ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Dospěvše levého břehu řeky propluly naše tři pirogy raudalem caribenským, aniž bylo třeba vyloditi náklad. K šesté hodině večerní přistaly jedna po druhé v malém přístavě.

Kdysi byli by tu cestující nalezli městečko obydlené přičinlivým obyvatelstvem, oživené značným obchodním ruchem a stále utěšeněji zkvétající. Ale nyní byl Cariben v úpadku z příčin nám známých; byloť tu již jen pět indiánských chýší, o jednu méně než za doby, kdy tu vystoupil na břeh pan Chaffanjon v průvodu generála Oubliona.

Ostatně pohostinství několika Yarurů, kteří tu obývali, nebylo by jim valně prospělo. V této až na nepatrný zbytek zaniklé vsi nebyli by si opatřili potřebných zásob. Učinili tak ostatně již nejvyšší měrou v la Urbaně a mohli dobře vystačiti se zásobami do vsi Atures. Lovci pak nedopustili, aby trpěli nedostatkem zvěři.

Nazítří, 31. srpna, vypluli před východem slunce. Byla naděje, že severní vítr se nezmění a bude plavbě přízniv. Směr plavby byl patrně k jihu; bylť to směr, jímž se Orinoko béře od la Urbany až k San Fernandu, a Cariben leží uprostřed mezi těmito oběma body.

Vítr vál ovšem od severu, ale prudkými nárazy, takže nebylo lze spoléhati na plachty, jež byly vždy po dvě nebo tři minuty napiaty, načež klesaly opět nehybně podél stěžňů. Tu bylo záhodno užiti palanek a garapat, neboť v těchto místech bylo nesnadno překonati proud sesílený přínosem Mety o několik kilometrů dále proti proudu.

V těchto končinách nebylo Orinoko pusté. Domorodci přejížděli sem tam na svých lodicích, curiarách. Žádná z curiar však nejevila úmyslu přiblížiti se k pirogám.

Byli to Quivové, kteří se tu rádi projížděli po řece poblíže důležitého jejího přítoku. Nebylo se čemu diviti, že naše pirogy nevyhledávaly styků s nimi; nebylo oč státi. Indiáni tito požívají totiž nedobré pověsti, kteréž si ostatně plnou měrou zasluhují.

K jedenácté hodině vypověděl vítr službu, a Valdez i ostatní dva vlastníci lodí dali svinouti plachty. Byloť nyní nutno pomoci si při další plavbě palankou a použiti protivných vírů podél břehu, kde byl proud slabší.

Pirogy neurazily tedy veliký kus cesty tohoto ostatně škaredého a deštivého dne, a o páté hodině odpolední přistaly v ústí řeky Mety, za výběžkem jejího pravého břehu, kde byly chráněny od proudu.

Nebe se vyjasnilo s blížící se nocí. Nepršelo již. Kolkolem rozhostilo se úplné ticho. Na západě prodíraly se mraky poslední paprsky zapadajícího slunce a chvěly se nad vodami Mety, jež se šumně mísily s vlnami Orinoka lehce jsouce ozářeny.

Falky seřadily se vedle sebe; Gallinetta byla uprostřed. Bylo to tak, jakoby cestující obývali tři pokoje jediného domu, a to tři pokoje, jejichžto dvéře zůstávaly otevřeny.

Za těchto okolností, po tolika nepříjemných hodinách, jež za vichru strávili pod přístěnkem, proč by nyní nedýchali spolu svěžího večerního vzduchu, proč by nejedli a nebavili se pospolu jako přátelé shromáždění u téhož stolu? A „starý medvěd“, seržant Martial, byl by se potázal se špatnou, kdyby byl chtěl něco namítati proti tomuto společnému způsobu života.

Čtyři Francouzi a tři Venezuelané se tedy sbratřili. Každý z nich účastnil se hovoru, jenž byl hned z počátku zaveden Jakubem Hellochem na pole, kde se musili protivníci dostati do sebe, totiž na pole zeměpisné. Řekl totiž, snad poněkud zlomyslně:

„Pane Miguele, přistali jsme u ústí řeky Mety.“

„Ovšem, pane Hellochu!“

„Jest to, tuším, jeden z přítoků Orinoka?“

„Ano, a to jeden z nejdůležitějších, neboť vlévá do něho za vteřinu čtyři tisíce pět set krychlových metrů vody.“

„Nepřitéká-liž s vysokých Cordiller republiky kolumbijské?“

„Zcela správně,“ odvětil nyní pan Felipe, jenž nechápal, kam otázky Jakuba Hellocha směřují.

„Nepřijímá-liž na svém toku hojně poboček?“

„Hojně,“ odpověděl pan Miguel, „a nejznamenitější z nich jsou Upia a Humadea, při jejichžto stoku přijímá své jméno, potom Casanare, podle které nazvána jest celá nesmírná rozloha llan.“

„Milý Jene,“ řekl Jakub Helloch, „dovolíte-li mi totiž, abych vás tak nazýval…“

Tvář hochova lehce se zaruměnila, a seržant Martial se vzchopil, jakoby vymrštěn vzpruhou.

„Co pak se vám stalo, seržante?“ otázal se pan Miguel.

„Nic!“ odpověděl starý vojín usedaje opět.

Jakub Helloch pak pokračoval:

„Milý Jene, myslím, že se nám nenaskytne nikdy tak vhodná příležitost pohovořiti si o Metě jako nyní, kdy teče před našimi zraky.“

„A můžeš dodati,“ podotkl Germain Paterne obraceje se vlídně k panu Miguelovi a jeho dvěma kollegům, „že nebudeme míti jindy tak znamenitých professorů, aby nás poučili, jako je máme nyní.“

„Jste velice zdvořilí, pánové,“ odpověděl pan Varinas, „ale neznáme Metu tak, jak se snad domníváte. Ovšem, kdyby šlo o Guaviare…“

„Nebo o Atabapo…“ vskočil do řeči pan Felipe.

„Také na ně dojde, pánové,“ řekl Jakub Helloch. „Ale myslím přece, že pan Miguel jest dobře obeznámen s vodopisem Mety, a proto dovolím si pokračovati ve svých otázkách a optati se ho, nedosahuje-li někdy tento přítok Orinoka značné šíře?“

„Zajisté, a tato šíře měří někdy až na dva tisíce metrů,“ odpověděl pan Miguel.

„A její hloubka?“

„Nyní, kdy plaviště jest označeno plovatkami, plují lodi nořící se do vody na šest stop proti proudu až ke stoku s Upií za období dešťového, a až do třetiny této vzdálenosti za období sucha.“

„Z toho jde,“ soudil Jakub Helloch, „že Meta jest zcela přirozenou drahou spojovací mezi Atlantským okeánem a Kolumbií.“

„O tom není sporu,“ odpověděl pan Miguel, „a někteří zeměpisci ne neprávem tvrdili, že Meta jest nejkratší cestou z Bogoty^[25] do Paříže.“

„Nuže, pánové, proč má býti Meta pouhým přítokem Orinoka, proč by nemohla býti Orinokem vlastním, a proč by pánové Felipe a Varinas nemohli se vzdáti v její prospěch nároků nedostatečně odůvodněných, jež činí ve prospěch Guaviare a Atabapa?“

To tedy měl za lubem ten Francouz! Snadno lze si představiti, že ani nedokončil, a oba zastancové Atabapa a Guaviare protestovali proti jeho slovům posunky, nemohouce slovy.

Hned vznítil se spor, a důvody dopadaly jako halapartny na hlavu odvážlivce, jenž se vytasil s dotazem týkajícím se toku Orinoka. Ne snad že by se byl nějak zvláště o tuto věc zajímal, neboť byl přesvědčen, že pravda jest na straně páně Miguelově a většiny zeměpisců; chtěl pouze viděti, až se protivníci dostanou do sebe. A opravdu, jeho důvody vyvážily dojista důvody pánů Varinasa a Felipea, nebyly-li lepší, neboť v příčině důležitosti vodopisné Meta bez odporu vyniká nad Atabapo a Guaviare. Ostatně z obou učenců neustupoval ani ten ani onen, a sporná debata o tom byla by se protáhla snad do pozdní noci, kdyby Jan Kermor nebyl ji zavedl v jiné koleje položiv panu Miguelovi jinou otázku neméně důležitou.

Podle jeho průvodce přicházeli na břehy řeky Mety Indiáni, kteří tu šířili postrach. Proto se optal pana Miguela, co jim může pověděti v této příčině.

„To jest patrně důležitější pro nás,“ odvětil pan Miguel, jenž se nikterak nehněval, že se má hovor zavésti jinam.

Jeho dva přátelé opět se „z horka nakvasili“, jak mívali v obyčeji, a k čemu to, když se za nedlouho octnou u stoku všech tří řek?

„Jsou to Quivové,“ řekl, „kmen, jehož divokost jest až příliš známa cestujícím, kteří plují až do San Fernanda. Ba mluví se i o tom, že zástup těchto Indiánů přešel řeku a dostal se do východních končin, kde drancuje a vraždí.“

„Není-liž mrtev náčelník této roty?“ podotkl Jakub Helloch, jenž také slyšel o této zločinné sběři.

„Jest mrtev,“ odvětil pan Miguel, „jest mrtev téměř již dva roky.“

„A kdo to byl?“

„Negr jménem Sarrapia, jejž si rota postavila v čelo, a jenž byl nahrazen zločincem uprchlým s galejí.“

„A ti Quivové,“ ptal se Jan, „kteří zůstali na březích orinockých…“

„Ti nejsou o nic méně nebezpeční,“ řekl pan Miguel. „Většina člunů, s kterými jsme se setkali od Caribenu, náleží jim, a učiníme dobře, budeme-li se míti na pozoru před nimi, dokud se nedostaneme z těchto končin kde jest ještě hojně těchto zlosynů, schopných každého zločinu.“

Výstraha tato byla až příliš odůvodněna útoky, jejichžto obětmi se stali nedávno někteří obchodníci ze San Fernanda. Proslýchalo se, že president venezuelský a Kongres zamýšlejí podniknouti výpravu, jež by zničila loupeživé ty hordy Alta Orenoca. Quivové byli by nejprve vypuzeni z Kolumbie a pak z Venezuely, načež — kdyby totiž nebyli vyhlazeni až do posledního muže — stala by se Brasilie jevištěm jejich loupeží. Jsouce připraveni na tuto výpravu Quivové byli cestujícím největším nebezpečenstvím, zejména od té doby, co stál v jejich čele uprchlík z trestnice cayenneské. Proto musili se míti cestující na pirogách neustále na pozoru.

„Ovšem jest nás dosti, počítáme-li i naše lodníky, kteří jsou nám oddáni,“ prohlásil Jakub Helloch, „a máme dostatek zbraní i nábojů. Milý Jene, spěte jen dobře dnes v noci ve svém přístěnku. Budeme bdíti nad vámi.“

„To jest, tuším, mou starostí!“ podotkl suše seržant Martial.

„Jest to věcí nás všech, můj milý seržante,“ odvětil Jakub Helloch, „hlavní věcí jest, aby váš synovec nebyl připraven o spánek, kterého jest v jeho věku nejvíce potřebí.“

„Děkuji vám, pane Hellochu,“ odpovídal hoch s úsměvem; „ale lépe bude, bude-li se každý z nás míti na pozoru.“

„Vystřídejmež se všichni na stráži!“ dodal seržant Martial. A sám pro sebe se zapřísáhl, že, bude-li Jan spáti, až naň dojde, nevyruší ho ze spánku, a bude za něj bdíti nad táborem.

Podle tohoto rozhodnutí byla svěřena stráž od osmi do jedenácti hodin oběma Francouzům. Pan Miguel a jeho dva přátelé měli je vystřídati od jedenácté hodiny do druhé s půlnoci. Potom měli býti na stráži Jan Kermor a seržant Martial až do svítání.

Cestující na Gallinettě a na Maripare uléhali tedy na estrilly, a také mužstvo klesajíc pod únavou, jež byla následkem obtížného vlečení lodí, oddávalo se odpočinku opravdu zaslouženému.

Jakub Helloch a Germain Paterne postavili se na zadek pirogy. Odtud mohli dobře přehlédnouti řeku po proudu i proti proudu a také ústí řeky Mety. Od břehu nebylo se ničeho obávati, neboť za ním táhly se neschůdné bažiny.

Oba přátelé sedíce vedle sebe hovořili o lecčems. Jeden z nich kouřil doutníky, jsa jimi hojně zásoben, neboť tabák náleží mezi běžné výměnné zboží u pobřežních obyvatel krajin Orinockých. Druhý dýmal statně z dýmky vřesovky, které byl tak věren, jako seržant Martial své.

Třpyt hvězd rozléval se oblohou, prost vší vlhkosti a páry. Vítr, jenž skoro úplně utichl, jevil se jen chvílemi lehkým vanem. Kříž (souhvězdí na jižním nebi) plál několik stupňů nad poledním obzorem. Při tomto naprostém tichu bylo by bývalo slyšeti i nejmenší šramot, vlny rozrážené loďkou a šplounání vesel; a postačilo pozorovati jen poněkud bedlivě pobřeží, aby se nic podezřelého nemohlo k nim přiblížiti.

Tomuto pozorování oddávali se oba mladí muži zabráni jsouce při tom v důvěrný hovor.

Jest jisto, že Jakub Helloch jevil nemalé sympatie k Janu Kermorovi. Ne bez obav viděl hošíka tohoto věku na výzkumné cestě, plné nebezpečenství. Obdivuje se pohnutce tak šlechetné a úctyhodné, jež ho pobádala k činům, lekal se nebezpečenství, kterým ho vydával v šanc jeho úmysl odvážiti se — ani sám nevěděl, kam…

V této příčině mluvil již nejednou o rodině plukovníka Kermora s Germainem Paternem, a ten se rozpomínal stále, jakoby byl asi před patnácti lety slyšel cosi o rodině Kermorových.

„Vidíš, Germaine,“ řekl mu toho večera Jakub Helloch, „nejde mi do hlavy, že to dítě — neboť jest to ještě dítě — vydává se takto na cestu končinami horního Orinoka! A pod čí ochranou? Pod ochranou toho statečného chlapíka, jenž má sice znamenité srdce, ale nezdá se mi průvodcem, jakého by bylo potřebí jeho synovci, kdyby se octl ve vážných okolnostech…“

„Jest to opravdu jeho strýc?“ přerušil ho Germain Paterne. „Zdá se mi to při nejmenším pochybné.“

„Ať jest seržan Martial či není strýcem Jana Kermora,“ řekl Jakub Helloch, „na tom by nezáleželo, jen kdyby byl ještě v mužném věku a uvyklý takovýmto nebezpečným výpravám. Proto mi nejde do hlavy, jak mohl svoliti…“

„Svoliti… dobře pravíš, Jakube,“ pravil Germain Paterne vyklepávaje popel z dýmky.

„Ano, svoliti, neboť není pochyby, že to byl hoch, jenž pojal úmysl vydati se na tuto cestu. On to byl, jenž k ní pohnul strýce. Nikoli, ten úctyhodný stařík není jeho strýcem, neboť se mi zdá, že plukovník Kermor neměl již rodiny, když odešel z Nantes.“

„Kam?“

„Toho se nikdy nikdo nedověděl.“

„Ale jeho syn nám řekl, že se toho dověděl z posledního dopisu psaného ze San Fernanda. A vydal-li se na cestu na základě tak určitých zpráv…“

„Doufají, že nabudou důkladnějších v San Fernandu, kde plukovník Kermor před dvanácti nebo třinácti léty prodléval, jak bylo zjištěno.“

„Ovšem, Germaine, a právě to mne znepokojuje. Nabude-li hoch nových zpráv v San Fernandu, kdož ví, nebude-li chtít jíti dále, hodně daleko, buď do Kolumbie územím atabapským nebo ku pramenům Orinoka! Odvaha takováto vedla by ho do jisté takřka záhuby…“

V tom Germain Paterne přerušuje řeč společníkovu řekl polohlasně:

s„Neslyšíš nic, Jakube?“

Tento plížil se na předek pirogy, naslouchal, obhlížel pátravým zrakem hladinu řeky od protějšího břehu až k ústí řeky Mety, načež řekl příteli, jenž šel za ním:

„Nevidím nic, ale… Ano,“ dodal, naslouchav chvíli bedlivěji, „nějaký šumot ozývá se na vodě…“

„Nebylo by snad dobře vzbuditi mužstvo?“

„Počkej! Není to šumot blížícího se člunu. Snad to šumí vlny Mety a Orinoka narážejíce na sebe při stoku obou řek.“

„Hle, hle… tamto!“ řekl Germain Paterne.

A ukazoval na veliké černé body, jež se mihaly ve vzdálenosti asi sta stop od falk po proudu řeky.

Jakub Helloch došel si pro ručnici ležící u přístěnku a vyklonil se nad okraj lodice.

„Není to loď,“ řekl, „a přece se mi zdá, že vidím…“

Přiložil pušku k líci, ale Germain Paterne ho zadržel a řekl:

„Nestřílej, nestřílej! To nejsou Quivové jdoucí za lupem. Jsou to neškodní obojživelníci, kteří přicházejí dýchat na povrchu řeky…“

„Obojživelníci?“

„Ano, tři nebo čtyři lamantini a toninové, obvyklí to návštěvníci Orinoka.“

Germain Paterne se nemýlil. Byly to jen dvojice mořských krav, lamantinů, a toninů, mořských vepřů, kteří se vyskytují zhusta v řekách a říčkách venezuelských.

Neškodní tito obojživelníci blížili se zvolna k pirogám; ale pojednou zmocnil se jich patrně strach, takže rázem zmizeli.

Oba mladí muži zaujali opět svá místa na zadku lodi, a když byl Germain Paterne na novo nacpal a zapálil dýmku, pokračovali opět v hovoru na chvíli přerušeném. Jakub Helloch řekl:

„Pravil jsi před chvílí, že, nemýlíš-li se, neměl již plukovník Kermor rodiny.“

„Domnívám se, že to mohu směle tvrditi, Jakube. A…, počkej… teď mne něco napadá. Nějaký příbuzný jeho manželky začal se s ním souditi, a plukovník prohrál při v první instanci v Nantes, ale odvolací stolice v Rennes dala mu za právo. Ano, ano… teď se již na to vše pamatuji. Za čtyři nebo pět let potom paní Kermorová, kreolka z ostrova Martinique, zahynula při ztroskotání lodi, když se vracela z osad do Francie; zahynula i s jedinou dceruškou. Byla to strašlivá rána pro plukovníka. Po dlouhé nemoci, ztrativ vše, co mu bylo na světě nejdražšího, ženu i dítě, a jsa bez rodiny, jak jsem ti řekl, Jakube, zažádal za propuštění ze služby. Po nějakém čase pak se rozhlásilo, že odešel z Francie. A tuším, že nikdy nikdo nezvěděl, do které země se odebral, leda z posledního dopisu, který poslal ze San Fernanda jednomu ze svých přátel. Ano, tak to jest, a divím se, že mne v této příčině pamět tak opustila. Kdybychom se na to optali seržanta Martiala a mladého Kermora, jsem jist, že by všecko to potvrdili.“

„Neptejme se jich raději nic,“ odvětil Jakub Helloch. „Jsou to soukromé záležitosti, a bylo by to od nás nešetrné, kdybychom se do nich chtěli plésti.“

„Budiž, Jakube, ale, jak vidíš, měl jsem pravdu, tvrdě, že seržant Martial nemůže býti strýcem Jana Kermora, protože plukovník Kermor po ztrátě ženy a dcery neměl blízkých příbuzných…“

Jakub Helloch uvažoval s rukama založenýma a s hlavou skloněnou o tom, čeho se dověděl od druha. Mýlil se snad tento? Nikoli! Bydlilť v Rennes, když se projednávala pře plukovníkova před stolicí odvolací, a fakta týkající se jeho rodiny byla uvedena při líčení pře.

A tu připadlo mu na mysl, co by bylo ostatně připadlo každému jinému. Řekl si:

„Není-li seržant Martial jeho příbuzným, není také Jan synem plukovníka Kermora, protože plukovník měl jenom dcerušku jedináčka, a ta zahynula, ještě jako děťátko, při ztroskotání lodi, zároveň s matkou.“

„Toť patrno,“ prohlásil Germain Paterne. „Hoch nemůže býti synem plukovníkovým.“

„A přece tvrdí, že jest,“ dodal Jakub Helloch.

V celé té věci bylo cosi nejasného, ba záhadného.

Dalo-liž se mysliti, že hošík byl obětí omylu, který ho zavedl do tak nebezpečného dobrodružství? Zajisté že nikoli. Seržant Martial a jeho domnělý synovec ve příčině plukovníka Kermora a svazků, jež ho poutaly k Janovi, opírali se zajisté o jistotu, která byla v rozporu s tím, co o tom bylo známo Germainu Paterneovi. Lze se domysliti, že zájem, který Jakub Helloch jevil o hocha, vším tím, co v celé té situaci bylo nevysvětlitelno, jen vzrostl.

Oba přátelé hovořili dále o těchto věcech až do jedenácté hodiny, kdy je pánové Miguel a Felipe, nechávajíce spáti horkokrevného zastánce řeky Guaviare, vystřídali na stráži.

„Neviděli jste nic podezřelého?“ ptal se pan Miguel, stoje na zadní části pirogy Maripare.

„Naprosto nic, pane Miguele,“ odvětil Jakub Helloch. „Na pobřeží i na řece všude jest klid.“

„A jest pravděpodobno,“ dodal Germain Paterne, „že vaše hlídka nebude ničím přerušena stejně jako naše.“

„Tedy dobrou noc, pánové,“ odvětil pan Felipe, tiskna jim ruku se své lodice.

Věnoval-li pan Miguel a jeho kollega několik hodin své hlídky rozhovoru, jest nepochybno, že rozhovor tento neměl nic společného s tím, o čem spolu rozmlouvali Jakub Helloch a Germain Paterne. Zajisté že pan Felipe použil nepřítomnosti páně Varinasovy, aby sesypal na hlavu nepřítomného všecky blesky své výmluvnosti, a jest pravděpodobno, že pan Miguel poslouchal ho s obvyklou blahovůlí.

Zkrátka nepřihodilo se nic neobyčejného až do druhé hodiny s půlnoci, kdy se odebrali pod přístřešek pirogy Maripare, a na stráž postavil se seržant Martial.

Ten zaujal místo na zádi pirogy s ručnicí po boku a jal se přemýšleti. Nikdy ještě nebyl tak znepokojen, jako nyní — ne o sebe, Bůh chraň! — ale o drahé dítě, jež dřímalo pod přístřeším pirogy. Vzpomínal na všecky podrobnosti této výpravy podniknuté Janem, jehožto vůli se musil podrobiti; na odjezd z Evropy, na plavbu okeánem Atlantským a na různé příhody, jež zažili od chvíle, kdy opustili Ciudad Bolivar. Kam půjdou takto, a kam až je zavede tato výprava? Jakých zpráv nabudou v San Fernandu? Ve kterém dalekém městečku území hodlal plukovník Kermor stráviti poslední léta života z počátku šťastného, ale pak zlomeného strašlivou katastrofou? A v jaká nebezpečenství vydává se jediná bytost na světě, jež mu zbývá, aby ho našla?

A pak věci nevyvíjely se tak, jak by si toho byl přál seržant Martial. Chtěl s Janem vykonati cestu tak, aby nikdo cizí s nimi se nesetkal. Ale nejprve Maripare a Gallinetta pluly pospolu. Cestující na Maripare seznámili se s jeho „synovcem“; a mohlo-liž býti jináče mezi lidmi, kteří cestují za stejných okolností? Potom — a to bylo povážlivější podle jeho mínění, z příčin známých pouze jemu samotnému — neblahá náhoda přivedla jim do cesty ty dva Francouze. A kterak by byl mohl zabrániti, aby se krajané neseznámili důvěrněji při zájmu, který nezbytně budil cíl sledovaný Janem a při úslužnostech, jichž nebylo lze odmítnouti. A ke všemu ještě byli to Bretoňci z téže Bretagně. Náhoda jest opravdu indiskretní a plete se ráda do věcí, které se jí nikterak netýkají!

V tom ozýval se směrem k východu nočním tichem lehký, odměřený šum, a šum ten stále vzrůstal.

Zabrán jsa v myšlenky neslyšel seržant Martial tohoto šumu, ostatně dosti tichého. Nerozeznal také čtyř lodic, jež proud Mety hnal blíže podél pravého břehu. Byly řízeny lopatkovitým veslem, což jim umožňovalo zmáhati proud a přiblížiti se k falkám.

Vezouce asi dvacet Quivů byly tyto curiary vzdáleny již jen asi dvě stě metrů od pirog, a kdyby cestující byli překvapeni ve spánku, byli by povražděni nemajíce ani kdy brániti se, neboť seržant Martial ve své roztržitosti ničeho neviděl ani neslyšel.

Pojednou, když falky a curiary byly od sebe vzdáleny již jen asi šedesát stop, zahřměla střelná rána.

A zároveň s ní ozvaly se na nejbližší piroze výkřiky.

Byl to Jakub Helloch, jenž vypálil ránu, po níž ozval se hned druhý výstřel z ručnice Germaina Paternea.

Oba mladí muži — bylo to asi o páté hodině ranní — procitli, když šum lopatkových vesel zalétal až k jejich sluchu. Přispěchavše na přídu Moriche poznali, jaké nebezpečenství hrozí a vypálil na curiary.

Na tento poplach byli cestující i lodníci rázem na nohou.

Páni Miguel, Varinas a Felipe vyběhli z přístřešku pirogy Maripare s puškami na ramenou.

Jan stanul vedle seržanta Martiala, jenž také vystřelil směrem k blížícím se člunům a volal zoufale:

„Běda! Běda! Že jsem se takto nechal překvapiti!“

Quivové odpovídali na střelbu a asi dvacet šípů zasvištělo nad pirogami. Některé z nich uvázly ve krytu přístřešku, ale nezasáhly nikoho.

Pan Miguel a jeho společníci odpověděli druhou salvou, a kule lépe jsouce mířeny než šípy způsobily zmatek mezi Quivy.

„Jděte do přístřešku, Jene, jděte do přístřešku!“ volal Jakub Helloch pokládaje za zbytečno, aby hoch vydával se v šanc nebezpečenství.

Šípy zasvištěly znova, a jeden z nich poranil seržanta Martiala do ramene.

„Dobře se mi děje! Dobře!“ zvolal.

„Já… vojín… na stráži! Zasloužil jsem toho plnou měrou!“

Pak zahřměla třetí salva z ručnic a revolverů na curiary, jež hned po té vzdalovaly se od pirog.

Quivům, jimž se nepodařilo překvapiti cestující a lodní mužstvo, nezbývalo než utéci. Někteří z nich byli mrtvi a jiní byli těžce zraněni.

Úskok se nezdařil; curiary zmizely v dáli po proudu Orinoka.