ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dne 10. října vzcházela zora po deváté od chvíle, kdy loďka nastoupila další plavbu po Dunaji. Za osm předcházejících dní urazila téměř sedm set kilometrů. Blížila se k Ruščuku, kam měla doraziti do večera.

Na loďce nezměnilo se na pohled nic. Byliť na ní, jako dříve, titíž společníci: Sergij Ladko a Karl Dragoch; z prvního stal se opět rybář Ilja Brusch, a ze druhého dobrý pan Jäger.

Ale způsob, jakým onen hrál nyní svou úlohu, ztěžoval značně úlohu druhého. Jsa poháněn horečnou touhou přiblížiti se, co nejdříve k Ruščuku a nepouštěje vesla z ruky dnem ani nocí, opomíjel Sergij Ladko i nejnutnějších opatření. Nejen že odhodil již nadobro brejle, a zapomínaje úplně na břitvu i na barvivo, nebránil nijak změnám, které se na něm jevily od dob jeho uvěznění. Černé jeho vlasy bledly den ode dne, a jeho pravé vousy dosahovaly již značné délky.

Bylo by bývalo zcela přirozené, kdyby byl Karl Dragoch projevil údiv nad takovouto proměnou. Ale ten ani nemukal. Jsa odhodlán vytrvati až do konce na nastoupené cestě, umínil si, že nebude viděti ničeho, čím by mohly povstati nějaké rozpaky.

Té chvíle, kdy se octl tváří v tvář proti Sergiji Ladkovi, byly dřívější domněnky Karla Dragocha značně otřeseny a přesvědčení jeho o vině bývalého jeho spolucestujícího valně ochablo.

Co se sběhlo v Szalce při výslechu komisaře ostřihomského, bylo první příčinou tohoto obratu. Karl Dragoch provedl také vyšetřování o své újmě. Nedávaje se tak snadno uspokojiti jako komisař ostřihomský, vyslýchal dlouho obyvatele městečka a odpovědi, jichž se mu dostalo, uváděly jej značně do rozpaků.

Že jistý Ilja Brusch, jenž vedl ostatně vzorný život, vyvolil si bydliště v Szalce a opustil ji krátce před rybářskými závody v Sigmarinkách, o tom nebylo ani nejmenší pochyby. Byl však Ilja Brusch viděn po těchto závodech, a zejména v noci ze dne 28. na 29, srpna? V této druhé věci svědectví byla velice neurčitá. Nejbližší sousedé domnívali se sice, že se pamatují, jakoby bývali koncem srpna pozorovali světlo v domku rybářově, tehdáž již přes měsíc zavřeném, ale tvrditi se toho neodvažovali. Zprávy tyto, naprosto nejasné a nerozhodné, zvyšovaly ovšem rozpaky policistovy.

Zbývalo vysvětliti ještě třetí věc. Kdo byl ten člověk, jenž s ostřihomským komisařem mluvil v domku, jejž obviněný byl označil? V této příčině nemohl se Dragoch dopátrati ničeho. Protože byl Ilja Brusch v Szalce dosti znám, bylo jisto, že, přišel-li tam opravdu, přišel i odešel za noci, ježto ho nikdo neviděl. Tato záhada, sama sebou již podezřelá, nabývala ještě podezřelejšího rázu, když jistý krčmář oznámil Karlu Dragochovi, že večer, dne 12. září, třicet šest hodin před návštěvou policejního komisaře ostřihomského, ptal se nějaký cizinec po adresse Ilji Brusche. Záhada zamotávala se tím do značné míry. A ještě více se zamotala, když krčmář na důtklivé vyptávání podal popis cizincův, shodující se úplně s podobou, kterou podle pověstí, jež kolovaly mezi lidem, bylo dlužno přikládati náčelníku lupičské roty dunajské.

To všecko vrtalo mozkem Karlu Dragochovi. Cítil v tom všem čertovinu. Vznikla v něm jakás instinktivní, domněnka, že jde o nějaké padoušství, jehožto cíl mu byl neznám, a že obviněný může býti jen jeho obětí.

V této domněnce byl značně utvrzen, když se vrátil do Zemuně a poznal postup vyšetřování. To neučinilo za dvacet dní ani nejmenších pokroků. Žádný spoluvinník nebyl objeven, žádný svědek nepoznal určitě vězně, proti němuž nebylo pořád ještě jiných důkazů kromě toho, že se snažil dodávati si jiné podoby a že měl u sebe podobiznu, na níž bylo napsáno jméno Ladkovo.

Tyto důkazy, kdyby byly bývaly posíleny jinými, byly by měly značnou váhu, ale samy o sobě znamenaly celkem velice málo. Bylo konečně možno, že to přestrojení a ta podobizna měly důvod, kterého by ani nebylo třeba zapírati. V takovémto rozpoložení mysli byl Karl Dragoch zvláště nakloněn k milosrdenství. Proto nemohl potlačiti mocného dojmu, jakým naň působila prostosrdečná důvěra Sergije Ladka za okolností, za nichž by nikdo mu nebyl mohl míti za zlé, kdyby byl nedůvěřoval svému nejdůvěrnějšímu příteli.

Bylo-liž ostatně nemožno srovnati tento cit milosrdenství s povinnostmi jeho povolání, když zaujal opět své místo na loďce? Jmenoval-li se Ilja Brusch opravdu Ladko, a byl-li tento Ladko vskutku zločincem, vypátrá Karl Dragoch tím, že se k němu opět připojí, jeho spoluvinníky. Je-li naopak nevinen, pomůže mu snad přijíti na stopu pravého vinnika a vysvětliti záhadný případ v Szalce.

Tyto úvahy, ač trochu zvláštní, nebyly beze všeho logického podkladu. Ubohé vzezření Sergije Ladka, nadlidská odvaha, kterou dal na jevo při fantastickém svém útěku, a zejména vzpomínka na službu, kterou mu kdysi prokázal, dokonaly ostatní. Karl Dragoch byl zachráněn tímto nešťastníkem, jenž tu těžce oddychoval, ruce maje zkrváceny a vychrtlý obličej zalit potem. Má ho za to uvrhnouti nazpět do vězení? Detektiv se nemohl k tomu odhodlati.

„Pojďte!“ řekl jen v odpověď na radostné zvolání uprchlíkovo, odváděje ho k řece.

Mezi oběma bylo jen málo promluveno za uplynulý týden. Sergij Ladko zpravidla stále mlčel a napínal všechny síly, aby zvýšil co nejvíce rychlost loďky.

Pověděl však, ač nesouvislými větami, jež bylo nutno stále z něho tahati, nevysvětlitelná svá dobrodružství od vtoku Ipoly do Dunaje. Vyprávěl o svém dlouhém uvěznění ve vězení zemuňském po podivnějším ještě zajetí na neznámé lodi. Lhali tedy ti, kdož tvrdili, že ho viděli mezi Budapeští a Zemuní, protože po celé této cestě byl zavřen na této lodi, spoután jsa na rukou i na nohou.

Při tomto vypravování zvracelo se stále více původní mínění Dragochovo. Bezděky pomýšlel na jakýsi vnitřní vztah mezi přepadením a zajetím Ilji Busche a mezi vystoupením neznámého člověka v Szalce, jenž se vydával za Ilju Brusche. Nebylo pochyby, že rybář někomu překážel a že trpí úklady neznámého nepřítele, jehožto popis však hodí se na pravého banditu.

Takto pomalu dospíval Karl Dragoch k pravdě. Nevěda posud nic určitého, cítil aspoň tolik, že den ode dne ochabuje podezření, které kdysi pojal.

Ale nepomýšlel nikterak na to, aby vystoupil z loďky a zahájil nové vyšetřování. Jeho policejní ostrovtip mu říkal, že jest na dobré stopě, a že rybář, ač snad nevinen, jest nějakým způsobem zapleten do historie lupičské roty. Ostatně bylo na řece úplné ticho, a postup, v jakém poslední zločiny byly spáchány, nasvědčoval tomu, že také jejich pachatelé pluli po proudu, aspoň do okolí Zemuně. Bylo tedy velice pravděpodobno, že pluli po proudu za doby, kdy dlel Ilja Brusch v zajetí.

V této věci se Karl Dragoch nemýlil. Ivan Striga blížil se opravdu Černému moři, jsa dvanácte dní napřed před odjezdem bárky ze Zemuně. Ale výhodu tuto ponenáhlu ztrácel a vzdálenost mezi oběma loděmi zmenšovala se postupně, a den ode dne, hodinu od hodiny a minutu od minuty doháněla loďka bez milosti stále více loď, hnána jsouc zuřivým úsilím Sergije Ladka.

Ten měl jediný cíl: Rusčuk; jedinou myšlenku: Natašu. Zanedbával-li opatření, jimiž dříve chránil své incognito, činil tak proto, že na to již naprosto nemyslil. Ostatně, k čemu by to nyní bylo? Po svém uvěznění a útěku nazývati se Iljou Bruschem bylo tak nebezpečno, jako jmenovati se Sergij Ladko. Ani pod tím, ani pod oním jménem nemůže se nyní objeviti v Ruščuku veřejně, aby nebyl ihned zatčen.

Jsa úplně zabrán v utkvělou svou myšlenku, nepohlédl ani po celý ten týden na břehy řeky. Jestliže si povšiml, že plují mimo Bělehrad, rozložený po pahorku, na němž vypíná se královský palác, konak, s předměstím, jímž se prováží veliké množství zboží, stalo se tak jen proto, že Bělehrad značí hranici srbskou, kam nesáhala moc pana Izara Rony. Ale pak nevšímal si již ničeho.

Neviděl ani Smederevo, bývalé hlavní město srbské, proslulé vinicemi, jež se táhnou kolem něho; ani Kostolac, kde se ukazuje sluj, ve které podle legendy svatý Jiří položil tělo draka zabitého jeho rukou; ani Ršavu, za níž teče Dunaj mezi dvěma bývalými tureckými provinciemi, jež se od té doby staly neodvislými královstvími; ani železných vrat, zajímavé to soutěsky, sevřené příkrými stěnami zvýši čtyř set metrů, kde se Dunaj valí a naráží zuřivě na balvany, jimiž jest poseto jeho řečiště, ani Vidin, první větší město bulharské; ani Nikopoli, ani Svišťov, dvé jiných znamenitějších měst, jimiž bylo mu proplouti před Ruščukem.

Držel se raději srbského břehu, domnívaje se, že jest tu spíše v bezpečí, a vskutku až k východu ze Železné brány nebyl nijak znepokojován policií.

Teprve ve Ršavě zastavil člun poříční policie loďku. Sergij Ladko uposlechl, jsa u velikých rozpacích a nevěda, co odpoví na otázky, které mu dají.

Ale neptali se ho na nic. Po několika slovích Karla Dragocha uklonil se náčelník oddílu uctivě a o nějakém výslechu nebylo ani řeči.

Zdálo se, že se lodivod tomu ani nediví, že prostý vídeňský občan má tak mocný vliv na veřejnou moc. Jsa rád, že tak snadno vyvázl z rozpaků, pokládal za zcela přirozenou všemohoucnost, která zakročovala v jeho prospěch, ba jevil místo údivu spíše stále vzrůstající netrpělivost, když rozmluva mezi policistou a jeho passažérem poněkud se protahovala.

Řídíc se rozkazy i pana Izara Rony, zuřícího pro útek jeho vězně, i Karla Dragocha samotného, zvýšila poříční policie značně své úsilí. Lodi plující po Dunaji byly nuceny podrobovati se každé chvíle prohlídce, a mezi těmito dozorčími stanicemi byla Ršava nejdůležitější. Reka jest v těchto místech tak zúžena, že jest tu dozor značně usnadněn, a proto bylo nemožno, aby byla tudy proplula loď, nepodrobivši se důkladné prohlídce.

Karl Dragoch vyptávaje se podřízeného, dověděl se k nemalé své rozmrzelosti, že ani toto zvýšené úsilí nemělo posud výsledku, a že přede dvěma dny byl spáchán nový zločin, značná to krádež, provedená vloupáním, na území rumunském, při vtoku řeky Žirely do Dunaje, téměř právě naproti bulharskému městu Rahově.

Podařilo se tedy lupičské rotě proklouznouti. Protože tato rota brala s sebou nejen zlato a stříbro, ale všecky cenné předměty napořád, byl dojista lup její velikého objemu, a proto bylo naprosto nepochopitelno, že se jim nepřišlo na stopu, když žádná z lodí plujících po Dunaji nemůže uniknouti prohlídce.

A přece bylo tomu tak.

Karl Dragoch žasl nad takovouto obratností. Ale byl tu patrný důkaz, jemuž uvěřiti musil; zločinci sami novými zločiny ukazovali, že plují stále po proudu řeky.

Jediné, co se za těchto okolností dalo dělati, bylo: pospíšiti si. Z místa a z data posledního zločinu bylo lze souditi, že pachatelé jeho byli skoro tři sta kilometrů před nimi. Srovnal-li se čas, za něhož Ilja Brusch byl v zajetí, a jehož jistě lupiči použili k další plavbě, šlo na jevo, že jejich loď pluje asi poloviční rychlostí jejich loďky. Nebylo tedy nemožno dostihnouti jich.

Vydali se tedy hned na další cestu a za prvních hodin ranních dne 6. října přepluli hranice bulharské. Od té chvíle Sergij Ladko, jenž dosud držel se skoro stále pravého břehu, plul nyní co nejvíce při samém břehu rumunském, jehožto bažiny však, táhnoucí se od Lom Palanky zšíři osmi až deseti kilometrů dlouho nedovolí přistávati u břehu.

Jakkoli byl úplně zabrán v myšlenky, zdálo se mu přece od chvíle, kdy se octli ve vodách bulharských, že to na řece není nějak v pořádku. Brázdiloť ji značné množství parních šalup, ba i torpédových a dělových lodí, nesoucích vlajku ottomanskou. Předvídajíc již do jisté míry válku s Ruskem, která nastala za necelý rok potom, začínalo Turecko konati dozor nad Dunajem, jejž ponenáhlu obsazovalo celým loďstvem.

Lodivod pokládal za výhodnější zůstávati dále od tureckých lodí, třeba že se tím mohl octnouti ve spárech úřadů rumunských, doufaje, že by jej u těchto mohl pan Jäger ochrániti, jako byl učinil ve Ršavě.

Ale nenaskytla se příležitost, aby jeho passažér mohl znova osvědčiti mocný svůj vliv; žádná příhoda nerušila již této poslední části cesty, a 10. října, ke čtvrté hodině odpolední, připlula bárka k Ruščuku, jejž bylo lze rozeznati na druhém břehu. Lodivod zamířil doprostřed řeky, načež pustiv po tolika dnech po prvé veslo z ruky, vyhodil hák.

„Co to?“ otázal se Karl Dragoch v úžase.

„Jsem na místě,“ odpověděl úsečně Sergij Ladko.

„Na místě? Vždyť nejsme ještě v Černém moři.“

„Přelhal jsem vás, pane Jägere,“ prohlásil bez okolků Sergij Ladko. „Neměl jsem nikdy v úmyslu plouti až na Černé moře.“

„Aj!“ řekl detektiv, jehožto zájem se náhle probouzel.

„Nikoli. Vyplul jsem v úmyslu, že vystoupím v Ruščuku. Jsme tu.“

„Kde pak myslíte, že jest Ruščuk?“

„Tamto,“ odpověděl lodivod, ukazuje na domy vzdáleného města.

„Proč pak tedy neplujeme až tam?“

„Protože musím vyčkati noci. Jsem pronásledován, stihán. Za dne bych se vydával v nebezpečenství, že budu zatčen při prvním kroku.“

To začínalo býti zajímavé. Bylo tedy podezření, jež Dragoch původně pojal, přece jen odůvodněno?

„Jako v Zemuni,“ zamumlal.

„Ano, jako v Zemuni,“ potvrzoval Sergij Ladko, nevzrušuje se nikterak, „ale z jiných důvodů. Jsem počestným člověkem, pane Jägere.“

„Nepochybuji o tom, pane Bruschi, ačkoli důvody, z nichž se člověk bojí zatčení, jsou zřídka dobré.“

„Moje jsou dobré, pane Jägere,“ prohlásil chladně Sergij Ladko, „Promiňte, že vám jich nesvěřím. Zapřísáhl jsem se, že zachovám své tajemství. A přísaze této dostojím.“

Karl Dragoch přisvědčil posunkem, jímž dával na jevo úplnou lhostejnost. Lodivod mluvil dále:

„Chápu, pane Jägere, že si nepřejete zaplésti se nějak do mých záležitostí. Chcete-li, zajedu s vámi ku břehu rumunskému. Tak vyhnete se nebezpečenstvím, jež mi hrozí.“

„Jak dlouho hodláte pobýti v Ruščuku?“ otázal se Karl Dragoch, neodpovídaje přímo.

„Nevím,“ řekl Sergij Ladko. „Půjde-li všecko, jak si přeji, vrátím se na loďku dříve, než nastane den, a v tomto případě nebudu sám. Bude-li tomu jinak, nevím, co učiním.“

„Půjdu s vámi, kam půjdete vy, pane Bruschi,“ prohlásil bez váhání Karl Dragoch.

„Jak si přejete!“ řekl Sergij Ladko, nepodotýkaje k tomu ani slova.

Když nadcházela noc, chopil se vesla a přiblížil se ku břehu bulharskému. Byla již úplně tma, když přistál, kousek dále po proudu za posledními domy města.

Tíhna veškerou svou bytostí k vytčenému cíli počínal si Sergij Ladko jako náměsíčník. Bezděky konal každý jeho pohyb, co bylo potřebí konati, co by mu bylo bývalo nemožno nekonati. Jsa slep ke všemu, co bylo kolem něho, neviděl, kterak společník jeho zašel do kabiny, jakmile vytáhl kotevní hák na loďku. Vnější svět pozbýval proň skutečnosti. Žil jen svým snům. A jeho sny nesly se k jeho domu, ozářenému sluncem, přes to, že byla vůkol čirá tma, a k Nataše, dlící v tom domě! Kromě Nataši nebylo proň ničeho na světě.

Jakmile loďka přistála, vyskočil z ní, uvázal ji pevně ke břehu a odcházel rychlým krokem.

Karl Dragoch vyšel hned po tom z kabiny. Nemařil tam času. Kdo by byl nyní poznal policistu rázného a řízného policistu v nemotorném tom strýci, podivuhodně to věrné kopii uherského sedláka?

Detektiv vystoupil také na břeh a pospíchaje za lodivodem, vydával se znova na lov.