ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Následujícího dne opustili jsme s panem Eliášem Smithem za svítání Morganton a jeli jsme podél levého břehu řeky Catawby cestou, jež vede do městečka Pleasant-Gardenu.

Vůdcové byli s námi, byl to Harry Horn, jemuž bylo třicet, a James Bruck, kterému bylo dvacet pět let, oba bydlili v Morgantonu a vodili turisty, kteří chtěli viděti nejkrásnější místa hor Modrých a Cumberlandských, jež tvoří dvojité pásmo alleghanské. Jsouce neohroženými lezci a majíce silné paže a nohy, jsouce obratní a zkušení, znali tu část kraje dopodrobna až k úpatí horskému.

Kočár, do něhož byli zapraženi dva statní koně měl nás dovézti až k západní hranici státu. Potravin v něm bylo jen na tři dny, nemělať naše výprava déle trvati. Co se týče výběru jídel, bylo lze spoléhati na pana Smitha: měli jsme konservované dušené hovězí, kusy šunek, pečenou srnčí kýtu, soudek piva, několik lahví wisky^[5] a kořalky a dostatečnou zásobu chleba. Pitné vody dodají nám s dostatek horské prameny, napájené přívaly, jež v té době roční nejsou vzácné.

Netřeba připomínati, že starosta morgantonský jakožto náruživý lovec vzal s sebou pušku a svého psa Nisko, jenž poskakoval vedle kočáru. Nisko mu měl nadhánéti zvěř, když bychom se dostali do lesa nebo na rovinu, ale měl zůstati s kočím ve farmě wildonské, mezitím co budeme vystupovati na horu. Jíti s námi na Great-Eyry nemohl, musiliť jsme přelézati rozsedliny a slézati skály.

Nebe bylo dosti jasné, a vzduch, jenž koncem dubna bývá dosti drsný v této končině Ameriky, byl příjemně svěží. Po obloze plynuly rychle mráčky, jež poháněl střídavě vítr vanoucí od oceánu Atlantického. Jimi prorážely sluneční paprsky, ozařujíce celý kraj.

Prvého dne dorazili jsme do Pleasant-Gardenu, kde jsme měli přenocovati u starosty obce, důvěrného přítele Smithova. Se živým zájmem všímal jsem si krajiny, v níž se střídají pole s bažinami a bažiny s háji cypřišovými, v níž však vsi a farmy stále se zakládají. Cesta dosti slušně udržovaná vede jimi nebo vedle nich, ale velikých oklik nemá. V půdě trochu bažinaté rostou nádherné cypřiše, jež mají štíhlý a přímý kmen, který jest dole trochu tlustší a při zemi má kuželovité hrboly, jakási kolena, z nichž v tamnějším kraji dělají úle. Vítr, profukuje jejich bledězeleným listím, mával dlouhými vlákny, „španělskými vousy“, jež od doleních větví visely až k zemi.

V lesích těch bylo mnoho zvěře. Před svým spřežením viděli jsme prchati myši, hraboše, papoušky skvoucích barev a křičící, až v uších záléhalo, vačice, jež utíkaly velikými skoky, unášejíce svá mláďata v břišním vaku. Na tisíce a tisíce ptáků rozlétalo se do listí banánů, vějířovitých palem, pomerančovníků, jež čekaly jen na první vánek jarní, aby rozpučely, a do skupin pěnišníků, někdy tak hustých, že by jimi chodec neprošel.

Večer přijeli jsme do Pleasant-Gardenu a byli jsme tam přes noc náležitě opatřeni. Následujícího dne měli jsme doraziti do farmy wildonské na úpatí horském.

Pleasant-Garden není městečko příliš významné. Starosta nás vlídně uvítal a řádně pohostil. Povečeřeli jsme ve veselé náladě ve větším pokoji pěkného obydlí, chráněného velikými buky. Hovořilo se přirozeně o pokusu, jehož jsme se odvažovali, abychom poznali, co chová Great-Eyry ve svém nitru.

„Máte pravdu,“ pravil nám náš hostitel. „Dokud nebude známo, co se tam nahoře děje nebo tají, nebudou míti naši rolníci klidu.“

„Nepřihodilo se nic nového od té doby, co se nad Great-Eyry ukázaly plameny naposledy?“ ptal jsem se ho.

„Nic, pane Strocku. Z Pleasant-Gardenu lze snadno pozorovati hoření hřbet hory až ke Black-Dômu, jenž nad ni vyčnívá. Ani šumotu podezřelého nebylo slyšeti, ani světlo se neukázalo. A usadil-li se tam pluk ďáblů, zdá se, že přestali vařiti a odebrali se do některého jiného útulku v Alleghanách!“

„Pak se domnívám,“ zvolal pan Smith, „že se nevystěhovali, nezůstavivše po sobě stop znatelných, snad kousky ocasů anebo rohů!… Uvidíme!…“

Nazítří, dne 29., bylo spřežení naše na úsvitě již připraveno. Pan Smith sedl si na své místo a já zaujal také své. Koně, poháněni jsouce bičem kočího, dali se do rychlého běhu. Druhého dne své cesty večer měli jsme dojeti do farmy wildonské, jež jest mezi prvými výběžky Modrých hor.

Krajina byla ještě stejná. Také tam střídaly se lesy a bažiny, těchto bylo již méně, poněvadž půda stoupala, čím více jsme se přibližovali k horám. Také nebyl již kraj tak zalidněn. Jen zřídka bylo viděti vesnice ukryté bukovým houštím a osamělé farmy, jež zavlažovaly hojné potůčky, pramenící v roklích a vlévající se do Catawby.

Zvířena i květena byly tytéž jako předešlého dne, celkem dosti zvěře, že myslivec může býti spokojen.

„Přicházím opravdu do pokušení, chopiti se pušky a zahvízdati na Niska!…“ pravil pan Smith. „Ubírám se tudy dnes po prvé, co nepozdravuji koroptví a zajíců olovem… Hodná ta zvířátka mne ani již nepoznají!… Ale nikoli, dokud se nám nenedostává potravin, musíme mysliti na něco jiného… na honbu po tajemstvích…“

„A kéž bychom se nevrátili s prázdnou, pane Smithe!“ dodal jsem.

Celé dopoledne jeli jsme nekonečnou rovinou, na níž rostly cypřiše a palmy vějířovité jen v malých skupinách a hájcích. Do nedohledna bylo tam množství kopečků podivuhodně nastavěných, v nichž se hemžilo nesčetně drobných hlodavců. Žily tam v hejnech tisíce veverek druhu, jejž jmenují v Americe obecně „luční psi“. Zvířata ta nebyla však tak pojmenována proto, že by se nějak vnějškem podobala psům, nýbrž proto, že štěkají jako mopslíci. A vskutku, ujížděli jsme tryskem a musili jsme si uši zacpávati!

Ve Spojených státech není vzácností uviděti taková hromadná obydlí čtvernožců. Přírodopisci zmiňují se mimo jiné o Dog-Ville (městě psů), jež plným právem se tak jmenuje a čítá přes million čtvernohých obyvatelův.

Tyto veverky, jež se živí kořínky, travinami a též kobylkami, které jedí obzvláště rády, jsou zvířata jinak nevinná, ale tropí hluk, že z toho možno ohluchnouti.

Počasí bylo stále krásné a při tom vál trochu chladnější vítr. Nesmíme si vůbec představovati, že tam na pětatřicátém stupni šířky v Severní a Jižní Karolině jest podnebí poměrně teplé. Zimy jsou tam často nadobyčejné. Mnoho pomerančovníků zimou zachází, a řečiště Catawby často jest krami přeplněno.

Odpoledne spatřili jsme pásmo Modrých hor, které bylo od nás ještě šest mil (anglických) vzdáleno, v celé rozloze. Hřeben jejich rýsoval se zřetelně na jasně modrém nebi, po němž pluly lehké obláčky. V dolení své části jsou hustě stromy porostlé, takže větve jehličnatých stromů se navzájem proplétají, ale též dále nahoře na načernalých skalách rostou jakési stromy zvláštního vzhledu. Tu a tam vystupovala různá skaliska podivných tvarů, nad něž strměl po pravé straně Black-Dôme,^[6] převyšuje je svou obrovskou hlavou a chvílemi jsa ozařován paprsky slunečními.

„Vystoupil jste již někdy na ten Dôme, pane Smithe?“ ptal jsem se.

„Nikoli,“ odpověděl mi, „říkají, že se tam leze velice nesnadně. Někteří turisté vylezli ovšem skutečně až na vrchol, ale dle jejich zpráv není z nitra Great-Eyry viděti ničeho.“

„Je tomu tak,“ potvrdil vůdce Harry Horn, „sám jsem se o tom přesvědčil.“

„Možná, že nebylo počasí příznivé,“ poznamenal jsem.

„Ba nikoli, pane Strocku, právě naopak, ale okraje Great-Eyry jsou příliš vysoké, takže není možno viděti dovnitř.“

„Nuže,“ zvolal pan Smith, „vstoupím-li tam, kam dosud nikdo nevstoupil, nebudu toho litovati!“

Toho dne byl Great-Eyry úplně klidný, nevystupovaly z něho ani páry, ani plameny.

O páté hodině stanul náš kočár ve farmě wildonské, jejíž obyvatelé přišli uvítati svého pána.

Tam jsme měli stráviti poslední noc.

Koně hned vypřáhli a zavedli do konírny, kde bylo pro ně hojnost píce, a kočár ukryli do kůlny.

Kočí měl ve Wildonu čekati, až se vrátíme. Pan Smith nepochyboval ani dost málo, že provedeme úkol svůj tak, že, až se vrátíme do Morgantonu, každý bude spokojen.

Wildonský správce farmy ujišťoval nás, že nic neobyčejného po nějakou dobu na Great-Eyry se nestalo.

Povečeřeli jsme společně s lidmi z farmy a za celou noc nic nás nevyrušilo ze spánku.

Příštího dne měli jsme se pustiti do vystupování na horu hned na úsvitě. Great-Eyry nestrmí výše než osmnáct set stop (549 m.); není to výška značná, celkem v tomto pásmu alleghanském průměrná. Mohli jsme tudíž míti za to, že se příliš neunavíme. Několik hodin postačí, abychom se dostali k hornímu okraji kopce. Pravda, možná že se cestou vyskytnou obtíže, že budeme přelézati propasti a obcházeti namáhavé a s nebezpečím překážky. To nám bylo neznámo, přenechávali jsme to náhodě. Vůdcové naši, jak povědomo, nemohli nám to napřed pověděti. Znepokojovalo mě jen, že hoření okraj Great-Eyry dle tvrzení okolního obyvatelstva nelze překročiti. Dokázáno to ovšem nebylo, a kromě toho bylo lze se nadíti, že nedávným zřícením skály mohl povstati ve skalní té hradbě otvor.

„Nechť tomu je, jak chce,“ pravil mi pan Smith, zapáliv si po prvé dýmku, již vykouřil za den dvacetkrát, „vyjdeme a to doopravdy. Co se týče otázky, bude-li výstup ten vyžadovati více nebo méně času…“

„Každým způsobem, pane Smithe,“ přerušil jsem jej, „jsme odhodláni provésti své ohledání do konce.“

„Zajisté, pane Strocku.“

„Můj představený mi uložil, abych vypátral, co ten posedlý Great-Eyry tají.“

„Vypátráme to po dobrém nebo zlém,“ odvětil pan Smith, bera nebesa za svědka svého výroku, „kdybychom třeba měli sestoupiti až do útrob hory!“

„Poněvadž však náš výlet může trvati déle než dnešní den,“ poznamenal jsem, „musíme se z opatrnosti opatřiti potravinami…“

„Buďte bez starostí, pane Strocku, vůdcové mají zásoby v taškách na dva dny, a sami též s prázdnými kapsami nejdeme… Nechávám sice Niska ve farmě, ale beru si ručnici… V lesích na svahu a v roklích, jež tvoří prvé výběžky, zajisté jest zvěře dosti. Rozděláme oheň a upečeme si kořist, leč by tam nahoře byl oheň již připraven…“

„Připraven, pane Smithe?“

„A proč ne, pane Strocku?… Ty plameny nádherné, které našim sedlákům nahnaly tolik strachu!… Či ví někdo, zdali jejich ohniště úplně vychladlo a zdali pod popelem ještě něco nedoutná? A je—li tam uvnitř jícen, jest tam sopka a sopka nikdy tak nevyhasne, aby se tam nenašel kousek řeřavého uhlí… Upřímně řečeno, byla by to žalostná sopka, kdyby neměla dosti ohně, aby se na něm uvařilo vajíčko anebo upekl brambor!… Ostatně, opakuji, uvidíme… uvidíme!“

Přiznám se, že co se mne dotýče, neměl jsem o tom dosud žádného mínění. Dostal jsem rozkaz, abych šel vyzkoumati, co Great-Eyry jest, může-li se to státi bez nebezpečí; nuže dovíme se toho, a lidé budou upokojeni. V hloubi srdce bych si však přál — a u člověka posedlého démonem zvědavosti jest to zcela přirozené — abych byl sám uspokojen a aby se rozhlásilo, že Great-Eyry jest střediskem zjevů, jichž příčinu se mi podařilo objeviti!

Výstup náš měl se díti následujícím pořádkem: vůdcové měli jíti napřed a měli voliti schůdné cesty, Eliáš Smith a já měli jsme jíti vedle sebe anebo za sebou, podle toho, jak budou široké stezky.

Harry Horn a James Bruck pustili se nejprve do široké rokle, která mírně stoupala. Vedla podél dosti příkrých strání, v divokém houští, z něhož nebylo lze se vymotati, rostlo množství křovin s jahodami jako šišky a s načernalými listy, veliké kapradiny a divoký rybíz, jimiž by bývalo nemožno cestu si raziti.

Nesmírné množství ptactva oživovalo to lesní houští, nejvíce bylo slyšeti papoušky, kteří neustále pronikavě repetili a místa ta svým ohlušujícím skřekem naplňovali, že bylo sotva slyšeti poskakovati v křoví veverky, ačkoli jich bylo kolem na sta.

Bystřina, jež tekla roklí, vinula se jako vrtošivě podél hřbetů horských vzhůru. V době dešťů anebo po nějaké veliké bouři řítila se asi šumnými vodopády. Poněvadž však byla zřejmě napájena jen oblohou, nebylo teď vodopádů viděti, což ukazovalo k tomu, že ve výšinách Great-Eyry pramene neměla.

Po půl hodině stalo se vystupování tak obtížným, že jsme musili postupovati šikmým směrem brzy v právo, brzy v levo a dělati mnohonásobné okliky. Rokle se stávala pomalu opravdově neschůdnou, noha nemohla se již skoro nikde dostatečně opříti. Byli bychom se musili zachycovati husté trávy a lézti po kolenou, a za těch okolností bychom se byli do západu slunce nahoru nedostali.

„Vskutku,“ zvolal pan Smith, zhluboka si oddychuje, „chápu již, že na Great-Eyry málo turistů se odvážilo, tak málo, že jsem o tom nikdy ani neslyšel…“

„Jest to asi proto,“ odpověděl jsem, „že tak veliká námaha asi měla nepatrný výsledek… a kdybychom my neměli zvláštní příčiny svůj pokus provésti…“

„Pravdu máte,“ pravil Harry Horn, „vystoupil jsem s přítelem několikráte na vrchol Black-Dômu, ale tak namáhavé to nebylo…“

„Z nesnází těch mohly by povstati nepřekonatelné překážky,“ poznamenal James Bruck.

Byla otázka rozhodnouti, kterou stranou bychom měli hledati šikmou cestu. Po levé i po pravé straně stály hustě stromy a křoviska. Musili jsme se pustiti tam, kde nebyly stráně srázné. Kdybychom prošli částí lesnatou a dostali se na kraj, možná, že bychom pak kráčeli jistěji. Každým způsobem nešli bychom pak jako slepí. Nesměli jsme však zapomínati, že východní stráně Modrých hor vůbec nejsou příliš schůdné, sklánějíce se po celé své délce v úhlu padesáti stupňů.

Ať tomu jest, jak chce, nejlépe bylo spoléhati v té příčině na přirozený pud našich vůdců, obzvláště Jamesa Brucka. Myslím, že statný ten mladík byl čipernější než opice a hbitější než kamzík. Bohužel, ani Eliáš Smith ani já nebyli bychom se mohli odvážiti tam, kam se pouštěl ten odvážlivec.

Ale co se mne týče, doufal jsem, že pozadu nezůstanu, rád jsem lezl odjakživa a tělesným námahám jsem byl zvyklý. Byl jsem odhodlán jíti všude, kam půjde James Bruck, kdyby mě to stálo i několik kotrmelecův. Ale u starosty morgantonského tomu tak nebylo, bylť méně mlád, méně statný, větší a tlustší a krok neměl tak jistý. Až dosud se zřejmě co nejvíce vynasnažoval, aby nezůstal pozadu. Chvílemi funěl jako tuleň, že jsem ho proti jeho vůli nutil, aby si oddechl.

Zkrátka viděli jsme, že výstup na Great-Eyry vyžaduje delší doby, nežli jsme odhadovali. Myslili jsme, že ke skalnatému okraji dostaneme se do jedenácté hodiny a zatím, až bude poledne, budeme od něho ještě několik set stop.

O desáté hodině dal jeden vůdce, když se byl opětovně pokusil nalézti schůdnou cestu a když jsme si mnohokráte zašli a zase se pak vrátili, znamení k zastávce. Přišli jsme k hořenírnu kraji lesem porostlé části. Stromy stály tam daleko od sebe, a bylo tudíž lze pohleděti vzhůru na Great-Eyry.

„Trochu si odpočinout a i pojíst nebylo by mi teď nepříjemné,“ pravil, opíraje se o velikou vějířovitou palmu, pan Smith.

„Asi hodinku?“ tázal jsem se.

„Ano, a po plících a nohách nechť pracuje žaludek!“

Všichni jsme s tím souhlasili. Bylo nutno síly obnoviti. Poněkud nás ovšem znepokojoval pohled na stráň až k úpatí vlastního Great-Eyry. Nad námi zvedala se jedna z těch holých strání, jimž se tam říká „blads“. V rozházeném kamení nebylo v ní viděti žádné stezky. To působilo starost i našim vůdcům, slyšeli jsem, jak Harry Horn pravil svému druhu:

„To nebude pohodlné…“

„Možná, že to nebude ani možné,“ odpověděl James Bruck.

Poznámky ty mě skutečně zamrzely. Kdybych se vrátil a na Great-Eyry nevystoupil, byl by to úplný nezdar mého úkolu, nemluvě o zvědavosti, jíž bych neukojil! A až bych opět předstoupil zahanben před pana Warda, tvářil bych se smutně!

Otevřeli jsme tašky a posilnili se studeným masem a chlebem. Z lahví pili jsme málo. Když jsme pojedli, což netrvalo půl hodiny, pan Smith vstal, jsa připraven jíti dále.

James Bruck byl opět v čele, následovali jsme ho a dbali, abychom nezůstali pozadu.

Postupovali jsme zvolna. Vůdcové netajili nám, že jsou v rozpacích, a Harry Horn vyšel napřed podívat se, kterým směrem bychom se měli dáti.

Asi dvacet minut byl nepřítomen. Když se vrátil, ukázal k severovýchodu a opět vykračoval. Tímto směrem zvedal se Black-Dôme ve vzdálenosti asi tří až čtyř mil. Jak již známo, bylo by bývalo zbytečno lézti na něj, jelikož s jeho temene nemohlo oko ani dobrým dalekohledem nic viděti uvnitř Great-Eyry.

Stoupání bylo velice namáhavé a pomalé, obzvláště po kluzkých svazích, na nichž rostlo několik stromečků a trochu husté trávy. Vystoupili jsme sotva dvě stě stop, když tu James Bruck stanul u hluboké koleje, která se tam vinula v půdě. Tu a tam bylo viděti vytrhané a ulámané kořeny, rozmačkané větve a kamení na prach rozdrcené, jako kdyby se byla po tomto úbočí horském zřítila nějaká lavina.

„Tudy se asi svalila ohromná skála, která se od Great-Eyry utrhla,“ poznamenal James Bruck.

„Bezpochyby,“ odpověděl Eliáš Smith, „myslím, že bude nejlépe jíti cestou, kterou si při pádu svém razila.“

Dali jsme se tou cestou a bylo to dobře. Nohy mohly se opírati o místa skalou vyhloubená. Stoupání pokračovalo pak za okolností snazších, téměř v přímé čáře, tak že o půl dvanácté hodině dostoupili jsme hořeního konce „bladu“.

Jen sto kroků před námi, ale ve výši jednoho sta stop, strměly tu hradby, které tvoří okraj Great-Eyry.

S této strany poskytoval okraj hory pohled velice fantastický; bylo tam viděti špice, jehly a mezi jiným též skálu, jejíž podivná silhouetta představovala ohromného Orla, připraveného k vzlétnutí do výšin nebeských. Zdálo se, že od východu nelze na tu stěnu vystoupiti.

„Chvilku si odpočineme,“ navrhl pan Smith, „a pak se podíváme, zdali jest možno Great-Eyry obejíti.“

„Na této straně se asi ona skála každým způsobem utrhla.“ poznamenal Harry Horn, „a přece není tu viděti, že by se bylo něco ulomilo.“

Bylo to pravda, a nebylo pochyby, že se skála zřítila po této straně, kde byl „blad“.

Po desítiminutovém odpočinku vstali oba vůdcové a po srázném, dosti kluzkém návrší dostali jsme se na okraj planiny. Teď jsme mohli dole obejíti skály, jež se ve výšce padesáti stop rozšiřovaly jako koš. Z toho následovalo, že i kdybychom byli mohli použiti žebříků náležitých, nebylo by bývalo možno vylézti až k hořenímu kraji.

V mysli mé nabýval Great-Eyry čím dále fantastičtější podoby a kdyby v něm byli obývali draci, různí netvorové báječní, určení, aby ho střehli, nebyl bych tím býval překvapen!

Zatím jsme obcházeli dále tu hradbu, která vzhledem k pravidelnosti své stavby podobala se dílu rukou lidských. Ale nikde nebylo v ní mezery, nikde prostoru mezi skalami, kudy by se byl mohl člověk pokusiti, aby se dostal dovnitř. Všude byla stěna, již nebylo lze slézti.

Šli jsme tak hodinu po planině a dostali jsme se zase na místo, odkud jsme vyšli, tam, kde jsme posledně odpočívali na kraji „bladu“.

Nemohl jsem utajiti opravdové nevole ze zklamání a, jak se zdálo, pan Smith mrzel se neméně než já.

„U všech hromů!“ zvolal, „což se nedovíme, co je v tom nitru prokletého Great-Eyry a je-li jícnem…“

„Ať si je sopkou nebo ne,“ řekl jsem, „tolik jest jisto, že žádný podezřelý hukot z něho nevychází, že z něho nevystupují ani páry ani plameny, vůbec nic, co by hrozilo v krátkém čase výbuchem!“

A vskutku bylo vně i uvnitř naprosté ticho. Ani mráček kouřem prostoupený nevycházel. Ani nejmenšího odrazu nebylo na oblacích, jež hnal východní vítr přes Great-Eyry. Země byla právě tak klidná jako vzduch. Necítili jsme pod nohama ani hukotu podzemního ani chvění půdy. Všude bylo naprosté ticho, jaké jest ve velikých výších.

Nesmíme zapomenouti poznamenati tu, že obvod Great-Eyry, odhadnut jsa dle doby, jíž jsme potřebovali, abychom jej obešli, a po odečtení nesnází spojených s chůzí po kraji úzké planiny, má jedenáct až dvanáct set stop. Co se týče obvodu vnitřního, ten jsme posouditi nemohli, poněvadž nám tloušťka obstupujících stěn byla neznáma.

Rozumí se samo sebou, že okolí bylo pusté, myslím totiž, že se tam neukázal živý tvor, vyjímaje dva nebo tři páry velikých dravých ptáků, již kroužili nad Great-Eyry.

Na hodinkách našich byly tři hodiny, když pan Smith pravil utrápeně:

„Kdybychom zde zůstali do večera, více bychom se nedověděli!… Musíme se dáti na cestu, pane Strocku, chceme-li se dostati do Pleasant-Gardenu, než nastane noc.“

A poněvadž jsem mu neodpovídal a také s místa, kde jsem seděl, se nehýbat, poznamenal přišed ke mně:

„Nu, pane Strocku, nic neříkáte!… Nerozuměl jste mi snad?“

Musím se přiznati, stálo mě to mnoho přemáhání, než jsem se odhodlal vzdáti se plánu a sestoupiti nevykonav svého úkolu! Též jsem pociťoval vedle nutnosti, která kázala, abych vytrval, že oklamaná moje zvědavost se zdvojnásobuje.

Ale co jsem měl dělati?… Mohl jsem proraziti tu silnou hradbu a slézti ty skály?

Musil jsem se poddati; popatřiv posledně na Great-Eyry, ubíral jsem se za svými druhy, kteří začali sestupovati po svazích „bladu“.

Vraceli jsme se bez velikých obtíží a neunavili jsme se mnoho. Před pátou hodinou kráčeli jsme již po posledních výběžcích horských, a správce wildonský uvítal nás v jídelně, kde bylo uchystáno již občerstvení a vydatná jídla.

„Tedy do vnitřku jste se nemohli dostati?“ ptal se nás.

„Ne,“ odpověděl pan Smith, „a budu míti konečně za to, že celý Great-Eyry existuje jen v mysli našich bodrých sedláků!“

O půl deváté hodině večer stanul náš kočár u domu starosty pleasant-gardenského, kde jsme měli přenocovati.

Nemoha dlouho usnouti, uvažoval jsem, nebylo-li by záhodno, abych se na několik dní v městečku zdržel a pořádal pak nový výstup… Ovšem nedalo se očekávati, že bude míti větší úspěch než prvý…

Konečně ustanovil jsem se, že bude nejlépe vrátiti se do Washingtonu a poraditi se s panem Wardem. Proto také následujícího dne večer, vypořádav se v Morgantonu s oběma vůdci, rozloučil jsem se s panem Smithem a odebral se na nádraží, odkudž odjížděl rychlík do Raleighu.