E-mail (povinné):

Jules Verne:
Pán světa

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 4 čitateľov

XI. Na výpravě

Kapitán tedy, jejž nebylo možno nalézti, objevil se opět v území Spojených států. Na silnicích a na mořích evropských se neukázal. Jízdy přes Atlantický oceán, kterou by byl vykonal za necelé čtyři dny, nepodnikl… Byla tudíž Amerika samotná jevištěm jeho pokusů a byla oprávněna domněnka, že jest Američanem?…

Čtenáři nebudiž divno, že na to kladu důraz, že loď plovoucí pod vodou mohla projeti širé moře, jež dělí Nový svět od Starého. Nehledě k rychlosti, kterou by byla cestu vykonala v poměrně krátké době, srovnáme-li to s nejrychlejšími anglickými, francouzskými a německými parníky, nemusila se vůbec obávati, že utrpí nepohodou, která občas v těch končinách řádí. Jí bylo jedno, vzdouvá-li se moře nebo ne. Postačilo jí zmizeti s hladiny a měla v hloubce dvacíti stop úplný klid.

Ale o jízdu tu po Atlantickém oceánu se nepokusila, a podaří-li se jí dostati, bude to pravděpodobně v Ohiu, neboť město Toledo jest v tomto státě.

Ostatně tajemství v té příčině zachovávali přísně jak na policejním ředitelství, tak policista, od něhož zpráva došla a s nímž jsem měl vejíti do styku. Žádné noviny neměly o tom zmínky, a byly by to jistě rády draze zaplatily. Bylo nanejvýš důležito, aby se o tom nikdo nedověděl, než se výprava skončí. Ani já, ani druhové moji nedopustíme se neprozřetelnosti. Policista, na nějž mě pan Ward odkázal, jmenoval se Arthur Wells a očekával mne v Toledě.

Jak jsem již řekl, byly přípravy k cestě hotovy již nějakou dobu. Jak zavazadla měli jsme pro případ, že by nepřítomnost naše trvala déle, tři neveliké tlumoky. John Hart a Nab Walker opatřili se kapesními revolvery. Já jsem učinil podobně. Kdož ví, nebudeme-li jich potřebovati k útoku anebo dokonce k obraně?…

Město Toledo jest vystavěno na samém jihozápadním konci jezera Erijského, jehož vody omývají severní pobřeží ohijské. Rychlík, v němž jsme měli zamluvena tři místa, projel v noci východní Virginií a Ohiem. Ničím jsme se neomeškali a o osmé hodině ranní stanul parostroj v nádraží toledském.

Arthur Wells očekával nás na perroně. Dostal zprávu, že tam přijede vrchní inspektor Strock a pospíchal tudíž, jak mi vypravoval, aby se se mnou seznámil, a já podobně.

Sotva jsem vystoupil z vozu, poznal jsem, že jest to on, prohlíželť si cestující.

Šel jsem k němu.

„Nejste pan Wells?“ pravil jsem mu.

„Nejste pan Strock?“ odpověděl.

„Ano.“

„Váš služebník,“ řekl pan Wells.

„Zůstaneme několik hodin v Toledě?“ ptal jsem se.

„Odpusťte… nikoli, pane Strocku. Před nádražím čeká na nás break[29] s dvěma statnými koni, musíme odjeti ihned, abychom se dostali do večera na místo.“

„Jedeme s vámi,“ odpověděl jsem a pokynul svým mužům, aby šli za námi… Jedeme daleko?“

„Asi dvacet mil.“

„Jak se nazývá to místo?“

„Zátoka Black-Rock.“

Ačkoli jsme měli na spěch, abychom se co nejdříve dostali do této zátoky, bylo přece záhodno zvoliti si hotel, ve kterém bychom uložili své tlumoky. Volba ta za pomoci Arthura Wellse ve městě, v němž jest sto třicet tisíc obyvatel, nebyla těžká.

Kočár zavezl nás do hotelu White, kde jsme nakvap posnídali a o desáté hodině byli jsme již na cestě.

V breaku byla čtyři místa, kromě místa pro kočího. Zásoby, uzavřené v truhlících pod sedadly, měly nám vystačiti v případě potřeby na několik dní. Zátoka Black-Rock, která jest úplně opuštěna, a kamž nepřicházejí ani okolní sedláci ani rybáři, nebyla by nám poskytla ničeho. Nebylo tam ani hospody, v níž bychom pojedli, ani pokoje, kde bychom přespali. Bylo právě největší horko, byloť to v měsíci červenci, kdy slunce pálí nejprudčeji. Stran teploty nebylo se tedy ničeho třeba obávati, kdybychom musili jednu nebo dvě noci stráviti pod širým nebem.

Zdaří-li se náš plán, stane se tak pravděpodobně v několika hodinách. Buď kapitána Epouvanty překvapíme, než bude moci upláchnouti, nebo se dá na útěk, a pak bude nutno vzdáti se vší naděje, že bychom ho dostali.

Arthur Wells, jemuž bylo asi čtyřicet let, patřil k nejlepším mužům spolkové policie. Byl statečný, smělý, podnikavý a chladnokrevný, což osvědčil při mnohé příležitosti, spojené často i s nebezpečím života. Představení jeho měli k němu důvěru a vážili si ho. Právě teď byl docela za jinou záležitostí v Toledě a jen náhoda přivedla jej na stopu Epouvanty.

Koně, pobízeni jsouce bičem, ujížděli rychle podél břehu jezera Erijského a mířili k jeho jihozápadnímu konci. Veliká ta hladina vodní prostírá se mezi územím kanadským na straně severní a mezi státy Ohio, Pennsylvanií a New-Yorkem. Udám zeměpisnou polohu toho jezera, jeho hloubku a rozsáhlost, a vyjmenuji i řeky, jež se do něho vlévají, a stoky, jimiž odtéká voda přebytečná; neníť to pro další vypravování zbytečno.

Hladina jezera Erijského má neméně než dvacet čtyři tisíce sedm set šedesát osm čtverečných kilometrů. Co se týče výšky, leží skoro šest set stop nad hladinou mořskou. Na straně severozápadní má spojení s jezerem Huronským, s jezerem Saint-Clairským a s řekou Detroit, jež mu dodávají své vody, mimo to vlévají se do něho přítoky méně významné, jako Rocky, Guyahoga a Black. Na severní straně odtéká do jezera Ontario světoznámou svými vodopády Niagarou.

Největší hloubka, která byla v jezeře Erijském olovnicí stanovena, činí sto třicet pět stop. Z toho jest patrno, jak ohromné množství vody obsahuje. Jeť to v oblasti velikolepých jezer, jež mezi Kanadou a Spojenými státy americkými vedle sebe se prostírají.

V končině té, ačkoli je to na čtyřicátém stupni šířky, jest v zimě podnebí velice studené, a větry, přicházející z krajů polárních, jimž nic nebrání, jsou tam velice prudké. Nelze se tudíž diviti, že jezero Erijské každého roku v době od měsíce listopadu do dubna jest na povrchu úplně zamrzlé.[30]

Přední města, jež se na březích tohoto velikého jezera rozkládají, jsou: Buffalo, které patří ke státu New-Yorku, a Toledo; prvé jest na východě, druhé na západě, dále jsou Cleveland a Sanduskry, které patří ke státu Ohio a leží na jižní straně. Mimo to jsou při břehu městečka méně důležitá a prosté vesnice. Proto jest obchodní ruch na jezeře Erijském značný a roční tržba odhaduje se na neméně než dva miliony dvě stě tisíc dollarů.[31]

Break jel cestou dosti křivolakou, jež se vinula podél četných záhybů břehu.

Mezitím co kočí pobízel své spřežení do klusu, hovořil jsem s Arthurem Wellsem a dověděl se, co bylo příčinou, že zaslal policejnímu ředitelství washingtonskému telegrafickou zprávu.

Před osmačtyřicíti hodinami, odpoledne dne 27. července, jel Wells koňmo směrem k městečku Hearly a když byl od něho pět mil, tu projížděje lesíkem spatřil loď plující pod vodou, ana se právě vynořovala na hladinu jezerní. Stanul, sestoupil na zemi, šel na kraj a chráněn jsa houštím spatřil svýma vlastníma očima, jak se ta loď v pozadí zátoky Black-Rock zastavila. Byl to ten stroj, jehož nebylo lze nikde dostihnouti, a jenž zde právě vyplul na povrch a připlul k zemi,… ten, jenž byl pozorován ve vodách před Bostonem a v jezeře Kirdallském?…

Když ta ponorná loď přistála u skalní stěny, vyskočili dva muži na břeh. Byl z nich jeden ten Pán Světa, o němž nebylo již slechu od té doby, co se ukázal naposledy na Hořením jezeře?… Byla to ta záhadná Epouvanta, jež se tu vynořila z hlubin erijských?…

„Byl jsem samoten,“ pravil Wells, „samoten v té zátoce… Kdybyste tam byl býval, pane Strocku, se svými muži, byli bychom se mohli, čtyři proti dvěma, do nich pustiti a zatknouti je, než by byli vskočili na loď a upláchli…“

„Ovšem že,“ odpověděl jsem. „Ale nebyli na palubě ještě jiní lidé?… Však co na tom, kdybychom byli měli ty dva, byli bychom zvěděli, kdo jsou.“

„Zvláště, zdali jeden z nich byl kapitánem Epouvanty,“ dodal Wells.

„Jen jedné věci se obávám, Wellsi, a ta jest, zdali od té doby, co jste odešel, ta ponorná loď ze zátoky neodjela.“

„Za několik hodin se toho dovíme, a dej Pán Bůh, abychom ji tam zase našli!… Pak, až by se stmívalo…“

„Vy jste však nezůstal v lesíku až do večera?“ ptal jsem se.

„Nikoli, odjel jsem o páté hodině a večer přijel jsem do Toleda, kdež jsem zaslal telegrafickou zprávu do Washingtonu.“

„Byl jste včera opět v zátoce Black-Rocku?“

„Ano.“

„Byla tam loď ještě?“

„Na témže místě.“

„A ti dva muži?“

„Ti tam byli také. Dle mého soudu něco se jim porouchalo a proto přijeli na to opuštěné místo.“

„Jest to pravdě podobné,“ pravil jsem, „přihodilo se jim asi něco, co jim znemožnilo návrat do obvyklého úkrytu. Kéž tomu je tak!…“

„Právem možno se tak domnívati, neboť část potřeb byla složena na břehu, a pokud jsem mohl vypozorovati, abych se neprozradil, zdálo se mi, že na palubě pracovali…“

„Jen ti dva lidé?“

„Jenom oni…“

„Stačilo by tolik lidí,“ podotkl jsem, „k řízení stroje, jenž tak rychle se pohybuje a hned jest automobilem, hned lodí plovoucí na hladině nebo v hlubinách?“

„Myslím, že ne, pane Strocku… Ale viděl jsem opět jen ty dva muže, jako den před tím… Několikráte přišli až k lesíku, v němž jsem se skrýval, řezali větve a rozdělali na břehu oheň. Zátoka ta jest tak osamělá, že se nemohli setkati s nikým, což asi věděli…“

„Poznal byste je?“

„Zcela jistě. Jeden jest prostředního vzrůstu, statný, přísného výrazu v obličeji a má plnovous, druhý jest zavalitý, menší… Pak, jako předešlého dne, o páté hodině jsem se vydal zase na zpáteční cestu. Když jsem se vrátil do Toleda, byl mi odevzdán telegram od pana Warda, v němž mi oznamoval, že přijedete, i šel jsem vám dnes na nádraží naproti.“

Jedna věc byla tedy jista: Šestatřicet hodin odpočívala ponorná loď v zátoce Black-Rocku, asi za příčinou nutných oprav a možná, bude-li nám přáti štěstí, že ji tam ještě zastihneme. Co se pak týče toho, že se Epuvanta objevila na jezeře Erijském, to se dalo vysvětliti způsobem přirozeným; já i Wells jsme se v té příčině shodovali. Naposledy byl spatřen stroj ten na povrchu jezera Hořeního. Cestu od něho k jezeru Erijskému mohl vykonati buď po zemi po silnicích vedoucích vedle Michiganu až k západnímu břehu jezera anebo po vodě po řece Detroitu, nebo snad též pod vodou. Ale že by byl jel po silnicích, hlášeno nebylo, ačkoli policie byla na stráži v tomto státě jako každé v jiné končině americké. Zbývala tudíž domněnka, že automobil změnil se v loď plovoucí na povrchu nebo pod vodou. A tak se mohl kapitán se svými druhy dostati do jezera Erijského nepozorovaně.

Jestliže však teď Epouvanta ze zátoky již odjela anebo jestliže nám, až se budeme pokoušeti zastaviti ji, přece uklouzne, bude pak již naše výprava bezvýsledná?… Nevím, ale každým způsobem by to bylo nepříjemné.

Nebylo mi neznámo, že v přístavu buffalském na druhém konci jezera Erijského byly právě dvě torpedoborné lodi. Než jsem odjel z Washingtonu, pan Ward mě o tom zpravil. Stačil by telegram velitelům těch torpedoborců, kdyby kázala potřeba, aby se jali pronásledovati Epouvantu. Ale jak ji dohoniti, když jede tak rychle, anebo jak na ni učiniti útok ve vodách erijských, kdyby jezdila pod vodou a v hloubi měla své útočiště? Arthur Wells souhlasil se mnou, že v tom nerovném zápase torpedoborné lodi by nebyly ve výhodě. Jestliže se tedy za nastávající noci záměr náš nezdaří, bude po výpravě!

Wells mi řekl, že do zátoky Black-Rocku přichází jen málokdo. I silnice, jež vede z Toleda do městečka Hearly, vzdáleného odtud několik mil, táhne se v jisté vzdálenosti od břehu. Až náš break přijede tak vysoko jako jest zátoka, nebude ho s břehu viděti. Jakmile se dostane na kraj lesa, jenž ji zakrývá, snadno se schová. Odtamtud pak jsem se hodlal se svými druhy odebrati, až se setmí, na kraj k jezeru a tam bychom pohodlně pozorovali, co se děje v zátoce.

Ostatně Wells znal tu zátoku dobře. Byl tam již nejednou od té doby, co se zdržuje v Toledě. Obstoupena jsouc skoro strmými skalami, o něž se odrážely vlny jezera, byla v celém svém obvodu asi třicet stop hluboká. Epouvanta mohla se tudíž v zátoce dostati ku břehu, nechť plula pod vodou nebo na vodě. Na dvou nebo na třech místech byly mezi skalami volné prostory, jimiž bylo možno dostati se na písčitý břeh, který se táhl až ke kraji lesíka, v délce dvou až tří set stop.

Byla sedmá hodina večerní, když náš break, odpočinuv si pouze v polou cestě, přijel k lesu. Bylo ještě příliš jasno, abychom se byli mohli pustiti ku břehu zátoky, třebas lesem chráněni. Byli bychom se vydali v nebezpečí, že nás uvidí, a kdyby byl stroj býval ještě na tom místě, jak jsme se domnívali, byl by rychle ujel, předpokládaje ovšem, že opravy dokončil…

„Zastavíme se zde?“ ptal jsem se Wellse, když break stanul na kraji lesa.

„Nikoli, pane Strocku,“ odpověděl mi. „Lépe bude, když se zatím utáboříme dále uvnitř, kde budeme jisti, že nás nikdo nevystopuje.“

„Projede vůz mezi těmi stromy?“

„Projede,“ ujišťoval Wells. „Prošel jsem tím lesem již na všecky strany. Na mýtině, jež jest odsud asi pět až šest set stop vzdálena, budou se moci koně pásti. Jakmile pak bude patřičná tma, půjdeme na břeh až ke skalám, jež obstupují zátoku.“

Pokynů Wellsových musili jsme přirozeně uposlechnouti. Kočí vedl spřežení za uzdu, já s druhy šel pěšky a tak dostali jsme se dále do lesa.

Borovice, zelené duby a cypřiše rostly tam v nestejných skupinách vedle sebe. Po zemi prostíral se hustý koberec travin, na němž ležely rozházeny uschlé listy. Ve vysokých korunách bylo listí tak husté, že posledním paprskům zapadajícího slunce nepodařilo se jím proniknouti. Po nějakých cestách nebo pěšinkách nebylo ani stopy. Nicméně break dostal se, ovšem ne bez několika nárazů, na mýtinu dříve než v desíti minutách.

Mýtina ta, kolem níž stály vysoké kmeny, měla podobu vejčitou a rostla na ní svěží tráva. Bylo tam ještě jasno, dříve než za hodinu tma tam nebude. Času se nám tudíž nenedostávalo, abychom se utábořili a odpočinuli po dosti namáhavé jízdě hrbolatou cestou.

Ovšem toužili jsme velice, abychom již byli u zátoky a uviděli, zdali Epouvanta tam jest… Ale obezřelost kázala, abychom vyčkali. Trochu trpělivosti a až bude tma, budeme se moci odvážiti k zátoce nevydávajíce se v nebezpečí, že nás kdo uvidí. Tak mínil Wells a já jsem uznal za dobré podrobiti se tomu.

Vypřažení a na pastvě volně ponechaní koně budou za naší nepřítomnosti svěřeni dozoru kočího. John Hart a Nab Walker otevřeli pak v breaku truhlíky, vyndali z nich potraviny a uložili je na trávu u nádherného cypřiše, jenž mě upomínal na stromoví z okolí Morgantonu a Pleasant-Gardenu. Měli jsme hlad, měli jsme žízeň. Pokrmů a nápojů bylo dost. Potom jsme si zapálili dýmky a čekali, až se budeme moci vypraviti.

Kolem v lese panovalo hluboké ticho. Poslední ptáci přestali zpívati. S nastávajícím večerem ustával pomaličku i větřík a listy jen na konci nejvyšších větví se chvěly. Jakmile zapadlo slunce, obloha se setměla, a tma vystřídala soumrak.

Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl deváté.

„Již je čas, Wellsi…“

„Jak je libo, pane Strocku.“

„Tedy vzhůru!“

Kočímu jsme ještě nařídili, aby za naší nepřítomnosti nepouštěl koně od pastvy daleko.

Wells kráčel napřed. Šel jsem za ním a za mnou John Hart a Nab Walker. Ve tmě bychom se byli stěží vyznali, kdyby nás byl Wells nevedl.

Konečně jsme na kraji lesa. Před námi jest pobřeží až k zátoce Black-Rocku.

Všude jest ticho, vše jest opuštěno. Můžeme se bez obavy odvážiti dále. Je-li tam Epouvanta, kotví na druhé straně skalní stěny.

Ale je-li tam opravdu?… To jest jediná, nejdůležitější otázka, a přiznávám se, že mi teď, kdy ta věc tolik rozrušující měla se řešiti, srdce bušilo.

Wells kyne, abychom šli ku předu… Písek na pobřeží chroupá nám pod nohami… Jen dvě stě kroků a v několika minutách jsme otvorem mezi skalami na břehu jezera…

Nic… nic!… Místo, na němž Wells před čtyřiadvacíti hodinami viděl Epouvantu, jest prázdné!… Pán Světa v zátoce Black-Rocku již není.



[29] Break, slovo angl. (vyslov brék) = čtyřkolový vůz s vyvýšenym sedadlem pro kočího vpředu, za nímž pak jsou ostatní sedadla po délce vozu.

[30] Dne 12. dubna 1867 byl spisovatel v Buffalu a jezero Erie bylo tehdy úplně zamrzlé. J. V.

[31] 11 milionů franků.




Jules Verne

— francúzsky spisovateľ sci-fi a dobrodružného žánru. Jeho knihy sú dodnes obľúbené hlavne medzi mládežou. Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.