ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Po tomto druhém výslechu přišel Sergij Ladko nazpět do své cely, nechápaje naprosto, co se s ním děje. Sotva že slyšel otázky soudcovy po zprávě o výsledku vyšetřování v Szalce, a odpovídal již jen tupě. Co se s ním dělo, přesahovalo již meze jeho rozumu. Co s ním vlastně chtějí dělati? Byv unesen a pak uvězněn na lodi tajemnými nepřáteli, nabyl svobody jen proto, aby jí zase hned pozbyl; a teď najdou v Szalce jiného Ilju Brusche, jeho druhé já, v jeho vlastním domě! To hraničilo již na báchorky a kouzla!

Jsa všecek ohromen a zdrcen touto řadou nevysvětlitelných příhod, připadal si jako hříčka vyšších a nepřátelských mocností, jako bezvládná a bezbranná hmota, uchvácená neodolatelně ozubím strašlivého stroje, jenž se nazývá spravedlnost.

Tato sklíčenost a pokleslost vší duševní síly jevila se mu ve tváři do té míry, že jeden ze strážníků, kteří ho vedli, byl tím dojat, ač pokládal svého vězně za nejohavnějšího zlosyna.

„Nedaří se vám to, jak byste si přál, kamaráde?“ otázal se, vkládaje do svého hlasu jakýsi úmysl dodati mu útěchy, jakkoli byl svým zaměstnáním již otrlý ke každému lidskému neštěstí.

Kdyby byl mluvil k hluchému, byl by býval výsledek týž.

„Jen se nermuťte!“ řekl soucitný strážník. „Pan Izar Rona není ďábel, a možná, že všecko dopadne lépe, než si myslíte…

Zatím vám tu nechám tohle… Mluví se tam o vaší zemi. To vás trochu vyrazí.“

Vězeň sebou ani nepohnul. Neslyšel.

Neslyšel ani pak, když byly závory zvenčí zastrčeny, a neviděl noviny, jež mu strážník odcházeje položil na stůl, porušuje tak mimoděk přísnou odloučenost od světa, k níž byl odsouzen jeho vězeň.

Hodiny ubíhaly. Den uplynul, pak noc, a nastávalo ráno. Sedě zdrcen na židli nevšímal si Sergij Ladko běhu času.

Ale když svítilo mu již slunce do tváře, zdálo se, že se probírá ze své sklíčenosti. Otevřel oči, a zrak jeho těkal po cele. První, co spatřil, byly noviny, jež tu včera zanechal útrpný strážník.

Ležely na stole stále tak, jak byly položeny, jevíce pod titulem nápis tištěný velikými, tučnými písmeny. „Vraždění v Bulharsku“, zněl tento nápis, na němž nejprve spočinul pohled Sergije Ladka.

Zachvěl se a popadl noviny rukou horečně se chvějící. Jeho duševní život vracel se valem. Oči mu při četbě plály.

O událostech, jichž se dovídal, mluvilo se právě po celé Evropě, po níž budily výkřik obecné nevole. Pak byly pojaty do dějin, jejichžto nejsou právě nejslavnější stránkou.

Jak bylo uvedeno již na počátku tohoto vypravování, vřelo to po všech končinách balkánských. Již v létě r. 1875 povstala Hercegovina a vojska turecká vyslaná proti ní nemohla jí zmoci. V květnu r. 1876, když povstalo také Bulharsko, Porta odpověděla na toto povstání shromažďujíc četné vojsko ve velikém trojúhelníku, jehož vrcholy byly Ruščuk, Vidin a Srědec. Konečně 1. a 2. července tohoto roku 1876 Srbsko a Černá Hora, vystoupivše také na jeviště, vypověděly Turecku válku. Srbové pod velením ruského generála Černajeva, dobyvše některých úspěchů, byli nuceni ustoupiti do své země, a 1. září neviděl kníže Milan si jiné rady, než žádati za desetidenní příměří, za něhož obrátil se k mocnostem křesťanským za sprostředkování, k němuž bohužel byly málo ochotny.

„Potom,“ praví Edouard Driault ve svých Dějinách východní otázky, „nastala nejstrašnější episoda těchto zápasů; připomíná vraždění na Chiu za dob povstání řeckého. Bylo to vraždění v Bulharsku. Porta, jsouc ve válce se Srbskem a Černou Horou, obávala se, aby povstání bulharské v týle jejího vojska, nemařilo jejích vojenských operací. Snad bulharský guvernér Šefkat paša dostal rozkaz, aby zdrtil povstání bez ohledů ve volbě prostředků. Podobá se to pravdě. Hordy Bašibozuků a Čerkesů povolané z Asie vrhly se na Bulharsko, jež se za několik dní změnilo v moře plamenů a krve. Divoši ukájeli po libosti surové choutky, zažíhali vsi, vraždili muže, trýzníce je mukami nejzlotřilejšími, párali ženy, sekali děti na kusy. Tomuto řádění padlo za oběť dvacet pět až třicet tisíc lidí…“

Při této četbě vyvstávaly Sergiji Ladkovi na čele krůpěje potu. Nataša! Co se stalo s Natašou za tak strašných zmatků? Žila-liž ještě? Či snad byla již mrtva a její tělo rozsápáno, rozsekáno na kusy, jako těla tolika jiných nevinných obětí, ležela snad v blátě, v kaluži, v tratolišti krve, rozdrcena koňskými kopyty?

Sergij Ladko se vzchopil a jako divoká šelma uvězněná v kleci pobíhal zuřivě po cele, jako by hledal východu z ní, aby mohl pospíšiti na pomoc své Nataše.

Tento záchvat zuřivosti nepotrval dlouho. Umoudřiv se nabyl železnou vůlí opět klidu a jasnou myslí jal se přemýšleti o prostředcích, jimiž by nabyl svobody.

Má snad jíti k soudci, říci mu bez obalu pravdu, appellovati v případě potřeby na jeho soucit? To by byl špatný prostředek. Jakou měl naději, že by nabyl důvěry člověka proti němu zaujatého, když tak dlouho již setrvává ve lži? Bylo-liž v jeho moci rozptýliti jediným slovem podezření lpící na jeho jméně Ladko, a zároveň rozptýliti všecky domněnky, jež proti němu svědčily? Nikoliv. Vyšetřování musilo se provésti, a k tomu bylo potřebí celých týdnů, ne-li měsíců.

Nezbývalo tedy než pomýšleti na útěk.

Poprvé, co tu byl, jal se Sergij Ladko prohlížeti celu. Prohlédl ji brzy. Čtyři zdi a v nich dva otvory: s jedné strany dveře, s druhé okno. Za třemi z těchto zdí jsou jiné žaláře, jiná vězení; jen za oknem je volný prostor a svoboda.

Jen podprseň tohoto okna, jejížto hořejšek sáhal až k oknu, byla vyšší než půldruhého metru, a dolejší jeho část, takřka podpora prostého otvoru, byla nepřístupna; byla to řada silných tyčí, zadělaných ve zdi, zabraňující přístup k oknu. Ostatně, i kdyby bylo lze překonati tuto překážku, zbývala by ještě jiná. Zvenčí bylo připevněno na okno cosi podobného nůši, jejíž vrchní kraje přiléhaly k oknu, a jež zabraňovala vyhlídku ven, takže jen na jejím konci bylo viděti skrovný čtvereček nebe. Kdo by byl pomýšlel ne na útěk, ale jen na prostředky k němu, byl by musil především odkliditi mříž a vylézti k vrcholu nůše, aby se mohl rozhlédnouti po okolí.

Soudě podle schodů, po nichž chodil k výslechům u pana Izara Rony, byl Sergij Ladko uvězněn asi ve čtvrtém poschodí věznice. Byl tedy ve výši dvanácti nebo čtrnácti metrů nad zemí. Bylo by možno dostati se s takovéto výše? Nemoha se dočkati, aby zvěděl jistotu, umínil si, že se dá ihned do práce.

Především však bylo potřebí, aby si opatřil nástroj k této práci. Vzali mu všecko, když byl uvězněn, a ve vězení nebylo ničeho, čeho by mohl použíti. Stůl, židle a lůžko, jímž byl chatrný slamník, položený nad zděným vyklenutím, byly vším jeho nábytkem.

Sergij Ladko hledal dlouho marně, až posléze jeho ruka, prohledávajíc snad po sté oděv, nahmatala tvrdý jakýs předmět. Nepovšiml si dosud, právě tak jako jeho žalářníci, tak bezvýznamné věci, jakou jest přezka kalhot. Jakého významu nabývala nyní tato nepatrná věc, jediný to kovový předmět, jejž měl u sebe!

Utrhnuv přezku nemařil Sergij Ladko ani minutky a pustil se do zdi na spodku jedné z tyčí; kámen, usilovně dřený ocelovými ozuby, padal v podobě prachu na zemi. Práce tato, sama o sobě zdlouhavá a obtížná, byla ještě stížená neustálým dozorem, jemuž byl vězeň podroben. Neuplynulať hodina, aby se byl některý ze strážců nepodíval dovnitř mřížkou ve dveřích. Proto bylo potřebí napínati stále sluch, neblíží-li se nikdo, a při nejmenším znamení nebezpečenství ustávati v práci a odkliditi každou, i nejmenší stopu, jež by byla mohla buditi podezření.

K tomuto účelu použil Sergij Ladko svého chleba. Ten uhněten jsa s prachem, jenž padal se zdi, nabýval dosti uspokojivé barvy kamene a stal se skutečným tmelem, jímž byla vznikající díra postupně zadělávána. Co přebývalo z údrolků, povstávajících škrabáním, ukrýval pod vyklenutím svého lože.

Po dvanácti hodinách neúnavné práce byla již tyč obnažena ve výši tří centimetrů, ale hroty ozubů přezky byla již nadobro otupeny. Sergij Ladko přelámal přezku na několik kousků a z každého pořídil si nový nástroj. Za dvanáct hodin zmizely i tyto kousíčky oceli.

Zdálo se však, že štěstí, které se usmálo na vězně, nechce ho již opustiti. Při prvním jídle, jež mu bylo přineseno, odvážil se ponechati si nůž, a protože nikdo nepovšiml si této krádeže, druhého dne ji opakoval. Takto pořídil si dva nástroje vydatnější, než byly ty, jež měl doposud. Byly to ovšem jen chatrné nože, velmi hrubě pracované. Ale jejich čepele byly dosti dobré, a střenky usnadňovaly užívání jich.

Od té chvíle pokračovala práce rychleji, ačkoli posud celkem dosti zvolna. Cement nabýval postupem času tvrdosti žulové a dal se škrabati jen s největšími obtížemi. Kromě toho musila býti práce stále přerušována, buď že se blížila hlídka, nebo že měl vězeň jíti k výslechu, ježto pan Rona vyslýchal jej teď častěji.

Výsledek těchto výslechů byl stále týž. Vyšetřování nemělo úspěchů. Pokaždé byla předvolána řada svědků, jejichžto výpovědi neobjasňovaly nikterak záhadné affairy. Zdálo se sice, že jedni připouštějí možnost jisté podobnosti mezi Sergijem Ladkem a zločincem, kterého zahledli více nebo méně určitě toho dne, kdy se stali obětmi jeho zločinů; druzí však popírali rozhodně tuto podobnost. Nadarmo pan Rona zkoušel obviněnému falešné vousy, přistřižené všemi možnými způsoby, nadarmo mu kázal, aby jednou ukázal oči a po drahé je zakryl černými skly brejlí; nedosáhl tím ani jediného rozhodného svědectví. Proto čekal netrpělivě, až se Kristián Hoel, zraněný při posledním zločinném útoku roty dunajské, pozdraví do té míry, aby se mohl odebrati do Zemuně.

Sergij Ladko se celkem o tyto výslechy nezajímal. Ochotně vyhovoval všem rozkazům soudcovým, bral na sebe paruky a falešné vousy, dával si brejle na oči a sundával je, a při tom ani nemukal. Myšlenky jeho těkaly daleko od tohoto kabinetu. Zůstávaly v cele, kde tyč, jež ho dělila od svobody, vylézala pomalu z kamene.

Potřeboval čtyř dní, aby ji vyndal. Teprve večer dne 23. září dostal se na spodní její konec. Nyní nastával mu úkol přepilovati druhý konec.

Tato část práce byla nejobtížnější. Zavěšen jsa rukou na ostatní mříži, piloval Sergij Ladko bez ustání nástrojem, jejž držel ve druhé. Tento nástroj, pouhý čepel nože, byl špatným pilníkem a piloval velmi špatně železo. Kromě toho byla posice, v níž pracoval, velice obtížná, takže musil často odpočívati.

Konečně 29. září, po šesti dnech hrdinského úsilí, domníval se Sergij Ladko, že vrub bude již dosti hluboký. A vskutku scházelo jen několik millimetrů, aby bylo železo nadobro přepilováno. Nedalo by to již mnoho práce, aby přelomil tyč. Byl již nejvyšší čas. Čepel druhého nože byla již tak ubroušena, že z ní zbýval úzký proužek.

Nazejtří z rána, hned jak odešla první hlídka, což mu poskytovalo asi hodinu bezpečnosti, pokračoval Sergij Ladko v práci. Jak předvídal, přelomila se tyč velmi snadno. Takto povstalým otvorem prolezl na druhou stranu mříže a vyšplhal se k vrcholu nůše. Dychtivě rozhlédl se kolem.

Jak předpokládal, byl opravdu asi ve výši čtrnácti metrů nad zemí. Vzdálenost tato nebyla tak přílišná, aby se nedala překonati, kdyby měl provaz dostatečně dlouhý. Ale dostati se dolů nebylo nejtěžším úkolem, a i kdyby tato obtíž byla překonána, nepřiblížil by se tím problém nikterak svému rozřešení.

Jak mohl Sergij Ladko zjistiti, vedla kolem dokola věznice cesta, kterou omezovala na obvodu zeď zvýši as osmi metrů, za níž jevily se střechy domů. Kdyby se dostal dolů, musil by ještě překročiti tuto zeď, což se zdálo naprosto nemožným.

Soudíc podle vzdálenosti domů, táhla se kolem věznice ulice. Kdyby se dostal do této ulice, mohl by se uprchlík pokládati za zachráněna. Bylo-li však lze doufati, že se tam dostane živ a zdráv?

Sergij Laďko, pátraje po nějakém spasném prostředku, pohlížel nejprve bedlivě na levo, nezahlédl-li by tam ničeho. Nenašel tam sice, čeho hledal, ale zrakům jeho objevilo se něco, co naplnilo srdce jeho radostným vzrušením. Vidělť směrem tím Dunaj, jehožto žluté vody brázdily nesčetné lodi nejrůznějších podob. Jedny z nich pluly po proudu nebo proti němu, jiné napínaly lano kotevní nebo lano, jímž byly uvázány na břeh. Mezi těmito poznal lodivod na první pohled svou bárku. Nic jí neodlišovalo od ostatních lodí, a nezdálo se, že by ji někdo hlídal. Bylo by to štěstí, kdyby se mu podařilo dostati ji nazpět. Po ní přeplul by za necelou hodinu hranici a, jakmile by se octl na území srbském, vysmál by se spravedlnosti rakousko-uherské.

Sergij Ladko obrátil se pak na pravo a na této straně zahlédl ihned zvláštnost, jež upoutala jeho pozornost. Poblíže jeho okna táhla se po zdi od střechy železná tyč — náležející patrně ke hromosvodu — a mizela dole v zemi. Po této železné tyči bylo by bývalo lze snadno sestoupiti, kdyby se byl mohl dostati k ní.

To snad nebylo naprosto nemožno. Asi ve výši podlahy jeho cely táhla se úzká obruba kolem budovy, přidělaná na ní patrně z příčin okrasných, tvoříc výstupek ve zdi zšíři dvaceti nebo dvaceti pěti centimetrů. Snad by nebylo nemožno při náležité odvaze a chladnokrevnosti udržeti se na ní a dojíti tak tyče spojené s hromosvodem.

Bohužel však, i kdyby byl měl šílenou tu odvahu, vnější zeď byla by proto přece jen zůstala nepřekročitelnou. Nebylo vtom velkého rozdílu, byl-li uvězněn v cele nebo na cestě kolem věznice.

Sergij Ladko, zkoumaje tuto zeď bedlivěji, než byl činil posud, zpozoroval, že hořejší část její, hned pod stříškou, byla ozdobena uvnitř i zevnitř řadou výstupků, tvořených kvádry, zapuštěnými z poloviny v ostatním zdivu. Hodnou chvíli pozoroval Sergij Ladko tuto architektonickou ozdobu, načež slezl dolů po opoře okenní a vrátil se do cely, kde rychle odklidil každou stopu, jež by ho mohla prozraditi.

Byl odhodlán k činu. Našel již prostředek, jímž bylo lze domoci se svobody navzdor všem. Jakkoli byl tento prostředek odvážný, mohl a musil se zdařiti. Ostatně byla smrt lepší, než život v neustálých takovýchto úzkostech.

Vyčkal trpělivě obchůzku druhé hlídky. Maje nyní zabezpečenu delší dobu klidu, jal se dokonávati své přípravy. Zbytky svého nože nadělal z prostěradla na padesát pruhů, zšíří několika centimetrů. Aby nevzbudil pozornosti strážců, neopominul nechati ještě dosti veliký kus plátna na loži, aby na oko bylo v náležitém pořádku. Nikomu dojista nepřipadne na mysl, aby se díval pod pokryvku.

Nastříhav pruhů z plátna, spletl je dohromady v podobě copánků, jejichžto konce byly pevně na sebe navazovány. Celý den byl věnován této práci. Konečně dne 1. října, nedlouho před polednem, měl Sergij Ladko pohromadě pevný provaz zdéli čtrnácti nebo patnácti metrů, jejž pečlivě ukryl pod ložem.

Maje tak všecko připraveno, ustanovil dobu útěku na desátou hodinu večerní toho dne.

Tohoto posledního dne obíral se Sergij Ladko nejmenšími podrobnostmi svého záměru a úvahami o nadějích, jež mu kynou, a nebezpečenstvích, jež mu hrozí. Jaký bude výsledek: svoboda či smrt? Nejbližší budoucnost má o tom rozhodnouti. Každým způsobem se o to pokusí.

Ale, dříve než nastala rozhodná chvíle, připravil mu osud ještě poslední zkoušku. Bylo ke třetí hodině odpolední, když zarachotily závory u jeho dveří. Co mu kdo chce? Snad má jíti opět k výslechu k panu Izaru Ronovi? Ale hodina, v kterou ho volali zpravidla k výslechu, již minula.

Nikoli, nešlo o výslech u vyšetřujícího soudce. Otevřenými dveřmi viděl na chodbě vedle jednoho z obvyklých strážců skupinu tří osob, jež mu byly neznámy. Jednou z těchto osob byla žena, mladá žena, sotva dvacetiletá, v jejížto tváři jevila se dobrota a ušlechtilost. Ze dvou mužů, kteří ji doprovázeli, byl patrně jeden jejím manželem.

Z řeči a chování strážníka bylo lze poznati ve druhém ředitele věznice.

Byla to patrně návštěva. Soudíc podle úcty, jaká se jim vzdávala, byli návštěvníci patrně lidé, na kterých velice záleželo, snad vladařští manželé na cestách, jimž ředitel byl ochotným průvodčím.

„Nyní právě,“ mluvil ke svým hostům, „jest uvězněn v této cele pověstný Ladko, náčelník loupežné roty dunajské, jehožto jméno také jste dojista již slyšeli.“

Mladá žena pohlédla plaše na pověstného zlosyna. Ale pověstný ten zlosyn nevypadal opravdu nijak strašlivě. Nikdo by si nepředstavoval náčelníka banditů ukrutnosti přímo neuvěřitelné v podobě tohoto vyhublého človíčka bledých tváří, v jehožto očích jevilo se tolik úzkosti a hluboké beznaděje.

„Ovšem ujišťuje nás stále zatvrzele, že jest nevinen,“ dodal nestranně ředitel; „my však jsme již uvykli této staré písničce podobných ptáčků.“

Pak upozornil návštěvníky na pořádek a vzornou čistotu v cele. V horlivém tomto výkladu překročil i práh a opřel se zády o okno, aby byl obrácen čelem k posluchačům.

Pojednou zatajil se dech v Sergiji Ladkovi. Bezděky zavadil řečník o místo vězněm porušené a trochu cementu padalo k zemi v podobě jemného prachu. Druhým takovýmto pohybem vypadl na podlahu kus zátky, pořízené z chlebové střídky. Sergij Ladko zachvěl se hrůzou zpozorovav, že se objevil obnažený spodek tyče. Viděl to někdo? Ano, viděl. Zatím co cizinec a ředitel prohlíželi chatrný stůl jakožto předmět zasluhující největší pozornosti, a strážník, uctivě stojící opodál, díval se po něčem do chodby, dáma, jež tu byla návštěvou, upírala zraky na otvor vydlabaný ve zdi, a z výrazu její tváře bylo patrno, že rozumí tajemné jeho mluvě.

Chtěla něco říci… jediným slovem zničit tolik námahy! Sergij Ladko čekal a zdálo se mu, že nadchází chvíle jeho smrti.

Mladá dáma, jejížto tvář trochu zbledla, pozdvihla zraky na vězně a upřela naň jasný svůj pohled. Viděla-liž slzy, jež jako hrachy kanuly zvolna z víček ubožákových? Porozuměla-liž tiché jeho prosbě? Uvědomila-liž si strašlivé jeho zoufalství?

Deset hrozných vteřin uplynulo, když náhle se obrátila a vzkřikla bolestí. Oba její průvodčí pospíšili k ní. Co se jí stalo?

„Nic zvláštního,“ tvrdila chvějícím se hlasem, nutíc se do úsměvu. Zkroutila si v neobratnosti trochu nohu, nic víc.

Zatím co Sergij Ladko posadil se nepozorovaně před zrádnou tyč, manžel, ředitel i strážník zabývali se horlivě dámou. Oba první odešli, vedouce domněle zraněnou; třetí zastrčil rychle závory. Ladko byl sám.

Jaký pocit vděčnosti ozval se mu v nitru k dobré té bytosti, jež se nad ním slitovala! Její zásluhou byl zachráněn. Ona zachovala mu život; ba více: vrátila mu svobodu.

Klesl na lože vysílen po strašlivém tom vzrušení. V mozku mu to vřelo po této poslední nástraze osudu.

Ostatek dne uplynul bez jakékoli příhody, a konečně odbíjela devátá v dáli na městských věžích. Byla již noc. Těžká mračna, valící se oblohou, zvyšovala její temnotu.

Na chodbě ozval se hluk, zvěstující, že se blíží hlídka. Došedši ke dveřím stanula. Jeden ze strážců podíval se do knížky ve dveřích a odešel uspokojen. Vězeň spal, jsa zahrabán pod pokrývkou až po bradu. Hlídka šla dále. Kroky její ozývaly se stále slaběji, až posléze zanikly.

Chvíle činu nastala.

Ihned seskočil Sergij Ladko s lože, jež byl rozesílal tak, aby to v šeru cely vypadalo, jako by spal. Potom vzal připravený provaz, načež prolezl znova mříží na druhou stranu, vylezl jako po prvé a posadil se obkročmo na hořejší hraně nůše.

Protože okrasná obruba táhla se kolem budovy asi ve výši podlahy, Sergij Ladko byl takto asi čtyři metry nad touto obrubou, na kterou se chtěl dostati. Byl však již připraven na tuto nesnáz. Ovinuv jednu z tyčí mříže provazem, jehožto oba konce držel v rukou, spustil se zcela pohodlně až k výstupku.

Opíraje se zády o zeď a drže se křečovitě levou rukou provazu, jenž mu byl oporou, oddychl si uprchlík na chvíli. Kterak však zachová rovnováhu na této úzké ploše? Jakmile se pustí své opory, spadne dolů a zabije se.

Opatrně, prováděje každé hnutí zlehka a pomaloučku, chytil se provazu pravou rukou a levou ohmatával stěnu nůše. Ta přece nepřilehala sama sebou k oknu, bylo zajisté něco, co ji připojovalo. Omakávaje ji nahmátl vskutku něco, v čem po chvilce zkoumání poznal skobu zadělanou do zdi. Jakkoli tato skoba byla skrovnou oporou, nezbývalo, než se jí spokojiti. Chytiv se jí křečovitě konci prstů, táhl k sobe zvolna jeden konec provazu, jenž pomalu spadl mu na ramena. Nyní byly za ním mosty strhány. Ani kdyby byl chtěl, nemohl nazpět do své cely. Musil, chtě nechtě, vytrvati.

Sergij Ladko odvážil se pootočiti hlavu k tyči spojené s bleskosvodem, na jejíž přispění spoléhal. Jaká hrůza však ho pojímala, když viděl, že tato tyč jest vzdálena ještě asi na dva metry od nůše, od níž se nemohl vzdáliti, byl-li mu život milý.

Ale bylo potřebí jednati odhodlaně. Stoje na tomto úzkém výstupku, opřen zády o zeď a drže se nad závratnou výší jen nepatrného kousku železa, jehož se sotva prsty chytil, nemohl v takovéto situaci dlouho setrvati. Za několik minut umdlely by mu prsty tak, že by se pustily, a pak by nastal nevyhnutelný pád. Lépe by bylo zahynouti po posledním pokusu o záchranu.

Nakloniv se směrem k oknu uprchlík ohnul levou paži jako péro, jež se má vymrštiti, načež, pouštěje se veškeré opory, zamířil co nejrychleji v právo.

Padl. Jeho rameno narazilo na výstupek obruby. Ale v rozmachu, k jakému se odhodlal, roztažené jeho ruce dosáhly konečně cíle.

První nesnáz byla překonána. Zbývalo ještě zmoci druhou.

Sergij Ladko spustil se po tyči a zastavil se u jedné ze skob, které ji přidržovaly ke zdi. Tu si oddechl a popřál chvíle na přemýšlení.

Na zemi nebylo viděti za noční tmy, ale zdola zazníval až k uprchlíkovi šum pravidelných kroků. Soudíc podle tohoto šumu střídavě se sesilujícího a slábnoucího, stráž chodila po části cesty táhnoucí se podél této části věznice, zahýbala pak do prodloužení této cesty, vedoucího podle jiného průčelí budovy, načež se vracela touže cestou. Sergij Ladko počítal, že nepřítomnost vojákova trvá tři až čtyři minuty. Bylo tedy nutno, aby za tuto dobu přešel vzdálenost dělící ho od vnější zdi.

Věděl sice, kde as pod ním jest hřeben této zdi, jejížto bělost vynikala neurčitými obrysy z nočního temna, ale nemohl rozeznati vyčnívajících kamenů, jež zdobily její hořejšek.

Sergij Ladko spustiv se trochu níže, zastavil se u jedné ze spodních přípojných skob. Odtud byl ještě asi o dva nebo tři metry nad vrcholem zdi, kterou měl překročiti.

Nyní mohl se již pohybovati rychleji. Potřeboval ještě jen chvíle, aby rozvinul provaz, prostrčil jej za tyč bleskosvodnou a svázal oba jeho konce tak, že z něho udělal nekonečný provaz. Určiv pak přibližně potřebnou délku, hodil jej nad ohradní zeď, načež stáhl opět k sobě jeho konec uvázaný v podobě petlice, jako by házel lassem, snaže se tak zachytiti jeden z vyčnívajících kamenů, jimiž byla zeď zevně ozdobena.

Byl to těžký pokus. Za této čiré tmy, jež mu nadobro ukrývala cíl, mohl spoléhati jen na náhodu.

Více než dvacetkrát byl provaz vržen nadarmo, až konečně se zachytil. Sergij Ladko jím škubal, ale marně. Provaz držel a nepovolil. Pokus se tedy zdařil. Oko na konci provazu ovinulo se o jeden ze zevnějších výstupků, a tak byla položena jakási lávka nad cestou táhnoucí se kolem věznice.

Lávka dojista chatrná! Nepřetrhne se nebo nevysmekne se s kamene, který ji drží? V prvním případě následoval by strašlivý pád s výše deseti metrů; ve druhém by břímě lidské, na ní visící, narazilo na zeď věznice a rozdrtilo se o ni.

Ani na chvíli nelekal se Sergij Ladko možnosti tohoto nebezpečenství. Napiav co možno nejvíce provaz, spojil opět oba jeho konce, načež, chystaje se spustiti poslouchal, kde právě chodí voják na stráži.

Ten byl právě pod uprchlíkem. Odcházel. Brzy zahýbal za roh budovy a šum jeho kroků zanikl. Nesměl mařiti ani vteřiny a použíti jeho nepřítomnosti.

Sergij Ladko pustil se vzdušnou drahou. Vise mezi nebem a zemí postupoval rovnoměrným a hladkým pohybem, nedbaje, že se šňůra prohýbá, a to tím více, čím více se blížil středu vytčené dráhy. Chtěl se dostati na druhou stranu. A dostane se tam.

A dostal se. Překročiv takto dříve než za minutku závratnou propast, dostihl hřebene zdi.

Tam si ani neoddechl, měl stále více naspěch, poháněn jsa jistotou úspěchu k horečnému chvatu. Uplynulo sotva deset minut od chvíle, kdy opustil celu, ale zdálo se mu, že těch deset minut trvalo přes hodinu, a bál se, aby nepřišla hlídka na prohlídku. Pak by vyšel na jevo jeho útěk, třeba že rozesílal postel, aby se zdálo, že spí. Především šlo o to, aby byl co nejdřív hodně daleko. Loďka byla zde, několik kroků od něho! Několikerým zaveslovánim dostane se z dosahu svých pronásledovatelův.

Přerušuje svou práci vždy, kdykoli se voják dole blížil, Sergij Ladko rozvázal v horečném spěchu provaz, táhna jej k sobě za jeden z návazků, načež utvořiv na konci opět oko, zavěsil jej za ně na jeden ze zevních výstupků, a pak jal se spouštěti, přesvědčiv se napřed, že jest ulice prázdná.

Dostav se šťastně na zem stáhl hned provaz dolů a svinul jej v klubko. Všecko bylo vykonáno. Byl svoboden, a nikde nebylo ani stopy smělého jeho útěku.

Ale když odcházel ke své loďce, ozval se pojednou nočním tichem hlas as na deset kroků od něho.

„Aj! Ke všem všudy! Toť pan Ilja Brusch!“

Sergij Ladko se zachvěl radostí. Byloť patrno, že osud obrací se v jeho prospěch, posílaje mu na pomoc přítele.

„Pan Jäger!“ zvolal radostně, zatím co z noční tmy vynořila se postava, jež se ubírala k němu.