ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Jak skončí dobrodružství, do něhož jsem se dostal?… Mohl jsem se přičiniti, aby se dříve nebo později rozřešilo?… Či neměl je Robur samoten ve svých rukou?… Nebude mi asi nikdy možno utéci, jako utekli Uncle Prudent a Phil Evans na ostrov Chatam. Musil jsem často čekati a jak dlouho to čekání potrvá?…

Zvědavost má byla ovšem částečně uspokojena, ale jen pokud se týče tajemství Great-Eyry. Dostal jsem se konečně do této ohrady a znal jsem příčinu zjevů pozorovaných v této končině Modrých hor. Věděl jsem bezpečně, že ani venkovanům tohoto konce Severní Karoliny ani obyvatelům Pleasant-Gardenu a Morgantonu nehrozí výbuch ani zemětřesení. Žádná síla vulkanická ve vnitřnostech zemských tu nepracuje. Žádný jícen nezeje v koutě hor Alleghanských. Great-Eyry jest prostě útulkem Robura Dobyvatele. Nedostupné to doupě, kde ukládal své potřeby a své zásoby, objevil bezpochyby náhodou na některé ze svých cest; bylo to útočiště asi bezpečnější než ten ostrov X v Tichém oceáně.

Znal jsem tedy toto tajemství, ale celkem nic jsem nevěděl o podivném stroji dopravovacím a jak se ho různým způsobem užívá. Předpokládal jsem, že to mnohonásobné strojní zařízení uvádí se v pohyb elektřinou a že té elektřiny jako pro Albatrosa dobývá se novým způsobem ze vzduchu, ale nebylo mi známo, jak stroje ty vypadají. Nenechali mi je prohlédnouti a také nenechají.

Co se týče volnosti a zdali se mi jí kdy dostane, říkal jsem si:

„Roburovi zajisté na tom záleží, aby ho nikdo neznal. Stran toho pak, co zamýšlí ze svého stroje učiniti, obávám se, vzpomínaje na výhrůžky, že se od něho lze nadíti spíše zlého než dobrého… Každým způsobem chce zůstati budoucnosti neznám jako byl až dosud. A tu jeden člověk má možnost zjistiti totožnost Pána Světa a Robura Dobyvatele, a tím člověkem jsem já, jeho vězeň, já mám právo jej zatknouti, já, jenž mám povinnost položiti mu ruku na rameno jménem zákona!…

Možno s druhé strany nadíti se pomoci odjinud?… Zřejmo, že nikoli. Úřady nevěděly ničeho více, než co se přihodilo v Black-Rocku. Policisté John Hart a Nab Walker se asi vrátili s Wellsem do Washingtonu… Když se pan Ward všeho dověděl, nemohl býti stran mého osudu v nejistotě; byla tudíž otázka:

Buď jsem se utopil ve vodách erijských, když Epouvanta ze zátoky odjížděla a na kotvičném lanu mě táhla, anebo mě vytáhli a jsem teď v rukou kapitána Epouvanty.

V prvém případě bylo lze toliko nad Johnem Strockem, vrchním inspektorem policie washingtonské, udělati kříž.

A bylo ve druhém případě možno doufati, že se někdy opět objeví?…

Známo, že po ostatní část noci a celý den následující plula Epouvanta po hladině jezera Erijského. Okolo čtvrté hodiny honily ji nedaleko Buffala dvě torpedové lodi a ona, jednak tím, že nad ně vynikala rychlostí, jednak, že se ponořila, jim konečně unikla. Pronásledovaly ji po Nigaře, ale ustaly, když se ocitly v nebezpečí, že je proud strhne do vodopádů. Nastávala již noc, co si mohli jiného mysliti na torpedoborných lodích, než že Epouvanta zřítila se na dno propastí vodopádů?… A poněvadž pak byla již noc, bylo lze se domnívati, že nikdo vzducholodi nespatřil, ani když se vybavila z Horse-Shoe-Fallu ani po čas letu do Great-Eyry…

Co se pak mne týče, odhodlám se ptáti se Robura?… Uráčí se mu vůbec, stavěti se, jako by mi rozuměl?… Nepostačí mu, že mi pověděl své jméno a nevysvětlovalo to jméno vše?…

Den ubíhal a v situaci nenastalo nejmenší změny. Robur se svými lidmi zabýval se pilně strojem, jehož zařízení vyžadovalo různých oprav. Soudil jsem z toho, že zase brzy odjede a že pojedu též. Ovšem, byli by mě mohli nechati v té ohradě, z níž bych byl nevylezl a kde bych byl mohl stráviti mnoho dní…

Zvláště mi byl teď nápadný duševní stav Roburův, bylť neustále napiat. O čem uvažoval jeho ustavičně pracující mozek? Jaké záměry činil do budoucnosti?… Do které končiny se vydá?… Chce provésti výhrůžky pronesené ve svém listě, — ty výhrůžky zpozdilé?…

Noc přespal jsem na nastlané suché trávě v jedné z jeskyň Great-Eyry, kamž mi dali pokrmy. Dne 3. a 4. srpna pracovali dále a, zabráni jsouce úplně svou prací, promluvili všichni sotva několik slov. Také obnovovali zásoby, možná, že se dlouho nevrátí. Kdož ví, zda Epouvanta nehodlá konati odvážné cesty vzdušné, zda nemíní její kapitán odebrati se opět na ten ostrov X v širém Tichém oceánu?… Někdy jsem pozoroval, jak obcházel zamyšlen ohradou, jak stanul a zvedal ruku k nebi, vztahoval ji proti Bohu, s nímž se chtěl děliti o vládu nad světem!… Nepomate se z té své ohromné pýchy a snad ho pak nebudou moci zkrotit druhové jeho, kteří jsou neméně výstřední?… Nedají se svésti k dobrodružstvím nemožným?… Nepokládá se za mocnějšího než živlové, kterým vzdoroval již tak směle, když měl pouze vzducholoď?… Neměl-liž nyní na zemi, na vodě a ve vzduchu nekonečné pole, kde ho nikdo nemohl pronásledovati?…

Mohl jsem se tudíž od budoucnosti všeho obávati, i nejhoršího. Co se týká útěku z Great-Eyry, než by mě odvlékli na novou cestu, nebyl možný. Jak potom upláchnu, až Epouvanta poletí nebo popluje, leda by jela po silnicích prostřední rychlostí?… Měl jsem málo naděje.

Známo již, že jakmile jsme přibyli do Great-Eyry, pokoušel jsem se dostati od Robura odpověď, co se mnou počne, ale nadarmo. Toho dne jsem učinil nový pokus.

*

Přecházel jsem odpoledne před hlavní jeskyní. Robur stoje u vchodu jaksi upřeně se na mne díval. Měl v úmyslu se mnou mluviti?

Přistoupil jsem k němu.

„Kapitáne,“ řekl jsem, „položil jsem vám již otázku, na niž jste neráčil odpověděti. Otázku tu opakuji: Co zamýšlíte se mnou učinit?“

Stáli jsme tváří v tvář proti sobě, vzdáleni dva kroky. Díval se na mne se založenýma rukama, a pohledu jeho jsem se ulekl. Ano, ulekl!… Nebyl to pohled člověka, který svůj rozum ovládá, nýbrž pohled, v němž, jak se zdálo, nebylo již nic lidského!

Opakoval jsem svoji otázku důrazněji. Chvilku se mi zdálo, že Robur hodlá promluviti.

„Co zamýšlíte se mnou učinit?… Vrátíte mi volnost?“

Robur byl zřejmě stižen jakýmsi záchvatem, který ho neopouštěl. Učinil znovu ten posunek napřaženou rukou k nebi, který jsem již pozoroval, když přecházel ohradou… zdálo se, že jakási neodolatelná síla táhne jej k těm vysokým krajům nebeským, že nepatří již zemi, že jest určen žíti v prostoru světovém jako stálý host končin atmosférických…

Robur mi neodpověděl, ba podobalo se, že mi ani nerozuměl, a vešel do jeskyně, kamž Turner vstoupil za ním.

Nevěděl jsem, jak dlouho bude trvati tento pobyt nebo spíše zastávka Epouvanty v Great-Eyry. Seznal jsem však, že odpoledne dne 3. srpna práce opravné a úprava skončily. Komory stroje byly naplněny zásobami, jež byly uschovány v nitru ohrady. Pak přinesli Turner a jeho společník do středu kotliny vše, co zbývalo z materiálu, prázdné bedny, zbytky tesaného dříví a kusy, jež pocházely bezpochyby z bývalého Albatrosa, jenž padl za oběť novému stroji dopravnímu. Vespod pod tou hromadou byla silná vrstva suché trávy. Napadlo mně, že se Robur chystá opustiti tento útulek a že nepomýšlí již se sem vrátiti.

A vskutku nebylo mu nepovědomo, že veřejná pozornost ke Great-Eyry jest upiata a že právě byl vykonán pokus do něho se dostati. Obával se asi, že se pokus ten jednoho nebo druhého dne bude opakovati s větším zdarem, že konečně do jeho úkrytu vniknou a přál si, aby tam nenašli ani stopy po jeho věcech.

Slunce zmizelo za vrchy Modrých hor. Paprsky jeho ozařovaly jen vrchol Black-Domu, jenž se vypínal směrem severovýchodním. Epouvanta asi vyčká noci a pak vzlétne opět. Nikdo nevěděl, že se mohla z automobilu nebo lodi změniti ve vzducholoď. Nikdo jí ostatně dosud ve vzduchu nepozoroval. Nezjeví se v této čtvrté podobě až onoho dne, kdy bude chtíti Pán Světa provést své nerozumné výhrůžky?…

O deváté hodině byla v ohradě čirá tma. Ani hvězdičky nebylo na nebi, jež bylo zahaleno hustými mraky, které východní vítr přeháněl. Nikdo nezpozoruje, že Epouvanta letí nad zeměmi americkými ani nad moři okolními.

Tu přistoupil Turner k hranici vyrovnané uprostřed ohrady a zapálil suchou trávu.

Vše v okamžiku vzplanulo. V hustém kouři povstaly pojednou ohnivé sloupy tak vysoké, že přečnívaly hradby Great-Eyry. Obyvatelé morgantonští a pleasant-gardenští mohli znovu míti za to, že jícen se opět otevřel a že ty plameny jsou znamením nějakého brzkého výbuchu.

Patřil jsem na ten požár a poslouchal, jak to ve vzduchu praskalo. Robur stoje na palubě Epouvanty díval se též.

Turner a jeho druh přistrkovali do ohně zbytky, jež oheň prudkostí svou odhazoval. Potom pomalu záře ubývalo. Zbylo jen řeřavé uhlí v hromadě popela a opět zavládlo v té tmavé noci ticho.

Pojednou jsem cítil, že mě uchopil někdo za ruce. Turner vlekl mě ke stroji. Odpor by byl býval marný a ostatně mi bylo milejší než zůstati opuštěn bez potravy v té ohradě.

Jakmile jsem vstoupil na palubu, vstoupili na loď i Turner a jeho druh: tento zaujal své stanoviště vpředu a Turner vešel do strojovny osvětlené elektrickými lampičkami, jejichž záře ven nepronikala.

Robur sám stál vzadu u regulátoru, aby mohl říditi rychlost a směr.

Co se mne týče, musil jsem se spustiti do své kabiny, jejíž poklop se nade mnou zavřel. Té noci, právě jako při odletu z vodopádu Niagary, nebude mi dovoleno pozorovati výkony Epouvanty.

Neviděl jsem sice, co se děje na lodi, ale slyšel jsem hluk stroje. Ano docela jsem i cítil, jak se vzducholoď zvolna zdvihá a jak se přestává země dotýkati. Pak se trochu zakymácela, dolení turbiny začaly se velice rychle otáčeti a veliká křídla pravidelně mávala.

Tak opustila Epouvanta — pravděpodobně navždy — Great-Eyry a pustila se vzduchem. Vzducholoď vznášela se nad dvojím pásmem Alleghan a nesestoupí zajisté s vysokých končin, dokud nepřepluje nad hornatým krajem okolním.

Ale kterým směrem plula? Vznášela se nad širými rovinami Severní Karoliny a mířila k Atlantickému oceánu? Či naopak letěla k západu a pustí se přes Tichý oceán?… Neplula na jih ku pobřeží zálivu Mexického?… Jak poznám, až bude den, nad kterým mořem letí, budu-li na všech stranách viděti pouze nebe a vodu?…

Uplynulo několik hodin, zdálo se mi, že míjely velice zvolna. Nehleděl jsem zapomenouti na ně a spáti. Množství myšlenek většinou nesouvislých zrodilo se v mé hlavě. Přicházelo mi, že mě unášejí něčím nemožným a ve skutečnosti unášel mě ve vzduchu letící netvor!… Kam až dopluje za této nekonečně dlouho trvající noci, pojede-li tak rychle jako dosud?… Vzpomínal jsem na nepravděpodobnou pouť Albatrosa, o níž ústav Weldonův uveřejnil zprávu dle vzpomínek Uncla Prudenta a Phila Evanse. Co učinil Robur Dobyvatel tehdy se svou vzducholodí, to mohl učiniti i nyní a to za okolností snazších, jeť pánem země, moře i vzdušného prostoru!…

Konečně prvé paprsky denní zazářily v mé kabině. Bude mi dovoleno vyjíti z ní a zaujmouti opět místo na palubě jako na hladině jezera Erijského?

Nadzdvihl jsem poklop: otevřel se.

Vystoupil jsem do půl těla ven.

Kol Epouvanty na obzoru samé moře. Letěla nad oceánem ve výši asi mezi tisícem a dvanácti sty stop.

Robura, jenž byl zaměstnán ve strojovně, jsem nespatřil.

U kormidla byl Turner, druh jeho vpředu.

Jakmile jsem byl na palubě, viděl jsem, což jsem po čas noční cesty od vodopádů niagarských ke Great-Eyry viděti nemohl, kterak ta veliká křídla pracovala, mávajíce po levé a pravé straně lodi, a kterak se současně turbiny ve vzduchu pod boky vzducholodi otáčely.

Z postavení slunce, jež stálo několik stupňů nad obzorem, seznal jsem, že plujeme k jihu. Prostíral se tudíž pod námi, nezměnila-li Epouvanta směr od té doby, co se vznesla nad hradbami kotliny, záliv Mexický.

Veliké namodralé mraky, které na západní straně vystupovaly, věštily, že bude parný den. Tyto příznaky brzké bouře neušly Roburovi, když o osmé hodině vystoupil na palubu a vystřídal Turnera. Možná, že si vzpomněl na tu smršť, ve které by byl Albatros málem zahynul, a na strašný onen cyclon,^[44] z něhož vyšel jen zázrakem v končinách při jižní točně.

Pravda, co by byla nemohla v podobném případě vykonati tenkráte vzducholoď, to by tento stroj vykonal. Spustil by se s vysokých krajů, v nichž by zápasily živly a sestoupil by na hladinu mořskou a kdyby se moře rozpoutalo velice zuřivě, našel by klid v tichých hlubinách.

Ostatně dle jistých známek, bylť asi znalcem povětrnosti, soudil Robur, že bouře toho dne nevypukne. Letěl tudíž dále a když odpoledne opět plaval po moři, nebylo to ze strachu z povětrnosti. Jeť Epouvanta mořský pták, fregatka nebo mořská vlaštovka, jež si může odpočinouti na vlnách, s tím rozdílem však, že únava nikterak se netkne jejího kovového ústrojí, které uvádí v pohyb neunavná elektřina.

Daleko široko nebylo ničeho viděti. Ani plachty ani dýmu nějakého vůbec nebylo pozorovati na nejzazším konci obzoru. Nikdo nemohl tudíž shlédnouti, že by plula nějaká vzducholoď.

Odpoledne nestalo se nic zvláštního. Epouvanta plula jen prostřední rychlostí. Jaký měl kapitán úmysl, uhodnouti bych nedovedl. Kdyby se držel stále tím směrem, dostal by se k některému ostrovu z Velkých Antill a pak dále v zálivu ku břehu Venezuely anebo Columbie. Ale možná, že se nastávající noci pustí opět vzduchem přes úžinu Guatemalskou a Nicaraguu, aby se dostal na ostrov X v Tichém oceánu.

Když nastal večer, zapadlo slunce na obzoru rudém jako krev. Moře kolem Epouvanty se lihotalo, zdálo se, jako by nadzdvihovala oblak jisker. Bylo očekávati, jak říkají námořníci „psí počasí“.

To také myslil asi Robur. Nezůstal jsem na palubě, musil jsem se vrátiti do své kabiny, jejíž poklop se nade mnou zavřel.

Za malou chvilku potom zpozoroval jsem dle hluku, jejž bylo v lodi slyšeti, že se loď pohružuje. A vskutku po pěti minutách jela klidně v hloubce několika metrů pod hladinou mořskou.

Jsa velice zmožen jednak únavou a jednak stálým uvažováním upadl jsem v hluboký spánek — tentokráte přirozený jenž nebyl způsoben nějakým lékem uspávacím.

Když jsem se probudil, — jak dlouho jsem spal, říci nemohu — Epouvanta na povrch mořský ještě nevystoupila.

Ale brzy se tak stalo. Světlo denní proniklo okénky, ale zároveň bylo pozorovati, že se loď kolísá a kymácí, že jest dosti silná bouře.

Směl jsem zase zaujmouti své místo u poklopu, a první můj pohled platil obzoru.

Od severozápadu vystupovala bouře, těžké mraky, v nichž se křižovaly blesky. Bylo již slyšet hřmíti, rachot odrážel se ozvěnou.

Byl jsem překvapen — ano více než překvapen — ulekl jsem se, jak rychle bouře vystupovala k zenitu. Loď by měla sotva čas strhnouti plachty, aby nenabrala vody, tak prudce a rychle se bouře hnala.

Pojednou rozpoutal se vítr tak neslýchaně zuřivě, jako kdyby byl prorazil hráz par. V okamžiku vzdulo se moře do strašné výše. Vzbouřené vlny hnaly se po celé své délce jedna za druhou a přeletěly přes Epouvantu. Kdybych se byl pevně nedržel přední zvýšené části lodi, byly by mě smetly s lodi. Jediná věc byla možná, proměniti stroj v loď pod vodou plující. V hloubce desíti stop pod hladinou byl by bezpečen a měl klid. Vzdorovati déle rozbouřenému, rozzuřenému moři, znamenalo by zničiti se…

Robur stál na palubě, a já čekal rozkaz, že mám vejíti do své kabiny. Rozkazu mi nedal. Také nebyly vykonány žádné přípravy k ponoření.

Zrakem planoucím více než kdy jindy a úplně chladnokrevně vůči té bouři, zíral kapitán vpřed, jako by bouři nevěřil, vědělť, že se jí nemusí báti. Bylo již třeba, aby se Epouvanta pohroužila v minutě, a Robur, jak se zdálo, k výkonu tomu se nerozhodl.

Stál neustále hrdě vzpřímen jako člověk, jenž ve své nezkrotné pýše má o sobě za to, že předčí nad veškero lidstvo. Když jsem jej tak v tom postavení viděl, ptal jsem se s úžasem sama sebe, není-li ten člověk fantastickou bytostí, jež unikla ze světa nadpřirozeného…

Tu vypustil z úst následující, v tom hukotu bouře a rachotu hromu slyšitelná slova:

„Já jsem Robur… Robur… Pán Světa!“

Učinil posunek, jemuž Turner a jeho druh porozuměli. Byl to rozkaz, a ti nešťastníci, pomatení jako jejich kapitán, bez váhání jej vykonali.

Vzducholoď, rozpiavši svá veliká křídla vznesla se jako se vzepiala nad vodopády Niagary. Tehdy Robur unikl vírům vodopádu, tentokráte však zanesl jej nerozum ve vír bouře.

Vzducholoď projížděla tisíci blesky a za rachotu hromu byla nebesa jeden plamen. Lítala těmi oslepujícími záblesky a byla v nebezpečí, že ji blesk zasáhne.

Robur se ve svém chování nikterak nezměnil. Držel kormidlo v jedné ruce a páku regulátoru ve druhé, křídla mávala, že se mohla rozbíti. Hnal stroj tam, kde byla bouře největší, tam, kde se elektřina z jednoho mraku do druhého vybíjela nejprudčeji. Bylo by bývalo potřebí vrhnouti se na toho pomatence a zabrániti mu, aby neuvrhl vzducholoď do této ohnivé pece!… Bylo by bývalo potřebí donutiti jej, aby sestoupil a aby hledal pcd vodou záchrany, jež nebyla již možná ani na povrchu mořském ani ve vysokých končinách atmosférických!… Tam by byl mohl zcela bezpečně čekati, až se ten strašný zápas živlů ukončí!…

Vše ve mně vřelo! Ano, byl to hotový nerozum, ale jak nezatknouti toho zločince, jejž vlast moje vyhlásila za psance a jenž ohrožoval celý svět strašným svým vynálezem, jak nechytiti jej za límec a nevydati spravedlnosti!… Byl jsem vrchním policejním inspektorem Strockem nebo nebyl?… A zapomínaje, kde jsem, samojediný proti třem nad vzbouřeným oceánem, skočil jsem nazad a vrhnuv se na Robura zvolal jsem hlasem, jenž vynikl v hukotu bouře.

„Jménem zákona vás…“

Pojednou se Epouvanta otřásla jako zasažena prudkou ranou elektrickou. Všecka se zachvěla jako se chvěje tělo lidské, pustí-li se do něho elektrický proud. Stroj zasažen byv uprostřed, na všecky strany se rozletěl.

Do Epouvanty uhodil hrom, křídla její se polámala, turbiny se rozbily, a ona spadla s výše více než tisíc stop do hlubin zálivu!…