ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Plavba po středním Orinoku se započala. Co dlouhých hodin, co jednotvárných dní bude jim stráviti na těchto pirogách! Jak často budou zdrženi překážkami na řece, jež se tak málo hodí k rychlé plavbě! Této jednotvárnosti nebude však zajisté pro pana Miguela a jeho přátele. Dokud se nedostanou ke stoku s Guaviare a Atabapem, budou se zabývati studiemi zeměpisnými, doplňovati vodopisné znalosti Orinoka, studovati jeho přítoky neméně četné než ostrovy, pozorovati, kde jsou raudaly, a posléze budou opravovati chyby, kterými mapa těchto končin posud byla znešvařena. Čas ubíhá rychle učencům, kteří se snaží rozmnožiti své vědomosti.

Bylo snad litovati, že seržant Martial nesvolil, aby se cesta konala v jedné a téže lodici, neboť čas by byl ubíhal přece jen rychleji. Ale v této příčině nebylo se starým vojákem naprosto lze vyjednávati, a ostatně Jan neučinil o tom ani nejmenší poznámky, jakoby jinak nemohlo býti.

Hoch musil se omeziti na četbu knihy svého krajana, jež ostatně byla tak přesná ve všem, co se týkalo Orinoka, že by byl nenalezl lepšího průvodce nad tohoto cestovatele francouzského.

Když Maripare a Gallinetta dostaly se doprostřed řeky, bylo viděti cerry, vynikající nad povrch okolních plání. Na levém břehu objevila se k jedenácté hodině ranní skupina domků na úpatí žulových pahorků. Byla to ves Cabruta, čítající na padesát slaměných chýší, a znásobíme-li tento počet osmi, dostaneme přibližný počet jejich obyvatel. Tam usadili se mestici místo Indiánů Guamů, nyní rozptýlených, domorodců to, jejichž kůže jest bělejší než mulatů. Ale protože bylo období dešťů, seržant Martial a Jan Kermor mohli viděti dosti zblízka několik těchto Guamů, kteří přicházejí v této době lovit na svých korových člunech.

Vlastník Gallinetty mluvil španělsky. Proto obracel se hoch k němu stále s otázkami, na něž Valdez ochotně odpovídal. A večer, když falka blížila se ku pravému břehu, řekl Valdez Janovi:

„Hle, toť Capuchino, bývalá missie, dlouho již opuštěná.“

„Hodláte se tam zastaviti, Valdeze?“ otázal se Jan Kermor.

„Nelze jinak, protože vítr s nocí utichne. Ostatně po Orinoku pluje se jen za dne. Jest to záhodno, neboť průlivy mezi mělčinami se často mění, a člověk nesmí býti v nejistotě, kudy říditi loď.“

A vskutku mají lodníci ve zvyku zůstati každého večera u břehu řeky nebo ostrovů. Rovněž Maripare přistala k břehu u Capuchina. Po večeři, k níž si připravili několik ryb, zlaků, jež byli koupili od rybářů cabrutských, cestující v pirogách tvrdě usnuli.

Jak dobře předpověděl Valdez, utichl vítr v prvních hodinách nočních, ale ráno zdvihl se opět udržuje se směrem severovýchodním. Byly opět rozpjaty plachty, a obě falky, hnány jsouce od zadu, pluly bez překážky dále.

Proti Capuchinu vlévá se do Orinoka Apurito, rameno to Apury. Delta tohoto mohutného přítoku objevilo se o dvě hodiny později. Tímto přítokem Simon Bolivar opustiv Caicaru plul územím columbijským, ohraničeným na západ Andami.

A při této příležitosti otázal se pan Miguel obou přátel, proč, vzato kolkolem, nemohla by Apura spíše býti Orinokem než Atabapo nebo Guaviare.

„Kozla!“ odpovídal pan Felipe. „Může-liž Apura býti něčím jiným, než přítokem řeky, jež měří zde na tři tisíce metrů zšíří?“

„A nejsou-liž její vody kalné a bělavé,“ zvolal pan Varinas, „kdežto tyto od Ciudad Bolivaru jsou jasné a čisté?“

„Dobrá,“ řekl pan Miguel s úsměvem, „nechme tedy Apuru stranou. Shledáme cestou dosti jiných, jež se budou ucházeti o čest býti Orinokem.“

Pan Miguel mohl směle říci, že každým způsobem Apura protéká llany mnohem bohatšími, než jsou orinocké, a že se opravdu zdá, jakoby byla jeho pokračováním na západ, kdežto Orinoko tvoří ohyb v těchto místech a přichází od jihu počínajíc od San Fernanda. Parníky, jež se neodvažují plouti proti proudu od jejího ústí, plují po proudu jejím na délku pěti set kilometrů, téměř až k Palmiritu. Byla právem nazvána řekou llan, rozsáhlých to lánů, vhodných ku pěstování všech plodin a k chovu dobytka, a obydlených obyvatelstvem nejstatnějším a nejpracovitějším ze střední Venezuely.

Také sluší podotknouti — a Jan přesvědčil se o tom na vlastní oči — že jest množství kajmanů v hustých těchto vodách, jež jim usnadňují přiblížiti se snáze ke kořisti. Několik těchto příšerných ještěrů prohánělo se vzdálí několika stop od Gallinetty. Měříce zdélí šest metrů jsou tito obři z čeledi krokodilů velmi hojní v přítocích orinockých, kdežto kajmani v řekách protékajících llany jsou značně menší.

A na otázku hochovu odpověděl Valdez:

„Tato zvířata nejsou všecka nebezpečna, a jsou některá — jako na příklad bavas — která se neodvažují ani na lidi, když se koupají. Ale cebados, ti, kteří již okusili lidského masa, vymrštili by se až na loď, aby pohltili člověka.“

„Jen ať přijdou!“ zvolal seržant Martial.

„Nikoli, ať si tam zůstanou, strýčku!“ odvětil Jan ukazuje na jedno z ohromných těchto zvířat, jehožto strašlivé čelisti otvíraly a zavíraly se s velikým lomozem.

Ostatně krokodilové nejsou sami, kteří činí nebezpečnými vody Orinoka a jejich přítoků. Jsou tam také caribové, ryby vynikající takovou silou, že rázem přelámou nejsilnější háčky na udicích, jejichžto jméno, odvozené od Caraibů, značí vodní lidožrouty. Kromě toho nelze důvěřovati rejnokům a úhořům elektrickým zvaným tembladory. Opatřeni jsouce dosti složitým přístrojem, usmrcují jiné ryby ranami, kterých by ani člověk bez úrazu nesnesl.

Toho dne pluly falky podél několika ostrovů, kde jest proud nejprudčí, a jednou nebo dvakrát bylo třeba užiti espilly upevněné k silným kořenům stromovým.

Když pluli mimo ostrov Verija de Mono, porostlý houštinami takřka neproniknutelnými, zavznělo na piroze Maripare několik výstřelů. Asi půl tuctu kachen kleslo na hladinu vodní. Byl to pán Miguel a jeho přátelé, kteří se tu osvědčili obratnými střelci.

Za chvíli přiblížila se curiare ke Gallinettě.

„Tu máte něco na záměnu obyčejné stravy!“ řekl pan Miguel, podávaje jim párek kachen.

Jan Kermor poděkoval panu Miguelovi, a také seržant Martial zahuhlal něco na poděkování.

Optav se ještě hocha, kterak strávil poslední dva dni plavby a obdržev odpověď v každém směru uspokojivou, pan Miguel přál synovci i strýci dobré noci, načež ho curiare donesla na pirogu.

Na noc zůstaly obě falky u ostrova Pajaralu, ježto na pravém břehu řeky bylo plno bludných balvanů, na nichž pan Chaffanjon shledal četné nápisy vyryté noži obchodníků, kteří přicházejí do těchto končin řeky.

Povečeřeli s velikou chutí. Kachny upravené seržantem Martialem, jenž byl obeznámen s uměním kuchařským jako kantinský v kasárnách, poskytly maso neobyčejně šťavnaté a lahodné, mnohem chutnější než poskytují druhy evropské. O deváté hodině šli spat, to jest hoch ulehl na esteru v části přístřešku, jež mu byla pokojem, a strýc, zůstávaje věren svým obyčejům, zakryl ho pečlivě sítí chránící od moskitů.

Bylo to opatření, jež nebylo nikterak zbytečno. Co tu bylo moskitů, a jací byli! A pan Chaffanjon, podle seržanta Martiala, nepřepínal nikterak, řekl-li, že v tom snad spočívá největší svízel cesty po Orinoku. Nesčíslné spousty jedovatých žihadel bodají člověka bez ustání, a bodnutí působí zánět, jenž bolí ještě po čtrnácti dnech a jest tak silný, že bývá provázen silnou horečkou.

Proto strýc s takovou bedlivostí zastíral ochrannou rouškou lůžko synovcovo! A jaké bafy pouštěl při tom z dýmky, aby na tu chvíli zapudil strašlivý hmyz! A jak ráznými ranami drtil ty, kteří se snažili proniknouti pod roušku tam, kde záhyby náležitě nepřiléhaly!

„Milý Martiale,“ říkal stále Jan, „vymkneš si pěsti z kloubů. Není potřebí, abys se tolik namáhal. Nic mi nepřekáží ve spánku.“

„Nikoli!“ stál na svém starý voják. „Nechci, aby ani jediný z ohavných těch tvorů bzučel ti do uší!“

A neustal, dokud slyšel na blízku podezřelý bzukot. Potom, když viděl, že Jan pohřížil se ve spánek, šel také spat. On sám nedělal si mnoho z útoků moskitích! Ale třeba že o sobě říkal, že má tvrdou kůži, která tím mnoho netrpí, jest jisto, že cítil bodnutí, jako každý jiný a drbal se, až se piroga otřásala.

Nazítří ráno vydaly se lodice na další cestu. Vítr byl příznivý, ač s přestávkami. Těžká mračna zastírala oblohu a visela nad zemí. Pršelo, jen se lilo, a cestující zůstávali pod přístřeškem.

Především bylo potřebí přeplouti dosti silné proudy, neboť řečiště bylo tu zúženo, zataraseno jsouc drobnými ostrůvky. Ano bylo i nutno přiblížiti se k levému břehu, kde odpor vod nebyl tak mocný.

Břeh tento měl vzhled bahnitý, a jevila se na něm změť průlivů a výtoků. Takto vypadá od ústí Apurita až k ústí Arauky v délce dvou set kilometrů. Tu jest oblast nesčetných divokých kachen. Létaly nad pláněmi, jevíce se ve vzduchu v podobě tisícerých černých bodů.

„Je-li jich tolik jako moskitů, nejsou aspoň tak nepříjemné, nehledíc k tomu, že se jedí!“ zvolal seržant Martial.

Nemohl užiti vhodnějšího srovnání.

To odpovídá úplně tomu, co vypravuje Elisée Reclus podle Karla Sachsa. Ležel prý tu celý pluk jízdy u jedné z lagun a živil se po celých čtrnáct dní divokými kachnami, přes to však nebylo pozorovati ani nejmenšího úbytku těchto ptáků v okolních průlivech.

Puškami lovců z Gallinetty a Maripare neprořidla hejna těchto ptáků o nic více, nežli zmíněným jízdeckým plukem. Sestřelili jich několik tuctů, a curiary sesbíraly je po hladině vodní. Jan Kermor měl několik šťastných ran k velikému uspokojení seržanta Martiala, a protože tento říkal, že zdvořilost žádá odvety, poslal panu Miguelovi a jeho společníkům, ač také již hodně zásobeným, podíl ze své kořisti. Nechtěl patrně nic zůstati dlužen.

Toho dne bylo vlastníkům pirog osvědčiti nejvyšší obratnost, aby nenarazili na skalnaté hroty. Zavaditi o tento hrot znamenalo ztrátu lodice uprostřed řeky rozvodněné dešti. A úsilí toto vyžadovalo nejen úplné zručnosti v zacházení zadním lopatkovitým veslem, ale také veliké opatrnosti, aby piroga nenarazila na kmeny stromové, zanesené do proudu řeky. Stromy tyto byly vyrvány z půdy na ostrově Zamuro, který se již před několika lety počal trhati. Cestující na pirogách mohli zjistiti, že ostrov tento, do něhož zhoubně vsakovala voda, není dalek úplné zkázy.

Falky přenocovaly u výběžku ostrova Casimirita. Nalezly na tomto místě dostatečnou ochranu od vichřice, jež se rozpoutala s neobyčejnou prudkostí. Několik opuštěných chýží, kterých užívali obyčejně lovci želv, poskytlo cestujícím bezpečnější ochrany než přístřešek pirogy. Byli to však pouze cestující z Maripare, neboť cestující z Gallinetty přes všecko vybízení nevystoupili na zemi. Ostatně nebylo to snad příliš rozumné vystupovati na ostrově Casimiritu, kde jest plno opic a také pum a jaguárů. Ale tyto šelmy byly bezpochyby přinuceny bouřlivým počasím zůstati v doupatech, neboť nepodnikly útoku na tábor cestujících. Ovšem chvílemi, kdy nárazy vichru ochabovaly, ozýval se divoký řev z dáli, a také bylo slyšeti hlučné vřeštění opic, jež si plnou měrou zasloužily názvu vřešťanů, kterým je obmyslili přírodopisci.

Nazítří se počasí poněkud zmírnilo. Mračna se za noci snížila. Po lijáku, jenž se dříve chrlil z vyšších oblastí, nastal drobounký déšť, takřka jen mlholení, jež také ustalo za úsvitu. Slunce vysvitlo chvílemi, a vítr, ustáliv se k severovýchodu, hnal falky v těchto místech, kde řeka tvoří zatáčku až za Buenu Vistu, nežli se dá směrem jižním.

Značně rozšířené řečiště Orinoka poskytovalo tu pohled, jenž nemohl nepřekvapiti Jana Kermora a seržanta Martiala jakožto Nanťany. To bylo příčinou, že tento nemohl se ubrániti poznámce:

„He, milý synovče, podívej se, kde to dnes jsme!“

Hoch vyšel z přístřešku a postavil se vpředu pirogy, jejížto rozpjatá plachta za ním se vzdouvala. Čistým, jasným vzduchem bylo lze dohlédnouti až k nejzazším obzorům llan.

A seržant Martial podotkl:

„Neoctli jsme se snad náhodou v končinách krásné Bretagne?“

„Rozumím ti,“ odvětil Jan. „Zde podobá se Orinoko Loiře…“

„Ano, Jene, naší Loiře nad i pod Nantes! Vidíš ty žluté písčiny? Kdyby mezi nimi plulo za sebou několik pobřežních lodí s velikými čtyřhrannými plachtami, domníval bych se, že přibudeme za chvíli do Saint Florentu nebo do Mauves.“

„Máš pravdu, milý Martiale, a podobnost jest až nápadná. Ale tyhle dlouhé pláně, jež se táhnou po obou březích, připomínají mi spíše luhy na dolní Loiře blíže Pellerinu nebo Paimboeufu.“

„Jest to pravda, milý synovče, a zdá se mi, jakoby se měl objeviti každé chvíle parník Saint-Nazaireský, ,pyroskaf‘, jak se tam říká, kteréhožto slova, patrně z řečtiny přejatého, nemohl jsem nikdy pochopiti…“

„A kdyby se ,pyroskaf‘ objevil,“ odpovídal hoch s úsměvem, „nepluli bychom k němu, milý strýčku; nechali bychom jej jeti dále. Nantes jest nyní tam, kde jest můj otec, není-liž pravda?“

„Ano, tam, kde jest můj dobrý plukovník; a až se s ním shledáme, až se doví, že již není sám na světě — popluje s námi po proudu řeky v piroze, pak vstoupí na Bolivar, pak na parník plující do Saint-Nazaire, aby se s námi vrátil do Francie.“

„Kéž splní Bůh, co pravíš,“ šeptal Jan.

A pronášeje tato slova těkal zrakem směrem proti proudu řeky do dáli, kde na jihovýchodě bylo viděti obrysy cerrů.

Potom, vraceje se k podobnosti, kterou seržant Martial správně vypozoroval mezi Loirou a Orinokem v těchto končinách řeky, řekl:

„Ale něco přece, co jest zde viděti v jistých dobách na písečném pobřeží, není viděti ani na horní ani na dolejší Loiře…“

„Co pak jest to?“

„Jsou to želvy, jež sem každého roku asi v polovině března přicházejí, aby tu snesly a zahrabaly svá vejce.“

„Aj, želvy jsou tu!“

„A jest jich tu na tisíce,“ odpověděl Jan, „a řeka, kterou vidíš na pravém břehu, jmenuje se rio Tortuga…“^[17]

„Jmenuje-li se rio Tortuga, zasluhuje zajisté právem svého jména. Ale až posud nevidím…“

„Jen měj chvilku strpení, strýčku Martiale, a jakkoli pominula již doba, kdy snášejí vejce, uvidíš želvy v takovém množství, že bys tomu nevěřil.“

„Ale, nenesou-li již vajec, nepochutnáme si již na jejich vejcích, která prý jsou znamenitá…“

„Znamenitá, a maso jejich jest neméně chutné. Myslím, že pan Valdez chytí nám jich několik na polévku.“

„Želví polévka!“ zvolal seržant.

„Ano, ale tentokráte nebude jako ve Francii připravena z telecí hlavy…“

„To by za to nestálo, abychom šli tak daleko a jedli tu obyčejné jídlo,“ odpověděl seržant Martial.

Hoch se nemýlil, pravil-li, že se pirogy blíží ku pobřeží, kde se želvy vyskytují v takovém množství, že sem na ně přicházejí Indiáni ze všech okolních končin. Nyní scházejí se sem domorodci jen za doby lovu, kdežto dříve zaujímali tyto pobřežní končiny u velikém množství Taparitové, Panarové, Yarurové, Guamové, Mayopové, ti všichni vedli mezi sebou urputný zápas o jejich vlastnictví. Před nimi bydlili tu bezpochyby Otomakové, nyní rozptýlení po končinách západních. Podle vypravování Humboldtova^[18] tito Indiáni, kteří odvozují svůj původ z kamenných předků, vynikali ve hře míčem ještě více než Baskové původu evropského, kteří se dostali do Venezuely. Byli také počítáni mezi hlinojedy, kteří v té době roční, kdy není ryb, živili se kuličkami čisté, napolo sušené hlíny. Ostatně nevymizel zvyk tento ani doposud zúplna. Neřest tato — nelze toho jinak nazvati — vleče se s nimi od mládí a stává se naprostou nutností. Hlinojedi požívají země, jako Čiňané kouří opium, nutkáni jsouce k tomu silou neodolatelnou. Pan Chaffanjon poznal i takové ubožáky, kteří klesli tak hluboko, že lízali hlínu na svých slaměných chatrčích.

Odpoledne setkávala se plavba s tisícerými překážkami, a mužstvu bylo vyvíjeti největší úsilí, aby je překonalo. Proud hnal se úžasnou rychlostí v této části řečiště velice zúženého písčinami.

Na obloze stahovala se hrozivě mračna, ovzduší bylo prosyceno elektřinou, a od jihu se blýskalo a hřímalo. Veliká bouře blížila se proti větru. Brzy utichly poslední závany větru, a jen chvílemi bylo cítiti slabý van.

Za těchto okolností bylo radno ohlížeti se po úkrytu, neboť nelze nikdy předvídati, kterak se skončí tyto bouře orinocké, a nezpůsobí-li násilné převraty atmosférické. Lodníci hledají tu rychle úkrytu v nějaké malé zátoce s přirozeným přístavem, kde by byli vysokým pobřežím chráněni od zloby vichru.

Na neštěstí neposkytovala tato část řeky příhodného místa ku přistání. Llany táhly se po obou stranách do nedohledna, na rozsáhlých stepích beze stromů zuřil vichor nenarážeje ani na nejmenší překážku.

Pan Miguel optal se vlastníka pirogy Martosa, co hodlá počíti, a nezamýšlí-li snad zakotviti v řečišti až do zítřka.

„Bylo by to nebezpečno,“ odpověděl Martos. „Naše kotva neudržela by se v těchto místech. Byli bychom vrženi na písčiny, zmítáni sem a tam a propadli bychom neúprosnému osudu.“

„Co však počíti jiného?“

„Hleďme doplouti k nejbližší vsi proti proudu, nebo, bude-li to nemožno, obrátíme se nazpět k ostrovu Casimiritu, u něhožto jsme strávili noc.“

„A která jest to ves?“

„Buena Vista, na levém břehu.“

Krok tento byl tak samozřejmý, že Valdez, nedohodnuv se ani s vlastníkem pirogy Maripare, zamířil již k této vsi.

Oplasklé plachty visely podél stěžňů. Lodníci je stáhli ke spodu pirog, aby se do nich vítr nemohl opírati. Možno, že bouře strhne se až za hodinu nebo za dvě. Mračna siné barvy jakoby ustrnula na jižním obzoru.

„Hrozný čas,“ řekl seržant Martial ve způsobe dotazu vlastníku Gallinetty.

„Hrozný čas,“ odpovídal Valdez, „ale vynasnažíme se překonati jej.“

Obě pirogy byly nyní proti sobě ve vzdálenosti nanejvýš padesáti stop. Palanky, dlouhé tyče s vidlicemi, konaly tu službu háků, opírajíce se o písčiny. Byla to celkem veliká práce s malým úspěchem, neboť překonávali stěží odpor proudu. Nebylo však lze podniknouti nic jiného. Hlavní věcí bylo dosáhnouti levého břehu, podle něhož mohli vléci pirogy espillou.

Práce tato potrvala dobrou hodinu. Kolikrát trnuli strachem, že, neodhodlají-li se zakotviti falky, budou strženi po proudu a snad vrženi někde na úskalí! Posléze, při obratnosti obou vlastníků lodí a při síle lodníků, jimž pánové Miguel, Felipe a Varinas s jedné a seržant Martial s Janem s druhé strany přispěli ku pomoci, obě lodice dostaly se k levému břehu, neutrpěvše vážné pohromy při této plavbě napříč řekou.

Nyní bylo potřebí užiti espilly, a bylo-li tu nutno napnouti všecky síly, byla aspoň jistota, že nebudou strženi vzad po proudu řeky.

K návrhu Valdezovu byly pirogy přivázány k sobě, jedna za druhou, a mužstva obou spojila se, aby je vlekla podél břehu. Když břeh dopouštěl, vystoupili z lodic a vlekli je, kdežto lopatkovité veslo kormidelníkovo udržovalo je v náležitém směru. Když bylo pobřeží nepřístupno, donesli espillu na čtyřicet kroků vpřed a obtočili ji kolem balvanu nebo pařezu. Potom vraceli se na Maripare a táhli všichni pospolu.

Takto zůstaly ostrovy Seiba, Curuparo a Estillero v levo, a rovněž o něco dále ostrov Posso Redondo blíže pravého břehu.

Zatím vystupovala bouře vždy hrozivěji. Po celém jižním obzoru křižoval se blesk za bleskem. Oheň jejich byl provázen strašlivým burácením hromu. Na štěstí k osmé hodině, když bouře rozpoutala se se vší zuřivostí vichru a krupobití na levém břehu Orinoka, byly již obě pirogy v bezpečí u vsi Bueny Visty.