ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

V době, kdy americké noviny přinášely o této události zprávy, byl jsem již měsíc doma.

Hned, jakmile jsem se vrátil, pospíchal jsem oznámiti svému představenému, že jsem zpět. Ale nemohl jsem s ním mluviti. Z důvodů rodinných byl několik neděl nepřítomen. Nebylo však pochyby, že panu Wardovi byl znám nezdar mého posláni. Různé listy karolinské přinášely nejmenší podrobnosti o tom, kterak jsem se starostou morgantonským lezl na Great-Eyry.

Lze pochopiti moje veliké zklamání, jež mi marný můj pokus způsobil, nemluvě o tom, že zvědavost moje zůstala neuspokojena. S myšlenkou však, že by se to v budoucnosti provésti nedalo, nemohl jsem se spřáteliti… Cože! Že bych nedovedl tomu tajemství Great-Eyry přijíti na kloub? Musí se mi to podařiti, kdybych se desetkrát, ano i dvacetkrát měl do toho pustiti a vydal se i v nebezpečí, že při tom podlehnu…

Nepřesahovaloť zřejmě lidské síly, vydobýti si přístupu do toho skalního brlohu. Vystavěti lešení až k okraji těch vysokých hradeb, prokopati tunel širokou jejich stěnou, nemohlo býti nemožné. Inženýři naši odvažují se těžších prací. Co se však týče Great-Eyry, bylo třeba počítati s nákladem, jenž by asi neodpovídal zisku dosaženému. Bylo by to stálo několik tisíc dollarů a celkem vzato, komu by tak nákladná práce prospěla?… Nalézala-li se v onom místě Modrých hor sopka, nebylo by ji lze uhasiti, a ohrožoval-li výbuch krajinu, nebylo by možno tomu zabrániti… Veškera práce byla by tudíž úplně zbytečná a uspokojila by pouze veřejnou zvědavost.

Nechť však jsem měl sebe větší zájem o tuto věc a třeba jsem si co nejvroucněji přál stanouti na Great-Eyry, nemohl jsem pomýšleti při svých prostředcích, že bych se mohl do toho pustiti a musil jsem si v duchu říci:

„To by bylo tak něco pro naše americké miliardáře!… Takovou práci by měli podniknouti za každou cenu Gouldové, Astorové, Vanderbiltové, Rockefellerové, Mackayové, Pierpont-Morganové!… Ovšem! jenže na to nemyslí, ti velicí boháči mají jiné věci v hlavě!“

Ano, kdyby v tom hnízdě byly tak nějaké žíly zlaté nebo stříbrné, možná, že by se do toho ti odvážní peněžníci dali… Ale domněnka ta byla stěží přípustná, nenalézať se pásmo hor Apalačských ani v Kalifornii, ani v Klondyku, ani v Australii, ani v Transvaalu, zemi nevyčerpatelných nalezišť.

Teprve dne 15. června dopoledne přijal mě pan Ward ve své kanceláři. Ačkoli mu bylo povědomo, že prohlídka, již mi dal na starost, se nezdařila, uvítal mě laskavě.

„Ah, tu je chudák pan Strock,“ zvolal, když jsem vcházel, „chudák Strock, jemuž se úkol nepovedl…“

„Kdybyste mi byl uložil prozkoumati něco v hlavním městě na měsíci, pane Warde, byl bych stejně pořídil!“ odpověděl jsem. „Narazili jsme ovšem jen na překážky čistě materielní, ale za okolností našich nepřekonatelné.“

„Věřím vám, Strocku, rád vám věřím. Jisto tedy jest, že jste nevyšetřili ničeho, co se děje v útrobách Great-Eyry.“

„Ničeho, pane Warde.“

„Ani jste nepozorovali plamenů?“

„Ani jediného.“

„Také jste neslyšeli podezřelého hukotu?“

„Ani nejmenšího.“

„Není tedy pořáde známo, zdali jest tam sopka?“

„Ještě ne, pane Warde, však je-li tam sopka, možno právem se domnívati, že jest pohřížena v hluboký spánek.“

„Ničím však není zaručeno, že se jednoho dne neprobudí!“ odvětil pan Ward. „Uvažte, Strocku, že nepostačí, aby sopka spala, třeba, aby vyhasla!… Leda že vše, co se vyprávělo, bylo pouhým výplodem obraznosti Karoliňanů…“

„To nemyslím, pane Warde,“ odpověděl jsem; „pan Smith, starosta morgantonský, a jeho přítel, starosta pleasant-gardenský, tvrdí to určitě. Ano, nad Great-Eyry objevily se plameny!… Ano! A vycházel z něho nevysvětlitelný hukot!… O skutečnosti těch zjevů nemůže býti pochybnosti!…“

„Ovšem, ovšem,“ pravil pan Ward. „Připouštím, že starostové a jejich podřízení se nemýlili!… Než, ať tomu je, jak chce, Great-Eyry tajemství svého neprozradil…“

„Záleží-li na tom, pane Warde, aby se vypátralo, třeba jen věnovati tomu potřebný náklad, a špičáku a dynamitu hradby ty povolí.“

„Zajisté,“ odvětil pan Ward, „ale práce ta není tak naléhavá a jest lépe vyčkati!… Ostatně možná, že příroda konečně sama nám odhalí tajemství Great-Eyry…“

„Pane Warde, věřte mi, že lituji velice, že jsem nemohl vykonati dílo, které jste mi svěřil…“

„No, netrapte se pro to, Strocku, a snášejte svůj neúspěch jako filosof. Člověk nemá vždy štěstí a práce policie nebývá po každé korunována zdarem. Uvažte, co nám v záležitostech trestních utíká vinníků, a mám za to, že by se nám nepodařilo lapiti ani jednoho, kdyby byli chytřejší… méně neprozřetelní a zvláště kdyby si tak hloupě sami neškodili!… Ale svým nepředloženým povídáním vydávají se nám do rukou sami!… Dle mého soudu není věcí těžkou zločin, vraždu nebo krádež, promysliti a provésti tak, aby nezůstalo podezření a aby veškeré pronásledování nebylo znemožněno. Chápete, Strocku, že těm pánům darebákům pokyny o obratnosti a opatrnosti dávat nepůjdu!… A pak, opakuji, velice mnoho jich policie nikdy ani nevypátrala!…“

V příčině té sdílel jsem mínění úplně se svým představeným: právě mezi zločinci jest nejvíce hlupáků!

Proto však každý přece uzná, že se mi zdálo při nejmenším podivným, že se nepodařilo ještě úřadům, jak obecním tak ostatním nabýti světla stran událostí, jejichž jevištěm byly právě některé státy. Proto také, když pan Ward začal se mnou o tom řeč, nedovedl jsem mu zatajiti svého svrchovaného údivu.

Týkalo se to onoho vozu, jejž nebylo možno zadržeti a který jezdil po silnicích a chodce, koně a povozy uváděl v nebezpečí. Jest povědomo, s jakou rychlostí vítězil nad všemi výkony automobilismu. Hned v prvých dnech, jak se o tom úřady dověděly, vydaly rozkazy, aby šíleným rozmarům toho chauffeura byla učiněna přítrž. Objevil se nepovědomo odkud, projel a zmizel jako blesk. Ačkoli se naň vypravilo mnoho obratných policistů, nepodařilo se žádnému provinilce dostihnouti. Vždyť právě nedávno při závodech pořádaných americkým klubem automobilistů mezi Prairie-du-Chienem a Milwaukee dráhu dvou set mil urazil v necelé půldruhé hodině!

Co se pak s vozem stalo, nikdo nevěděl. Zahynul snad, když dojel na konec závodní dráhy a nemohl se, jsa rozejet, zastaviti, ve vlnách jezera Michiganského? Bylo lze míti za to, že řidič se svým strojem utonul, tak že již o jednom ani o druhém nebude slechu? Většina obecenstva zdráhala se uvěřiti tomuto rozřešení, jež by bylo bývalo nejlepší, a očekávala, že je znova opět uvidí.

V očích páně Wardových patřila tato podivná událost do oboru věcí kromobyčejných, a já jsem sdílel jeho názor. Jestliže se ta ďáblem posedlá bytost již neukáže, pak bylo lze právem řaditi její zjev mezi ta tajemství, která není dáno člověku proniknouti.

Mluvil jsem o tom se svým představeným a myslil jsem již, že hovor náš se končí, když mi tu, učiniv několik kroků po kanceláři, řekl:

„Zajisté!… ten zjev na silnici do Milwaukee při mezinárodních závodech jest to nejpodivnější… ale následující věc jest neméně podivná!“

Pan Ward podal mi zprávu, kterou mu zaslala policie bostonská o příhodě, již oznamovaly noviny čtenářům hned večer.

Mezitím co jsem četl, sedl si pan Ward ke svému psacímu stolu a dokončil dopis začatý před mým příchodem. Já jsem si sedl k oknu a studoval řečenou zprávu co možná nejpozorněji.

Po několik dní bylo vodstvo při pobřeží Nové Anglie,^[18] pokud je bylo lze viděti s břehu Mainu, Connecticutu a Massachusettsu, znepokojováno zjevem, jejž si nemohl nikdo vysvětliti.

Jakási pohybující se hmota, která se vynořovala ve vzdálenosti dvou nebo tří mil, rychle se tam otáčela a pak rychle projevši po povrchu mořském vzdalovala se a na širém moři záhy zmizela.

Hmota ta měnila místo tak rychle, že ji i nejlepší dalekohledy stěží sledovaly. Nebyla delší než asi třicet až čtyřicet stop. Tvaru byla vřetenovitého a barvy zelenavé, což bylo příčinou, že ji začasto od moře nebylo lze rozeznati. Kraj amerického břehu, s něhož byla nejčastěji pozorována, prostíral se od mysu Severního ve státě Connecticutu k mysu Sable, jenž jest na západním konci Nového Skotska.

Z Providence, z Bostonu, z Portsmouthu a z Portlandu pokusily se již mnohokrát parní šalupy^[19] dostati se k tomu pohyblivému tělesu a docela i uspořádati na ně lov. Ale nepodařilo se jim dohoniti ho. Ukázalo se, že pronásledovati je jest zbytečno. V několika minutách ztratilo se s očí.

Rozumí se samo sebou, že o podstatě tohoto tělesa pronášela se různá mínění. Ale až dosud žádná domněnka neměla pevného podkladu, a námořníci byli v koncích se svým rozumem jako ostatní lidé.

S počátku domýšleli se lodníci a rybáři, že je to asi nějaký ssavec z čeledi kytovců (druhu velryb). Zvířata tato ponořují se, jak známo, s jistou pravidelností a vracejí se po několikaminutovém pobytu pod vodou na povrch, vystřikujíce otvory proudy vody se vzdušnými bublinami. Ale až dosud to zvíře — bylo-li to vůbec zvíře — „nesondovalo“,^[20] jak říkají lovci velryb, ještě nikdy ponořením nehledělo se chrániti a také ještě nikdy nebylo ani viděti ani slyšeti, že by silně oddychovalo.

Když tedy nepatřilo do třídy mořských ssavců, bylo nutno pokládati je za neznámého dosud nějakého tvora, který vyplaval z hlubin oceánu, jako bytosti, které se vyskytují v pověstech z dávných dob?… Mělo se zařaditi ke kalmarům, krakům, leviathanům^[21] a pověstným mořským hadům, jejichž útoku bylo se co obávati?…

Od té doby, co se ten tvor, nechť to bylo co chtělo, objevil v pobřežních vodách Nové Anglie, neodvážily se malé lodi a šalupy rybářské dále na širé moře. Jakmile bylo hlášeno, že se ukázal, spěchaly, aby se dostaly do nejbližšího přístavu. A opravdu, obezřetnost toho vyžadovala, neboť pro případ, že zvíře to bylo útočné povahy, bylo lépe jeho útokům se nevystavovati.

Co se týče plachetních lodí, které jezdí daleko, a velikých parníků, ty se obludy báti nemusily, ať to byla velryba nebo něco jiného. Mužstvo jejich ji též opětovně spatřilo v dálce několika mil. Ale když se pokoušely dostati se k ní blíže, unikala tak rychle, že nebylo lze jí dohoniti. Jednoho dne docela vyjel z Bostonu malý křižák státní, nikoli aby ji pronásledoval, ale aby na ni vypálil několik ran. V malé chvilce bylo zvíře s dostřelu, a pokus byl marný. Ostatně až dosud se zdálo, že nemá v úmyslu napadati šalupy rybářské.

Tu jsem nechal čtení a obrátiv se k panu Wardovi pravil jsem mu:

„Celkem vzato, nebylo ještě potřebí stěžovati si do toho netvora. Velkým lodím se vyhýbá a do malých se nepouští. Nemusejí se tudíž lidé bydlící na pobřeží příliš rozčilovati.“

„A přece se rozčilují, Strocku, a zpráva ta podává toho důkaz.“

„Však zdá se, že zvíře není nebezpečné, pane Warde. Konečně pak nastane jedno nebo druhé, buď se vzdálí z těch vod při pobřeží, anebo bude lapeno, a uvidíme je pak v přírodovědeckém museu ve Washingtonu.“

„A není-li to mořský netvor…“ odpověděl pan Ward.

„Co by to tedy bylo?“ tázal jsem se ho jsa překvapen jeho odpovědí.

„Čtěte dále!“ pravil mi pan Ward.

To jsem též učinil a z druhé části zprávy, jejíž některá místa můj představený červenou tužkou podtrhl, dověděl jsem se, co následuje.

Po nějakou dobu nikdo nepochyboval, že to jest nějaký mořský netvor, kteréhož se vody při pobřeží, bude-li usilovně pronásledován, konečně zbaví. Ale brzy nastal v mínění tom obrat. Někteří rozmyslnější lidé ptali se, není-li to místo zvířete snad nějaká zvláštní loď, jež ve vodách Nové Anglie provádí své rejdy.

Zmíněná loď by ovšem byla co nejdokonalejší. Možná, že vynálezce zamýšlel, než svůj vynález rozhlásí, vzbuditi všeobecnou pozornost a námořníky snad i trochu polekati. Taková jistota v řízení lodi, taková rychlost pohybu a že tak snadno vždy unikla pronásledování, hbitě se otočivši, to vše zajisté napínalo zvědavost.

Tou dobou byly učiněny v umění poháněti lodi mechanicky pokroky velikolepé. Transatlantické parníky jezdily takovou rychlostí, že jim postačilo pět dní k jízdě ze Starého světa do Nového.

A inženýři ještě poslední slovo neřekli. Loďstvo vojenské také nezůstávalo pozadu. Křižáky, torpéda a torpedoborné lodi mohly závoditi s nejrychlejšími poštovními parníky oceánu Atlantického, Tichého a Indického.

Jednalo-li se o novou loď, nebylo bohužel dosud možno viděti její vnější tvar. Co se však motoru dotýče, který měla, vyvíjel takou sílu, že dosavadní i nejdokonalejší na to nestačily. Nebylo možno poznati, je—li loď poháněna parou neb elektřinou. Jisto bylo pouze, že nemajíc plachet nepotřebovala větru, a že nemajíc komínu neměla obyčejného parního stroje.

Na tomto místě přerušil jsem čtení po druhé a přemýšlel jsem o tom, co jsem právě četl.

„Nač myslíte, Strocku?“ ptal se mne představený.

„Na to, pane Warde, že motor, jenž uvádí v pohyb zmíněnou loď, jest právě tak silný a tak neznám, jako motor onoho báječného automobilu, o němž od matche amerického klubu nebylo již slyšeti.“

„To vás tedy při tom napadlo, Strocku?“

„Ano, pane Warde.“

A pak dospívali jsme k následujícímu závěru:

Zmizel-li tajemný chauffeur, zahynul-li se svým strojem ve vlnách jezera Michiganského, nutno vyzkoumati, nechť to stojí co stojí, tajemství neméně tajemného mořeplavce a přáti si, aby ve hlubinách mořských neutonul, dokud ho nevyjeví. Či není v zájmu vynálezce, aby vynález svůj světu ukázal? Či by mu Amerika nebo každý jiný stát nezaplatil ceny, které by požadoval?…“

Bohužel vynálezce onoho automobilu zachovával stále své inkognito, i bylo se obávati, že též vynálezce stroje plovoucího tak se zachová. I když připustíme, že prvý jest ještě živ, nebylo o něm již nic slyšeti. A pokud se týče druhého, bude tomu asi také tak, až se naprojíždí v okolí Bostonu, Portsmouthu a Portlandu, nezmizí pak i on, nezůstavě po sobě zpráv?…

Domněnka tato sesilována byla ještě tím, že od té doby, co se dostala zpráva o tom do Washingtonu, to jest již čtyřiadvacet hodin, semafory^[22] na pobřeží mořském nehlásily, že by byl viděn.

Dodám ihned, že ani v jiných končinách se neukázal.

Ovšem, tvrditi s naprostou jistotou, že zmizel, bylo by bývalo při nejmenším opovážlivé.

Zaznamenati také sluší, že nikdo již naprosto nemyslil, jak se zdálo, že by to byl kytovec, kalmar, krak nebo jiné mořské zvíře. Ještě toho dne různé časopisy Spojených států zmocnily se této novinky z různých zpráv a vykládajíce ji usuzovaly, že jest to loď, která, co se týče pohyblivosti a rychlosti, obzvláště vyniká. Všecky se shodovaly v tom, že jest asi opatřena elektrickým motorem, ale z kterého zdroje svou elektřinu čerpá, nedovedl si představiti nikdo.

Co však ještě tisk s veřejností nesdělil — brzy však musilo se tak státi — byla podivuhodná shoda, jež bedlivému pozorovateli byla nápadná a které zároveň se mnou si všiml pan Ward.

A opravdu, teprve od té doby, co zmizel pověstný automobil, objevovala se neméně pověstná loď. Měly tudíž oba ty stroje jednu zázračnou hybnou sílu. Kdyby se oba znovu ukázaly, jeden na zemi a druhý na moři, hrozilo by loďkám, chodcům a povozům totéž nebezpečí. A pak by bylo záhodno, aby se policie postarala všemi prostředky možnými o veřejnou bezpečnost na silnicích a na moři.

To mi řekl pan Ward, a bylo to úplně zřejmé. Ale kterak se toho mělo dosíci?

Po této rozmluvě, jež ještě trvala nějakou chvíli, hodlal jsem právě již odejíti, an tu pan Ward mě ještě zastavil.

„Nepovšiml jste si, Strocku,“ pravil mi, „že se ty dva stroje, co se týče jízdy, nápadně sobě podobají, loď i automobil?“

„Zajisté, pane Warde!…“

„Nuže, kdož ví, nejsou-li oba jediným strojem!“