E-mail (povinné):

Jules Verne:
Pán světa

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov

XIII. V Epouvantě

Když jsem přišel k sobě, byl den. Tlumené světlo pronikalo silným sklem okénka do úzké kabiny, do níž mě uložili. Kolik hodin jsem tam již byl, říci bych byl nemohl, ale soudě dle paprsků, které šikmo dopadaly, nebylo slunce ještě vysoko na obzoru.

Dřevěná deska byla mým lůžkem a přikryt jsem byl pokrývkou. Šaty jsem mel pověšeny v koutě, a byly usušeny. Pás, jenž se kotvou potrhal, ležel na podlaze.

Nějaké rány jinak jsem necítil, byl jsem jen trochu polámán. Ztratil-li jsem vědomí, nebylo to následkem slabosti, a to mě upokojovalo. Poněvadž se hlava moje, když mě lano táhlo, ponořovala občas do vody, byl bych se býval zadusil, kdyby mě byli nevytáhli v čas na palubu.

Byl jsem teď s kapitánem a jeho dvěma muži v Epouvantě sám?…

Bylo to pravděpodobné, neřku-li jisté. Celá ta poslední událost vybavovala se mi v mysli — Hart, raněn jsa koulí, klesl na břeh, Wells byl jen zlehka zasažen ranou z revolveru a Walker byl sražen k zemi v okamžiku, kdy mě rameno kotvy zachytilo za pás. Průvodci moji mají za to, že jsem ve vodách erijských zahynul.

Za jakých okolností plula teď Epouvanta dále?… Neprojížděl teď kapitán, pozměniv loď v automobil, silnicemi krajů, které přiléhají k jezeru?… Bylo-li tomu tak a ležel-li jsem delší dobu v bezvědomí, urazil již asi stroj svojí neobyčejnou rychlostí dalekou cestu. Anebo snad se stal lodí pod vodou plující a jezdí teď dále pod hladinou jezerní?

Nikoli, Epouvanta pohybovala se právě po širé hladině vodní. Dle světla, které vnikalo do mé kabiny, bylo zřejmo, že stroj pod vodou neplul. Ale též jsem nepozoroval žádných otřesů, jimž automobil na silnici jest vydán. Epouvanta tedy na zemi nebyla.

Co se týče otázky, zdali plula ještě v jezeře Erijském, to byla jiná věc. Kapitán mohl plouti vzhůru po řece Detroitu a dostati se buď do jezera Huronského anebo až do Hořeního, jeť v končinách těch jezer mnoho. Poznati to bylo mi nemožno.

Rozhodl jsem se, že vystoupím na palubu. Až budu nahoře, uvidím, na čem jsem. Povstal jsem se svého lůžka, sundal jsem si šaty a oblékl se, ani mne nenapadlo, jsem-li v kabině zamčen nebo ne.

Pak jsem hleděl nadzdvihnouti zavřený poklop nad hlavou.

Poklop povolil, a já jsem se mohl do půl těla vypnouti ven.

První mou starostí bylo podívati se vpřed, do zadu, na obě strany a rozhlédnouti se přes přední zvýšenou část Epouvanty.

Všude byla širá hladina vodní! Nikde nebylo viděti břehy. Nic než obzor uzavřený klenbou nebeskou! Záhy jsem se přesvědčil, zdali jest to jezero nebo moře. Jak jsme velice rychle uháněli, vystřikovala voda, již přední stěna rozrážela, na palubu až do zadu a padala mi jako drobný deštík do obličeje.

Byla to voda sladká, pravděpodobno tedy voda jezera Erijského.

Neuplynulo asi více než sedm neb osm hodin od doby, co odjela Epouvanta ze zátoky Black-Rocku, neboť slunce bylo napolou cestě k zenitu; bylo to ráno dne 31. července.

Poněvadž jest jezero Erijské čtyři sta šedesát sedm kilometrů dlouhé a sto pět kilometrů široké, nedivil jsem se, že není viděti ani směrem východním břehy státu New-Yorského, ani směrem západním břehy kanadské.

Té chvíle byli dva lidé na palubě, jeden vpředu pozoroval jízdu lodi, druhý vzadu při kormidle, jež řídil, jak jsem z postavení slunce soudil, směrem severovýchodním. V prvém jsem poznal slídiče z Long-Streetu, když šel po pobřeží v zátoce Black-Rocku.

Druhý byl ten, jenž nesl svítilnu, když šli do lesa.

Nadarmo hledal jsem třetího, jejž jmenovali kapitánem, když se vraceli na loď. Neviděl jsem ho.

Jest pochopitelno, že jsem toužil setkati se s tím tvůrcem zázračného stroje, s velitelem Epouvanty, s tím neobyčejným člověkem, na kterého myslil celý svět, s tím odvážným vynálezcem, jenž se neobával pustiti se v zápas s veškerým lidstvem a sebe prohlašoval Pánem Světa.

Přistoupil jsem k muži, který stál vpředu, a nepromluviv zprvu ani minutu zeptal jsem se ho pak:

„Kde jest kapitán?“

Muž ten podíval se na mne přimhouřenýma očima. Zdálo se, že mi nerozumí, a věděl jsem přece, poněvadž jsem ho včera slyšel, že mluví anglicky.

Ostatně — jak jsem pozoroval — nebylo mu nikterak podivno, že jsem z kabiny vystoupil. Otočil se ke mně zády a jal se opět pozorovati obzor.

Vrátil jsem se tedy do zadu, jsa odhodlán ptáti se tam znovu po kapitánovi. Když jsem však přistoupil ke kormidelníkovi, kynul mi rukou, abych ustoupil stranou, a odpovědi jsem nedostal.

Nezbývalo mi tudíž nic jiného než čekati, až se objeví ten, jenž nás uvítal výstřely z revolveru, když jsme se pokoušeli zadržeti Epouvantu kotvičným lanem.

Měl jsem kdy prohlédnouti si alespoň vnější zařízení stroje, který mě odvážel, ale kam?…

Paluba a zařízení hoření byly zhotoveny z jakéhosi kovu, jehož jsem neznal. Asi uprostřed zakrýval, napolo nadzdvižený poklop místnost, v níž pracovaly stroje neobyčejně přesně a tiše. Jak již bylo řečeno, nebylo na lodi ani stěžňů ani lanoví ani vzadu žerdi pro vlajku. Vpředu vyčníval hořejšek periskopu,[32] jímž bylo Epouvantě možno jeti pod vodou v náležitém směru.

Po stranách visely dvě úchylková měřítka, podobná úchylkovým měřítkům některých hollandských galiot,[33] o nichž jsem si nedovedl vysvětliti, k čemu jsou.

V přední části bylo viděti ještě třetí poklop, jenž asi kryl místnost, v níž se zdržovali oba muži, když Epouvanta nejela.

Podobným poklopem vzadu vcházelo se asi do kabiny kapitánovy, který se stále neukazoval.

Když se ty různé poklopy zavřely do osady kaučukem obložené, zapadly tak neprůdušně, že za jízdy pod vodou ani kapka dovnitř nepronikla.

Co se týče motoru, jenž stroji dodával té neobyčejné rychlosti, toho jsem neviděl, též ne poháněče, lodního šroubu nebo turbiny. Jenom jsem pozoroval, že loď nechávala za sebou sled jen nepatrný, brázdilyť se vlny jen maličko, a že se snadno přenesla po vlnách, třebas byla i nepohoda.

Posléze budiž zde jednou pro vždy připomenuto, že hybnou silou tohoto stroje nebyla ani vodní pára, ani výpary petroleje, líhu nebo jiných látek, jež by byl zápach prozradil a jichž se užívá při automobilech a podmořských lodích nejobyčejněji. Nebylo pochyby, že hybnou silou tou byla elektřina, jíž byla v lodi zásoba napětí ohromného.

Tu se pak namanovala opět otázka: odkud ta elektřina? Z batterií galvanických nebo z akkumulátorů?… Ale jak se ty batterie a ty akkumulátory nabíjely?… Z kterého nevyčerpatelného zřídla brala se potřebná síla?… Kde byla dílna, která ji dodávala?… Nevyráběla-li se dosud neznámým způsobem přímo ze vzduchu anebo z vody? Nevěděl jsem, zdali se mi podaří za těchto okolností tajemství to odhaliti.

Pak jsem myslil na své druhy, kteří zůstali tam na břehu Black-Rocku. Jeden z nich byl raněn, druzí, Wells a Nab Walker možná též!… Mohli předpokládati, když viděli, jak jsem tím lanem vlečen, že budu přijat na Epouvantu? Zajisté, že nikoli. Pan Ward dostal již asi teď z Toleda telegrafickou zprávu, že jsem zahynul. A kdo se teď odváží podniknouti novou výpravu proti tomu Pánu Světa?…

Tyto různé myšlenky mi vířily v hlavě, když jsem čekal, až se na palubě objeví kapitán.

On se však neobjevoval!

Tu jsem začal pociťovati notný hlad, a není divu, postil jsem se téměř čtyřiadvacet hodin. Nejedlť jsem mnoho od včerejšího rána. Kdybych byl měl souditi podle toho, jak mi kručelo v žaludku, byl bych musil míti za to, že jsem se dostal na Epouvantu přede dvěma nebo i více dny.

Na štěstí byla otázka, zdali a jak mě zde budou stravovati, rozluštěna ihned.

Muž, který stál vpředu, sestoupil dovnitř a opět se objevil. Nepromluviv slova položil přede mne něco potravin a odebral se opět na své místo.

Snídaně má skládala se z konservovaného masa, z uzených ryb a lodních sucharů a z nádoby anglického piva, jež bylo tak silné, že jsem si musil přidati do něho vody. Pochutnal jsem si na ní. Muži asi pojedli, než jsem vyšel z kabiny, neboť se mnou nesnídali.

Nemohl jsem se od nich ničeho dověděti, zahloubal jsem se tudíž opět do svých myšlenek.

Bude míti tohle dobrodružství konec? uvažoval jsem. Uvidím konečně toho neviditelného kapitána? Pustí mě na svobodu?… Nebo se mi podaří dostati se na svobodu proti jeho vůli? Bude to záležeti na okolnostech. Popluje-li však Epouvanta stále daleko od břehů anebo potopí-li se docela, jak bude pak lze ji opustiti? Měl jsem se vzdáti vší naděje, že se mi podaří utéci, nezmění-li se stroj v automobil?…

A přece — proč bych se k tomu nepřiznal? nemohl jsem se spřáteliti s myšlenkou, že bych mohl odtud upláchnouti a z tajemství Epouvanty nic nevypátrati. Neboť, ačkoli jsem si nemohl až dosud k postavení svému blahopřáti — nechyběloť mnoho, že bych byl přišel o život — ačkoli do budoucnosti jsem měl více vyhlídek špatných než dobrých, celá věc každým způsobem o krok postoupila. Ovšem, nebudu-li moci vejíti ve spojení s lidmi, nebudu-li jako ten za psance prohlášený Pán Světa míti styků s lidstvem…

Epouvanta jela stále k severovýchodu, po délce jezera Erijského. Plula teď jen prostřední rychlostí, neboť kdyby ji byla stupňovala do nejvyšší možné míry, byla by se dostala na severovýchodní konec jezera v několika hodinách.

Tam pak nemá Erijské jezero jiného východiště nežli veletok Niagaru, která je spojuje s jezerem Ontario. Ale ve vzdálenosti asi patnácti mil za Buffalem, vynikajícím městem státu New-Yorského, jest veletok ten přehrazen pověstnými vodopády. Poněvadž Epouvanta nejela vzhůru po řece Detroit, nemohla se dostati z těchto vod, leč by se byla dala cestou pozemní.

Slunce přišlo právě do poledníku. Počasí bylo krásné, horko sice veliké, ale snesitelné následkem větříku, který osvěžoval vzduch. Břehy nebylo ještě viděti ani na kanadské ani na americké straně.

Nechtěl se mi snad kapitán úmyslně ukázati? Měl snad důvody, že se mi nechtěl dáti poznati?… Nebyl proto tak opatrný, že mel v úmyslu pustiti mě na svobodu, až nastane večer a až přistane Epouvanta u břehu?… To se mi zdálo nepravdě podobným.

Asi o druhé hodině odpolední zaslechl jsem lomoz, střední poklop se nadzdvihl a člověk tak netrpělivě očekávaný objevil se na palubě.

Musím ovšem hned říci, že mi nevěnoval více pozornosti než jeho muži, šel ke kormidelníkovi a zaujal jeho místo v zádi. Tento pak, promluviv s ním po tichu několik slov, sestoupil do strojovny.

Kapitán rozhlédl se po obzoru, podíval se na kompas, který stál před kormidlem, pozměnil trochu směr, a Epouvanta jela rychleji. Muži tomu bylo asi něco přes padesát let, byl prostředního vzrůstu a měl široké plece, stál zpříma, hlavu měl velkou, vlasy spíše šedé než bílé a krátce sestřižené, vousů neměl ani pod nosem ani po stranách, ale pod bradou po americkém způsobu. Ruce a nohy měl svalnaté, spodní i horní čelist silně vyvinutou, hruď širokou — což je charakteristickou známkou silné vůle — sval oboční stále stažený. Byl zajisté železné konstituce, zdraví znamenitého a v krvi jeho pod opálenou pokožkou byla horká tělíska.

Tak jako jeho druzi, měl na sobě kapitán námořnický oblek, přes nějž měl kabát z voskového plátna, a hlavu kryla placatá vlněná čapka.

Díval jsem se na něho. Nezdálo se, že by se mému zraku vyhýbal, ale jevil zvláštní lhostejnost, jako kdyby neměl na lodi cizince.

Jest potřebí poznamenávati, že kapitán Epouvanty byl jedním z těch dvou lidí, kteří po mně slídili před mým bytem na Long-Streetu?… Poznal jsem jej, a nebylo pochybnosti, že též on ve mně poznal vrchního inspektora Strocka, jenž byl pověřen úkolem vniknouti do Great-Eyry.

A tu, když jsem jej tak pozoroval, napadlo mě — co mi ve Washingtonu podivným způsobem uniklo — že jsem jeho tak svérázný obličej již viděl, ale kde?… Na tabuli v policejní informační kanceláři anebo v nějaké fotografické výkladní skříni?

Ale vzpomínka ta nebyla dosti určitá, mohl to býti jen přelud. Když byli jeho druhové tak nezdvořilí, že mi neodpověděli, možná, že on bude k mým otázkám ochotnější. Mluvili jsme stejným jazykem, ačkoli bych byl nemohl tvrditi, že jest jako já rozeným Američanem. Leč že by si byl umínil, že mi nechce rozuměti, aby mi nemusil odpovídati!…

Co chtěl ostatně se mnou počíti?… Chtěl se mne snad zbaviti beze všech okolků?… Nečekal, až nastane noc, aby mě hodil do vody?… Ta troška, co jsem o něm věděl, mohla se mu zdáti dostatečnou, aby ve mně viděl nebezpečného svědka. Tu by bylo bývalo ovšem lépe, kdyby mě byl nechal na laně. Nebyl by mě musil teď házeti na dno.

Povstal jsem, šel jsem na zad a stanul před ním.

Změřil mě pronikavým, jako plamen zářícím zrakem.

„Vy jste kapitánem?“ ptal jsem se.

Mlčel.

„Jest tato loď Epouvanta?“

Otázka má zůstala nezodpověděna.

Přistoupil jsem k němu blíže a chtěl jsem jej chopiti za ruku.

Odstrčil mě ne sice prudce, ale tak, že jsem poznal, že má neobyčejnou tělesnou sílu.

Vrátiv se ještě jednou k němu, ptal jsem se ho s větším důrazem:

„Co chcete se mnou udělat?“

Myslil jsem, že z jeho rtů, sevřených zřejmým rozčilením, uslyším několik slov. Aby k tomu nedošlo, odvrátil hlavu. Pak přitlačil rukou na regulátor.

Stroj jel ihned rychleji.

Pojal mě vztek, neovládaje se již volal jsem naň:

„Dobrá! Nemluvte si! Vím, kdo jste, a též vím, jaký je to stroj, který byl hlášen z Madisonu, z Bostonu a od jezera Kirdallského. Ano, jest to týž, jenž uhání po silnicích, jenž projíždí moři a jezery a pluje pod vodou. Tato loď jest Epouvanta, a vy, jenž ji řídíte, jste psal vládě dopis. Vy jste ten, jenž cítí v sobě dosti síly, aby se pustil v boj s celým světem, vy jste Pán Světa.“

Jak by to byl mohl popírati?… Vždyť jsem viděl ta dvě začáteční písmena na kormidle.

Na štěstí podařilo se mi uklidniti se, a nemaje naděje, že na své otázky dostanu odpovědi, usedl jsem u poklopu své kabiny. Pozoroval jsem pak mnoho hodin, které zvolna utíkaly, bez přestání obzor, doufaje, že brzy se objeví břeh.

Ano! Čekati… byl jsem nucen čekati! Den nemohl přece minouti, dokud nebude z Epouvanty viděti na břeh jezera Erijského, neuchýlilať se od směru severovýchodního ani dost málo.



[32] Periskop, přístroj na lodi potápěcí ku pozorování hladiny vodní.

[33] Galiota, dlouhá krytá loď.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.