ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jsem se vzpamatoval z bezvědomí, nevím ani kolik hodin trvavšího, stála kolem v kabině, v níž mě uložili, skupina námořníků, kteří mě vzkřísili.

U hlavy byl důstojník, jenž se mne dotazoval, já pak nabyv smyslů mohl jsem k jeho otázkám odpovídati.

Pověděl jsem vše, ano… vše a posluchači moji se asi domnívali, že mají co činiti s nešťastníkem, jemuž se životem nevrátil se rozum.

Byl jsem na parníku Ottavě, který plul v zálivu Mexickém a konal cestu do Nového Orleansu.^[45] Když prchal před bouří, uvidělo mě mužstvo zavěšeného na trosce a vzalo mě na loď.

Byl jsem zachráněn, ale Robur Dobyvatel a jeho druhové skončili ve vodách zálivu svůj dobrodružný život. Navždy zmizel Pán Světa, zasažen byv bleskem, jemuž se odvážil vzdorovati v širé prostoře vzduchové, a s ním zničeno též tajemství jeho neobyčejného stroje!

Po pěti dnech přijížděla Ottawa ku břehům louisianským a dne 10. srpna ráno zakotvila v přístavu.

Rozloučiv se s důstojníky parníku, vsedl jsem do vlaku, který odjížděl do Washingtonu, rodiště mého, o němž jsem byl přesvědčen, že ho již neuvidím.

Nejprve odebral jsem se na policejní ředitelství, chtělť jsem nejdříve navštíviti pana Warda.

Když se dvéře kanceláře otevřely, byl představený můj překvapen, užasl a zaradoval se. Domnívali se a to vším právem dle zprávy mých společníků, že jsem zahynul ve vlnách jezera Erijského.

Pověděl jsem mu, co se událo od té doby, co jsem zmizel, kterak nás na jezeře pronásledovaly torpedoborné lodi, kterak Epouvanta nad vodopády niagarskými vzlétla, kterak jsem pobýval v ohradě Great-Eyry a jaká pohroma nás stihla za bouře na hladině zálivu Mexického. Zvěděl, že stroj, jejž důmyslný Robur zhotovil, mohl jezditi vzduchem jako po zemi a po moři.

A nezasloužil si vskutku majitel takového přístroje jména „Pán Světa“, jež si strůjce jeho dal?… Zajisté, ale též jest jisto, že bezpečnost veřejná by jím byla bývala navždy ohrožena, nebyloť by bývalo možno brániti se mu. Ale pýcha, která u toho zázračného člověka stále se stupňovala, zavedla jej, že se pustil v prostoru vzdušném v boj s nejstrašnějším ze živlů a zázrakem se stalo, že jsem z té pohromy vyšel bez úrazu.

Pan Ward stěží mému vypravování věřil.

„Ale hlavní věcí jest, drahý Strocku,“ pravil mi, „že jste se vrátil… Vedle toho pověstného Robura jste vy hrdinou dne!… Doufám, že proto domýšlivostí hlavy neztratíte jako ten bláhový vynálezce…“

„Nikoli, pane Warde,“ odpověděl jsem. „Ale uznáváte, že nikdy člověk, toužící vše prozkoumati a zvědavost svou ukojiti, tolik neprodělal…“

„Zajisté, Strocku… Objevil jste tajemství Great-Eyry a že Epouvanta měnila podobu!… Jenže nešťastnou náhodou tajemství toho Pána Světa zaniklo s ním!…“

Téhož večera ještě přinesly noviny Spojených států zprávy o mém dobrodružství, o jehož pravdivosti nemohlo býti pochybnosti, a byl jsem, jak pravil pan Ward, hrdinou dne.

Jedny z novin těch psaly:

„Inspektor Strock dokázal, že americké policii náleží prvé místo. Kdežto jinde se pracuje s větším nebo menším úspěchem na zemi a na moři, policie americká jala se pronásledovati zločince v hlubinách jezerních a mořských a i ve vzdušném prostoru.“

Jednal jsem, jak jsem vyprávěl, a nekonal asi nic jiného, než co koncem tohoto století bude úkolem mých příštích kollegů.

Čtenář snadno si představí, jak mě uvítala stará moje hospodyně, když jsem se vrátil do svého bytu na Long-streetu. Když jsem se zjevil — jak možno právem říci — myslil jsem, že tu hodnou ženu raní mrtvice!… Když mě pak vyslechla, děkovala s uplakanýma očima Prozřetelnosti, že mě vysvobodila z tolika nebezpečí.

„Že jste neměla pravdu, milá Gradová, a proč?“

„Když jsem tvrdila, že Great-Eyry jest útulkem ďábla?“

„Nikoli, ten Robur nebyl ďábel…“

„Neměla jsem tedy pravdu, pane Strocku?“

„Mohl jím tedy dobře býti!“ odvětila stařenka Gradová.

Konec