ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když Sergij Ladko zmizel v temnu, byl Karl Dragoch chvíli na rozpacích, co počíti. Byl sám za nastalé noci v těchto končinách hranic bessarabijských, maje na starosti bezvládné tělo vězňovo, od něhož se odloučiti bránila mu povinnost jeho povolání; situace tato byla velice neutěšená. Ale protože bylo patrno, že se mu nedostane pomoci, neopatří-li jí, nezbývalo mu, než odhodlati se k činu. Čas míjel. Život Ladkův závisel snad na jediné hodině, na jedinké minutě. Opustiv zatím Jakkela Sama, ležícího stále v bezvědomí a náležitě spoutaného, takže by nemohl utéci, ani kdyby nabyl vědomí, kráčel proti proudu tak rychle, jak to dovolovala povaha půdy.

Po půlhodinné cestě krajem úplně opuštěným pojímal již obavy, že bude musit dojíti až do Kilie, když posléze zahlédl dům stojící na břehu řeky.

Nebylo to maličkostí, zjednati si přístup do tohoto domu, jenž byl patrně nějakým větším dvorcem. V takovouto hodinu a v těchto končinách dá se nedůvěra do značné míry omluviti, a obyvatelé dvorce neměli, jak se zdálo, veliké chuti, pustiti ho dovnitř. Tyto potíže vzrůstaly ještě okolností, že mu bylo nesnadno dorozuměti se tu, neboť lidé v těchto končinách mluví zvláštním místním nářečím, jehož Karl Dragoch, při vší své jazykové znalosti, neznal. Používaje haťmatilky slátané stejným dílem ze slov rumunských, ruských a německých, získal si konečně aspoň tolik důvěry, že se dveře, od nichž byl zprvu nadobro odmítnut, aspoň pootevřely.

Dostav se dovnitř musil se podrobiti tuhému výslechu, z něhož posléze vyšel čestně, neboť za necelé dvě hodiny od chvíle, kdy vystoupil na břeh, odvážel ho již vozík k Jakkelu Semovi.

Ten byl stále ještě v bezvědomí. Ba nedával ani známky života, když ho přenášeli s trávy na břehu do vozíku, jenž odjížděl s ním hned zase ke Kilii. Až ke dvorci musili jeti krokem, ale za ním dostali se na cestu, celkem sice velice chatrnou, ale mohli přece po ní jeti.

Bylo po půlnoci, když Karl Dragoch za těchto okolností přibyl do Kilie. Všecko v městě spalo, a nebylo snadno najíti náčelníka místní policie. Ale našel ho přece a dovolil si vzbuditi vysokého toho hodnostáře, jenž, nedávaje na jevo přílišné rozmrzelosti pro to, byl mu ochotně k službám.

Karl Dragoch použil této ochoty a odevzdal mu Jakkela Sema, jenž právě otvíral oči; načež, jsa nyní volný, mohl se konečně věnovati stíhání ostatních členů roty a záchraně Sergije Ladka, na níž mu snad ještě více záleželo.

Ale hned s počátku setkával se s obtížemi. Jednak nebylo v Kilii žádné parolodi, jednak odepřel náčelník policie rozhodně poslati své lidi na řeku. Protože toto rameno dunajské nenáleželo tehdy ani Rumunsku, ani Turecku, byly oprávněny obavy, že by jejich zakročení zavdalo Vysoké Portě podnět k námitkám, jež by mohly býti velice nepříjemný v době, kdy každou chvíli mohla nastati válka. Kdyby byl rumunský hodnostář mohl nahlédnouti do knihy osudu, byl by z ní vyčetl, že tato válka, dávno již nevyhnutelná, nastane již za několik měsíců, a to by mu bylo snad značnou měrou dodávalo odvahy; ale neznaje nejbližší budoucnosti třásl se při pomýšlení, že by mohl zavdati nějak podnět k zápletkám diplomatickým, a spravoval se moudrým naučením: „Vyhněme se zbytečným starostem!“ kteréžto jest, jak známo, heslem vysokých hodnostářů všech zemí.

Čeho jedině mohl se odvážiti, bylo, že poradil Karlu Dragochovi, aby se odebral do Suliny a označil mu člověka, jenž by ho dovezl po obtížné té cestě daleké asi padesát kilometrů napříč deltou dunajskou.

Jíti vzbudit toho člověka, pohnouti ho k cestě, zapřáhnouti povoz, převézti jej na pravý břeh, to vše vyžadovalo mnoho času. Bylo ke třetí hodině ranní, když detektiv byl konečně unášen v dáli klusem koníka, jenž měl na štěstí lepší vlastnosti než vzezření.

Náčelník policie kilijské měl pravdu, líčil-li cestu deltou jakožto velice obtížnou. Povoz jel nesnadno vpřed po blátivých a často pod vodou zvýši několika centimetrů stojících cestách, a nebýti zkušeného vozky, byl by se nejednou úplně odchýlil od pravé cesty v širé této pláni, kde není ničeho, čím by se směr cesty mohl určiti. Šlo to zvolna vpřed, a ještě bylo potřebí občas popřáti oddechu koním vysíleným únavou. Právě zvonilo poledne, když Karl Dragoch dojížděl do Suliny. Lhůta stanovená Sergijem Ladkem měla vypršeti již za několik hodin! Nedopřávaje si ani chvíle k zotavení po cestě, pospíšil hned, aby vešel ve styk s místními úřady.

Sulina, jež smlouvou berlínskou dostala se Rumunsku, byla za doby těchto událostí městem tureckým. Protože poměry mezi Vysokou Portou a západními mocnostmi byly tehdáž velice napiaté, nemohl doufati Karl Dragoch, občan uherský, že tu bude persona grata, přes to, že byl pověřen úkolem obecné závažnosti. Ježto byl přijat lépe, než se obával, nebyl nikterak překvapen, že ochota přispěti mu na pomoc nebyla veliká.

Řeklo se mu, že místní policie nemá lodi sobě zvláště vykázané, a proto že by mohl spoléhati jen na návěstnou loď celní, jejížto přispění za těchto okolností jest zcela odůvodněno, ježto rota lupičská může se při trošce dobré vůle pokládati za rotu podloudnickou. Bohužel však loď tato, parník to dosti rychle plující, není prý té chvíle v přístave. Křižuje někde na moři, ale dojista nedaleko pobřeží. Postačí prý, když Karl Dragoch najme rybářskou bárku, a není pochyby, že jakmile mine přístavní hráze, setká se s lodi.

Detektiv, v zoufalství nad svou malomocností, odhodlal se k tomu. O půldruhé odpoledne vydal se na cestu a plul kolem přístavní hráze, hledaje celní lodi. Zbývalo mu již jen stopadesát minut do doby, kdy měl přijíti za Sergijem Ladkem!

Tento, zatím co Karl Dragoch setkával se s řadou těchto neúspěchů, věnoval se úplně provedení záměru, jejž byl pojal.

Celé dopoledne pozoroval se své bárky, ukryté v pobřežních sítinách, loď, konají-li se na ní přípravy k odplutí. Bylť to cíl, jejž právě měl na mysli, když se zmocnil, snad trochu surově — ale neměl jiných prostředků — Jakkela Sema. Jak předvídal, neodvažoval se Striga bez vůdce velice choulostivé další plavby, kterou množství mělčin činí nesplavnou každému, kdo nevěnoval jejich poznání celý život. Bylo na snadě předpokládati, že piráti, nedovedouce si nikterak vysvětliti zmizení lodivoda, použití první příležitosti, jež se jim naskytne, aby ho nahradili jiným. Ale lodivodů na rameni Kilijském jest poskrovnu, a hladina vodní kolkolem zůstávala až do jedenácté hodiny dopolední úplně pusta, vyjímajíc loď, stále nehybně stojící, a neviditelnou bárku. Teprve o jedenácté hodině objevilo se dvé lodic na obzoru, směrem od moře. Sergij Ladko prohlednuv je dalekohledem, poznal, že jedna z nich je loďka lodivodská. Ivan Striga byl by tedy zajisté našel pomoc, na kterou tak netrpělivě čekal. Nadešla chvíle, aby se odhodlal ku provedení svého plánu.

Bárka vyplula ze sítin a přiblížila se k lodi.

„Hej, vy tam na lodi!“ volal Sergij Ladko, když byl již na doslech lodi.

„Co jest?“ ozval se hlas s lodi.

Na přístěnku objevil se muž. Byl to Ivan Striga.

Jaká zuřivost zmocnila se srdce Sergije Ladka, když spatřil tohoto zarputilého nepřítele svého štěstí, zbabělce, jenž po tolik již měsíců měl Natašu ve své moci!

Ale byl připraven na toto setkání, jehož byl vyhledával. Potlačil hněv a přemáhaje se řekl klidně:

„Nepotřebujete lodivoda?“

Striga místo odpovědi zaclonil oči rukou a pozoroval hodnou chvíli toho, jenž byl k němu mluvil. Vlastně věděl hned, kdo to jest. Ale že by měl před sebou manžela Natašina, zdálo se mu něčím tak neobyčejným, a lze říci i neočekávaným, že nedůvěřoval ani zřejmé skutečnosti.

„Nejste Sergij Ladko z Ruščuku?“ otázal se.

„Jsem,“ odpověděl lodivod.

„Nepoznáváte mne?“

„Nejsem slepý,“ odtušil Sergij Ladko. „Poznávám vás dobře, Ivane Strigo.“

„A nabízíte mi své služby?“

„Proč pak ne? Jsem lodivodem,“ prohlásil chladně Sergij Ladko.

Striga chvíli váhal. Že ten, jehož ze všech lidí nejvíce nenáviděl, přicházel takto ochotně vydat se mu na milost a nemilost, toho by byl nikdy neočekával. Nebyla to nějaká léčka?… Ale kterak by mohl ohrožovati jediný člověk četné a odhodlané mužstvo? Ať si dovede loď až na moře, když se k tomu ve své hlouposti nabídl! Až doplují na moře, pak…!

„Pojďte na loď!“ řekl pirát, křivě ústa k pošklebku, který neušel Sergiji Ladkovi.

Ten nedal se dvakrát pobízeti. Bárka přirazila k lodi, na kterou lodivod vylezl. Striga šel mu vstříc a řekl:

„Dovolte, abych vyslovil údiv nad tím, že se s vámi setkávám u ústí dunajského.“

Lodivod mlčel.

„Byl jste pokládán za mrtvého,“ mluvil dále Striga, „od té doby, co jste zmizel z Ruščuku.“

Tento odstavec řeči Strigovy neměl jiného výsledku, než předešlý.

„Kde jste byl pořád?“ otázal se Striga, nedávaje se tím odstrašiti.

„Zůstával jsem stále poblíže moře,“ odpověděl posléze Sergij Ladko.

„Tak daleko od Ruščuku!“ zvolal Striga.

Sergij Ladko se zakabonil. Tento výslech doháněl ho k zoufalství. Ale zůstávaje věren úkolu, jejž si byl vytkl, překonal nevoli a prohlásil rozhodně:

„Bouřlivé doby nejsou příznivý obchodům.“

Striga pohlížel naň potutelně.

„Říkalo se o vás, že prý jste vlastencem!“ zvolal ironicky.

„Nepletu se již do politiky,“ řekl suše Sergij Ladko.

Té chvíle spočinul pohled Strigův na bárce, jíž zmítal proud u zádi lodní. Nemohl se mýliti. Byla to táž bárka, které používal sám po celý týden a kterou našel přivázánu na nábřeží zemuňském. Sergij Ladko tedy lhal, tvrdil-li, že neopustil po celý čas delta dunajské?

„Od těch dob, co jste odešel z Ruščuku, nevzdálil jste se z těchto končin?“ tázal se Striga, upíraje zrak na lodivoda.

„Nikoli,“ odpověděl tento.

„To je divné,“ řekl Striga.

„Proč pak? Myslíte, že jste mne viděl jinde?“

„Vás nikoli. Ale tuhle loďku. Přísahal bych na to, že jsem ji viděl na horním toku řeky.“

„To jest možno,“ odpověděl Sergij Ladko lhostejně. „Koupil jsem ji přede třemi dny od člověka, jenž tvrdil, že přichází od Vídně.“

„Jak vypadal ten člověk?“ otázal se živě Striga, jehožto podezření obracelo se na Karla Dragocha.

„Černovlasý, s brejlemi.“

„Aj!“ řekl Striga zamyšlen.

Výpovědi lodivodovy uváděly ho patrně v rozpaky. Nevěděl, čemu nyní věřiti. Ale brzy zhostil se všech těchto myšlenek. Co na tom konec konců záleželo? Ať Sergij Ladko mluvil či nemluvil pravdu, byl přece jen v jeho rukou. Hlupák, že takto vlezl do pasti! Jakmile jednou vstoupil na loď, nevyjde z ní živ. Celé měsíce již lhal Striga, tvrdě Nataše, že jest vdovou. Jakmile se octnou na moři, stane se tato lež pravdou.

„Vyplujeme,“ řekl jakoby tím zavíral své myšlenky.

„V poledne,“ odpověděl klidně Sergij Ladko, jenž vytahoval z vaku, který nesl v ruce, zásoby, a začínal snídati.

Pirát projevil posunkem nevoli. Sergij Ladko dělal, jako by toho neviděl.

„Upozorňuji vás,“ řekl Striga, že bych byl rád do noci na moři.“

„Budeme tam,“ prohlásil lodivod, nejevě ani nejmenší ochoty upustiti od svého rozhodnutí.

Striga odešel do předu lodi. Zachmuřená jeho tvář nasvědčovala tomu, že ho něco znepokojuje. Že se manžel nabídl vésti právě tu loď, na které byla jeho choť uvězněna, tato náhoda byla přece jen podivná. Byl-li Sergij Ladko na lodi sám proti šesti odhodlaným mužům, byl by Striga udělal lépe, kdyby byl dál nepátral. Ale nadarmo uváděl si na mysl nezvratný tento důvod. Šlo mu především o to, aby věděl, jest-li tomu, jehož se to především týkalo, známo, že Nataša zmizela z Ruščuku. Nemohl než snažiti se ukojit takto vzbuzenou zvědavost.

„Došly vás nějaké zprávy z Ruščuku od té doby, co jste odtamtud odešel?“ otázal se vraceje se k lodivodovi, jenž klidně jedl dále.

„Nikdy,“ odpověděl tento.

„Nepřekvapovalo vás to?“

„Proč by mne to bylo překvapovalo?“ optal se Sergij Ladko, upíraje zrak na Strigu.

Jakkoli byla veliká odvaha pirátova, pociťoval přece rozpaky pod tíží pohledu lodivodova.

„Myslil jsem,“ koktal, „že jste tam nechal ženu.“

„A já myslím,“ odtušil klidně Sergij Ladko, že by bylo záhodno, abychom hovořili o něčem jiném.“

Striga si dal říci.

Několik minut po poledni rozkázal lodivod vyzdvihnouti kotvu, a když byla plachta vytažena a rozvinuta, chopil se sám kormidla. V tom přistoupil k němu Striga a řekl:

„Upozorňuji vás, že loď jde až ke dnu.“

„Jest bez nákladu,“ namítl Sergij Ladko. „Dvě stopy vody stačí.“

„Jest třeba sedmi,“ prohlásil Striga.

„Sedmi!“ zvolal lodivod, pro nějž toto jediné slovo bylo odhalením.

Tak tedy lupičská rota dunajská unikala posud všemu stíhání! Její loď byla důmyslně zbudována. Co bylo viděti nad vodou, bylo jen klamné zdání. Pravá loď s nákladem byla podmořská, a v této skrýši byl uložen veškeren lup. Byla to skrýš, kteráž v případě potřeby, jak Sergij Ladko sám nejlépe ze zkušenosti věděl, mohla se proměniti v nedobytné vězení.

„Sedmi!“ opakoval Striga v odpověď na údiv lodivodův.

„Dobrá!“ řekl lodivod bez jakékoli poznámky.

V prvních chvílích po odjezdu Striga, jenž pořád ještě nemohl se úplně zhostiti nepokoje, konal přísný dozor. Ale chování Sergije Ladka bylo takové, že ho plně uspokojovalo. Věnuje se úplně svému úkolu neměl patrně nijakého zlého záměru a dokazoval, že pověst o jeho dovednosti byla úplně oprávněna. Pod jeho rukou proplétala se loď mezi neviditelnými mělčinami a s přesností takřka mathematickou sledovala záhyby průlivu.

Ponenáhlu pomíjely i poslední obavy pirátovy. Plavba konala se bez nejmenší příhody. Za nedlouho budou na moři.

O čtvrté hodiné odpolední je spatřili. Za posledním záhybem řeky splývaly spolu na obzoru nebe a hladina vodní.

Striga řekl lodivodu:

„Jsme již mimo nebezpečí. Mohl by se snad ujmouti kormidla podkormidelník?“

„Ještě ne,“ odpověděl Sergij Ladko. „Největší nebezpečenství ještě není za námi.“

Čím více blížili se ústí, tím širší pláň vodní jevila se jejich zrakům. Stoje na pohyblivém vrcholu tohoto úhlu, jehožto ramena pomalu se rozvírala, upíral Striga stále pohled k moři. Pojednou chopil se dalekohledu, zamířil jej na malou paroloď, zařízenou na náklad asi čtyř nebo pěti tun, jež plula mimo severní výběžek, načež po krátkém pozorování rozkázal vztyčiti na stěžni vlajku. Stejným znamením bylo odpověděno na parolodi, jež, plujíc s pravé strany, blížila se k ústí.

Té chvíle Sergij Ladko obrátil páku kormidla zcela na levo, takže loď zabočila v právo a zamířila napříč proudem na jihovýchod, jako by chtěla přistáti u pravého břehu.

Striga podíval se s úžasem na lodivoda, jehožto lhostejnost ho však upokojila. Byla tu nejspíš ještě nějaká mělčina, jež byla příčinou, že loď musila vykonati podivnou tu cestu.

Striga se nemýlil. Ano, byla v řečišti opravdu mělčina, ale nikoliv stranou k moři, a právě k této mělčině řídil Sergij Ladko pevnou rukou loď.

Pojednou nastal strašlivý náraz. Loď otřásla se v základech. Pod nárazem padl stěžeň, přeražený u samého spodku, a plachta spadla, zahalujíc širokými záhyby ty, kdož byli v předu. Loď, uváznuvši nadobro, ani se nehnula.

Všichni lidé na ní byli nárazem poraženi na zem, i se Strigou, jenž se vzchopil, soptě vztekem.

Jeho první pohled platil Sergiji Ladkovi. Zdálo se, že lodivod není nikterak vzrušen tím, co se stalo. Pustil kormidlo, a zastrčiv ruce od kapes bluzy, pozoroval svého nepřítele, očekávaje, co se bude díti.

„Padouchu!“ zařval Striga, jenž, mávaje revolverem, běžel na záď.

Ve vzdálenosti tří kroků vystřelil.

Sergij Ladko se shýbl. Kule přeletěla přes něj, ani o něj nezavadivši. Vzchopiv se rázem byl jediným skokem u svého protivníka a vrazil mu nůž do srdce. Ivan Striga shroutil se jako bezvládná hmota.

Drama toto odehrálo se tak rychle, že nikdo ze všech pěti mužů, kteří ostatně byli zamotáni v záhybech plachty, nemohl mu zabrániti. Jaký řev však vyrazili z hrdel, vidouce klesati náčelníka!

Sergij Ladko, pospíšiv do předu nadpalubí, postavil se jim vstříc. Odtud ovládal palubu, po níž se muži hnali.

„Zpátky!“ zahřměl, třímaje v obou rukou revolvery, z nichž jeden odňal Strigovi.

Muži stanuli. Neměli u sebe zbraní a byli by musili pro ně do přístěnku, což znamenalo vydati se za terč palbě nepřítelově.

„Na slovíčko, kamarádi,“ řekl Sergij Ladko, zůstávaje stále v této hrozivé posici. Mám tu jedenáct ran. Jest to více, než třeba, abych vás všecky postřílel. Upozorňuji vás, že vystřelím, jakmile se ihned neodeberete do předu.“

Mužstvo váhalo. Sergij Ladko viděl, že kdyby se naň vrhli všichni najednou, zajisté by některé z nich usmrtil, ale sám že by podlehl ostatním:

„Pozor! Budu počítat do tří,“ ohlásil, nenechávaje jim času k úvaze. „Jedna!“

Lidé sebou ani nepohnuli.

„Dvě!“ zvolal lodivod.

Ve skupení nastal šum. Tři muži tvářili se jako by se chystali k útoku. Dva dávali se na ústup.

„Tři!“ řekl Sergij Ladko, tiskna spoušť.

Jeden z mužů klesl k zemi, maje rameno prostřeleno kulí. Jeho druhové dali se rychle na útěk.

Sergij Ladko, neopouštěje svého pozorovacího stanoviště, pohlédl směrem k parníku, jenž byl opáčil znamení Strigovo. Loď tato nebyla již vzdálena ani na míli. Až dopluje k lodi Strigově, až se její mužstvo spojí s piráty, jejichžto spoluvinníky více či méně zajisté bylo, nastane zajisté velmi choulostivá situace.

Paroloď blížila se stále. Byla vzdálena již jen asi na tři lanové délky, když pojednou obracejíc se rychle na pravo opsala veliký kruh a vzdalovala se na širé moře. Co to vše znamenalo? Byla patrně znepokojena něčím, čeho Ladko neviděl.

Tento čekal s bušícím srdcem. Několik minut uplynulo, a jiná paroloď objevila se na straně jižní. Její komín chrlil spousty dýmu. Míříc přímo na obchodní loď, plula největší rychlostí. Brzy mohl Sergij Ladko rozeznati na její přídě milou tvář, tvář svého passažéra, pana Jägera, detektiva Karla Dragocha. Byl zachráněn.

Za chvíli vnikla policie na palubu obchodní lodi, a její mužstvo vzdávalo se, ani nepokoušejíc se o zbytečný odpor.

Zatím pospíšil Ladko do přistěnku. Prohledával kabinu za kabinou. Jediné dveře byly zamčeny. Vypáčil je opřev se o ně ramenem, a stanul na prahu, všecek omámen. Nataša, které si dobyl nazpět, vztahovala k němu náručí.