ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Striga, otevřev dveře, stanul na prahu. V cele byla čirá tma. Nerozeznával ničeho, leda nejasný čtverhranný stín okenního otvoru. Někde v koute leže! patrně vězeň. Nebylo ho viděti.

„Tyčo!“ volal Striga netrpělivě, „světlo!“

Tyča přikvapil se svítilnou, jejížto mihavé světlo, vržené náhle do cely, osvětlilo ji. Oba muži, prohlédnuvše ji rychlým pohledem, pohledli na sebe zaraženi. Kabina byla prázdná.

Na podlaze ležela přetrhaná pouta a odhozené šaty; po vězni nebylo nikde ani stopy.

„Vysvětlíš mi to?“ promluvil Striga.

Dříve než odpověděl, přikročil Tyča k oknu a sáhl prstem na okraj okna.

„Upláchl!“ řekl, ukazuje zkrvácený prst.

„Upláchl!“ opětoval Striga a zaklel.

„Ale dávno tomu není,“ mluvil Tyča dále. „Krev jest ještě čerstvá. Ostatně není tomu déle než dvě hodiny, co jsem mu přinesl večeři.“

„A nepozoroval jsi při tom nic zvláštního?“

„Docela nic. Nechal jsem ho důkladně svázaného.“

„Hlupáku!“ zahuhlal Striga.

Tyča pokrčil rameny, naznačuje tímto posunkem jasně, že neví, kterak se mohl útěk provésti, a že každým způsobem odmítá veškeru zodpovědnost za to. Striga nespokojil se touto pohodlnou výmluvou.

„Ano, hlupáku,“ opakoval zuřivým hlasem a vytrhl společníkovi z rukou svítilnu, aby si posvítil po kabině. „Měl’s pozorovati vězně a nespoléhati na to, co se ti jen zdálo. Podívej se na tohle otřené železo. O to přeřezal provaz, kterým měl spiaty ruce. Na to potřeboval řadu dní. A tys nepozoroval ničeho! To je přece pitomost!“

„Brzo-li pak přestaneš!“ ozval se Tyča, jehož také již pojímal hněv. „Myslíš, že jsem tvým psem? Když ti tolik záleželo na Dragochovi, mohl sis ho hlídati sám.“

„To bych byl udělal lépe,“ souhlasil Striga. „Byl to však Dragoch, jejž jsme tu měli?“

„Kdo pak jiný by to byl býval?“

„Což pak vím? Teď je všecko možné, když vidím, kterak konáš svou povinnost. Poznal jsi ho, když jsi ho zajímal?“

„Nemohu říci, že jsem ho poznal,“ přiznával se Tyča, „protože byl ke mně obrácen zády…“

„Tak!“

„Ale poznal jsem dobře loďku. Byla to táž, kterou jsi mi ukazoval ve Vídni. To vím jistě.“

„Loďku! Loďku!… Nu, a jak vypadal tvůj zajatec? Byl vysoké postavy?“

Sergij Ladko a Ivan Striga byli ve skutečnosti stejně vysoké postavy. Ale jest známo, že ležící člověk zdá se mnohem větším, než když stojí, a Tyča viděl lodivoda jen ležeti na podlaze vězení. Odpověděl tedy zcela upřímně:

„Byl o hlavu větší než ty.“

„To není Dragoch!“ zamumlal Striga, jenž věděl, že jest vyšší postavy než detektiv.

Přemýšlel chvíli, načež se otázal:

„Byl vězeň podoben někomu z tvých známých?“

„Z mých známých?“ ozval se Tyča. „Ani dost málo!“

„Nepodobal se na příklad… Ladkovi?“

„To je nápad!“ zvolal Tyča. „Proč, u ďasa, má býti Dragoch podoben Ladkovi?“

„A což nebyl-li to Dragoch?“

„Pak to nebyl také Ladko, kterého znám dosti dobře, abych se nemýlil.“

„Odpověz jen na mou otázku,“ naléhal Striga. „Byl mu podoben?“

„Co pak tě napadá!“ namítal Tyča. „Vězeň nemel vousů, které má Ladko.“

„Vousy se dají ostříhati,“ podotkl Striga.

„To je pravda… Potom měl vězeň brejle.“

Striga pokrčil rameny a otázal se:

„Byl brunet nebo plavovlasý?“

„Brunet,“ odpověděl Tyča s přesvědčením.

„Víš to jistě?“

„Jistě.“

„To není Ladko!“ zamručel znova Striga. „Pak to byl Ilja Brusch.“

„Který Ilja Brusch?“

„Rybář.“

„Hm!“ řekl Tyča v údivu. „Nebyl-li však vězeň ani Ladko ani Karl Dragoch, nezáleží na tom, utekl-li.“

Striga, neodpovídaje, přistoupil také k oknu. Prozkoumav krvavé stopy, naklonil se z okna a snažil se nadarmo proniknouti zrakem temnotu.

„Jak asi dlouho jest již odtud?“ otázal se polohlasně.

„Déle ne než dvě hodiny,“ řekl Tyča.

„Utíká-li již dvě hodiny, bude hodně daleko!“ zvolal Striga, ovládaje stěží hněv.

Zamysliv se pak na chvíli, dodal:

„Nyní nedá se nic dělati. Noc je příliš tmavá. Ulítl-li ptáček, ať si letí! My pak vydáme se na cestu před svítáním, abychom byli brzy co možná nejdále za Bělehradem!“

Přemýšlel ještě chvíli, načež beze slova odešel z kabiny, aby vešel do protější. Tyča naslouchal. S počátku neslyšel nic, brzy však zazníval mu v sluch zavřenými dveřmi hovor hlasů, jenž se stával stále hlučnějším. Pokrčiv pohrdavě rameny odešel Tyča a ulehl na lože.

Striga chybil, domnívaje se, že jest zbytečno stíhati bez prodlení uprchlíka. Nebylť tento ještě daleko.

Zaslechnuv rachot klíče, otáčejícího se v zámku, překonal Sergij Ladko zoufalým napětím sil překážku, kterou pokládal dosud za nepřekonatelnou. Pod mocným tlakem svalů prolezlo nejprve rameno a pak kyčel, načež sletěl jako šipka z úzkého okna po hlavě do vody dunajské, jež se tiše otevřela a za ním zavřela. Když se po krátkém ponoření objevil opět na povrchu, zanesl ho již proud hodně daleko od místa pádu. Před ním byla cesta volná.

Nebylo času nazbyt. Prozatím nemohl dělati nic jiného, než dáti se ještě nějakou chvíli nésti proudem. Až bude z dosahu lodi, poplave s napětím sil k jednomu z břehů. Připlave tam ovšem úplně nahý, což může míti za následek značné nepříjemnosti, ale nedalo se dělati nic jiného. Především záleželo na tom, aby se co nejvíce vzdálil od plujícího vězení, v němžto strávil tak krušné dni. Až bude na břehu, uvidí již, co se dá dělati.

Pojednou se mu objevily v noční tmě obrysy druhé lodi. Jaké bylo jeho vzrušení, když poznal, že jest to jeho bárka, přivázaná k lodi lanem, jež napínala síla proudu. Chytil se instinktivně kormidla; v tom však se zarazil.

Tichem nočním zazníval k němu hluk hlasů. Hovořilo se patrně o okolnostech jeho útěku. Čekal, maje vystrčenu jen hlavu z temné vody, jež ho kryla neproniknutelnou rouškou.

Hluk se vzmáhal, pak utichl, a kolem rozhostilo se ticho. Sergij Ladko, zachytiv se okraje, vysoukal se zvolna na loďku a skryl se v kabině. Tam, napiav sluch, naslouchal znovu. Neslyšel ničeho. Nikde nebylo slyšeti ani nejmenšího hluku.

V kabině bylo ještě více tma než venku. Nemoha ničeho rozeznati, snažil se Sergij Ladko nahmatati své věci. Zdálo se, že se jich nikdo nedotkl. Tu bylo jeho rybářské náčiní; zde na hřebíku visela ještě vydrovka, kterou tam sám pověsil. Na právo bylo jeho lože; na levo lože, na kterém spal tak dlouho pan Jäger… Proč však byly otevřeny kufry pod těmito loži? Byly tedy vypáčeny? Chvějíce se ohmatávaly ruce jeho po tmě skrovný majetek. Nikoli, nic mu nebylo odcizeno. Prádlo a šatstvo bylo patrně v pořádku, tak, jak je zanechal. I nůž našel na místě, kam jej položil. Tento nůž Sergij Ladko otevřel a leza po břiše po dně loďky, dostal se až ku přední stěně.

Byla to však cesta! Napínaje stále sluch, otvíraje nadarmo oči do tmy, zastavuje se s dechem zatajeným při nejmenším šumotu vody, dospěl cíle teprve za deset minut. Konečně mohla se jeho ruka vztáhnouti po laně, jež rázem přeřízl.

Přeříznuté lano padlo do vody s velikým hlukem. Ladko, jemuž srdce bušilo, padl opět na dno bárky. Nebylo možno, aby na lodi byli nezaslechli pád lana za tak hlubokého ticha…

Nikoli… nic se nehýbalo… Lodivod, povstav zvolna, seznal, že jest již daleko od svých nepřátel. Bárka, sotva že byla uvolněna, létla vpřed, a za chvíli byla mezi ní a lodí nedobytná hradba noci.

Když se mu zdálo, že jest již dosti daleko, aby se nemusil ničeho obávati, Sergij Ladko chopil se vesla a několikerým zaveslováním zvýšil ještě značně tuto vzdálenost. Teprve nyní pozoroval, že se třese zimou, i pomýšlel na to, aby se oděl. Obsah jeho kufrů zůstal patrně nedotčen, i našel tam snadno potřebné prádlo a šatstvo. Když se oblékl, chopil se znova vesla a jal se veslovati ze všech sil.

Kde byl? O tom neměl ponětí. Z ničeho nemohl souditi na vzdálenost, kterou zatím urazila loď, na které byl uvězněn. Nevěděl ani, plula-li proti proudu či po proudu.

Každým způsobem musil nyní plouti směrem proudu, neboť tam byl Ruščuk a Nataša. Jestliže ho zavezli nazpět, musil nyní nahraditi zameškaný čas napětím všech sil. Zatím bude veslovati po celou noc, aby se dostal co nejdále od svých neznámých nepřátel. Mohl spoléhati ještě asi na sedm hodin noční tmy. Za sedm hodin urazí se hezký kousek cesty. Až nastane den, zastaví se v prvním městě, k němuž dopluje, aby si oddechl.

Sergij Ladko vesloval asi dvacet minut, když pojednou zaslechl nočním tichem výkřik, tlumený vzdáleností. Byl-li výrazem radosti, hněvu či hrůzy, nebylo lze říci; byloť to příliš daleko. A přece, jakkoli byl nejasný tento hlas, jenž zalétal k němu z dalekého obzoru, budil v srdci lodivodově jakýs nepokoj. Kde již slyšel podobný hlas? Ba ještě více, snad by byl přísahal, že to byl hlas Natašin.

Ustal ve veslování a napínal sluch do temného šumotu nočního.

Výkřik se již neopakoval. Ticho rozhostilo se opět kolem loďky, kterouž proud klidně unášel v dáli. Nataša!… Jen to jméno měl v mysli… Sergij Ladko jakoby pohybem ramen chtěl setřásti toto kouzlo, tu utkvělou představu; pak dal se opět do práce.

Čas ubíhal. Bylo asi kolem půlnoci, když se na pravém břehu objevily nejasné obrysy domů. Byla to jen ves, Szlankament, kterou Ladko nechal za sebou, nepoznav jí.

O několik hodin později, když už svitalo, objevilo se městečko Nové Banovice. Nepoznal ho také a minul je opět.

Pak opět jevily se pusté břehy, když nastával již den.

Když by!o již dosti světla, upravil Sergij Ladko přestrojení, jež bylo hodně utrpělo za dlouhou dobu jeho uvěznění. Za několik minut byly jeho vlasy opět černé od kořínků až do špiček, břitva zahladila úplně vyrážející vousy a polámané brejle byly nahrazeny novými. Potom jal se opět veslovati s neúnavnou odvahou.

Občas ohlédl se za sebe, ale neviděl nikde nic podezřelého.

Vyprostiv ducha z myšlenek, jimiž byl posud cele zaujat, a u vědomí, že jest již v úplném bezpečí, mohl nyní opět přemýšleti o podivuhodné své situaci. Kdo byli ti nepřátelé, kteří ho přiměli, aby prchal? Co mu chtěli? Proč ho chovali po tolik dní ve své moci? To byly otázky, z nichžto žádné nebylo lze zodpověděti. Ať byli tito nepřátelé kdokoli, bylo každým způsobem potřebí varovati se jich napříště, a tato obava byla nyní mrzutou okolností pro další jeho cestu, leda že by se odhodlal, nehledě k nebezpečnosti takovéhoto kroku, vyžádat si ochrany policie proti neznámým jeho uchvatitelům v prvním městě, mimo něž popluje.

Které to bude město? Ani toho nevěděl a z ničeho nemohl toho poznati na těchto pustých březích, kde vyskytovaly se ve značných vzdálenostech od sebe jen řídké a chudobné dědinky.

Teprve k osmé hodině ranní objevily se opět na pravém břehu vysoké věže, vypínající se k nebi, a před bárkou na obzoru vystupovalo v dáli jiné město. Sergij Ladko zachvěl se radostí. Znal dobře ta města. Bližší bylo Zemuň, poslední podunajské město císařství Rakousko-Uherského, druhé, zrovna naproti němu, byl Bělehrad, hlavní město srbské, ležící také na pravém břehu, za náhlým ohybem řeky, u vtoku Sávy.

Tedy za svého uvěznění plul stále po proudu, plovoucí jeho vězení sblížilo ho s jeho cílem, a nevěda ani o tom, urazil více než pět set kilometrů.

Zatím byla mu Zemuň spásou. Pokud bude potřebí, najde tu ochranu a pomoc. Odváží-liž se však žádati pomoci? Bude-li si stěžovati, bude-li vyprávěti své nevysvětlitelné dobrodružství, nebude-liž zahájeno vyšetřování, jehožto by se on stal první obětí? Snad budou chtíti věděti, kdo jest, odkud přichází, kam se ubírá, a snad vypátrají jeho pravé jméno, jež se zapřísáhl nikdy nezjeviti, dějž se co děj.

Zůstavuje si rozhodnutí o tom na dobu pozdější, poháněl Sergij Ladko vším úsilím běh loďky. Na hodinách městských věží odbíjelo právě půl osmé, když uvazoval loďku na nábřeží. Rychle ještě upravil, čeho bylo nejnutněji potřebí, načež uvažoval znova o problému: mluviti či mlčeti. Vzalo-li se všecko kolem a kolem, bylo lépe zachovali mlčení, dopřáti si v kabině odpočinku již zajisté zaslouženého a vzdáliti se od Zemuně tak, jak byl přišel.

V tom objevilo se na nábřeží čtvero lidí, kteří stanuli proti loďce. Tito lidé vskočili na loďku, a jeden z nich, přistupuje k Sergiji Ladkovi, jenž naň pohlížel s úžasem, otázal se:

„Jste Ilja Brusch, pravda-liž?“

„Ano,“ odpověděl lodivod, upíraje na tazatele zrak, v němž jevil se neklid.

Tento rozhrnul kabát, aby ukázal tající se pod ním šerpu uherských barev, ovinutou kolem těla, a klada ruku na rameno lodivodovo řekl:

„Jménem zákona vás zatýkám!“