E-mail (povinné):

Jules Verne:
Pán světa

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov

XII. Zátoka Black-Rock

Jest známo, jak snadno se oddává povaha lidská přeludům. Byla úplně patrná možnost, že ten stroj tak hledaný není již na tom místě… předpokládaje ovšem, že to byl ten, jejž viděl Wells dne 27. odpoledne se vynořiti. Jestliže trojí zařízení jeho dopravy se poškodilo a znemožnilo mu dostati se po zemi nebo vodou do obvyklého úkrytu a přinutilo jej veplouti do zátoky Black-Rocku… co jsme si měli mysliti, když jsme ho tam již neviděli?… Zajisté jen to, že vykonav opravy opět odejel, že jezero Erijské opustil…

Ale čím více noci přibývalo, tím méně věřili jsme v tuto možnost, ačkoli byla tak pravdě podobná. Nikoli! Nepochybovali jsme již nikterak, že to nebyla Epouvanta, ani že nekotví u skal, tam kde ji Wells skutečně viděl!…

A teď to zklamání, ta naše zoufalost!… Z celé naší výpravy není nic! Epouvanta plula asi ještě na vodě anebo pod vodou jezera, ale nebylo v naší moci nalézti ji, dohoniti a zajmouti a proč se klamati v té příčině? — nebylo to vůbec, v moci lidské!…

Stáli jsme tam s Wellsem jako zdrceni, kdežto John Hart a Nab Walker, neméně rozmrzeni, odebrali se na různá místa zátoky.

A přece byly všecky naše kroky tak dobře promyšleny, že se bylo lze nadíti úspěchu. Kdyby byli bývali při našem příchodu ti dva muži, které Wells pozoroval, na břehu, byli bychom mohli připlaziti se až k nim, byli bychom je mohli překvapiti a zatknouti, prvé než by se byli dostali na loď. Kdyby byli bývali na palubě za skalní stěnou, byli bychom vyčkali, až by vystoupili na zemi a pak by nám bylo bývalo snadno zameziti jim návrat. Poněvadž viděl Wells prvého i druhého dne jen dva muže, bylo pravděpodobno, že v Epouvantě více lidí není.

Tak jsme si to představovali a tak bychom si byli počínali… Ale nešťastnou náhodou Epouvanta tam již nebyla!

Stoje na konci otvoru mezi skalami, promluvil jsem s Wellsem jen několik slov. A bylo třeba vůbec mluviti, abychom si porozuměli?… Byli jsme zklamáni a zlobili jsme se, že se nám úkol nepovedl, že nemůžeme ani ve výpravě pokračovati ani znova ji podniknouti!…

Minula skoro hodina… S místa odejíti jsme nepomýšleli. Zraky naše pátraly neustále v husté tmě… Občas mihla se záře na hladině jezerní, způsobená lihotáním vody, a zase zmizela a s ní každá nová naděje… Občas se nám též zdálo, že se ve tmě rýsuje silhouetta jakási — jako loď, jež se blíží… Také občas povstal ve vodě jakýsi vír, jakoby se v hlubinách zátoky něco hýbalo.

Ale všecky ty nejasné známky ihned opět se ztrácely. Bylo to jen mámení smyslů, klam podrážděné obraznosti naší!

Ale v tom přišli k nám již naši druhové, a mojí první otázkou bylo:

„Nic nového?“

„Nic,“ odvětil John Hart.

„Obešli jste zátoku?“

„Ano,“ odpověděl Nab Walker, „a ani sledu jsme nenašli po potřebách, jež pan Wells pozoroval.“

„Čekejme,“ pravil jsem pak, nemoha se odhodlati k návratu do lesa.

A v té chvíli zaujalo naši pozornost jakési vlnění vody, jež se šířilo až ke skalním stěnám.

„To jsou jako nárazy vln,“ poznamenal Wells.

„Ano,“ odpověděl jsem, stlumiv bezděčně hlas. „Z čeho to je? Větřík se úplně usadil… Proudí to voda na povrchu jezera?“

„Nebo zespod?…“ dodal Wells, jenž se shýbal, aby lépe slyšel.

Opravdu, byla odůvodněna otázka, zda nemíří do zátoky nějaká loď, jejímž motorem povstávalo to vlnění.

Mlčky a nehýbajíce se snažili jsme v té husté tmě ještě něco rozpoznati, a slabý příboj vln stále zřetelněji odrážel se o skály na břehu.

Mezitím vylezli John Hart a Nab Walker v pravo od nás nahoru na skály. Co se mne týče, pozoroval jsem, nakloniv se k hladině vodní, vlnění, jehož nejen neubývalo, ale naopak přibývalo, a konečně jsem rozeznával jakési pravidelné nárazy, podobné nárazům, jež způsobuje otáčející se vodní šroub.

„Není pochybnosti,“ šeptal mi Wells, skláněje se ke mně. „Blíží se loď…“

„Zajisté,“ odpověděl jsem, „leda že by byli v Erijském jezeře kytovci nebo žraloci.“

„Nikoli! Jest to loď!“ opakoval Wells. „Jest však otázka, zdali míří na konec zátoky anebo přistane výše…“

„Zde jste ji viděl dvakráte?“

„Ano, zde, pane Strocku.“

„Nuže, je-li to ona — a jiná to býti nemůže — není důvodu, proč by se nevrátila na totéž místo.“

„Podívejte se!“ pravil pak Wells, ukazuje rukou k místu, kudy se do zátoky vjíždělo.

Průvodci naši přišli zase k nám. Polo ležíce na kraji břehu, dívali jsme se všickni čtyři označeným směrem.

Bylo viděti nejasně načernalou hmotu, jež se ve tmě pohybovala. Velice zvolna se blížila a byla ještě vzdálena od nás asi provazec (asi 300 metrů) směrem severovýchodním. Jen stěží bylo teď slyšeti, že se její motor pohybuje. Možná, že stroj byl zastaven a že loď plula jen svojí setrvačností.

Stroj měl tudíž jako včera býti přes noc v zátoce. Proč však opustil kotviště, do něhož se teď vracel?… Či byl snad znovu poškozen a nemohl proto zůstati na širé hladině?… Či byl nucen odjeti dříve, než se dokončily opravy?… Z kterého důvodu přijížděl opět na to místo?… Byla zkrátka nějaká vážná příčina, že se nemohl jako automobil pustiti po silnicích ohijských?

Ty otázky mi přicházely na mysl a jest na jevě, že jsem si na ně nemohl dáti uspokojivou odpověď.

Ostatně jsme se s Wellsem shodovali jako dříve, že stroj ten patří domnělému Pánu Světa, že jest to ona Epouvanta, na níž datoval dopis, kterým odmítl nabídky státu.

Ale naprostou jistotou to přesvědčení přece nebylo, ač se nám to jistým zdálo.

Však nechť tomu bylo, jak bylo, loď se stále blížila; kapitán její znal tu všecky vodní průlivy mělčinami, když se v čiré tmě sem odvažoval. Na palubě nehořela žádná svítilna a také kulatými okénky po stranách nepronikala z nitra žádná záře. Jen chvilkami bylo slyšeti hučeti stroj, jenž pracoval tiše. Vlny narážely prudčeji na břeh a za několik minut bude loď „v přístavišti“.

Užívám-li tohoto v přístavech obvyklého výrazu, není to bez důvodu. Skály tvořily tam na břehu pět až šest stop nad hladinou jezerní vyvýšené, rovné místo, jež se ku přistavení znamenitě hodilo.

„Nezůstávejme tu,“ pravil mi Wells, bera mě za ruku.

„Nezůstaneme,“ odpověděl jsem, „byli bychom v nebezpečí, že nás najdou. Musíme se skrýti dále od břehu… schovati se v některém záhybu a čekati.“

„Jdeme za vámi.“

Nesměli jsme již ztratiti ani minutu. Hmota se poznenáhlu blížila a na palubě maličko nad vodou vyčnívající bylo viděti silhouetty dvou mužů.

Byli skutečně jen dva na palubě?…

Já a Wells, John Hart a Nab Walker, protáhli jsme se otvorem mezi skalami a pak podél balvanů dále stojících. Tu a tam byla v nich vydutá místa. Vlezl jsem s Wellsem do jednoho a naši průvodcové do jiného.

Vystoupí-li muži z Epouvanty na zemi, nebudou nás moci spatřiti, ale my je uvidíme a pak budeme musiti jednati podle okolností.

Ze šramotu, jejž bylo od jezera pozorovati, a z různých slov, promluvených po anglicku, bylo patrno, že loď právě přistála. Skoro zároveň bylo vrženo kotvičné lano směrem k otvoru mezi skalami, odkudž jsme právě odešli.

Wells přišoural se trochu vpřed a uviděl, že lano táhl jeden z mužů, jenž vyskočil na břeh, a brzy bylo slyšeti, jak kotva, tažena jsouc po zemi, rachotí.

V několika minutách pak na to bylo slyšeti po písku kroky.

Dva muži prošli otvorem mezi skalami a zaměřili k lesíku, jeden šel za druhým a svítili si svítilnou.

Co tam šli dělat?… Či byla zátoka Black-Rock místem, kde Epouvanta obyčejně pobývala?… Měl tam její kapitán sklad potravin a potřeb?… Přicházel se sem zásobovati, když na svých dobrodružných cestách zavítal do těchto končin Spojených Státův?… Pokládal to místo za tak osamělé, tak málo navštěvované, že se nemusil báti, že jej tam kdo kdy spatří?…

„Co dělat?“ ptal se Wells.

„Nejdříve vyčkáme, až se ti lidé vrátí a pak…“

Překvapením jsem nedomluvil.

Muži byli sotva třicet kroků od nás, tu se jeden z nich náhle obrátil a světlo ze svítilny, kterou nesl, mu ozářilo obličej.

Obličej ten jsem poznal, byl to obličej jednoho z těch lidí, kteří na mne číhali před mým bytem v Long-Streetu. Nemýlil jsem se. Poznal jsem toho člověka tak určitě, jakoby jej byla poznala moje stará služka. Byl to on, ano, on to byl, jeden z těch slídičů, jejichž stopy jsem nemohl nalézti. Nebylo pochybnosti, dopis, který jsem dostal, byl od něho a dopis ten, co se písma týče, shodoval se úplně s dopisem Pána Světa. Byl tedy jako druhý dopis i můj prvý psán na palubě Epouvanty?… Pravda, hrozby které v něm byly, vztahovaly se ke Great-Eyry, uvažoval jsem tedy znovu, v jakém spojení může býti Epouvanta s Great-Eyry…

Několika slovy jsem Wellsovi vše vysvětlil, on mi pak pouze odpověděl:

„Všecko to jest zkrátka nepochopitelné!“

Zatím oba ti muži šli dále k lesíku a záhy překročili jeho okraj.

„Jenom aby nepřišli na naše koně!“ zašeptal Wells.

„Toho se netřeba báti, nepůjdou-li dále do lesa.“

„Ale kdyby je přece našli?“

„Budou chtíti dostat se opět na loď a tu bude na čase, abychom jim zastoupili cestu.“

Od jezera, kde loď přistála, nebylo slyšeti již nejmenšího hluku. Vylezl jsem ze svého úkrytu, šel jsem otvorem mezi skalami a stanul jsem na místě, kde se kotva zaryla do písku.

Stroj tam ležel, upevněn jsa lanem, a nehýbal se. Na palubě nebyla světla, nikdo nestál ani u můstku ani na skále u břehu. Nebyla to svůdná příležitost, skočiti na palubu a vyčkati, až se oba ti muži vrátí?…

„Pane Strocku!… pane Strocku!“

Tak na mne pojednou volal Wells.

Vrátil jsem se co nejrychleji a ukryl se vedle něho.

Možná, že by bývalo již pozdě zmocniti se lodi a možná též, že by se byl pokus ten nezdařil, byli-li na palubě jiní lidé.

Nechť tomu bylo jakkoliv, muž, jenž držel svítilnu, objevil se opět se svým druhem na kraji lesa a oba kráčeli opět ku břehu. Patrně na nic podezřelého nepřišli.

Oba nesli balíky, šli zase otvorem mezi skalami a stanuli na břehu.

Tu bylo pojednou slyšeti, jak jeden z nich pravil:

„Pane kapitáne?“

„Zde jsem!“ odvětil druhý hlas. Wells, nakloniv se ke mně, pošeptal mi:

„Jsou tři…“

„Možná, že čtyři,“ podotkl jsem, „možná že i pět nebo šest jich je.“

Postavení naše stalo se obtížnějším. Co bychom byli svedli proti četnému mužstvu?… Kdybychom byli jednali neopatrně, bylo by nám to přišlo draho. Když se teď ti dva muži vrátili, vstoupí s balíky na loď?… Uvolní lano a odjedou s lodí ze zátoky anebo tam zůstanou do svítání?… Kdyby loď odjela, nebyla by pro nás ztracena?… Kde bychom ji pak opět našli?… Kdyby odjela z vod erijských, měla silnice okolních států volné a též řeku Detroit, jíž se mohla dostati do jezera Huronského. Bylo by pak ještě možné, že by někdo hlásil, že ji viděl v zátoce Black-Rocku?…

„Teď do toho!… Na palubu!“ šeptal jsem Welsovi, „jsme čtyři, vy, já, Hart a Walker. Ani si nepomyslí, že by je mohl někdo přepadnouti. Budou překvapeni. Ať to dopadne, jak chce! jak říkají námořníci.“

Hodlal jsem zavolati na své muže, když mě tu Wells uchopil za ruku.

„Poslouchejte,“ pravil.

Právě přitahoval jeden z mužů loď ještě blíže.

Kapitán pak mluvil se svými lidmi:

„Bylo tam venku vše v pořádku?“

„Vše, pane kapitáne.“

„Jsou tam ještě dva balíky?“

„Zajisté.“

„Stačí, když půjdete ještě jednou, abyste je přinesli na Epouvantu?“

Epouvanta!… Měli jsme tedy skutečně stroj Pána Světa před sebou!

„Jedna cesta stačí úplně,“ odpověděl jeden muž.

„Dobrá. Ráno za svítání opět odjedeme.“

Byli tedy na palubě tři lidé, toliko tři, kapitán a ti dva muži?…

Tito šli bezpochyby ještě jednou do lesa pro balíky. Až se vrátí, vstoupí na loď, sejdou na svá místa a ulehnou. Nebyla by pak vhodná chvíle přepadnouti je, než by se mohli brániti?

Jsouce jisti, slyšeliť jsme to z úst samého kapitána, že loď odjede až o svítání, dohodli jsme se s Wellsem, že necháme ty muže vrátiti se a až usnou, že se Epouvanty zmocníme.

Proč však kapitán předešlého dne kotviště opustil, nenaloživ veškery potřeby, a že se do zátoky zase musil vrátiti, nemohl jsem si vysvětliti. Pro nás to bylo každým způsobem šťastnou náhodou, a také jí užijeme.

Bylo již půl jedenácté. Tu bylo slyšeti na písku kroky.

Muž, jenž nesl svítilnu, objevil se opět se svým společníkem a oba opět kráčeli k lesu. Jakmile v něm zmizeli, Wells podal o tom zprávu oběma našim policistům, kdežto já připlížil jsem se až ke konci otvoru mezi skalami.

Epouvanta stála, uvázána jsouc lanem. Pokud bylo lze poznati, byl to stroj podélný tvaru vřetenovitého, bez komínu, bez stěžňů a bez lanoví, podobný stroji, jenž se projížděl v moři u břehů novoanglických.

Ukryli jsme se opět v koutech, zjistivše, že máme revolvery, jichž bychom snad mohli potřebovati, nabité.

Uplynulo již pět minut od té doby, co ti dva mužové zmizeli, a každým okamžikem jsme očekávali, že uvidíme, jak se vracejí s balíky. Až vstoupí na loď, vyčkáme vhodnou chvíli, kdy vskočíme na palubu, ale ne dříve až za hodinu, až kapitán se svými lidmi pohříží se v hluboký spánek. Záleželo nám na tom, aby neměli kdy pustiti stroj ven do Erijského jezera anebo ponořiti jej do hloubky, pak by nás totiž odvlekli s sebou.

Opravdu, ještě nikdy jsem nebyl v životě tak netrpěliv!…

Zdálo se mi, že se ti dva muži v lese zdrželi, že jim něco překáželo z něho se dostati.

Pojednou bylo slyšeti hluk, dupot uhánějících koní, utíkali tryskem po kraji lesa.

Byli to naši koně, kteří splašivše se utekli z mýtiny a přiběhli ku břehu.

Skoro současně zjevují se muži, tentokráte však běží, co jim nohy stačí.

Není pochyby, naši koně jim nahnali strachu. Jsou přesvědčeni, že se v lese ukryli policisté, že po nich pátrají, že na ně číhají a že je chtějí chytiti.

Proto se ženou k otvoru mezi skalami, vyzvednou kotvu a skočí na palubu. Epouvanta zmizí pak rychlostí blesku, a bude po naší výpravě.

„Ku předu!“ zvolal jsem.

Pádíme na břeh, abychom mužům zamezili cestu.

Jakmile nás spatří, odhodí balíky a vypálivše z revolverů zraní Johna Harta, jenž jest zasažen do nohy.

Střílíme též, ale ne se stejným úspěchem. Ani jsme jich netrefili, ani je v běhu nezadrželi. Přiběhše na konec otvoru nestarají se o lano a několika skoky jsou na palubě Epouvanty.

Kapitán, stoje v popředí s revolverem v ruce, střílí po nás, a jedna koule zasahuje lehce Wellse.

Já s Nabem Walkerem chápeme se lana a táhneme jím, co můžeme. Stačí však přeříznouti je u paluby, a loď může plouti.

Náhle se kotva z písku vybaví, jedno její rameno chytí mě za pás, Walker nárazem se převalí, a já jsem vlečen a nemohu se vyprostiti.

V tom okamžiku Epouvanta, hnána jsouc svým motorem, jaksi poskočí a ujíždí v největší rychlosti ze zátoky ven.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.