ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za svítání, kdy ještě poslední nebeská světla plála na západním obzoru, byli cestující probuzeni přípravami k odplutí. Zdálo se podle všeho, že jim zbývá jen jediný den plavby. San Fernando bylo vzdáleno již jen asi patnáct kilometrů. Pomyšlení, že budou téhož dne večer spáti v opravdovém pokoji na opravdovém loži, bylo ovšem velice příjemno. Pluliť již od Caicary třicet a jeden den a ovšem i tolikéž nocí, za nichž bylo jim spokojiti se prostou esterou přístřešku. Pokud se týče času stráveného v la Urbaně a ve vsích Atures i Maipures ve slaměných chýších a na lůžcích indiánských, pobyt v nich nelze srovnávati s pohodlím ne hotelu, ale prostého hostince, je-li totiž zařízen po evropsku. Nebylo pochyby, že San Fernando uspokojí je po této stránce úplně.

Když pan Miguel a jeho přátelé vyšli z přístřešků, byly již falky uprostřed řeky. Pluly dosti rychle hnány jsouce větrem severovýchodním. Na neštěstí však jisté příznaky, v nichž se plavci orinočtí nikdy nemýlí, budily obavy, že trvání tohoto větru nevystačí na vzdálenost patnácti kilometrů.

Pirogy pluly podle sebe, a Jakub Helloch obraceje se ke Gallinettě pravil:

„Daří se vám dobře dnešního rána, není-liž pravda, milý Jene?“ otázal se ho kyna mu rukou v pozdrav.

„Díky, pane Hellochu,“ odpověděl hoch.

„A vám, seržante Martiale?“

„Myslím, že se mi nevede o nic hůře, než obyčejně,“ zněla odpověď starého vojína.

„Jest to viděti,“ řekl Jakub Helloch tónem prozrazujícím dobrý rozmar. „Doufám, že dorazíme všichni v nejlepším zdraví dnešního večera do San Fernanda.“

„Dnešního večera?“ opakoval Valdez vrtě hlavou, jakoby o tom pochyboval.

V tom vmísil se v rozhovor pan Miguel, jenž právě pozoroval oblohu, a řekl:

„Nejste snad spokojen s počasím, Valdeze?“

„Mnoho ne, pane Miguele. Tamto od jihu vyvstávají mračna, jež nevěstí nic dobrého.“

„Nerozežene je vítr?“

„Udrží-li se, snad, ale utiší-li se, běda nám! Vizte, to jsou mračna na bouři, jež se tamto stahují, a nezřídka se stává, že táhnou proti větru.“

Jakub Helloch rozhlížel se po obzoru a bylo patrno, že se přidává k mínění Valdezovu. Pak řekl:

„Zatím použijeme větru a hleďme uraziti co největší kus cesty!“

„Zajisté že tak učiníme, pane Hellochu,“ odvětil vlastník Gallinetty.

Dopoledne neopozdily se pirogy mnoho. Mohly použiti plachet, jimiž čelily proudu dosti prudkému mezi břehy vroubenými širými llany, z nichž tu a tam vyčnívaly mesy, pahorky to stojící uprostřed samé zeleně. Některé řeky, rozvodněné posledními dešti vlévaly se tu do Orinoka; ale do pěti nebo šesti neděl vyschnou úplně.

Pirogy používajíce příznivého větru obepluly skály Nericavské a se značnými obtížemi i s největším úsilím přepluly raudalem Ajiským, jehožto úžiny té doby byly ještě dosti hluboké, aby se lodi mohly proplésti četnými úskalími. Bylo se obávati, aby některá z pirog nebyla z nenadání uchvácena proudem a vržena na úskalí, o něž by se nevyhnutelně roztříštila.

Pohroma tato dokonce byla by málem zastihla pirogu Moriche. Bylať stržena proudem s takovou zuřivostí, že by byla málem bývala vržena na útes ohromné skály. Kdyby se tato nehoda byla přihodila, bylo by nanejvýš bývalo možno, že by Gallinetta a Maripare byly zachránily lidské životy a náklad z Moriche. V tomto případě byli by bývali Jakub Helloch a jeho společník nuceni vstoupiti na některou z obou ostatních falk, a bylo zcela přiměřeno, aby se všichni krajané shromáždili na Gallinettě.

To by byla věc, jež by nanejvýše byla nepříjemná — nechceme-li se vyjádřiti důrazněji — seržantu Martialovi. Ovšem bylo by pohostinství poskytnuté oběma Francouzům netrvalo déle než několik hodin. Když vyvázli z nebezpečenství raudalu Ajiského, přálo štěstí ve stejné míře lodníkům při plavbě raudalem Castillitským, posledním, jenž může ztěžovati plavbu po proudu řeky do San Fernanda.

Po snídaní k poledni vyšel si Jakub Helloch na přídu Moriche, aby si vykouřil doutník.

K svému velikému politování nemohl než konstatovati, že se Valdez ve své předpovědi nemýlil. Vítr utichal, a plachty klesajíce nedovedly již ani udržovati lodice proti proudu. Chvílemi vzduly se plachty lehkým větříkem a popojely kousek cesty proti proudu.

Bylo patrno, že se schyluje k bouři. Na jihu visely na obzoru šedavé mraky s černými prouhami podobné barvě šelem.

Nebe zastírala clona par táhnoucí své třásně do dáli. Slunce, jež v době vrcholení prošlo zenitem, chýlilo se již zvolna za hustou tu clonu.

„To jest dobře!“ řekl Germain Paterne, s jehožto osmahlých tváří řinuly se krůpěje potu.

„To jest zle!“ odpověděl Jakub Helloch. „Bylo by lépe rozplynouti se v samou vodu, než býti vydánu na pospas bouři v těchto končinách řeky, kde nevidím nijakého útočiště.“

Pan Felipe řekl pak kollegům:

„Již nelze ani dýchati, a utichne-li vítr, zadusíme se.“

„Víte-liž pak, kolik ukazuje teploměr pod přístřeškem?“ řekl pan Varinas. „Třicet sedm stupňů Celsia, a vystoupí-li ještě o nějaký stupeň, začneme se péci.“

„Mně nebylo ještě nikdy tak horko!“ odpověděl prostě pan Miguel utíraje si čelo.

Hledati úkrytu pod přístřeškem bylo naprosto nemožno. Na zádi pirog bylo alespoň lze vdechnouti nějaký závan vzduchu, ovšem tak horkého, jakoby sálal z peci. Na neštěstí pluly falky po větru, jenž se sotva ozýval a chvílemi nadobro utichal; chvíle ty prodlužovaly se způsobem nad míru povážlivým.

Gallinetta, Maripare a Moriche dospěly zatím ke třetí hodině k velikému ostrovu označenému na mapě jménem Amanameni, porostlému lesy a houštinami a vyčnívajícímu z řeky příkrým pobřežím. Plujíce ramenem řeky, kde se proud hnal méně prudce, a používajíce espilly dostihli lodníci jižního konce ostrova.

Slunce zmizelo již za spoustami mraků, jež jakoby se chtěly svaliti jedna na druhou. Od jihu ozývalo se táhlé dunění hromové. První blesky šlehly těmito mračnými spoustami, jež hrozily strašlivým výbuchem. Od severu nezavanul ani nejmenší dech větru. Tak vzmáhala se bouře rozpínajíc svá široká elektřinná křídla od východu k západu. Bylo zřejmo, že tyto černé spousty zastrou za chvíli celou oblohu. Či rozptýlí se všecko a nedojde k strašlivému zápasu živlů? Stává se to také, ale ani nejdůvěřivější z meteorologů nebyli by si troufali tentokráte chovati tuto naději.

Z opatrnosti byly svinuty plachty pirog, jež bez toho nebyly nyní k ničemu. Z opatrnosti vytáhli také plavci stěžně a položili je od předu do zadu. Od chvíle, kdy počaly falky jíti zpět místo v před, chopilo se všecko mužstvo palanek a vyvinujíc všecku sílu, jež mu při strašlivě dusné té atmosféře zbývala, překonávalo sílu proudu.

Po ostrovu Amanameni dostihli ostrovu Guayartivari, majícího nemenší rozlohu, a bylo lze vléci loď podél jeho pobřeží dosti strmého. Celkem pluly takto pirogy rychleji než palankami, a za těchto okolností podařilo se jim obeplouti druhý konec ostrova.

Zatím co mužstvo, jež dosud vleklo lodi, odpočívalo na chvíli, aby se připravilo na práci palankami, přiblížil se pan Miguel k piroze Moriche a otázal se:

„Jak daleko jsme ještě od San Fernanda?“

„Tři kilometry,“ odvětil Jakub Helloch, jenž se podíval na mapu řeky.

„Dobrá, ty tři kilometry třeba uraziti za odpoledne,“ prohlásil pan Miguel.

A obraceje se k lodníkům:

„Vzhůru, přátelé,“ zvolal, „napněte všecky síly! Nebudete toho litovati, a za vaši námahu dostane se vám dobré odměny! Každý z vás obdrží dva piastry, přistaneme-li do večera v přístavě San Fernandském.“

Společníci páně Miguelovi zaručili se za splnění tohoto slibu. Slíbená odměna navnadila mužstvo všech tří pirog tak, že byli odhodláni vykonati i nemožné věci, aby jim neušla. A za okolností, za jakých se na nich žádalo zvýšení úsilí, budou dva piastry poctivě vydělány.

Lodice byly nyní proti řece Guaviare, jejížto ústí zarývá se hluboko do levého břehu Orinoka, ač-li to není Orinoko, jež se zarývá hluboko do pravého břehu Guaviare v případě, že by pan Varinas měl pravdu oproti pánům Miguelovi a Felipeovi.

Nepodivíme se tedy nikterak, jestliže zastánce řeky Guaviare maje lornět na očích pohlížel planoucími zraky na široké to ústí, jímž rozlévaly se jílovaté a žlutavé vody oblíbené jeho řeky. A také se ovšem nikterak nepodivíme, že pan Felipe, dávaje na jevo největší opovržení, když jeho piroga plula mimo toto ústí, ptal se ironickým tónem, ač dobře věděl, co má před sebou:

„Který pak jest to potok?“

Potok — Guaviare, po níž plují lodi proti proudu na tisíc kilometrů, jejíž pobočky protékají tímto územím až k Andám a jež vlévá do Orinoka tři tisíce dvě stě krychlových metrů vody za vteřinu!

A přece na pohrdavou otázku páně Felipeovu nikdo neodpověděl, nikdo ani neměl kdy odpověděti, nebo spíše odpovědí bylo jediné slovo, jež se vydralo z hrdel mužstva všech tří falk:

„Chubasco! Chubasco!“

Jest to indiánské jméno strašlivého vichru, jenž se rozpoutal na hranicích obzoru. Chubasco řítil se lavinou na řečiště orinocké. A — co by se bylo zdálo podivným, nevysvětlitelným každému, kdo by nebyl dobře obeznámen s těmito zjevy vlastními venezuelským llanům — vichr ten hnal se po jejich povrchu od severozápadu.

Před chvílí bylo ovzduší tiché, více než tiché, těžké a husté a vzduch jako slitý. Mračna nasycená elektřinou vyvstávala na obloze, a místo od jihu strhla se bouře na obzoru protějším. Vichr narazil téměř v zenitu na tyto spousty par, rozehnal je a nahromadil jiných, plných vanu, krupobití a dešťů, jež rozrušila celé to říční rozcestí, kde se mísí vody mocné řeky a obou jejích velikých přítokův.

Prvním účinkem chubasca bylo, že zahnal lodice od ústí řeky Guaviare, a druhým, že je nejen udržoval proti proudu bez palanek, ale také je hnal napříč směrem k San Fernandu. Kdyby jim bouře tato nebyla hrozila nebezpečenstvím, nebyli by si nikterak mohli stěžovati na směr, jímž hnala všecky tři pirogy.

Bohužel však způsobuje chubasco zpravidla mnoho neštěstí. Kdo ho nezažil, nedovede si představiti jeho zuřivosti. Jest provázen strašlivými, řezavými poryvy větru smíšenými s kroupami, jejichžto nárazu, prudkému jako dělová koule a pronikajícímu slamou přístřešku, nikdo neodolá.

Zaslechše volání: ,Chubasco! Chubasco!‘ cestující pospíšili do úkrytu. Protože lodníci, předvídajíce tuto „psotu“, jak říkají, stáhli plachty a složili stěžně, mohly Maripare, Moriche i Gallinetta snésti první náraz rozpoutané vichřice.

Ale opatření tato nezažehnala všech hrůz.

Nebezpečenství, že se pirogy překotí, nebylo samo. Hnány jsouce zuřivostí větru a zmítajíce se ve vlnách, jež se vzdouvaly jako vlny okeánu, narážely na sebe, a každé chvíle bylo se obávati, že se roztříští o úskalí na pravém břehu. Kdyby se na krásně cestující zachránili na pobřeží, zavazadla jejich budou nadobro pohřbena ve vlnách.

A nyní zmítaly se lodice na rozbouřené hladině řeky. Nebylo lze udržeti jich zadním lopatkovitým veslem, jehož snažili se vlastníci lodí nadarmo užiti. Falky točily se dokola, kdykoli narazily na nějakou ohromnou vlnu, která vrhala na ně spousty vody. Pod touto přítěží byly by dojista bývaly zmizely v hlubinách, kdyby je byli lodníci s pomocí cestujících vody nezbavili.

Celkem nejsou tyto lodi s plochým dnem, stavěné pro plavbu na klidné hladině, ani velikostí ani tvarem způsobilé čeliti takovýmto bouřím, a velmi mnoho jich zahynulo za častých bouří chubascových mezi břehy středního Orinoka.

Řeka v těchto místech jest velice široká. Šíří se od jižního výběžku velikého ostrova Guayartivari. Vypadá jako rozsáhlé jezero zaokrouhlené k východu, na protivné straně ústí řeky Guaviare, jež se nálevkovitě prohlubuje na jihu. Mohou tu tedy bouře zuřiti po libosti, a na pobřežních llanech není ani cerr ani lesů, jež by jim kladly překážky v cestu. Loď zastižená tímto vichrem nemůže ani uprchnouti jako lodi na moři, a jediným prostředkem záchrany jest vjeti na břeh.

Lodníci to dobře věděli a nemohli podniknouti ničeho, aby odvrátili tuto katastrofu. Proto pomýšleli již na vlastní záchranu, dříve než přirazí k úskalím, a záchranu tu nelze provésti jinak, nežli že se vrhnou do příboje vln.

Páni Miguel, Varinas a Felipe vyšli přes všecku zuřivost vichru z přístřešku pirogy Maripare, zaplaveného z části nárazem vln, a byli odhodláni ke všemu.

Kdosi z nich řekl pouze:

„Toť ztroskotání v přístavě!“

Na Gallinettě snažil se seržant Martial zachovati klid. Kdyby byl býval sám, kdyby mu bylo šlo jen o vlastní život, byl by se oddal do vůle osudu jako starý voják, jenž zažil ještě horší věci. Ale byl tu Jan, syn jeho plukovníka, hoch, jejž se uvolil následovati na této dobrodružné cestě. Kterak ho zachrání, potopí-li se piroga dříve, než dorazí ku břehu? Seržant Martial neuměl plovati, a kdyby i byl uměl, co by byl zmohl uprostřed rozbouřených vod, ženoucích se vpřed rychlostí blesku? Aspoň by se do nich vrhl, a kdyby se mu nepodařilo zachrániti Jana, zahyne s ním!

Kdežto seržanta Martiala opouštěla chladnokrevnost, hoch sám nikterak jí nepozbýval. Vyšed z přístřešku držel se křečovitě zadních trámů. Viděl nebezpečenství a neodvracel od něho zraků. A rty jeho šeptaly jméno otcovo.

Ale byl tu někdo, jenž bděl nad ním, aniž toho pozoroval, zatím co pirogy hnaly se tímže směrem, hned jsouce těsně při sobě, hned zase od sebe odloučeny nárazem mohutné vlny. Jakub Helloch nespouštěl ho s očí, a když falky se sblížily, div se o sebe neroztříštily, nemyslil na nic jiného, než na slova útěchy, jimiž dodával odvahy mladistvému společníku. Jakoby jich byl měl potřebí statečný ten hoch, jenž se nehrozil nebezpečenství smrti!

„Ještě jen dvě minuty a budeme u pobřeží!“ řekl Germain Paterne stoje na přídě pirogy Moriche.

„Buďme pohotově,“ odpovídal Jakub Helloch úsečně, „pohotově k záchraně ostatních!“

Levý břeh Orinoka nebyl již vzdálen ani dvě stě metrů následkem oblouku, který řeka opisuje přizpůsobujíc se ústí řeky Guaviare. Bylo jej viděti clonou deště a krupobití, jak se bělá pod pěnou vln kryjící jeho úskalí. Za chvíli měli přistati k němu, neboť prudkost chubasca se vzmáhala, a pirogy zachváceny byvše se strany zmítaly se mezi vlnami, které je pokrývaly.

Pojednou došlo k prudkému nárazu. Moriche vrazila na Gallinettu.

Rána byla tak mocná a Gallinetta sklonila se tak na stranu, že se do ní nahrnulo plno vody.

Ale nepotopila se.

Za to ozval se strašlivý výkřik, jenž překonal silou ohlušující řev bouře.

Výkřik ten vydral se z hrdla seržantu Martialovi. Ve chvíli, kdy se lodice srazily, byl Jan svržen do rozzuřených vln.

„Mé dítě, mé dítě!“ volal starý vojín, jakoby smyslů zbaven a na všech údech ochromen.

Ale byl odhodlán vrhnouti se za hochem do proudu. A co by byl svedl?

Jakub Helloch zadržel ho mocnou paží a odstrčil ho nazpět do pirogy.

Jakub Helloch tu byl proto, že přeskočil na Gallinettu, aby byl na blízku hochovi a aby mu mohl v případě potřeby spíše pomoci.

A ve chvíli, kdy Jan mizel ve vlnách, zaslechl, že seržant Martial vzkřikl jiné jméno, ano, jiné jméno, nežli jméno Janovo…

„Nechtě mne jednati,“ řekl.

„Nezabráníte mi…“ zvolal seržant Martial.

„Neumíte plovati, zahynuli byste oba! Já sám zachráním vaše dítě!“

A Jakub Helloch vrhl se do řeky.

Všecko to bylo řečeno a vykonáno v několika vteřinách.

Paterým nebo šesterým rozmachem paží octl se Jakub Helloch u Jana, jenž objeviv se několikráte na povrchu, již již se potápěl. Chopil jej uprostřed těla, nadzdvihl mu hlavu nad vodu a plul s ním ku břehu.

„Jen zmužile! Jen zmužile!“ volal.

Jan oči maje zamhouřeny a jsa bez vědomí neslyšel ho a nerozuměl mu. Pirogy nebyly již ani dvacet metrů za nimi. Zatím co Valdez držel seržanta Martiala, šílícího zoufalstvím, bylo viděti Jakuba Hellocha držícího v objetí tělo hochovo. Vichr hnal oba ku břehu.

Falky přistaly konečně u pobřeží, a šťastnou náhodou se stalo, že nebyly vrženy na úskalí, nýbrž pozdviženy spodní vlnou a zaneseny na písečné pobřeží, kdež přistaly bez velikých škod. Téže chvíle vystoupil Jakub Helloch z vody na zemi.

V jeho náručí spočíval Jan v bezvědomí. Složiv ho u balvanu skály a nadzdvihnuv mu zlehka hlavu snažil se přivésti ho k vědomí.

Nikdo nezahynul za této bouře, ani když pirogy narazily na sebe, ani když vjely na pobřeží.

Pan Miguel a jeho společníci, kteří vyskočili z Maripare, pospíšili k Jakubu Hellochovi klečícímu u hocha.

Germain Paterne, jsa živ a zdráv, přiběhl také, zatím co mužstvo vleklo lodice z příboje. Seržant Martial přispěchal ve chvíli, kdy Jan otevřel oči a pohlédl vděčně na svého zachránce.

„Mé dítě! Mé dítě!“ volal.

„Martiale! Můj dobrý Martiale!“ šeptal Jan.

Potom zavřely se mu oči, poděkovavše ještě naposledy pohledem tomu, jenž pro něj nasadil život.

Ve vzdálenosti asi pěti set metrů na levo jevily se první domy San Fernandské, kamž bylo potřebí odebrati se bez prodlení.

Jakub Helloch chtěl opět pojmouti v náručí hocha, ale seržant Martial mu řekl:

„Plovati sice neumím, ale umím choditi, pane, a tolik síly také mám, abych hocha unesl.“

To bylo celé jeho poděkování mladému muži.

A nesa Jana v náručí a provázen jsa panem Miguelem a jeho dvěma přáteli, Jakubem Hellochem a Germainem Paternem, kráčel seržant Martial pobřežní stezkou, jež vedla k městečku.