“ otázal se soudce, přerušuje se.

„Ano, pane soudce,“ odpověděl Sergij Ladko, jsa jako u vidění.

„… a cesty do Budapešti,“ pokračoval pan Rona; „že byl uvítán v tomto domku samotným panem Iljou Bruschem, jenž prohlásil, že se právě vrátil po značně dlouhé nepřítomnosti. Komisař podotýká, že zprávy, jichž nabyl o panu Iljovi Bruschi, svědčí o naprosté jeho počestnosti, a že žádný jiný obyvatel v Szalce nejmenuje se takto… Chcete ještě něco říci? Neostýchejte se, prosím.“

„Nikoli, pane soudce,“ zajíkal se Sergij Ladko, jenž se div nepominul s rozumem.

„Jest tedy první věc objasněna,“ usoudil s uspokojením pan Rona, pohlížeje na svého vězně tak, jak asi kočka pohlíží na myš.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.