E-mail (povinné):

Jules Verne:
Pán světa

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov

II. V Morgantoně

Odcestovav den předtím z Washingtonu, přibyl jsem dne 27. dubna do Raleighu, hlavního města Severní Karoliny.

Přede dvěma dny dal si mě vrchní policejní řiditel zavolati do své kanceláře. Představený můj očekával mě jaksi zřejmě netrpělivě. Měl jsem s ním následující rozmluvu, jež byla příčinou, že jsem odcestoval:

„Johne Strocku,“ začal, „jste stále oním bystrým a horlivým policistou, jenž nám při mnohých příležitostech osvědčil tyto vlastnosti?“

„Pane Warde,“ odpověděl jsem, ukláněje se, „nesluší se mi, abych vás ujišťoval, že jsem ze svého ostrovtipu ničeho nepozbyl… Ale co se týče horlivosti, mohu vás ubezpečiti, že jest stále táž…“

„Nepochybuji o tom,“ prohlásil pan Ward, „a dávám vám toliko následující určitou otázku: Jste stále člověkem tak zvědavým, tak dychtivým vypátrati tajemství, jako jsem vás dosud znal?…“

„Stále, pane Warde.“

„A neochabla během času ta vaše touha vše proniknouti?“

„Nikterak.“

„Tož mě, pane Strocku, vyslechněte.“

Panu Wardovi bylo tehdy padesát let, ovládal plně všecky své duševní schopnosti a velice obratně si počínal v důležitém úřadě, jejž zastával. Mnohokráte mě pověřil obtížnými úkoly, jež jsem vykonal znamenitě, ano i politickými, a dostalo se mi vždy jeho uznání. Po několik měsíců nenaskytla se mi již příležitost konati opět nějakou službu, a zahálka ta mi byla již trapná. Očekával jsem tudíž netrpělivě sdělení, jež mi chtěl pan Ward učiniti. Nepochyboval jsem, že mě pošle na nějakou výpravu a že se jedná o vážnou věc.

Ředitel policie vypravoval mi pak následující věc — věc, která poutala právě veřejnou pozornost nejen v Severní Karolině a ve státech sousedních, ale i v celé Americe.

„Není vám neznámo,“ pravil mi, „co se děje v jisté části hor Apalačských, v okolí městečka Morgantonu?…“

„Nikoli, pane Warde, a dle mého soudu jsou tyto při nejmenším zvláštní zjevy způsobilé napínati zvědavost, kdyby člověk nebyl ani tak zvědav, jako jsem já…“

„Že jest to zvláštní, ba podivné. Strocku, o tom není pochybnosti. Ale naskýtá se otázka, zdali zmíněné zjevy, pozorované na Great-Eyry, netají v sobě nebezpečí pro obyvatelstvo, tamní, zdali to není návěští nějakého výbuchu sopečného nebo zemětřesení…“

„Toho jest se obávati, pane Warde…“

„Záleží tudíž na tom, Strocku, aby bylo známo, co to je. Jsme-li bezbranní proti živlům přírodním, bylo by nicméně záhodno, aby se ohroženým lidem dostalo v čas výstrahy.“

„To jest povinností úřadu, pane Warde,“ odpověděl jsem. „Jest třeba vyzkoumati, co se tam nahoře děje…“

„Zajisté, Strocku, ale zdá se, že jest to spojeno s velikými obtížemi. V tamější krajině tvrdí, že jest nemožno slézti skály Great-Eyry a prohlédnouti, co jest uvnitř… Avšak pokusil se již kdo někdy o to a za okolností, jež slibovali úspěch?… Myslím, že nikoli, a po mém soudě pokus opravdově provedený musil by míti výsledek dobrý.“

„Nemožného není nic, pane Warde, a při této věci jedná se zajisté jen o potřebný náklad…“

„Náklad odůvodněný, Strocku, na to se nesmí bráti zřetel, když jde o to upokojiti veškero obyvatelstvo anebo dáti mu výstrahu, aby uniklo zkáze… Jest ostatně úplně jisté, že okraj Great-Eyry nedá se slézti, jak se tvrdí?… A kdož ví, zdali si tam nějací padouši neudělali brloh, k němuž přístup jest znám jen jim samotným?…“

„Jakže!… pane Warde, vy byste měl podezření, že padouši…“

„Možná, Strocku, že se mýlím a že vše, co se tam děje, má příčiny přirozené… O tom se chceme právě přesvědčiti a to ve lhůtě co možná nejkratší.“

„Smím si dovoliti otázku, pane Warde?…“

„Tažte se, Strocku.“

„Až prohlédneme Great-Eyry, až budeme znáti původ jeho zjevů, budeme moci zabrániti, je-li tam jícen, aby výbuch nenastal?…“

„Nikoli, Strocku, ale obyvatele tamního kraje upozorníme… Ve vesnicích budou lidé věděti, co počíti, a na farmách nebudou překvapeni. Kdož ví, zdali nehrozí nějaká sopka alleghanská Severní Karolíně takovou zkázou, jako na ostrově Martinique oheň hory Pelée? Obyvatelstvo musí se alespoň dostati v bezpečí…“

„Mám za to, pane Warde, že kraje toho neohrožuje podobné nebezpečenství…“

„To bych rád, Strocku, jeť ostatně nepravděpodobno, že by v té končině Modrých hor byla sopka. Horstvo Apalačské není sopečného rázu. A přece podle zpráv, jež nás došly, viděli lidé vystupovati z Great-Eyry plameny… Také se jim zdálo, že pocítili, ne-li zemětřesení, tož aspoň chvění půdy až v okolí Pleasant-Gardenu… Jest to skutečnost nebo jen domněnka?… Toho musíme míti jistotu…“

„Máte pravdu, pane Warde, a nesmíme odkládati.“

„Proto tedy, Strocku, odhodlali jsme se vyšetřiti zjevy Great-Eyry. Někdo se tam musí co nejdříve odebrati, vše prozkoumati a vyptati se obyvatel městeček a farem… Vybrali jsme k tomu úkolu člověka úplně spolehlivého, a mužem tím jste vy, Strocku…“

„Oh, to mě těší, pane Warde,“ zvolal jsem, „buďte přesvědčen, že neopomenu ničeho, abych vám úplně vyhověl…“

„Vím to, Strocku, a poznamenávám jen, že úkol ten se vám asi líbí…“

„Velice, pane Warde.“

„Budete míti krásnou příležitost oddati se své zvláštní vášni, jež jest základním rysem vaší povahy…“

„Zajisté, pane Warde.“

„Ostatně bude vám volno jednati dle okolností. Co se týče výloh, bude-li třeba učiniti výstup, jenž může hodně státi, budete míti plnou moc…“

„Učiním, co mi bude možné, pane Warde, můžete na mne spoléhati…“

„A nyní vám, Strocku, doporučuji, abyste jednal co nejopatrněji, až budete sbírati zprávy… Lidé jsou tam ještě velice rozčileni… Vyslechněte obezřele, co vám budou vypravovati, a každým způsobem dejte pozor, abyste nezpůsobil nové zděšení…“

„To se rozumí…“

„Dám vám dopis pro starostu morgantonského, jenž bude pracovati s vámi. Ještě jednou vám pravím, Strocku, buďte opatrný a nepřibírejte ke svému zkoumáni než lidi, jichž nutně budete potřebovati. Prokázal jste nám již často svůj ostrovtip a obratnost, spoléháme tudíž, že se vám to také tentokráte podaří…“

„Nepodaří-li se mi to, pane Warde, musil bych naraziti na překážky nepřekonatelné, neboť možná konečně, že nelze se dostati do Great-Eyry a v tom případě…“

„V tom případě uvidíme, co počíti. Opakuji, že vás pokládáme za muže k úkolu tomu povoláním i přirozeným nadáním nejschopnějšího a že tu máte znamenitou příležitost svůj důvtip osvědčiti.“

A pan Ward měl pravdu.

Ptal jsem se ho pak ještě:

„Kdy se mám vydati na cestu?“

„Hned zítra.“

„Zítra opustím Washington a pozítří budu v Morgantoně.“

„Zprávy budete mi podávati dopisy nebo telegramy…“

„Neopominu tak učiniti, pane Warde… Odcházeje od vás, děkuji vám znovu, že jste mě pověřil úkolem, abych vedl pátrání stran Great-Eyry.“

Kterak bych byl mohl tušiti, co mne čekalo v nejbližší budoucnosti?

Vrátil jsem se bez odkladu domů, kde jsem vykonal přípravy k odjezdu a nazítří časně z rána unášel mě rychlík do hlavního města Severní Karoliny.

Večer přijel jsem do Raleighu, přenocoval jsem tam a pak následujícího dne odpoledne dostal jsem se železnicí, jež vede západním krajem státu, do Morgantonu.

Morganton jest vlastně jen nepatrné městečko. Leží na rovině, ve které jest hojně uhlí kamenného, proto se tam hodně doluje. Pramení tam na mnohých místech minerální vody, a to je příčinou, že tam v letní době přichází mnoho hostí. Kolem Morgantonu provozuje se s úspěchem polní hospodářství; rolníkům vynáší zejména obilí, pěstované na polích mezi bažinami, porostlými rašelinníkem a třtinou. Hojně jest tam lesů, jejichž stromy stále se zelenají. Krajině té nedostává se jen přírodního plynu, tohoto nevyčerpatelného zdroje síly, světla a tepla, jenž tak značně vyskytuje se ve většině údolí alleghanských.

Protože půda skýtá mnoho obživy, jest tam lidnatost dosti hustá. Vesnice a farmy prostírají se tam až k úpatí hor Apalačských, tu jsou seskupeny v lesích, onde osaměle na prvých výběžcích horských. V nejbližším okolí jest tam několik tisíc obyvatelů, kterým by zajisté hrozilo veliké nebezpečí, kdyby Great-Eyry byl jícnem sopky, kdyby výbuch pokryl krajinu popelem a škvárou, kdyby proudy lávy zaplavily pole a kdyby zemětřesení řádilo až ku Pleasant-Gardenu a Morgantonu.

Starosta morgantonský, pan Eliáš Smith, byl člověk vysoký, statný, smělý a podnikavý; bylo mu nanejvýš čtyřicet let a zdraví byl tak pevného, že mohl „strouhati mrkvičku“ všem lékařům obou Amerik; největší zimu i horko snášel stejně, a v Severní Karolíně dosahují stupňů nejvyšších. Byl horlivým lovcem, jenž nestřílel jen srstnatou a pernatou zvěř, hemžící se na rovinách sousedících s horami Apalačskými, ale pouštěl se také do medvědův a pardálů, s nimiž možno začasto setkati se právě tak v hustých hájích cypřišových, jako v divokých roklích dvojitého pásma alleghanského.

Eliáš Smith, jsa bohatým statkářem, měl několik farem v okolí Morgantonu. Sám hospodařil na několika. Lide při nich zaměstnaní mívali ho často návštěvou. Ostatní pak čas, nezdržoval-li se ve svém domově v městečku, trávil na vycházkách a honech, k nimž ho lovecká vášeň neodolatelně pudila.

Odpoledne dal jsem se dovésti do domu Eliáše Smitha. Byl toho dne doma, dostalť telegrafickou zprávu, že se k němu dostavím. Odevzdal jsem mu dopis, který měl mě doporučiti, a tím počala naše známost.

Starosta morgantonský uvítal mě velice upřímně, bez okolků. Seděl u stolu při skleničce brandy,[4] s dýmkou v ústech. Služka přinesla ihned druhou skleničku a já jsem musil svému hostiteli připiti, prvé než jsme se dali do hovoru.

„Pan Ward vás posílá,“ pravil mi vesele, „pijme tedy nejprve na zdraví pana Warda!“

Ťukli jsme si a vyprázdnili skleničky na počest vrchního policejního řiditele…

„Tak! A ted mi řekněte, oč se jedná,“ ptal se mne Eliáš Smith.

Vysvětlil jsem pak starostovi morgantonskému důvod a účel poslání do tohoto kraje Severní Karoliny. Připomenul jsem mu, co se událo, nebo správněji řečeno, promluvil jsem o zjevech, jichž tamější krajina byla jevištěm. Poukázal jsem — a on s tím souhlasil — jak jest důležito upokojiti obyvatelstvo aneb aspoň upozorniti je, aby se mělo na pozoru. Řekl jsem mu, že úřady se tou věcí obírají a že chtějí pomoci, bude-li jim to možno. Posléze jsem podotkl, že představený můj mi dal plnou moc, provésti rychle a důkladně prohlídku Great-Eyry a že se nemám lekati žádné obtíže ani žádné výlohy, poněvadž se rozumí samo sebou, že ministerstvo všecka vydání spojená s mým úkolem vzalo na sebe.

Eliáš Smith mě poslouchal a neříkal ničeho, jen několikráte naplnil mou a svou skleničku. Nepochyboval jsem nikterak, že mi věnuje pozornost, vypouštěje z dýmky obláčky kouře. Pozoroval jsem, že výraz jeho obličeje se občas oživil, že oči jeho pod hustým obočím se zaleskly. Hlava obce morgantonské měla patrně starost, co se děje v Great-Eyry, a byla asi stejně netrpělivá, jako já, vypátrati příčinu těch úkazu.

Když jsem byl se svou zprávou hotov, díval se mi Eliáš Smith do očí a několik okamžiků nemluvil.

Pak začal:

„Tedy, tam ve Washingtonu by rádi věděli, co má Great-Eyry ve svých vnitřnostech?“

„Ano, pane Smithe.“

„A vy také?“

„Zajisté.“

„Též já, pane Strocku!“

Byl-li morgantonský starosta skutečně tak dychtiv vyzkoumati to, jako já, shodli jsme se výborně!

„Chápete,“ pravil pak, vyklepav popel z dýmky, „že jako statkáře zajímá mě vše, co se týče Great-Eyry, a že jako starostovi náleží mi starati se o lidi, správě mé podřízené…“

„Ovšem,“ odpověděl jsem, „máte tudíž, pane Smithe, dvojí příčinu, abyste usiloval vypátrati úkazy, jež by mohly zničiti celou krajinu. A nedovedl-li jste si je vysvětliti, měl jste jistě za to, že obyvatelstvo zdejší jimi se může vyděsiti.“

„V prvé řadě jsou mi nevysvětlitelný, pane Strocku, neboť, co se mne týče, myslím, že Great-Eyry není jícnem sopky, neníť horstvo Alleghanské nikde sopečné. Nikde, ani v roklích cumberlandských ani v údolích hor Modrých nenalézají se stopy popela, škváry, lávy a jiných látek sopečných. Nemyslím tudíž, že by morgantonský okres mohl býti ohrožen tímto způsobem…“

„Myslíte to vskutku, pane Smithe?“

„Ano, zajisté.“

„Ale což ty otřesy, jež byly pozorovány v okolí horstva?…“

„Ovšem, ty otřesy… ty otřesy!…“ opětoval pan Smith vrtě hlavou. „A jest vůbec zjištěno, že bylo vskutku nějaké otřesení?… Právě v době, když bylo viděti plameny nejvíce, byl jsem ve své farmě ve Wildoně, který jest nejvýše míli od Great-Eyry vzdálen; slyšel jsem jakýsi hukot ve vzduchu, ale nepozoroval žádného otřesení povrchu zemského.“

„Však dle zpráv, které byly zaslány panu Wardovi…“

„Zprávy ty byly sestaveny hned pod dojmem prvního zděšení!“ pravil starosta morgantonský. „Ve své zprávě však jsem se o ničem podobném nezmínil.“

„Budiž, ale co ty plameny, které vznesly se nad nejvyšší stěny skalní?“

„Ó, co se týče plamenů, pane Strocku, to je jiná! Ty jsem viděl na své vlastní oči a oblaky odrážely jejich zář do veliké dálky. Také bylo slyšeti hluk na hřebeně Great-Eyry, sykot, jako když se vypouští z kotle pára…“

„To jste pozoroval?…“

„Ano, a hučelo mi to pak v uších!“

„A, pane Smithe, neslyšel jste při tom hluku cosi jako mocné údery křídel?“

„Pravda, pane Strocku. Ale který obrovský pták by byl mohl po uhasnutí plamenů letě vzduchem tak zamávati křídly? A jaká by to byl asi měl křídla?… Sám jsem na rozpacích, zdali mě nemýlila obraznost!… Great-Eyry že by byl útulkem, v němž by se zdržovali ptačí netvorové!… Což by je nebylo dávno bývalo viděti kroužiti nad jejich ohromným skalním hnízdem?… Jest v tom vskutku jakási záhada, která není dosud objasněna…“

„Kterou však objasníme, pane Smithe, ráčíte-li mi poskytnouti své pomoci.“

„Zajisté, pane Strocku, a tím spíše, že mi na tom záleží, abych upokojil obyvatelstvo.“

„Zítra tedy se do toho pustíme…“

„Ano, hned zítra!“

A s tím jsem se poroučel starostovi morgantonskému.

Vrátil jsem se do hostince, kde jsem se zařídil pro delší pobyt, nevědělť jsem, jak dlouhé doby bude pátrání mé vyžadovati. Psal jsem ihned panu Wardovi. Oznámil jsem mu, že jsem se dostal do Morgantonu, vypsal mu výsledek své návštěvy u starosty městečka, jakož i odhodlání naše, vše co možná nejdříve dobře provésti. Zároveň jsem mu slíbil, že mu budu podávati zprávy buď dopisy neb telegraficky o našich pokusech, aby neustále věděl, jaká jest nálada mysli obyvatelstva této části Karoliny.

Odpoledne sešel jsem se s panem Smithem po druhé a ustanovili jsme se, že se vypravíme, jakmile se bude rozednívati.

A rozhodli jsme se postupovati dle následujícího plánu:

Výstup na horu podnikneme za vedení dvou vůdců, kteří se dobře vyznají v podobných výpravách. Vůdcové ti již opětovně vystoupili na nejvyšší vrcholy hor Modrých. Ovšem na Great-Eyry se ještě nepustili nikdy, byloť jim známo, že kruh nedostupných skal zabraňuje k němu přístup, a pak jest povědomo, že, než se ukázaly poslední zjevy, Great-Eyry lezců nelákal. Na ty dva vůdce mohli jsme spoléhati, znalť je pan Smith osobně jako lidi neohrožené, obratné a ochotné. Neleknou se žádné obtíže, byli jsme tudíž odhodláni, dáti se jimi vésti. Ostatně, možná že teď, jak pan Smith podotkl, nebylo již nemožno dovnitř Great-Eyry se dostati.

„A proč?…“ ptal jsem se.

„Poněvadž před několika nedělemi utrhl se kus skály a může býti, že se tím přístup umožnil…“

„To by byla šťastná náhoda, pane Smithe.“

„Uvidíme, pane Strocku, a to již zítra.“

„Tudíž zítra na shledanou!“



[4] Brandy, slovo angl., druh samožitné kořalky.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.