Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

VII. Lovci a zvěř

Za tohoto srpnového odpoledne procházelo se několik lidí po dunajském břehu, jenž na severovýchodě tvoří nejzazší hranici promenády Prateru. Čekali tito lidé na Ilju Brusche? Bezpochyby, neboť dal předem rozhlásiti novinami místo a téměř i hodinu svého příjezdu. Kterak však měli poznati tito zvědavci, roztroušení po rozsáhlé prostoře, bárku, kterou nic neoznačovalo jejich pozornosti?

Ilja Brusch předvídal tuto obtíž. Jakmile byla loďka jeho uvázána, vztyčil stožár, na němž připevněn byl praporek s nápisem: Ilja Brusch, vítěz závodů sigmarinských; na střeše budky pak vyložil ryby nachytané dopoledne, při čemž vykázal štice čestné místo.

Tato americká reklama jevila bezprostřední účinek. Několik zevlounů stanulo naproti bárce a zahleděli se na ni. Tito první zevlouni přilákali jiné, a za chvíli nashromáždilo se tu tolik lidí, že ti, kdož na Ilju Brusche čekali, nemohli než zpozorovati tento zástup. Přikvapili, a vidouce, že všichni spěchají tímže směrem, jiní následovali jejich příkladu, nevědouce proč. Dříve než za čtvrt hodiny bylo na pět set lidí pohromadě u bárky. Ilja Brusch by se nikdy nebyl nadál takovéhoto úspěchu.

Mezi tímto obecenstvem a rybářem rozpředl se tento hovor:

„Pan Brusch?“ otázal se jeden z přítomných.

„Ano,“ odvětil tázaný.

„Dovolte, abych se vám představil jakožto Klaudius Roth, jeden z vašich kollegů z Dunajské jednoty.“

„Těší mne, pane Rothe.“

„Jest tu ostatně ještě řada kollegů. Zde jest pan Hanisch, pan Tietze, pan Hugo Zvědínek, a mnozí jiní, kterých neznám.“

„Na příklad já, Matěj Kaselik z Budapešti,“ řekl jeden z diváků.

„A já,“ dodal jiný, „Vilém Bickel z Vídně.“

„Těší mne, pánové, že se tu setkávám s tolika známými,“ zvolal Ilja Brusch.

Otázky a odpovědi se křížily. Rozproudil se obecný hovor.

„Jelo se vám to dobře, pane Bruschi?“

„Znamenitě.“

„Každým způsobem jste plul velice rychle. Nečekali jsme vás tak brzy.“

„Vždyť jsem již čtrnáct dní na cestě!“

„Ano, ale z Donaueschingen do Vídně je daleko!“

„Asi devět set kilometrů, což činí průměrem asi šedesát kilometrů denně.“

„Proud sotva tolik urazí za dvacet čtyři hodiny.“

„To záleží na místech.“

„Pravda. A což vaše ryby? Jdou na odbyt?“

„Znamenitě.“

„Jste tedy spokojen?“

„Velice.“

„Dnes máte krásné ryby. Zejména ta štika je skvostná!“

„Ujde to, opravdu.“

„Co stojí ta štika?“

„Co za ni dáte. Chcete-li, uspořádám dražbu na ryby, a štiku nechám naposled.“

„Na pochoutku,“ řekl žertem kdosi.

„Znamenitý nápad!“ zvolal pan Roth. „Ten, kdo štiku koupí, nemusí ji jíst, a může, chce-li, dáti si ji vycpat na památku na Ilju Brusche.“

Tato krátká rozmluva měla neobyčejný úspěch a dražba byla zahájena velice živě. Za čtvrt hodiny měl rybář pohromadě slušnou summičku, k níž nádherná štika přispěla neméně než třiceti pěti zlatými.

Když byly ryby rozprodány, mluvil závodní vítěz dále se zástupem obdivovatelů, jenž tlačil se na břehu. Nabyvše zpráv o jeho minulosti, vyptávali se na jeho záměry v budoucnosti. Ilja Brusch odpovídal ostatně velice ochotně a pověděl jim, nikterak se tím netaje, že hodlá věnovati Vídni zítřek a pozítří že zamýšlí přenocovati v Prešpurku.

Čas plynul, a zvědavců pomalu ubývalo; odcházeliť k večeři. Pomýšleje také na to, aby se najedl, zašel Ilja Brusch do budky, zůstaviv svého pasažéra za terč obecného obdivu.

Tím se stalo, že dva muži, procházející se po břehu a přilákaní sem zástupem, jenž čítal na sto lidí, spatřili jen Karla Dragocha, sedícího pod praporkem hlásajícím urbi et orbi[3] jméno a hodnost vítěze ze závodů Dunajské ligy.

Jeden z těchto příchozích byl muž asi třicetiletý, vysoké postavy, ramenatý, plavých vlasů a vousů, barvy to vlastní slovanskému plemeni; druhý, rovněž statného těla a neobyčejně ramenatý, byl starší, a jeho našedivělé vlasy svědčily o tom, že již překročil čtyřicítku.

Při prvním pohledu, jejž mladší z těchto mužů vrhl na bárku, zachvěl se a bezděčně ucouvl, táhna při tom nazpět svého společníka.

„To jest on,“ řekl tlumeným hlasem, jakmile minuli zástup.

„Myslíš?“

„Zcela jistě! Což jsi ho nepoznal?“

„Jak bych ho byl mohl poznati? Neviděl jsem ho nikdy.“

Oba se na chvíli odmlčeli. Zamysliliť se.

„Jest sám v bárce?“ otázal se starší.

„Sám.“

„A jest to bárka Ilji Brusche?“

„O tom není pochyby. Jméno jest napsáno na praporci.“

„Tomu člověk nerozumí.“

Po novém odmlčení promluvil opět mladší:

„Tedy jest to on, jenž koná tuto hlučnou cestu pode jménem Ilji Brusche?“

„Za jakým účelem?“

Plavovlasý muž pokrčil rameny:

„Aby plul po Dunaji na zapřenou, toť jasno.“

„Kýho ďasa!“ řekl šedivějící jeho společník.

„Tomu bych se nedivil,“ řekl druhý. „Dragoch jest potutelník, a bylo by se mu to dojista podařilo, nebýti náhody, která nás sem zavedla.“

Zdálo se, že starší z obou není o tom úplně přesvědčen.

„To jest román,“ huhlal si pod vousy.

„Nadobro, Tyčo, nadobro, ale Dragoch libuje si značně v románových prostředcích. Ostatně si na to důkladně posvítíme. Lidé kolem nás říkali, že bárka zůstane ve Vídni zítra po celý den. Stačí, když se sem vrátíme. Bude-li tu Dragoch ještě, jest to opravdu on, jenž vzal na sebe podobu Ilji Brusche.“

„Jak se zachováme pro tento případ?“

Druhý hned neodpověděl.

„Uvidíme,“ řekl pak.

Oba vzdálili se směrem k městu, zůstavivše bárku obklopenu zástupem stále řidnoucím.

Noc uplynula klidně pro Ilju Brusche i pro jeho passažéra. Když tento vyšel z kabiny, uviděl, kterak jeho hostitel prohlíží důkladně své rybářské náčiní.

„Jest krásně, pane Bruschi,“ řekl Karl Dragoch, dávaje tak dobré jitro.

„Jest krásně, pane Jägre,“ dotvrdil Ilja Brusch.

„Nehodláte toho použíti a podívati se do města, pane Bruschi?“

„Nikoli, pane Jägre. Nejsem zvědavcem, a mám tu po celý den co dělati. Po dvou týdnech plavby není zajisté luxem, když člověk udělá trochu pořádek.“

„Jak libo, pane Bruschi. Já nebudu následovati vaší lhostejnosti a hodlám zůstati v městě až do večera.“

„Uděláte dobře, pane Jägre,“ schvaloval Ilja Brusch, „jste tu domovem. Snad tu máte i rodinu, která vás ráda uvidí.“

„To nikoliv, pane Bruschi, jsem svoboden.“

„To jest škoda, pane Jägre, to jest škoda. Ve dvou se nese snáze břímě života.“

Karl Dragoch se usmíval:

„Zpropadeně, vyť jste dnes nějak vesel, pane Bruschi.“

„Člověk má své dni dobrého rozmaru, pane Jägre,“ odpověděl rybář. „Proto však se můžete dobře baviti.

„Vynasnažím se, pane Bruschi,“ odpověděl Karl Dragoch odcházeje.

Praterem došel k Hauptallee, dostaveníčku to elegantního světa za krásných jarních dnů. Ale v této roční době a v tuto hodinu byla Hauptallee téměř pusta, pročež mohl jíti rychlým krokem, nejsa zdržován davy lidí.

Ale bylo tu přece aspoň tolik lidí, že si nepovšiml dvou procházejících se mužů, s nimiž se setkal zároveň ještě s jinými, když vystupoval na Konstantinshügel, umělý to pahorek, jímž byla obohacena perspektiva Prateru. Nevšímaje si obou zmíněných mužů šel Karl Dragoch dále svou cestou a za deset minut vcházel do malé kavárny rondelu v Prateru, zvaného po německu Praterstern. Byl tam již očekáván. Jeden z hostí, sedících za stoly povstal, jakmile ho zahledl, a šel mu vstříc.

„Dobrý den, Uhlmanne,“ řekl Karl Dragoch.

„Dobrý den, pane,“ odpověděl Bedřich Uhlmann.

„Pořád nic nového?“

„Pořád nic.“

„Dobře. Tentokrát můžeme použíti dne a ujednati náležitě, co se má dělati.“

Jestliže Karl Dragoch si nepovšiml obou mužů procházejících se po Hauptallee, týchž, které náhoda předešlého dne zavedla k bárce Ilji Brusche, tito viděli ho za to dobře. Když je náčelník podunajské policie minul, obrátili se a šli za ním, zachovávajíce stále jistou vzdálenost od něho, aby nedošlo k nějakému nepříjemnému překvapení. Když Dragoch zmizel v kavárně, vešli do jiné kavárny, stojící naproti oné, s druhé strany rondelu, jsouce odhodláni býti po celý den na stráži, bude-li toho potřebí.

Načekali se však! Dragoch a Uhlmann, věnovavše několik hodin dohovoru o tom, co a jak se zařídí, snídali zcela pohodlně. Když posnídali, chtějíce uniknouti dusné atmosféře místnosti, dali si vynésti na vzduch koflík kávy, obvyklý to přídavek ke každému jídlu. Chtěli jí zrovna okusiti, když Dragoch pojednou úžasem sebou trhl a, jako by nechtěl býti někým poznán, vrátil se rychle dovnitř restaurantu, odkud mezi záclonami pozoroval člověka, jenž právě přecházel prostranstvím.

„Jest to on, odpusť mi Bůh všecky hříchy!“ zahuhlal Dragoch, sleduje zrakem Ilju Brusche.

Byl to opravdu Ilja Brusch, jejž nebylo nesnadno poznati podle oholeného obličeje, podle brejlí a vlasů černých, jaké mají Vlaši z jihu.

Když zašel do Kaiser Josefstrasse, vrátil se Dragoch k Uhlmannovi, jenž zůstal na terase, nakázal mu, aby naň počkal tak dlouho, jak bude potřebí, načež se pustil za rybářem.

Ilja Brusch kráčel stále, neohlížeje se, s klidem dobrého svědomí. Klidným krokem došel až na konec Kaiser Josefstrasse, načež parkem Augarten přišel do Brigittenau. Pak se zdálo, jako by na chvíli váhal, a posléze vešel do špinavého krámku v jedné z nejubožejších ulic této dělnické čtvrti.

Za půl hodiny vyšel odtamtud. Jsa stále následován, aniž o tom věděl, Karlem Dragochem, jenž neopominul přečísti si nápis na krámku, v němž se zastavil jeho společník, dal se Rembrandtstrasse, načež jde po levém břehu průplavu proti proudu došel Praterstrasse, kterou šel až k rondelu. Tam zahnul odhodlaně na právo a vzdaloval se stromořadím zvaným Hauptallee pod stromy Prateru. Vracel se patrně na bárku a Karl Dragoch pokládal za zbytečno jíti za ním dále.

Vrátil se tedy do kavárny, před níž naň Bedřich Uhlmann čekal.

„Znáš žida Šimona Kleina?“ otázal se přistupuje k němu.

„Znám,“ odpověděl Uhlmann.

„Čím jest ten žid?“

„Mnoho dobrého v něm není. Jest vetešníkem, lichvářem a v případě potřeby přechovavačem; myslím, že ta tři slova podávají s dostatek pravý jeho obraz.“

„Myslil jsem si to,“ mumlal Dragoch, jenž byl patrně zabrán ve vážné myšlenky.

Po chvíli pak řekl:

„Kolik tu máme lidí?“

„Asi čtyřicet,“ odpověděl Uhlmann.

„To postačí. Poslechni. Se všeho, co jsme dnes ráno umluvili, sejde. Změním svůj plán, neboť, čím dále jdu, tím mocněji zmáhá se mne předtucha, že to, co čekám, stane se na místě, kde budu, ať jest to kdekoliv.“

„Kde budete?… Nechápu.“

„Není potřebí. Rozestavíš své lidi po dvou po levém břehu Dunaje ve vzdálenostech pěti kilometrů, začínajíc dvacet kilometrů za Prešpurkem. Jejich jediným úkolem bude, aby mne hlídali. Jakmile mne poslední hlídka uvidí, pospíší si oba muži, kteří ji tvoří, aby předešli první hlídku o pět kilometrů, a tak to půjde stále. Rozuměl jsi?… Především ať mne nepropasou!“

„A což já?“ otázal se Uhlmann.

„Ty to zařídíš tak, abys mě neztratil s očí. Protože jsem v bárce uprostřed řeky, nebude to nesnadno. Rozumí se samo sebou, že tvoji lidé, až půjdou na stráž, dostanou všecky potřebné pokyny. V případě potřeby hlídka zpravená o nějaké vážné události podá o tom zprávu ostatním, jejichžto bude středem.“

„Rozumím.“

„Vyjde se ještě dnes večer a zítra nechť již uvidím tvé lidi na místech jim vykázaných.“

„Budou tam,“ řekl Uhlmann.

Dvakrát nebo třikrát Karl Dragoch opakoval neúnavně svůj plán, až do chvíle, kdy, jsa jist, že mu podřízený dobře porozuměl, odhodlal se, vzhledem k pokročilé již době, vrátiti se na bárku.

V kavárně naproti neustávali oba muži z Prateru v pozorování. Viděli Dragocha odcházeti, nevědouce ovšem, proč, neboť Ilja Brusch neupoutal jejich pozornosti o nic více, než kterýkoli jiný z mimojdoucích. Nejprve chtěli se honem pustiti za ním, ale přítomnost Bedřicha Uhlmanna jim v tom zabránila. Ostatně upokojivše se čekáním tohoto, čekali také sami, jsouce přesvědčeni, že uvidí brzy Karla Dragocha.

Návrat detektivův ukázal, že usuzovali správně, a když detektiv odešel s Uhlmannem do kavárny, pozorovali dále, co se děje, až do chvíle, kdy se náčelník policie a jeho podřízený rozešli.

Nechávajíce tohoto odcházeti ke středu města, oba ti muži pustili se znova za Karlem Dragochem k Hauptallee, kudy šli ráno směrem opačným. Když ušli takto tři čtvrti hodiny, stanuli. Objevilať se před nimi řada stromů vroubících dunajský břeh. Nemohlo býti pochyby o tom, že Karl Dragoch ubírá se k lodici.

„Není potřebí, abychom chodili dále,“ řekl mladší. „Teď již víme, co a jak. Ilja Brusch a Karl Dragoch jsou jednou a toutéž osobou. Důkaz jest podán, a kdybychom se jím zabývali déle, hrozilo by nám nebezpečenství, že budeme také zpozorováni.“

„Co učiníme?“ otázal se jeho společník s rameny gladiatora.

„Promluvíme si o tom,“ odvětil druhý. „Mám nápad.“

Zatím co se oba neznámí zabývali tak usilovně jeho osobou a odcházejíce k Pratersternu snuli plány, s jejichžto provedením nebylo lze dlouho odkládati, Karl Dragoch vstoupil do loďky, netuše, že byl dnešního dne předmětem zvláštního pozorování. Zastihl Ilju Brusche, zabývajícího se horlivě přípravami k večeři, kterou oba společníci za hodinu na to pojídali spolu, sedíce obkročmo na jedné z lavic.

„Nuž, pane Jägere, jste spokojen se svou procházkou?“ otázal se Ilja Brusch, když začaly dýmky vypouštěti obláčky dýmu.

„Nesmírně,“ odpověděl Karl Dragoch. „A vy, pane Bruschi, nerozmyslil jste si to a neodhodlal jste se projíti se trochu po Vídni? Snad někoho navštíviti?“

„Nikoli, pane Jägere,“ ujišťoval Ilja Brusch. „Neznám tu nikoho. Od té chvíle, co jste odešel, nevkročil jsem na břeh.“

„Opravdu?“

„Ovšem. Nevyšel jsem ani z loďky, kde jsem měl ostatně dosti práce až do večera.“

Karl Dragoch neodpověděl. Myšlenky, jež mohla v něm vzbuditi zřejmá lež jeho hostitele, nechal si pro sebe, a pak mluvilo se o tom a onom, až nadešla chvíle uložiti se na lože.



[3] lat. = městu a okršku zemskému




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.