Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 7 čitateľov

XI. V moci nepřitelově

Když se Dragoch Karl a jeho lidé dali na ústup, vítězi zůstali zprvu na bojišti, vyčkávajíce, nebude-li na ně podniknut nový útok, a povoz odjížděl zatím směrem k Dunaji. Teprve když bylo patrno, že policejní oddíl nadobro odešel, dala se na povel náčelníků také rota zločinců na pochod.

Brzy dostihli řeky, vzdálené sotva pět set metrů. Tam čekal na ně vůz stojící podle lodi, jejížto temné obrysy jevily se na několik metrů od břehu.

Vzdálenost nebyla veliká, a pracovníků bylo hojně. Za chvíli byl náklad povozu prostřednictvím dvou člunů naložen na loď. Ta pak hned odplula a zmizela v noční tmě, zatím co většina bojovníků z mýtiny rozcházela se po kraji, dostávše každý náležitý podíl z kořisti. Po zločinu, jenž tu byl spáchán, nezbylo jiné památky, než spousta uloupených věcí na lodi, na které plulo jen osm lidí.

Vskutku skládala se pověstná lupičská rota dunajská jen z těchto osmi mužů. Ostatní byli jen pomocníky podřízeného významu, jichžto bylo užíváno v počtu hned větším, hned menším, podle toho, v kterém kraji se operovalo. Tito nezúčastnili se nikdy vlastního provedení zločinů, a jejich úkol, omezený na práce nosičské, na hlídání a obranu ostatních, začínaly se teprve ve chvíli, kdy se měl lup dopraviti k řece.

Tato organisace byla velice důmyslná. Tak měla lupičská ta rota po celém toku dunajském nesčetné pomocníky, z nichžto málo jen uvědomovalo si, jaké podniky jsou to, k nimž přikládali pomocnou ruku. Byli to lidé nejnižších tříd, naprostí nevědomci, kteří se domnívali, že se účastní obyčejných výprav podloudnických, a neptali se mnoho, jak se vlastně věci mají. Nikdy jim nepřipadlo na mysl, aby hledali nějaké souvislosti mezi náčelníkem výprav, kterých se účastnili, a pověstným Ladkem, jenž, taje jim své jméno, měl patrně zvláštní zálibu v tom, že na každém svém působišti zanechával nějakou stopu, jež vedla k tomuto jménu.

Jejich nevšímavost k těmto zločincům bude se nám zdáti méně podivnou, uvážíme-li, že tyto zločiny, páchané po celém toku dunajském, byly roztroušeny po nesmírné prostoře. Mělo tedy obecné vzrušení v době mezi jednotlivými zločiny dosti času, aby se uklidnilo. Jméno Ladkovo nabylo neblahé proslulosti zejména na úřadech policejních, kde se soustřeďovaly stížnosti, docházející z pobřežních krajin. V městech pak byl mu zásluhou obsáhlých novinářských zpráv věnován zvláštní zájem. Ale lidu vůbec, a zejména venkovskému, byl zločincem jako každý jiný, jenž provede jednou zločin a vícekrát se neukáže.

Za to osm mužů na lodi znalo se navzájem velmi dobře a tvořili spolu pravou rotu lupičskou. Na své lodi pluli stále sem tam po Dunaji. Kdykoli se jim naskytla vhodná příležitost, zastavili se, sehnali z okolí potřebné posily, a dopravivše lup v bezpečí na plující své skrýši, odpluli, aby hledali příležitosti k novým podnikům.

Když byla loď plna, odpluli na Černé moře, kde v ustanovený den křižovala paroloď, která tam byla objednána. A tak uloupené a častokrát i vraždou získané bohatství, jakmile bylo naloženo na paroloď, stávalo se poctivým nákladem, jenž mohl býti směle vyměněn za zlato v dalekých končinách před zraky všech poctivých lidí.

Bylo to jen výjimkou, že předešlé noci zvolili si lupiči působiště nedaleko místa předešlého zločinu. Obyčejně se nedopouštěli podobné chyby, jež, kdyby se byla opakovala, mohla vésti na stopu bezděčných pomocníků, po kraji najímaných. Ale tentokráte měl náčelník zvláštní důvod, aby zůstal na blízku, a nebyl-li tento důvod totožný s tím, který uváděl Karl Dragoch při rozmluvě s Bedřichem Uhlmannem v Ulmu, byla přece osobnost policistova do jisté míry s ním ve spojení.

Byv ve Vídni poznán samotným náčelníkem roty, provázeným tehdáž důvěrníkem Týčou, byl od té chvíle stále sledován, aniž o tom věděl, řadou spojenců z kraje, jimžto svěřila se jen hlavní věc, a loď plula stále před bárkou jen ve vzdálenosti několika kilometrů. Toto špehování, značně obtížné v kraji častokráte ničím nekrytém, jenž se právě hemžil policisty, bylo nejednou přerušeno, a náhoda tomu chtěla, že Karl Dragoch a jeho hostitel na loďce nebyli spatřeni oba zároveň. Nemohli tedy lupiči nikterak tušiti, že na loďce jest dvé lidí, a že by tedy byl možný omyl.

Zařídiv toto sledování detektiva, pomýšlel náčelník banditů provésti mistrovský kousek. Chtěl ho usmrtiti? Na to nepomýšlel. Aspoň prozatím nikoliv; chtěl se ho jen zmocniti. Bude-li míti Karla Dragocha v moci, bude tím chráněn pro případ, že by mu někdy hrozilo vážné nebezpečí.

Po několik dní nenaskytla se příležitost k tomuto únosu. Buď stanula loďka večer příliš blízko nějaké osady, nebo se vyskytli na blízku někteří z policistů, roztroušených po břehu, jež zkušené oko zločince z povolání nemohlo nepoznati.

Konečně ráno 29. srpna zdálo se, že nastaly příznivější okolnosti. Bouře, která předešlé noci chránila lupiče, když přepadli villu hraběte Hagenaua, rozptýlila zajisté více nebo méně policisty, kteří šli podél řeky před náčelníkem nebo za ním. Bylo tedy jisto, že jest té chvíle sám a bez ochrany. Této příležitosti bylo třeba použiti.

Jakmile byl lup z villy naložen na vůz, byl vyslán Tyča s dvěma nejodhodlanějšími muži, aby vykonal únos. Viděli jsme, jak se tito tři lupiči zhostili svého úkolu, a jak lodivod Sergij Ladko stal se jejich vězněm místo detektiva Karla Dragocha. Posud mohl Tyča zpraviti náčelníka o šťastném výsledku svého poslání jen několika slovy v mýtině, ve chvíli, kdy policejní oddíl objevil se na cestě. Ovšem bylo by se o této věci mělo promluviti důkladněji, ale na tu chvíli nebylo lze na to pomýšleti. Především šlo o to, aby se dostala v bezpečí a byla uložena na loď spousta uloupených věcí, kteréžto práce podjalo se hned osm lidí, tvořících lodní mužstvo.

Náklad tento byl nejprve na loď buď donesen nebo spuštěn po nakloněných plochách, kterážto práce byla vykonána za několik minut, načež bylo přikročeno k vlastnímu uložení zboží na spodu lodi. Za tím účelem bylo nadzdviženo prkno podpalubí, takže se objevil rozsáhlý otvor tam, kde by byla měla býti spíše voda dunajská. Při světle svítilny spuštěné do tohoto otvoru bylo lze rozpoznati spoustu různých předmětů, kteréž jej do poloviny již vyplňovaly. Ale bylo ještě dosti místa v tomto nevypátratelném úkrytu na kořist z villy hraběte Hagenaua.

Loď tato, jsouc s podivuhodným důmyslem sestrojena, byla zároveň prostředkem dopravním, obydlím i nedobytným skladištěm. Pod viditelnou lodí byla připevněna druhá, menší, tak, že paluba této byla dnem oné. Tato druhá loď, zhloubi as dvou metrů, nesla první a mohla ji vyzdvihnouti o stopu či dvě nad hladinu vodní. Této nepřístojnosti, jež by byla jinak lest prozradila, čelilo se tak, že se dolejší loď zatížila do té míry, aby se úplně potopila, takže loď hořejší plula po hladině vodní v té výši, jako by byla plula prázdná a bez lodi spodní.

Takto byla zatížena vždy, jsouc prázdna; naloupené zboží pak, ukládané mezi dvojím dnem, nahrazovalo příslušné množství přítěže, čímž se zevnější vzhled nikterak neměnil.

Tak loď tato, jež by se byla za obyčejných okolností nořila do vody sotva na stopu, hřížila se do ní téměř na sedm stop. To bylo ovšem spojeno s nemalými obtížemi při plavbě Dunajem a vyžadovalo pomoci osvědčeného lodivoda. Lupiči měli takovéhoto lodivoda; byl to Jakkel Semo, žid, pocházející také z Ruščuku. Jsa důkladně obeznámen s řekou, nezadal Jakkel Semo ani Sergiji Ladkovi co do znalosti průlivů, plavišť a mělčin; řídil bezpečnou rukou loď mezi víry a úskalími, jichžto vyskytuje se při plavbě hojně.

Policie mohla prohlížeti loď sebe důkladněji. Mohla měřiti výšku uvnitř i zevnitř, a nebyla by shledala ani nejmenšího rozdílu. Mohla pátrati po libosti kolem dokola, a nebyla by našla skrýše, zřízené pod vodou tak důmyslně a nenápadně, že bylo takřka nemožno k ní se dostati. Veškera její pátrání byla by vedla jen k tomu, že by byla bývala nucena konstatovati, že jest loď prázdná, a že se noří do vody měrou náležitou v poměru k své tíži.

Neméně důkladná opatření byla učiněna v příčině průkazů. V každém případě, ať plula loď po proudu či proti němu, buď plula pro zboží nebo, složivši je, vracela se do svého přístavu. Podle okolností, jež se zdály výhodnějšími, byl vlastníkem lodi hned pan Constantinesco, hned pan Wenzel Meyer, obchodníci, jeden z Galace, druhý z Vídně. Průkazy byly v tak náležitém pořádku, že nikdy nikomu ani nepřipadlo na mysl, aby je zkoumal. Kdyby bylo bývalo potřebí, bylo by se snadno zjistilo, že v jednom a druhém z uvedených měst žijí skutečně Constantinesco i Wenzel Meyer.

Vskutku však nazýval se vlastník lodi Ivan Striga.

Čtenář se zajisté pamatuje, že jméno toto náleželo jednomu z nejnehodnějších lidí v Ruščuku, jenž, protiviv se marně sňatku Sergije Ladka a Nataši Gregorevičovy, zmizel pak z města. Nemluvilo se sice přímo o něm, ale proslýchalo se leccos, a pověsti, jež tu a tam proskakovaly, obviňovaly ho ze všech zločinů, jež byly páchány.

Hlas lidu se ani tentokráte nemýlil. Utvořilť vskutku Ivan Striga se sedmí bídáky sobě rovnými rotu opravdových pirátů, jež od té doby ohrožovala oba břehy dunajské.

Octnuv se takto na cestě vedoucí k rychlému zbohatnutí, dbal především toho, aby si pojistil bezpečnost. Za tímto účelem, místo aby tajil své jméno a svou podobu, jak by byl učinil každý obyčejný zločinec, počínal si tak, aby nezůstával neznámým obětem svých zločinů. Ovšem nebylo to jeho pravé jméno, které jim oznamoval. Jméno, které jim ve zchytralé neopatrnosti napovídal, bylo jméno Sergije Ladka.

Jestiť to manévr dosti obvyklý u zločinců, že chtějí-li se vyhnouti následkům zločinu, který spáchali, přikládají si jméno přijaté, ale Striga zvýšil obratnost tohoto manévru důmyslnou volbou pseudonymu.

Nebylo-li jméno Ladkovo ani více ani méně než které jiné podle toho, aby způsobilo zmatek, a tedy, vyjímajíc případ postižení při činu, odvrátilo podezření ve prospěch vinníkův, mělo některé nepopiratelné výhody. Především nebyl Sergij Ladko osobností vybájenou. Žil, ač-li ho rána z ručnice, vypálená za ním při jeho odchodu z Ruščuku, neodklidila se světa navždy. Ač se Striga rád chlubil, že sprovodil se světa svého nepřítele, jest jisto, že toho jistě nevěděl. Na tom, bylo-li by zahájeno pátrání po Ladkovi, mnoho nezáleželo. Byl-li Ladko nebožtíkem, nechápala by policie, kterak může býti obviňován ze zločinů. Žil-li, dostala by do rukou člověka tak nepopíratelné počestnosti, že by pátrání podle všeho bylo zastaveno. Pak by se asi pátralo po těch, kdož by nešťastnou náhodou měli stejné jméno s ním. Ale než by shledali všecky Ladky na světě, uteklo by hodně vody pod mosty dunajskými.

Jestliže by náhodou podezření, řízené tímto směrem, uvedlo nějak v pochybnost počestnost Sergije Ladka, byl by to výsledek dvojnásobně šťastný. Kromě toho, že zločinci jest vždy příjemno, je-li někdo jiný podezříván místo něho, záměna tato byla by mu ještě příjemnější vzhledem k tomu, že choval proti své oběti nesmiřitelnou zášť.

I kdyby tyto důvody nebyly zcela správné, byl by je potvrzoval odchod Sergije Ladka, o jehožto vlasteneckém poslání nikdo nevěděl. Proč odešel lodivod tak potají? Místní oddíl poříční policie obíral se již touto otázkou právě v ten čas, kdy Karl Dragoch vypátral domnělou pravdu, a jak známo, obírá-li se policie nějakými otázkami, jest málo naděje, že by na ně odpovídala blahosklonně.

Byl tedy stav věcí banditovi velice příznivý ve svém dramatickém zauzlení. Dlouhá řada zločinu, jež zúmyslná neopatrnost přičítala stále jakémus Ladkovi z Ruščuku; lodivod toho jména, na nějž pro jeho odchod z Rusčuku padalo slabé, slaboučké podezření, že jest pachatelem zločinů, kdežto ve vzdálenosti několika set kilometrů Ladko, obviněný z předpokladů mnohem závažnějších, byl vypátrán v přestrojení rybáře Ilji Brusche; a Striga, jenž zatím po každé výpravě vystupoval pod pravým jménem, aby mohl volně plouti po Dunaji.

Aby však jeho bezpečnost nebyla ohrožována, šlo mu vždy především o to, aby každá stopa zločinu byla co nejdříve zahlazena. Proto byla kořist toho večera, jako vždy jindy, co nejrychleji složena do nevypátratelné skrýše. Lomoz tím působený to byl, jejž pravý Sergij Ladko slyšel do svého vězení, zřízeného v témže úkrytu pod vodou, kde mu nemohl nikdo z lidí přispěti ku pomoci. Pak vystoupili lidé na palubu a zakryli otvor prkny. Policie mohla nyní přijíti.

Bylo právě as o třetí hodině ranní. Mužstvo na lodi, přetíženo jsouc únavou po této i předešlé noci, bylo by potřebovalo oddechu v nejvyšší míře, ale na to nebylo ani pomyšlení. Striga, jenž si přál, aby se co možno nejrychleji vzdálil od místa posledního zločinu, rozkázal, aby se vydali na cestu, používajíce svitu jitřenky, kterémužto rozkazu bylo ochotně vyhověno, ježto každý chápal vážné důvody, jež ho diktovaly.

Když vytahovali kotvu a řídili loď doprostřed řeky, otázal se Striga na podrobnosti ranní výpravy.

„Dragoch byl sám,“ odpověděl Tyča. „Byl chycen do síti na ráz jako štika.“

„Viděl vás?“

„Myslím, že neviděl. Přemýšlel o jiném.“

„Nevzpouzel se?“

„Chtěl, lotr. Musil jsem ho bouchnouti, aby byl zticha.“

„Ale nezabils ho?“ optal se Striga.

„To nikoli. Jen jsem ho omráčil. Toho jsem pak použil, abych ho svázal. Než jsem byl hotov, dýchal již náležitě.“

„A nyní?“

„Jest v podpalubí. Mezi dvojím dnem ovšem.“

„Ví, kam byl dopraven?“

„To by musil být velikým chytrákem,“ prohlásil Tyča. chechtaje se. „Domyslíš si, že jsem nezapomněl ani na roub ani na pásku na oči. Zbavili jsme jej obého, až byl v kleci. Tam může, je-li mu libo, zpívati romance a prohlížeti si půvaby kraje.“

Striga se usmál, ale neodpověděl. Tyča mluvil dále:

„Učinil jsem podle tvého rozkazu, co však nám to prospěje?“

„Nebude-liž tím uvedena ve zmatek policie, zbavená náčelníka?“

Tyča pokrčil rameny a řekl:

„Přijde jiný.“

„Možná, ale takový ne, jakého máme v pasti. Každým způsobem za řeč to stojí. V případě potřeby mohli bychom ho vyměniti za průvodní list, kdybychom ho potřebovali. Záleží tedy na tom, aby byl na živě.“

„To jest.“ ujišťoval Tyča.

„Dali jste mu jísti?“

„Hrome!“ řekl Tyča, škrábaje se za uchem. „Na to jsme zapomněli jako na smrt. Ale dvanáct hodin postu neublíží nikomu; donesu mu jídlo hned, jak budeme na cestě. Leda že bys mu je chtěl donést sám, aby ses přesvědčil na vlastní oči.“

„Nikoli,“ řekl rychle Striga. „Přeji si, aby mne neviděl. Znám ho, a on mne nezná. To jest výhoda, o niž bych se nerad připravil.“

„Můžeš si vzíti škrabošku.“

„To by u Dragocha nic nespomohlo. Tomu není potřebí ukazovati tvář. Postava, šířka ramen, každá, i nejmenší podrobnost mu postačí, aby lidi poznal.“

„To je pro mne pěkné nadělení, když mu mám donésti jídlo.“

„Někdo to musí udělati… Ostatně Dragoch není nyní nebezpečný, a bude-li kdy, budeme již v bezpečí.“

„Dejž to Bůh!“ řekl Tyča.

„Zatím zůstane, kde je,“ mluvil dále Striga. „Ale ne dlouho, sice by se tam zadusil: Zítra ráno až mineme Budapešť a já odejdu, dopravíte ho do některé kabiny na palubě.“

„Zamýšlíš odejíti?“ otázal se Tyča.

„Ano,“ odpověděl Striga. „Vystoupím občas z lodi, abych se poohlédl po břehu. Rád bych seznal, co se mluví o našem posledním kousku a o zmizení Dragochově.“

„A dopadnou-li tě?“ namítl Tyča.

„Toho se nebojím. Nikdo mne nezná, a pořiční policie jest dojista ve zmatku. Vůči každému jinému budu v případě potřeby vystupovati jakožto zcela nová osobnost.“

„Která pak?“

„Jakožto slavný Ilja Brusch, znamenitý rybář a vítěz v závodech Dunajské jednoty.“

„Jaký to nápad!“

„Skvostný! Mám loďku Ilji Brusche. Vypůjčím se také jeho kůži, po případě kůži Karla Dragocha.“

„A budou-li na tobě lidé chtíti ryby?“

„Bude-li potřebí, nakoupím jich, abych je mohl prodávati.“

„Máš na všecko odpověď!“

„Toť se rozumí!“

Tím se hovor skončil. Loď vplula do proudu. Vál lehký severní vítr, jenž jim měl prospěti tam, kde Dunaj opodál nad Vyšehradem obrací tok nazpět a dává se směrem jižním. Do té doby však bylo jisto, že tento severní vítr bude loď značně zdržovati, a Striga, jenž pospíchal co nejvíce od dějiště svých činů, dal rozkaz, aby se připravila dvě dlouhá vesla, jež by pomáhala lodi čeliti větru.

Tak uplynuly tři hodiny, než loď urazila deset kilometrů a doplula prvního ohybu řeky, pak ještě dvě hodiny plula oklikou, kterou tvoří Dunaj, než se nadobro obrátí k jihu. Před Vácovem mohli odložiti vesla, a plavba lodi značně se zrychlila větrem, dujícím do plachty.

K jedenácté hodině pluli mimo Svatého Ondřeje, kam se oba vozkové, Kaiserlich a Vogel, předešlé noci podle svého tvrzení chtěli odebrati. Aby se tam zastavili, na to nebylo ani pomyšlení, a loď plula dále k hlavnímu městu Budapešti, vzdálenému ještě dvacet pět nebo třicet kilometrů.

Čím dále pluli, tím drsnější byl vzhled břehů. Stinných ostrovů, pokrytých svěží zelení, přibývalo tak, že zanechávaly někde jen úzké průlivy, postačující sice plavbě pro zábavu, jimižto však větší lodi nepropluly.

V těchto končinách Dunaje počíná se dosti čilý ruch plavební. Mnohdy nakupí se tu lodi, neboť tok řeky jest zúžen mezi prvními výběžky Alp Norických a posledními vlnitými vyvýšeninami Karpatskými. Častokráte tu uváznou také lodi na mělčinách nebo najedou na sebe, jakmile ostražitost lodivodů jen na chvíli poleví, což však celkem nemívá hrozných následků. Zpravidla omezuje se nehoda na ztrátu času. Ale co křiku a hádek vzniká při takovýchto srážkách!

Loď, jejímž kapitánem byl Striga, náležela k lodím nejlépe řízeným. Byla značných rozměrů, ježto nosnost její obnášela přes dvě stě tun, vlastní paluba byla kryta zvláštním nadpalubírn, jež tvořilo vzadu střechu přístěnku pro lodníky. Na předním stěžni vztyčovala se národní vlajka a na zádi bylo kormidlo širokého křídla, jímž mohl kormidelník udržovati loď v náležitém směru.

Čím dále se plulo po proudu, tím živější byl ruch na řece, jako tomu bývá na blízku velkých měst. Lehké lodi, parní či plachetní, s výletníky a cestujícími, projížděly mezi ostrovy. Za nedlouho objevil se v dáli kouř vycházející z továrních komínů a zvěstující předměstí Budapešťská.

Té chvíle stalo se něco zvláštního. Na pokyn Strigův vešel Tyča s jedním ze společníků do přístěnku vzadu. Oba muži vystoupili brzy odtamtud. Vedli ženu štíhlé postavy, jejížto tvář však bylo špatně viděti, protože měla ústa zavázána. Ruce majíc svázány na zádech kráčela tato žena mezi oběma strážci, nepokoušejíc se nikterak o odpor, o jehožto marnosti byla zajisté již zkušeností přesvědčena. Sestoupila klidně po řebříku do podpalubí a pak do příhrady mezi dvojím dnem, načež byl padák za ní zavřen.

Po té Tyča a jeho společník šli každý po své práci, jako by se bylo nic nestalo.

Ke třetí hodině odpolední veplula loď mezi nábřeží hlavního města uherského. Na právo byl Budín, bývalé turecké město; na levo Pešť, město moderní. Té doby byl Budín v mnohem větší míře nežli již dnes jedním z těch starých a malebných měst, jež pokrok vše modernisující chce odkliditi. Naproti tomu Pešť, ačkoli byl již význam její značný, nedosáhla ještě obdivuhodného toho rozvoje, jenž z ní učinil nejdůležitější metropoli východní Evropy.

Po obou březích, a zejména po levém, vypínaly se řady domů s arkádami a terasami, nad nimiž čněly věže chrámové, ozářené slunečními paprsky, a nábřeží, táhnoucí se do dálky, honosila se ve značné míře nádherou a výstavností.

Mužstvo na lodi nezajímalo se nikterak o úchvatnou tu podívanou. Plavba Budapeští mohla připraviti lecjaké nepříjemné překvapení lidem, jimž bylo potřebí míti se velice na pozoru, a proto mužstvo lodi upíralo zraky jen na řeku, kde se křížily četné lodi. Při této opatrnosti rozeznal Striga včas mezi ostatními člun řízený čtyřmi lidmi, jenž mířil přímo k lodi. Poznav člun poříční policie kynul pohledem Tyčovi, jenž, nepotřebuje jiného vysvětlení, zmizel příklopem v podpalubí.

Striga se nemýlil. Za několik minut přistál člun k lodi. Dva muži vystoupili na ni.

„Kde jest velitel lodi?“ otázal se jeden z příchozích.

„Tím jsem já,“ odvětil Striga popocházeje do středu svých společníků.

„Jak se jmenujete?“

„Ivan Striga.“

„Jaké jste národnosti?“

„Bulhar.“

„Odkud pluje ta loď?“

„Z Vídně.“

„Kam?“

„Do Galace.“

„Kdo jest jejím vlastníkem?“

„Pan Constantinesco v Galaci.“

„Jaký vezete náklad?“

„Žádný. Vracíme se s prázdným.“

„Kde máte průkazy?“

„Zde jsou,“ řekl Striga, podávaje tazateli žádané papíry.

„Dobře,“ řekl tento, vraceje průkazy po důkladné prohlídce.

„Podíváme se do podpalubí.“

„Jak libo,“ souhlasil Striga. „Dovoluji si však připomenouti, že jest to již čtvrtá prohlídka, které jsme podrobováni od té doby, co jsme odpluli z Vídně. To není zrovna příjemné.“

Policista, odmítaje posunkem veškeru osobní zodpovědnost za rozkazy, jichžto byl pouhým vykonavatelem, neodpověděv na to, sestoupil poklopem. Došed na konec řebříku učinil několik kroků po podpalubí, rozhlédl se kolem, a vystoupil nahoru. Z ničeho nemohl vytušiti, že pod jeho nohama leží dvé bytostí lidských, s jedné strany muž, s druhé žena, oba bezmocní a nemohoucí volati o pomoc. Prohlídka nemohla ani býti svědomitější, ani trvati déle. Protože byla loď prázdná, nebylo potřebí šetření o původu nákladu, což zjednodušovalo prohlídku do značné míry.

Policista vystoupil tedy nahoru a neptaje se již na nic, vstoupil do svého člunu, jenž odplul za dalším pátráním, zatím co loď Strigova plula zvolna dále.

Když poslední domy budapešťské zůstaly za nimi, zdálo se, že nadešla chvíle, kdy třeba zabývati se zajatkyní v podpalubí. Tyča a jeho společník spustili se dolů a objevili se brzy, přivádějíce tutéž ženu, jež tam byla uvězněna před několika hodinami a nyní byla opět přivedena do přístěnku. Zdálo se, že nikdo z ostatního mužstva nikterak si toho nevšímá.

Stanuli teprve v noci mezi městečky Erksinem a Adonyem, v dáli asi třiceti kilometrů od Budapešti, a ráno již za svítání vydali se na další cestu. Toho dne, 31. srpna, byla plavba přerušena několikráte, při čemž Striga pokaždé vystoupil z lodi a odplul na loďce, odňaté, jak se domníval, Karlu Dragochovi. Neskrýval se nikterak, naopak, přistával ve vsích a prohlašoval se obyvatelstvu za proslaveného vítěze při závodech Dunajské jednoty, jehožto sláva dojista pronikla také k nim, a zapřádal hovory, jež obratně zaváděl na předměty, jež měl na srdci.

Ale žeň zpráv, kterých tu nabýval, byla chudá. Jméno Ilji Brusche nebylo patrně příliš známo v těchto končinách. V Moháči, Apatinu, Novém Sadu, Zemuni a Bělehradě, velkých to městech, bylo by tomu dojista jinak. Ale Striga neměl v úmyslu odvážiti se tam, chtělť jen vyzvídati po vsích, kde policie může vykonávati dozor daleko méně účinný. Bohužel však nevěděli tu venkované nic o závodech v Sigmarinkách a nejevili valné chuti k rozmluvám. Ostatně ani nic nevěděli. Neznali ani Karla Dragocha, ani Ilju Brusche a Striga rozvíjel tu nadarmo všecko své umění diplomatické.

Jak bylo předešlého dne smluveno, byl Sergij Ladko po jednom z těchto odchodů Strigových dopraven nahoru do malé kabiny, jejížto dveře byly pečlivě uzavřeny. Bylo to asi zbytečné opatření, ježto zajatec pevně svázaný nemohl sebou ani hnouti.

Dni od 1. do 6. září uplynuly klidně. Loď, hnána jsouc proudem i příznivým větrem, plula dále rychlostí asi šedesáti kilometrů za čtyřiadvacet hodin. Ovšem vzdálenost, kterou za tu dobu urazila, bývala by byla značně větší, kdyby se byla nezastavovala pokaždé, když Striga zamýšlel vyjíti si na výzvědy.

Tyto vycházky byly sice vždy bez úspěchu, pokud se týkalo jeho úmyslu nabýti nějakých zpráv, ale jedné z nich podařilo se mu přece, při značném jeho nadání odborném, použíti aspoň v jiném směru.

Stalo se to 5. září. Loď zakotvila na noc proti městečku, jež se nazývá Szuszek, a Striga vystoupil jako obyčejně na břeh. Bylo již hodně pozdě. Venkované, kteří se ukládají zpravidla na lože se západem slunce, byli již všichni doma, takže chodil po ulicích sám; pojednou zahlédl dům dosti slušného vzezření, jehožto majetník, důvěřuje v lidskou poctivost, nechal dveře otevřeny a odešel na chvíli někam do sousedstva.

Neváhaje ani na chvíli vloudil se Striga do tohoto domu a shledal, že jest to obchod, jak tomu nasvědčoval pult, jenž tam stál. Vzíti ze zásuvky tohoto stolu peníze stržené toho dne bylo dílem okamžiku. Nejsa však spokojen touto skrovnou kořistí, objevil ještě ve spodu truhly, kteroužto vypáčiti bylo mu hračkou, plný měšec, jenž při dotknutí vydával mnohoslibný kovový zvuk.

S touto kořistí pospíšil Striga na loď, jež za svítání byla již daleko odtud.

Byla to jediná příhoda těchto dní.

Na lodi měl Striga jiné starosti. Občas vcházel do přístěnku a vstupoval do kabiny protější té, v níž byl uvězněn Sergij Ladko. Někdy trvala jeho návštěva jen několik minut, někdy se prodloužila na delší dobu. V tomto případě stávalo se nejednou, že bylo slyšeti až na palubu ozvěnu prudkého hovoru, při němž bylo lze rozeznati hlas ženský, odpovídající klidně rozzuřenému muži. Konec byl vždy týž: naprostá lhostejnost mužstva a zuřivý odchod Strigy, jenž rychle opouštěl loď, aby uklidnil podrážděné nervy.

Byl to zejména pravý břeh, kam chodil na výzvědy. Jestiť pořídku městeček a vsí po levém břehu, za nímž prostírá se do nedozírna ohromná pusta.

Tato pusta jest pláň uherská, kterou vroubí v délce asi sta mil Transsylvanské Alpy. Železniční trati projíždějí tu nekonečnou vzdáleností pustých stepí, rozsáhlých pastvin a nesmírných bažin, v nichž hemží se vodní zvěř. Tato pusta jest vždy hojnou tabulí nesčetným čtyřnohým hostům, tisícům a tisícům přežvykavců, kteří tvoří základ bohatství, jímž slyne království Uherské. Jen zřídka setkáváme se tu s polem obilným neb kukuřičným.

Šířka řeky nabývá tu značných rozměrů, a četné ostrůvky a ostrovy dělí tu její tok. Mnohé z ostrovů jsou velmi rozsáhlé, a v ramenech, jež řeka mezi nimi tvoří, rychlost proudu se značně zvyšuje.

Ostrovy tyto nejsou úrodné. Rostou na nich jen břízy, osiky a vrby v náplavu uloženém tu hojnými zátopami. Ale sena sklízí se tu hojně, a loďky, naložené až po okraj, dopravují je do pobřežních statků nebo městeček.

Dne 6. září na sklonku dne loď zakotvila. Strigy na ní právě nebylo. Neodvážil-li se ani do Nového Sadu, ani do protějšího Petrovaradina, protože v čelných těchto městech mohlo mu hroziti nebezpečenství, zastavil se aspoň, chtěje pokračovati ve výzvědách, v městečku Karlovicích, ležícím ve vzdálenosti asi dvaceti kilometrů po proudu. Na jeho rozkaz stanula loď as o dvě nebo tři míle níže, aby počkala na kapitána, jenž měl za ní připlouti po proudu.

K deváté hodině večerní nebyl od ní příliš vzdálen. Nepospíchal. Nechávaje člun volně plouti po proudu, oddával se myšlenkám celkem utěšeným.

Záměr se mu vydařil podle přání. Nikdo nepojímal proti němu podezření a nic mu nebránilo, aby se vyptával po libosti. Ovšem zpráv se mu mnoho nedostalo. Ale tato obecná nevědomost, hraničící na netečnost, byla celkem příznivým příznakem. Bylo jisto, že v končinách těchto slyšeli dosud jen málo o lupičské rotě podunajské, a že nevěděli ani, že nějaký Karl Dragoch existuje; nemohla je tedy vzrušovati nikterak okolnost, že zmizel.

Také se mu zdálo, že ostražitost policie jest již mnohem menší, buď proto, že ztratila náčelníka, nebo že krajina tato jest neobyčejně chudá. Již po několik dní nespatřil Striga nikoho, kdo by byl podoben policistovi, a nikdo tu nemluvil o dozoru nad řekou, jenž o dva nebo tři kilometry výše jest tak horlivý.

Byla tedy nejlepší naděje, že loď dopluje šťastně cíle cesty, to jest Černého moře, kde měl býti její náklad naložen, jako obyčejně, na paroloď. Zítra měli minouti Zemuň a Bělehrad. Pak již postačí, poplují-li podél břehu srbského, aby se uchránili každého nepříjemného překvapení. Srbsko bylo dojista značně rozerváno válkou, kterou vedlo proti Turecku, a nezdálo se, že by pobřežní úřady mařily čas tak, aby jevily zájem o loď plující s prázdnem po proudu řeky.

Možná, že jest to poslední cesta Strigova. Nyní snad bude se moci odebrati do dalekých krajů, nabyv jmění, bohat, vážen a šťasten; tou nadějí se kojil při pomyšlení na zajatkyni, uvězněnou na lodi.

Až sem došel v myšlenkách, když pojednou utkvěly jeho zraky na kufrech souměrně postavených, kterých Karel Dragoch a jeho hostitel tak dlouho byli používali za lůžka, a pojednou připadlo mu na mysl, že za celý týden, co jest pánem loďky, nepomyslil na to, aby prozkoumal jejich obsah. Byl již nejvyšší čas, aby napravil nevysvětlitelné to opominutí.

Nejprve zvolil si kufr na pravé straně, jejž rázem vypáčil. Nenalez! v něm ničeho kromě hromad prádla a šatstva, urovnaného v nejlepším pořádku. Striga, jenž o takovéto věci nestál, zavřel kufr a pustil se do druhého.

Obsah tohoto kufru nebyl příliš rozdílný od předcházejícího, a Striga, rozmrzelý, chtěl již nechati této prohlídky, když pojednou zahledl v rohu předmět zajímavější. Nemohlo-liž mu šatstvo podati nijakých zpráv, po nichžto se sháněl, vynahradí mu to dojista veliká tobolka, ve které jsou podle všeho uloženy papíry. Papíry sice nemluví, ale v jistých případech není výmluvnějších věcí nad ně.

Striga otevřel tobolku a shledal, že jest tomu opravdu tak, jak tušil; vypadlyť z ní četné listiny, které se jal dychtivě prohlížeti. Byla tu spousta kvitancí a dopisů, znících vesměs na jméno Ilji Brusche; pojednou však utkvěly vyjevené jeho zraky na podobizně, která již dříve vzbudila podezření Karla Dragocha. S počátku toho Striga nechápal. Již to bylo dosti podivno, že na loďce byly samé papíry, znící na jméno Ilji Brusche, a že tu nebylo ani jediného, jenž by obsahoval jméno policistovo. Ale vysvětlení této nesrovnalosti mohlo býti zcela přirozené. Bylo možno, že Karl Dragoch nevydával se uskokem za vítěze Dunajské jednoty, jak se Striga dosud domníval, nýbrž že tak činil po úmluvě s rybářem, a v tomto případě snad ve shodě s opravdovým Iljou Bruschem podržel doklady, jimiž by mohl v případě potřeby prokázati svou totožnost. Ale kterak se tu vyskytuje jméno Ladkovo, jméno, jimž Striga s ďábelskou zchytralostí označoval všecky své zločiny? A kterak se sem dostala podobizna ženy, na kterou nepřestával mysliti, přes všecky neúspěchy dosavadních pokusů? Kdo jest tedy vlastním majetníkem této loďky, jemuž náleží tento důvěrný a tak zvláštní dokument? Patří loďka Karlu Dragochovi, Iljovi Bruschovi nebo Sergiji Ladkovi, a koho z těchto tří lidí, z nichž dva zajímali ho v nejvyšší míře, drží ve své moci? Ale vždyť prohlašoval, že posledního z nich zastřelil tenkráte večer, když srazil ranou z pušky jednoho ze dvou mužů v člunu, jenž plul potají z Ruščuku. Jestliže tenkráte špatně mířil, bylo by mu ještě milejší, kdyby měl v rukou místo policisty lodivoda, kterého by se tentokráte dojista nechybil. Toho by nikterak nepotřeboval za rukojmí. Stačilo by jen uvázati mu kámen na krk a když by se takto zbavil úhlavního nepřítele, odklidil by zároveň největší překážku, jež se staví v cestu provedení plánů, o nichžto snil.

Nemoha se dočkati vysvětlení, vzchopil se Striga a, nechávaje před sebou podobiznu, kterou vypátral, popadl veslo a uspíšil pohyb loďky.

Brzy oojevily se ve tmě obrysy lodi. Přistál rychle, vyskočil na palubu a zamířiv ke kabině protější té, do které chodíval obyčejně, vstrčil klíč do zámku.

Zatím Sergij Ladko věděl ještě méně, než jeho žalářník; ten ani nemohl vybírati mezi několika různými možnostmi svého dobrodružství. Tajemství zdálo se mu stále stejně neproniknutelným, i přestal nadobro lámati si hlavu dohady o pohnutkách, z jakých as byl uvězněn.

Když procitl ve vězení z horečného spánku, prvním pocitem jeho byl hlad. Od té doby, kdy naposledy jedl, uplynulo více než dvacet čtyři hodiny, a přirozenost nevzdává se nikdy svých práv, byť naše dojmy byly sebe mocnější.

S počátku byl trpěliv, když však se nepříjemný pocit stále více ozýval, pozbýval klidu, jenž ho až dosud neopouštěl. Snad ho chtějí nechati umříti hladem! Jal se volati. Nikdo neodpovídal. Volal z plna hrdla. Konečně spustil zuřivý řev; ale stále bezvýsledně.

V zoufalství pokusil se zbaviti pout. Ta vsak byla pevná, a nadarmo válel se po podlaze, napínaje svaly, div mu nepraskaly.

V jednom z takovýchto křečovitých napětí zavadil tváří o nějaký předmět, položený vedle něho. Nouze bystří smysly. Sergij Ladko poznal hned, že jest to chléb a kus slaniny, jež sem bezpochyby někdo položil,, když spal. V situaci, v jaké byl, nebylo snadno použíti této pozornosti žalářníků. Ale nezbytnost činí člověka vynalézavým; po několika marných pokusech podařilo se mu posléze najísti se tak, že při tom nepotřeboval rukou.

Když ukojil hlad, plynuly hodiny zvolna a jednotvárně. Do hrobového ticha kolem zazníval mu v sluch tichý šepot, podobný ševelu listí, jímž zachvívá lehký vánek. Loď, na níž byl, plula patrně dále a rozrážela jako klín vodu řeky.

Kolik as hodin uplynulo, když se zase otevřel příklop nad ním? Porce jídla, podobná té, kterou byl našel při prvním procitnutí, houpala se na šňůře spuštěné otvorem, jímž vnikal sem paprsek šerého světla, a zůstávala ležeti na dosah jeho rukou.

Tak uběhla řada hodin, načež se příklop otevřel znova. Otvorem sestoupil dolů člověk, přikročil k bezvládnému tělu, a Sergij Ladko cítil po druhé, že mu zatahuje ústa širokou páskou. Báli se patrně, aby nekřičel, a jsou tedy na blízku lidé, kteří by mu mohli přispěti? Nejspíše, neboť sotva že onen muž vystoupil opět nahoru, uslyšel vězeň, že nad stropem jeho vězení chodí lidé. Chtěl volati o pomoc… ale ani hlásek nevyšel z jeho úst. Šum kroků utichl.

Ti, kdož mu mohli pomoci, byli již dojista daleko, když za chvíli přišel zase někdo a beze slova vysvětlení uvolnil mu ústa. Jestliže mu dovolili volati o pomoc, nebáli se toho již patrně a nebylo by mu to tedy nic platno.

Po třetím jídle, podobném, jako byla dvě první, musil čekati déle. Byla zajisté noc. Sergij Ladko počítal, že jest uvězněn již asi osmačtyřicet hodin, když byl otvorem znovu otevřeným spuštěn dolů řebřík, po němž sestoupilo čtvero mužů do vězení.

Sergij Ladko nemohl ani rozeznati podobu těchto čtyř mužů. Rychle byla mu opět zandána ústa, a oči zastřeny páskou; takto, stav se opět slepou a němou bezvládnou hmotou, byl jako po prvé podáván z rukou do rukou.

Podle nárazů, jež cítil, poznal úzký otvor — patrně padák — kterým již prošel dolů a kterým nyní procházel směrem opačným. Řebřík, jenž mu odřel záda, když sestupoval, dřel mu je zase nyní, když vystupoval. Pak ho nesli kousek směrem vodorovným, načež jím nešetrně hodili na zem a sňali mu pásku s očí i s úst. Sotva že otevřel oči, bouchly již dveře.

Sergij Ladko rozhlédl se kolem. Byla to ovšem jen záměna vězení, ale toto bylo daleko lepší, než dřívější. Okénkem vnikalo sem hojně světla, při němž mohl viděti obvyklou porci jídla, kladenou vedle něho, kterou posud toliko nahmatával. Sluneční světlo dodávalo mu opět odvahy, a stav jeho zdál se mu nyní méně zoufalý. Za tímto oknem byla svoboda. Šlo jen o to, kterak se jí domoci.

Dlouho neměl ani nejmenší naděje, že by se mu to podařilo, až posléze, když snad již po tisící rozhlížel se kabinkou, jež mu byla vězením, zahlédl pojednou nějaké kování připevněné do stěny, jež, vycházejíc z podlahy a zdvíhajíc se až ke stropu, bylo tu patrně proto, aby spojovalo krajní prkna. Kování toto tvořilo výběžek, a ač nikoli v ostrém úhlu, nebylo přece nemožno, že by se o něj dala osmýkati, ne-li přeřezati jeho pouta. Bylo to sice velice obtížno, ale za pokus to stálo.

Doplaziv se s napětím všech sil až k tomuto železu, jal se Sergij Ladko hned pilovati o ně provaz, jenž poutal jeho ruce. Protože byl tak pevně spoután, že sebou nemohl téměř ani hnouti, byla to práce velice nesnadná, a pohyb rukou vpřed a nazpět, jejž bylo lze prováděti jen stálým kroucením a stahováním celého těla, zůstával stále v nepatrných mezích. Práce tato nejen že pokračovala velmi zdlouhavě, ale byla také nesmírně vysilující, takže byl lodivod nucen každých pět minut od ní ustávat a odpočívati.

Dvakrát denně, v dobu jídla, musil práci přerušovati. Žalářník, jenž mu přinášel jídlo, byl stále týž, a ačkoli ukrýval tvář pod plátěnou škraboškou, poznával ho Sergij Ladko dobře po šedivých vlasech a mohutných plecech. Ostatně, ačkoli nemohl rozeznati rysů jeho tváře, pohled na tohoto člověka připomínal mu vždy někoho, koho již někdy viděl. Určitého sice nevěděl nic, ale ty široké plece, ta těžkopádná chůze, ty našedivělé vlasy, jež mu vyhlížely nad škraboškou, to vše nezdálo se mu neznámým.

Jídlo mu bylo přinášeno vždy v určitou hodinu, a kromě v tuto dobu nepřicházel nikdo do jeho vězení. Nic by bylo nerušilo hrobového ticha, jež tu bylo rozhoštěno, kdyby se občas nebyly otvíraly dveře naproti jeho dveřím.

Skoro vždy zaznívalo pak až k němu dvé hlasů, mužský a ženský. Sergij Ladko napínal vždy sluch, a ustávaje v trpělivé své práci snažil se lépe rozeznati tyto hlasy, jež v něm budily jakési mocné, ale temné, neurčité pocity

Vyjímajíc tyto případy najedl se pokaždé vězeň rychle po odchodu žalářníkově, načež se dával vždy zase horlivě do díla.

Pět dní uplynulo od chvíle, kdy začal pracovati, a ještě uvažoval o tom, podaří-li se mu to, či nic, když večer dne 6. září povolil pojednou provaz, jenž poutal jeho ruce.

Lodivod jen stěží potlačil radostný výkřik, jenž se mu dral z hrdla.

V tom otvíral někdo dveře. Člověk, jenž mu přinášel každého dne jísti, vcházel do jeho cely a položil vedle něho obvyklé jídlo.

Jakmile byl zase sám, pokusil se Sergij Ladko pohnouti uvolněnými údy. S počátku toho nesvedl. Ruce a paže jeho, jež po celý dlouhý týden zůstávaly bez pohybu, byly úplně bezvládné. Ponenáhlu však nabývaly opět větší a větší vlády. Po hodinném úsilí mohl již jimi, ač posud dosti neobratně, pohybovati a vyprostiti z pout také nohy.

Byl svoboden. Aspoň první krok k nabytí svobody byl učiněn. Druhým krokem bylo by prolézti tímto oknem, k němuž se mohl nyní dostati, a jímž viděl vodu dunajskou a snad i břeh, zahalený v temnotu. Okolnosti byly příznivé. Venku bylo tma jako v pytli. Musil by to býti chlapík, kdo by ho chytil za tmavé té noci, kde nebylo viděti na deset kroků před sebe. Ostatně nepřijde do zítřka nikdo do jeho komůrky. Až zpozorují, že zmizel, bude již dávno ten tam.

Ale veliká obtíž, více než obtíž, naprostá nemožnost zarazila ho při prvním pokusu. Okénko bylo sice dosti široké na štíhlého, slabého mladíčka, ale příliš úzké, aby jím mohl prolézti muž statného věku a tak mohutné postavy, jako byl Sergij Ladko, Vyčerpav nadarmo všecko úsilí nemohl posléze jinak, než uznati, že má před sebou překážku nepřekonatelnou, a všecek upachtěn klesl na zem svého vězení.

Bylo mu přece jen souzeno, aby odtud nevyšel? Hezkou chvíli díval se na temný čtverhran noci, rýsující se v nelítostném okně, načež odhodlál se k novému úsilí, svlékl se ze šatů a zuřivým rozmachem vrhl se do otvoru, umíniv si, že se jím protáhne stůj co stůj.

Krev se mu řinula z těla, kosti mu praskaly, ale rameno a pak celá ruka prolezly, a levá kyčel přimáčkla se těsně na kraj okna.

Na neštěstí však také pravé rameno bylo zmačknuto jako ve skřipci, takže veškero jeho úsilí bylo patrně nadarmo.

Maje část těla venku, nahnutu nad vodou, druhou pak ve vězení a boky maje stištěny strašlivým tlakem, cítil Sergij Ladko, že by toho dlouho nevydržel. Bylo-li nemožno takto uniknouti, bylo potřebí pomýšleti na jiné prostředky. Snad by mohl vytrhnouti některý z okenních rámů a rozšířiti tak otvor, jímž nemohl projíti.

Za tím účelem byl by se však musil vrátiti do vězení, ale dostati se nazpět bylo již naprosto nemožno. Nemohl ani tam ani sem, a, nechtěl-li volati o pomoc, nezbývalo mu, než setrvati v strašlivé té situaci.

Nadarmo sebou zmítal. Všecko úsilí bylo marné. Byl chycen v pasti, do které sám byl vlezl.

Sergij Ladko popadal právě dech, když se ozval z věnčí nezvyklý hluk, při kterém se zachvěl. Nastávalo mu nové nebezpečí, hrozivé. Bylo to něco neobvyklého v této chvíli od doby, co byl uvězněn; někdo stanul u jeho dveří, strkal po tmě klíč do zámku a vstrčil jej tam konečně.

Dohnán jsa zoufalstvím napial lodivod svaly v nadlidském úsilí…

Venku zatím otáčel se klíč v zámku… a odmykal…




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.