Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 7 čitateľov

IX. Dvé neúspěchů Dragochových

Karpaty opisují v severní části Uher veliký oblouk, jehožto západní konec dělí se ve dvé podružných větví. Jedna z nich zaniká u Dunaje, proti Prešpurku, druhá dotýká se řeky v okolí Ostřihoma, kde jest jejím pokračováním na pravém břehu vrch Pilis, vysoký sedm set sedmdesát metrů.

U paty nevysoké této hory spáchán byl právě zločin, a tam měl se Karl Dragoch poprvé utkati s nebezpečnými zločinci, jež stíhati bylo jeho úkolem.

Několik hodin před tím, než, opouštěje loďku bez vědomí hostitelova, vydal se přes všecku svou slabost na cestu s Bedřichem Uhlmannem, stanul povoz s těžkým nákladem před chatrnou krčmou postavenou na úpatí jednoho z pahorků, jimiž splývá vrch Pilis s údolím dunajským.

Místo pro tuto krčmu bylo se stanoviska obchodního voleno velice rozumně. Křížiloť se tu tré cest, jedna vedoucí k severu, druhá k jihovýchodu a třetí k severozápadu. Ježto všecky tyto tři cesty vedly k Dunaji, severní k oblouku, který řeka opisuje proti hoře Pilisu, jihovýchodní k městečku Svatému Ondřeji a severozápadní k Ostřihomu, stála hospoda takřka mezi rameny velikého vodního kružidla a byla hojně navštěvována povozy zásobujícími plavce potravinami.

Dunaj, jenž od Ostřihoma teče zřejmě od západu k východu, dává se opodál stoku Ipoly s Dunajem k jihu, načež opět se obrací k severu, opsav polokruh o malém poloměru. Ale skoro hned po té otáčí se náhle, aby přijal směr od severu k jihu, kterým pak teče mnoho kilometrů.

Té chvíle, když povoz stanul před hospodou, sotva ještě vycházelo slunce. Všecko posud spalo v domě, jehožto silné okenice byly neprodyšně uzavřeny.

„Hej, hospodo!“ volal jeden z mužů, řídících povoz, buše při tom bičištěm do vrat.

„Už jdu!“ odpovídal zevnitř hospodský, vyburcován jsa ze spaní.

A za chvíli po té objevila se rozcuchaná hlava v okně prvního poschodí.

„Co chcete?“ optal se hospodský s výrazem nevelké zdvořilosti.

„Nejdřív jíst, a potom spát,“ řekl vozka.

Když byla vrata otevřena a vůz vjel do dvora, vozkové vypráhli hned oba koně a dovedli je do konírny, kde jim bylo dáno hojně obroku. Zatím nepostačil hostinský obsluhovati ranní hosty. Bylo na něm viděti, že by byl rád zapředl hovor, ale vozkové nejevili za to mnoho chuti odpovídati mu.

„Přijíždíte časně, kamarádi,“ začal hospodský. „To jste jeli v noci?“

„Nejspíš,“ odsekl jeden z vozků.

„A jedete daleko?“

„Daleko, nedaleko — to je naše věc,“ zněla odpověď.

Hostinský se dále neptal.

„Proč zacházíš tak urputně s tím dobrým člověkem, Vogele?“ vložil se do toho druhý vozka, jenž dosud neotevřel úst. „Nemáme příčiny tajiti se tím, že jedeme do Sv. Ondřeje.“

„To je možná, že se tím nemusíme tajiti,“ odtušil Vogel nevlídně, „ale myslím, že po tom nikomu nic není.“

„To jest pravda,“ souhlasil hostinský, úlisník, jako každý dobrý obchodník. „Řekl jsem to jen proto, abych něco mluvil. Přejí si pánové něčeho k jídlu?“

„Ano,“ odpověděl ten z vozků, jenž se zdál měně nevlídným. „Chleba, slaniny, šunky, jitrnic, zkrátka, co máš.“

Povoz vykonal patrně dalekou cestu, neboť vozkové byli vyhladovělí a jedli jako vlci. Byli také unaveni, a proto dlouho nezůstali za stolem. Jakmile dojedli poslední sousto, nemeškali a šli spát, jeden ke koním do konírny na slámu, druhý pak pod plachtu vozu.

Zvonilo poledne, když zase přišli. Chtěli hned zase oběd, jenž jim byl připraven, jako snídaní, ve veliké místnosti hostinské. Nyní, když se vyspali, zdrželi se za stolem déle. Po obědě dali si nalévati skleničky kořalky, jež mizely jako kapky vody v drsných jejich hrdlech.

Za odpoledne zastavilo se v hospodě několik povozů, a také četní chodci zašli sem na skleničku. Byli to většinou venkované, kteří s mošnou na zádech a s holí v ruce ubírali se do Ostřihoma nebo přicházeli odtamtud. Byli to skoro všichni známí hosté, a hostinský měl na štěstí silnou hlavu, jaké jeho povolání vyžadovalo, neboť připíjel si se všemi hosty, s jedním po druhém. To obchodu prospívá. Když se připíjí, hodně se hovoří, a hovorem vysýchá hrdlo, což pobádá k novému pití.

Toho dne právě bylo o čem mluviti. Zločin v noci spáchaný vzrušoval kde koho. Zprávu o něm přinesli první chodci, kteří tudy šli, a každý vypravoval něco nového nebo vyslovoval své osobní míněn.

Hostinský dověděl se takto postupně, že nádherná villa, náležející hraběti Hagenauovi a stojící asi pět set metrů od břehu dunajského byla úplně vyloupena, a hlídač Kristián že byl těžce poraněn; že tento zločin jest bezpochyby dílem nevypátrané dosud roty zločinců, jimž se přičítá tolik jiných zločinů, dosud nepomstěných; že policie pátrá po kraji, a že pachatelé jsou stíháni kromě toho zvláštní policií, zřízenou nedávno k dozoru nad řekou.

Oba vozkové neúčastnili se hovorů, jejichž předmětem byla tato událost, a jež byly provázeny výkřiky a projevy úžasu. Zůstávali mlčky opodál, ale patrně neucházelo jim ani slovo z toho, co se kolem nich mluvilo, neboť nebylo možno, aby se naprosto nezajímali o to, oč se kde kdo zajímal.

Zatím hluk kolem nich ponenáhlu utichl, a kolem půlsedmé hodiny večerní byli opět sami ve veliké místnosti, kterou opustil jíž poslední host. Jeden z nich zavolal hned hostinského, jenž horlivě vyplachoval sklenice na nálevním stole. Ten ihned přiběhl a optal se:

„Čeho si přejí pánové?“

„Večeři!“ odpověděl jeden z vozků.

„A potom nocleh, není-liž pravda?“ tázal se hostinský.

„Nikoli, příteli,“ odpověděl vlídnější z vozků. „Hodláme na noc odjeti…“

„Na noc!“ divil se hostinský.

„Abychom byli za svítání na trhu,“ vysvětlil host.

„Ve Sv. Ondřeji?“

„Nebo v Ostřihomě. To se teprve rozhodne. Čekáme přítele, jenž nám šel opatřit zprávy. Ten nám poví, kde lépe prodáme své zboží.“

Hospodský odešel, aby připravil večeři.

„Slyšel’s, Kaiserlichu?“ řekl potichu mladší z vozků, nahýbaje se k společníku.

„Ano.“

„Už je to venku.“

„Snad jsi nemyslil, že se to utají?“

„A policie pátrá po kraji.“

„Ať pátrá!“

„Pod náčelnictvím Dragochovým, jak se tvrdí.“

„To jest něco jiného, Vogele. Podle mého mínění ti, kteří se nemají obávati nikoho jiného, než Dragocha, mohou směle spáti.“

„Co tím chceš říci?“

„Co říkám, Vogele.“

„Dragoch bude tedy…“

„Co?“

„Odklizen?“

„Zítra uvidíš. Do té doby ani muk,“ zakončil vozka, vida hostinského přicházeti znova.

Muž, na kteréhe oba vozkové čekali, přišel již za tmavé noci. Mezi všemi třemi muži rozpředla se krátká rozmluva.

„Lidé tu tvrdili, že jest policie již na stopě,“ řekl Kaiserlich potichu.

„Hledá, ale nenajde.“

„A Dragoch?“

„Bude polapen.“

„Kdo vzal na sebe tento úkol?“

„Tyča.“

„Pak jest všecko v pořádku. A co máme činiti my?“

„Zapřáhati bez meškání.“

„Kam pojedeme?“

„Do Sv. Ondřeje, ale až ujedete asi pět set metrů, obrátíte. Zatím bude již hospoda zavřena. Nikdo si vás nepovšimne, až tudy pojedete, a pak se dáte cestou na sever. Zatím co vás budou hledati na jedné straně, budete na druhé.“

„Kde čeká lodice?“

„V zátoce u Pilisu.“

„Tam se tedy všichni sejdeme?“

„Nikoli, trochu blíže, v mýtině, na levo od cesty. Znáš ji?“

„Ano.“

„Asi patnáct našinců jest již tam. Půjdete za nimi.“

„A ty?“

„Já se vrátím pro ostatní, jež jsem zanechal na stráži. Přivedu je s sebou.“

„Tedy na cestu,“ řekli vozkové.

Za pět minut povoz odjížděl. Hostinský, drže jedno křídlo vrat otevřeno, pozdravil zdvořile odcházející hosty.

„Jistě že jedete do Ostřihoma?“ optal se.

„Nikoli, příteli,“ odpověděli vozkové, „do Sv. Ondřeje.“

„Šťastnou cestu!“ řekl hostinský.

„Děkujeme, kamaráde.“

Povoz zatočil na právo a dal se na východ cestou k Sv. Ondřeji. Když zmizel v nočním temnu, muž, kterého Kaiserlich a Vogel po celý den čekali, odešel též směrem opačným po cestě k Ostřihomu.

Hospodský se toho ani nepovšiml. Nezabývaje se déle hosty, jichž beztoho již nikdy neuvidí, zavřel brzy dům a ulehl.

Povoz, jenž zatím volně odjížděl, obrátil se ve vzdálenosti asi pěti set kroků od hospody, podle pokynu, který vozkové dostali, načež jel opačným směrem po téže cestě.

Když dojel znova k hospodě, bylo tam již vskutku všecko uzavřeno, a byl by ji minul beze vší příhody, kdyby nebyl vyskočíl pojednou pes, jenž spal na silnici, a utíkal, štěkaje tak silně, že jeden z koní zděsiv se uskočil prudce až na kraj silnice. Vozkové rychle uvedli zděšené zvíře v náležitý směr a povoz zmizel podruhé v noční tmě.

Bylo asi půl jedenácté, když opustil vytčenou cestu a zajel do lesíka, jehožto temný stín černal se na levo. Byl zastaven již při třetím otočení kola.

„Kdo tu?“ ozval se hlas ze tmy.

„Kaiserlich a Vogel,“ odpověděli vozkové.

„Jeďte dále,“ řekl hlas.

Za prvními řadami stromů dojel vůz k mýtině, kde spalo asi patnáct mužů, natažených na mechu.

„Náčelník jest tu?“ optal se Kaiserlich.

„Ještě není.“

„Řekl nám, že tu počká.“

Nečekali dlouho. Za malé půl hodinky po příjezdu povozu přišel náčelník, týž muž, jenž přišel tak pozdě do hospody, provázen jsa asi deseti společníky, s nimiž celá tlupa čítala nyní dohromady více než dvacet pět mužů.“

„Jsme tu všichni?“ otázal se.

„Ano,“ odpověděl Kaiserlich, jenž těšil se podle všeho jisté vážnosti u ostatních.

„A Tyča?“

„Tu jsem,“ ozval se zvučný hlas.

„Nuže…?“ otázal se náčelník s výrazem úzkostlivého napětí.

„Úspěch dokonalý. Ptáček jest v kleci na naší lodici.“

„Pak pospěšme odtud,“ velel náčelník. „Šest mužů na přední stráž, ostatní nazad, vůz pojede uprostřed. Dunaj není vzdálen odtud ani pět set metrů, a náklad bude brzy v lodici. Vogel odjede pak s vozem, a ti, kdož jsou zdejší, vrátí se klidně domů. Ostatní vstoupí na loďku.“

Všichni měli se již k vykonání těchto rozkazů, když jeden z mužů zanechaných na stráži u okraje cesty přiběhl všecek udýchán.

„Pozor!“ řekl tlumeným hlasem.

„Co pak?“ otázal se náčelník.

„Poslouchej!“

Všichni napiali sluch. Bylo slyšeti kroky blížící se tlupy. Vedle šumotu působeného kroky bylo slyšeti i šum tlumených hlasů. Tlupa nebyla dále, než sto sáhů.

„Zůstaňme v mýtině. Ti lidé přejdou, aniž nás zpozorují.“

Ježto byla čirá tma, bylo ovšem pravděpodobno, že nebudou zpozorováni, ale byla tu jiná otázka: kdyby to osudnou náhodou byl oddíl policejní stráže, který šel tudy, pak by zamířil k řece. Ovšem bylo možno, že nenajde lodici a ostatně byla učiněna všecka opatření. Policie by ji byla marně prohledala skrz naskrz, nebyla by našla nic podezřelého. Ale i kdyby nebyla měla tušení o lodici, mohla se tu ukrýti někde na blízku do zálohy, a v tomto případě bylo by bývalo velice nebezpečno vyjížděti s vozem.

Ostatně bylo třeba říditi se okolnostmi a jednati podle toho, co se bude dále díti. Bude-li potřebí, vyčkají po celý následující den v mýtině, načež někteří z nich sejdou v noci až k Dunaji a přesvědčí se, není-li na blízku policie.

Této chvíle bylo nejdůležitější, aby tu nebyli přistiženi, a aby nic neuvedlo na jejich stopu blížící se tlupu.

Tato přiblížila se brzy až tam, kde se cesta táhla podél mýtiny. Ačkoli byla tma jako v pytli, bylo přece lze rozeznati, že jest to asi deset mužů, a význačné řinčení oceli nasvědčovalo tomu, že jsou ozbrojeni.

Tlupa minula již mýtinu, když pojednou událo se cosi, co stav věcí úplně změnilo.

Jeden z obou koní, poděšen jsa šumotem, působeným chůzí mimojdoucích mužů, zafrkal a zdlouha zařehtal, což druhý kůň hned opakoval.

Tlupa se ihned zastavila.

Byl to vskutku oddíl policejní stráže, jež sestupovala k řece pod velením Karla Dragocha, jenž se úplně zotavil z následků své ranní nehody.

Kdyby byli muži v mýtině o tom věděli, bylo by to snad značně zvýšilo jejich nepokoj. Ale, jak jsme viděli, náčelník jejich se domníval, že nebezpečný policista jest učiněn neškodným. Proč se mýlil, proč se domníval, že nemá se již obávati protivníka, jenž nyní stál proti němu, dočte se čtenář co nejdříve v pokračování této knihy.

Když ráno toho dne Karl Dragoch vyskočil na břeh, kde naň čekal jeho podřízený, vedl ho tento směrem proti proudu. Urazivše dvě stě nebo tři sta metrů, došli oba policisté ke člunu, ukrytému v trávě na břehu, na nějž vstoupili. Bedřich Uhlmann chopil se hned mohutnými pažemi vesel, která rychle dopravila lehkou lodičku na druhý břeh řeky.

„Zločin byl tedy spáchán na pravém břehu?“ otázal se té chvíle Karl Dragoch.

„Ano,“ odpověděl Bedřich Uhlmann.

„Kterým směrem?“

„Proti proudu. V okolí Ostřihoma.“

„Jakže? V okolí Ostřihoma?“ zvolal Dragoch. „Vždyť jsi mi právě řekl, že jest tam jen kousek cesty.“

„Není tam daleko,“ řekl Uhlmann. „Ale tři kilometry to snad přece jsou.“

Bylo to dobré čtyři, a bylo tedy dosti nesnadno ujíti tak značný kus cesty člověku, jenž nedávno stěží vyvázl životem. Nejednou musil se Karl Dragoch natahovati, aby mohl vydechnouti, jak se mu dech tajil.

Bylo ke třetí hodině odpolední, když došel posléze villy hraběte Hagenaua, jež byla cílem jeho cesty.

Zotaviv se douškem na posilněnou, jejž si hned po příchodu vyžádal, a nabyv tak všech svých sil tělesných i duševních, dal se Karl Dragoch dovésti hned k lůžku hlídače Kristiána Hoela. Tento, byv obvázán před několika hodinami ranlékařem z okolí, ležel s tváří na smrt ubledlou, oči maje zavřeny a ztěžka oddychuje. Ačkoli jeho poranění bylo velce těžké a zasahovalo i plíce, přece byla značná naděje, že bude zachráněn, bude-li mu dopřáno úplného klidu.

Karlu Dragochovi podařilo se však přece nabýti od něho některých zpráv, které mu hlídač podal slabým hlasem, trhaně, po jednotlivých slabikách. Bylo k tomu potřebí velké trpělivosti, aby se dověděl, že rota lupičská, skládající se nejméně z pěti nebo šesti mužů, za poslední noci vloupala se do villy, vyrazivši dvéře. Hlídač Kristián Hoel, sotvaže povstal s lože, probuzen jsa lomozem, klesl k zemi zasažen jsa ranou dýky, zasazenou mezi obě lopatky. Proto nevěděl, co se potom dalo, a nemohl podati vůbec žádných zpráv o vzezření lupičů. Ale věděl, kdo jest jejich náčelníkem; byl to jistý Ladko, jehožto soudruzi vyslovili několikráte jeho jméno s jakousi nevysvětlitelnou chvástavostí. Tento Ladko, jehožto obličej byl zakryt škraboškou, byl muž vysoké postavy, modrých očí a na hlavě měl husté, plavé vlasy.

Tato poslední podrobnost, jež mohla značně oslabiti podezření, jež Karl Dragoch byl pojal proti Iljovi Bruschovi, přece jen nemálo ho zarážela. Že také Ilja Brusch byl plavovlasý, o tom ani dost málo nepochyboval, ale jeho plavé vlasy byly přebarveny na tmavé, a obarvení nelze sníti večer a nasaditi ráno, jako paruku. Byla to nevysvětlitelná záhada, kterou si umínil Dragoch rozřešiti.

Hlídač Kristián nemohl mu ostatně podati více podrobností. Nepodotkl zejména ničeho o ostatních lupičích, kteří měli tváře maskovány, jako jejich náčelník.

Nabyv těchto zpráv optal se detektiv ještě na některé věci, týkající se samotné villy hraběte Hagenaua. Byl to, jak zvěděl, nádherný dům, zařízený s přepychem přímo knížecím. Bylo tu množství klenotů, stříbrného náčiní a vzácných předmětů v zásuvkách, uměleckých předmětů na krbech a kusech nábytku, starožitné koberce a mistrovské obrazy po stěnách. Ba i cenné papíry byly uloženy v nedobytné pokladně v prvním poschodí. Není tedy pochyby, že lupiči měli tu příležitost k neobyčejně znamenitému lupu.

To mohl Karl Dragoch snadno zjistiti, procházeje rozličnými místnostmi. Byla to loupež pravidelná, provedená podle promyšlené methody. Lupiči, jakožto lidé vkusu, neobtěžovali se bezcennými věcmi. Většina cenných věcí zmizela. Místo vytrhaných nástěnných koberců zely veliké čtyřhrany holých zdí, a prázdné rámy, zbavené nejkrásnějších obrazů, dovedně vyříznutých, visely smutně na stěnách. Lupiči přivlastnili si i čalouny, z nichž patrně vybrali si nejvzácnější, a koberce rovněž nejkrásnější. Vloupali se do nedobytné pokladny, jejížto obsah zmizel s nimi.

„To lidé na zádech neunesli,“ řekl si Karl Dragoch v duchu, konstatuje tyto spousty. „To sotva pobral vůz. Teď jde o to, abychom vypátrali vůz.“

Tento výslech a první pátrání zabraly hodně dlouhého času. Blížila se noc. Šlo o to, než nastane, aby se, bude-li lze, našla stopa povozu, jehož lupiči, podle mínění policistova, nezbytně potřebovali. Proto tento pospíšil z villy, jak jen mohl.

Neušel daleko a již nalezl důkaz, jehož měl zapotřebí. Na rozsáhlém dvoře, náležejícím k ville, zanechala široká kola hluboké rýhy právě před vyraženými dveřmi, a opodál byla země udupána, což mohlo pocházeti jen od koní, kteří dlouho čekali.

Zjistiv to jediným pohledem přiblížil se Karl Dragoch k místu, kde, jak bylo patrno, koně stáli, a zkoumal bedlivě půdu. Potom přešel dvůr a přikročil u samých mřížových dvířek, vedoucích na cestu, k novému a důkladnému zkoumání, pak šel po cestě asi sto kroků, načež se vrátil.

„Uhlmanne!“ zvolal, vraceje se do dvora.

„Čeho si přejete, pane Dragochu?“ odpovídal zřízenec, jenž vyšel z domu a přiblížil se k svému představenému.

„Kolik mužů máte?“ otázal se tento.

„Jedenáct.“

„To jest málo,“ řekl Dragoch.

„Ale,“ namítl Uhlmann, „hlídač Kristián myslí, že lupičů nebylo více než pět nebo šest.“

„Hlídač Kristián má o tom své mínění a já také,“ odtušil Dragoch. „Jakáž pomoc, musíme se spokojiti tím, co jest. Necháš jednoho muže zde a vezmeš s sebou deset ostatních. S námi dvěma bude to dvanáct. To již jest něco.“

„Máte nějakou stopu?“ optal se Bedřich Uhlmann.

„Vím, kde jsou lupiči; aspoň v kterou stranu odešli.“

„Směl bych se optati…?“ začal Uhlmann.

„Kterak jsem nabyl této jistoty?“ dokončil otázku Karl Dragoch. „Nic není jednoduššího. Dítě by to pochopilo. Především jsem si řekl, že bylo zde pobráno mnoho věcí, takže nebylo možno odpraviti je odtud bez vozu. Hledal jsem tedy tento vůz a našel jsem jej. Jest to povoz o čtyřech kolech, tažený dvěma koňmi, z nichž jeden má tu zvláštnost, že mu schází hřebík na podkově přední pravé nohy.“

„Jak jste to vyzkoumal?“ otázal se Uhlmann v údivu.

„Protože v noci pršelo a půda, ještě špatně vyschlá, podržela otisky kopyt. Týmž způsobem jsem zvěděl, že povoz, odjížděje z villy, dal se na levo, to jest směrem opačným než k Ostřihomu. Dáme se v tutéž stranu a bude-li potřebí, půjdeme po stopě koně s neúplnou podkovou. Nezdá se, že ti chlapíci jeli za dne. Bezpochyby někam zalezli až do večera. Kraj jest málo obydlen a domů jest tu poskrovnu. V případě potřeby prohledáme všecky, jež po cestě najdeme. Svolej své lidi, neboť noc již nadchází, a zvěř pomalu vyleze z brlohu.“

Karl Dragoch a jeho oddíl šli dlouho, než odkryli novou známku. Bylo asi půl jedenácté, když, prohledavše nadarmo dva nebo tři statky, došli ke křižovatce tří cest, k hospodě, kde dva vozkové strávili den a odkud vyjeli asi před třemi čtvrtmi hodiny. Karl Dragoch zabušil na dvéře.

„Jménem zákona!“ prohlásil Dragoch, když se objevil u okna hospodský, jemuž bylo souzeno, aby toho dne byl stále vyrušován ze sna.

„Jménem zákona!“ opětoval hospodský v úděsu, vida svůj dům obklíčen touto četnou tlupou. „Čeho pak jsem se dopustil?“

„Pojď dolů, a povíme ti to. Jen ať to netrvá dlouho odpovídal Dragoch netrpělivě.

Když hostinský, jen napolo jsa oblečen, otevřel dvéře, přikročil policista k stručnému výslechu. „Přijel-li sem ráno povoz? Kolik mužů ho řídilo? Zastavil-li se tu? Odjel-li již? V kterou stranu odjel?“

Odpovědi následovaly rychle. Ano, povoz, řízený dvěma muži, přijel do hospody časně z rána. Zdržel se tu až do večera a odjel až po příchodu osoby třetí, na kterou oba vozkové čekali. Bylo již po půl deváté, když odjel směrem k Sv. Ondřeji.

„K Sv. Ondřeji?“ řekl Karl Dragoch. „Víš to jistě?“

„Zcela jistě,“ potvrdil hospodský.

„Řekl ti to někdo, či’s to viděl?“

„Viděl jsem to.“

„Hm!“ zamumlal Karl Dragoch a doložil: „Dobře. Jdi si zas lehnout, příteli, a drž jazyk za zuby!“

Krčmář nedal se dvakrát pobízeti. Dvéře se zavřely, a policejní oddíl zůstal sám na cestě.

„Počkejte chvíli!“ nařídil Karl Dragoch svým lidem, kteří stáli bez pohnutí, kdežto on sám, drže v ruce svítilnu, pátral bedlivě po zemi.

S počátku nepozoroval nic podezřelého, ale jinak tomu bylo, když, přešed cestu, došel na nižší její stranu. Tam byla země méně ujezděna povozy, a ostatně také méně štěrkována, takže měla více pružnosti. Jediným pohledem rozeznal Karl Dragoch otisk podkovy, ve kteréžto scházel hřebík, a zjistil, že kůň, jemuž ta podkova náležela, nedal se ani směrem k Sv. Ondřeji ani k Ostřihoniu, ale přímo k řece, cestou k severu. Touto cestou dal se také Dragoch v čele svých lidí.

Takto ušli asi tři kilometry bez jakékoli příhody krajem úplně pustým, když pojednou na levo od cesty ozvalo se koňské zařehtání. Zastaviv pokynem své lidi přikročil Karl Dragoch až k okraji lesíka, jehož obrysy bylo lze po tmě, ač velmi neurčitě, rozeznati.

„Kdo jest tu?“ zavolal silným hlasem.

Když nikdo na jeho dotaz neodpovídal, jeden z policistů rozžehl na jeho rozkaz pochodeň. Čadivý její plamen zaplál jasnou září v tmavé noci, ale světlo její zanikalo již ve vzdálenosti několika kroků, nemajíc síly, aby proniklo tmou, která se ještě zvyšovala listím stromů.

„Vpřed!“ velel Dragoch, vrhaje se do houští v čele oddílu.

Ale houští mělo své obránce. Sotva že překročili okraj lesíka, ozval se velitelský hlas:

„Ještě krok, a vypálíme!“

Karl Dragoch nedal se zastrašiti touto hrozbou, a to tím méně, že za nejasného svitu pochodně se mu zdálo, že vidí nehybnou jakousi hmotu, patrně vůz, kolem něhož kupí se tlupa lidí, jejichžto počtu nemohl rozeznati.

„Vpřed!“ velel znova.

Jsa poslušen tohoto povelu pokračoval oddíl v pochodu, velice nejistém v neznámém tom lese. Obtíže však se ještě stupňovaly. Pojednou vytrhl kdosi pochodeň z rukou muže, jenž ji nesl. Nastala úplná tma.

„Nemotoro!“ zahučel Dragoch. „Světlo, Franz! Světlo!“

Jeho nevole byla tím vetší, že při posledním zásvitu zhasínající pochodně zahlédl, kterak vůz odjíždí nazpět a vzdaluje se pod stromy. Bohužel nebylo lze pustiti se za ním. Bylať to živá zeď, na kterou tu oddíl policie narazil. Proti každému policistovi stáli dva nebo tři protivníci, a Dragoch seznával trochu pozdě, že nemá dosti sil, aby si zabezpečil vítězství. Posud nebylo vystřeleno ani s té, ani s oné strany.

„Tyčo!“ ozval se pojednou hlas v temnotě noční.

„Zde jsem!“ odpověděl druhý hlas.

„Kde jest vůz?“

„Odejel.“

„Tedy tomu uděláme konec.“

Tyto hlasy vštípil si Dragoch v pamět. Neměl jich nikdy zapomenouti.

Po této krátké rozmluvě začala se palba z revolverů, jejížto rány rozléhaly se mocně vzduchem. Několik policistů bylo zasaženo kulemi, takže Karl Dragoch, poznávaje, že by bylo šílenstvím setrvávati v odporu, nemohl jinak, než veleti k ústupu.

Oddíl policie ustoupil tedy na cestu kam se vítězové neodvážili jich následovati, a nocí rozhostilo se opět ticho, na chvíli přerušené.

Nejdříve bylo potřebí ošetřiti raněné. Byli tři, mající celkem lehká poranění. Dostávše obvazy byli posláni nazad v opatrování čtyř svých soudruhů. Dragoch pak, provázen jsa Bedřichem Uhlmannem a třemi posledními policisty, pospíšil po polích k Dunaji s lehkou zatáčkou směrem k Ostřihomu.

Našel snadno místo, kde před několika hodinami přistál, a loďku, v níž Uhlmann a on přepluli řeku. Všech pět mužů vstoupilo do ní a přeplavivše se nyní směrem opačným, pluli po proudu a vystoupili na levý břeh.

Jestliže Karl Dragoch setkal se s neúspěchem, nevzdával se naděje na odvetu. Že Ilja Brusch a pověstný Ladko jsou jednou a touže osobností, o tom nebylo ani nejmenší pochybnosti; a rovněž byl o tom přesvědčen, že zločin předešlé noci spáchaný nutno přičísti na vrub jemu. Tento, podle všeho, dopraviv lup v bezpečí, vezme na sebe opět co nejrychleji přijatou podobu, o níž nevěděl, že již jest odhalena, a jež mu poskytovala možnosti unikati stále policejnímu pátrání. Do svítání bude již dojista zase na bárce, kde bude čekati na svého passažéra jako nevinný a počestný rybář, za nějž se vydával.

Pět odhodlaných mužů mělo tedy jíti do zálohy. Těchto pět mužů, přemožených Ladkem a jeho rotou, překonají snáze odpor, jejž by jim kladl týž Ladko, donucen jsa k samotě, aby mohl hráti úlohu Ilji Brusche.

Tento plán, velice moudře promyšlený, nedal se však, bohužel, provésti. Karl Dragoch a jeho lidé marně pátrali po břehu; nemohli najíti bárky rybářovy. Dragoch a Uhlmann ovšem nalezli snadno místo, kde první z nich vystoupil z lodice, ale po této nebylo nikde ani památky. Bárka zmizela a Ilja Brusch s ní.

Karl Dragoch byl patrně oklamán a to plnilo ho hněvem.

„Bedřichu,“ řekl svému podřízenému, „síly mi docházejí. Nemohu již udělati ani kroku dále. Přespíme v trávě, abychom nabyli trochu sil. Ale jeden z našich lidí vezme člun a dojede hned do Ostřihoma. Jakmile se otevře telegrafní úřad, pošle telegram. Rozsvěť svítilnu. Nadiktuji ti to. Piš!“

Bedřich Uhlmann uposlechl beze slova:

„Zločin spáchán dnes v noci v okolí Ostřihoma. Lup naložen na loďku. Vykonávati přesně nařízené prohlídky.“

„To jest jedno,“ řekl Dragoch, přerušuje diktování. „Nyní druhé.“ A diktoval dále:

„Zatykač na jistého Ladka, přikládajícího si neprávem jméno Ilji Brusche a vydávajícího se za vítěze při závodech Dunajské jednoty v Sigmarinkách, kterýžto Ladko, alias Ilja Brusch, obviněn jest ze zločinu krádeží a vražd.“

„Nechť se toto telegrafuje hned časně ráno, všem pobřežním obcím bez výjimky,“ nařídil Karl Dragoch lehaje vysílen na zemi.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.