Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 17 čitateľov

IV. Sergij Ladko

Z různých končin země, jež od počátku období historického byly zejména stíhány útrapami válečnými — připouštíme ovšem, že žádný kraj světa nebyl tak šťasten, aby činil výjimku v této příčině — zasluhují jih a jihovýchod evropský, aby byly uvedeny na prvním místě. Svou polohou zeměpisnou jsou vskutku tyto krajiny s částí Asie mezi Černým mořem a Indem jevištěm, na němž utkávají se soupeřící spolu národové starého světa.

Féničané, Řekové, Římané, Peršané, Hunové, Gothové, Slované, Maďaři, Turci a mnozí jiní zápolili spolu o tyto nešťastné končiny, neb aspoň o některou jejich část, nemluvíc ani o divokých hordách, které jimi jen protáhly, aby hledaly sídel v Evropě střední, nebo západní, kde volným vývojem vznikli z nich národové moderní.

Jako neblahá minulost těchto končin nebude prý o nic příznivější jejich budoucnost, lze-li věřiti četným učeným prorokům. Podle nich způsobí tu žlutá invase dříve či později krveprolití, jaká bývala za starého a středního věku. Až k tomu dojde, jižní Rus, Rumunsko, Srbsko, Bulharsko, Uhry a samo Turecko, v úžase, že jest mu souzeno hráti takovouto roli — ač-li ovšem země, jež se takto dnes jmenují, budou té doby ještě v moci synův Osmanových — stanou se nutně přední hradbou Europy, a na jejich útraty rozhodnou se první utkání.

Zatím než nadejdou tyto katastrofy, jejichžto doba jest dojista aspoň hodně vzdálena, různí národové, kteří se během věků usadili mezi Středozemským mořem a Karpatami, jakž tak se uklidnili, a mír — oh, ten mír vždycky jen relativní mezi civilisovanými národy — neustal šířiti svou moc směrem k východu. Nepokoje, drancování a vraždy rázu endemického jsou, jak se zdá, nyní omezeny na část poloostrova Balkánského, posud ovládanou Tureckem.

Přišedše poprvé do Evropy r. 1356 a zmocnivše se Konstantinopole r. 1453, utkali se Turci s národy, kteří před nimi vtrhli do Evropy ze střední Asie, a přijavše již dávno víru křesťanskou, splývali ponenáhlu s obyvatelstvem domorodým a zařizovali se jakožto řádní národové stálých sídel. Jsouce nuceni k neustálým zápasům o život, nově vznikající tito národové hájili neústupně toho, co sami dříve vzali jiným: Slované, Maďaři, Řekové, Hrvaté i Němci byli živoucí hradbou proti turecké invasi, kterážto sice někde povolila, ale nemohla nikdy býti zcela povalena.

Turci, pronikše až ke Karpatám a Dunaji, nedovedli se udržeti v těchto hranicích, a to, co dnes jmenujeme východní otázkou, jest jen historií jejich ústupu po několik století.

Na rozdíl od národů, kteří před nimi do Evropy vtrhli a které nyní chtěli ve svůj prospěch ze zabraných zemí vypuditi, nepodařilo se nikdy těmto asijským Musulmanům dosáhnouti toho, aby národové jimi podrobení s nimi splynuli v jeden celek. Právem svých vítězství zůstali dobyvateli poroučejícími jakožto páni otrokům. Jsa ještě stižen rozdílností náboženství, nemohl míti tento způsob vlády jiných následků, než neustálé vzpoury přemožených.

A vskutku, dějiny jsou plny těchto vzpour, jež po staletých zápasech vedly r. 1875 k více méně úplné samostatnosti Řecka, Černé Hory, Rumunska a Srbska. Ostatní národové křesťanští snašeji dále jho vyznavačů víry Mahomedovy.

Jho toto za prvních měsíců r. 1875 stalo se ještě těžším a trapnějším, než dříve. Vlivem reakce musulmanské, jež tehdy plně uplatnila svůj vliv v paláci sultánově, byli křesťané císařství ottomanského přetíženi daněmi, bylo s nimi nakládáno nelidsky, byli vražděni a trýzněni nesčíslnými způsoby. Neotáleli dlouho s odpovědí. Začátkem léta pozdvihla se opět Hercegovina.

Zástupy vlastenců táhly zemí a vedeny jsouce znamenitými náčelníky, jako byl Peko Pavlovič a Ljubibratič, připravovali porážku za porážkou vojskům, jež byla proti nim vysílána.

Brzy vzmohl se požár odporu a zachvátil i Černou Horu, Bosnu a Srbsko. Nová porážka, kterou utrpěly zbraně turecké u soutěsky Dugy v lednu 1876, roznítila nadobro odvahu válečnou, a také v Bulharsku ozývala se mocná nevole. Jako vždy, začalo se tam spiknutími a tajnými shromážděními, jichžto zúčastnila se potají všecka zbraně schopná mládež země, planoucí nadšenou touhou po svržení jha.

V těchto schůzích brzy byli jmenováni náčelníci, kteří mocně působili na zástupy sobě podřízené, ti ohnivou výmluvností, oni převahou duševní či nadšeným vlastenectvím. Za krátko měl každý zástup, a nad zástupy každé město svého náčelníka.

V Ruščuku, důležitém to středisku bulharského života, ležícím na břehu dunajském, téměř právě naproti rumunskému městu Ďurděvu, bylo náčelnictví jednomyslně vzneseno na lodivoda Sergije Ladka. Lepšího výsledku volba míti nemohla.

Jsa ve věku as třiceti let, vysoké postavy, plavovlasý jako Slovan ze severu, síly herkulské, neobyčejně čilý a těla otužilého v nejvyšší míře k práci a strádání, vynikal Sergij Ladko všemi tělesnými vlastnostmi, jichž potřebuje náčelník. Kromě toho však oplýval i vlastnostmi duševními, jež činí vůdce vůdcem: rázností v odhodlání, opatrností v provádění a vášnivou láskou k rodnému kraji.

Sergij Ladko byl rodem z Ruščuku, kde se věnoval svému povolání dunajského lodivoda, a neopustil nikdy rodného města, leč když měl vésti buď k Vídni nebo ještě dále, buď k Černému moři bárky a obchodní lodice, jež spoléhaly na jeho důkladnou znalost veletoku. Ve volných chvílích mezi těmito plavbami polo říčními, polo mořskými věnoval se lovu ryb, a při neobyčejném svém nadání dosáhl úžasné obratnosti v tomto umění, jehožto výtěžek s příjmy lodivodskými zjednával mu velice slušný zaopatření.

Protože byl nucen tímto dvojím svým povoláním ztráviti na řece čtyři pětiny svého života, stala se voda pomalu jeho živlem. Přeplouti Dunaj, široký u Ruščuku jako úžina mořská, bylo mu hračkou, a nikdo již ani nepamatoval, kolika tonoucími lidem tento zázračný plavec zachránil život.

Tímto vším stal se již dávno před hnutím protitureckým Sergij Ladko populárním v Ruščuku. Měl tu nesčetné přátele, že mnohých ani neznal. Ba skoro bylo by lze říci, že těmito přáteli bylo všecko obyvatelstvo města, kdyby nebylo bývalo Ivana Strigy.

Tento Ivan Striga byl také synem svého kraje, jako Sergij Ladko, jehožto byl pravou protivou.

Po stránce tělesné nebylo mezi nimi naprosto žádné podobnosti, a přece průvodní list, jenž přestává na povšechných označeních, byl by užil týchž výrazů při popisu obou.

Zrovna tak jako Ladko byl i Striga veliké postavy, širokých plecí, silný, plavých vlasů i vousů. Také on měl modré oči. Ale podobnost omezovala se jen na tyto povšechné rysy. V té míře, v jaké ušlechtilé rysy jednoho jevily srdečnost a upřímnost, drsné tahy druhého svědčily o potměšilosti a chladné ukrutnosti.

Po stránce duševní se nepodobnost jejich ještě více stupňovala. Kdežto Ladkův život byl každému otevřenou knihou, nemohl nikdo říci, jakými prostředky opatřuje si Striga peníze, jež rozhazoval plnýma rukama. Nemajíce o tom jistoty, pouštěli tu lidé obrazotvornosti volnou uzdu. Říkalo se, že Striga, zrádce své země a svého národa, propůjčuje se tureckým utlačovatelům za placeného špehouna, říkalo se, že s tímto špehounským zaměstnáním spojuje, kdykoli se mu udá příležitost, řemeslo podloudnické, a že všeliké zboží jeho přičiněním přepravuje se s břehu rumunského na bulharský nebo naopak, aniž se z něho platí clo; ba lidé říkali také, vážně potřásajíce hlavou, že to všecko ještě není nic, a že Striga má největší část příjmů ze sprostých loupeží a banditských kousků, a také se říkalo… Bůh ví, co se ještě říkalo! Tolik jest jisto, že nikdo nevěděl nic určitého o činech a spádech tohoto podezřelého člověka, jenž, srovnávaly-li se nepříznivé pověsti o něm kolující mezi lidem se skutečností, vynikal každým způsobem aspoň takovou obratností, že se nedal v ničem přistihnouti.

Ostatně tyto pověsti jenom jeden druhému svěřoval tajně. Nikdo by se byl neodvážil pronésti veřejně slovo proti člověku, jehožto surovosti a násilnosti se každý strachoval. Striga mohl tedy směle dělati, jako by nevěděl nic, co o něm lidé soudí, mohl přičítati sympatie, kteréž mu mnozí projevovali, na účet obecného obdivu, mohl po libosti choditi po městě, ve společnosti lidí pověsti velice nevalné a tropiti pohoršení nejhoršími neplechami.

Zdálo se, že mezi takovýmto člověkem a mezi Ladkem, jenž vedl zcela jiný život, nemohou se navázati vůbec žádné styky, a také opravdu dlouho jeden o druhém nevěděl ničeho, vyjímajíc to, co od lidí slyšeli. Logicky vzato, bylo by tomu tak mělo býti stále. Ale osud nedbá toho, co zveme logikou, a v jeho knize byla psáno, že oba ti muži octnou se tváři v tvář jakožto nesmiřitelní protivníci.

Nataša Gregorevičová, známá pro svou krásu po celém městě, byla právě ve dvacáté vesně života. Nejprve s matkou, později pak sama bydlila v sousedství Ladka, kterého takto poznala již za útlého dětství. Již dávno neměla její rodina mužské opory. Patnácte let před dobou, kdy se začíná toto vypravování, zahynul otec zavražděn jsa Turky, a při vzpomínce na ohavný ten zločin zachvívala se stále ještě srdce vlastenců potlačených, ale nikoli zotročilých. Vdova, jsouc pak odkázána sama na sebe, dala se odhodlaně do práce. Znajíc se ve výrobě krajek a v umělém vyšívání, čehož u Slovanů nejprostší venkovanka užívá za ozdobu svého skromného oděvu, dovedla tak uhájiti slušně živobytí své i dceřino.

Ale pohnuté doby jsou nepříznivé zejména chudině, a krajkářka byla by často trpěla nouzi za neustálých bouřlivých dob Bulharska, kdyby jí byl Ladko šetrně nepřispíval. Ponenáhlu vyvinula se důvěrná známost mezi mladíkem a oběma ženami, jež mu za volných chvílí poskytovaly ve své domácnosti klidného pobytu. Často zaklepal u večer na jejich dvéře a poseděl si s nimi dlouho do noci u klokotajícího samovaru. Jindy zase, v odměnu za přátelské jejich pohostinství, zval je on na procházku nebo na lov ryb v Dunaji.

Když paní Gregorevičová, upracovaná a ustaraná, odešla na věčnost za manželem, ochrana Ladkova platila opuštěné sirotě. Ba ochrana tato byla nyní ještě horlivější, a zásluhou jeho šlechetnosti netrpěla dívka nikterak bídu smrtí ubohé matky, jež dala dítěti dvakrát život.

Takto ponenáhlu, aniž toho sami pozorovali, vzklíčila láska v srdcích obou mladých lidí. Teprve Striga způsobil, že přišli k tomuto poznání.

Tento, spatřiv dívku, která byla nazývána vůbec kráskou ruščuckou, zamiloval se do ní rázem a tak vášnivě, jak vůbec bylo zvykem nezkrotné jeho povahy. Jsa uvyklý, že vše se poddávalo jeho vrtochům, předstoupil zkrátka před dívku a bez okolků požádal ji za ruku. Poprvé v životě narazil na odpor nepřekonatelný. Nataša, nedbajíc toho, že uvalí na sebe hněv člověka tak nebezpečného, prohlásila, že nikdy nesvolí k tomuto sňatku. Nadarmo opětoval Striga svůj útok. Vše, čeho dosáhl při třetím pokusu bylo, že mu bylo zkrátka a dobře ukázáno, kde nechal tesař díru.

Tu neznala zuřivost jeho mezí. Popouštěje uzdu divoké své povaze, láteřil tak, že Nataša se zhrozila. V této úzkosti svěřila se se svými obavami Sergiji Ladkovi, v němž zpráva tato vzbudila hněv podobný tomu, který ji dříve tak poděsil. Nechtě ničeho slyšeti, láteřil neobyčejně prudkými výrazy na člověka, jenž se opovážil pozdvihnouti zraky k ní.

Ladko se však posléze uklidnil. Pak následovala vyznání, dosti sice nejasná, jejichžto výsledek však byl jasný. Za hodinu po té Sergij a Nataša, jimž zářilo nebe v očích a štěstí v srdcích, oslavili své zasnoubení prvním políbením.

Když se o tom Striga dověděl, rozzuřil se strašlivě. Směle vešel do domácnosti Gregorevičových, s hrozbami a proklínáním na rtech. Ale vystrčen jsa ze dveří železnou rukou, poznal, že v domácnosti té jest nyní muž, který jest jejím obráncem.

Byl přemožen! Podlehl někomu, on, Striga, jenž se honosil silou athletickou!… Takovéhoto pokoření nesnesl, i umínil si pomstíti se. Jednoho večera, když Ladko vystupoval na břeh řeky, čekal naň s několika dobrodruhy sobě rovnými. Tentokráte nešlo jen o rvačku, nýbrž o úkladnou vraždu. Útočníci mávali noži nad hlavami.

Tento nový útok nevydařil se právě tak, jako předešlý. Jsa ozbrojen veslem, jímž se oháněl jako kyjem, zahnal lodivod útočníky na útěk, a Striga, když přišlo do tuhého, vzal také nohy na ramena.

Dostav takto na pamětnou, neodvážil se ničema opětovati zločinného pokusu. Začátkem roku 1875 Sergij Ladko pojal za manželku Natašu Gregorevičovu, a od té doby zavládla láska a spokojenost v domácnosti lodivodově.

Za těchto líbánek, jejichžto půvaby potrvaly přes rok, nadešly události bulharské za prvních měsíců roku 1876. Jakkoli byla veliká láska, již Sergij choval k ženě, nezapomínal při tom na lásku, jíž byl povinen otčině. Neváhaje přidal se k těm, kdož se sjednotili a smlouvali, hledajíce prostředků, jimiž by zjednali úlevy strastem své vlasti.

Především bylo zapotřebí opatřiti si zbraně. Četní mladí lidé odešli do ciziny za tímto účelem, překročili řeku, rozešli se po Rumunsku a až do Ruska. Mezi těmito byl Sergij Ladko. Srdce maje rozerváno bolestí, ale odhodlán konati povinnost, jež ho volala, odcházel daleko od té, jež ho zbožňovala a jež tu měla zůstati vydána v šanc nebezpečenstvím, která za dob revolucí ohrožují ženu náčelníka vzbouřenců.

Té chvíle vzpomněl si na Strigu, a myšlenka ta zvýšila jeho nepokoj. Nepoužije-li bandita nepřítomnosti šťastného soupeře, aby mu zasadil ránu v tom, co mu bylo nejdražší? Bylo to opravdu možno. Ale Sergij Ladko překonal oprávněnou tuto obavu. Ostatně zdálo se, že Striga opustil již před několika měsíci zemi a že nepomýšlí na návrat.

Podle toho, co se vůbec vyprávělo, přenesl hlavní dějiště své činnosti dále na sever. Pověstí o tom bylo hojně, ale všecky byly nesouvislé a odporovaly si. Hlas lidu přikládal mu šmahem všecky zločiny, aniž kdo jaký zjistil.

Ostatně zdál se aspoň odchod Strigův věcí zcela jistou, a na tom především Ladkovi záleželo.

Štěstí přálo jeho odvaze. Po dobu jeho nepřítomnosti nebyla bezpečnost Natašina ničím ohrožena.

Sotva že se vrátil, bylo mu odejíti znova z domova, a výprava tato měla potrvati déle než první. Dosavadním způsobem podařilo se jim opatřiti si zbraně jen v množství velice nedostatečném. Doprava jich z Ruska dála se Uhry a Rumunskem, tedy zeměmi, kde tehdy bylo velmi málo železnic. Vlastenci bulharští doufali, že dojdou mnohem snáze kýženého cíle, jestliže některý z nich odebere se do Budapešti a tam soustředí zásilky zbraní přivezených drahou, aby se mohly nakládati na lodice, jež by je pak rychle po Dunaji dopravily na místo určení.

Ladko, pověřen jsa tímto čestným úkolem, vydal se na cestu ještě téhož dne večer. Provázen jsa krajanem, jenž měl připlouti s člunem nazpět k bulharskému břehu, přeplul řeku, aby se dostal co nejrychleji Rumunskem do hlavního města uherského. Té chvíle udalo se něco, co zaujalo velice mysl vyslance spiklencův.

On a jeho společník nebyli ještě vzdáleni ani padesát metrů od břehu, když se rozlehla střelná rána. Kule byla mířena na ně, o tom nebylo pochybnosti, neboť jim zasvištěla těsně kolem uší, a lodivod pochyboval o tom pramálo, neboť se mu zdálo, že v šeru soumraku poznal v tom, jenž vystřelil, Strigu. Byl tedy již zase v Ruščuku?

Smrtelná úzkost, kterou ho myšlenka tato naplňovala, nezvrátila ani dost málo odhodlání Ladkova. Zasvětil vlasti především svůj život. Bude-li třeba, přinese jí v obět i více: své štěstí, tisíckrát drahocennější. Při výstřelu klesl na dno loďky. Ale byla to jen válečná lest, aby se vyhnul opětnému útoku, a výstřel ozýval, se ještě ozvěnou po krajině, když jeho ruka, svírajíc mocněji veslo, hnala člun k rumunskému městu Ďurděvu, jehožto světla počínala již pronikati tmou kolem se rozhošťující.

Došed cíle, věnoval se Ladko horlivě svému úkolu.

Vešel ve styk s emissary carské vlády, z nichž jedni zdržovali se na hranici ruské, druzí byli usazeni na zapřenou v Budapešti a ve Vídni. Několik lodic s nákladem zbraní a nábojův odplulo po proudu dunajském.

Od Nataši dostával časté zprávy dopisy, zasílanými pod nepravým jménem, jež si tu dal, a donášenými na území rumunské za noční tmy. S počátku byly tyto zprávy radostné, ale brzy počaly ho značně znepokojovati. Ne snad, že by Nataša byla se někdy zmínila o Strigovi. Zdálo se, že ani nevěděla o návratu jeho do Bulharska, a Ladko domníval se již, že obavy jeho v této příčině byly bezdůvodný. Naproti tomu však bylo jisto, že Ladko byl udán tureckým úřadům, neboť policie vrazila do jeho příbytku a vykonala tam domovní prohlídku, jež však zůstala bez výsledku. Nesměl se tedy ukvapiti s návratem do Bulharska, jenž by býval čirou sebevraždou. Jeho poslání bylo známo, čekali naň dnem i nocí, a proto nemohl se objeviti v městě, aby nebyl býval při prvním kroku zatčen. A ježto zatčení a poprava jest u Turků jedno a totéž, nezbývalo Ladkovi, než zůstati v cizině až do chvíle, kdy bude vzpoura veřejně prohlášena, nechtěl-li uvaliti nejhorší neštěstí na sebe i na svou ženu, které dosud nebylo učiněno ani nejmenšího příkoří.

Chvíle ta nadešla brzy. Bulharsko vzbouřilo se v květnu, mnohem dříve, než by si byl přál lodivod, jenž si od této ukvapenosti nesliboval mnoho dobrého.

Ať o tom soudil cokoliv, musil pospíšiti na pomoc vlasti. Dojel vlakem do Zomboru, posledního města uherského, nedaleko Dunaje, kam vedla tehdy dráha. Tam hodlal vstoupiti na člun, jejž postačilo pustiti jen po proudu.

Zprávy, jež ho zastihly v Zomboru, přiměly ho, aby ustal v další cestě. Jeho obavy byly až příliš odůvodněny. Revoluce bulharská byla potlačena v zárodku. Turecko již soustřeďovalo četná vojska v rozsáhlém trojúhelníku, jehožto vrcholy byly Ruščuk, Vidin a Srědec, a železná jeho ruka doléhala nyní jěště větší tíhou na nešťastné ty kraje.

Ladko nemohl jinak, než vrátiti se a vyčkávati příznivějších dob v městečku, kde se usadil.

Dopis Natašin, který ho tam brzy došel, potvrdil mu, že jinak jednati nemůže. Jeho domov byl střežen více, než kdy jindy, takže Nataša musila se pokládati za zajatkyni; hlídali ji více, než dříve, a jí nezbývalo v zájmu obecném, než varovati se bedlivě každého nerozumného jednání.

Ladko byl nešťasten v této nucené nečinnosti, kdy zásilky zbraní byly násilně zastaveny po potlačení vzpoury a po soustředění tureckých vojsk po březích řeky. Ale toto vyčkávání, již samo sebou trapné, stalo se mu naprosto nesnesitelným, když ke konci měsíce června nedocházela ho žádná zpráva od drahé Nataši.

Nevěděl, co o tom souditi, a nepokoj jeho změnil se v trýzeň tím strašlivější, čím více čas ubíhal. Mohl se opravdu obávati nejhoršího. Dne 1. července prohlásilo Srbsko sultánovi válku, a od té doby táhlo krajinami podunajskými vojsko za vojskem, zanechávajíc po sobě stopy nejhorších ukrutností. Stala se snad Nataša obětí těchto zmatků, či byla snad uvězněna tureckými úřady, buď jakožto rukojmí, nebo jakožto domnělá spoluvinnice manželova?

Když uplynul takto měsíc beze všech zpráv, nesnesl toho déle i odhodlal se čeliti všemu nebezpečenství, aby se mohl vrátiti do Bulharska, a poznati, co se vlastně děje.

Ale v zájmu Natašině bylo, aby si počínal opatrně. Vydati se hloupě v ruce tureckých stráží nebylo by bývalo k ničemu. Jeho návrat byl by měl význam, jen kdyby se byl mohl dostati do Ruščuku a tam se volně pohybovati, přes to, že bylo naň vážné podezření. Pak by již zařídil své jednání co nejlépe, podle okolností. V nejhorším případě, kdyby byl musil na rychlo zase prchati ke hranicím, byl by tak šťasten, že by přivinul ženu na srdce.

Sergij Ladko zabýval se po několik dní řešením tohoto problému. Konečně se domníval, že se mu podařilo jej rozřešiti, a, nesvěřuje se nikomu, přikročil ihned k provádění svého plánu.

Zdaří-liž se mu ten plán? Budoucnost to ukáže. Každým způsobem bylo potřebí pokusiti se o to, a proto ráno 28. července nejbližší sousedé lodivodovi, z nichž nikdo neznal jeho pravého jména, našli uzavřen domek, v němž Ladko již několik měsíců trávil o samotě.

Jaký byl plán Ladkův, jakým nebezpečím vydával se v šanc, snaže se jej provésti, kterak události v Bulharsku a zejména v Ruščuku souvisí s rybářskými závody v Sigmarinkách, toho se doví čtenář v dalších kapitolách této historie, která nikterak není smyšlena a jejížto hlavní osobnosti žijí posud za našich dnů na březích dunajských.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.