ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Las Bonitas jest sídlem vojenského guvernéra, jemuž jest podřízena Caura, to jest území protékané důležitým přítokem téhož jména. Městečko stojí na pravém břehu řeky, asi v těch místech, kde bývala kdysi španělská Missie Altagracijská. Missionáři byli pravými podmaniteli těchto provincií španělskoamerických, a ne bez žárlivosti hledí na to, kterak Angličané, Němci a Francouzové se snaží obrátiti indiánské divochy ve vnitrozemí na víru křesťanskou. Proto jest neustále se obávati sporů.

Té doby sídlil vojenský guvernér v Las Bonitas. Znal osobně pana Miguela. Dověděv se, že se vydal na cestu k hornímu toku Orinoka, pospíšil na loď, jakmile tu stanula.

Pan Miguel představil oba přátele guvernérovi. Všichni chovali se k sobě navzájem s opravdovou zdvořilostí. Naši přátelé přijali s povděkem pozvání ke snídaní do residence guvernérovy, což jim dovolovala okolnost, že Simon Bolivar měl tu zůstati až do hodiny s poledne.

Postačiloť, aby se vydal na další cestu o jedné hodině, chtěl-li doraziti ještě téhož večera do Caicary, kde měli vystoupiti cestující, kteří nepluli do San Fernanda ani do některého jiného městečka v provincii Apurské.

Nazítří tedy, dne 15. srpna, odebrali se tři členové Zeměpisné společnosti do obydlí guvernérova. Ale ještě před tím nařídil seržant Martial synovci, kterýžto sám učinil tento návrh, aby vystoupil z lodi, a oba procházeli se již po ulicích městečka Las Bonitas.

Městečko v těchto končinách Venezuely jest vlastně vesničkou; jest to několik roztroušených domků ve spoustě listoví oplývajícího bujnou zelení horkého pásma. Tu a tam jevily se nádherné stromy, jež svědčily o bujné plodnosti půdy, chapparos s kmenem křivým jako kmen olivy, a s hojnými drsnými listy silně páchnoucími; palmovníky copernicias, jejichžto větve bují v podobě snopů a řapíky listů vějířovitě se rozšiřují; palmy moriches, jež tvoří tak zvaný morichal, což znamená močál, neboť tyto stromy mají tu zvláštnost, že táhnou ze země vodu tak, až země pod nimi bahní. Kromě toho byly tu copaifery, saurany a obrovské mimosy široce rozvětvené, jejichžto listí vyniká jemnou tkaní a půvabnou růžovou barvou.

Jan a seržant Martial zašli mezi palmovníky, stojící v křížových alejích, křovinatým podrostem, v němž bujely spousty křů dormiderových tak půvabné barvy.

Mezi těmito stromy prolézala, poskakovala a houpala se hejna opic. Pronárod těmto jen se hemží na půdě venezuelské, kde se jich počítá neméně než šestnácte druhů, úplně neškodných, ale strašně vřeštivých — mezi jinými jsou tu známí aluate nebo araguatos, vřešťani,^[14] jejichžto vřeštění plní hrůzou každého, kdo není uvyklý tropickým lesům. A větev od větve poskakoval celý svět opeřenců, trupialové, první to tenoři v těchto sborech vzdušných pěvců, jejichžto hnízda visí na koncích dlouhých lian; scochetové lagunní, roztomilí a lichotní to ptáčkové; a ve štěrbinách kmenů se zdržují opouštějíce úkryt jen na noc, četní plodožraví guarharos, kteří dovedou se vymrštiti jakoby pružným pérem na vrchol stromu.

A když přicházeli do vnitra palmoví, řekl seržant Martial:

„Měl jsem s sebou vzíti ručnici…“

„Na opice?“ optal se Jan.

„Na opice nikoli. Ale což, jsou-li tu zvířata méně bezpečná…“

„Buď bez starosti, milý strýčku! Aby se člověk setkal s některou šelmou, musil by zajíti hodně daleko od lidských obydlí; není ovšem nemožno, že nám bude později brániti se…“

„Na tom nezáleží!… Voják nemá nikdy vycházeti beze zbraně; zasluhoval bych za to kasárníka.“

Seržant Martial litoval zbytečně, že se prohřešil proti vojenské disciplině. Jest jisto, že šelmy kočkovité, ať velké či malé, jaguáři, tygři, lvi, oceloti a kočky dávají přednost hustým lesům na horním toku řeky. Snad se tu může člověk setkati s medvědy, ale tito ploskochodci jsou dobráci a živí se jen rybami a medem, a co se týče lenochodů (tříprstých), zvaných po latinsku bradypus tridactylus, těch není ani potřebí si povšimnouti.

Na vycházce této pozoroval seržant Martial jen plaché hlodavce, cabiai a chiriqui, obratné to plavce, ale neobratné chodce.

Obyvatelé kraje byli především mestici, mezi nimižto žilo několik set Indiánů, kteří se raději skrývali ve svých slaměných boudách, než se ukazovali venku, zejména ženy a děti. Ovšem na druhé straně řeky, směrem proti proudu, setkali by se strýc a synovec s divokými domorodci orinockými, a pak by udělal seržant Martial lépe, kdyby nikdy nezapomněl ručnici.

Po této procházce v okolí městečka Las Bonitas, která trvala dobré tři hodiny a značně je unavila, vrátili se oba na loď Simon Bolivar ke snídaní.

Té chvíle páni Miguel, Felipe a Varinas byli pospolu v guvernérově residenci a zasedali ke stolu.

Hostina byla sice velice jednoduchá — a upřímně řečeno, nelze očekávati od guvernéra provincie, co by se dalo očekávati od presidenta republiky venezuelské — ale hostům dostalo se velmi srdečného uvítání. Hovořilo se ovšem o úkolu, který si vytkli naši tři zeměpisci, a guvernér, člověk velmi opatrný, chránil se prohlásiti se pro Orinoko, Guaviare či Atabapo. Šlo především o to, aby rozmluva nevyzněla ve spor, a guvernér dovedl vždy v čas zavésti hovor na jiné koleje.

A jedné chvíle, kdy hlas pana Felipe nabýval již povážlivé příkrosti, dovedl obrátiti pojednou hovor jinam, řka:

„Víte, pánové, jsou-li na Simonu Bolivaru cestující, kteří poplují až k hornímu toku Orinoka?“

„Nevíme,“ odpověděl pan Miguel. „Ale zdá se, že většina hodlá buď zůstati v Caicaře nebo plouti dále Apurou až k městečkům columbijským…“

„Leda že snad ti dva Francouzi hodlají se ubírati dále až k hornímu Orinoku,“ podotkl pan Varinas.

„Dva Francouzi?“ otázal se guvernér.

„Ano,“ odvětil pan Felipe, „starý a mladý; vstoupili na loď v Bolivaru.“

„Kam plují?“

„Toho nikdo neví,“ odpověděl pan Miguel, „neboť nejsou příliš sdílní. Když se chce člověk dáti s mladým do hovoru, zakročí starý, jak se zdá, bývalý voják, tak zuřivě, že člověku zajde chuť, a nedá-li se kdo tím odstrašiti, pošle bezohledně synovce — zdá se totiž, že jest to strýc se synovcem — do kabiny. Jest to strýc, jenž se chová jako poručník…“

„A já lituji ubožáčka hocha, že se octl pod jeho poručnictvím,“ řekl pan Varinas, „neboť trpí velice touto bezcitností a zahlédl jsem mu nejednou slzy v očích.“

A výtečný pan Varinas opravdu slzy viděl! Ale kdykoli zvlhly oči Janovy, bylo to proto, že myslil na budoucnost, na cíl, k němuž spěl, na sklamání, jehož snad se dočká, a nikoli proto, že s ním seržant Martial drsně nakládal. Ovšem cizinec nemohl tu chápati pravé příčiny.

„Každým způsobem,“ řekl pan Miguel, „nabudeme ještě dnes večer jistoty o tom, zamýšlejí-li tito dva Francouzi pustiti se k hornímu Orinoku čili nic. Nedivil bych se tomu nikterak, protože hošík probírá se stále dílem svého krajana, jenž před několika lety šťastně pronikl až k samým pramenům řeky.“

„Jsou-li totiž v tu stranu, v horách Parimských,“ zvolal pan Felipe, pokládaje za svou povinnost jakožto stoupenec Atabapa omeziti takto tvrzení páně Miguelovo.

„A nejsou-li v horách Andských,“ zvolal pan Varinas, „tam, kde vzniká přítok neprávem nazývaný Guaviare…“

Guvernér cítil, že spor hrozí vznítiti se poznovu.

„Pánové,“ řekl svým hostům, „tento strýc se synovcem, o nichž mluvíte, napínají velice mou zvědavost. Nezůstanou-li v Caicaře, není-li cílem jejich cesty San-Fernando, Apura nebo Nutrias, slovem, zamýšlejí-li pokračovati v cestě až k hornímu toku řeky, jest otázka, k jakému konci konají tuto cestu. Uznávám ovšem, že jsou Francouzi odvážní lidé, že jsou neohroženými badateli, ale těmto jihoamerickým končinám přinesli již nejednu obět. Tak vykrvácel doktor Creveaux pod ranami indiánskými v pláních bolivijských, tak zahynul i jeho společník František Burban, jehožto hrobu nelze již ani vypátrati na hřbitově Moitackém. Ovšem podařilo se panu Chaffanjonovi proniknouti až k pramenům orinockým…“

„Totiž je-li to Orinoko!“ namítl pan Varinas, jenž by byl nikdy nenechal tohoto smělého tvrzení bez důrazného ohrazení.

„Ovšem, je-li to Orinoko,“ odpověděl guvernér, „a vaše cesta, pánové, objasní zajisté náležitě tuto zeměpisnou záhadu. Pravil jsem tedy, že se sice pan Chaffanjon vrátil živ a zdráv, ale že mu nejednou hrozilo nebezpečenství smrti jako jeho předchůdcům. Opravdu, zdá se, jakoby naše nádherná řeka venezuelská ty Francouze přitahovala, a nemluvíc o těch, kteří jsou mezi cestujícími na lodi Simon Bolivar…“

„Jest to pravda,“ podotkl pan Miguel. „Před několika týdny dva z neohrožených těchto cestovatelů podnikli výzkumnou cestu llany do východních končin řeky…“

„Ovšem, pane Miguele,“ odvětil guvernér. „Sám jsem je pohostil, byli to ještě mladíci, mezi pět a dvaceti a třiceti lety; jeden z nich, Jakub Helloch, badatel, druhý Germain Paterne, jeden z těch přírodopisců, kteří by nasadili život, aby objevili stéblo nové trávy.“

„A od těch dob nemáte o nich zpráv?“ otázal se pan Felipe.

„Ani nejmenších, pánové. Vím jen, že vstoupili v Caicaře na pirogu, že byli viděni v Bueně Vistě a la Urbaně, odkud se vydali na další cestu proti proudu jednoho z přítoků po pravém břehu. Ale od té doby není o nich ani slechu a jsou o jejich osud vážné obavy.“

„Doufejme,“ řekl pan Miguel, „že tito dva badatelé neupadli do rukou loupeživých a vražedných Quivů, kteří se dostali z Columbie do Venezuely a jimž, jak se praví, stojí nyní v čele jakýsi Alfaniz, zločinec uprchlý s galejí cayenneských.“^[15]

„Jest to jisto?“ otázal se pan Felipe.

„Zdá se tak, a přeji vám, pánové, abyste se nesetkali s těmito rotami quivskými,“ dodal guvernér. „Ostatně jest možno, ze tito Francouzi nebyli vlákáni do zálohy, že pokračují v cestě se stejným zdarem jako s odvahou, a že jednoho krásného dne vrátí se některou ze vsí na pravém břehu. Kéž se potkají se stejným úspěchem jako jejich krajan! Ale mluví se také o missionáři, jenž pronikl ještě dále do končin východních: jest to Španěl, Otec Esperante. Pobyv krátce v San-Fernandu, neváhal tento missionář překročiti prameny Orinoka.“

„Nepravého Orinoka!“ zvolali zároveň páni Felipe a Varinas.

A pohlédli vyzývavě na kollegu, jenž sklonil mírně hlavu a řekl:

„Tak nepravého, jak se vám líbí, milí přátelé.“

A pan Miguel dodal obraceje se ke guvernérovi:

„Zaslechl jsem, tuším, že tento missionář založil Missii…“

„Ovšem, Missii Santy Juany v končinách sousedících s Roraimou, jež slibuje, jak se zdá, mnoho do budoucnosti.“

„Těžký to úkol,“ řekl pan Miguel.

„Zejména proto,“ odvětil guvernér, že jde o zcivilisování a obrácení na víru katolickou, slovem o obrození nejdivočejších Indiánů usedlých, kteří těkají po jihovýchodním území, Guaharibů, ubohých to bytostí na nejnižším stupni ve stupnici lidstva. A těžko si představiti, co tu potřebí odvahy, sebezapření a trpělivosti, slovem vlastností apoštolských k tak velkolepému dílu lásky křesťanské. Za prvních let nebylo ani nejmenších zpráv o Otci Esperanteovi, a r. 1888 francouzský cestovatel nenašel nikde ani stopy po něm, ačkoli Missie Santa-Juanská není příliš vzdálena od pramenů…“

Guvernér z opatrnosti nedořekl: orinockých, aby nevmetl ohně do prachu.

„Ale,“ mluvil dále, „již po dvě léta o něm vědí v San Fernandu, a potvrzuje se, že tam mezi Guahariby vykonal zázračné takořka dílo civilisační.“

Až do konce snídaní točila se rozmluva kolem věcí, týkajících se končin protékaných středním tokem Orinoka, o kterýžto tok vlastně nešlo, o nynějším stavu Indiánů „ochočených“ i těch, kteří se dosud vymykají vší vládě, to jest civilisaci. Guvernér Caurský podával důkladné zprávy o těchto domorodcích, kteréžto podrobnosti nebyly bez zajímavosti a bez užitku pro pana Miguela, jakkoli velice vynikal ve věcech zeměpisných. Zkrátka, hovor nepřešel ve spor, neboť pánové Felipe a Varinas neměli příležitosti dostati se do sebe.

K poledni povstali hosté od tabule a opustili residenci guvernérovu, aby se odebrali na loď Simon Bolivar, jež měla odplouti o hodině s poledne.

Seržant Martial a jeho synovec nevystoupili již z lodi od chvíle, kdy se vrátili k almuerzu. Ze zadní části hořejší paluby, kde seržant kouřil svou dýmku, zahlédli z dáli pana Miguela a jeho přátele, kteří přicházeli na loď.

Guvernér si přál doprovoditi je. Chtěje jim stisknouti naposledy ruku a dáti jim s bohem v poslední chvíli před odplutím, vstoupil s nimi na loď a vystoupil na můstek.

Seržant Martial řekl Janovi:

„Ten guvernér jest nejméně generálem, ačkoli má občanský šat místo uniformy, slaměný klobouk místo dvourohého a na prsou nestkví se mu žádná vyznamenání.“

„Jest to pravděpodobno, strýčku.“

„Jedním z generálů bez vojska, jako jest jich tolik v těchto amerických republikách.“

„Vypadá velice intelligentně,“ podotkl hoch.

„Možno, ale především vypadá velice zvědavě,“ odtušil seržant, „neboť si nás prohlíží způsobem, který se mi zrovna mnoho nelíbí, nebo, abych řekl pravdu, docela nelíbí.“

A vskutku, guvernér všímal si především a nápadně strýce a synovce, o nichžto se mluvilo při snídaní. Jejich přítomnost na Simonu Bolivaru, pohnutka, z jaké se vydali na tuto cestu, otázka, zůstanou-li v Caicaře či poplují-li dále, ať Apurou či Orinokem, to vše budilo stále jeho zvědavost. Ti, kdož se vydávají na výzkumnou cestu po řece, jsou zpravidla lidé v mužném věku, jako oni dva Francouzi, kteří ho navštívili před několika týdny v Las Bonitas, a po nichž nebylo ani památky od chvíle, kdy opustili la Urbanu. Ale tento hošík šestnácti- nebo osmnáctiletý a ten starý voják padesátník, ti asi sotva mají v úmyslu podniknouti vědeckou výpravu.

Ostatně guvernér, i venezuelský, má nepopíratelné právo vyptávati se cizinců na pohnutky, které je přivádějí na jeho území, klásti jim otázky v této příčině a vyslýchati je aspoň úředně.

Guvernér popošel tedy několik kroků nazad můstku, rozmlouvaje s panem Miguelem, kterého oba přátelé, majíce něco na práci v kabinách, zanechali samotna ve společnosti guvernérově.

Seržant Martial spozoroval úmysl guvernérův a řekl:

„Pozor! Guvernér hledá příležitosti navázati s námi hovor: zajisté, že se nás bude vyptávati, kdo jsme, proč jsme přišli, kam jdeme…“

„Nemáme příčiny tajiti se tím, milý Martiale,“ odvětil Jan.

„Nemám rád, plete-li se někdo do mých věcí; odbudu ho náležitě.“

„Chceš nám připraviti nějakou nepříjemnost, strýčku?“ řekl hoch, zadržuje ho rukou.

„Nechci, aby s tebou někdo mluvil, nechci, aby tě kdo obcházel…“

„A já nechci, abys škodil naší cestě neobratností nebo nerozumem,“ prohlásil Jan rozhodně. „Bude-li se mne guvernér caurský vyptávati, neodepřu mu odpovědi, a není nemožno, že se od něho i něčeho důležitého dovím.“

Seržant Martial zabručel, zadýmal zuřivě několikráte za sebou a přistoupil k synovci, jejž guvernér oslovil španělštinou, kterou Jan plynně mluvil:

„Jste mladý Francouz?“

„Ano, pane guvernére,“ odvětil Jan smekaje klobouk před Jeho Excellencí.

„A váš společník?“

„To jest můj strýc, Francouz jako já; jest to bývalý seržant na odpočinku.“

Seržant Martial, ačkoli byl příliš málo se španělštinou obeznámen, pochopil, že se mluví o něm. Proto vzpřímil se hrdě, jsa přesvědčen, že seržant 72. řadového pluku vyrovná se venezuelskému generálovi, třeba byl provinciálním guvernérem.

„Myslím,“ pokračoval guvernér, „že nebudu indiskretním, mladý příteli, optám-li se vás, hodláte-li cestovati ještě dále za Caicaru?“

„Ano, dále, pane guvernére,“ odpověděl Jan.

„Orinokem či Apurou?“

„Orinokem.“

„A do San Fernanda nad Atabapem?“

„A do tohoto městečka, pane guvernére, a snad i dále, budou-li toho vyžadovati zprávy, jichž tam hodláme nabýti.“

Guvernér, neméně než pan Miguel, byl nemálo dojat odhodlaným tónem hochovým a přesností jeho odpovědí; bylo patrno, že budí v obou opravdové sympatie.

A proti těmto až příliš zřejmým sympatiím chtěl ho seržant Martial brániti. Nechtěl dopustiti, aby se dívali synovci až do očí, nechtěl, aby kdo jiný, cizinec, necizinec, dával se okouzlovati přirozenými a nevšedními půvaby jeho ducha. A nejvíce ho zlobilo, že pan Miguel netajil se city, jež choval k hochovi. O guvernéra caurského tu nešlo, ten zůstane v Las Bonitas; ale pan Miguel byl více než cestující na Simonu Bolivaru; hodlalť plouti až do San Fernanda, a seznámí-li se s Janem, bude velice nesnadno přerušiti tuto známost, která jest takřka nezbytná mezi cestujícími za dlouhé cesty.

„A proč to?“ optá se snad někdo seržanta Martiala. „Co by tu bylo zlého, kdyby osobnosti vyššího postavení, jež mohou spolucestujícím prokázati nejednu důležitou službu za plavby Orinokem, ne zrovna bezpečné, seznámily se důvěrně se strýcem a synovcem. Není-liž to zcela přirozené?“

Ano, a přece, kdybychom byli požádali seržanta Martiala, aby nám pověděl, proč tomu hodlá zabrániti, byl by zkrátka odsekl:

„Protože tomu nechci!“

A touto odpovědí byli bychom se musili spokojiti, nemajíce lepší, kterou bezpochyby mohl, ale nechtěl dáti.

Nyní však prozatím nemohl odbýti zhurta Jeho Excellenci, i nezbývalo mu, než ponechati rozmluvě hochově s guvernérem volný průběh.

Guvernér odhodlal se optati Jana po pohnutkách cesty, kterou koná, řekl:

„Jest tedy cílem vaší cesty San Fernando?“

„Ano, pane guvernére.“

„V jakém smyslu, mladý příteli?“

„Abych tam nabyl zpráv.“

„Zpráv? O kom?“

„O plukovníku Kermorovi.“

„O plukovníku Kermorovi?“ řekl guvernér. „Slyším poprvé toto jméno, a nevím nic o tom, že by do San Fernanda byl zavítal Francouz od cesty páně Chaffanjonovy…“

„Byl tam o několik let dříve,“ podotkl hoch.

„Oč opíráte toto tvrzení?“ otázal se guvernér.

„O poslední dopis plukovníkův, podepsaný jeho vlastním jménem, jenž došel do Francie a svědčil jednomu z jeho přátel v Nantes.“

„A pravíte, milé dítě,“ řekl guvernér dále, „že plukovník Kermor dlel před několika lety v San Fernandu?“

„O tom není pochyby, neboť jeho dopis jest datován ze dne 12. dubna 1879.“

„Tomu se velice divím!“

„A proč, pane guvernére?“

„Protože jsem právě té doby dlel v městečku jakožto guvernér atabapský, a kdyby se byl objevil v území Francouz jako plukovník Kermor, byl bych o tom dojista zvěděl. Ale nepamatuji se na nic takového ani dost málo.“

Zdálo se, že tak rozhodné prohlášení guvernérovo působí mocným dojmem na hocha. Tvář jeho, jež za hovoru se značně rozjařila, pozbyla své obvyklé barvy. Zbledl, oči jeho vlhly, a bylo mu napnouti všecky síly, aby se opanoval.

„Děkuji vám, pane guvernére,“ řekl, „děkuji vám za pozornost, kterou prokazujete mně a mému strýci. Ale, jakkoli tvrdíte, že jste nikdy neslyšel mluviti o plukovníku Kermorovi, jest nade vši pochybnost jisto, že byl v San-Fernandu v dubnu r. 1879, neboť odtamtud poslal svůj poslední dopis, jenž došel do Francie.“

„A za jakým účelem meškal v San Fernandu?“ otázal se pan Miguel, pronášeje tak otázku, které se guvernér dosud neodvážil.

Následek toho byl, že seržant Martial vrhl zuřivý pohled na slovutného člena Zeměpisné společnosti a bručel si mezi zuby:

„Podívejme se! Ten také bude do toho strkat nos! Je-li to guvernér, nu, buďsi; ale lecjaký civilista…“

Ale Jan odpověděl tomuto civilistovi:

„Nevím, co ho tam vedlo, milý pane. Jest to tajemství, které hodláme vypátrati, dopřeje-li nám Bůh setkati se s ním.“

„Jaký pak svazek víže vás s plukovníkem Kermorem?“ otázal se guvernér.

„Jest to můj otec,“ odvětil Jan, „a přišel jsem do Venezuely, abych našel otce.“