ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Tak zněl dopis zaslaný vládě Spojených států, dodaný nikoli poštou, nýbrž přímo na policejním ředitelství. Člověka, jenž jej tam donesl v noci ze dne 13. na 14. července, nikdo nespatřil.

A přece přecházelo od západu do východu slunce před policejním úřadem veliké množství nedočkavců. Ovšem, jak mohl kdo viděti doručitele toho listu — a možná zároveň jeho pisatele — který se plížil podle chodníku a hodil jej do schránky?… Byla tma, té noci byl právě nový měsíc. Nebylo viděti se strany ulice na druhou.

Pravil jsem, že snímek toho dopisu byl otištěn v novinách, jimž jej úřady oznámily co nejdříve. Nesmíme si představovati, že dojem, jejž způsobil, by býval vyzněl ihned následovně:

„Někdo dělá špatné vtipy.“

Nikoli, dojem ten byl týž, který jsem měl já, když mne před pěti nedělemi došel dopis z Great-Eyry. Měl jsem jej stále takový? Nepozměnil se trochu uvažováním?… Nepociťoval jsem ho teď tak silně a v pravdě nevěděl jsem ani, co si mysliti.

Dojmu takového neměli ani ve Washingtoně ani kde jinde ve Spojených státech. Bylo to vůbec přirozeno. Proto též, kdyby by] i někdo tvrdil, že dopisu nelze vykládati vážně, byla by veliká většina ihned odpověděla:

„Nikoli, od člověka, který by chtěl míti lidi za blázny, nepochází! Pisatel jeho jest jistě vynálezcem nepostižitelného stroje!“

O té věci nebylo tudíž, jak se zdálo, pochybnosti vzhledem k napjatému stavu duševnímu, jenž byl dosti pochopitelný. Všecky ty podivné události, k nimž nebylo klíče, se zřejmě vysvětlily.

Vysvětlení to bylo následující:

Vynálezce zmizel na nějakou dobu a zjevuje se znovu… Nezhynul tedy nějakou nehodou, ale uchýlil se na místo, kde ho policie nemohla nalézti… Tam napsal dopis jako odpověď na nabídky vlády. Ale místo aby jej odevzdal někde na poštu, odkudž by byl zaslán dle adresy, dostavil se do hlavního města Spojených států a odevzdal jej sám na policejním ředitelství, jakž to z úřední poznámky bylo patrno.

Spoléhal tudíž ten člověk, že tento nový důkaz o jeho bytí způsobí v obou světech jakýsi rozruch, a nezklamal se. Toho dne milliony čtenářů, kteří pozorně četli své noviny, nechtěli, jak se říká, „věřiti vlastním očím“, když to četli.

Dopis, jejž jsem stále prohlížel, psán byl rukou těžkopádnou. Grafolog^[26] by byl rozeznal v těch řádcích známky povahy prudké, charakteru ne příliš laskavého.

Tu jsem bezděčně vykřikl — Gradová toho šťastnou náhodou nezaslechla. Jak se to stalo, že jsem nepoznal dříve podobnosti písma tohoto dopisu s písmem dopisu, jenž mne došel z Morgantonu?…

Nebyla-liž kromě toho — což byla shoda ještě znamenitější — začáteční veliká písmena, která byla podpisem prvého dopisu, zároveň začátečními písmeny těch dvou slov: Pán Světa?… A kde byl ten dopis psán?… Na palubě Epouvanty… Tak se jmenoval ten stroj, jehož bylo trojím způsobem možno užiti a jejž řídil ten záhadný kapitán!…

Tedy řádky ty byly psány toutéž rukou, jako řádky prvého dopisu, které mi vyhrožovaly, kdybych se pokusil opětovati výstup na Great-Eyry!…

Vstal jsem, vyndal jsem z psacího stolu dopis ze dne 13. června a srovnal jsem jej se snímkem v novinách. Nebylo lze býti na rozpacích! Byl to týž rukopis!

Dal jsem se do uvažování, snažil jsem se vystihnouti význam shody, která byla známa pouze mně, té totožnosti písma v obou dopisech, jež nemohl nikdo jiný psáti nežli velitel té Epouvanty,^[27] jejíž strašné jméno tak vhodně bylo voleno.

Pak jsem se ptal, zdali bych se na základě této shody nemohl dáti do pátrání za okolností méně neurčitých. Bylo by lze uvésti naše policisty na stopu určitější, jež by je dovedla k cíli?… V jakém poměru však byly k sobě Epouvanta a Great-Eyry? Jak souvisely zjevy v Modrých horách s objevováním tohoto báječného stroje, které vzbuzovalo úžas nemenší?

Učinil jsem, co mi kázala povinnost, a odebral jsem se s dopisem v kapse na policejní ředitelství.

Ptal jsem se, zdali jest pan Ward v kanceláři. Když jsem se dověděl, že ano, hnal jsem se k jeho dveřím, zaklepal jsem možná o něco silněji než se patřilo a uslyšev: „Vejděte!“, pospíchal jsem udýchán k psacímu stolu.

Pan Ward měl před sebou ležeti právě dopis v novinách uveřejněný, ale nikoli snímek, nýbrž originál sám, jenž byl vhozen do schránky policejního ředitelství.

„Máte nové zprávy, Strocku?“

„Posuďte sám, pane Warde!“

Vyndal jsem z kapsy dopis podepsaný začátečními písmeny.

Pan Ward jej vzal do ruky, podíval se na přední stranu a než se dal do čtení, pravil:

„Jaký jest to dopis?“

„Jest to od jakéhosi P. S., jak uvidíte.“

„A kde byl dán na poštu?“

„V Morgantonu v Severní Karolině.“

„Kdy jste jej dostal?“

„Dne 13. června… jest tomu asi měsíc.“

„Co jste si o tom nejprve myslil?“

„Že jej psal někdo, kdo si chtěl ztropiti žert.“

„A dnes… Strocku?“

„Dnes si o tom myslím totéž, co si vy, pane Warde, zajisté mysliti budete, až vám bude obsah znám.“

Můj představený vzal opět dopis a přečetl jej do poslední řádky.

„Místo podpisu jsou dvě začáteční písmena.“ podotkl.

„Ano, pane Warde, a ta začáteční písmena jsou slov ,Pán světa‘ na snímku.“

„Tu jest jeho originál,“ odpověděl pan Ward vstávaje.

„Jest patrno,“ poznamenal jsem, „že oba dopisy psány jsou touž rukou.“

„Ano, touž rukou, Strocku.“

„Vidíte, pane Warde, čím se mi vyhrožuje pro případ, že bych se chtěl po druhé pokusiti dostati se do Great-Eyry.“

„Ano… hrozí vám smrtí!… Ale, Strocku, dopis jste dostal před čtyřmi nedělemi… Proč pak jste mi ho neukázal dříve?“

„Poněvadž jsem mu nepřičítal významu… Dnes, když přišel dopis z Epouvanty, beru věc vážně.“

„V tom se s vámi shoduji, Strocku. Věc se mi zdá býti vážnou; naskýtá se otázka, zdali bychom tomu záhadnému člověku neměli jíti po stopě.“

„To mě také napadlo, pane Warde.“

„Co však může míti Epouvanta s Great-Eyry společného?“

„To ovšem nevím, nemám nejmenší potuchy.“

„Každým způsobem jest jen jedno vysvětlení možné,“ pokračoval pan Ward, „vysvětlení to jest však málo přípustné, neřku-li nemožné.“

„A které to jest?“

„To, že Great-Eyry jest právě místem, jež si vynálezce vybral a kde ukládá své potřeby.“

„I to snad ne!…“ zvolal jsem. „A jak by se tam dostal a jak ven? Soudě dle toho, co jsem tam spatřil, pane Warde, nemohu vysvětlení to připustiti.“

„Leda že, Strocku…“

„Leda že?…“ opakoval jsem.

„Že by stroj toho ,Pána Světa‘ měl také křídla, pak by mu bylo možno hnízditi v Great-Eyry.“

Při pomyšlení, že by Epouvantě bylo lze závoditi se supy a orly, nemohl jsem utajiti jakési nedůvěry, a též pan Ward při té domněnce nesetrval.

Zatím si vzal zase oba dopisy, znovu je srovnával, zkoumal písmo malou lupou a prohlásil pak, že jest naprosto stejné. Nebylo psáno toliko touž rukou, ale i týmž perem… A pak ta shoda mezi P. S. jednoho a ,Pánem Světa‘ druhého dopisu!

Pan Ward chvilku přemýšlel a pak mi řekl:

„Váš dopis, Strocku, si podržím, a mám určitě za to, že hraje důležitou úlohu v této podivné věci, nebo spíše v těchto dvou věcech!… Co je k sobě víže, říci mi nelze, ale dle mého soudu pojítko tu jest… Měl jste co dělati s prvou, nebylo by tudíž divné, kdybyste byl pověřen též druhou…“

„Toho si přeji, pane Warde, a nechť vás to nepřekvapuje od zvědavce…“

„Jakým jste vy, Strocku!… To se rozumí, nemohu než vám opakovati: Buďte uchystán na cestu, jakmile přijde prvá zpráva.“

Odešel jsem z policejního ředitelství s přesvědčením, že za nedlouho budu zavolán k práci. Vypravím se se svými dvěma muži dříve než za hodinu, na to může pan Ward spoléhati.

Vzrušení obecné zatím od té doby, co kapitán Epouvanty zamítl nabídky vlády americké, se stupňovalo. Pociťovalo se to v Bílém domě^[28] i v ministerstvu, hlas lidu žádal, aby se něco podnikalo. Ano, ale jak do toho?… Kterak nalézti Pána Světa a kdyby se někde opět ukázal, jak se ho zmocniti?… Stále nebylo možná jasně si vše vysvětliti, co prováděl. Že jeho stroj vyvíjel rychlost zázračnou, o tom nebylo pochyby. Ale jak se mohl dostati do jezera Kirdallského, které nemá s ostatním světem spojení, jak se z něho zase dostal pak ven?… Pak jej hlásili v poslední době na hladině jezera Hořeního, a opakuji, že ho nikdo jeti nespatřil a přece jsou obě ta jezera osm set mil od sebe vzdálena!… Jest to vskutku věc, jež nemá sobě rovné a plná záhad!… Ale to byl jen další důvod, aby se konalo pátrání a aby se všemu přišlo na kloub. Poněvadž milliony dollarů ničeho se nedosáhlo, bylo nutno užiti násilí. Vynálezce a jeho vynálezu nebylo lze koupiti, a víme již, jakými zpupnými a výhružnými slovy odmítl… Dobrá! Bude tudíž pokládán za zločince, proti němuž možno užiti všech prostředků, které ho donutí, aby byl neškodným. Vyžadovala toho bezpečnost netoliko v Americe, ale v celém světě… Domýšleti se, že by byl zahynul při nějaké pohromě, nebylo lze od té doby, co přišel pověstný jeho dopis ze dne 15. července… Žil, žil jako dříve, a život jeho ohrožoval někoho každé chvíle!…

Takto vše rozváživši vydala vláda následující vyhlášku:

„Poněvadž velitel Epouvanty zdráhá se vyjednávati stran přenechání svého tajemství i za milliony, které se mu nabízejí, a poněvadž strojem svým způsobuje nebezpečí, proti němuž není možno se opatřiti, vyhlašuje se zmíněný velitel za psance. Všecky kroky předem se schvalují, které budou míti za následek, že bude učiněn i se strojem svým neškodným.“

Byl to vyhlášen boj, boj na nůž proti tomu Pánu Světa, který se domníval, že dovede vzdorovati celému národu, lidu americkému.

Počínaje tím dnem byly vyhlášeny značné odměny tomu, kdo by našel útulek toho nebezpečného člověka, komu by se podařilo zmocniti se jeho osoby, kdo by zemi od něho osvobodil.

Tak se měly věci v posledních dvou týdnech měsíce července. Kdo o tom bedlivěji uvažoval, musil přijíti k přesvědčení, že jen náhoda tu může pomoci. Či nebylo nejprve třeba, aby ten psanec znovu někde se ukázal, aby ho někdo zpozoroval a ohlásil a aby okolnosti byly příznivy jeho zatčení?… Stroj, který byl na zemi automobilem, na moři lodí a dovedl plouti i pod vodou, nebylo lze zastaviti. Nikoli! Někdo by jej byl musil chytiti neočekávaně, než by se mu podařilo uniknouti, když ujíždí tak rychle, že se mu žádný dopravní prostředek nevyrovná.

Očekávaje od pana Warda rozkaz, byl jsem se svými muži stále připraven k odchodu. Rozkaz však nepřicházel a to z toho jednoduchého důvodu, že ten, jehož se týkal, stále se nikde neukazoval.

Blížil se konec měsíce července. Noviny psaly o věci stále. Někdy se vyskytly nové zprávy, jež veřejnou zvědavost ještě více napínaly. Jiné stopy byly ohlašovány, ale celkem nic vážného. Telegramy lítaly po celém spolkovém území, odporovaly si a vyvracely se. Lze to ostatně pochopiti; ohromné odměny lákaly a sváděly k omylům, které povstávaly z dobrého úmyslu. Jednou došla zpráva o vozu, jenž přejel tak rychle jako smršť, po druhé o lodi, již bylo viděti na hladině některého z hojných jezer amerických, jindy zase o stroji plujícím pod vodou při břehu mořském. Ale ukázalo se, že to bylo pouhým výplodem obraznosti lidí, jejichž mysl rozčilena a ustrašena viděla zjevy ty zvětšujícím sklem vypsaných odměn!… Konečně dne 29. července vyzval mě můj představený, abych se neprodleně dostavil k němu do kanceláře.

Ve dvacíti minutách byl jsem u něho.

„Strocku, za hodinu musíte býti na cestě,“ pravil mi.

„Kam?“

„Po Toleda.“

„Někdo jej viděl?“

„Ano, tam se dovíte zpráv dalších.“

„Za hodinu jsem se svými muži na cestě.“

„Dobrá, Strocku, a dávám vám určitý rozkaz.“

„Který, pane Warde?“

„Aby se vám to podařilo… abyste měl tentokráte štěstí!“

„Nikoli, pane Strocku.“

„A kdybyste ty dva lidi opět viděla, poznala byste je?“

„Poznala bych je.“

„Hle, hle, milá Gradová,“ odpověděl jsem se smíchem, „pozoruji, že máte vlohy pro službu policejní… Musím vás vzíti ke stráži bezpečnosti.“