ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Přiznávám se, že pročítaje ten dopis, byl jsem nanejvýš překvapen, což jsem dal na jevo bezděčně pronesenými slůvky: ono! a aj! Stará hospodyně dívala se na mne, nevědouc, co si o tom mysliti.

„Dostal jste snad nepříjemnou zprávu?“

Na tuto otázku Gradové, jíž jsem neměl čeho tajiti, odpověděl jsem jednoduše tím, že jsem jí přečetl dopis od prvního do posledního řádku.

Gradová poslouchala, dívajíc se na mne s patrným nepokojem.

„Jest to nejspíše někdo, kdo si chce ztropiti žert,“ pravil jsem krče rameny.

„Není-li to ďábel sám, když to z území ďáblova přichází!“ podotkla Gradová, která stále jen myslila na prostřednictví mocí pekelných.

Když jsem byl sám, pročetl jsem ještě jednou neočekávaný ten dopis a po úvaze dospěl jsem ku přesvědčení, že je to dílem někoho, kdo si dovoluje hloupý žert. Nebylo možno se mýliti… Dobrodružství moje bylo známo… Poněvadž noviny přinesly podrobné zprávy o našem poslání do Severní Karoliny a o pokusu, přelézti hradby Great-Eyry, věděl kde kdo, proč se to panu Smithovi a mně nezdařilo. A tu nějaký čtverák, jakých je všude dost, i v Americe, vzal pero a aby si mne dobral, napsal tento výhrůžný list.

Neboť kdyby se i předpokládalo, že zmíněný brloh horský jest útulkem tlupy zločinců, kteří se asi obávají, aby policie jejich úkrytu nenašla, nebyl by býval zajisté nikdo z nich tak nemoudrý, aby jej prozradil. Nemusilo jim spíše záležeti na tom, aby doupě jejich zůstalo neznámo?… Vždyť by tím způsobem popichovali policii, aby znova pátrala v těch končinách Modrých hor. Kdyby se jednalo o to, schytati sebranku podezřelých lidí, tu by je již dostala. Melinitem nebo dynamitem by se jistě podařilo hradby proraziti. Ovšem, jak by se tam ti padouchové byli mohli dostati, kdyby tam nevedla nějaká cesta, které jsme však nenašli?… Nechť tomu je, jak chce, a i kdyby tato domněnka se připustila, nikdy by nebyl nikdo z nich tak nemoudrý, aby mi poslal ten list…

Zbývalo tudíž jediné vysvětlení: list psal buď někdo, kdo si chtěl ztropiti žert, anebo ztřeštěnec nějaký, a nebylo mi tudíž třeba, dle mého mínění, nijak se tím znepokojovati, ba ani na to mysliti.

Chvilku jsem měl za to, že bych to měl oznámiti panu Wardovi, ale rozhodl jsem se neudělati toho. Byl by zajisté dopisu tomu nepřikládal žádné důležitosti. Přes to jsem jej z opatrnosti neroztrhal, nýbrž uzavřel do svého psacího stolu pro všechen případ. Dostanu-li další podobné přípisy se stejnými písmeny začátečními, položím je k tomuto a nedám jim víry.

Uplynulo několik dní, chodil jsem do policejního úřadu jako obyčejně. Měl jsem dokončiti několik zpráv a nic nenasvědčovalo tomu, že bych měl v nejbližší době opustiti Washington. Pravda, při našem povolání neví člověk nikdy, co bude zítra. Velice snadno se může něco naskytnouti, že je člověk nucen projížděti Spojené státy od Oregonu až do Floridy a od Mainu až do Texasu!

A stále jsem myslil na to, že kdybych měl dostati nový úkol a kdyby se mi nepovedl lépe než výprava na Great-Eyry, musil bych zadati za propuštěnou a jíti do výslužby.

Co se týče toho jednoho nebo dvou chauffeurů, nebylo o nich již slyšeti. Bylo mi známo, že vláda nařídila, aby silnice, řeky, jezera, vůbec vodstvo americké bylo hlídáno, Jest však náležitý dozor možný v zemi, která se prostírá od šedesátého až ke stopětadvacátému stupni délky a od třicátého ku pětačtyřicátému stupni šířky?… Neměla ta loď, již nebylo lze najíti, v Atlantickém oceánu s jedné strany, v Tichém s druhé a v rozsáhlém zálivu Mexickém, jenž omývá břehy jižní, dosti volného pole k svým rejdům, kde nebylo lze se jí zmocniti?…

Ale, jak jsem pravil, nikdo nespatřil již jednoho ani druhého stroje; a jak známo od jeho posledního objevení, vynálezce nevybíral si míst nejméně živých, připomeňme si silnici wisconsinskou v den závodů a vody při pobřeží bostonském, kde projíždí bez ustání na tisíce lodí.

Jestliže tedy vynálezce ten nezahynul — což ostatně nebylo nemožno — byl nyní buď daleko od Ameriky, možná v mořích Starého světa, anebo se skrýval v nějakém útulku, který byl povědom pouze jemu, a jestliže náhoda…

„Eh!“ opakoval jsem si někdy, „útulku tak tajného a nepřístupného, jako jest Great-Eyry by ten záhadný člověk nikde nenašel!… Ovšem loď by se tam nedostala a automobil také ne! Tam mohou hledati útulek jen obrovští ptáci, orli nebo kondoři!“

Musím ještě poznamenati, že od té doby, co jsem se vrátil do Washingtonu, plameny se znovu neukázaly a obyvatelstva okolního kraje již nevyděsily. Poněvadž mi pan Eliáš Smith nepsal, soudil jsem z toho právem, že se neděje nic neobyčejného. Vše ukazovalo k tomu, že se na obě události, jež vzbudily obecnou zvědavost, ano docela i nepokoj, úplně zapomenulo.

Když jsem šel dne 19. června o deváté hodině do úřadu, zpozoroval jsem, vycházeje z domu, že dva lidé, jaksi upiatě mě pozorují. Poněvadž jsem jich neznal, nedbal jsem toho, a věnoval-li jsem tomu pozornost, bylo to proto, že mi o tom Gradová, když jsem se vrátil, vypravovala.

Moje stará hospodyně pozorovala totiž po několik dní, jakoby dva lidé na mne na ulici číhali; přecházeli před mým bytem a šli pak za mnou, jak se zdálo, když jsem se ubíral po Long-Streetu do policejního úřadu.

„Víte to jistě?“ ptal jsem se.

„Ano, pane Strocku, a též včera, když jste šel domů, šli vám ti dva lidé v patách a odešli teprve, když jste za sebou zavřel dvéře.“

„Nemýlíte se, Gradová?“

„Nikoli, pane Strocku.“

„A kdybyste ty dva lidi opět viděla, poznala byste je?“

„Poznala bych je.“

„Hle, hle, milá Gradová,“ odpověděl jsem se smíchem, „pozoruji, že máte vlohy pro službu policejní… Musím vás vzíti ke stráži bezpečnosti.“

„Jen si žertujte, pane Strocku, žertujte!… Mám ještě dobrý zrak a nepotřebuji brejlí, abych poznala lidi. Stopují vás, to jest nepochybno, a učinil byste každým způsobem dobře, kdybyste za těmi špehouny vypravil několik tajných strážníků!…“

„Slibuji vám to, Gradová,“ odpověděl jsem, abych stařenu upokojil, „a pomocí jednoho ze svých detektivů brzy se dovím, jak se mám vůči těm podezřelým lidem zachovati.“

Ve skutečnosti nepokládal jsem sdělení to za vážné.

Nicméně jsem podotkl:

„Až půjdu ven, budu si všímati mimojdoucích pozorněji.“

„To také bude od vás moudré, pane Strocku.“

Gradová se ovšem snadno všeho nelekala, ale sám nevím, proč jsem její řeči nepřikládal váhy.

„Uvidím-li je zase,“ pokračovala, „řeknu vám to, pane Strocku, dříve než vykročíte z domu…“

„Dobrá!“

Přerušil jsem rozhovor, věda napřed, že kdybychom v něm pokračovali, Gradová by konečně tvrdila, že jest to Belzebub a jeden z jeho pomahačů, kteří mne sledují v patách.

Po oba dny následující bylo patrno, že na mne nikdo nečíhal, ani když jsem vycházel, ani když jsem se vracel. Soudil jsem z toho, že se Gradová zmýlila.

Tu ráno dne 19. června Gradová, vyběhši, co nejrychleji mohla, po schodech, otevřela prudce dvéře mého pokoje, vstoupila a udýchána mi oznamovala:

„Pane Strocku… pane Strocku!“

„Co pak se stalo, Gradová?“

„Jsou tu zase.“

„Kdo?“ ptal jsem se; myslilť jsem právě na něco jiného než na to, že by mne někdo stopoval.

„Ti dva špehové!…“

„Aha, ti taškářští špehové…“

„Ovšem že… tam stojí na ulici… naproti vašim oknům, prohlížejí dům a čekají, až vyjdete!“

Přistoupil jsem k pravému oknu svého pokoje a nadzdvihnuv maličko záclonu, aby to nebylo pozorovati, spatřil jsem na chodníku dva muže.

Byli oba prostředního vzrůstu, statné postavy, širokých plecí, ve věku od pětatřicíti do čtyřicíti let; oděni byli jako se šatí obyčejně lidé venkovští, na hlavě veliké plstěné klobouky, kalhoty z husté vlny, boty těžké a každý v ruce hůl.

Bylo nepochybno, že upiatě pozorovali dvéře a okna mého příbytku. Občas pohovořili několik slov, přešli asi tucet kroků po chodníku a vraceli se na své místo.

„Jsou to tedy ti lidé, jež jste již viděla, Gradová?“ ptal jsem se.

„Ano, jsou to oni, pane Strocku.“

Že by se byla moje stará hospodyně mýlila, mysliti jsem nemohl, proto jsem si předsevzal, že věci té musím přijíti na kloub. Kdybych se byl za těmi muži pustil sám, byli by mě hned poznali, a co bych z toho byl měl, kdybych se byl na ně přímo obrátil? Ještě dnes bude před domem na stráži policejní strážník, a jestliže večer nebo zítra zase se objeví, bude je v jisté vzdálenosti zase stopovati on… Vyprovodí je, až kam se jim uráčí jíti, a totožnost jejich bude konečně zjištěna.

Očekávali mne teď, aby mne vyprovodili do úřadu?… Uvidím, a udělají-li to, naskytne se mi příležitost nabídnouti jim pohostinství, za něž mi asi nepoděkují.

Vzal jsem si klobouk a sešel jsem dolů, otevřel jsem dvéře a vyšel na ulici; Gradová zatím stála u okna.

Ti dva muži tam již nebyli.

Podobu jejich vštípil jsem si tak do paměti, že se mi nevytratí.

Ačkoli jsem všude pátral, nespatřil jsem je.

Od toho dne jsme jich ani já, ani Gradová před domem již neuviděli, a také jsem jich nepotkal cestou.

Stopovali-li mne skutečně, věděli asi již, čeho se o mně chtěli dověděti, protože mne uviděli svýma vlastníma očima; a já celé té věci nepřikládal konečně většího významu, než dopisu podepsanému začátečními písmeny P. S.

Brzy totiž byla obecná zvědavost znovu napiata a to za okolností opravdu kromobyčejných.

Nutno připomenouti nejdříve, že noviny nebavily své čtenáře zjevy na Great-Eyry, ktoré se již neopakovali. Tolikéž nezmíňovaly se o automobilu a o lodi, jichž stopy nemohli se naši nejlepší zvědové dopátrati. Na vše to by bylo nejspíše již zapomnělo, kdyby byla nová událost příhod těch znovu na pamět neuvedla.

V časopise Evening Star ze dne 22. června mohli tisícové čtenářů čísti tento článek, jejž následujícího dne všecky listy Spojených státův otiskly:

„Jezero Kirdall v Kansasu, ležící osmdesát mil na západ od hlavního města Topeky, není mnoho známo. Nicméně zaslouží, aby známo bylo a také zajisté bude; bylať k němu obrácena pozornost způsobem nanejvýš podivným.

Jezero to, prostírajíc se v hornatém kraji, není, jak se zdá, spojeno s ostatním vodstvem svého státu. Co ztrácí vypařováním, toho nabývá dešti, kterých v těch končinách Kansasu jest hojně.

Povrch Kirdallu odhaduje se na sedmdesát pět čtverečných mil (něco přes 1949 kilometrů čtverečných) a zdá se, že hladina jeho jest poněkud výše, než průměrně půda okolní. Jest uzavřeno vrchy a lze se k němu jen nesnadno dostati úzkými roklinami. Přes to založeno bylo několik vesnic na jeho březích. Jestiť v něm veliké množství ryb, a rybářské loďky projíždějí jím ve všech směrech.

Hloubka Kirdallu jest velmi různá. U břehů není nikde menší než padesát stop. Téměř kolmé skály tvoří břehy této rozsáhlé vodní nádržky. Povstane-li silný vítr, narážejí někdy rozpěněné vlny do břehů tak prudce, že pobřežní domky zmoknou, jako když se za bouře spustí liják.

Hloubky, značné již při kraji, přibývá do středu čím dále tím více, a na mnohých místech bylo měřením zjištěno, že dosahuje až tří set stop.

Voda jezera jest čistá a sladká. Není tam tudíž mořských ryb, ale štiky, okouni, pstruzi, kapři, mřínci, úhoři a i. v úžasném množství a velikosti neobvyklé.

Jest tudíž pochopitelno, že loviti ryby v jezeře kirdallském jest velice vděčné a že se tam hodně loví. Rybářů, kteří se lovem živí, jest několik tisíc a loděk k tomu mají několik set. K loďstvu tomu třeba připočísti asi dvacet malých škun^[24] a parních šalup, které obstarávají dopravu po jezeře a udržují spojení mezi různými vesnicemi. Za vrchy jezero obklopujícími jest síť silnic, po nichž se vylovené ryby rozvážejí v Kansasu a do států sousedních.

Tohoto popisu jezera Kirdallského bylo potřebí, abychom porozuměli věci, o níž podáme zprávu.“

Evening Star vyprávěl v tom článku, jenž budil všeobecnou pozornost, událost následující:

„Po nějakou dobu pozorovali rybáři, že na hladině jezerní se cosi pohybuje, a nemohli si to vysvětliti. Chvílemi se hladina vzedme, jako kdyby se ode dna odrazila nějaká vlna. I když vítr nevane, za úplného ticha a za jasné oblohy hladina se vzdouvá a silně pění. Kymácejíce a otřásajíce se nemohou se lodi udržeti v patřičném směru. Loď do lodi vráží, jsou v nebezpečí, že se převrhnou, a následek toho jest, že se značně poškozují.

Jisto jest, že toto vlnění povstává v hloubi jezera Kirdallského… a zjev ten vysvětlován různě.

S počátku byla domněnka, nemá-li se ten pohyb vody přičítati nějakým zjevům spojeným se zemětřesením, jež mění dno jezerní účinkem sil původu sopečného. Ale od výkladu toho se musilo upustiti, když se shledalo, že voda se nevzdouvá na stejném místě, ale že se vzedmutí vyskytuje po celé rozloze jezera Kirdallského, na východě i na západě, na severu i na jihu, uprostřed i při krajích, a to po sobě, a možno říci, s jakousi pravidelností, což vylučuje pomýšleti na zemětřesení anebo příčinu vulkanickou.

Brzy však povstala jiná domněnka. Nevzdouval to nějaký mořský netvor tak prudce vodu kirdallskou?… Jestliže však řečený netvor se tam nezrodil a do obrovských rozměrů nevyrostl, což se sotva dá předpokládati, musil by se do jezera dostati zvenčí. Ale Kirdall nemá spojení se vnějškem. A že by pod zemí byly nějaké průchody, jimiž by přitékala voda z řek kansaských, takové vysvětlení se nedá mysliti. Kdyby stát ten byl při pobřeží oceánu Atlantického nebo Tichého nebo zálivu Mexického! Ale nikoli! Leží ve středu, jsa daleko vzdálen od moří amerických.

Zkrátka otázku nelze tak lehko rozřešiti, a jest mnohem snáze nepravé názory vyvrátiti než zjistiti přesnou pravdu.

Je-li tudíž dokázáno, že není možno, aby se v Kirdallu zdržoval nějaký netvor, nemohla by snad v hlubinách jezerních projížděti se nějaká podmořská loď?… Či není v naší době podobných lodí mnoho?… Nebyl-li právě v Bridgeportu, ve státě Connecticutu, před několika lety pořízen stroj Protector, který ploval na vodě i pod vodou a jezdil též po zemi? Sestrojil jej vynálezce jménem Lake, a byl opatřen dvěma motory: jeden byl elektrický, měl šedesátpět koňských sil a pohyboval se dvěma dvojicemi šroubů, druhý byl petrolejový a měl dvě stě padesát koňských sil. Mimo to byl opatřen litými koly, jež měla v průměru jeden metr, jimiž mohl se pohybovati po silnicích i po dně mořském.

To jest hezké! Připustíme-li však, že pozorované vzdouvání působil pohyb pod vodou plovoucí lodi soustavy Lakeovy — třebas zdokonalené do nejvyšší míry — jest pořád otázka: Jak mohla vniknouti do Kirdallu, kterou podzemní cestou tam přijela?… Opakujeme, že do jezera se všech stran obklíčeného vrchy loď ani nějaký netvor mořský dostati se nemůže.

Proti takové námitce nedá se, jak se zdá, nic říci, a přece se lze jedině domnívati, že podobný nějaký stroj projíždí se pod hladinou kirdallskou, ale na povrchu se nikdy neukázal. Ostatně, soudě dle toho, co se přihodilo dne 20. června, nelze již o tom pochybovati.

Toho dne odpoledne se totiž škuna Markel, která plula plnou silou směrem severozápadním, srazila s nějakým tělesem, jež plovalo pod vodou. Na tom místě není však žádné úskalí, olovnicí byla tam zjištěna hloubka osmdesátí až devadesáti stop.

Škuna byla zasažena do levého boku a bylo nebezpečí, že do ní nateče voda a že se v několika minutách potopí. Podařilo se ovšem díru ucpati a dopraviti loď do nejbližšího přístavu, vzdáleného tři míle.

Když byl náklad složen a Markel vytažen na břeh, bylo poškození dopodrobna zkoumáno se strany vnitřní i vnější, a vše svědčilo o tom, že škuna dostala pořádnou ránu do těla.

Jakmile to bylo zjištěno, není již možno tvrditi, že se ve vodách kirdallských pod vodou plující loď nezdržuje a že tam velice rychle nejezdí.

Ale pak se naskytuje další otázka: Připustíme-li, že stroj podobný do jezera se dostal, jaký tam má účel? Či tam bylo příznivé místo k podobným pokusům?… A pak, proč nevyplave nikdy na povrch a co jest příčinou, že se nechce dáti poznati?“

Na konci pak článku Evening Staru byl následující zvláštní přehled:

„Po tajemném automobilu tajemná loď.“

„Po tajemné lodi tajemný stroj, který pluje pod vodou.“

„Lze z toho usuzovati, že všecky tři pocházejí od téhož vynálezce a že všecky tři jsou toliko jediným strojem?“