Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

III. Passažér Ilji Brusche

Takto započala se již tedy plavba po veletoku, jež měla vésti Ilju Brusche jedním vévodstvím, totiž Badenským, dvěma královstvími, Würtemberským a Bavorským, dvěma císařstvími, Rakouskouherskem a Tureckem, a třemi knížetstvími: Hohenzollernským, Srbským a Rumunským[2]. Zajímavému tomu rybáři nebylo obávati se nijaké námahy po celé té plavbě, na vzdálenost přes sedm set mil. Dunajský proud dopraví ho sám až k ústí, rychlostí dobré míle za hodinu, tedy průměrem padesáti kilometrů denně. Za dva měsíce měl tedy býti u cíle cesty, ačli ovšem nebude zdržen nijakou překážkou na cestě. Proč však měl by naraziti na obtíže?

Člun Ilji Brusche byl dvanácte stop zdéli. Byla to bárka plochého dna, zšíři čtyř stop uprostřed. Vpředu byla okrouhlá budka, do níž mohlo se ukrýti dvé lidí. Uvnitř budky stálo u samých boků loďky dvé kufrů, jež obsahovaly nejnutnější šatstvo, a jež se mohly, když se zavřely, proměniti v lůžka. Vzadu stál třetí kufr, jehož bylo lze užívati za lavici a na němž stálo různé kuchyňské náčiní.

Není třeba podotýkati, že bárka byla opatřena všemi potřebami, bez nichž se opravdový rybář neobejde. Ani Ilja Brusch nebyl by jich mohl pohřešovati, ježto podle plánu, který svěřil svým kollegům v den závodů, měl se živiti po celé této cestě výhradně výtěžkem lovu, buď že ulovené ryby bude požívati, nebo že je bude vyměňovati za peníze a jiné zboží, aby si mohl dopřáti větší rozmanitosti jídelního lístku, aniž by nějak porušil vytčený program cesty.

Za tím účelem hodlal Ilja Brusch každého večera prodávati ryby za dne nachytané, očekávaje zajisté právem, že budou míti hojně odběratelstva na obou březích, při pověsti, která předcházela jméno rybářovo.

Tak uplynul první den. Ale pozorovatel, jenž by byl nespustil s očí Ilju Brusche, byl by se dojista býval nemálo podivil neobyčejně skrovné horlivosti, jakou vítěz ze závodů Dunajské jednoty věnoval lovu, ač tento byl hlavní pohnutkou neobyčejného jeho podniku. Jakmile se domníval, že ho nikdo nepozoruje, odhazoval udici a chytal veslo a vesloval ze všech sil, vyvinuje největší rychlost plavby. Kdykoli však objevili se lidé na tom či onom břehu, nebo plula proti němu nějaká lodice, chápal se vždy hbitě zbraně svého povolání, a při své zručnosti vytáhl za nedlouho z vody krásnou rybu, což bylo provázeno potleskem diváků. Ale když zvědavci zmizeli za ohybem břehu a když člun zmizel za zatáčkou řeky, chápal se vždy zase vesla a dodával těžké své bárce rychlosti, kterouž se rychlost vody značně zvyšovala.

Měl tedy Ilja Brusch důvody k ukrácení cesty, k níž ho přece nikdo nenutil? Budiž tomu jakkoli, plul značnou rychlostí. Unášen jsa proudem prudším na počátku řeky, než dále, vesluje usilovně pokaždé, když pozoroval příležitost k tomu vhodnou, plul rychlostí osmi kilometrů za hodinu, ne-li více.

Minuv několik bezvýznamných osad, nezastavil se ani v Tuttlingen, dosti velkém to městě, ač mu někteří z jeho obdivovatelů kynuli, aby přirazil ku břehu. Ilja Brusch, odmítaje vybídnutí posunkem, nepřerušil další plavby.

Ke čtvrté hodině odpolední doplul k městečku Fridingen, vzdálenému čtyřicet osm kilometrů od východiska jeho cesty. Byl by také rád minul Fridingen jako místa předešlá, ale nadšení obecenstva toho nedovolilo. Jakmile se objevil, několik člunů, z nichž ozývalo se nesčetné: „hoch!“ odplulo od břehu a obklopilo slavného vítěze rybářských závodů.

Ten vzdal se bez odporu. Ostatně nepotřeboval-liž kupce na ryby nalovené při plavbě? Parmy, pitruše, bělice i ježdíci třepetali se mu v síti, nehledíc ani k četným parmicím. Bylo zřejmo, že sám by všeho nesnědl. Ostatně o to nebylo starosti. Kupců bylo dosti.

Jakmile člun přistal, nejméně padesát Badeňanů tlačilo se kolem něho, volajíce ho, obstupujíce ho a vzdávajíce mu poctu, jaká příslušela vítězi v závodech Dunajské jednoty.

„Sem, Bruschi!“

„Je libo sklenici dobrého piva, Bruschi?“

„Koupíme od vás ryby, Bruschi!“

„Za tuhle dám dvacet krejcarů!“

„A já za tamhletu zlatku!“

Rybář nevěděl, komu dřív odpovídati, a jeho lov vynesl mu hrst stříbrňáků. S odměnou ze závodů bude to hezká sumička, setká-li se se stejným nadšením po celé své plavbě, od pramenů řeky až k jejímu ústí.

A proč by nadšení to dále ochabovalo? Proč by nešly na příště na odbyt ryby Ilji Brusche? Nebylo-liž ctí pro každého, komu se dostalo ryby z jeho rukou? Nebude mu zajisté potřebí ani choditi prodávat zboží po domech, protože je obecenstvo rozebere hned na břehu. Tento prodej byl dojista geniálním nápadem.

Dnešního večera nejen že rozprodal hravě ryby, ale dostalo se mu i hojných pozvání do domů. Ilja Brusch, jenž si patrně přál vrátit se na svůj člun co nejdříve, nepřijal žádného, jako rovněž rozhodně odmítl sklenice dobrého vína a mázy dobrého piva, na něž ho zvali se všech stran do pobřežních hostinců. Jeho obdivovatelům nezbývalo, než zanechati všech těchto marných pokusů a rozloučiti se se svým hrdinou, s nímž si umluvili dostaveníčko nazejtří ve chvíli odjezdu.

Ale druhého dne člunu již nezastihli. Ilja Brusch odplul před svítáním, a používaje opuštěnosti břehů za časné ranní té chvíle, vesloval s největším úsilím, pluje uprostřed řeky, ve stejné vzdálenosti od obou dosti příkrých břehů. Jsa vydatně podporován prudkým proudem přibyl kolem páté hodiny ranní do Sigmarink, kde plul ve vzdálenosti několika metrů od „Dostaveníčka rybářů“. Za nějakou chvíli bezpochyby přijde některý z členů Dunajské jednoty a vyloží se z balkonu hostince, aby čekal na příjezd svého slavného kollegy. Bude ovšem čekati nadarmo. Rybář bude již daleko, popluje-li stále týmž tempem.

Ve vzdálenosti několika kilometrů od Sigmarink minul Ilja Brusch první přítok Dunaje, nepatrný potok, jenž se do něho vlévá po levém břehu.

Používaje v těchto končinách dosti značné vzdálenosti osad od břehů, hnal Ilja Brusch po celý ten den člun co nejrychleji, lově jen tolik, kolik bylo nezbytně potřebí. Nachytav jen tolik ryb, že stačily právě k jeho osobní potřebě, stanul v noci pod širým nebem, opodál městečka Mundelkingen, jehožto obyvatelé netušili, že jest tak na blízku.

Po tomto druhém dnu plavby nastal třetí, jenž uplynul téměř stejně jako předcházející. Ilja Brusch minul rychle Mundelkingen ještě před východem slunce, a ještě záhy z rána proplul mimo velké městečko Ehingen. O čtvrté hodině přeplul Illeru, důležitý přítok po pravém břehu, a nebylo ještě ani pět hodin, když přivázal loďku na železný kruh zadělaný na nábřeží Ulmu, prvního to města království Würtemberského po hlavním městě Stuttgartě.

Příjezd slavného vítěze rybářských závodů nebyl oznámen. Čekali ho teprv až na zítří v posledních hodinách večerních. Nedostalo se mu tedy obvyklého nadšeného uvítání. Jsa tomu velice rád, že ho tu nikdo nezná, umínil si Ilja Brusch, že použije zbytku dne ke krátké prohlídce města.

Ale nebylo by úplně správné, kdybychom řekli, že na nábřeží nebylo nikoho. Procházel se tam aspoň jeden člověk, a ten podle všeho čekal na Ilju Brusche, neboť od chvíle, kdy se bárka objevila, nespouštěl jí s očí, procházeje se po břehu. Bylo tedy pravděpodobno, že vítěz při závodech Dunajské jednoty nevyhne se obvyklé ovaci.

Ale když byla bárka uvázána, nepřiblížil se k ní muž procházející se po nábřeží, nýbrž zůstával stále opodál, chtěje patrně pozorovati, ale sám nechtěje buditi pozornosti. Byl to muž prostřední postavy, suchý, živých očí, ačkoli měl již dojista čtyřicítku za sebou, a oblečený po uherské módě. V ruce držel kožený vak.

Ilja Brusch, nevšímaje si ho, uvázal pevně člun, zavřel dvířka budky, přesvědčil se, že jsou kufry dobře uzamčeny, načež vyskočil na břeh a zamířil do první ulice, vedoucí do města.

Muž pustil se hned za ním, hodiv rychle do bárky kožený vak, jejž nesl.

Protékán jsa Dunajem jest Ulm würtemberský po levém břehu a bavorský po pravém, ale po obou březích jest to pravé německé město.

Ilja Brusch šel starými ulicemi, vroubenými starými krámy, do nichž kupující nevchází a kde se obchody sjednávají oknem ve výkladním obložení. Jak strašlivě to tu vrže a skřípe, když vítr zmítá těžkými železnými štíty, visícími na hácích a majícími podobu medvědů, jelenů, křížů a korun!

Ilja Brusch, došed k starému městu, procházel čtvrtí, kde řezníci, prodavači drobů a koželuzi mají své sušírny, načež chodě nazdařbůh sem tam, přišel ke kathedrále, jedné z nejsmělejších v Německu. Chtěla patrně předstihnouti kathedrálu Strassburskou. Nepodařilo se jí to, jako se nezdaří mnoho snah lidských, a věž kathedrály würtemberské přestává ve výši tří set třiceti sedmi stop.

Ilja Brusch neměl záliby v lezení, a nepřipadlo mu tedy ani na mysl, aby vystoupil na věž chrámu, odkud by byl zrak jeho mohl přehlédnouti celé město i s okolím. Kdyby tak byl učinil, byl by ho jistě následoval neznámý, jenž mu byl stále v zápětí, aniž si toho následovaný povšiml. Byl jím provázen aspoň, když vešed do kathedrály obdivoval se jejímu tabernakulu, jež cestovatel francouzský Duruy mohl přirovnati k baště s komůrkami a výstupky, a sedadla presbyteria, jež umělec XV. století ozdobil podobami slavných osobností té doby.

Takto jdouce stále za sebou minuli oba radnici, starobylou to budovu ze XIII. století, načež sešli k řece.

Než došli na nábřeží, stanul Ilja Brusch na chvíli, pozoruje společnost ubírající se po ulici na vysokých chůdách, což jest ve značné oblibě v Ulmu, ačkoli tu nejsou obyvatelé nuceni choditi takto, jako tomu posud jest v starobylém universitním městě Tubinkách, s vlhkou a rozbrázděnou půdou, ohrožující chůzi prostých chodcův.

Aby si mohl lépe prohlédnouti toto divadlo, jehožto herci a herečkami byl zástup mladíků a dívek, hošíků a děvčátek, rozplývajících se veselostí, posadil se Ilja Brusch do kavárny. Neznámý usedl k sousednímu stolu, a oba poručili si džbánek znamenitého zdejšího piva.

Za deset minut povstali a odcházeli, ale nyní v pořádku opačném, než byli přišli. Neznámý spěchal teď napřed co nejrychleji, a když Ilja Brusch, jenž šel za ním, nevěda o tom, došel k bárce, zastal ho sedícího v ní, jako by tam již dávno naň čekal.

Bylo ještě úplně světlo. Ilja Brusch spatřil již z dálky vetřelce hovícího si na zadním kufru, se žlutým koženým vakem u nohou. Jsa tím nemálo překvapen, zrychlil krok a vskočiv na člun, řekl:

„Promiňte, pane, tuším, že jste na omylu?“

„Nikterak,“ odpověděl neznámý. „Přeji si mluviti s vámi.“

„Se mnou?“

„S vámi, s panem Iljou Bruschem.“

„Za jakým účelem?“

„Abych vám nabídl smlouvu.“

„Smlouvu!“ opětoval rybář, velice jsa překvapen.

„A to smlouvu pro vás velice výhodnou,“ potvrzoval neznámý, jenž vybídl posunkem Ilju Brusche, aby se posadil.

Nebylo to dojista v pořádku, neboť není zvykem nabízeti sedadlo tomu, u koho jsme hosty. Ale tento člověk mluvil tak rozhodně a s tak klidným sebevědomím, že Ilja Brusch nemohl odporovati. Beze slova uposlechl nesprávného toho vybídnutí.

„Jako každý, tak i já znám váš plán,“ mluvil neznámý dále, „a vím tedy, že zamýšlíte plouti po Dunaji, živě se výhradně výtěžkem svého rybolovu. Já jsem sám veliký milovník lovu, a přál bych si vřele dáti na jevo zájem o váš podnik.“

„Jakým způsobem?“

„Povím vám. Ale napřed dovolte, abych se vás něco optal. Jak asi páčíte cenu ryb nalovených po celé své cestě?“

„Co mi asi vynese rybolov?“

„Ano. Myslím ovšem ryby, jež odprodáte, nepřihlížeje k těm, jež spotřebujete pro sebe.“

„Tak asi sto zlatých.“

„Nabízím vám za ně pět set.“

„Pět set zlatých!“ opětoval Ilja Brusch s úžasem.

„Ano, pět set zlatých, hotově a předem.“

Ilja Brusch pohledl na původce tak zvláštní nabídky, a jeho pohled byl asi velice výmluvný, neboť tento odpověděl na myšlenku, které rybář nepronesl.

„Buďte bez starosti, pane Bruschi. Mám úplně zdravý rozum.“

„Jaký účel tedy sledujete?“ otázal se vítěz z rybářských závodů, nenabývaje nijak důvěry k neznámému.

„Řekl jsem vám to již,“ vysvětloval tento. „Přeji si dáti na jevo zájem o vaše hrdinné výkony a býti jich svědkem. A kromě toho hraje tu také úlohu hráčská náruživost. Ježto jsem vsadil na vaše štěstí rybářské pět set zlatých, bude mne baviti, až uvidím každého večera summu tuto vraceti se po částkách množstvím ryb denně nalovených.“

„Každého večera?“ zvolal Ilja Brusch. „Což pak zamýšlíte plouti se mnou?“

„Ovšem,“ řekl neznámý. „Rozumí se samo sebou, že plat za tuto cestu není zahrnut v summě nabídnuté, a že vám za ni zaplatím rovněž pět set zlatých, což činí úhrnem tisíc zlatých, zaplacených také hotově a předem.“

„Tisíc zlatých!“ opakoval opět Ilja Brusch, jehožto úžas vzrůstal.

Nabídka byla dojista velice lákavá. Ale rybář patrně chtěl plouti sám, neboť odpověděl úsečně:

„Lituji, pane. Nepřijímám nabídky.“

Na takovouto rozhodnou odpověď, pronesenou kromě toho rázným tónem, nezbývalo než vzdáti se dalších pokusů. Ale jinak soudil bezpochyby náruživý milovník rybolovu, jehož patrně odmítnutí nikterak nepřekvapovalo.

„Dovolíte mi, pane Bruschi, abych se vás optal, proč?“ otázal se klidně.

„Nejsem povinen uváděti důvody. Zkrátka odmítám nabídku. Myslím, že jest to mým právem,“ odpověděl Ilja Brusch, jehož počala přecházeti trpělivost.

„Jest to ovšem vaším právem,“ uznával neznámý, nikterak se nerozčiluje. Ale já nečiním více, nežli že užívám zase svého práva, žádám-li vás, abyste mi uvedl pohnutky svého rozhodnutí. Nabídka má nebyla nikterak urážlivá, naopak, a proto mohu zajisté žádati, aby se se mnou jednalo zdvořile.“

Slova tato byla pronesena způsobem, jenž neobsahoval žádné vyhrůžky, ale tón byl tak rozhodný, ba tak velitelský, že to Ilju Brusche zaráželo. Šlo-li mu o to, aby byl na loďce sám, šlo mu ještě více o to, aby se vyhnul každému nevčasnému výstupu, neboť uznal námitku neznámého, v každé příčině plně oprávněnou a řekl:

„Máte pravdu, pane. Řeknu vám tedy, že především bych si nechtěl vzíti na svědomí, abyste se zapletl do věci, jež by pro vás měla výsledek velice nepříznivý.“

„To jest mou věcí.“

„Ale mou také, neboť nehodlám loviti déle, než hodinu denně.“

„A ostatní čas?“

„Chci veslovati, abych popoháněl běh člunu.“

„Máte tedy na spěch?“

Ilja Brusch se zahryzl ve rty.

„Ať mám či nemám,“ řekl chladněji, „jest tomu tak. A tu uznáte, že přijmouti od vás za těchto podmínek pět set zlatých bylo by hotovou krádeží.“

„Teď, když to vím, nikoli,“ namítl neznámý, nepozbývaje ani dost málo svého neustálého klidu.

„I když bych se nezavazal loviti každého dne více, než hodinu?“ řekl Ilja Brusch. „Toho bych si nikdy nevzal na svědomí. Chci jednati, jak mi libo. Chci býti volný.“

„Budete,“ prohlásil neznámý. „Budete si loviti, kdy vám bude libo, a nikdy jindy. To zvýší ještě zajímavost hry. Ostatně vím dobře, že jste velice obratným rybářem, a že dvě nebo tři šťastná zabrání postačí, aby mi zajistila splátku na summu zaplacenou, i domnívám se, že i takto bude sjednaný obchod pro mne výhodný. Nabízím vám tedy stále ještě pět set zlatých úhrnem za ryby, a tisíc zlatých s náhradou za plavbu.“

„A já nepřijímám nabídky jako dříve.“

„Pak jsem nucen položiti vám opět otázku: Proč?“

Takováto neústupnost byla již přece jen do značné, míry nemístná. Ilja Brusch, ačkoli člověk povahy velice klidné, začal již pozbývati trpělivosti.

„Proč?“ odpověděl živěji. „Tuším, že jsem vám to již řekl. „K tomu ještě dodám, když si toho přejete, že si nepřeji, aby byl někdo v člunu se mnou. Domnívám se, že nikdo nemůže člověku míti za zlé, miluje-li samotu.“

„Ovšem,“ souhlasil neznámý, nemaje se ani dost málo k tomu, aby povstal s lavice, na níž jako by byl přikován. „Ale se mnou jako byste byl sám. Nehnu se ani a ani nehlesnu, budete-li si toho přáti.“

„A což v noci?“ namítl Ilja Brusch, jehož pojímal hněv. „Což myslíte, že se do mé kabiny vejdou dva lidé?“

„Jest v ní dosti místa, že by se tam vešli,“ odpověděl neznámý. „Ostatně tisíc zlatých vyváží vždycky trochu nepohodlí.“

„Nevím, vejdou-li se tam,“ odpověděl Ilja Brusch, stále více se popouzeje, „ale já si toho nepřeji. Nikoli, stokrát nikoli, tisíckrát nikoli. Toť, tuším, jasno.“

„Zcela jasno,“ přisvědčil neznámý.

„Tedy…?“ řekl Ilja Brusch, ukazuje rukou na nábřeží.

Ale zdálo se, že neznámý nechápe tohoto pohybu, ač byl zcela srozumitelný. Vytáhl zatím dýmku z kapsy a důkladně ji nacpával. Takováto chladnokrevnost doháněla Ilju Brusche takořka k zoufalství.

„Mám vás odtud vyhodit?“ vzkřikl, jsa všecek bez sebe.

Neznámý nacpal si zatím dýmku.

„Nejednal byste dobře,“ řekl, aniž se v hlase jeho jevilo dosti málo strachu. „A to z trojího důvodu. První důvod jest ten, že by každý výstup mezi námi měl za následek zakročení policie, čímž bychom byli oba nuceni jíti na policejní komisařství, oznámiti tam svá jména a příjmení a odpovídati na nekonečné množství otázek při výslechu. Přiznávám se, že by mne to nebavilo, a jinak nepřispěla by tato afféra k ukrácení vaší cesty, jehož si patrně přejete.“

Kladl umíněný milovník rybolovu velkou váhu na tento důvod? Bylo-li tomu tak, mohl býti spokojen. Ilja Brusch, umírniv se pojednou, jevil patrnou ochotu vyslechnouti všecky důvody. Výmluvný řečník, zapaluje si dýmku, nepozoroval ostatně účinku, způsobeného jeho slovy.

Chtěl pokračovati ve svých vývodech, ale právě té chvíle vskočila do bárky třetí osoba, již Ilja Brusch, jsa cele zabrán hovorem, neviděl se blížiti. Příchozí měl na sobě uniformu německých četníků. „Pan Ilja Brusch?“ otázal se tento představitel státní moci.

„Ano,“ odpověděl tázaný.

„Předložte mi laskavě své průkazy!“

Vyzvání toto podobalo se kamenu, jenž z čista jasna dopadne doprostřed klidné kaluže. Ilja Brusch byl patrně zdrcen.

„Průkazy?…“ zajíkal se. „Nemám průkazů, leda obálky dopisů a stvrzenky o zaplacení nájemného z domu v Szalce, v němž obývám. Stačí vám to?“

„To nejsou průkazy,“ odpověděl četník nevrle. „Křestní list, průvodní list, dělnická knížka, to jsou průkazy! Máte u sebe něco takového?“

„Nic,“ řekl Ilja Brusch všecek nešťasten.

„To je mrzuté pro vás,“ zamumlal četník, jejž patrně velice mrzelo, že byl nucen přísně zakročiti.

„Pro mne!“ ohražoval se rybář. „Vždyť jsem poctivý člověk, buďte o tom ujištěn!“

„Nepochybuji o tom,“ prohlásil četník.

„A nemusím se nikoho báti. Ostatně jsem dobře znám. Jsem prvním vítězem při posledních rybářských závodech Dunajské jednoty v Sigmarinkách, o nichž podaly zprávy všecky noviny, a také zde dojista najdu lidi, kteří se za mne zaručí.“

„Poohlédneme se po nich, buďte ubezpečen,“ ujišťoval četník. „Prozatím nezbývá mi, než požádati vás, abyste šel se mnou na policejní komisařství, kde se zjistí vaše totožnost.“

„Na policejní komisařství!“ zvolal Ilja Brusch. „Z čeho pak jsem obviněn?“

„Z ničeho,“ vysvětloval četník. „Ale mám rozkaz. Ten rozkaz zní, abych měl bedlivý dozor nad řekou a dovedl na komisařství každého, kdo nebude míti u sebe náležitých průkazů. Jste na řece? Jste. Máte průkazy? Nemáte. Proto musíte se mnou. Po ostatním mi nic není.“

„To jest nepěkné jednání!“ ohrazoval se Ilja Brusch, jenž si div nezoufal.

„Jakáž pomoc!“ řekl klidně četník.

Muž, jenž mermomocí se chtěl účastniti plavby, a jehožto vývody byly z nenadání přerušeny, věnoval této rozmluvě tak bedlivou pozornost, že mu při tom dýmka uhasla. Nyní se mu zdálo, že nadešla vhodná chvíle, aby zakročil.

„Což kdybych se já zaručil za pana Ilju Brusche, nestačilo by to?“ otázal se.

„Přijde na to,“ řekl četník. „Kdo jste vy?“

„Zde jest můj průvodní list,“ odpověděl milovník lovu, podávaje mu rozevřený list.

Četník jej přelétl zrakem, a jeho chování se hned změnilo.

„To jest něco jiného,“ řekl.

Složil pečlivě průkaz a podal jej vlastníkovi. Potom vyskočiv na nábřeží řekl:

„Na shledanou, pánové,“ při čemž pozdravil co nejuctivěji společníka Ilji Brusche.

Tento, jsa stejně zaražen nenadálou touto příhodou, jako neočekávaným jejím rozřešením, sledoval zraky nepřítele, dávajícího se na ústup.

Zatím jeho zachránce, nabíraje nit svých vývodů tam, kde byla přetržena, pokračoval nemilosrdně:

„Druhým důvodem, pane Bruschi, jest, že řeka, z příčin, jež vám snad nejsou známy, jest bedlivě střežena, jak jste se o tom právě nyní přesvědčil. Tento dozor bude ještě přísnější, až doplujete dále, a nejpřísnější, možno-li, až poplujete Srbskem a bulharskými provinciemi císařství otomanského, končinami to velice neklidnými, kde mimo to od 1. července jest prohlášena válka. Domnívám se, že by mohlo na vaší plavbě dojíti k nejedné mrzuté příhodě, a že byste se nehněval, kdybyste v případě potřeby mohl použíti přispění poctivého občana, jenž na štěstí má trochu vlivu.“

Ze tento druhý důvod, jehožto pádnost byla již dříve nejlépe dokázána, nezůstane bez účinku, mohl obratný řečník právem očekávati. Ale že by jím došel tak úplného úspěchu, přece nedoufal. Ilja Brusch, jsa úplně přesvědčen, nepřál si jiného, než ustoupiti. Obtíž spočívala jen v tom, kde vzíti vhodnou záminku k obratu.

„Třetí a poslední důvod,“ pokračoval kandidát plavby, „jest ten, že se na vás v této příčině obracím jménem pana Mikleska, vašeho předsedy. Ježto jste postavil svůj podnik pod patronát Dunajské jednoty, jest to dojista jejím právem, bdíti nad jeho provedením, aby mohla v případě potřeby převzíti záruku za jeho správnost. Když pan Miklesko seznal můj úmysl přidružiti se k vám na této cestě, dal mi k tomu zmocnění takřka úřední. Lituji, že jsem nepředvídal vašeho nepochopitelného odporu, a že jsem odmítl doporučující list, který mi pro vás nabízel.“

Ilja Brusch si oddechl. Mohl-liž najíti lepší záminku, aby mohl nyní svoliti k tomu, co dosud tak rozhodně odpíral?

„To jste měl říci hned!“ zvolal. „Toť ovšem jiná; a nebylo by to hezké ode mne, abych nadále odmítal vaši nabídku.“

„Přijímáte tedy?“

„Přijímám.“

„Dobře!“ řekl milovník rybolovu, došed konečně, po čem toužil, a vytáhl z kapsy několik bankovek. „Zde jest tisíc zlatých!“

„Chcete na ně stvrzenku?“ otázal se Ilja Brusch.

„Neobtěžuje-li vás to?“

Rybář vyndal z kufru inkoust, péro a zápisník, z něhož vytrhl list, načež za dokonávajícího světla denního jal se psáti stvrzenku, kterou zároveň při psaní nahlas četl.

„Potvrzuji příjem tisíce zlatých jakožto úhrnné summy za ryby, nalovené po celé nynější mé cestě, a jakožto plat za dopravu z Ulmu k Černému moři, jež jsem hotově obdržel od pana…“

„Od pana…?“ opakoval tázavě, zdvíhaje péro do výšky.

Passažér Ilji Brusche zapaloval si zrovna dýmku.

„Jägera ve Vídni, Leipzigerstrasse 45,“ odpověděl, vypustiv z úst obláček dýmu.



[2] Tato dvě knížectví byla od té doby již povýšena na království, Rumunsko r. 1881 a Srbsko. r 1882.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.