ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jsem se následujícího dne z dosti tvrdého spánku probudil, stroj se nehýbal. Soudil jsem tudíž, že nejede ani po zemi, že nepluje ani na vodě ani pod vodou a že neletí vzduchem. Měl jsem z toho usuzovati, že vynálezce jeho vrátil se do svého úkrytu tajemného, kam se před ním nedostala žádná bytost lidská?…

Dovím se konečně jeho tajemství, když se mne nezbavil?

Možná, že se čtenář podiví, že jsem tak tvrdě spal, když jsme pluli vzduchem. Divil jsem se tomu sám, napadlo mě tudíž, zdali nebyl ten spánek způsoben nějakou uspávající látkou, jež byla do mého posledního jídla přimíšena… Kapitánu Epouvanty mohlo na tom záležeti, abych nepoznal místa, kde sestoupil. Mohu jen říci, že to byl strašný dojem v okamžiku, kdy stroj nebyl stržen do vírů vodopádu, ale motorem svým se vznesl jako pták, jehož široká křídla neobyčejně prudce mávala.

Byl tedy ten stroj Pána Světa čtvernásobným dopravním prostředkem: byl zároveň automobilem, lodí plovoucí na vodě, lodí plovoucí pod vodou a strojem, jenž létal též ve vzduchu. Mohl se pohybovati třemi živly: po zemi, vodou a vzduchem, a jakou silou a jak rychle!… Několik okamžiků mu stačilo, aby se dle potřeby tak podivuhodně změnil!… Totéž strojní zařízení řídilo ty různé způsoby dopravy!… Byl jsem těch proměn svědkem!…

Ale ještě jsem nevěděl a snad to odhalím, odkud čepal ten stroj svoji sílu a kdo byl ten důmyslný vynálezce, jenž, sestaviv jej z různých částí, tak obratně a směle jej řídí.

V okamžiku, kdy se Epouvanta vznášela nad vodopádem kanadským, byl jsem opřen o poklop své kabiny. Byl jasný večer a mohl jsem tudíž pozorovati směr, kterým vzduchoplavec mířil. Plul nad řekou a přelétl Suspension-Bridge ve vzdálenosti tří mil po proudu od Horse-Shoe-Fallu. V tom místě začínají víry, jež nelze přeplavati, Niagara se pak zahýbá a má spád k Ontariu.

Od toho místa pak zabočil stroj, jak se mi zdálo, k východu.

Kapitán stál pořáde v zádi. Nemluvil jsem naň… K čemu? Byl by mi nedal odpovědi.

Poznal jsem a překvapilo mě, jak snadno se Epouvanta řídila. Vskutku cesty vzduchem byly jí něčím tak obyčejným jako cesty po moři a po zemi.

A poněvadž člověk ten dosáhl takových výsledků, lze pochopiti velikou pýchu, že se prohlásil Pánem Světa. Či nevládl strojem, který vynikal nade všecky, jež vyšly kdy z rukou lidských, a proti němuž byli lidé bezmocni?… A pravda, k čemu by jej byl prodával, proč by byl přijímal ty miliony nabízené?… Ano, to mi vysvětlovalo jeho naprostou důvěru v sama sebe, jež byla patrna z celé jeho osoby. Kam až zavede jej jeho ctižádost, zvrhne-li se jednoho dne v šílenství?

Za půl hodiny pak po vzlétnutí Epouvanty byl jsem, nemoha si toho vysvětliti, ve stavu úplného vysílení. Opakuji, stav ten byl asi následkem nějaké látky uspávající. Kapitán bezpochyby nechtěl, abych poznal, kterým směrem pluje.

Zdali tedy plula vzducholoď dále vzduchem, zdali plula po hladině mořské nebo jezerní, zdali se nepustila americkými silnicemi, říci nemohu. Nepamatuji se na nic z toho, co se dělo v noci ze dne 31. července na 1. srpna.

Co bude teď z toho dobrodružství následovati a hlavně, jak to skončí se mnou?…

Pravil jsem, že se zdálo, když jsem se z toho podivného spánku probudil, že se Epouvanta nepohybuje. Nebylo lze se mýliti v té příčině: kdyby se bývala pohybovala ve kterékoli způsobě, byl bych pohyb pozoroval, byť to bylo i vzduchem.

Když jsem se probudil, byl jsem ve své kabině, kde jsem byl zavřen, aniž jsem si toho všiml, jako prvé noci, kterou jsem strávil v Epouvantě na jezeře Erijském.

Byl bych rád věděl, zdali mi bude dovoleno vystoupiti na palubu, když stroj přistál.

Pokusil jsem se nadzdvihnouti poklop, ale nešlo to.

„Nedostanu se na svobodu,“ pravil jsem si, „než Epouvanta opět popluje nebo poletí?“

Za těchto dvou okolností jediné byl útěk nemožný.

Lze si vysvětliti, jak jsem byl netrpělivý a v jakých starostech, nevěda, jak dlouho tato zastávka na zemi potrvá.

Čekal jsem však pouze čtvrt hodiny. Zaslechl jsem, jak někdo odstraňuje zápory. Poklop se nadzdvihl zvenčí. Světlo a vzduch vnikly rázem do mé kabiny.

Skokem jsem byl opět na palubě, na svém obyčejném místě.

V okamžiku jsem přehlédl celý obzor.

Epouvanta, jak jsem si představoval, odpočívala na zemi, v kotlině, jež měla asi patnáct až osmnáct set stop v obvodu. Po celé rozloze byla pokryta žlutým pískem a nerostlo tam ani trochu trávy.

Kotlina ta měla téměř pravidelný vejčitý tvar, jehož velký průměr byl od jihu k severu. Co se však týkalo obstupujících skal, jak byly vysoké a jak vypadaly nahoře, posouditi jsem nemohl. Nad námi se kupily husté mlhy, jichž paprsky sluneční ještě nerozptýlily. Několik širokých pruhů par snášelo se až k písčitému dnu. Pravděpodobně bylo ještě časné jitro a mlha záhy zmizí.

Zdálo se mi, že teplota v kotlině jest dosti nízká, ačkoli to bylo prvého dne měsíce srpna. Soudil jsem z toho, že kotlina jest asi v některé vysoké končině Nového světa… Ale ve které? Nebylo lze o tom něčeho se dohadovati. Každým způsobem nemohla vzducholoď, nechť plula jakkoli rychle, v té době přeletěti přes oceán Atlantický nebo Tichý, a od našeho odletu z Niagary neuplynulo více než dvanáct hodin.

V té chvíli vystoupil kapitán z jakési zatáčky, nejspíše z nějaké jeskyně, nalézající se při zemi v této ohradě, zakryté mlhami.

Občas objevovaly se v mlze silhouetty velikých ptáků, jejichž chraplavý skřek rušil hluboké ticho. Kdož ví, zdali se neulekli toho netvora se strašnými křídly, s nímž by se nemohli pustiti v závod, ani pokud se týče síly ani rychlosti!

Z toho ze všeho jsem usuzoval, že sem se uchyloval Pán Světa, když končil své podivuhodné výpravy… To byla kolna pro jeho automobil, přístav pro jeho loď, hnízdo pro jeho stroj létací!… A teď odpočívala Epouvanta nehybně v té kotlině.

Konečně si ji prohlédnu, a zdálo se mi, že nikoho ani nenapadá, aby mi v tom bránil. Jisto jest, že kapitánovi přítomnost moje rozpaků nepůsobila, jako až dosud vůbec. Druhové jeho přišli za ním. Záhy vešli všichni do jeskyně, o níž jsem se zmínil. Mohl jsem tudíž prohlížeti stroj — alespoň zevně. Co se týče jeho vnitřního zařízení, budu se asi musiti omeziti na domněnky.

A vskutku, kromě poklopu mé kabiny, ostatní poklopy byly zavřeny a nadarmo jsem se pokoušel otevříti je. Konečně bylo snad zajímavější seznati, kterým motorem se Epouvanta tak mnohonásobně přetvořovala.

Skočil jsem na zemi a konal jsem prvé šetření.

Stroj byl podoby vřetenovité, předek byl špičatější než zadní část, kostra byla z aluminia, křídla z hmoty, již jsem nemohl zjistiti. Spočíval na čtyřech kolech, jež byla opatřena na loukotích pneumatikami velice silnými, následkem čehož za rychlosti jel tiše. Paprsky jejich měly podobu plácaček, a když jela Epouvanta na vodě nebo pod vodou, zrychlovaly asi její jízdu.

Ale tato kola nebyla hlavním motorem. Tento skládal se ze dvou Parsonových turbin, které byly umístěny po délce po obou stranách kýlu. Uváděly-li se neobyčejně rychle strojem v pohyb, poháněly otáčejíce se ve vodě loď, a napadlo mě docela, neužívalo-li se jich též při jízdě ve vzduchu.

Příčinou toho, že se stroj udržel a pohyboval ve vzduchu, byla veliká křídla, která, když odpočíval, byla po stranách stažena jako úchylkové úhly. Vynálezce tedy užil soustavy „těžší než vzduch“ a soustava ta mu umožňovala létati vzduchem rychleji než největší ptáci.

Co se týče hybné síly, jež tato různá zařízení uváděla v pohyb, opakuji, že to mohla býti jen elektřina. Ale odkud se jí akkumulátorům dostávalo?… Byla snad někde výrobna elektrické síly, z níž ji čerpaly?… Nepracovala snad v některé sluji této kotliny dynama?…

Prohlídkou jsem tedy seznal, že Epouvanta má kola, turbiny, křídla, ale nic mi nebylo známo ani o strojním zařízení ani o hybné síle, jež ji uvádějí v pohyb. Pravda, co by mi bylo prospělo, kdybych tajemství to byl odhalil? Musil bych býti volný, a dle toho, co mi bylo známo, — třebas to bylo i velice málo — Pán Světa mne na svobodu nepustí.

Ovšem, zbývala možnost útěku. Ale bude k tomu kdy příležitost? Ve kterém místě vzduchoplavec právě přistal? Jaké jest spojení s okolním krajem?… Není z této ohrady žádného východu?… Lze se tam dostati jen přes hradby létacím strojem?… V které končině Spojených států jsme sestoupili na zemi?… A skutečně, předpokládáme-li, že Epouvanta vyjela teprve včera, nemohla se dostati z Ameriky, z Nového světa vůbec do Starého, nechť letěla sebe rychleji!… Nebylo dost odhadovati cestu, již jsme za noc vykonali toliko na několik set mil?

Byla tu ovšem možná domněnka, jež mě několikráte napadla a zasloužila, aby se o ní uvažovalo, nebylo-li by lze pokládati ji za možnou. Proč by nemohla míti Epouvanta útočištěm právě Great-Eyry?… Či nebylo tomuto létacímu stroji věcí naprosto lehkou dostati se do něho?… Nemohl učiniti vzduchoplavec, co činili supi a orli? Neposkytovalo to nepřístupné doupě Pánu Světa tak tajemného útulku, že jej policie nemohla nalézti a že se tam na něho nikdo nedostal? A pak od vodopádů niagarských k této časti Modrých hor není více než čtyři sta padesát mil a ve dvanácti hodinách mohla to Epouvanta vykonati!…

Ano, myšlenka ta pomalu v mozku mém mezi tolika jinými nabývala pravděpodobnosti. Nevysvětloval se též tak poměr, jejž jsem nedovedl pochopiti, mezi Great-Eyry a pisatelem dopisu podepsaného začátečními písmeny?… A což pronesené výhrůžky, kdybych pokus opětoval?… A to slídění po mé osobě?… A nebylo možno též ty zjevy, jichž Great-Eyry byl jevištěm, přičítati jemu z důvodu, který mi ovšem nebyl dosud znám?… Ano! Great-Eyry!… Jest to Great-Eyry!… A když mi nebylo dosud možno dostati se do něho, bude mi lze dostati se z něho jiným způsobem než Epouvantou?…

Možná, až se mlha rozptýlí, že to budu vědět. Možná, že ta domněnka stane se skutečností.

Zatím jsem si předsevzal hradby obejíti, byloť mi volno přecházeti, a kapitán ani jeho druhové se o mne nestarali.

Poněvadž byli právě všichni tři v jeskyni při severním konci kruhu, začal jsem prohlížeti od jižního konce.

Přistoupiv k hradbě, šel jsem při dolejšku, v němž bylo plno vydutin. Nad nimi pak se zvedala hladká stěna živcová, z něhož se skládá pásmo alleghanské. Jak vysoká byla ta stěna, jak asi vypadala nahoře, nebylo lze ještě viděti; bylo nutno vyčkati, až se mlhy buď větrem nebo účinkem paprsků slunečních rozptýlí.

Zatím jsem šel dále vedle hradeb, do jejichž dutin vcházelo světlo pouze otvorem. Různé věci v nich ležely, kusy dříví a hromady suché trávy. Byly tam i stopy kroků, jež zanechal kapitán se svými druhy v písku.

Viděti muže nebylo, byli bezpochyby zaměstnáni v jeskyni, před níž bylo složeno několik balíků. Odnesou ty balíky do Epouvanty a stěhují se snad, zamýšlejíce opustiti definitivně tento útulek?

Když jsem obchůzku za půl hodiny vykonal, vrátil jsem se do středu. Tu a tam byly veliké hromady vychladlého popela, jenž časem zbělel, zbytky trámů a opálených prken, postranice, na nichž bylo ještě kování, kovové pásy v ohni obýbané a trosky jakéhosi stroje spáleného.

Před kratší nebo delší dobou byla ta kotlina pravděpodobně jevištěm požáru, jejž buď někdo způsobil úmyslně, nebo povstal náhodou. Jak nebylo tu lze srovnávati tento požár se zjevy pozorovanými na Great-Eyry, s těmi plameny, jež se zjevovaly nad hradbou, s tím hlukem, jenž se šířil vzduchem a jímž se tolik polekali obyvatelé okolní, obyvatelé pleasant-gardenští a obyvatelé morgantonští?… Ale co to asi hořelo a proč to asi kapitán ničil?…

Tu zavál větřík, jenž se na východní straně začal zdvihati. Obloha byla pojednou výparů zbavena. Slunce zaplavilo svými paprsky ohradu, stáloť na půl cestě od obzoru k zenitu.

Vykřikl jsem bezděčně!…

Objevilť se vrchní konec skal ve výši asi jednoho sta stop… A na východní straně spatřil můj zrak tu silhouettu tak znatelnou, ten balvan podobající se orlu…

Byl to ten, jejž jsem pozoroval s panem Eliášem Smithem, když jsme lezli na Great-Eyry.

Nebylo tedy pochyby. V minulé noci vykonala vzducholoď cestu od jezera Erijského do Severní Karoliny. V tomto doupěti tedy stroj odpočíval!… To bylo to hnízdo důstojné silného a obrovského ptáka, jejž duch vynálezce stvořil, hnízdo, přes jehož hradby nebylo lze nikomu se dostati kromě něho?… A kdo ví docela, zdali nenašel v některé hluboké dutině podzemní spojení se stranou vnější, jímž mu bylo možno odejíti z Great-Eyry a Epouvantu tam nechati?…

Tak se mi v mysli vše úplně odhalilo!… Tak bylo lze si vysvětliti prvý dopis, jenž přišel z Great-Eyry a vyhrožoval mi smrtí!…

A kdyby se nám bylo povedlo vniknouti do té kotliny, kdož ví, zdali by tajemství Pána Světa nebylo bývalo dříve odhaleno, než by se mu bylo podařilo uniknouti?…

Stál jsem, nehýbaje se, s upřenými zraky na kamenného orla a mocně vzrušen. A napadlo mě, zdali bych se neměl pokusit zničiti ten stroj, nechť se stane, co chce, nežli opět vyletí do světa…

Bylo slyšeti kroky.

Obrátil jsem se…

Kapitán šel ke mně a stanuv podíval se mi do očí.

Nemohl jsem se udržeti a pronesl jsem slova:

„To jest Great-Eyry!… Great-Eyry!“

„Ano, inspektore Strocku!“

„A vy jste Pán Světa?“

„Toho světa, jemuž jsem se již dříve zjevil jako nejmocnější z lidí.“

„Vy?“ zvolal jsem užasnuv měrou nejvyšší. „Ano, já,“ odpověděl mi postaviv se zpříma ve vší své hrdosti, „já… Robur… Robur Dobyvatel!“