ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dopustil se Ilja Brusch lži předem promyšlené, či rozmyslil se teprve později z pouhého vrtochu? Budiž tomu jakkoliv, jisto jest, že zprávy, jež podal o svém plánu cesty, osvědčily se naprosto nesprávnými.

Vydav se na cestu dvě hodiny před svítáním, ráno dne 26. srpna, nezastavil se v Prešpurku, jak ve Vídni prohlásil. Dvacet hodin usilovného veslování zaneslo ho více než patnáct kilometrů za toto město, ve kterémžto nadlidském úsilí po krátkém odpočinku pokračoval.

Proč usiloval s tak horečným spěchem zkrátiti svou cestu, s tím neuznával Ilja Brusch za dobré svěřiti se panu Jägerovi, ačkoli jeho zájmy byly takto nemálo poškozovány, a tento zůstávaje věren svému závazku, nedával nijak na jevo zklamání, jež dojista pociťoval při takovémto honu.

Ostatně to, co zaujímalo Karla Dragocha, odvracelo úplně pozornost páně Jägerovu. Trochu škody, jež hrozila tomuto, mělo jen nepatrný význam vedle starostí, jež měl onen.

Toho dne, 26. srpna ráno, zpozoroval totiž Karl Dragoch věc velice neobvyklou, jež po pozorováních, jež učinil za předcházejících dní, dovršila úplně bezradnost. Udalo se to kolem desáté hodiny ranní. Té doby Dragoch, jsa úplně zabrán v myšlenky, pohlížel bezděky na Ilju Brusche, jenž, stoje na zadní části bárky, vesloval s houževnatostí tažného vola. Protože v těch místech byl průliv poněkud křivolaký, byl nucen na nějakou chvíli zamířiti k severozápadu, při čemž sluneční paprsky spočinuly plnou září na jeho týle. Mel hlavu obnaženu, neboť, jsa tak zapocen, že se s něho zrovna lilo, shodil s hlavy vydrovku, kterou zpravidla nosil, a slunce ozařovalo husté, černé jeho vlasy.

Pojednou povšiml si Karl Dragoch věci, jež ho velice zarazila. Byl-li Ilja Brusch brunetem, o čemž nebylo pochyby, byl jím jen z části. Jeho vlasy, jež byly na koncích černé, jevily zdola, v délce několika millimetrů, nepopíratelně plavou barvu.

Byla tato rozdílnost barev přirozeným zjevem? Snad. Ale spíše byla následkem obyčejného obarvení vlasů, jež nebylo včas obnoveno.

Kdyby snad byla mohla vzniknouti nějaká pochybnost v duchu Karla Dragocha, byl by jí býval brzy pozbyl, neboť již nazejtří ráno nejevily vlasy Ilji Brusche onoho dvojího zbarvení. Rybář povšiml si patrně tohoto opominutí a napravil je za noci.

Ty oči, jež rybář tak pečlivě zakrýval neproniknutelnými skly, ta lež ve Vídni, ten nepochopitelný spěch, nesrovnávající se nikterak se zjevným účelem cesty, ty plavé vlasy zaměněné za černé, to vše tvořilo řadu věcí, z nichž bylo nutno usuzovati… Co však bylo lze z toho vyvozovati? Toho Karl Dragoch vlastně nevěděl. Že chování Ilji Brusche bylo podezřelé, to bylo více než jisto, jaké však důsledky z něho vyplývaly?

Ale přece byla tu domněnka, zprvu stokráte zamítnutá, jež se neustále vtírala v mysl Karlu Dragochovi, jenž neustával přemýšleti o problému, který měl řešiti jeho ostrovtip. A byla to právě ta domněnka, kterou mu náhoda dvakráte nadhodila. Nepronesl-liž nejprve veselý Srb Michal Michalovič a pak hosté v řezenském hotelu, zpola vážně, zpola v podobě žertu, myšlenku, že v přijatém oděvu vítěze z rybářských závodů tají se náčelník zlosynů, kteří jsou postrachem celého kraje? Bylo tedy snad potřebí obírati se vážně domněnkou, kteréž ti, kteří ji vyslovili, dojista nepřikládali ani nejmenší víry?

A proč by ne? Ovšem, výsledek dosavadního pozorování nezaručoval nějaké jistoty. Ale opravňoval dojista všecka podezření. A kdyby další pozorování potvrdila důvodnost těchto podezření, byla by to velice kratochvilná historie, že táž lodice nesla na tak velikou vzdálenost náčelníka lupičův a policistu, jemuž bylo uloženo zatknouti ho.

S této stránky bylo by se drama měnilo ve veselohru, a Karl Dragoch vzpíral se velice možnosti tak neobyčejné shody. Nespočívá-liž však podstata veselohry jediné v soustředění na témž místě a v krátké době záměn osob a překvapení, jichž nepozorujeme nebo jež zdají se méně veselé ve skutečném životě, za příčinou své rozptýlenosti a takřka své rozředěnosti? Nebylo by tedy logické odmítati naprosto nějakou věc s odůvodněním, že se zdá neobyčejným nebo pravděpodobným. Jestiť radno býti skromnějším a připustiti nekonečnou spoustu kombinací náhodou.

Proto ráno dne 28., po noci strávené pod širým nebem ve vzdálenosti několika kilometrů za Komárnem, pod dojmem těchto všech věcí uvedl Karl Dragoch hovor na předmět, jehož se byl dosud ani nedotkl.

„Dobré jitro, pane Bruschi,“ řekl, vycházeje toho dne ráno z kabiny, kde si sestavil důkladně útočný plán.

„Dobré jitro, pane Jägere,“ odpověděl rybář, vesluje s obvyklým úsilím.

„Spal jste dobře, pane Bruschi?“

„Znamenitě. A vy, pane Jägere?“

„Nu, jakž takž.“

„Opravdu?“ řekl Ilja Brusch. „Bylo-li vám nevolno, proč jste mne nezavolal?“

„Neschází mi nic, pane Bruschi,“ odpověděl pan Jäger. „Ale proto se mi přece zdálo, že jest noc příliš dlouhá. Přiznávám se, že bych byl rád, kdybychom již byli u cíle.“

„Proč pak?“

„Protože jsem byl poněkud znepokojen, k čemuž se mohu nyní přiznati.“

„Znepokojen!…“ opětoval Ilja Brusch tónem upřímného údivu.

„Není to poprvé, co se znepokojuji,“ vysvětloval pan Jäger. „Nebylo mi nikdy příliš volně, kdykoli vás napadlo stráviti noc daleko od každého města i vsi.“

„Aj,“ řekl Ilja Brusch, s údivem jako by byl spadl s nebe. „To jste mi měl říci, byl bych to zařídil jinak.“

„Zapomínáte, že jsem se zavázal ponechati vám úplnou volnost jednání. Slibu třeba dostáti, pane Bruschi. Proto však přece nemám vždy dosti neohroženosti. Nedivte se tomu. Jsem měšťákem, a proto na mne působí mocným dojmem ticho a opuštěnost venkovského kraje.“

„To záleží na zvyku, pane Jägere,“ odpověděl vesele Ilja Brusch. „Uvykl byste tomu, kdybychom spolu pluli déle. Ve skutečnosti jest méně nebezpečenství na venkově, než ve velkém městě, jež se hemží pobudy a vrahy.“

„Máte snad pravdu, pane Bruschi,“ připouštěl pan Jäger, „ale dojmy nelze ovládati. Ostatně mé obavy nejsou nikterak bezdůvodné v tomto případě, neboť jsme právě v kraji zvláště zlopověstném.“

„Zlopověstném!“ ozval se Ilja Brusch. „Jak přicházíte na tuto myšlenku, pane Jägere? Bydlím tu, a neslyšel jsem nikdy, že by kraj tento byl nějak zlopověstný!“

Nyní zase projevil pan Jäger nemalý úžas.

„Mluvíte vážně, pane Bruschi?“ zvolal. „Pak jste jediným člověkem, jenž neví toho, co ví každé dítě od hranic bavorských až do Rumunska.“

„Co to?“ otázal se Ilja Brusch.

„Co? Že rota zločinců, jichž nelze dopadnouti, ohrožuje oba břehy dunajské, od Prešpurku až k ústí řeky.“

„Slyším o tom ponejprv,“ prohlásil Ilja Brusch s výrazem upřímnosti.

„Není možná!“ divil se pan Jäger. „Vždyť se po celém toku dunajském o ničem jiném nemluví.“

„Člověk se dovídá každého dne něčeho nového,“ podotkl Ilja Brusch. „A jest tomu již dlouho, co se tyto krádeže páší?“

„Asi osmnáct měsíců,“ odvětil pan Jäger. „Kdyby šlo jen o krádeže! Ale zločinci nepřestávají jen na krádežích. Vraždí také, je-li potřeba. Za těch osmnáct měsíců přičítá se jim aspoň deset vražd, jejichžto pachatelé nebyli vypátráni. A zrovna poslední z těchto vražd byla spáchána sotva na padesát kilometrů odtud.“

„Pak ovšem chápu váš neklid,“ řekl Ilja Brusch. „Snad bych ho byl i pociťoval s vámi, kdybych byl o tom věděl. Příště zastavíme se večer vždy na blízku některé vesnice nebo města, začínajíc již dneškem, kdy zůstaneme v Ostřihomě.“

„Dobrá,“ schvaloval pan Jäger, „tam budeme v bezpečí. Ostřihom jest veliké město.“

„Jsem tím raději,“ mluvil Ilja Brusch dále, „že tam budete bezpečen, neboť mám v úmyslu zůstaviti vás samotného dnes v noci.“

„Chcete odejíti?“

„Ano, pane Jägere, ale jen na několik hodin. Z Ostřihoma, kam dorazíme, bohdá, ještě dosti brzy, podíval bych se rád do Szalky, kam již není daleko. Tam bydlím, jak vám známo. Ostatně do svítání se vrátím, a odjezd náš zítra ráno se tím nikterak neopozdí.“

„Jak vám libo, pane Bruschi,“ řekl pan Jäger. „Uznávám, že byste se rád podíval domů, v Ostřihomě, jak jsme již řekli, není se ničeho obávati.“

Pak byl hovor na půl hodiny přerušen. Potom jal se Karl Dragoch zkoumati dále svého společníka, řka:

„To jest opravdu podivné, že jste ještě nikdy neslyšel o těch zločincích na Dunaji. Tím podivnější, že tato záležitost byla zvláště přetřásána několik dní po rybářských závodech v Sigmarinkách.“

„Za jaké to příležitosti?“ otázal se Ilja Brusch.

„Tenkráte byla právě zřízena zvláštní policie pod náčelníkem, jenž prý jest neobyčejně obratným, jakýmsi Karlem Dragochem, detektivem z Budapešti.“

„Ten bude mít hodně práce,“ podotkl Ilja Brusch, na nějž to jméno patrně nijak zvláště nepůsobilo. „Dunaj jest dlouhý, a jest velice nesnadno pozorovati lidí, o nichž není naprosto nic známo.“

„Mýlíte se,“ odtušil pan Jäger. „Policie není docela beze všech zpráv. Ze svědectví v té věci podaných plynul by především skoro bezpečný popis náčelníka té roty.“

„Jak pak vypadá?“ otázal se Ilja Brusch.

„Pokud se týče vzezření vůbec, jest to muž celkem podobný vám…“

„Díky!“ přerušil ho Ilja Brusch, směje se.

„Ano,“ pokračoval pan Jäger, „ano, jest asi téhož vzrůstu a tloušťky tělesné, jako vy, ostatně však není mezi vámi podoby.“

„To jest štěstí!“ povzdychl Ilja Brusch s oddechnutím, jež mělo býti komického rázu.

„Má prý krásné modré oči, a nemusí tedy nositi brejle, jako vy. Kromě toho, kdežto vy máte vlasy černé a jste pečlivě oholen, nosí on plnovous, jenž jest barvy plavé. Zejména co se této poslední věci týče, jsou prý svědectví zcela určitá, jak se tvrdí.“

„To jest již patrně známka,“ uznal Ilja Brusch, „ale příliš určitá nikoli. Na světě jest mnoho plavovlasých lidí, a kdyby se měli všichni prozkoumati…“

„Jest známo ještě něco jiného. Podle toho, co se povídá, jest prý i náčelník tento bulharské národnosti… jako vy, pane Bruschi!“

„Co tím míníte?“ otázal se Ilja Brusch hlasem poněkud se chvějícím.

„Podle přízvuku, jímž mluvíte,“ omlouval se Karl Dragoch dodávaje si vzezření zcela nevinného, „domníval jsem se, že jste bulharského původu… Mýlil jsem se snad?“

„Nemýlil,“ přiznal se Ilja Brusch po krátkém váhání.

„Pak by byl tento náčelník vaším krajanem. Ve veřejnosti koluje jeho jméno od úst k ústům.“

„Pak ovšem… Jest-li známo jeho jméno…“

„Ovšem, úředně to zjištěno není.“

„Ať je zjištěno úředně či poloúředně, jak zní jméno roho zločince?“

„Ať již právem či neprávem, pobřežní obyvatelé řeky přičítají všecky zločiny, jimiž jsou ohrožováni, jistému Ladkovi.“

„Ladkovi!…“ opětoval Ilja Brusch, jenž v patrném rozechvění ustal náhle ve veslování.

„Ladkovi,“ potvrzoval Karl Dragoch, pohlížeje na rybáře po očku.

Ale ten se již zase vzchopil.

„To jest divné,“ řekl jen, a veslo v jeho rukou začínalo opět věčnou svou práci.

„Co jest v tom divného?“ optal se Karl Dragoch. „Znáte snad toho Ladka?“

„Já?“ odmítal rybář. „Ani dost málo. Ladko není vůbec bulharské jméno. To jest divné v celé té věci.“

Karl Dragoch ustal ve výslechu, jenž by se byl při dalších odhaleních mohl státi nebezpečným, a jehožto výsledky bylo lze již nyní pokládati za uspokojivé. Překvapení rybářovo, když slyšel popis zločincův, okolnost, že se zarazil, když slyšel, které jest zločinec ten národnosti, jeho vzrušení, když zvěděl jeho jméno, to vše nedalo se popříti a zvyšovalo značně předešlé domněnky, ačkoli rozhodného důkazu posud nepodávalo.

Jak byl Ilja Brusch předvídal, nebyly ještě ani dvě hodiny po poledni, když bárka přibyla do Ostřihoma. Ve vzdálenosti as pěti set metrů před prvními domy přistál rybář na levém břehu, aby prý nebyl zdržován zvědavostí obecenstva, a požádal pana Jägera, aby dopravil bárku sám na pravý břeh, kde přijede zrovna doprostřed města, k čemuž passažér velice ochotně svolil.

Vykonav svou práci změnil se tento v detektiva. Uvázav bárku vyskočil na nábřeží a hledal jednoho ze svých lidí.

Sotva ušel dvacet kroků, setkal se s Bedřichem Uhlmannem. Mezi oběma policisty rozpředl se úsečný hovor.

„Všecko jest v pořádku?“

„Všecko?“

„Jest třeba sevříti kruh úže, Uhlmanne. Nyní rozestavíš své hlídky jen na kilometr od sebe.“

„Jde to tedy již do tuha?“

„Ano.“

„To jest dobře.“

„Zítra mne nespouštěj s očí. Zdá se mi, že se blíží rozhodná chvíle.“

„Rozumím.“

„Ať nikdo neusne! Jen odvahu! A čilost!“

„Bezpečte se na mne.“

„Dozvíš-li se něčeho, dostanu znamení s břehu, není-liž pravda?“

„Ovšem.“

Oba muži se rozešli a Karl Dragoch vrátil se do loďky.

Nebyl-li spánek jeho rušen nepokojem, který obyčejně dle svého tvrzení pociťoval, byl této noci rušen lomozem rozpoutaných živlů. O půlnoci přihnala se bouře od východu a vzmáhala se stále; pršelo, jen se lilo.

Když kolem páté hodiny ranní Ilja Brusch vrátil se na loďku, lilo se stále ještě a vítr dul strašlivě směrem opačným ke směru proudu. Ale rybář neváhal přece vydati se na cestu. Odvázav bárku zamířil přímo doprostřed řeky a chopil se nezbytného vesla. Bylo potřebí opravdové odvahy ku práci za těchto podmínek, po noci, která byla proň také dojista velice únavná.

Za prvních hodin ranních se nezdálo, že by bouře polevovala, spíše se vzmáhala. Bárka, třebaže podporovaná proudem, překonávala stěží strašný ten vítr, a jen s největší námahou urazila po takovémto čtyřhodinném úsilí asi deset kilometrů od Ostřihoma. Přítok Ipola, na jehožto pravém břehu leží Szalka, kam se Ilja Brusch podle svého tvrzení minulé noci odebral, nemohla již tedy býti daleko.

Té chvíle rozpoutala se bouře tak strašlivě, že situace byla vskutku nadmíru povážlivá. Dunaje nelze sice srovnati s mořem, ale jest přece dosti rozsáhlý, aby se na něm mohly tvořiti opravdové vlny, když vítr nabude veliké síly. Tak tomu bylo dnes, a přes to, že měl Ilja Brusch velice na spěch, nezbývalo mu, než uchýliti se k levému břehu.

Neměl ho však doplouti.

Již byl od něho vzdálen jen asi padesát metrů, když nastal strašlivý zjev přírodní. Opodál vzadu byly stromy, jež vroubily břeh, pojednou vrženy do řeky, přelomeny byvše u samé země, jako by byly bývaly podťaty ohromnou kosou. Téže chvíle voda, vzduvši se nesmírnou silou, hnala se ke břehu, načež vystoupila do výše v podobě ohromné vlny, jež se valila za bárku.

Patrně povstala smršť v ovzduší a vznášela se svou neodolatelnou nálevkovitou trubicí nad hladinou vodní.

Ilja Brusch postřehl nebezpečí. Otočiv bárku mocným úderem vesla, snažil se přiblížiti ku pravému břehu. Tento obrat neměl sice účinku, jakého od něho očekával, ale přece byl příčinou, že rybář a jeho passažér byli zachráněni.

Uchvácena jsouc smrští, ženoucí se zuřivě dále, vyhnula se bárka aspoň vodní hoře, kterou smršť zdouvala. Proto se neponořila, což by se bylo stalo jistě bez obratu Ilji Brusche, a ovšem i zpečetilo osud obou. Jsouc zachycena jen nejkrajnějšími koly víru, byla prostě vržena s velikou prudkostí podél křivky velikého poloměru.

Jsouc jen slabě zasažena netvorem vzdušným, jehožto chapadlo tentokráte minulo se cíle, byla loďka skoro téže chvíle uvolněna, které byla uchvácena. Za několik vteřin minula smršť a vlna hučíc valila se dále, zatím co odpor vody mírnil ponenáhlu rychlost, jíž bárka nabyla.

Na neštěstí však, než bylo dosaženo úplně tohoto výsledku, objevilo se najednou nové nebezpečí. Přímo před bárkou, jež rozrývala vodu rychlostí rychlíku, rybář spatřil náhle jeden z vyvrácených stromů, jenž maje kořeny obráceny do vzduchu, plul zvolna proudem. Vrazí-li bárka do spleti jeho kořenů, potopí se, neb aspoň povážlivě se poškodí. Ilja Brusch vzkřikl hrůzou, spatřiv neočekávanou tuto překážku.

Ale Karl Dragoch také shlédl nebezpečí, a pochopil jeho dosah. Neváhaje vrhl se do předu loďky, ruce jeho chopily se kořenů, jež vyčnívaly z vody, a opřev se ze všech sil, aby mohl lépe čeliti nárazu, snažil se oddáliti jej od nebezpečného směru.

Podařilo se mu to. Bárka, odvrácena jsouc od původního směru, letěla jako šíp a třela se při tom o kořeny a pak i o vršek stromu, pokrytý ještě listím. Ještě jen chvíli, a byla by zůstavila za sebou strom zvolna unášený proudem, pojednou však byl Karl Dragoch zasažen přímo do prsou jednou z posledních větví. Nadarmo pokusil se odolati nárazu. Pozbyv rovnováhy zvrátil se přes okraj bárky a zmizel pod vodou.

Po tomto pádu bezprostředně následoval jiný, tentokráte dobrovolný. Ilja Brusch, vida padati do vody svého passažéra, vrhl se bez váhání za ním.

Ale nebylo snadno najíti něco v bahnité vodě zmítané dosud letem zuřivého přírodního zjevu. Hodnou chvíli se Ilja Brusch marně namáhal, a již počínal pozbývati naděje, že by nalezl pana Jägera, když uchopil konečně nešťastníka, jenž plaval bezvládně pod vodou.

To bylo, kolkolem vzato, lépe. Člověk, jenž se topí, zmítá sebou obyčejně a zvyšuje tak bezděky obtíže při zachraňování. Člověk omdlelý jest za to bezvládnou hmotou, jejížto záchrana záleží pouze na obratnosti zachráncově.

Ilja Brusch vyzdvihl hned z vody hlavu páně Jägerovu, načež mohutnou paží plul za bárkou, jež zatím asi na třicet metrů se vzdálila. Několik rozmachů jeho paže, jež byly hračkou statnému plavci, postačilo, aby dostihl lodici, načež jednou rukou chopil se jejího okraje, kdežto druhá držela pana Jägera, jenž stále ještě byl v bezvědomí.

Nyní ještě zbývalo dostati omdlelého do lodice, a to nebylo snadnou prací. Iljovi Bruschi však po dlouhém úsilí konečně se to podařilo.

Jakmile ho položil na jedno z lůžek pod budkou, svlékl ho, a vyndav z kufru několik kousků vlny, jal se tříti ho ze všech sil.

Pan Jäger otevřel brzy oči a nabyl vědomí. Nebyl celkem dlouho pod vodou, a byla naděje, že bezděčná ta lázeň nebude proň míti neblahých následků.

„Aj, aj, pane Jägere,“ zvolal Ilja Brusch, jakmile viděl, že jeho nemocný nabývá vědomí, „vy se umíte znamenitě potápěti!“

Pan Jäger usmál se slabě, neodpovídaje.

„To nic nebude,“ mluvil Ilja Brusch dále, tra usilovně dále. „Zdraví nic lépe neposlouží, než srpnová lázeň!“

„Díky, pane Bruschi,“ zajíkal se Karel Dragoch.

„Nemáte opravdu zač,“ odvětil vesele rybář. „Já bych vlastně měl poděkovati vám, pane Jägere, protože jste mi poskytl příležitost, abych se krásně vykoupal.“

Karlu Dragochovi přibývalo sil vůčihledě. Ještě pořádný doušek a bylo by všecko v pořádku. Na neštěstí Ilja Brusch, jsa více vzrušen, než si přál, přehrabal nadarmo všecky kufry. Zásoba vína mu došla, a nebylo ho na bárce ani kapky.

„To jest mrzutá věc!“ zvolal Ilja Brusch. „Ani kapky vína v naší špižírně!“

„Na tom nezáleží, pane Bruschi,“ ujišťoval Karl Dragoch slabým hlasem. „Obejdu se bez něho, ujišťuji vás o tom.“

Zatím však třásl se Karl Dragoch přes toto ujišťování, a posilnění bylo by mu dojista prospělo.

„Mýlíte se,“ odvětil Ilja Brusch, jenž stav svého passažéra neposuzoval příliš příznivě. „Neobejdete se bez něho, pane Jägere. Jen mne nechtě. Postarám se o ně. Bude to brzy.“

Rybář svlekl rychle promočené šaty a oblekl suché, načež několikráte zaveslovav dopravil bárku na levý břeh, kde ji pevně uvázal.

„Mějte chvíli strpení, pane Jägere,“ řekl Ilja Brusch, vyskočiv na břeh. „Znám zdejší kraj, neboť jsme již u stoku Ipoly s Dunajem. Ve vzdálenosti sotva pěti set metrů jest ves, kde dostanu vše, čeho potřebí. Za půl hodiny se vrátím.“

Po těchto slovech Ilja Brusch se vzdálil, nečekaje odpovědi.

Osamotněv klesl Karl Dragoch opět na lože. Byl slabší, než se přiznával, a na chvíli zavřely se mu únavou oči.

Ale život vracel se mu rychle; krev bušila mu již v tepnách. Brzy otevřel opět oči a rozhlížel se kolem pohledem stále pevnějším.

První, co upoutalo jeho pohled, dosud slabý, byl jeden z kufrů, kteréž Ilja Brusch při kvápnem svém odchodu zapomněl zavříti. Kufr byl přeházen při marném hledání rybářově, a jevil zraku směsici nejrůznějších předmětů. Hrubé prádlo, šatstvo a obuv byly tu naházeny bez ladu a skladu.

Proč však zaplál pojednou zrak Karla Dragocha zvláštním leskem? Zajímala-liž ho ta podívaná, dojista nikterak zvláštní, do té míry, že se po několika vteřinách pozorování opřel o loket a nadzdvihl, aby lépe viděl do otevřeného kufru?

Ovšem nebylo to ani šatstvo, ani prádlo, jež budilo takovouto pozornost indiskretního passažéra, ale mezi těmito různými kusy oděvu postřehlo pátravé oko detektivovo předmět, jenž zasluhoval jeho větší pozornosti.

Nebylo to nic jiného, než pootevřená tobolka, z níž vypadávaly četné papíry, jimiž byla nacpána. Tobolka! Papíry! Snad jest tam odpověď na otázky, jež si Karl Dragoch každého dne dával.

Detektiv neodolal. Po krátkém váhání, nedbaje toho, že porušuje zákony pohostinství, vztáhl ruku a sáhl do kufru, odkud vytáhl lákající ho tobolku i s obsahem, do jehožto prohlížení hned se pustil.

Byly to především dopisy, jimiž se dlouho nezdržoval, jež však byly adressovány panu Iljovi Bruschi v Szalce; pak kvitance, mezi nimiž i stvrzenky o zaplacení nájemného, znějící na totéž jméno. V tom všem nebylo nic zajímavého.

Karl Dragoch chtěl toho již nechati, ale pojednou při pohledu na poslední dokument se zachvěl. A přece nemohlo býti nevinnější věci, než tato; jen policista mohl při pohledu na takovýto „dokument“ pociťovati něco jiného, než sympatický dojem.

Byla to podobizna, podobizna mladé ženy, jejížto neobyčejná krása byla by nadchla malíře. Ale policista není umělec, a bušilo-li srdce Karlu Dragochovi, nebušilo obdivem spanilého toho zjevu. Sotva že se naň podíval. A opravdu nebylo ničeho viděti na této podobizně, nic, kromě jediné řádky, napsané bulharštinou pod podobiznou. „Drahému choti Nataša Ladková,“ to byla slova, jež četl s úžasem Karl Dragoch.

Bylo tedy všecko jeho podezření odůvodněno a správný byly všecky jeho vývody v příčině zvláštních zjevů, jež dříve pozoroval. Ladko! Tedy opravdu s Ladkem plul po Dunaji již takovou řadu dní. Byl to opravdu nebezpečný ten zločinec, až dosud bezvýsledně stíhaný, jenž se tajil v nevinné podobě vítěze při závodech Dunajské ligy.

Co měl nyní počíti Karl Dragoch, zjistiv věc takovéhoto dosahu? Nedospěl ještě k rozhodnutí v této příčině, když pojednou ozvaly sena břehu kroky, což ho přimělo, že rychle vhodil tobolku do kufru a kufr zavřel. Příchozí nemohl býti Ilja Brusch, jenž odešel teprve as před deseti minutami.

„Pane Dragochu!“ ozval se hlas zvenčí.

„Bedřich Uhlmann!“ zamumlal Karl Dragoch, jenž se stěží postavil na nohy a potáceje se vyšel z kabiny.

„Promiňte laskavě, že jsem si dovolil vás zavolati,“ řekl Bedřich Uhlmann, když spatřil svého představeného. „Viděl jsem právě odcházeti vašeho společníka a věděl jsem, že jste sám.“

„Co pak jest?“ otázal se Karl Dragoch.

„Nesu vám zprávy, pane Dragochu. Dnes v noci byl spáchán zločin.“

„Dnes v noci!“ zvolal Karl Dragoch, vzpomínaje hned na odchod Ilji Brusche minulé noci.

„Na blízku odtud byla vydrancována villa. Hlídač byl přepaden.“

„A usmrcen?“

„Nikoli, ale těžce zraněn.“

„Dobře,“ řekl Karl Dragoch, kyna svému podřízenému rukou na znamení, aby mlčel.

Zamyslil se hluboce. Co měl nyní počíti? Dojista jednati, a k tomu by měl dosti síly. Zpráva, kterou právě dostal, byla nejlepším lékem. Nebylo na něm znáti ani stopy po nehodě, jež ho stihla. Nyní nemusil již hledati opory o stěnu kabiny. Povzbuzována jsouc nervy proudila mu krev do tváří.

Ano, bylo potřebí jednati, ale kterak? Měl čekati na návrat Ilji Brusche, či spíše Ladkův, kteréžto jméno bylo pravým jménem jeho společníka, a položiti mu beze všeho ruku na rameno jménem zákona? To se zdálo nejrozumnějším, protože nyní nemohlo již býti pochyby o vině domnělého rybáře. Úzkostlivost, s jakou tajil pravou svou osobnost, tajemství, v něž se halil, to jméno, jež náleželo jemu a bylo zároveň jménem, jimžto hlas lidu označoval náčelníka banditů, jeho nepřítomnost uplynulé noci, shodující se s odhalením nového zločinu, to vše přesvědčovalo Karla Dragocha, že Ilja Brusch byl opravdu hledaným zločincem.

Ale zločinec ten zachránil mu život! To zamotávalo situaci zvláštním způsobem!

Jak by se dalo vysvětliti, že lupič a vrah vrhl se do vody, aby ho zachránil? A kdyby i přes všecku pravděnepodobnost bylo tomu tak, bylo-liž možno tomu, jenž byl vyrván smrti, dáti na jevo takovýmto způsobem vděčnost vůči svému ochránci za jeho obětavost? Ostatně co z toho, oddálí-li se o nějakou dobu jeho zatčení? Nyní, když nepravý Ilja Brusch byl odhalen, když se vědělo, kdo to jest, bude mu nemožno uniknouti policii, rozestavené podél řeky, a v případě, že by vyšetřováním nic o záhadném rybáři se nezjistilo, budou míti později více mužstva, a k zatčení dojde po tomto odkladu ještě jistěji.

Karl Dragoch uvažoval po celých pět minut o choulostivém tomto případě, jenž se mu naskytal. Má odejíti, nerozlouče se s Iljou Bruschem? Či má zde zůstati, postaviti Bedřicha Uhlmanna v kabině do zálohy, a až rybář přijde, vrhnouti se naň bez každé předchozí výstrahy, zůstavuje si vysvětlení na pozdější dobu? Nikoliv. Příčilo se mu odpláceti zradou za tak dojemný projev oddanosti. Lépe bude, třebaže tím může poskytnouti vinníkovi příležitost k útěku, zahájiti vyšetřování, zapomínaje prozatím, co se domníval věděti. Jestliže toto vyšetřování povede konečně k Iljovi Bruschi, bude-li nucen svou povinností, aby zacházel se svým zachráncem jakožto s nepřítelem, aspoň povede s ním zápas tváří v tvář, poskytna mu času k obraně.

Ustanoviv se na tomto a bera na sebe všecky následky, jež by mohly vyplynouti z tohoto rozhodnutí, vrátil se Karl Dragoch do kabiny. Napsal na lístek několik řádek a položiv jej na zřejmé místo, oznámil tak Iljovi Bruschovi, že se z nutného důvodu vzdálil, a žádal hostitele, aby naň počkal aspoň dvacet čtyři hodiny. Pak se chystal k odchodu.

„Kolik máme mužů?“ otázal se, vycházeje z kabiny.

„Dva jsou tu, ale svoláme hned ostatní. Do večera jich budeme míti dvanáct.“

„Dobře,“ schválil Karl Dragoch. „Pravil’s, tuším, že dějiště zločinu není daleko?“

„Asi dva kilometry odtud,“ odpověděl Uhlmann.

„Veď mne,“ řekl Karl Dragoch, vyskočiv na břeh.