ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Naše tři pirogy odpluly nazítří při východu slunce. Předešlého dne odpoledne naložili na ně všechen náklad, a ježto nebyly nikterak porouchány při plavbě raudalem, cesta se nikterak nezdržela.

Ovšem bylo pravděpodobno, že cestujícím bude štěstí méně přáti mezi Atures a městečkem San Fernandem. Bylo patrno, že vítr, jenž se tišil, nebude míti dosti síly hnáti falky proti proudu Orinoka. Jen tak že se proti němu udrží. Ale protože dosud vál vítr od severu, kolísaje pouze mezi východem a západem, byly zatím napiaty plachty, nežli bude potřebí sáhnouti k espille a k palankám.

Netřeba připomínati, že každá ze skupin zaujala místo ve své piroze — seržant Martial a Jan Kermor na Gallinettě, páni Miguel, Varinas a Felipe na Maripare, Jakub Helloch a Germain Paterne na Moriche.

Pokud bylo lze, pluly pirogy podle sebe, a nejčastěji — seržant Martial to dobře pozoroval a bručel při tom do vousů — Moriche plula pospolu s Gallinettou, což poskytovalo příležitost ke vzájemnému hovoru na obou pirogách, a cestující na nich také příležitosti této hojně používali.

Za dopoledne urazily falky toliko pět kilometrů proti proudu. Bylo z počátku nutno proplétati se bludištěm ostrůvkův a úskalí, kterých jest v řece plno až nad ves Atures. Nebylo ani lze ponechati stejného směru plachet. Mezi těmito těsnými úžinami hnala se voda prudce, i bylo třeba pracovati palankami ze všech sil.

Když pirogy dopluly v místa proti Cerru de Los Muertos (pahorku mrtvých), uvolnilo se poněkud řečiště Orinoka. Přiblíživše se ku pravému břehu, kde jest proud méně slabý, mohly falky užiti větru do jisté míry.

Za protějším břehem vypínal se cerro Pintado, který si dříve pan Miguel a jeho přátelé byli prohlédli; nyní bylo lze pozorovati podivné jeho tělo strmící nad širými pláněmi, v nichžto zdržují se Indiáni Guahibové.

Když se slunce chýlilo za obzor, tišil se vítr víc a více vana od severovýchodu, a k páté hodině odpolední utichl docela.

Pirogy pluly právě v místech, kde jest raudal Garcitský. K radě Valdezově chystali se oddechnouti na tomto místě, jež jim poskytovalo příhodného útulku na noc.

Za celý ten den urazili pouze asi patnáct kilometrů, a za svítání vydali se na další cestu.

Proplutí raudalem Garcitským nepůsobilo nijakých obtíží. Jestiť splavný po celý rok, a netřeba tu zboží přenášeti. Ostatně v tomto měsíci Orinoko tekouc plným proudem mělo dostatečnou hloubku pro lodi s plochým dnem. Ale voda začínala opadávati, protože bylo již v polovině září, a suché období sníží v brzku stav vody na nejnižší míru.

Ovšem byly posud časté a hojné deště. Neušetřily našich cestujících od chvíle, kdy vypluli, a po celou cestu až do San Fernanda zažili mnoho lijavců. Toho dne pak neustávající vichřice donutila je, aby se uchýlili pod přístřešky. Celkem se vítr zvolna ochlazoval, čehož nikterak nelitovali.

Večer uchýlily se pirogy na místo dosti dobře chráněné v ohybu řeky zahnutém k východu mezi pravým břehem a ostrovem, zvaným Rabo Pelado.

Od šesté do sedmé hodiny lovci procházeli po kraji tohoto ostrova, plného neproniknutelných houštin. Podařilo se jim zastřeliti asi půl tuctu gabiot, drobných to vodních ptáků velikosti holubů, kteří byli připraveni k večeři.

Kromě toho zastřelil Jakub Helloch jednoho z mladých kajmanů, které Indiáni zovou „baba“ a jejichžto maso prohlašují za znamenité.

Ale třeba podotknouti, že cestující pohrdli tímto pokrmem, jenž se tu nazývá sancocho, a zůstavili jej lodníkům, kteří si na něm velice pochutnali.

Jediné Germain Paterne ho chtěl okusiti, protože přírodopisec nesmí býti vybíravý a musí se obětovati v zájmu vědy.

„Nuže?“ otázal se ho Jakub Helloch.

„Nu,“ odpovídal Germain Paterne, „při prvním soustě to není zrovna dobré, ale při druhém…“

„Jest to jaké?“

„Odporné!“

Sancocho bylo souzeno a odsouzeno bez milosti.

Nazítří odpluli od ostrova Rabo Pelado a dali se opět směrem jihozápadním, kterýmžto směrem béře se Orinoko až k raudalu Guahibskému. Pršelo po celý den. Vítr vál s přestávkami od severovýchodu. Plachty pirog hned visely nehybně podél stěžně, hned se nadouvaly a zdýmaly jako balonový obal.

Večer stanul Valdez před ostrovem Guayabo, neuraziv více nežli dvanáct kilometrů, neboť činnost větru byla často slabší než činnost proudu.

Nazítří po únavném tom dni dopluly pirogy k raudalu Guahibskému a zůstaly na noc v ústí ramene Carestie, jež obtéká po pravém břehu dlouhý ostrov na místě, kde dělí tok Orinoka.

Noc uplynula klidně po večeři, jež byla zpříjemněna párkem hucců, vodních to ptáků, zastřelených na pobřeží ostrova.

V místech těchto jest řečiště křivolaké, široké, ale plno ostrůvků a ostrovů. Kromě toho jest přehrazeno jezem, jehožto vody řítí se hlučnými vodopády. Jest to ve své divokosti čarovně krásný zjev, snad jeden z nejnádhernějších, s nimiž se setkáváme na středním Orinoku.

Cestujícím bylo popřáno dosti času obdivovati se mu, neboť bylo potřebí několika hodin, než přepluli raudalem Guahibským. Pirogy minuly jej šťastně, aniž bylo potřebí vykládati náklad z nich, ačkoli zpravidla vyskytuje se tu více obtíží, než v raudalu Garcitském.

Ke třetí hodině odpolední připluli podél levého břehu ramene ke vsi Carestii, kde se měl náklad přenésti, aby se usnadnilo pirogám přeplouti raudalem Maipureským.

Tu opakovala se práce, kterou bylo vykonati v Puertu Realu. Indiáni vzali zavazadla na záda a provázeli cestující až do Maipures, kamž došli před pátou hodinou odpolední.

Ostatně vzdálenost mezi Carestií a Maipures jest toliko šest kilometrů, a stezka podél pobřeží byla dosti schůdná.

Tam měli čekati na Gallinettu, Maripare a Moriche, jež potřebovaly nejméně tří nebo čtyř dní, aby je dohonily.

Raudal Maipureský jest totiž kratší než Atureský, ale naskytají se v něm snad vážnější překážky. Jisto jest, že rozdíl výšek vody jest větší, asi dvanáct metrů při šesti kilometrech. Ale bylo lze spoléhati na horlivost a obratnost mužstva, a bylo jisto, že vykonají vše, co jest v silách lidských, aby nezmařili ani vteřiny.

Ostatně nepotřebovali ani pěti dní, aby urazili šedesát kilometrů, jež dělily dva hlavní raudaly této části Orinoka.

Indiáni Maipurové, po kterých byla ves tato nazvána, tvořili starý kmen, který čítal nyní již jen několik rodin, jejichžto typ značně byl pozměněn rázem mestickým. Ves ležící při úpatí velikých, kostrbatých pobřežních útesů skládá se toliko asi z deseti chýší.

Zde měla se celá naše společnost usídliti na několik dní, a to za podmínek skoro týchž jako ve vsi Atures.

Ostatně bylo jim již naposledy po celé další cestě až do San Fernanda opustiti pirogy. Až do tohoto městečka není již v řece vírů, pro něž jednak cestující i se zavazadly musí vystupovati z pirog, jednak třeba jest vléci lodi po skalnatých prazích, přes něž ženou se prudce proudy vod. Nejlépe bylo tedy trpělivě vyčkati a nereptati; naši cestující také trpělivě snášeli toto nové opozdění; jediný, kdo na to bručel, byl seržant Martial, jenž se již nemohl dočkati San Fernanda.

V Maipures nebylo lze mařiti čas vycházkami do okolí, jaké dříve podnikal do pláni cerra Pintada. Naši cestující vzali tedy za vděk lovem a botanisováním. Hoch provázený seržantem Martialem zajímal se nemálo o vědecké vycházky Germaina Paternea, kdežto lovci opatřovali denní potřeby pro tabuli.

Bylo to prospěšno, ba nezbytno, neboť bylo nebezpečenství, že zásoby učiněné v la Urbaně a za lovů dřívějších dojdou, opozdí-li se někde cestující, a pak nebylo by již lze opatřiti si nových po celé další cestě.

A z Maipures do San Fernanda při nepravidelném toku Orinoka nutno počítati sto třicet až sto čtyřicet kilometrů.

Posléze, dne 18. odpoledne, dorazily všecky tři falky do této vsi připluvše podél levého břehu řeky, na němž ves stojí.

Polohou není již venezuelskou a náleží ke Kolombii. Ale cesta ku vlečení lodí po tomto břehu zůstane asi neutrální až do r. 1911, a teprve od této doby připadne Kolumbii.

Valdez a jeho společníci pospíšili si patrně nemálo, když za pět dní propluli raudalem. Pirogy nevyčkavše ani následujícího dne přijaly opět náklad a dne 19. z rána pluly již dále.

Za tohoto deštivého dne prodíraly se opětně pirogy mezi nesčíslným množstvím ostrůvkův a skalin, jimiž se řečiště hemží. Protože vítr vál od západu, nebyl plavbě přízniv, a kdyby byl vál i od severu, nebyly by z toho mnoho měly, jsouce nuceny mezi úžinami často měniti směr.

Za ústím Sipapa jest malý raudal, zvaný Sijuaumiský, jejž bylo lze přeplouti za několik hodin bez přenášení zavazadel.

Opozdivše se těmito různými příčinami nemohly pirogy plouti dále za ústí řeky Vichady, kde zůstaly na noc.

Oba břehy v těchto místech poskytují zcela rozdílnou podívanou. Na východ jest území hrbolaté, plné pravidelných banků, nízkých pahorků, jež se pojí k horám, na jejichžto obrysech jevících se v dáli chvěly se poslední paprsky zapadajícího slunce. K západu naopak prostíraly se širé pláně svlažované černými vodami Vichady, přitékajícími z llan kolumbijských, jež tvoří mohutný přínos řečišti orinockému.

Jakub Helloch bezpochyby očekával, že povstane spor mezi pány Felipem a Varinasem ve příčině Vichady, neboť řeku tuto bylo lze pokládati za hlavní stejným právem jako Guaviare nebo Atabapo. Nestalo se tak. Oba protivníci nebyli již daleko od místa, kde se stékaly oblíbené jejich řeky. Pak bude kdy pohovořiti si o věci na místě samém, s náležitou znalostí věci.

Následující den přiblížil je k cíli asi o dvacet kilometrů. Plavba byla opět snazší v této části řeky, kde nebylo úskalí. Bylo lze plouti po několik hodin plachtami a dospěti takto za méně únavných okolností vsi Mataveni, ležící na levém břehu blíže řeky téhož jména.

Tam jest viděti pouze asi tucet chýší náležejících Guahibům, kteří obývají v pobřežních územích orinockých a zejména po levém břehu. Kdyby byli měli cestující kdy plouti proti proudu Vichady, byli by uviděli větší počet vsí obydlených těmito Indiány mírné povahy, pracovitými a intelligentními, kteří prodávají manihot^[28] obchodníkům San Fernandským.

A kdyby Jakub Helloch a Germain Paterne byli bývali sami, byli by bezpochyby přistali v ústí tohoto přítoku, jako učinili před několika nedělemi v la Urbaně. Ovšem byla by jejich vycházka sierrou Matapeyskou málem skončila nešťastně. Ale proto přece, když piroga Moriche přistala podle Galinetty u pobřeží Mataveniského, uznal Germain Paterne za vhodno pronésti svůj návrh těmito slovy:

„Milý Jakube, nemýlím-li se, bylo nám uloženo ministerstvem vyučování podniknouti vědeckou cestu po Orinoku…“

„Co tím míníš?“ otázal se Jakub Helloch jsa nemálo překvapen úvodem přítelovým.

„Poslyš, Jakube. Týká-liž se úkol náš pouze Orinoka?“

„Orinoka a jeho přítoků.“

„Dobrá, a abych se upřímně vyslovil, zdá se mi, že zanedbáváme poněkud přítoky velkolepé řeky od doby, kdy jsme opustili la Urbanu…“

„Myslíš?“

„Posuď sám, milý příteli! Propluli-liž jsme Suapuru, Pararumu a Parguazu po pravém břehu?“

„Nikoliv.“

„Zamířili-liž jsme svou pirogou mezi břehy Mety po břehu levém, té Mety, která jest jedním z největších přítoků veliké řeky venezuelské?“

„Nikoliv, a minuli jsme ústí Mety, aniž jsme do něho vepluli.“

„A což rio Sipopo?“

„Nepovšimli jsme si ria Sipopa.“

„A což rio Vichada?“

„Zanedbali jsme všecky své povinnosti k riu Vichada.“

„Takto-li žertuješ, Jakube?“

„Takto, milý Germaine, neboť konec konců mohl bys si pomysliti, že, čeho jsme nevykonali na cestě sem, budeme moci vykonati na cestě zpáteční. Domnívám se, že přítoky, o kterých mluvíš, se neztratí ani nevyschnou za horkého období, a že je najdeme tam, kde jsou nyní, až poplujeme nazpět po nádherné řece…“

„Jakube, Jakube, až se nám dostane cti, že nás uvítá ministr vyučování…“

„Nuže, pak řekneme vysokému tomu hodnostáři: kdybychom byli bývali sami, pane ministře, byli bychom asi podnikli všecky tyto výzkumné cesty na své cestě proti proudu Orinoka, ale měli jsme společnost, znamenitou společnost, a proto odhodlali jsme se raději plouti pospolu až do San Fernanda.“

„Kde, tuším, nějakou dobu pobudeme,“ podotkl Germain Paterne.

„Jen do rozřešení otázky Guaviare a Atabapa,“ odpověděl Jakub Helloch, „ne snad že bych ji nepokládal za rozřešenu ve prospěch páně Miguelův. Podle všeho bude to výtečná příležitost zkoumati oba tyto přítoky ve společnosti pánů Felipea a Varinasa. Buď jist, že to bude k nemalému prospěchu našeho poslání, a že ministr vyučování nás ověnčí co nejdůkladnějším úředním blahopřáním.“

Třeba podotknouti, že Jan Kermor, jenž byl té chvíle sám na Gallinettě, zaslechl tento hovor obou přátel. Nebylo to ze zvědavosti, a ostatně věci, o kterých hovořili, nebyly tajnosti.

Nebylo lze popříti, že přes všechen odpor seržanta Martiala od těch dob, co se spolu setkali, neopomíjel žádné příležitosti osvědčovati nejživější sympatie Janu Kermorovi. Není pochyby, že to Janovi neušlo, a kterak se choval k těmto projevům sympatií? Oddával-liž se zúplna, jak bylo lze očekávati od hocha jeho věku, krajanu tak úslužnému, jenž jevil takový zájem oň, jenž tak vřele si přál, aby Jan došel splnění svých tužeb, a jenž se mu nabízel ke každé službě, jež byla v jeho moci?

Nikoliv, a bylo by se to mohlo zdáti dosti podivným. Jakkoli účast krajanova snad dojímala Jana, jakkoli mu dával na jevo vděčnost za to, choval se oproti němu s největší zdrželivostí, ne snad proto, že by byl seržant Martial bručel, kdyby tomu bylo bývalo jinak, ale pro svou diskretní povahu, v níž jevila se vždy jakási nesmělost.

A až nadejde chvíle, kdy se budou loučiti, až bude Jan odcházeti ze San Fernanda, bude-li potřebí, aby pokračoval ve své cestě za otcem, až Jakub Helloch nastoupí cestu nazpět, pak bude Jan jistě velice zarmoucen z tohoto loučení. A snad si i v duchu pomyslí, že, kdyby Jakub Helloch byl mu býval vůdcem, byl by bezpečněji došel cíle…

A kterak neměl býti dojat v hloubi duše, když na konec rozmluvy, které s takovou zálibou naslouchal, zaslechl, kterak Jakub Helloch řekl svému druhu:

„A pak, Germaine, jest tu ten milý hoch, s nímžto svedla nás náhoda a o kterého se tolik zajímám. Nechováš-li k němu opravdových sympatií?“

„Nejvřelejší, Jakube!“

„Neboť, čím více o tom přemýšlím, Germaine, jedná-li správně poslouchaje citů synovských, jež ho přiměly k této cestě, tím více se obávám, že se octne brzy v nesnázích a nebezpečenstvích, jichž nebude moci překonati. Nabude-li nových zpráv v San Fernandu, neodváží-liž se do končin horního Orinoka, ba snad i ria Negra? Zajisté! Řekne-li si: ,Otec jest tam!‘ půjde tam. Jest to duše veliké síly v těle dětském! Postačí pozorovati ho a poslouchati ho, aby člověk poznal, že vědomí povinnosti hraničí u něho až na heroism! Nemyslíš také, Germaine?“

„Jakube, sdílím úplně tvé myšlenky o mladém Kermorovi, a jsem přesvědčen, že se právem lekáš…“

„A koho má k radě a k obraně?“ mluvil dále Jakub Helloch. „Starého vojína, jenž by se ovšem dal zabiti pro něj. Ale jest to společník, jehož potřebuje? Nikoli, Germaine, a chceš, abych ti řekl vše, co si myslím? Povím ti to: bylo by lépe, kdyby ubohý hoch nenabyl v San Fernandu žádných zpráv o otci…“

Kdyby byl Jakub Helloch pozoroval Jana ve chvíli, kdy takto mluvil, byl by viděl, kterak se vzchopil a vzpřímil hlavu a kterak zaplály mu zraky — a kterak hned po té klesal sklíčen pod tíhou myšlenky, že snad nedojde vytčeného cíle, že snad jest mu souzen krutý osud, aby se vrátil bez úspěchu.

Ale po této chvíli sklíčenosti pojal opět naději, když slyšel, kterak Jakub Helloch dodal:

„Nikoli! Nikoli! Bylo by to příliš kruté pro ubohého Jana: nevzdávám se naděje, že pátrání jeho povede k cíli. Plukovník Kermor dlel před třinácti lety v San Fernandu. O tom není pochyby. Tam… doví se Jan, co se stalo s otcem. Ah, kterak bych si přál provázeti ho!“

„Rozumím ti, Jakube. Jan by potřeboval takového vůdce, jako jsi ty, a ne toho starého vojáka, který jest zrovna tak jeho strýcem, jako já jsem jeho tetou! Ale jakáž pomoc! Naše cesta jest jiná, než jeho, a nemluvíc o přítocích, jež nám zbývá prozkoumati na zpáteční cestě…“

„Což za San Fernandem jich není?“ podotkl Jakub Helloch.

„Ovšem že jsou. Povím ti jen některé obdivuhodné: Cunucunuma, Cassiquiare, Mavaca… a takto vedla by naše výprava pomalu až ku pramenům Orinoka.“

„Proč pak ne, Germaine? Výzkumy byly by dokonalejší, a ministr vyučování by toho nikterak neželel…“

„Ministr, ministr, Jakube! Máš pořád jen na jazyku toho velmistra vyučování! A což bude-li Jan Kermor pokračovati v pátrání jiným směrem než po Orinoku? Což odváží-li se do llan kolumbijských anebo snad pustí-li se docela k poříčí ria Negra a řeky Amazonské?“

Jakub Helloch neodpověděl, neboť nemohl odpověděti. Chápalť, že, budou-li pokračovati v cestě třeba až ku pramenům orinockým, nevybočí nikterak z mezí svého poslání… kdežto opustiti řeku i Venezuelu a následovati hocha do končin kolumbijských či brasilských…

Jan skloněn jsa na kolenou na kraji přístřešku slyšel všecko. Věděl, jaké sympatie chovají k němu krajané. A také věděl, že ani Jakub Helloch ani Germain Paterne nevěří příbuzenství, jež by ho pojilo k seržantu Martialovi. Jaké měli k tomu důvody, a co by si pomyslil jeho starý přítel, kdyby se toho dověděl?

A nepřemýšleje, co mu přinese budoucnost, a zdaž mu odvaha a oddanost Jakuba Hellocha kdy přispějí ku pomoci, děkoval Bohu za to, že jej svedl se statečným a šlechetným tím krajanem.