ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Když jsem odešel od pana Warda, šel jsem do svého bytu v Long-Streetu, číslo 34.

Tam jsem měl kdy oddávati se svým myšlenkám nerušeně, nejsemť ani ženat ani nemám u sebe dětí. Moji skrovnou domácnost obstarávala stará služka, která byla již u mé matky a teď již patnáct let sloužila mně.

Před měsícem dostal jsem dovolenou, která měla trvati ještě dvě neděle, kdyby ji nebyla bývala zkrátila nepředvídaná okolnost, úkol, jejž nebylo lze odložiti.

Jest známo, že dovolená ta byla přerušena těmi třemi dny, kdy jsem byl vyslán vyzkoumati zjevy na Great-Eyry.

A nebude mi teď uloženo, abych vypátral a prozkoumal události, jež se přihodily jednak na silnici do Milwaukee, jednak ve vodách u Bostonu?… Uhlídám. Ale jak najdu stopu toho automobilu a té lodi, jež se již nikde neukazují?… Jisto jest, že zájem veřejný a bezpečnost na moři a na silnicích toho vyžadují, aby se v té příčině pátralo. Ovšem co dělati, dokud nebude hlášeno, že ten chauffeur, anebo jsou-li to dva, tedy oba nebyli opět spatřeni, a i kdyby byli, jak je v jízdě zatknouti?…

Vrátiv se do svého bytu, posnídal jsem a zapáliv si dýmku rozbalil jsem noviny. Přiznávám se, že politika mne mnoho nezajímala, ani věčné hádky republikánů s demokraty. Dal jsem se tudíž hned do rubriky: Různé zprávy.

Nikomu nebude asi divno, že jsem nejprvé hledal zprávu ze Severní Karoliny, která by se týkala Great-Eyry. Možná, že tam je nějaké oznámení, zaslané z Morgantonu nebo Pleasant-Gardenu… Ovšem pan Smith výslovně slíbil, že mě bude náležitě zpravovati o všem. Kdyby se zjevily nad tím skalním doupětem opět plameny, měl mě telegram o tom ihned uvědomiti. Také mám za to, že starosta morgantonský si přál právě jako já dostati se dovnitř a že jen toužil, aby se naskytla příležitost, pokus opakovati. Ale od té doby, co jsem odjel, depeše mne nedošla.

Z novin jsem se ničeho nového nedověděl. Vypadly mi z rukou, že jsem si toho ani nevšiml, zahloubalť jsem se v myšlenkách.

Vzpomněl jsem si na mínění pana Warda, že snad chauffeur automobilu a chauffeur lodi jsou táž osoba. Pak jest velice pravdě podobno, že oba stroje byly zhotoveny touž rukou. A zajisté pak byl též stejný motor, jenž jim propůjčoval tak nadobyčejnou rychlost, která o tolik předstihovala všecky dosavadní rekordy v závodech na zemi i na moři.

„Týž vynálezce!…“ opakoval jsem si.

Domněnka ta byla zřejmě dosti pravdě podobná. Také okolnost, že oba ty stroje nikdy nebyly pozorovány najednou, ji jakousi měrou podporovala.

Pravil jsem si tudíž:

„Rozhodně, až vyzkoumám tajemství Great-Eyry, pustím se do tajemství zátoky bostonské!… Či povede se mi při druhém jako při prvém?… Nepodaří se mi poznati jedno lépe než druhé?“

Musím podotknouti, že tato nová událost byla daleko široko rozhlášena, ohrožovalať bezpečnost všeobecnou. Kdyby povstal výbuch nebo zemětřesení, byli by v nebezpečí pouze obyvatelé kraje přiléhajícího k Modrým horám… Ale na kterékoli silnici Spojených států a ve kterýchkoli vodách při pobřeží americkém buď vůz nebo loď mohly se objeviti znovu a kdyby se objevily, veškeří občané by byli vystaveni velikému nebezpečí…

Člověk se musil báti, že bude zasažen tak nepředvídaně, jako když z čista jasna pojednou zahřmí. Vyšel-li občan z domu, byl v nebezpečí, že ho přepadne náhle chauffeur, jemuž jest nemožno se vyhnouti!… Odvažte se pak na silnici, na cestu, na níž můžete přijíti každou chvíli k úrazu!…

Na to upozorňovalo tisíce novin, jež obecenstvo hltavě četlo.

Nedivil jsem se, že takové zprávy mysl rozčilovaly a zvláště moji starou služku, která nadpřirozeným báchorkám velikou víru přikládala.

Když jsem poobědval, Gradová — tak se moje hospodyně jmenovala — uklízejíc se stolu a držíc láhev s vodou v jedné a talíř ve druhé ruce, stanula, podívala se mi do tváře a pravila:

„Nu, pane Strocku, není nic nového?“

„Nic,“ odpověděl jsem, tuše dobře, kam míří její otázka.

„Nebylo viděti zase vůz?“

„Nikoli, Gradová.“

„Ani loď?“

„Ani loď… Ani v listech, které mají nejlepší zprávy, nic o tom není.“

„Ale úředně nevíte ničeho?“

„Úředně není také více známo.“

„Pak mi, prosím vás, pane Strocku, povězte, k čemu policie jest?“

„To jest otázka, kterou jsem si již sám mnohokráte učinil!…“

„Ale to člověk nemůže býti klidný, pane Strocku, jednoho krásného rána ten prokletý chauffeur se zjeví, dříve se neoznámě, a budeme jej viděti ve Washingtoně projížděti se po Long-Streetu a ohrožovati chodce přejetím.“

„Oho, Gradová, pak bychom měli naději, že ho chytíme!“

„To se, pane Strocku, nepodaří!…“

„A proč?…“

„Poněvadž ten chauffeur je sám ďábel a ďábla nechytíte!“

Zajisté, pomyslil jsem si, na ďábla se dá všecko svésti, a mám za to, že ho vymyslili, jen aby si mnoho lidiček mohlo vysvětliti, co se vysvětliti nedá!… On zapálil v Great-Eyry!… On vyhrál rekord v rychlosti na silnici wisconsinské!… On se prohání ve vodách při pobřeží connecticutském a massachusettskěm!…

Ale přestaňme již se zlým duchem, jehož prostřednictví, pravda, někteří nedosti vzdělaní lidé hned se domýšlejí!… Pochyby nebylo, že nějaká bytost lidská řídí ty dva dopravovací stroje, které nekonečně vynikají nad nejdokonalejší stroje dosavadní jak na zemi tak na moři.

A tu byla pak další otázka:

Proč o něm nebylo již slyšeti?… Či se obával, aby ho konečně nechytili a neprohlédli tajemství jeho vynálezu, jež si chtěl zajisté ponechati?… Leč by — chtě nechtě — a k tomuto rozřešení otázky jsem se stále vracel — leč by se byl stal obětí nějaké nehody a vzal tajemství své na onen svět… Zahynul-li však buď ve vlnách jezera Michiganského nebo ve vodách u Nové Anglie, jak by bylo pak možno nalézti kdy jeho stopu?… Pak by byl prolétl jen jako meteor, jako padající hvězda prostorem a za tisíc let by dobrodružství jeho bylo báchorkou, které by věřily ženy třicátého století, dobračky jako Gradová.

Nějakou dobu zaměstnávaly se tou příhodou noviny americké a pak i evropské. Byla o tom spousta článků. Nepravé zprávy hromadily se na nepravé. Byla celá záplava všelikých povídaček! Obecenstvo obou světů ku podivu se o to zajímalo, což si ovšem lze vysvětliti. Kdož ví dokonce, zdali různé státy evropské nežárlily, že vynálezce ten zvolil si Ameriku ke svým pokusům, že muž ten, byl-li Američanem, snad vlast svoji geniálním svým vynálezem oblaží?

Kdyby měly Spojené státy podobný stroj, který by dostaly darem z vlastenecké obětavosti, anebo který by získaly za jakoukoli cenu, měly by tím zajištěnu nepopiratelnou převahu.

Dne 10. toho měsíce objevil se v New-Yorku^[23] poprvé o této věci pozoruhodný článek. Srovnávaje jízdu nejrychlejších křižáků státních s jízdou toho plovoucího stroje, dokazoval, že Amerika, kdyby byl jejím majetkem, potřebovala by k jízdě do Evropy již jen tří dnů, kdežto Evropa do Ameriky by potřebovala nadále pěti.

Usilovala-li policie vypátrati příčinu zjevu na Great-Eyry, toužila neméně vroucně míti vysvětlení stran chauffeura, o němž již nebylo slyšeti. K tomuto předmětu vracel se v hovoru pan Ward velice rád. Představený můj, jak dobře vím, narážel, nechtěje mě tím uraziti, na mé poslání do Severní Karoliny a na jeho nezdar, chápalť dobře, že to nebylo nikterak mou vinou. Když jsou stěny tak vysoké, že je nelze bez žebříku přelézti a když není žebříku, jest samozřejmo, že není lze se tam dostati, leč by se hradba prorazila. To však nevadilo panu Wardovi, aby mi někdy opětovně neříkal:

„Vám se to tedy, chudáku Strocku, nepovedlo, není-li pravda?“

„Zajisté, pane Warde, také nikomu jinému na mém místě by se to bylo nepovedlo… Jde při tom jen o náklad… Chcete vynaložiti peníze?…“

„Nu, dobrá, dobrá, Strocku, doufám, že se našemu vrchnímu inspektorovi naskytne příležitost opět vše napraviti!… Poslyšte, kdyby se vám podařilo objasniti tu událost s automobilem a s lodí, to by se vám dostalo zadostučinění, to by byla pro vás čest!…

„Ovšem, pane Warde, kdyby mi bylo uloženo, abych se do toho dal…“

„Kdož ví, Strocku? Jen strpení… strpení!“

Tak se měly věci, když tu ráno, dne 15. června přišla pošta a Gradová mi odevzdala dopis — dopis doporučený, jehož přijetí jsem musil potvrditi.

Podíval jsem se na adresu, písmo bylo mi neznámo. Obálka byla datována předevčírem a razítko bylo poštovního úřadu v Morgantonu.

Z Morgantonu?… Pak pocházel ten dopis jen od pana Eliáše Smitha.

„Aha,“ vysvětloval jsem své staré služce, „to mi píše pan Smith… Jiný to nemůže býti. Znám v Morgantonu jenom jeho… A píše-li mi, jak jsme si udělali, sděluje mi jistě něco důležitého.“

„Morganton?…“ odvětila Gradová, „není to tam, co ti zlí duchové zapálili ten pekelný oheň?…“

„Ano, Gradová.“

„Pak doufám, že tam již nepojedete.“

„Proč ne?“

„Protože byste mohl v tom kotlu Great-Eyry posléze uváznouti, a já bych nerada, abyste tam zůstal.“

„Buďte bez starostí, Gradová, a podívejme se nejdříve, oč jde.“

Strhl jsem pečeť s obálky, která byla z velice silného papíru. Na pečeti té z červeného vosku byl nějaký znak, ozdobený třemi hvězdami.

Vyndal jsem dopis z obálky. Byl to jednoduchý, dvakrát přeložený list a psáno bylo jenom po jedné straně.

Díval jsem se nejdříve po podpisu.

Podpis tam nebyl… Jen dvě veliké písmeny pod posledním řádkem.

„Dopis není od morgantonského starosty,“ pravil jsem.

„Od koho tedy?“ ptala se Gradová, jež jako žena vůbec a jako stará žena dvojnásob byla zvědava.

Prohlížeje blíže začáteční písmena, jež byla místo podpisu, mluvil jsem k sobě:

„Neznám ani v Morgantonu ani jinde nikoho, jehož jméno by jimi začínalo.“

Písmo dopisu bylo dosti rázné, vlasové a stínové tahy jasně se odlišovaly — všeho všudy bylo asi dvacet řádků.

Tu jest opis toho dopisu, jehož původní text jsem pečlivě uložil a to z dobrých příčin a jenž byl datován k mému největšímu úžasu na Great-Eyry:

Ctěný pane!

Byl Vám dán úkol, abyste se dostal do Great-Eyry.

Přišel jste dne 28. dubna se starostou morgantonským a se dvěma vůdci.

Vystoupil jste až ke hradbě a obešel jste zdi, na něž jste nemohl vylézti, protože jsou příliš vysoké.

Hledal jste nějaký otvor, ale žádného jste nenašel.

Pamatujte si toto: Do Great-Eyry se nevstupuje, a kdyby tam vstoupil někdo, ven by nevyšel.

Nenamáhejte se opětovati svůj pokus, nepodařil by se Vám po druhé právě tak, jako po prvé a měl by pro Vás vážné následky.

Užijte této výstrahy ke svému prospěchu, sice se Vám přihodí neštěstí.

P. S.