ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

To bylo jako objev, jenž způsobil všeobecný rozruch a všude byl jednomyslně uznáván. Lidská mysl jest náchylná věřiti všemu neobyčejnému, často i nemožnému, proto nikdo o tom nepochyboval. Netoliko že to byl týž vynálezce, ale i týž stroj.

A přece, jak se ve skutečnosti mohla státi z automobilu loď a pak stroj plující pod vodou?… Stroj, jímž se dalo jezditi po zemi, na vodě a pod vodou!… Opravdu, nechybělo již, jen aby lítal ve vzduchu.

Ale i když se přestalo jen na tom, co bylo známo, co bylo zjištěno, při událostech, které nepopíratelně dosvědčovali četní svědci, bylo nutno pokládati to za něco naprosto nadobyčejného. Proto též obecenstvo, které již nedávných událostí si nevšímalo, mělo novou příčinu býti zvědavo.

Noviny hned s počátku poznamenaly případně: Předpokládajíc i, že to jsou tři různé stroje, uvádějí se v pohyb motorem, jenž co do síly předčí nad všecky motory dosud známé. Motor ten to prokázal a jak prokázal! Uhánělť rychlostí půldruhé míle za minutu.

Od tvůrce tohoto stroje musí se odkoupiti za každou cenu tajemství, jak se sestrojuje. Dá-li se toho motoru užiti ke třem strojům anebo jen k jednomu, jenž by se pohyboval v prostředích tak různých, na tom nezáleží. Hlavní věcí jest motor, který má takové vlastnosti, získati a zajistiti si jej pro podobné účely.

Vždyť by ani jiné státy neopominuly učiniti vše, aby se staly majiteli stroje, který by vojsku a loďstvu tolik prospěl. Jaké výhody by měli z něho lidé na zemi i na vodě!… A jak zabrániti jeho zhoubným účinkům, když jej nikdo nechytí?… Nutno jej dostati, kdyby to i milliony stálo, a Amerika svých millionů lépe užiti nemůže.

Tak uvažovaly kruhy vládní i vrstvy nejširší. Časopisy psaly o tomto velezajímavém předmětu články do únavy. Evropa by jistě za podobných okolností nezůstala za Spojenými státy.

Ale, aby bylo lze koupiti vynález, bylo třeba najíti vynálezce, a tu se naskýtala skutečná nesnáz. Nadarmo bylo prohledáno jezero Kirdallské a voda jeho až na dno prozkoumána… Neprojíždí loď pod vodou plující již jeho hlubinami?… Je-li tomu tak, jak se dostala ven?… Ovšem, jak tam dříve vůbec přišla?… To byly otázky nerozluštitelné. A pak nikde jinde se neukazovala, právě tak jako se neukázal automobil na silnicích Spojených států a jako loď v moři při pobřeží americkém.

Když jsem tehdy přicházel k panu Wardovi, hovořívali jsme mnohokráte o věci té, jíž on s mysli nespouštěl. Měli strážníci dále bezvýsledně pátrati jako dosud, či ne?…

Ráno dne 27. června byl jsem předvolán na policejní ředitelství. Jakmile jsem vešel do kanceláře, pravil mi pan Ward:

„Nebyla by to pro vás, pane Strocku, pěkná příležitost, abyste napravil…“

„Myslíte na odvetu za Great-Eyry?“

„Ano.“

„Jaká příležitost?“ ptal jsem se, nevěda dobře, zdali představený mluví se mnou vážně.

„Nu, nechtěl byste vypátrati vynálezce toho stroje, jehož se dá užiti trojím způsobem?“

„To si myslím, pane Warde!“ odpověděl jsem. „Dejte mi rozkaz, abych se do toho dal, a vynasnažím se, co mi bude možná, aby se mi to povedlo. Pravda, netajím si toho, těžké to bude…“

„Zajisté, pane Strocku, možná těžší než dostati se do Great-Eyry.“

Jest patrno, že stran tohoto posledního úkolu, který neměl výsledku, pan Ward vtipkoval. Ale nikoli zlomyslně, nýbrž spíše v úmyslu, aby mě k další činnosti pobídl. Znal mě dobře a věděl, že bych byl na světě vše vynaložil, abych mohl nezdařený pokus opakovati. Čekal jsem jen na nové pokyny.

Pan Ward řekl mi pak co nejpřátelštěji:

„Vím, Strocku, že jste učinil, co bylo ve vaší moci, a ničeho vám nevyčítám. Ale teď se o Great-Eyry nejedná. Kdyby se jednoho dne vláda ustanovila na tom, vniknouti do hradeb násilně, stačilo by jí neohlížeti se na vydání a za několik tisíc dollarů by svého účelu dosáhla.“

„To si též myslím.“

„Zatím však mám za to,“ pravil dále pan Ward, „že jest prospěšnější najíti toho neobyčejného člověka, který nám až dosud vždy upláchl. To je práce pro policii, pro řádnou policii!…“

„Nové zprávy o něm nedošly?“

„Ne. Ačkoli byla oprávněna domněnka, že se projíždí v hlubinách jezera Kirdallu, nebylo možno přijíti mu na stopu. Člověk aby byl skutečně na rozpacích, zdali mu není také možno, udělati se neviditelným… tomu Proteovi^[25] mechaniky.“

„Každým způsobem,“ odpověděl jsem, „nemá-li toho daru, podobá se pravdě, že se nedá viděti, než kdy jest mu libo.“

„Máte pravdu, Strocku, a dle mého zdání jest jen jediná možnost skoncovati již jednou vše s tím podivínem a ta jest, nabídnouti mu za jeho stroj takovou cenu, aby nemohl říci, že ho neprodá.“

Pan Ward měl pravdu. Proto též vláda se odhodlala v tomto smyslu vejíti ve vyjednávání s tím „hrdinou dne“, kteréžto pojmenování zasloužil si zajisté více než kdokoli!… Z novin doví se zajisté ten neobyčejný člověk záhy, čeho se od něho požaduje. Sezná výjimečné podmínky, jež mu vláda za vydání tajemství navrhne…

„A čeho by se také od svého vynálezu pro sebe nadál?“ končil pan Ward. „Nebylo by pro něho rozumnější, aby z něho co možná vyzískal? Neníť příčiny domnívati se, že ten neznámý člověk je zločincem a že mu na tom záleží, vysmáti se pronásledování.“

Však dle toho, co mi právě můj představený pověděl, na vyšších místech rozhodli se jednati jinak, aby se dosáhlo cíle. Dozor, který konali četní strážníci na cestách, u řek, u jezer a u moře při pobřeží, neměl výsledku. Vynálezce nebylo lze nikde spatřiti, nechtěl se asi již dáti viděti, leda že, což bylo možno, při některé nebezpečné jízdě i se strojem zahynul. Od té doby, co se škuně Markelovi na Kirdallu stala nehoda, nová zpráva policejního ředitelství nedošla, a celá věc ani o krok nepostoupila. To mi pan Ward vysvětloval, nesnaže se nikterak tajiti své zklamání.

Ano, bolestné zklamání a nesnáz zajistiti veřejnou bezpečnost vzrůstaly čím dál tím více. Pronásledujte zločince, když nebude možno je chytiti na zemi, ani na vodě, ani pod vodou! A až řiditelné balony budou úplně dokonalé, pronásledujte pak lupiče ve vzduchu!… Ptal jsem se posléze sám sebe, zdali jednoho dne já a moji kollegové nebudeme bezmocní, odsouzeni k nečinnosti, zdali všichni policisté nebudou zbyteční a dáni do výslužby.

Tu jsem si vzpomněl na dopis, jejž jsem dostal před desíti dny, onen dopis, který byl datován na Great-Eyry a který mi hrozil ztrátou svobody, ano i smrtí, kdybych se opět odvážil pokusu. Také jsem se rozpomněl, že jsem byl nedávno nápadně stopován. Od té doby nepřišel další list podobný a také s těmi podezřelými lidmi jsem se nesetkal. Bdělá Gradová dávala stále pozor, ale též jich v Long-Streetu již nespatřila.

Nebylo by radno svěřiti se panu Wardovi? Ale když jsem více uvažoval, seznal jsem, že věc ta nemá již významu. Jiná ji zatlačila do pozadí, že nezbyla než vzpomínka. Bylo nanejvýš pravdě podobno, že tamější obyvatelé sami již na to nemyslili, poněvadž zjevy, které je tolik polekaly, se již neukázaly; zabývali se asi klidně zase svými obvyklými pracemi.

Rozhodl jsem se tudíž představenému svému o dopise se nezmiňovati, leda že by toho okolnosti později vyžadovaly. Ostatně by v tom byl spatřoval zajisté jen čtveráctví nějakého posměváčka.

Pan Ward zahájil zase hovor přerušený na několik minut a pravil mi:

„Pokusíme se dostati se ve spojení s tím vynálezcem a budeme s ním vyjednávati. Pravda, zmizel nám, ale není příčiny domnívati se, že se zase jednoho dne neobjeví a že nebude opět přítomnost jeho hlášena na nějakém místě v krajích amerických. Vás, Strocku, jsme si k tomu vybrali, a buďte připraven, jak přijde první zpráva, že se vydáte bez meškání na cestu. Nevycházejte jinam, než do úřadu, kde se vám dostane posledních pokynů, bude-li třeba.“

„Budu jednati dle vašich rozkazů, pane Warde,“ odpověděl jsem, „a budu uchystán odjeti z Washingtonu kamkoli, jakmile dojde prvá zpráva. Ale dovolím si dáti vám jednu otázku: mám jednati sám, nedoporoučelo by se někoho mi přidati?…“

„Myslím právě na to,“ pravil mi pan Ward, přerušuje mne. „Vyberte si dva muže, k nimž máte důvěru.“

„To bude lehké, pane Warde. A setkám-li se dříve nebo později s tím záhadným člověkem, co mám dělati?“

„Nejprve ho neztrácejte s očí, a bude-li nutno, zmocněte se ho, budete míti zatykač…“

„To je opatření užitečné, pane Warde. Ale skočí-li do svého automobilu a bude-li uháněti rychlostí, jež vám je povědomá… zkuste to pak chytiti chlapíka, jenž urazí dvě stě čtyřicet kilometrů za hodinu!“

„Ty ovšem nesmí dříve uraziti, Strocku, a jakmile jej zatknete, dejte nám telegrafickou zprávu… ostatní již spravíme.“

„Spoléhejte ve mne, pane Warde. Každé chvíle, ať jest to ve dne nebo v noci, budu uchystán vydati se se svými muži na cestu. Děkuji vám, že jste mne pověřil tím úkolem, jenž mi bude k velké cti, podaří-li se.“

„A velice prospěje,“ dodal můj představený, propouštěje mě.

Vrátiv se domů, zaměstnával jsem se přípravami k cestě, jež mohla trvati delší čas. Gradová se snad domýšlela, že se jedná o druhou výpravu na Great-Eyry, a jest již známo, co si o tom předpeklí myslila. Neučinila však ani jedné poznámky v té příčině, a já se jí raději nesvěřil, ačkoli jsem její mlčelivostí byl bezpečen.

Co se týče těch dvou mužů, kteří měli mě doprovázeti, byla volba hotova předem. Oba dva náleželi k oddělení informačnímu, jednomu bylo třicet, druhému dvaatřicet let, a oba za mého vedení při mnohé příležitosti osvědčili statečnost, bystrozrak a smělost. Jeden, John Hart, pocházel z Illinois, druhý, Nab Walker, byl z Massachusettsu. Nemohl jsem míti ruku šťastnější.

Uplynulo několik dní. Ani o automobilu, ani o lodi, ani stroji plovoucím pod vodou nebylo ničeho slyšeti. Došlo-li na policejní ředitelství nějaké ojedinělé oznámení, shledalo se, že není správné, a nestálo za to všímati si ho. Pokud se pak týče povídání novin, nemělo ceny, a jest dostatečně známo, že i zprávy listů, které mají nejlepší informace, potřebují vždy potvrzení.

Nicméně dvakráte nebylo pochybno, že „hrdina dne“ opět se ukázal, po prvé na silnici v Arkansasu v okolí Little Rocku, a po druhé ve vodě při jižním pobřeží jezera Hořeního.

Věcí však naprosto nevysvětlitelnou bylo, že po prvé objevil se odpoledne dne 26. června a po druhé téhož dne večer. Jelikož vzdálenost obou těch míst činí neméně než osm set mil (1280 km.), tu byť i byl mohl automobil při své nadpřirozené rychlosti za krátkou dobu dráhu tu projeti, byl by jej někdo musil viděti, když ujížděl Arkansasem, Missouri, Jovou a Wisconsinem. A přece odnikud neohlašovali, že by jej bylo bývalo viděti, ačkoli chauffeur mohl vykonati cestu tu jen po zemi.

Každý uzná, že se to nedalo pochopiti, a vskutku toho nikdo nechápal.

Ostatně ho po tomto dvojím objevení na silnici u Little-Rocku a u břehu jezera Hořeního nikdo již nespatřil. Proto též neměl jsem se svými muži důvodu vydati se na cestu.

Víme, že vláda byla by ráda s tím tajemným člověkem vešla do styku. Ale bylo nutno vzdáti se vší naděje, že se podaří zmocniti se ho, a nastala potřeba hledati jiné prostředky, jak by se dosáhlo cíle. Byloť velice důležito — a to působilo zvláště obecenstvu starosti — aby se staly Spojené státy jediným majetníkem stroje, jenž jim především v případě války zabezpečoval nepopíratelnou převahu nad ostatními zeměmi. Bylo lze se domnívati ostatně, že vynálezce jest původu amerického, poněvadž se ukazoval jen na území americkém, a že by tedy zajisté raději vyjednával s Amerikou.

Dne 3. července přinesly noviny Spojených států ohlášení následujícího jasného a určitého obsahu:

„V měsíci dubnu letošního roku jezdil silnicemi v Pennsylvanii, Kentucky, Ohiu, Tennesse, Missouri a Illinois automobil a též projel dne 27. května při závodech pořádaných americkým klubem silnicemi wisconsinskými a pak zmizel.

V prvém týdnu měsíce června projížděla loď, která se ohromně rychle obracela, ve vodách při pobřeží novoanglickém od mysu Severního k mysu Sable, zvláště nedaleko Bostonu, a pak zmizela.

V druhé polovici téhož měsíce jezdila pod vodou plující loď ve hlubinách jezera Kirdallu v Kansasu a pak zmizela.

Lze souditi, že tyto stroje pocházejí od téhož vynálezce a že jsou asi strojem jedním, jenž jest způsobilý jezditi po zemi právě tak jako plovati na vodě a pod vodou.

Činíme k řečenému vynálezci dotaz, zdali by zmíněný stroj neprodal.

Vyzývajíce jej, aby prohlásil, kdo jest, prosíme ho, aby naznačil cenu, o kterou by byl ochoten s americkou spolkovou vládou vyjednávati, a aby zaslal odpověď ve lhůtě co možná nejkratší policejnímu ředitelství ve Washingtonu v Columbii, ve Spojených obcích amerických.“

Tak znělo vyzvání vytištěné velkým tiskem v novinách. Zajisté ten, jehož se týkalo, záhy je uvidí, nechť je kdekoli. Přečte je a jistě tím neb oním způsobem odpoví. A proč by se zdráhal přijmouti podobnou nabídku?…

Čekalo se tedy jen na jeho odpověď.

Snadno si představíme, jaké napětí bylo v obecenstvu. Od rána do večera tlačil se před policejním úřadem zvědavý a hlučící dav lidu, čekaje, že přijde nějaký dopis nebo telegram. Zpravodajové s místa se nevzdalovali. Jaká by to byla čest, jaká trefa pro noviny, které by nejprve uveřejnily tak vzácnou zprávu!… Bylo by konečně známo jméno a povolání tajemného muže a svoluje-li vejíti ve styk se spolkovou vládou. Rozumí se samo sebou, že Amerika nezachová se při tom skoupě. Millionů se jí nenedostává, a kdyby bylo potřebí, sáhli by její milliardáři jistě do svých nevyčerpatelných pokladen.

Minul den. Mnohým nervosním a nedočkavým lidem se zdálo, že má více než čtyřiadvacet hodin a hodiny že trvají déle než šedesát minut.

Žádná odpověď nepřišla, ani dopis ani telegrafická zpráva. Nastala noc a nic nového. A tak tomu bylo ještě po tři dny.

Tu se stalo, co bylo lze předvídati. Evropa se dověděla kabelem, co si Amerika předsevzala. Různé státy Starého světa by rády těžily právě tak jako ona z toho vynálezu. Proč by jí neupíraly vlastnictví stroje, z něhož kynuly tak značné výhody? Proč by nemohly závoditi svými milliony?

A vskutku již se chystaly velmoci: Francie, Anglie, Rusko, Italie, Rakousko a Německo pustiti se do toho též. Jen státy druhého řádu nepokoušely se o účastenství v závodění, jež by bylo jejich finance poškodilo. Evropský tisk uveřejnil podobná prohlášení jako Spojené státy. A opravdu záleželo jen na tom nadobyčejném chauffeurovi, aby se stal soupeřem Gouldův, Morganův, Astorův, Vanderbiltův a francouzských, anglických a rakouských Rotschildův.

A poněvadž nedával o sobě zprávy, že by byl na živu, byly mu činěny určité nabídky, které ho měly přinutiti, aby se přestal tajiti. Celý svět stal se veřejným tržištěm, obecnou bursou, kde se přihazovalo do výše neuvěřitelné. Dvakráte denně podávaly noviny stav „kursu“, jenž vzrůstal stále o další milliony.

Po jednom památném zasedání kongresu nabídly Spojené státy nejvyšší obnos dvacíti millionů dollarů, to jest sto millionů franků.

A nicméně nevyskytl se americký občan ze žádné vrstvy společenské, jemuž by se zdál ten obnos přehnaný, takový význam přikládal se vlastnictví tohoto podivného dopravovacího prostředku! Já sám přede všemi stále jsem opakoval Gradové, „že to stojí za víc!“

Ostatní národové nebyli bezpochyby toho mínění, neboť jejich nabídky zůstaly za oním obnosem. A tu bylo slyšeti poznámky soupeřů poražených… Vynálezce se neprohlásí… Není vůbec žádného… Jest to podvodník ve velkém… A jest konečně známo, zdali nezahynul se svým strojem, že nespadl do nějaké propasti anebo neutonul v hlubinách mořských?…

Tím se odškodňovaly noviny Starého světa, že nebylo lze nabídnouti tak vysoké částky.

Bohužel, čas utíkal. O tajemném muži nebylo zprávy a také ne od něho odpovědi. Odnikud ho již nehlásili. Od té doby, co prováděl rejdy při březích Hořeního jezera, nikdo ho nespatřil.

Co se mne týče, nevěda, co si o tom mysliti, přestával jsem míti naději, že se ta podivná věc konečně rozřeší.

Tu našli ráno dne 15. července ve schránce na dopisy u policejního ředitelství dopis bez známky a poštovního razítka.

Hned, jakmile jej úřady vzaly na vědomí, oznámily jej novinám washingtonským, které jej uveřejnily ve zvláštním čísle, otisknuvše jeho snímek.

Dopis zněl doslovně, jak následuje.