ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Vystoupiv z bárky zamířil Karl Dragoch ke středu města. Zna Řezno, a proto nebyl na rozpacích, kudy má jíti, když vcházel do tichých ulic s desetipatrovými feudálními věžemi tohoto kdysi hlučného města, jehožto obyvatelstvo kleslo za našich dob co do počtu na dvacet šest tisíc duší.

Karl Dragoch nehodlal si prohlížeti město, jak se domníval Ilja Brusch. Necestoval jakožto tourista. Opodál mostu octl se před dómem, kathedrálou věží dosud nedostavěných, ale pohledl jen zběžně na zajímavý její portál ze sklonku XV. století. Zajisté že nepůjde se obdivovat gotické kapli a špičatě lomenému klášteru v paláci knížat Turn-Taxisů, ani bibliothece, podivuhodné to zajímavosti starého toho kláštera. Nepodívá se ani na „rathaus“, jenž dříve býval sídlem sněmu a dnes jest pouhou radnicí, jejížto sál jest ozdoben starobylými koberci, a kde vrátný ukazuje se značnou chloubou mučírnu s nejrůznějšími mučidly. Nepoužije služeb průvodčího po městě a ušetří tak „trinkgeld“, jak říkají Němci zpropitnému. Neměl toho potřebí, a beze všeho přispění došel na poštovní úřad, kde naň čekalo již několik dopisů došlých do oddělení „poste restante“ pod smluvenými značkami. Karl Dragoch přečetl tyto dopisy nedávaje na sobě znáti nijakého pohnutí, a chystal se odejíti z pošty, ale ve dveřích přistoupil k němu nějaký muž, ve zcela obyčejném oděvu.

Tento muž a Dragoch se znali, neboť tento právě, když příchozí chtěl naň promluviti, zarazil ho posunkem. Tento posunek znamenal patrně: „Zde nikoliv!“ Oba zamířili k blízkému náměstí.

„Proč jsi na mne nečekal na břehu řeky?“ otázal se Karl Dragoch, když se domníval, že ho nemůže nikdo slyšeti.

„Bál jsem se, že bych vás minul,“ zněla odopověď. „A protože jsem věděl, že přijdete jistě na poštu…“

„Nu, jsi zde, a to jest hlavní věcí,“ přerušil ho Karl Dragoch. „Nic nového?“

„Nic.“

„Ani obyčejná krádež v kraji?“

„Ani v kraji, ani kde jinde, ovšem myslím podél Dunaje.“

„Ze které doby máš poslední zprávy?“

„Není tomu ještě ani dvě hodiny, co mne došel telegram z naší ústřední kanceláře v Budapešti. Po celém toku dunajském jest klid.“

Karl Dragoch chvíli přemýšlel, načež řekl.

„Dojdeš mým jménem na hlavní úřad policejní. Oznámíš své jméno, Friedrich Uhlmann, a požádáš, aby tě zpravili hned, jakmile by se jen něco někde šustlo. Pak se odebereš do Vídně.“

„A což naši lidé?“

„Vezmu si je na starost. Uvidím je na další cestě. Heslem jest schůzka ode dneška za týden ve Vídni.“

„Zanecháte tedy horní tok řeky bez dozoru?“ otázal se Uhlmann.

„Místní policie tu stačí,“ odpověděl Dragoch, „a na nejmenší poplach pospíšíme sem. Ostatně po celém toku řeky až do Vídně dosud nepřihodilo se ještě nikdy nic, co by se týkalo nás. Ti chlapíci nejsou tak hloupí, aby pracovali tak daleko od své operační základny.“

„Od operační základny?“ otázal se Uhlmann. „Máte snad nějaké zvláštní zprávy?“

„Mám aspoň domněnku.“

„Jakou to?“

„Jsi příliš zvědav!… Buď tomu jakkoliv, předpovídám ti, že nás čeká práce mezi Vídní a Budapeští.“

„Proč zrovna tam?“

„Protože tam byl spáchán poslední zločin. Víš, jak toho statkáře „zahřívali“, až byl nalezen upálen až po kolena.“

„Z toho by se dalo tím spíše souditi, že napříště vyhlédnou si jiné místo.“

„Proč?“

„Protože si řeknou, že obvod, kde byl spáchán tento zločin, jest dojista bedlivě střežen. Půjdou snad tedy zkoušet štěstí dále. Tak to posud dělali. Nikdy nestalo se nic dvakrát za sebou na témž místě.“

„Uvažovali jako hlupáci, a ty jednáš po jejich příkladě, Bedřichu Uhlmanne,“ odvětil Karl Dragoch. „Právě na jejich hloupost spoléhám. Všecky noviny, jak jsi viděl, přičítaly mi, že uvažuji podobně. Uveřejnilyť vesměs, že opouštím hořejší tok Dunaje, kam prý se, podle mého přesvědčení, zločinci znova neodváží, a odcházím do jižních Uher. Jest zbytečno, abych ti vykládal, že na tom není ani slova pravdy, ale můžeš býti jist, že tyto tendenční zprávy nezůstaly bez účinku na ty, kdož mají o to zájem.“

„Co z toho soudíte?“

„Že nepůjdou do jižních Uher vrhnout se šelmě do tlamy.“

„Dunaj jest dlouhý,“ namítl Uhlmann. „Jest také Srbsko, Rumunsko, Turecko…“

„A což válka?… Tam není pro ně nic. Ostatně uvidíme.“

Karl Dragoch se na chvíli odmlčel, načež se otázal:

„Byly mé rozkazy přesně vykonány?“

„Byly.“

„Byl dozor nad řekou neustálý?“

„Dnem i nocí.“

„A nic podezřelého nebylo zpozorováno?“

„Naprosto nic. Všecky bárky, všecky obchodní lodice mají průkazy v pořádku. Při této příležitosti nemohu se vám nezmíniti o tom, že se na toto opatření obecně reptá. Plavci proti nim protestují, a chcete-li znáti mé mínění, domnívám se, že nikoli neprávem. Lodi nemají nic společného s tím, čeho hledáme. Na vodě nebyl spáchán posud žádný zločin.“

Karl Dragoch svraštil obočí a řekl: „Přikládám velikou důležitost prohlídce bárek i obchodních lodic, ba i nejmenších člunů,“ řekl chladně. „A podotýkám jednou na vždy, že nemiluji poznámek.“

Uhlmann se zakabonil a řekl:

„Dobře.“

Karl Dragoch mluvil dále:

„Nevím ještě, co podniknu. Možná, že se zastavím ve Vídní. Možno, že se odeberu až do Bělehradu. Nevím sám. Protože na tom velice záleží, abychom byli v neustálém styku, podávej mi neustále stručné zprávy na adressu všech našich lidí rozestavených mezi Řeznem a Vídní.“

„Dobře,“ odpovděl Uhlmann. „A já? Kde vás zastihnu?“

„Za týden ve Vídni, jak jsem ti již řekl,“ odpověděl Dragoch.

Zamyslil se na chvíli a dodal:

„Můžeš jíti. Nezapomeň dojíti na hlavní úřad policejní a odjeď pak nejbližším vlakem.“

Uhlmann již odcházel. Karl Dragoch zavolal ho ještě jednou a otázal se:

„Slyšel jsi o jistém Iljovi Bruschi?“

„O rybáři, který se odhodlal plouti po Dunaji s udicí v ruce?“

„Ano. Uvidíš-li mne s ním, dělej, jako bys mne neznal.“

Po té se rozešli. Bedřich Uhlmann odešel směrem k hořejší čtvrti městské, kdežto Karl Dragoch zamířil k hotelu „U zlatého kříže“, kde hodlal poobědvati.

Asi deset hostí, hovořících o tom a onom, sedělo již za stolem, když přisedl. Jedl sice s velikou chutí, ale hovoru se nezúčastnil… Poslouchal jakožto člověk, jenž má ve zvyku všímati si všeho, co se kolem děje. Proto neušlo mu ani, když jeden z hostí otázal se svého souseda:

„Nu, o té lupičské rotě není nic slyšeti?“

„Ani o slavném Bruschi,“ odpověděl druhý. „Čekalo se, že popluje Řeznem, a dosud nebyl jeho příjezd ani ohlášen.“

„Toť zvláštní.“

„Ač-li Brusch a náčelník té roty nejsou jednou a toutéž osobností.“

„Žertujete?“

„Nu, kdož ví?“

Karl Dragoch pozdvihl živě oči. Podruhé již tato domněnka, zjednávající si patrně dosti půdy, zaznívala mu v sluch. Ale pokrčil jen téměř nepozorovatelně rameny a dojedl beze slova. Všecko to jsou žerty. Ostatně tento mluvka měl pěkné zprávy, když ani nevěděl, že Ilja Brusch již připlul do Řezna.

Po obědě vracel se Karl Dragoch k nábřeží. Tam nevstoupil hned na bárku, nýbrž stanul na chvíli na starém kamenném mostě, jenž spojuje Řezno s předměstím, zvaným Stadt am Hof, a zadíval se na řeku, kde se houpalo ještě několik lodí, používajících dokonávajícího světla denního.

Zabrán jsa do tohoto pozorování, ucítil náhle, že něčí ruka spočinula mu na rameni a za ním se ozval známý hlas:

„Zdá se, že vás to zajímá, pane Jägre.“

Karl Dragoch se obrátil a viděl před sebou Ilju Brusche, jenž se naň díval s úsměvem.

„Ano,“ odvětil, „všechen ten ruch na řece jest velice zajímavý. Nemohu se na to vynadívati.“

„Počkejte, pane Jägre,“ řekl Ilja Brusch, „bude vás to ještě více zajímati, až připlujeme k dolnímu toku řeky, kde jsou lodi mnohem hojnější. Uvidíte, až připlujeme k Železné bráně. Znáte ji?“

„Nikoli,“ odpověděl Dragoch.

„To stojí za podívanou!“ prohlásil Ilja Brusch. „Jako není na světě krásnější řeky nad Dunaj, není po celém toku dunajském krásnějšího místa nad Železnou bránu.“

Zatím setmělo se úplně. Veliké hodinky Ilji Brusche ukazovaly devět hodin.

„Byl jsem dole v bárce, když jsem vás zahlédl na mostě,“ řekl. „Přišel jsem pro vás, abych vám připomněl, že zítra ráno odplujeme velice záhy, a že tedy uděláme dobře, půjdeme-li spát.“

„Jdu s vámi, pane Bruschi,“ souhlasil Karl Dragoch.

Oba scházeli na břeh. Když obcházeli konec mostu, řekl passažér:

„A což prodej našich ryb, pane Bruschi? Jste spokojen?“

„Rcete nadšen, pane Jägre! Mám vám odevzdati neméně než čtyřicet jeden zlatý.“

„Což činí již šedesát osm s dvaceti sedmi, již dříve strženými. A teprve jsme v Řezně!… Nezdá se mi, že jsem špatně pochodil, pane Bruschi.“

„Také bych to myslil,“ uznával rybář.

Za čtvrt hodiny oba spali vedle sebe, a když slunce vycházelo, byla loďka již vzdálena pět kilometrů od Řezna.

Před tímto městem poskytují oba břehy dunajské zcela rozdílnou podívanou. Na pravo táhnou se do nedozírna úrodné pláně, bohaté a úrodné nivy, kde jest hojně statků a vsí, kdežto na levo stojí husté lesy a strmí pahorky, jež splývají se Šumavou.

Při plavbě mohli pan Jäger i Ilja Brusch pozorovati nad městečkem Donaustaufem letní palác knížat Turn-Taxisů a starý biskupský zámek řezenský, za ním pak na Salvatorbergu Walhallu, „sídlo blažených“, jakési Parthenon, zabloudilé pod nebe bavorské, jež není nikterak Parthenonem attickým a jež bylo zbudováno králem Ludvíkem. Uvnitř jest museum, kde jsou poprsí hrdinů germánských, kteréžto museum zasluhuje méně obdivu, než krásné disposice architektonické zevnějšku. Nevyrovná-li se Walhalla Parthenonu athénskému, vyniká přec nad to, jímž Skotové ozdobili jeden z pahorkův Edinburských.

Jest dlouhá cesta z Řezna do Vídně, sledujeme-li bludiště dunajská. Ale na této vodní dráze, měřící skoro čtyři sta sedmdesát pět kilometrů, jsou vzácná města většího významu. Můžeme se zmíniti jen o Straubingu, zemědělském to skladišti Bavorska, kde bárka stanula večer dne 18. srpna, Pasov, kam doplula 20., a Linec, který minula dne 21. srpna. Kromě těchto měst, z nichž obě poslední mají jakýsi význam strategický, z nichžto však žádné nedosahuje počtu 20.000 duší, jsou tam jen nepatrné osady.

Není-li tam děl rukou lidských, má aspoň turista před sebou pro zahnání dlouhé chvíle stále se měnící podívanou na břehy velké řeky. Za Staubingem, kde dosahuje již šíře čtyř set metrů, Dunaj stále se úží, a první výběžky Alp Rhetských pozdvihují poněkud pravý břeh.

V Pasově, zbudovaném na stoku tří řek, Dunaje, Innu a Ilsy, z nichž dvě první počítají se mezi největší řeky evropsky, opouštíme půdu německou, a týž pravý břeh stává se rakouským hned za městem, kdežto levý břeh začíná tvořiti část říše habsburské teprve o několik kilometrů níže, při vtoku říčky Dadelsbachu. V těchto místech mění se řečiště v úzké údolí zšíří asi čtyř set metrů, jímž řeka teče až k Vídni, hned se rozšiřujíc, takže dopouští tvoření celých jezer, prostoupených ostrovy a ostrůvky, hned zase svírajíc ještě více své stěny, mezi nimiž hučí prudké vody.

Zdálo se, že Ilja Brusch nejeví zájmu o toto neustálé střídání podívané, stále se měnící a stále nádherné, a že jest neustále zaujat usilovným poháněním loďky. Ostatně by byla stačila na omluvu jeho netečnosti k této podívané bedlivost, s jakou se musil věnovati řízení loďky. Kromě potíží působených písčinami, kteréžto potíže nejsou při plavbě po Dunaji ničím neobyčejným, bylo mu překonávati ještě mnohem vážnější. Na několik kilometrů před Pasovem musil zápoliti s peřeji wilshofenskými, pak, o sto padesát kilometrů dále, trochu níže od Greinu, jednoho to z nejchatrnějších měst Horních Rakous, octl se ve strašlivých vírech (zvaných „Strudel“ a „Wirbel“).

V těchto místech stává se údolí úzkou průlinou, omezenou divokými stěnami, mezi nimiž se valí peřeje vodní. Za dřívějších dob byla tu plavba pro četná úskalí velice nebezpečná, a nezřídka utrpěly tu lodi veliké škody. Za dnešní doby jest nebezpečí značně menší. Bylyť tu podkopy odklizeny nejnebezpečnější skály, jež se kupily od břehu ku břehu. Peřeje pozbyly své prudkosti, víry neuchvacují již lodí s dřívější silou, a nehody jsou nyní již mnohem řidší. Ale přece jest potřebí veliké opatrnosti i pro velké obchodní lodi i pro malé loďky. To vše nemátlo nikterak Ilju Brusche. Proplouval úžinami mezi mělčinami, vyhýbal se mělčinám a překonával peřeje i víry s obdivuhodnou obratností. Této obratnosti se ovšem Karl Dragoch obdivoval, nemenší však úžas budila v něm okolnost, že prostý rybář zná tak důkladně Dunaj a všecky jeho zrádné nástrahy.

A jako se Karl Dragoch obdivoval Iljovi Bruschi, bylo tomu rovněž i naopak. Rybář obdivoval se zase, nechápaje toho nikterak, rozsáhlosti styků s lidmi, jež měl jeho passažér. Nechť bylo zvoleno sebe menší místo k nočnímu odpočinku, stávalo se jen zřídka, že tam pan Jäger neměl nijakého známého. Sotva že byla bárka vyvázána, vyskočil vždy na břeh a za chvíli mluvil s nějakým člověkem nebo s dvěma. Ostatně nikdy se nedával do dlouhých hovorů. Promluvili spolu vždy jen několik slov, načež se hned rozcházeli; pan Jäger vstupoval na bárku, kdežto cizinci se vzdalovali od nábřeží.

Konečně se Ilja Brusch nezdržel, aby se jednoho dne neoptal:

„Vy máte přátele pomalu všude, pane Jägre, není-liž pravda?“

„Zajisté, pane Bruschi,“ odpověděl Karl Dragoch. „To je tím, že jsem často přišel do těchto končin.“

„Jakožto turista, pane Jägre?“

„Nikoli, pane Bruschi, jakožto turista ne. Tenkrát jsem cestoval pro obchodní závod v Budapešti, a při tomto zaměstnání nejen člověk pozná kraj, ale naváže též četné styky, jak vám známo.“ To byly jediné příhody — lze-li to nazývati příhodami — jež se udály při plavbě od 18. do 24. srpna. Tohoto dne, po noci strávené u břehu daleko ode všech osad, za městečkem Tullnem, vydal se Ilja Brusch na cestu před svítáním, jak měl ve zvyku. Tento den měl býti zcela rozdílný od předešlých. Večer totiž měli doraziti do Vídně, a proto poprvé za týden chystal se Ilja Brusch k lovu, aby nezklamal obdivovatele, kterých mohl čekati hojně v říšském hlavním městě, kde napřed ohlásil svůj příchod sterými hlasy veřejného tisku.

Ostatně nebylo-liž záhodno, aby konečně také jednou pomyslil na zájem páně Jägrův, který velice zanedbával v uplynulém tém dni usilovné plavby? Ačkoliv si pan Jäger nestěžoval, jak se k tomu byl zavázal, nemohl býti spokojen, to Ilja Brusch chápal, a proto, aby mu aspoň nějaké náhrady mohl poskytnouti, zařídil plavbu tak, aby tohoto posledního dne nezbývalo mu uraziti více než asi třicet kilometrů. Takto mohl se dostati i při zmírněné rychlosti do Vídně včas, aby mohl zpeněžiti nalovené ryby.

Ve chvíli, kdy Karl Dragoch vyšel z kabiny, byl již lov hojný, ale rybář se tím nespokojil. Kolem jedenácté hodiny vytáhl dvacetiliberní štiku. Byl to královský exemplář, o němž dalo se s jistotou předvídati, že se mu dostane zaslouženého ocenění znalců vídeňských.

Povzbuzen jsa tímto úspěchem chtěl Ilja Brusch zkusiti štěstí ještě jednou, čímž vsak velice pochybil, jak hned uvidíme.

Jak si při tom počínal? Nebyl by toho dovedl vysvětliti. Jisto jest, že tentokrát, ač byl vždy tak obratný, měl nešťastnou ruku. Buď z okamžité roztržitosti, či z jiné příčiny byla udice špatně vržena, a háček při odrazu zaryl se mu prudce do tváře, kde mu způsobil krvavou rýhu. Ilja Brusch vzkřikl bolestí.

Rozryv mu tvář posunoval se háček dále, zachytil brejle s velikými černými skly, jež rybář nosil dnem i nocí, a ty, vyletnuvše do výše jako pírko, opisovaly smělé křivky, vznášejíce se několik centimetrů nad hladinou vodní.

Potlačuje výkřik nevole ohlédl se Ilja Brusch po panu Jägerovi zrakem, v němž zračil se neklid, a rychle přitáhnuv k sobě spadlé brejle, nasadil si je na náležité místo. Nyní si patrně oddechl.

Příhoda tato potrvala jen několik minut, ale těchto několik minut postačilo Karlu Dragochovi, aby zjistil, že jeho hostitel má krásně modré oči, jejichžto živý pohled nesvědčil nikterak o chorobném zraku.

Detektiv nemohl jinak, než uvažovati o této zvláštnosti, jakož vůbec bylo jeho zvykem uvažovati o všech věcech, jež poutaly jeho pozornost, a jeho úvahy skončily se teprve, když modré oči zmizely opět za černou záštitou, která je obyčejně zakrývala.

Netřeba podotýkati, že Ilja Brusch nelovil již toho dne. Obvázav své poranění, spíše bolestné než těžké, uložil pečlivě své náčiní, a loďka plula sama po proudu; pak nastala chvíle snídaní.

Chvíli před tím minuli patu Lysé hory (Kahlenberga), vrchu vysokého tři sta padesát metrů, jehožto vrchol ční nad Vídní. Čím dále jeli, tím více zvěstoval ruch na březích blízkost velikého města. Nejprve bylo viděti villy, stojící za sebou ve vzdálenostech stále se zmenšujících. Pak jevily se komíny tovární, chrlící k nebi mračno dýmu. Brzy spatřili Ilja Brusch a jeho společník několik fiakrů, neklamnou to známku blízkého velkoměsta.

Za prvních hodin odpoledních minula bárka Nussdorf, místo, kde se zastavují parníky a kde vypouštějí vodu. Nepatrná lodice rybářova byla v této příčině velice skromná. Ostatně nebylo na ní, jako na parnících, cestujících, kteří by si byli přáli, aby byli dopraveni průplavem až do středu města.

Maje úplnou volnost plul Ilja Brusch velikým ramenem dunajským. Před čtvrtou hodinou stanul u břehu a ovázal lano loďky kolem jednoho ze stromů Prateru, nádherné to promenády, která jest Vídni tím, čím jest Boulogneský les Paříži.

„Co pak máte na očích, pane Bruschi?“ otázal se té chvíle Karl Dragoch, jenž od příhody s brejlemi mnoho nemluvil.

Ilja Brusch ustal od práce a obrátil se k svému passažéru.

„Na očích?“ optal se tento váhavým tónem.

„Ano, na očích,“ řekl pan Jäger. „Přece nenosíte ty černé brejle ze záliby?“

„Oh,“ řekl Ilja Brusch, „mé brejle!… Mám slabý zrak, a světlo mi škodí.“

Slabý zrak?… S takovýmahle očima!…

Podav toto vysvětlení uvázal Ilja Brusch bárku. Jeho passažér prohlížel naň při tom zamyšlen.