ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Neobyčejným tímto vpádem nepřátelským, jenž hrozil úplnou zkázou vsi la Urbaně, opozdilo se odplutí falk o dvacet čtyři hodiny. Bylo-li v úmyslu obou Francouzů pokračovati ve výzkumné cestě od Orinoka až k San Fernandu nad Atabapem, nebylo-liž lépe plouti s nimi proti proudu řeky? A bylo-liž to přílišnou obětí v tomto případě, když by si poněkud po vší té námaze odpočinuli a vykonali náležitě přípravy k další cestě?

Zajisté že nikoliv. Tak soudili zcela rozumně pánové Miguel, Felipe a Varinas. A zajisté bylo by bývalo nepochopitelno, kdyby seržant Martial a jeho synovec byli bývali jiného mínění. Ostatně Jakub Helloch a Germain Paterne měli svou vlastní pirogu, nebyli by jim nikterak na obtíž, a nechť o tom starý voják soudil jakkoli, bylo to přece jenom bezpečnější, poplují-li všecky tři lodice pospolu.

„A kromě toho nezapomínej, že jsou to krajané,“ řekl mu Jan Kermor.

„Trochu mladí!“ zabručel seržant Martial vrtě hlavou.

Každým způsobem bylo zajímavo znáti jejich života příběhy, a když zvěděli, že seržant Martial a hoch jsou Francouzi, ba docela Bretoňci, ochotně sami vše o sobě vyprávěli.

Jakubu Hellochovi bylo dvacet šest let; pocházel z Brestu. Když byl vykonal několik poslání, na nichž projevil neobyčejnou odvahu, byla mu ministrem vyučování uložena výprava územím orinockým a nyní bylo tomu šest neděl, co přibyli k deltě řeky.

Ne neprávem byl mladý muž tento pokládán za badatele znamenitého, odvážného, odhodlaného, spojujícího v sobě odvahu i obezřelost, a vědělo se o něm dobře, že nejednou podal důkaz neobyčejné ráznosti a neohroženosti. Jeho černé vlasy, planoucí oči, jeho pleť oživená ušlechtilým žárem krve, jeho vyšší postava, mohutné složení těla a vrozená elegance jeho osobnosti mluvily v jeho prospěch. Tvář jeho vážná i usměvavá zároveň získávala mu rázem sympatie všech, kdož se s ním seznámili. Líbil se každému nechtěje se líbiti, přirozeně, prostě; neznal přetvářky a nestavěl ani dost málo na odiv svých zásluh.

Společník jeho, Germain Paterne, jemuž bylo dvacet osm let, a jemuž bylo ministrem uloženo, aby se zúčastnil vědecké této cesty, byl také Bretoněc. Pocházel z vážené rodiny Rennesské;^[21] otec jeho byl radou appellačního soudu; matka a dvě sestry jeho byly posud na živu, kdežto Jakub Helloch, syn jedináček, neměl již rodičů, po kterých zdědil dosti značné jmění, jež stačilo k oblíbenému jeho bádání nejen nyní, ale i pro budoucnost.

Germain Paterne, neméně neohrožený než jeho bývalý spolužák z gymnasia, ale zcela rozdílné povahy, šel, kam ho Jakub Helloch vedl, a nenamítal nikdy ničeho proti jeho vůli. Byl vášnivým přírodopiscem a především botanikem, při čemž obíral se také se zvláštní oblibou fotografováním. Byl by neváhal fotografovati ani za hřmění děl a byl by se při tom nepohnul jako jeho objektiv.^[22] Krásný zrovna nebyl, ale ošklivý také ne; a může-liž člověk býti ošklivý, má-li intelligentní vzezření a vždy stejně dobrý humor? Byl poněkud vyšší postavy než jeho přítel, těšil se nezmarnému zdraví a takřka železnému složení těla, byl neúmorným chodcem a měl žaludek, jenž by strávil i hřebíky a jemuž jest jedno, je-li jídla poskrovnu nebo není-li ho vůbec. Zvěděv, jaký úkol byl vnesen na Jakuba Hellocha, nabídl se mu za společníka. A kde by byl našel Helloch lepšího, užitečnějšího a spolehlivějšího průvodce nad přítele, jejž znal již ode dávna? Jak dlouho výprava potrvá, na tom nezáleželo. Trvání její nebylo ničím omezeno. Mělať se týkati nejen vlastního Orinoka, ale i jeho přítoků sotva vytčených na mapách zeměpisných, zejména v jeho středním toku až k San Fernandu, městečku, jež podle mínění ministrova mělo býti nejzazším místem, jehož cestovatelé dospějí.

Zbývá ještě pověděti, za jakých okolností odhodlali se oba přátelé zkoumati krajinu na východ od řeky, prostudovavše Orinoko od četných ramen jeho ústí až k Ciudad Bolivaru a od Ciudad Bolivaru k la Urbaně. Zůstavili pirogu a zavazadla v la Urbaně, a jeden z nich vezl s sebou vedle svých pozorovacích nástrojů výtečnou opakovačku, hammerlessku s ejektorem Greenerovým, druhý pak svou přírodopisnou torbu a neméně znamenitou ručnici stejné soustavy, kromě toho pak dva revolvery uschované v koženém pouzdře.

Opustivše la Urbanu Jakub Helloch a Germain Paterne zamířili k jádru sierry Matapeyské až dosud málo prozkoumané. Měli s sebou průvod několika Yapurů, kteří s sebou nesli lehké potřeby táborové. Vzdálenost tří set kilometrů je dělila od břehův orinockých, když dostihli nejzazších hranic své výpravy, jež trvala něco přes tři týdny. Prozkoumavše tok řeky Suapure na jihu a řeky Tortugy na severu, pořídivše si hojnost nákresů horopisných a vodopisných a nasbíravše rostlin, jež měly obohatiti herbář přírodopiscův, nastoupili před čtrnácti dny zpáteční cestu.

Ale tu octli se ve vážných a netušených situacích.

Nejprve byli oba mladí badatelé napadeni Indiány Bravy, kteří se potulují v zástupech uvnitř území. Když odrazili, nikoli bez nebezpečenství, tyto útoky, nezbylo jim než odebrati se nazpět až k úpatí sierry Matapeyské, kde je průvodčí a jeho lidé zrádně opustili. Okradeni byvše o cestovní potřeby, takže jim nezůstalo nic kromě nástrojů a zbraní, byli ještě vzdáleni na dvacet mil od la Urbany. Odhodlali se tedy nastoupiti cestu k městečku, na níž opatřovali si lovem denní stravu, spali pod stromy, při čemž střídavě vždy jeden bděl.

A za takovýchto okolností překvapila je osmačtyřicet hodin před našimi událostmi ona pravděnepodobná želví záplava, způsobená zemětřesením, jež otřásalo krajinou. Nemohli uniknouti těm valícím se spoustám, protože měli cestu zavřenu šelmami prchajícími před těmi spoustami. Tu neváhali dáti se nésti na želvích štítech pohybujících se k pravému břehu Orinoka, kterýžto krok byl rozumný i výhodný. Z počátku následovaly je pouze opice; ale posledního dne ve vzdálenosti několika mil od řeky, učinilo po příkladě čtverrukých tvorů i několik párů omámených a rozzuřených šelem. Tím stala se situace rázem nebezpečnou. Bylo potřebí brániti se těmto divokým šelmám, tigrům a jaguárům. Několik jich bylo sraženo k zemi hammerlesskami, kdežto spousta želví, podobná pohyblivým chodníkům amerických měst posouvala se dále k Orinoku. Ale Jakubu Hellochovi a Germainu Paterneovi docházeli již náboje, když spatřili první domy la Urbanské za ohnivou clonou, jež měla býti vsi ochranou, a kam došli za okolností nám již známých. Tak skončila se výprava badatelů francouzských. Zkrátka, oba mladí cestovatelé vyvázli šťastně a bez úrazu, la Urbana byla zachráněna od zkázy, kterou jí hrozila ta volně řítící se lavina, a všecko dopadlo co nejlépe.

To byly příhody, jež zažili a jež vypravoval Jakub Helloch. Na vytčeném plánu cestovním nehodlal měniti ničeho. Germain Paterne měl vstoupiti s ním na falku, aby pokračovali ve zkoumání řeky až k San Fernandu.

„Až k San Fernandu?“ řekl seržant Martial, jemuž se vraštilo obočí.

„Až do San Fernanda,“ odvětil Jakub Helloch.

„Aj!“

A jest pravděpodobno, že v ústech seržanta Martiala toto „aj!“ bylo spíše výrazem nevole než spokojenosti.

A vskutku, zatímní strýc Janův stával se čím dále tím nepřívětivějším.

Pak musil Jan vyprávěti svou historii, a není divu, že Jakub Helloch jevil živý zájem o tohoto jinocha sotva sedmnáctiletého, jenž se nehrozil nebezpečenství takovéto cesty. On ani jeho společník neznali osobně plukovníka Kermora, ale slyšeli v Bretagni o jeho zmizení, a nyní svedla je náhoda s tímto dítětem, jež se vydalo na cestu po stopách otcových. A Germain Paterne choval v paměti vzpomínky na kterési okolnosti, týkající se rodiny Kermorovy, jež snažil se marně oživiti ve své paměti.

„Pane Jene,“ řekl Jakub Helloch, když bylo vypravování u konce, „jsme šťastni, že nás tyto okolnosti svádějí na téže cestě, a ježto jsme hodlali odebrati se do San Fernanda, půjdeme tam spolu. Doufám, že tam nabudete nových zpráv o plukovníku Kermorovi, a budeme-li vám moci nějak prospěti, spolehněte jen na nás.“

Hoch poděkoval krajanům, kdežto seržant Martial mručel pro sebe:

„Tři zeměpisci tu a dva Francouzi tam! Tisíc láteř a carambas! Jest jich mnoho, příliš mnoho těch, kdož nám chtí prokázati službu! Mějmež se na pozoru!“

Toho odpoledne byly dokončeny poslední přípravy, totiž přípravy týkající se třetí pirogy, neboť obě ostatní byly od rána připraveny k odplutí. Falka tato nazývala se Moriche a vlastníkem jejím byl Indián z kmene Banivů jménem Parchal, v jehož službách bylo mužstvo devíti Indiánů, s nimiž byl velice spokojen. Jakub Helloch želel pouze ztráty táborového zařízení, jež jim bylo ukradeno při výpravě do Sierry Matapeyské. Germain Paterne neměl si nač stěžovati, neboť jeho botanická torba byla plna a její obsah šťastně zachráněn.

Nazítří, 28. srpna, rozloučili se cestující všech tří pirog s představeným la Urbanským, s panem Marchalem a s obyvatelstvem, které je tak srdečně uvítalo.

Dobrý stařík přál si obejmouti hocha, a doufal pevně, že ho ještě jednou uvidí, až plukovník Kermor s ním půjde mimo hato Tigerské, kde zajisté rádi pobudou několik dní. Potom líbaje ho, řekl:

„Jen s odvahou, milé dítě, mé přání všeho zdaru tě provázejž, a Bůh sám budiž tvým průvodcem!“

Falky odpluly jedna po druhé. Severní vítr byl plavbě příznivý, a protože se patrně vzmáhal, bylo lze předpokládati, že poplují rychle. Rozpjavše plachty a pozdravivše naposled la Urbanu pluly pirogy po pravém břehu, kde nebyl proud tak silný.

Od la Urbany pluje se proti proudu Orinoka přímým směrem od severu k jihu až do San Fernanda. Každé z obou těchto městeček leží u jednoho z obou hlavních ohybů řeky a skoro na témž poledníku. Setrvá-li tedy vítr v dosavádnim směru, nebude plavba ničím zdržena.

Všecky tři falky pluly pospolu stejnou rychlostí, hned za sebou, jako kupecké lodi na Loiře, když toho vyžadoval úzký průplav, hned vedle sebe, mohly-li pohodlně proplouti.

Ne snad proto, že by Orinoko nebylo dosti široké od břehu ku břehu; ale od la Urbany směrem proti proudu jest řečiště zaneseno rozsáhlými písčinami pobřežními. Ovšem že v této době písčiny, zúženy jsouce rozvodněním řeky, jevily se v podobě ostrovů, jejichžto střední část, k níž rozvodnění nedosahovalo, byla všecka pokryta zelení. Proto bylo potřebí odvážiti se mezi tyto ostrovy a čtyřmi rameny jimi utvořenými, z nichž toliko dvě jsou splavná za doby sucha.

Když pirogy byly od sebe vzdáleny jen na několik metrů, rozmlouvali spolu cestující na té piroze s cestujícími na oné. Jan jsa tázán nemohl než odpovídati. Mluvilo se především o cestě za plukovníkem Kermorem a o nadějích v úspěch této cesty, při čemž Jakub Helloch neustával povzbuzovati hocha.

Chvílemi postavil si Germain Paterne svůj přístroj na přídu pirogy Moriche a kdykoli pohled na krajinu stál za to, ofotografoval ji.

Ale nejen mezi jejich lodicí a Gallinettou vedl se hovor. Oba Francouzi zajímali se také o zeměpisnou výpravu pánů Miguela, Felipea a Varinasa. Slyšeli je často hovořiti a to s velikým zápalem, když se domnívali, že to či ono jejich pozorování hodí se za důvod pro to či ono tvrzení. Poznali bezpochyby různost povah těchto venezuelských učenců, a právem byl to pan Miguel, jenž si získával nejvíce sympatií a důvěry ze všech. Zkrátka malý ten svět byl v nejlepší shodě, ba Jakub Helloch i omlouval bručivý humor seržanta Martiala, starého vojáka.

Tak na příklad připadl na myšlenku, na kterou snad ani pan Miguel a jeho přátelé nepřipadli, a svěřil se s ní Germainu Paterneovi:

„Nezdá se ti podivno, že ten starý bručál jest strýcem mladého Kermora?“

„Proč by to bylo podivno, jsou-li plukovník a on nevlastními bratry?“

„Ovšem, ale pak uznáš, že nešli stejným krokem po životní dráze. Onen to přivedl na plukovníka, kdežto tento zůstal pouhým seržantem.“

„Takové případy byly, Jakube, jsou a budou…“

„Budiž, Germaine. Ostatně hodí-li se jim býti strýcem a synovcem, jest to jejich věc.“

Vskutku pak zdála se Jakubu Hellochovi celá věc poněkud podivnou, i připadalo mu na mysl, že snad jest to nějaké toliko příležitostné příbuzenství, které jim mělo jen usnadňovati cestu.

Dopoledne minuly pirogy ústí Capanapara a pak ústí Indabara, kterážto řeka jest pouze ramenem tohoto přítoku.

Rozumí se samo sebou, že hlavní střelci na pirogách, pan Miguel na té a Jakub Helloch na oné, stříleli se zálibou vodní ptactvo, jež octlo se na dostřel ručnice. Kachny a divocí holubi, náležitě upravení, byli příjemnou změnou sušeného masa a konserv.

Levý břeh skýtal pak velmi zajímavou podívanou strmými útesy skalnými, prvními to stupni cerrů Baraguanských, u jejichž úpatí měří ještě šíře řeky osmnáct set metrů. Dále úží se poněkud k ústí Miny i hrozilo nebezpečenství, že proud, který jest tu prudčí, zdrží plavbu falk. Na štěstí vál vítr tak ostrý, že křivé stěžně — prosté to kmeny sotva ohoblované — ohýbaly se pod napiatými plachtami. Celkem neprasklo nic a odpoledne ke třetí hodině dopluli hata Tigerského, vlastnictví to páně Marchalova.

Není pochyby, že kdyby byl pohostinný stařík býval doma, byli by musili po dobrém či po zlém — ale zajisté že po dobrém — zdržeti se tu aspoň den. Pan Marchal nebyl by prominul ani Jakubu Hellochovi ani Germainu Paterneovi této druhé návštěvy vedle té, kterou mu přislíbili na zpáteční cestě.

Cestující nevystoupili tu sice z pirog, ale chtěli si odnésti na památku aspoň malebný pohled na Tigerské hato, jehožto velmi zdařilou podobiznu pořídil Germain Paterne.

Od té chvíle stížila se plavba značně a byla by bývala ještě obtížnější, kdyby byl vítr nezachoval směru a síly, jež postačovaly, aby falky mohly překonati proud. Šířka Orinoka zmenšila se tu na dvanáct set metrů, a četná úskalí plnila jeho řečiště dosti křivolaké.

Všecky tyto obtíže byly překonány obratností lodníků. Kolem půlšesté hodiny večerní falky minuvše rio Caripo zakotvily na noc v ústí ria Sinaruca.

O něco dále ležel ostrov Macupina, porostlý hustým stromovím a podrostem téměř neproniknutelným. Podrost tento tvoří z části četné palmas llaneras, druh to palem cobijas, jejichžto listy vyvíjejí se v délce čtyř až pěti metrů. Listů těchto užívá se na střechy indiánských slaměných chýší, potřebují-li domorodci toliko dočasného úkrytu po dobu lovu.

Bylo tam právě několik rodin Mapoyů, s nimiž pan Miguel a Jakub Helloch se seznámili. Proto, jakmile pirogy přistaly ku břehu, vystoupili z nich, aby se odebrali na hon, na němž hodlali uloviti bohatou kořist.

Když se cizinci blížili, utekly ženy, jak bylo v zemi zvykem, a neobjevily se dříve, dokud neoblékly na sebe dlouhou košili, která je pokrývá způsobem dosti slušným. Před chvílí měly na sobě jen guayuco, jako muži, a neměly jiného závoje kromě svých dlouhých vlasů. Indiáni tito zasluhují pozornosti mezi různými kmeny, z nichž se skládá domorodé obyvatelstvo střední Venezuely. Statní ti lidé, mohutných svalů a dobře urostlí kypí zdravím a silou.

Jimi jsouce podporováni, pronikli lovci hustým lesem u ústí řeky Sinaruca.

Dvě rány z pušek srazily k zemi dvé velikých pekarů;^[23] četné rány byly také na tomto honě posílány za hejny kapucínků, opic to, které zajisté zasluhují tohoto názvu řeholního, z nichžto však ani jediná nebyla ranou zasažena.

„O těch nelze říci, že padají jako kuželky,“ podotkl Jakub Helloch.

„Jest opravdu nesnadno přiblížiti se k nim,“ odvětil pan Miguel, „co se mne týče, vyplýtval jsem na ně již mnoho prachu a olova! A nikdy jsem nezasáhl ani jediné.“

„A jest to škoda, pane Miguele, neboť opice dobře upravená jest labužníkům znamenitou pochoutkou.“

Rovněž tak soudí pan Chaffanjon, jak prohlásil Jan: opice vykuchaná, pokropená rozpuštěnou slaninou, zvolna pečená po způsobu indiánském a upečená do zlatova co nejlahodněji jest jídlem, kterému se málokteré vyrovná.

Toho večera musili se spokojiti pekary, kteří byli rozděleni mezi tři pirogy. A seržant Martial nemohl býti tak nezdvořilý, aby odmítl svůj podíl, který mu přinesl Jakub Helloch; Jan Kermor poděkoval mu za tuto pozornost a řekl:

„Náš krajan horuje sice pro opici na rožni, ale neméně velebí pekary, ba na některém místě své knihy docela tvrdí, že na své výzkumné cestě neokusil lepší pochoutky nad jejich maso.“

„A má pravdu, pane Jene,“ odvětil Jakub Helloch; „není-li opic…“

„Jí se, co jest!“ dopověděl seržant Martial, jenž pokládal tuto odpověď za poděkování.

A ti pekarové, zvaní bokiro v řeči domorodců, byli opravdu znamenití; ani seržant Martial nemohl toho popříti. Ale prohlásil Janovi, že podruhé nebude jísti jiných kromě těch, které zastřelí vlastní rukou.

„Ale, milý strýčku, vždyť to nejde, abychom odmítli tak zdvořilou nabídku. Pan Helloch jest velice vlídný a úslužný.“

„Velice úslužný, milý synovče… Ostatně, jsem tu, k ďasu, a postaví-li se mi pekar pěkně na dostřel, zastřelím ho zrovna tak jako pan Helloch.“

Hoch neubránil se úsměvu a podal ruku čackému společníku.

„Na štěstí,“ mumlal tento, „všecky tyto zdvořilosti, které mi nejsou nijak po chuti, vezmou konec v San Fernandu, ale to nebude hned tak.“

Pirogy odpluly nazítří časně z rána, kdy cestující odpočívali ještě pod přístěnky. Protože se zdálo, že severní vítr, jenž vál, bude stálý, všichni tři vlastníci lodí, Valdez, Martos a Parchal, doufali, že vydají-li se na cestu záhy z rána, dorazí ještě téhož dne večer do Caribenu, vzdáleného několik kilometrů od ústí Mety po proudu Orinoka.

Při plavbě toho dne nepřihodilo se nic zvláštního. Voda řeky byla dosti vysoká, a pirogy mohly proplouti vrtošivými „angosturami“ (úžinami) mezi úskalím, zejména u výběžku proti proudu řeky ostrova Parguazy, pojmenovaného podle přítoku, jenž se vlévá do Orinoka na pravém břehu. Úžina tato tvořila jakýsi raudal málo přístupný za suchého období. Ale délku jeho nelze nikterak přirovnávati k délce jiných raudalů, do kterých falky měly vplouti blíže Atures, ve vzdálenosti asi třiceti mil na hořejším toku Orinoka. Nebylo tu tedy potřebí vykládati náklad z lodic ani vléci je po suchu, což působí tolik námahy lodníkům a opozdění lodicím.

Území na pravém břehu řeky skýtalo v těchto místech rozmanitou podívanou. Nebyly to již nekonečné pláně táhnoucí se až k obzoru, kde se jeví obrysy hor. Půda vlnila se tu dosti silně a hustě, tvoříc osamělé pahorky podivné podoby, kteréžto horopisné útvary spojovaly se na východě v pravá pásma. Člověku se zdálo, jakoby měl před sebou pásmo pobřežních Cordiller, jež se odráželo od llan na levém břehu. Mezi těmito cerry bylo lze rozeznati pahorky Carichanské, vinoucí se podivuhodně krajinou hustě zalesněnou a pokrytou bujnou zelení.

Odpoledne, když pravý břeh se změnil v plošinu, nezbylo pirogám, než přepraviti se k levému břehu, aby přepluly raudalem caribenským, kudy jediné bylo lze v těchto místech proplouti.

Na východ prostíraly se širé mělčiny, rozsáhlá pobřeží želví, jež dříve poskytovala lovcům velikou kořist a nikterak nezadávala v této příčině pobřeží la Urbanskému. Ale tento lov želv, ničím neomezovaný, prováděný beze všech pravidel a vydaný na milost a nemilost nerozumné hrabivosti domorodců, bude dozajista příčinou úplného vyhubení těchto plazův. Každým způsobem jest jisto, že želvy téměř úplně opustily pobřeží v této části řeky. Tím pak Cariben příjemně položený nedaleko ústí řeky Mety, jednoho to z velikých přítokův Orinoka, pozbyl vší důležitosti. Místo aby se stal městečkem, jest jen vsí a za nějakou dobu klesne na úroveň nejbídnějších dědinek středního Orinoka.

Když naši cestující pluli mimo žulové pobřeží ostrova, jenž sluje Piedra del Tigre, octli se u podivného zjevu znějících skal, ve Venezuele tak pověstných.

K uším jejich zalétal sled zcela jasných hudebních tónů, harmonický to celek neobyčejné síly. Protože falky všecky tři pluly vedle sebe, bylo slyšeti, kterak seržant Martial zvolal s přídy Gallinetty:

„Aj! Který pak to kapelník pořádá nám na počest tuto serenadu?“

Nebyla to serenada, ačkoli krajina byla co do mravů právě tak španělská jako Castilie nebo Andalusie. Cestující mohli se spíše domnívati, že se octli v Thebách u úpatí sochy Memnonovy.^[24]

Pan Miguel podal ochotně výklad tohoto zajímavého zjevu akustického, jenž není nikterak neobvyklý v těchto končinách, a řekl:

„Za východu slunce bylo by bývalo ještě lépe slyšeti tuto hudbu, jež zaznívá k našemu sluchu. Příčina toho jest, že skály tyto obsahují veliké množství šupinek slídových, zachvívajících se vzduchem, jenž pod paprsky slunečními se rozpíná a uniká skulinami těchto skal.“

„Což, slunce jest divotvorcem!“ řekl Jakub Helloch.

„Ta hudba nevyrovná se ani zvukům bretoňských dud!“ řekl seržant Martial.

„Zajisté, že nikoliv,“ odtušil Germain Paterne. „Ale hudba takovýchto přirozených varhan v širé krajině poslouchá se přece jen pěkně.“

„Ale poslouchá ji příliš mnoho lidí,“ hučel seržant Martial.