ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Odhalí se tajemství Great-Eyry nějakou okolností, již nelze napřed tušiti?… To ukáže budoucnost. A bylo si, pokud možná, přáti, aby bylo odhaleno? O tom nebylo nijaké pochybnosti, poněvadž na tom závisela snad bezpečnost obyvatelstva tohoto kraje Severní Karoliny.

Ať tomu je, jak chce, již za čtrnácte dní po mém návratu do Washingtonu byla veřejná pozornost upoutána událostí zcela jiného druhu. A událost ta měla zůstati právě tak tajuplnou jako úkazy, jejichž jevištěm byl Great-Eyry.

V polovici měsíce května oznamovaly noviny pennsylvanské svým čtenářům zmíněnou událost, která se právě přihodila na různých místech státu.

Nějakou dobu jezdil po silnicích, které se kolem Filadelfie všemi směry rozbíhají, jakýsi zvláštní vůz, jehož tvar ani ráz a rozměry nebylo lze posouditi, uhánělť tak rychle. Každý tvrdil, že to jest automobil. Ale v otázce, kterým motorem byl hnán, bylo odkázáno obecenstvo jen na domněnky více nebo méně přípustné, a když se podobné věci zmocní obraznost lidová, není pak možno vykázati jí určité meze.

Nejdokonalejší automobily, nechť byly kterékoli soustavy, uváděné v pohyb vodní parou, petrolejem, lihem aneb elektřinou, nejely tehdy rychleji než sto šedesát kilometrů za hodinu, t. j. asi dvě míle za minutu, rychlost, jíž železnice svými expressními vlaky a rychlíky na nejlepších tratích amerických a evropských dosíci nemohly.

Co se týče stroje, o němž se zmiňujeme, překonal jistě tuto rychlost.

Není třeba podotýkati, že tak rychlá jízda byla na silnicích nanejvýš nebezpečná jak povozům, tak chodcům. Ujíždějící to těleso zjevovalo se jako blesk a hrozný hukot je předcházel. Razilo si cestu vzduchem tak prudce, že praskaly větve na stromech při cestách, dobytek na polích se pasoucí hrůzou se plašil, a ptactvo se rozletovalo, nebyloť by bylo mohlo zmoci vír prachu, který se jízdou zdvihal.

A podivuhodnou okolností bylo, na niž noviny obzvláště upozorňovaly, na macadamovaných^[7] silnicích nebylo ani stopy po kolech stroje, jenž po sobě nezůstavoval vyjeté koleje jako se stává, jedou-li těžké vozy, nanejvýš nepatrnou známku, slabé škrábnutí. Jen tím, že stroj rychle ujížděl, zvedal se prach.

„Jest pravdě podobno,“ poznamenával New-York Herald,^[8] „že rychlostí pohybu tíže se překonává.“

Přirozeným následkem toho bylo, že v různých okresích pennsylvanských si na to stěžovali. Kterak měli také lidé trpěti, aby dále divoce projížděl stroj, jenž při jízdě hrozil vše rozbiti a vše rozdrtiti, jak povozy, tak chodce! Ale jak jej zaraziti?… Nebylo známo, ani komu patří, ani odkud a kam jezdí… Bylo jej pouze viděti v okamžiku, kdy uháněl jako střela v závratném letu. Pokuste se zachytiti v letu dělovou kuli, která letí z jícnu!…

Pravím opětovně, ani nejmenší známky nikde nebylo, jakého druhu motor to byl. Jisto jest, jak lidé potvrdili, že nezanechával ani kouře, ani páry, ani zápachu po petroleji anebo po jiném oleji minerálném. Soudilo se z toho tudíž, že jest to stroj, uváděný v pohyb elektřinou, a že jeho akkumulátory, zhotovené dle neznámého vzoru, obsahují téměř nevyčerpatelné množství síly té.

Veřejné mínění, nanejvýš podrážděné, vidělo v tom tajemném automobilu něco zcela jiného: byl to nadpřirozený vůz nějakého strašidla. Řídič jeho byl přikladač z pekla, šotek z onoho světa, netvor, jenž utekl z nějakého zvěřince zrůd, zkrátka vzato, ďábel sám, Belzebub neb Astaroth, jenž se vysmál každému, kdo by jakýmkoli způsobem byl chtěl mu překážeti, a jenž vládl neviditelnou a neobmezenou mocí satanskou!

Ale ani sám Satan nebyl oprávněn jezditi touto rychlostí po silnicích Spojených států, neměl-li zvláštního povolení a předepsaného čísla. Ani jediná obecní rada by mu byla zajisté nedovolila „dvě stě šedesát“ za hodinu, a v zájmu veřejné bezpečnosti bylo pomýšleti, aby se učinila přítrž zvůli toho zakukleného závodníka.

Ostatně nebyla Pennsylvanie samotna závodištěm sportovní jeho výstřednosti. Policejní zprávy záhy oznamovaly, že stroj se objevil v jiných státech: v Kentucky v okolí Frankfurtu, v Ohiu v okolí Columba, v Tennessee v okolí Nashville, v Missouri v okolí Jeffersonu a posléze v Illinois na různých silnicích. jež vedou do Chicaga.

Když byla tedy dána nyní výstraha, bylo povinnosti obecních úřadů proti tomuto obecnému nebezpečí všemožným způsobem zakročiti. Nebylo by nejjednodušší, zříditi proti takovému stroji, jenž tak rychle ujížděl, na silnicích pevné šraňky, o něž by se dříve nebo později roztříštil?

„Ba ne!“ říkali nevěřící, „takovým překážkám se dovede šílenec ten vyhnouti…“

„A bude-li nutno, přeskočí šraňky!“ poznamenávali jiní.

„A pak, je-li to ďábel, má jakožto bývalý anděl křídla, nebude mu tudíž nesnadno vzlétnouti!“

To si ovšem povídaly jen kmotřičky a nebylo toho třeba dbáti. Kdyby ostatně ten král pekel měl křídla, proč by svéhlavě jezdil po zemi a přiváděl chodce v nebezpečí, že budou rozdrceni, když by mohl vzlétnouti jako volný pták v povětří?…

Taková byla situace, jež nemohla déle trvati a jíž vším právem zabývala se policie washingtonská, odhodlaná učiniti tomu konec.

Tu se poslední týden měsíce května stala událost, která opravňovala naději, že se Spojené státy zbaví toho netvora, jejž až dosud nebylo lze polapiti. Ano, bylo lze za to míti, že nejen Nový svět, ale i Starý bude návštěvy tohoto právě tak nebezpečného, jako výstředního automobilisty ušetřen.

Tou dobou oznamovaly všecky noviny Spojených států následující událost, a lze si domysliti, jakými poznámkami provázelo ji obecenstvo:

Klub automobilistů pořádal závody ve Wisconsinu na jedné ze silnic tohoto státu, jehož hlavním městem jest Madison. Silnice ona tvoří výbornou závodní dráhu dvě stě mil dlouhou (asi 320 km.) a vede z Prairie-du-Chien, města ležícího na hranici západní, přes Madison a končí nedaleko nad Milwaukee, na břehu jezera Michiganského. Jediná silnice nad ni vyniká, jest to v Japonsku silnice z Nikko do Namodé, po jejímž okraji vysázeny jsou cypřiše a která se táhne na jednom místě dva a osmdesát kilometrů v úplně přímé čáře.

K účastenství v tomto matchi^[9] přihlásilo se mnoho automobilů ze všech továren a ovšem nejlepší druhy. Bylo ustanoveno, že všecky soustavy motorů k závodům se připouštějí. Bylo tam lze spatřiti motocykly od firmy Hurter a Dietrich vedle lehkých vozů firem Gobron-Brillé, bratří Renaultové, Richard Brasier, Decauville, Darracq, Ader, Bayard, Clément, Chenard a Walker, vozy firem Gillet-Forest, Harward a Watson, Pipe, Wolseley, těžké vozy od firem Mors, Mercédes, Charron-Girardot-Voigt, Hotchkiss, Panhard-Levassor, Dion-Bouton, Gardner-Serpollet, Turcat-Méry, Hirscher a Lobano atd., výrobky továrníků různých národností. Vypsané ceny byly značné, ne méně než padesát tisíc dollarů. Nebylo tudíž pochybnosti, že se bude o ty ceny čile závoditi. Různí továrníci odpověděli na provolání klubu automobilistů tím, že tam vypravili své stroje nejdokonalejší. Bylo tam na čtyřicet různých soustav, stroje hnané parou, petrolejem, lihem, elektřinou, jež veskrze již mnohokráte se osvědčily.

Dle výpočtů učiněných tak, že se za základ brala největší rychlost, jíž bylo tehdy lze dosíci (bylo to sto šedesát kilometrů), bylo lze při těchto mezinárodních závodech dříve než za tři hodiny vykonati cestu dvou set mil. Aby se vyvarovalo všemu nebezpečí, zakázaly proto wiskonsinské úřady veškeru jízdu i chůzi z Prairie-du-Chien do Milwaukee dne 30. května.

Nehody nějaké se nebylo tudíž obávati, nejvýše mohlo se závodníkům státi něco při chvatné jízdě. A to bylo jejich věcí, jak lidé rádi říkají. Obyčejné vozy a chodci tedy neměli se také čeho báti, byloť o to moudře postaráno.

K závodům byl ohromný nával a to nikoli jen Wisconsiňanů. Několik tisíc zvědavců dostavilo se ze států sousedních, z Illinois, z Michiganu, z Iowy, z Indiany, ano i z Nového Yorku.

Rozumí se samo sebou, že mezi těmi milovníky sportu bylo mnoho cizinců: Angličanů, Francouzů, Němců, Rakušanů, Belgičanů a že každý přirozeně přál chauffeurům^[10] své národnosti.

Poněvadž se tento match konal ve Spojených státech, této podivuhodné zemi, kde se tolik a na všecko sází, jest samozřejmo, že bylo uzavřeno mnoho sázek všeho druhu a do značných výší. Byla pro ně zřízena zvláštní jednatelství. Během posledního týdne měsíce května dostoupily tak vysoko, že činily sta tisíce dollarů.

Znamení k odjezdu měl dáti zřízenec chronometrem^[11] o osmé hodině ranní. Aby se předešlo srážkám a nehodám, jež by z nich povstaly, měly jezditi automobily po silnici, po jejíchž obou stranách se diváků hemžilo, v přestávkách tříminutových. Prvé ceny mělo se dostati vozu, jenž by dráhu z Prairie-du-Chien do Milwaukee vykonal v době nejkratší.

Prvých deset vozů, které byly vylosovány, vyjelo v době od osmé do půl desáté hodiny. Když se jim nepřihodí něco, měly býti před jedenáctou u cíle. Ostatní měly jeti za nimi v pořádku ustanoveném losem. Policejní strážníci bděli nad bezpečností silnice ve vzdálenosti každé půl míle. Bylo-li plno zvědavců podél dráhy v místě, odkud se vyjíždělo, nebylo jich méně v Madisonu, středu trati; největší zástup však byl u cíle matche, v Milwaukee.

Uplynuly dvě hodiny. Telefonem dovídali se, kdo měli zájem, každých pět minut, jak na tom jsou v sázce, a v jakém pořádku za sebou závodníci jedou. V polou cestě mezi Madisonem a Milwaukee byl v čele vůz bratří Renaultův, jenž měl čtyři válce a dvacet koňských sil a Michelinovy pneumatiky, za ním jel blízko vůz firmy Haward-Watson a automobil Dion-Boutonův. Několik nehod se již přihodilo, buď že motory špatně pracovaly, nebo že stroje uvázly. Dle vší pravděpodobnosti více než asi tucet chauffeurův nebude moci dosáhnouti cíle. Bylo-li již několik raněných, nebylo jich mnoho vážně. Kdyby byl ostatně i někdo zahynul, neznamenala taková maličkost v té obdivuhodné zemi Americe mnoho.

U Milwaukee ovšem napětí a zájem diváků dostoupily stupně nejvyššího. Na západním břehu jezera Michiganského stál distanční sloup, ozdobený praporečky všech zemí, jichž příslušníci závodů se účastnili.

O desáté hodině bylo již zřejmo, že o prvou cenu — dvacet tisíc dollarů — závoditi budou jen tři automobily a jeden motocykl, dva stroje americké, jeden francouzský a jeden anglický, bylyť značně napřed, kdežto ostatní soupeři se zdrželi nějakou nehodou. Lze si tudíž snadno představiti, s jak zuřivou vášnivostí byly uzavírány poslední sázky, při nichž šlo o ješitnost Yankee-ův.^[12] Jednatelé jen stěží vyhověti mohli zakázkám. Záznamy stoupaly horečným chvatem… Zástupci předních strojů, kteří stáli v čele, div že se do sebe nepustili, a jestliže nepoužito revolverů nebo „bowieknifů“,^[13] mnoho do toho nechybělo!

„Jedna proti třem na Hawarda-Watsona!…“

„Jedna proti dvěma na Diona-Boutona!…“

„Jedna proti jedné na bratry Renaulty!“

Takové výkřiky bylo slyšeti podél celé závodní dráhy, dle toho, jak se šířily telefonické zprávy.

Tu o půldesáté hodině přihodila se následující věc. Dvě míle před městečkem Prairie-du-Chien bylo slyšeti na silnici v hustém oblaku prachu hrozný hukot, a současně pískot podobný pískotu lodní sirény.^[14]

Zvědaví diváci měli svrchovaný čas ustoupiti s cesty, nemělo-li se jich na sta potlouci. Kotouč prachu minul jako smršť a nebylo téměř lze rozeznati stroj, jenž tak báječně ujížděl.

Mohlo se tvrditi bez přehánění, že uháněl rychlostí dvou set čtyřicíti kilometrů za hodinu.

Zmizel v okamžiku, zanechav po sobě dlouhý pruh bílého prachu, jako zůstává po lokomotivě rychlovlaku pruh páry.

Byl to patrně automobil, uváděný v pohyb motorem nějakým zvláštním. Kdyby jel tou rychlostí jako teď jen hodinu, dohonil by první automobily, a poněvadž jel dvakrát tak rychle jako ony, byl by prvý u cíle.

I strhl se na všech stranách hlučný pokřik, ačkoli diváci seskupení po okrajích silnice neměli se čeho báti.

„To jest ten stroj, o němž se vyprávělo před čtrnácti dny!…“

„Zajisté!… Jest to ten, jenž projel státy Illinois, Ohio a Michigan a jejž policie nemohla zastaviti!…“

„A o němž šťastnou náhodou pro veřejnou bezpečnost nebylo již nic slyšeti!…“

„Myslilo se, že jest již po něm, že jest rozbit, že navždy zmizel!“

„Ano, je to ten ďáblův vůz, vytápěný ohněm pekelným, jejž Satan osobně řídí!“

A vskutku, nebyl-li to sám ďábel, kdo mohl ten tajemný chauffeur býti, jenž ten neméně tajemný stroj hnal s tak neslýchanou rychlostí?

Jisto bylo, že vůz, jenž ujížděl směrem k Madisonu, byl týž, který již před tím upoutal obecnou pozornost a jehož stopu se policistům nepodařilo nalézti. Domnívala-li se policie, že již o něm neuslyší, byla na omylu, což se přihází právě tak v Americe jako jinde.

Když pominulo první zděšení, běželi nejrozumnější lidé k telefonu dáti výstrahu různým stanicím o nebezpečí, které hrozí automobilům po cestě rozptýleným, až ten nadpřirozený stroj jako lavina se přivalí. Byly by rozbity, rozdrceny, zničeny a kdož ví, zda by z té srážky nevyšel on sám bez úhony?… Dle všeho byl ten mistr všech chauffeurů tak obratný a dovedl říditi svůj vůz tak jistým okem a pevnou rukou, že by dovedl nenaraziti na žádnou překážku! Postaraly-li se však wisconsinské úřady, aby silnice byla vyhrazena jedině závodníkům v mezinárodním matchi, jisto jest, že vyhrazena již nebyla.

A poslyšme, co vyprávěli telefonicky zpravení závodníci, kteří svůj zápas o prvou cenu klubu automobilistů musili přerušiti. Dle jejich odhadu ujížděl ten zázračný vůz rychlostí nejméně sto třicíti mil (něco přes 200 kilometrů) za hodinu. Když je předjížděl, jel tak prudce, že bylo stěží viděti tvar stroje, který vyhlížel jako nějaké podlouhlé vřeteno, jehož délka nepřesahovala desíti metrů. Kola jeho otáčela se tak rychle, že nebylo lze rozeznati paprsky. Mimo to nezůstala po něm ani pára, ani kouř, ani zápach.

Řídiče, jenž ve svém automobilu byl skryt, nebylo možno shlédnouti; neznal ho tudíž právě tak nikdo, jako když se po prvé objevil na silnicích Spojených státův.

Telefonem byl příjezd tohoto neočekávaného outsidera^[15] v Milwaukee ohlášen. Lze si představiti snadno rozruch, jejž zpráva ta způsobila. Ihned vyskytla se otázka, neměla-li by se na silnici zříditi překážka, o kterou by se to letící těleso musilo na tisíc kusů rozbiti. Bylo na to však dost času?… Nemohl tu býti chauffeur každým okamžikem?… A k čemu by to bylo?… Či nebude musiti konečně „volens nolens“^[16] od jízdy upustiti, když končí silnice u jezera Michiganského a když je nebude moci přeplavati, leč by se vůz proměnil v loď?…

Takovými myšlenkami obírali se diváci, stojíce v zástupech před Milwaukee a ustoupivše z opatrnosti do patřičné vzdálenosti, aby je stroj nepřejel.

Jako v Prairie-du-Chien a v Madisonu, tak i zde vznikly nejpodivnější domněnky. A ti, kdo nechtěli připustiti, že tajemný chauffeur jest ďábel sám, nezdráhali se spatřovati v něm nějakého netvora, jenž uprchl z fantastických doupat Apokalypsy.^[17]

Nyní očekávali uděšení zvědavci ne již každou minutou, ale každou vteřinou, že se automobil objeví!…

Nebylo ještě úplně jedenáct hodin, když bylo na silnici slyšeti v dáli hučení a viděti, jak se zdvihal prach ve vířivých kotoučích. Pronikavé hvízdání ozývalo se vzduchem, upozorňovalo obecenstvo, aby se postavilo do řad podél silnice, po níž obluda ujížděla, rychlosti neumenšujíc. A jezero Michiganské bylo jen půl míle (800 metrů) vzdáleno, tak že při té šílené jízdě musila se sřítiti do něho. Či nebyl snad již řidič pánem svého stroje?…

Brzy o tom nebylo nejistoty. Jako blesk přijel vůz do Milwaukee. Vrhl se, když projel městem, do vod michiganských?…

Jisto jest, že, když zmizel v zatáčce ulice, nebylo po něm ani stopy.