ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byla-liž to touha po slávě, jež přiměla Ilju Brusche, aby kollegům shromážděným v „Dostaveníčku rybářů“ ohlásil svůj záměr plouti po celém toku dunajském s udicí v ruce? Bylo-li již toto cílem jeho snah, mohl se honositi, že ho došel plnou měrou.

Žurnalistika zmocnila se této události, a všecky noviny zemí podunajských bez výjimky věnovaly závodům v Sigmarinkách úvahy kratší či delší, ale dojista způsobilé lahoditi sobělibosti vítězově, jehožto jménu nescházelo mnoho, aby se stalo jedním z nejpopulárnějších.

Již druhého dne v čísle ze dne 6. srpna Neue Freie Presse, jež vychází, jak známo, ve Vídni, přinesla tuto zprávu:

„Posledním rybářským závodům Dunajské jednoty v Sigmarinkách dostalo se včera zakončení přímo theatralního, jehožto hrdinou byl Uher, Ilja Brusch, o němž ještě včera nikdo nic nevěděl, jenž však stal se přes noc bezmála slavným.

„Co pak vykonal Ilja Brusch, že si zasloužil tak nenadálé slávy?“ optáte se snad.

Především podařilo se znamenitému tomu muži, že nabyl obou prvních cen závodních, za váhu i za množství, předstihnuv všecky spoluzávodníky do té míry, že vítězství jeho jest něčím neslýchanym v historii těchto závodů. Již to samo o sobě jest věcí neobyčejnou. Ale ještě více.

Když takto dobyl skvělého vítězství, domníval by se zajisté každý, že spočine klidně na zasloužených vavřínech. Ale jinak smýšlí obdivuhodný ten Uher, jenž hodlá uchystati nám ještě větší překvapení.

Jsme-li dobře zpraveni — a věrohodnost našich pramenů jest známa — oznámil prý Ilja Brusch svým kollegům, že má v úmyslu projeti s udicí v ruce po celém Dunaji, od jeho vzniku ve vévodství Badenském až k jeho ústí do Černého moře, tedy uraziti vzdálenost asi tří tisíc kilometrů.

Hodláme podávati čtenářům zprávy o důležitějších příhodách zajímavého tohoto podniku.

Příštího čtvrtku, dne 10. srpna, má se Ilja Brusch vydati na cestu. Přejmež mu šťastnou cestu, přejme si však také, aby strašlivý ten rybář nevyhladil až do posledního exempláře pokolení vodních tvorů, jež obývá ve vodách veliké řeky mezinárodní!“

Tak vyslovila se Neue Freie Presse. Neméně vřele psal Pester Lloyd v Budapešti, a rovněž Srbske Novine v Bělehradě a Romanul v Bukurešti, v nichž zprávy o této události vzrostly v sáhodlouhé články.

Literatura tato byla s to, aby obrátila obecnou pozornost na Ilju Brusche, a je-li pravda, že noviny jsou ozvěnou veřejného mínění, mohl odvážný tento muž právem očekávati, že podnik jeho vzbudí zájem, jenž poroste stále s postupem jeho cesty.

Zdaž ostatně nesetká se v hlavních městech, ve kterých se octne na své cestě, s členy Dunajské jednoty, kteří budou pokládati za povinnost přispěti ku proslavení kollegovu? Není pochyby, že se mu od nich dostane všemožného přispění a podpory, bude-li toho potřebovati.

Novinářské zprávy budily již nyní neobyčejnou pozornost v rybářských kruzích. V očích jejich nabýval podnik Ilji Brusche nesmírného významu, a množství členů jednoty, kteří přišli do Sigmarink na závody, právě skončené, zdrželo se tu, aby byli přítomni odjezdu championa Dunajské jednoty.

Kdo se nejméně z toho rmoutil, že pobyt svůj v Sigmarinkách prodloužili, byl hostinský v „Dostaveníčku rybářů“. Odpoledne 8. srpna, dva dny přede dnem stanoveným vítězem v závodech k začátku neobyčejné cesty, oddávalo se přes třicet pijáků veselí ve velikém sále hostince, jehožto pokladna při neobyčejných pijáckých schopnostech těchto vzácných hostí těšila se příjmům neobyčejným.

Ale přes to, že blížila se událost, jež tyto zvědavce zdržovala v hlavním městě hohenzollernském, nebyl hrdina dne předmětem hovorů večer 8. srpna v „Dostaveníčku rybářů“. Jiná událost, ještě důležitější pro pobřežní obyvatele veletoku, zabírala všechen hovor a působila všady hotové pobouření.

Vzrušení to nebylo nikterak bezdůvodné, a fakta velice vážná opravňovala je plnou měrou.

Již po několik měsíců byla bez ustání ohrožována bezpečnost na březích dunajských lupiči. Byla to již nesčetní řada vyloupených statků, vydrancovaných zámků a zpustošených vil, ba i vraždy se páchaly, a nejeden člověk zaplatil životem odvahu, s níž postavil se na obranu svého majetku proti zločincům, jichž nebylo lze polapiti.

Bylo patrno, že taková řada zločinů není dílem několika jednotlivců. Byla to dojista celá lupičská banda, znamenitě zorganisovaná a bezpochyby velice četná, soudíc podle rozsáhlé činnosti.

Zajímavo bylo, že banda tato omezovala obor své působnosti jen na nejbližší sousedství Dunaje. Na vzdálenost více než dvou kilometrů v tu i onu stranu nemohl se jí přičísti s dobrým svědomím ani jediný zločin. Ale dějiště činnosti bylo takto omezeno pouze na říši, a břehy rakouské, uherské, srbské a rumunské byly stejně působištěm řádění těchto zlosynů, jichž nikdo nemohl přistihnouti při činu.

Vykonavše zločin zmizeli pokaždé až do doby zločinu příštího, jenž byl spáchán často ve vzdálenosti několika set kilometrů od předešlého. V době mezi oběma nebylo po nich ani stopy. Zdálo se, jako by se byli rozplynuli ve vzduchu i s předměty uloupenými, často značného objemu a váhy.

Vlády, jichž se věc tato týkala, rozmrzely se posléze neustálými neúspěchy v pátrání, jejichžto příčinou byla zajisté především okolnost, že mezi orgány jednotlivých států, jimž bylo uloženo potlačiti řádění lupičské, nebylo náležitého spojení a srozumění. Došlo k diplomatickému jednání o této věci, jež, jak noviny ráno 8. srpna oznamovaly, vedlo ke zřízení mezinárodní policie, rozložené po celém toku dunajském pod velením jediného náčelníka. Zejména nesnadnou věcí bylo ustanovení tohoto náčelníka, ale konečně bylo i v této věci dosaženo shody, a v čelo policie mezinárodní postaven byl Karl Dragoch, uherský detektiv, v končinách těch dobře známý. Karl Dragoch byl vskutku znamenitým policistou, a obtížný úkol, jenž mu byl svěřen, nemohl se dostáti do rukou povolanějších. Byl to muž as pětačtyřicetiletý, prostřední postavy, spíše hubený, a vynikal více silou duševní než tělesnou. Měl však dosti síly, aby čelil námahám, jaké stav jeho s sebou přinášel, jako měl dosti odvahy čeliti každému nebezpečenství. Podle jména bydlel v Budapešti, ale zpravidla byl neustále za svým povoláním, zabývaje se pátráním v nějaké spletité záležitosti. Znaje dokonale všecky řeči jihovýchodních zemí evropských, němčinu i rumunštinu, srbštinu, bulharštinu a turečtinu, nemluvíc o maďarštině, mateřském to jeho jazyku, nepřicházel nikdy do rozpaků, a jakožto starý mládenec nemusil se nikdy obávati, že by mu starosti o rodinu překážely v úplné volnosti.

Jeho jmenování bylo přijato příznivě. Veřejnost svorně je schvalovala. Ve velkém sále „Dostaveníčka rybářů“ byla zpráva o tom přijata způsobem zvláště lichotivým.

„Lépe volba nemohla dopadnouti,“ prohlašoval ve chvíli, kdy se rozsvěcovaly lampy v hostinci, pan Svetozar, majetník druhé ceny za váhu při závodech právě ukončených. „Znám Dragocha. To jest člověk!“

„A obratný chlapík,“ dotvrzoval předseda Miklesko.

„Přejmež mu,“ zvolal Hrvat, jménem (nesnadno vyslovitelným) Srb, majetník barvírny v jednom z vídeňských předměstí, „aby se mu podařilo očistiti břehy dunajské. Život jest tu opravdu již nesnesitelný!“

„Karl Dragoch uvazuje se v těžký úkol,“ řekl Němec Weber, vrtě hlavou. „Uvidíme, jak se do toho dá.“

„Jak se dá?“ zvolal pan Svetozar. „Ten se již do toho dal, to buďte bez starosti!“

„Ovšem!“ dotvrzoval pan Miklesko, „Karl Dragoch není z těch, kdož maří čas. Byl-li jmenován před čtyřmi dny, jak tvrdí noviny, jest již nejméně tři dni v práci.“

„Kde pak začne?“ otázal se pan Piscea, Rumun, jenžto byl již svým jménem předurčen za rybáře.^[1] Přiznávám se, že bych byl v nemalých rozpacích, kdybych byl na jeho místě.“

„Právě proto neudělali náčelníkem vás, můj milý,“ odpověděl žertovně rybář Srb. „Buďte ujištěn, že Dragoch není na rozpacích ani dost málo. Ovšem, abych vám pověděl, jaký má plán, to nemohu. Možná, že se pustil do Bělehradu, možná také, že zůstal v Budapešti… A kdo ví, neuznal-li za dobré přijíti zrovna sem, do Sigmarink, a není-li této chvíle mezi námi v „Dostaveníčku rybářů“.

Tento nápad vzbudil hlučnou veselost.

„Mezi námi!“ ozval se pan Weber. „To byste tomu dal, Michale Michaloviči. Co pak by dělal zde, kde od nepaměti nebyl spáchán ani nejmenší zločin?“

„Eh,“ namítl Michal Michalovič, „mohl by sem přijíti jen proto, aby byl pozejtří přítomen odjezdu Ilji Brusche. To ho zajisté zajímá. Ačli ovšem Ilja Brusch a Karl Dragoch není jeden a týž člověk.“

„Cože, jeden a týž člověk!“ volalo se se všech stran. „Co tím míníte?“

„U všech všudy, to by bylo trochu mnoho. V kůži vítěze při rybářských závodech nehledal by nikdo policistu, jenž by mohl takto prozkoumati tok Dunaje beze vší závady.“

Nad tímto fantastickým nápadem valili ostatní pijáci oči. Ten Michal Michalovič! Jen on má vždycky takové zvláštní nápady!

Ale Michal Michalovič nelpěl houževnatě na tom, co právě pronesl.

„Ačli snad…“ řekl opět, používaje obratu, který měl ve zvyku.

„Ačli snad…“

„Ačli snad Karl Dragoch nemá jiného důvodu, aby sem přišel,“ mluvil Michal Michalovič dále, uváděje tak beze všeho přechodu jinou domněnku, neméně fantastickou.

„Jaký důvod by měl?“

„Dejme tomu, že by ten plán plouti po Dunaji s udicí v ruce se mu zdál podezřelým.“

„Podezřelým?… Proč podezřelým?“

„Proč? Nebyl by to hloupý nápad ničemy, kdyby na sebe vzal podobu rybáře, a zejména rybáře tak znamenitého. Takováto proslulost má větší cenu, než steré inkognito. Takovýto ničema mohl by pak prováděti, co by chtěl, jen když by občas vzal do ruky udici, aby od sebe odvrátil všecko podezření.“

„Ano, ale musil by umět loviti,“ namítl vážně předseda Miklesko, „a to jest výsadou poctivých lidí.“

Tato mravní námitka, poněkud snad smělá, byla provázena bouřlivým potleskem všech těch náruživých rybářů. Michal Michalovič použil s obdivuhodným taktem obecného nadšení.

„Na zdraví předsedovo!“ zvolal zvedaje sklenici.

„Na zdraví předsedovo!“ opětovali všichni, vyprazdňujíce sklenice jediným douškem.

„Na zdraví předsedovo!“ opětoval host, sedící o samotě, který sledoval již chvíli se živým zájmem, co se kolem mluví.

Pan Miklesko byl příjemně dotčen vlídností neznámého a na poděkování pozdvihl sklenici ku přípitku směrem k němu. Osamělý host, vida patrně, že tímto dvorným chováním předsedovým nastalo do značné míry sblížení mezi ním a ostatními, pokládal se za oprávněna projeviti své dojmy vůči vážené společnosti.

„Znamenitá odpověď, na mou věru!“ zvolal. „Ano, rybolov jest zábavou počestných lidí.“

„Máme snad čest mluviti s kollegou?“ otázal se pan Miklesko, přistupuje k neznámému.

„Oh,“ odpověděl tento skromně, „nanejvýš s milovníkem rybolovu, jenž jest nadšen pro rybářské výkony, ale nemá odvahy, aby je napodobil.“

„To je škoda, pane…“

„Jäger.“

„To je škoda, pane Jägre, neboť z toho jsem nucen souditi, že se nám nedostane nikdy cti, počítati vás mezi členy Dunajské jednoty.“

„Kdož ví?“ odpověděl pan Jäger. „Dost možná, že se jednoho dne také odhodlám přiložiti ruku k dílu, to jest k udici, a toho dne budu jistě náležeti mezi vás, ovšem, jsem-li způsobilý dostáti podmínkám, za nichž lze státi se členem jednoty.“

„O tom buďte ujištěn,“ ubezpečoval ho rychle pan Miklesko v blahé naději, že se mu podaří získati nového příslušníka. Podmínek těchto, velice snadno splnitelných, jest čtvero: První jest, platiti mírný roční příspěvek. To jest podmínka hlavní.“

„Toť se rozumí,“ přisvědčil pan Jäger, směje se.

„Druhou podmínkou jest záliba v rybolovu. Třetí, že nový člen musí býti milým společníkem, a domnívám se, že jste této třetí podmínce již úplně dostál.“

„Jste velice laskav!“ poděkoval se pan Jäger.

„Čtvrtá podmínka záleží jen v tom, že vaše jméno a adressa budou zapsány do seznamu členů jednoty. Vaše jméno již mám až mi povíte svou adressu…“

„Leipzigerstrasse 43 ve Vídni.“

„Budete příslušníkem jednoty za dvacet korun ročně.“

Oba se upřímně zasmáli.

„Jiných formalit není?“ otázal se pan Jäger.

„Nikoliv.“

„Ani průkazů totožnosti není potřebí?“

„Nu, pane Jägre,“ namítl pan Miklesko, „k lovu ryb na udici!“

„Ovšem,“ uznával pan Jäger. Ostatně nemělo by to významu. Všichni členové jednoty znají se dojista mezi sebou.“

„Právě naopak,“ opravoval jeho mínění pan Miklesko. „Uvažte jen: někteří z našich soudruhů bydlí zde, v Sigmarinkách, a jiní na březích Černého moře. To nepřispívá k brzkému seznámení.“

„Ovšem.“

„Tak na příklad, náš obdivuhodný vítěz při posledních závodech…“

„Ilja Brusch?“

„Ano. Toho nezná nikdo z nás.“

„Není možná!“

„Jest tomu tak,“ ujišťoval pan Miklesko. „Ovšem jest členem jednoty teprve asi čtrnáct dní. Pro každého z nás byl Ilja Brusch překvapujícím zjevem, či spíše zrovna zjevením.“

„Outsiderem, jak se říká ve slohu závodním.“

„Tak jest.“

„Ze které země jest ten outsider?“

„Z Uher.“

„Tedy jako vy. Vy jste tuším také Uher, pane předsedo?“

„S tělem a s duší, pane Jägre, Uher z Budapešti.“

„A Ilja Brusch?…“

„Ze Szalky.“

„Kde jest Szalka?“

„Jest to městečko na pravém břehu Ipoly, řeky to, jež se vlévá do Dunaje ve vzdálenosti několika mil od Budapešti.“

„Budete tedy aspoň s ním sousedy, pane Miklesko,“ podotkl pan Jäger směje se.

„Dříve rozhodně nikoli, než za dva nebo za tři měsíce,“ odvětil týmž tónem předseda Dunajské jednoty. Tolik času bude zajisté potřebovati na cestu…“

„Ačli ji vůbec bude konati!“ namítl kratochvilný Srb, vkládaje se do hovoru.

Ostatní rybáři přistoupili blíže. Pan Jäger a pan Miklesko stáli uprostřed jejich hloučku.

„Co tím míníte?“ otázal se pan Miklesko. „Máte to obdivuhodnou obrazotvornost, Michale Michaloviči.“

„Žertuji pouze, milý předsedo,“ odpověděl Srb.

„Myslíte-li, že Ilja Brusch není ani policistou, ani zločincem, proč by nemohl býti aspoň šprýmařem a stropiti si z nás šašky?“

Pan Miklesko pojímal věc vážně a řekl:

„Jste zlomyslník, Michale Michaloviči. To se vám jednou špatně vyplatí. Ilja Brusch udělal na mne dojem řádného a vážného člověka. Ostatně jest členem Dunajské jednoty. Tím jest řečeno vše.“

„Výborně,“ voláno se všech stran.

Michal Michalovič, nedělaje si patrně nic z pokárání, jehož se mu dostalo, použil s obdivuhodnou duchapřítomdostí této nové příležitosti, aby pronesl přípitek, i zvolal:

„Jest-li tomu tak, ať žije Ilja Brusch!“

„Ať žije Ilja Brusch!“ opětovali přítomní, nevyjímajíc ani pana Jägra, jenž vyprázdnil sklenici až do poslední kapky.

Tento nápad Michala Michaloviče nebyl však tak zcela neodůvodněn, jako dřívější. Prohlásiv svůj záměr s velikou okázalostí, neukázal se Ilja Brusch od oné chvíle. Ani slechu o něm nebylo. Nebylo-liž podivno, že zůstával takto v ústraní, a nemohli-liž všichni právem se domnívati, že měl za blázny své příliš důvěřivé kollegy? Ostatně měli již brzy nabýti jistoty v této příčině. Za třicet šest hodin zvědí již, co a jak.

Ti, kdož se o tento plán zajímali, odeberou se jen několik mil proti proudu řeky od Sigmarink. Tam setkají se dojista s Iljou Bruschem, je-li to muž tak vážný, jak předseda Miklesko s plnou důvěrou tvrdil.

Ale mohla se vyskytnouti nesnáz. Bylo-liž stanoveno náležitě místo, kde veletok vyvěrá? Označují-liž je mapy přesně? Není-liž nijaké nejistoty v příčině tohoto místa a přijdou-li za Iljou Bruschem na jedno místo, nebude-liž na jiném?

Ovšem není pochybnosti, že Dunaj, Ister starověkých národů, vzniká ve velkovévodství Badenském. Ba zeměpisci ujišťují, že jest to právě na šestém stupni a desáté minutě východní délky a na čtyřicátém sedmém stupni a osmačtyřicáté minutě severní šířky. Ale určení toto, připustíme-li, že jest správné, jest vyjádřeno jen až do minut obloukových, a nikoli též do vteřin, což může míti za následek dosti značnou různost míst. Udice měla se vrhnouti do vody tam, kde první kapka vody dunajské vydává se na dalekou pouť k Černému moři.

Podle pověsti, která platila dlouho za zeměpisné určení, vzniká prý Dunaj uprostřed zahrady, náležející knížatům Fürstenbergům. Kolébkou jeho jest prý mramorový bassin, z něhož množství touristů nabírá vody do číšek. Měli snad tedy čekati na Ilju Brusche ráno dne 10. srpna na okraji této nevysýchající nádržky?

Nikoli, tam není pravý vznik veletoku. Nyní jest známo, že jej tvoří stok dvou potoků Bregy a Brigachy, jež stékají s výše osmi set sedmdesáti pěti metrů, protékajíce Schwarzwaldem. Vody jejich se mísí u Donaueschingen, několik mil proti proudu od Sigmarink, splývajíce spolu pod jediným jmenem Dunaje.

Kdyby jeden z těchto pramenů zasluhoval více než druhý, aby byl pokládán za řeku samotnou, byla by to Brega, která jest delší o třicet sedm kilometrů a vyvěrá v Breisgau. Ale rozvážnější zvědavci řekli si snad, že Ilja Brusch vydá se na cestu — ačli se vůbec vydá — z Donaueschingen, neboť odebrali se tam, mezi nimi většina členů Dunajské jednoty s předsedou Mikleskem.

Ráno 10. srpna rozestavili se na stráž na břehu Bregy při stoku obou potoků. Ale hodiny ubíhaly, aniž byl oznámen příchod hrdiny dne.

„Nepřijde již,“ řekl jeden.

„Udělal si z nás blázny,“ řekl druhý.

„A my jsme mu sedli na vějičku!“ dodal Michal Michalovič, jenž již již jásal, že dojde na jeho slova.

Jenom předseda Miklesko bral stále v ochranu Ilju Brusche.

„Nikoli,“ stál na svém, „nepřipustím nikdy, že by člen Dunajské jednoty mohl míti v úmyslu tropiti si šašky z kollegů!… Ilja Brusch se patrně opozdil. Mějme strpení. Není pochyby, že se ho dočkáme co nevidět.“

Důvěra páně Mikleskova byla zcela oprávněna. Krátce před devátou hodinou ozvalo se volání z tlupy, jež stála u stoku Bregy a Brigachy.

„Tamhle je!… Tamhle je!“

Ve vzdálenosti as dvou set kroků, při zatáčce řeky podél břehu bylo viděti člun řízený veslem a plující podél břehu, mimo proud. Vzadu na člunu stál jediný člověk, jenž ho řídil.

Muž ten byl týž, jenž před několika dny vynikl v závodech Dunajské jednoty, kde dobyl obou prvních cen, Uher Ilja Brusch.

Když člun doplul stoku obou pramenů, stanul a Ilja Brusch přivázal ho na břeh. Pak vystoupil z člunu, a všichni, kdož naň čekali, ho obstoupili. Patrně se nenadál, že se tu sejde tak četná společnost, neboť byl poněkud na rozpacích.

Předseda Miklesko přišel k němu a podal mu ruku, kterou Ilja Brusch uctivě stiskl, smeknuv svou vydrovku.

„Iljo Bruschi,“ řekl pan Miklesko s důstojností opravdu předsedovskou, „jsem šťasten, že opět vidím vítěze posledních našich závodů.“

Vítěz závodů uklonil se na znamení díků. Předseda mluvil dále:

„Setkávajíce se s vámi u pramenů naší mezinárodní řeky, domníváme se, že hodláte uvésti ve skutek svůj plán, plouti po řece až k ústí s udicí v ruce.“

„Tak jest, pane předsedo.“

„A již dnes vydáte se na cestu?“

„Již dnes, pane předsedo.“

„Jak hodláte vykonati tuto cestu?“

„Pustím se po proudu.“

„V tomto člunu?“

„V tomto člunu.“

„A nevystoupíte z něho vůbec?“

„Ano, v noci.“

„Víte, že jde o tři tisíce kilometrů?“

„Urazím-li dvě míle denně, potrvá cesta asi dva měsíce.“

„Šťastnou cestu tedy, Iljo Bruschi!“

„Srdečné díky, pane předsedo!“

Ilja Brusch pozdravil naposled a vstoupil opět do loďky; zvědavci na břehu tlačili se, aby ho viděli odjížděti.

Vzal udici, navnadil, položil ji na jednu z laviček, odvázal člun, odstrčil jej mocně bidlem a usednuv na zádi člunu vyhodil udici.

Za chvíli ji vytáhl. Na háčku třepetala se parma. Zdálo se, že jest to šťastná předzvěst, a když veplul do zatáčky, všecko shromáždění provázelo nadšeným voláním „hoch!“ vítěze Dunajské jednoty.