Zlatý fond > Diela > Lodivod dunajský


E-mail (povinné):

Jules Verne:
Lodivod dunajský

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Dušan Kroliak, Tibor Várnagy.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 13 čitateľov

XVII. Únos lodivoda

Loďka letěla po vodě. Vzrušen, rozčilen a zmítaje se hněvem máchal veslem zuřivěji, než kdy jindy. Jeho mocná touha překonávala všecky potřeby tělesné; sotva že si každé noci dopřál chvíle odpočinku. Tu klesal únavou v tvrdý spánek, z něhož protrhoval se náhle po dvou hodinách, jako by probuzen úderem zvonu, aby se opět pustil do hrozné své práce.

Jsa svědkem tohoto neúnavného stíhání, divil se Karl Dragoch, že lidské tělo tolik vydrží. Byl to člověk, jenž poskytoval mu té obdivuhodné podívané, ale člověk, jenž čerpal nadlidskou sílu z nejstrašlivějšího zoufalství.

Nechtěje nešťastného lodivoda sebe méně zdržovati v úsilné práci, neodvažoval se detektiv ani promluviti. Všecko, co si měli říci, pověděli si pří odjezdu z Ruščuku. Dalť Dragoch lodivodovi všecka potřebná vysvětlení, sotva že se loďka octla v proudu. Především mu svěřil, kdo jest. Pak mu několika slovy objasnil, proč podnikl tuto cestu a že stíhá rotu lupičů dunajských, kteréž obecné domnění přikládá za náčelníka jistého Ladka z Ruščuku.

Lodivod vyslechl tyto zprávy roztržitě, jevě horečnou nedočkavost. Co mu záleželo na tom všem? Měl jen jedinou myšlenku, jediný cíl, jedinou naději: Natašu!

Jeho pozornost byla vzbuzena teprve ve chvíli, kdy Karl Dragoch začal mluviti o mladé ženě, a když vyprávěl, kterak se z úst Tyčových dověděl, že Nataša pluje po proudu řeky, jsouc uvězněna na lodi, jíž velí náčelník lupičů, jehož skutečné jméno není Ladko, nýbrž Striga.

Uslyšev toto jméno Sergij Ladko v pravém slova smyslu zařval.

„Striga!“ zvolal, a křečovitě zaťatá jeho pěst sevřela mocně veslo.

Více se již neptal. Od té chvíle hnal se jen dále bez ustání, bez oddechu, s obočím svraštěným, s očima vytřeštěnýma, tíhna vší svou duší vpřed, za cílem. Byl v hloubi srdce přesvědčen, že cíle toho dojde. Proč? Toho by nebyl dovedl říci. Byl tím zkrátka jist. Loď, na níž byla Nataša uvězněna, poznal by na první pohled, třeba byla mezi tisíci jiných lodí. Jak? Toho nevěděl. Ale uvidí, jak. O tom nebylo pochyby. Nyní si vysvětloval, proč se mu zdálo, že zná žalářníka, jenž mu přinášel jídlo za prvního jeho uvěznění, a proč hlasy, které tam slyšel, byly mu tak povědomé. Žalářníkem oním byl Tyča. Hlasy byly Strigův a Natašin. A výkřik, jenž k němu zazněl oné noci, byl výkřik Nataši, volající nadarmo o pomoc. Že se tenkráte nezastavil! Co lítosti a výčitek by si byl ušetřil!

Ve chvíli útěku sotva že pohlédl v noční tmě za tmavými obrysy plujícího vězení, v němž opouštěl, nevěda o tom, tu, která byla tak drahá jeho srdci. Stalo se však; vše zmařeno není. Nebyloť možno, aby minul tuto loď a tajný hlas v jeho nitru aby ho o tom neuvědomil.

Ve skutečnosti byla naděje Sergije Ladka oprávněnější, než by se snad někdo domníval. Mohlť se sotva zmýliti při skrovném počtu obchodních lodí, brázdících v těchto končinách Dunaj. Jejich počet, jenž od Ršavy stále se zmenšoval, za Ruščukem byl již jen nepatrný, a poslední z nich zůstávaly v Silistrii. Za tímto městem, které bárka minula za dvacet čtyři hodiny, zůstaly jen dvě lodi na řece, kde ovládaly nyní skoro výhradně parolodi. Nabýváť Dunaj naproti Ruščuku nesmírných rozměrů. Rozšiřuje se po levém břehu v nepřehledné bažiny, tak že řečiště tu dosahuje šíře dvou mil. Dále po proudu jest ještě širší, a mezi Silistrii a Brailou dosahuje místy Šíře až dvaceti kilometrů. Tyto spousty vod jsou pravým mořem, jež není ani bez bouří a vlnobití, a tu ovšem není divu, že ploché obchodní lodi, jež nemohou příliš vzdorovati vzdutým vlnám, nerady se sem odvažují.

Bylo tedy velikým Štěstím pro Sergije Ladka, že bylo krásně. V lodičce tak nepatrné a málo způsobilé ku plavbě námořské byl by býval nucen, kdyby se byl vítr jen trochu vzbouřil, uchýliti se do některého pobřežního záhybu.

Karl Dragoch, jenž se sice z plna srdce zajímal o osud svého společníka, ale měl na očích ještě jiný cíl, byl velice zaražen při pohledu na ponurou tuto vodní poušť. Nepodal mu snad Tyča nepravdivé zprávy? Vida, že loď za lodí se zastavuje, obával se, že snad Striga byl také nucen učiniti po jejich příkladu. Znepokojení jeho vzrostlo do té míry, že se konečně svěřil Sergiji Ladkovi.

„Může-liž obchodní loď doplouti moře?“ otázal se.

„Ano,“ odpověděl lodivod. „Stává se to zřídka, ale stává se to.“

„Vedl jste tam již také lodi?“

„Nejednou.“

„Kterak pak tam vyloží náklad?“

„Zajíždějí do malých zátok za ústími, kam přijíždějí parolodi pro náklad.“

„Pravíte: za ústími. Jest jich tedy více?“

„Jsou dvě hlavní ramena,“ odvětil Sergij Ladko. „Jedno, na sever, kilijské; druhé, jižní, sulinské. Toto jest důležitější.“

„Nebudeme tedy nyní na rozpacích, kterým se máme dáti?“ otázal se Karl Dragoch.

„Nikoli,“ tvrdil lodivod. „Lidé, kteří se skrývají, neplují Sulinou. Poplujeme severním ramenem.“

Karl Dragoch spokojil se jen napolo touto odpovědí. Zatím co poplují jedním směrem, lupiči jim mohli uniknouti druhým. Co však počíti jiného v tomto případě, než spolehnouti na náhodu, nebylo-li lze stříci najednou všecka ústí řeky? Jako by byl vytušil jeho myšlenky, doplnil Sergij Ladko svůj výklad tímto uspokojivým způsobem:

„Ostatně za ústím kilijským jest zátoka, ve které může obchodní loď přeložiti zboží na paroloď. Ústím sulinským naproti tomu musila by skládati v přístave tohoto jména, který jest u samého moře. Rameno Svatojiřské, které teče jižněji, jest stěží splavné, ač jest co do šíře nejznamenitějším. Není tedy potřebí obávati se omylu.“

Ráno dne 14. října, čtvrtého dne po odjezdu z Ruščuku, veplula posléze loďka do delty dunajské. Nechávajíc na pravo ramene sulinské, veplula přímo do ramene kilijského. O polednach pluli mimo Ismail, poslední to důležitější město, jež se vyskytuje v těchto končinách. Nazejtří za prvních hodin ranních vplují do Černého moře.

Dostihnou-liž do té doby loď Strigovu? Nic je neopravňovalo k této naději. Od chvíle, kdy se vzdálili od hlavního ramene, byla řeka nadobro prázdná. Kamkoli se obrátil zrak, nikde ani památky po plachtě, ani po obláčku kouře. Karl Dragoch zmítal se nepokojem.

Sergij Ladko, byl-li také znepokojen, nedával toho nijak na jevo. Jsa stále skloněn nad veslem, hnal bez únavy loďku vpřed, pluje pozorně úzkým průlivem mezi nízkými a bažinatými břehy, které mohl rozeznati jen tak zkušený lodník, jakým byl on.

Jeho vytrvalá námaha měla dojíti odměny. Odpoledne téhož dne, k páté hodině, objevila se konečně obchodní loď, zakotvená ve vzdálenosti asi dvanácti kilometrů za pevností kilijskou. Sergij Ladko přestal veslovati a chopiv se dalekohledu, pozoroval bedlivě tuto loď.

„Toť on!“ řekl tlumeným hlasem, odkládaje přístroj.

„Víte to jistě?“

„Zcela jistě,“ tvrdil Sergij Ladko. „Poznal jsem Jakkela Sema, obratného lodivoda ruščuského, člověka zcela oddaného Strigovi, jehožto loď dojista řídí.“

„Co teď počneme?“ otázal se Karl Dragoch.

Sergij Ladko hned neodpověděl. Přemítal. Detektiv řekl dále:

„Vrátíme se do Kilie a, bude-li potřebí, až do Ismailu. Tam si opatříme pomoc.“

Lodivod zavrtěl rozhodně hlavou.

„Plavba nazpět do Ismailu, proti proudu, nebo jen do Kilie, trvala by dlouho. Loď by získala značného času a na moři bychom jí už nenašli. Nikoli, zůstaňme zde a počkejme do noci. Mám něco na mysli. Nepodaří-li se mi, co zamýšlím, budeme následovati loď z povzdálí, a až seznáme, kde zastaví, poplujeme o pomoc do Suliny.“

O osmé hodině, za úplné již tmy, doplul Sergij Ladko s loďkou až na dvě stě metrů k lodi. Tam zakotvil. Potom, nevysvětliv Karlu Dragochovi ani slůvkem, co počíná, svlekl se ze šatů a vrhl se do řeky.

Rozrážeje vodu mohutnou paží zamířil přímo k lodi, jejížto obrysy jevily se neurčitě v nočním temnu. Minuv ji v takové vzdálenosti, aby ho nikdo nespatřil, plul nazpět a rozrážeje vlny dosti silného proudu, chytil se širokého kormidliště. Naslouchal. Téměř úplně jsa tlumen šumotem vody omývající boky lodi, zazníval až k němu jakýs popěvek. Nad jeho hlavou si někdo polohlasně prozpěvoval. Drže se křečovitě rukama i nohama kluzkého povrchu dřeva, vyšplhal se Sergij Ladko pomalu až k hořejší části kormidliště a poznal Jakkela Sema.

Na lodi bylo ticho. Ani hlásek neozýval se z přístenku, kam se patrně Ivan Striga uchýlil. Muži na lodi, počtem pěti, hovořili klidně, jsouce nataženi vpředu paluby. Hlasy jejich splývaly v neurčitém šumotu. Vzadu byl jen Jakkel Semo. Vystoupiv nad přístěnek usedl na rumpál kormidla a nechával se kolébati nočním tichem, popěvuje si oblíbenou písničku.

Zpěv pojednou ustal. Dvé železných paží sevřelo mocně hrdlo zpěváka, jenž propadl kormidlem a houpal se sem tam. Byl mrtev? Ruce i nohy se mu klátily, a bezvládné tělo viselo v těsné mezeře.

Sergij Ladko vyprostil jej z tohoto skřipce a popadl jej za pás, načež uvolňuje postupně tlak koleny na kormidlo, spouštěl se pomalu dolů a ponořil se tise do vody.

Nikdo na lodi netušil tohoto útoku. Ivan Striga nevyšel posud z přístenku. Vpředu pokračovalo pět mužův v klidném hovoru.

Zatím plul Sergij Ladko k loďce. Návrat byl obtížnější, než cesta k lodi. Nejen že mu nyní bylo plouti proti proudu, nesl také tělo Jakkela Sema. Ten nebyl snad mrtev, ale zdrávo mu nebylo. Ani chlad vody ho neprobouzel k vědomí; ani sebou nepohnul. Sergij Ladko obával se již, že stiskl trochu více, než bylo potřebí.

Kdežo dříve postačilo pět minut, aby se dostal z bárky na loď, bylo nyní potřebí celé půlhodiny, aby vykonal tutéž cestu opačným směrem. A ještě mohl lodivod mluviti o štěstí, že po tmě nezabloudil.

„Pomozte mi,“ řekl Karlu Dragochovi, chytaje se konečně loďky. „Zde jest prozatím jeden.“

S přispěním lodivodovým byl Jakkel Semo nadzdvižen přes okraj a položen do loďky.

„Jest mrtev?“ otázal se Sergij Ladko.

Karl Dragoch nahnul se k zajatci a řekl:

„Nikoli. Dýše.“

Sergij Ladko oddechl si s uspokojením a chápaje se hned vesla, jal se veslovati proti proudu.

„Nyní jej svažte a hodné pevně,“ řekl, vesluje stále, „nechcete-li, aby se vám špatně odměnil, až vás vysadím na břeh.“

„Rozejdeme se tedy?“ otázal se Karl Dragoch.

„Ano,“ odpověděl Sergij Ladko. „Až vystoupíte z loďky, vrátím se k lodi a zítra to nějak zařídím, abych se dostal na loď.“

„Za bílého dne?“

„Ano, za bílého dne. Mám plán. Buďte bez starosti, aspoň nějaký čas nebudu v nebezpečenství. Později, až budeme blíže Černého moře, nevím, jak všecko dopadne. Ale spoléhám na vás v této chvíli, kterou se vynasnažím oddáliti co nejvíce.“

„Na mne? Co mohu v té příčině vykonati!“

„Přivésti mi posilu.“

„Postarám se o ni, buďte jist,“ ujišťoval ho vřele Karl Dragoch.

„Nepochybuji o tom, ale budete míti s tím patrně značné obtíže. Uděláte, seč budete. Nezapomínejte, že loď odpluje zítra v poledne, a že, nezdrží-li ji nic, dopluje na moře ke čtvrté hodině. Tím se řiďte.“

„Proč nezůstanete se mnou?“ otázal se Karl Dragoch, strachuje se o život svého společníka.

„Protože byste se mohl opozditi, a Striga by zatím získal času a zmizel. Nesmí doplouti moře. A nedopluje ho, ani kdybyste mi přišel pozdě na pomoc. Ale v tomto případě jest pravděpodobnou že budu již mrtev.“

Tón řeči lodivodovy nestrpěl odmluvy. Poznávaje, že ho nic neodvrátí od jeho úmyslu, upustil Karl Dragoch od dalších domluv. Bárka byla tedy dopravena ke břehu a Jakkel Semo, stále ještě ve mdlobách, byl položen na zem.

Sergij Ladko bez prodlení odplul. Bárka zmizela v noční tmě.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.