ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Za noci přihodilo se mnoho neštěstí. Bouří bylo způsobeno mnoho škod na rozloze patnácti kilometrů až k ústí řeky Arauky. Bylo to nejlépe viděti druhého dne, 26. srpna, kdy nejrůznější trosky pluly řekou, jejížto vody, jindy tak průzračně jasné, byly bahnitě zakaleny. Kdyby se byly obě pirogy neukryly v tomto malém přístavě, kdyby byly bývaly zastiženy bouří v plném řečišti Orinoka, nebylo by z nich zbylo více, než beztvárné kostry. Mužstvo a cestující byli by vzali za své, aniž by se byli dovolali pomoci.

Na štěstí byla Buena Vista ušetřena spoust způsobených bouří, ježto směr chubasca vedl dále na západ.

Buena Vista zaujímá postraní ostrova prodlouženého rozlehlými písčinami za období suchého, které se však za období dešťů rozvodněním řeky značně menší. Tak bylo možno Gallinettě a Maripare připlouti až k samé vsi.

Ke vsi? Jest to jen skupina několika chýší, jež mohou pojmouti na dvě stě Indiánů. Ti sem přicházejí jen sbírat želví vejce, z nichžto se připravuje olej, obvyklý na trzích venezuelských. Proto jest víska v srpnu téměř opuštěna, neboť želvy snášejí vejce asi v polovině května. Nebylo tedy v Bueně Viste více nežli půl tuctu Indiánů, živících se honbou a lovem ryb, a ti by nebyli mohli opatřiti zásob pro pirogy, kdyby toho bylo bývalo třeba. Protože však jejich zásoby nebyly nijak vyčerpány, mohli s nimi vystačiti pohodlně až do městečka la Urbany, kde nebude nesnadno opatřiti se všemi potřebami.

Bylo důležito, že falky za strašlivé vichřice nikterak neutrpěly. Ostatně k radě lodníků vystoupili cestující na noc z lodí. Jedna z domorodých těch rodin, jež obývala v dosti slušném domku, nabídla jim pohostinství. Indiáni tito náleželi ke kmeni Yarurů, jenž byl kdysi počítán mezi nejznamenitější kmeny v zemi, a na rozdíl od svých rodáků zůstávali v Bueně Viste i po období želvích vajec.

Rodina tato skládala se z manžela — statného to muže, oděného v tradicionelní guyaco a paňo (zástěru) — z jeho ženy, oděné v dlouhou indiánskou košili, ještě mladé, pěkně urostlé a příjemné, a z dcery dvanáctileté, stejně divoké jako matka. Ale Indiáni tito byli úplně získáni dary, které jim hosté nabídli; muž dostal tafii^[19] a doutníky, a matka s dcerou skleněné náhrdelníky a zrcadélko. Takovéto bezcenné tretky mají pro domorodce venezuelské nesmírnou cenu.

Chýše tato nebyla opatřena jiným nábytkem kromě visutých loží, zavěšených na bambuse střechy, a tří nebo čtyř košů, zvaných canastos, do nichž Indiáni ukládají šatstvo a nejvzácnější náčiní.

Přes všecku nechut seržanta Martiala nezbylo cestujícím na Maripare ani jemu nic jiného, než použiti společně tohoto pohostinství, neboť v žádné jiné chýši nebyl by se mohl se synovcem ubytovati. Pan Miguel ještě více než jeho přátelé jevil největší ochotu k oběma Francouzům. Jan Kermor, jakkoli se choval s velikou zdrželivostí, kterou mu ostatně ukládaly blesky v očích starého vojáka, měl příležitost seznámiti se důvěrněji se svými spolucestujícími. Kromě toho zmocnila se ho malá tuzemka, jež byla okouzlena jeho půvabem a něhou.

Hovořilo se tedy, zatím co venku zuřila bouře. Hovor byl často přerušován. Hrom burácel chvílemi tak, že nebylo slyšeti vlastního slova. Indiánka s dcerou nejevily ani nejmenšího strachu, ani když hromový úder následoval hned po záblesku. A nejeden ze stromů, stojících na blízku chatrče, jak bylo zjištěno druhého dne, byl roztříštěn bleskem.

Jsouce patrně uvyklí bouřím, na Orinoku tak zhusta vznikajícím, Indiáni nepociťovali při nich strachu, který se jeví i u zvířat. Jejich nervy odolávají těmto otřesům tělesným i duševním. Jinak bylo tomu s hochem; nebál-li se zrovna bouřky, jak se říká, nedovedl se ubrániti pocitu nepokoje, jemuž často i silné povahy podléhají.

Hovor mezi hosty Indiánovými protáhl se až do půlnoci, a seržant Martial byl by se zajisté také horlivě zúčastnil, kdyby byl ovládal španělštinu jako jeho synovec.

Tento hovor, zavedený pány Miguelem, Felipem a Varinasem, týkal se především prací, jež o tři měsíce dříve přivádějí každého roku na sta domorodců do těchto končin řeky.

Ovšem že se zjevují želvy také jinde na pobřeží orinockém, ale nikde v tak velikém počtu jako na písčinách od ria Cabullare až ke vsi la Urbaně. Podle vypravování Indiána, velice obeznámeného se vším, co se týkalo želv, a majícího neobyčejnou obratnost v honu či lovu na ně, již v měsíci únoru objevují se želvy v počtu, jenž snad nedostatečně by se páčil na sta tisíc.

Netřeba podotýkati, že tento Indián, neznaje roztřídění přírodopisného, nevěděl, do kterého řádu či rodu patří želvy v tak neuvěřitelném množství rozplemeněné na mělčinách orinockých. Jemu stačilo, že je pronásledoval společně s Guahiby, Otomaky a jinými, k nimž přidávali se mestici ze sousedních llan, že sbíral jejich vejce v době, kdy je snášely a tlačil z nich olej způsobem zcela jednoduchým, tak jednoduchým, jako se tlačí z oliv. Jest k tomu potřebí člunu, jenž se vytáhne na pobřeží; nad ním rozestaví se koše, ve kterých jest nakladeno vajec; vejce drtí se hůlkou, a obsah jejich, rozředěný vodou, stéká na dno člunu. Za hodinu vystoupí olej na povrch; zahříváním vypaří se z něho voda a učistí se. Výkon jest hotov.

„A olej tento jest patrně znamenitý,“ řekl Jan, jenž v této příčině opíral se o tvrzení svého oblíbeného průvodce.

„Zajisté že jest znamenitý,“ řekl pan Felipe.

„K jakému druhu řadí se tyto želvy?“ otázal se hoch.

„Ke druhu Cinosternon scorpioides,“ odpověděl pan Miguel, „a tato zvířata, jejichžto štít jest na metr dlouhý, neváží méně než šedesát liber.“

A protože pan Varinas neprojevil posud svých podrobných vědomostí o řádu želv, podotkl, že v pravdě vědecký název scorpioidů přítele Miguela jest: Podocnemis dumerilianus, ke kterémužto pojmenování zůstával Indián úplně lhostejný.

„Dovolil bych si malou otázku,“ řekl Jan Kermor obraceje se k panu Miguelovi.

„Mluvíš mnoho, milý synovče,“ zahuhlal seržant, hryzna si kníry.

„Seržante Martiale,“ řekl pan Miguel s úsměvem, „proč pak bráníte synovci, aby se poučoval?“

„Protože… protože není potřebí, aby věděl více nežli strýc.“

„To jest pravda, milý Mentore,“ řekl hoch, „ale otázka má jest tato: Jsou tato zvířata nebezpečná?“

„Mohou býti nebezpečná svým množstvím,“ odpověděl pan Miguel, „a ten by se octl u velikém nebezpečenství, kdo by se octl mezi nimi, když jich táhne na sta tisíc.“

„Na sta tisíc!“

„Ne méně, pane Jene, protože se nasbírá na padesát millionů vajec, a z výtěžku tohoto lovu plní se ročně na deset tisíc baněk. A protože každá želva snese průměrem na sto vajec, a dravci jich pohubí značné množství, a protože jich zůstává ještě dosti na plemeno, odhaduji na million počet želv, jež se objevují na písčinách manteckých právě v těchto končinách Orinoka.“

Výpočet páně Miguelův nebyl nikterak přemrštěný. Jsou opravdu ohromné ty spousty zvířat, jež sem přivádí jakási „tajemná přítažlivost“, jak praví E. Reclus, živoucí to záplava, volná, ale neodolatelná, způsobilá káceti vše, co by se jí postavilo v cestu, jako zátopa nebo lavina.

Ovšem že jich člověk pohubí veliké množství, a mohlo by se státi, že by jednoho krásného dne tento želví rod nadobro vymizel. Některé písčiny želvy již opustily k veliké škodě Indiánů, mezi jinými také pobřeží Caribenské, rozkládající se hned pod ústím řeky Mety.

Indián vyprávěl pak některé zajímavé podrobnosti o obyčejích těchto želv za doby, kdy snášejí vejce. Tu jest viděti, kterak rozrývají tyto rozlehlé písečné pláně, vyhlubují v nich díry zhloubí as dvou stop, kam ukládají vejce — což trvá asi dvacet dní od poloviny března — pak zahrabávají pečlivě pískem díry, kde se z vajec líhnou mladé želvy.

Vedle výtěžku oleje chytají domorodci želvy k jídlu, neboť maso jejich jest velmi vzácnou pochoutkou. Polapiti je pod vodou jest téměř nemožno. Na písčinách, když se jimi vlekou osaměle, chytají se tak, že se holemi převrátí na záda, kterážto posice jest pro želvu velice kritická, protože se nedovede sama postaviti na nohy.

„Jsou i takoví lidé,“ podotkl pan Varinas. „Upadnou-li na neštěstí naznak, nemohou se nikterak vzchopiti se země.“

Správná poznámka tato ukončila dosti neočekávaným způsobem rozhovor o želvách orinockých.

Potom obrátil se pan Miguel k Indiánovi s otázkou:

„Viděl jste snad v Bueně Vistě dva francouzské cestovatele, kteří přede třemi nebo čtyřmi nedělemi pluli proti proudu řeky?“

Otázka tato zajímala přímo Jana Kermora, neboť šlo o jeho krajany. Proto očekával se značným napětím odpovědi Indiánovy.

„Dva Evropany?“ otázal se Indián.

„Ano, dva Francouze.“

„Před pěti nedělemi? Ano, viděl jsem je, a jejich falka zůstala po čtyřicet osm hodin na místě, kde jsou vaše.“

„Byli oba zdrávi?“ optal se hoch.

„Byli zdrávi; byli to dva statní muži v nejlepším rozmaru. Jeden z nich jest lovcem, jakým bych si přál býti, a má pušku, jaké bych si přál. Co jaguárů a pum postřílel! Ah, jak jest to krásné stříleti zbraní, která nese kuli na vzdálenost pěti set kroků do hlavy ocelota nebo mravenečníka!“

A při těchto slovech jiskřily oči Indiánovy. Také on byl obratným střelcem a vášnivým lovcem. Čím však byly jeho braková puška, luk a šípy proti znamenitým zbraním, kterými francouzský badatel byl dozajista opatřen.

„A což jeho společník?“ řekl pan Miguel.

„Jeho společník?“ odpovídal Indián. „Oh, ten… hledá rostliny, sbírá byliny…“

V tom pronesla Indiánka několik slov domorodeckým jazykem, jemuž nikdo z hostí nerozuměl, a hned po té dodal její manžel:

„Ano, ano… Dal jsem mu stonek soroový, jenž mu patrně působil nesmírné potěšení; byl to vzácný druh; a on měl takovou radost, že pořídil obrázek nás všech nějakým strojem…obrázek na zrcadélku…“

„Bezpochyby jejich fotografii,“ řekl pan Felipe.

„Můžete nám to ukázati?“ otázal se pan Miguel.

Děvčátko povstalo s místa, kde sedělo vedle přítele Jana. Potom otevřela jeden z canastů rozestavených po zemi a vytáhla z něho obrázek, který podala hochovi.

Byl to opravdu fotografický snímek. Indián byl zobrazen ve své oblíbené posici s kloboukem z vlášení na hlavě a cobiji maje přehozenu přes ramena; po pravici jeho stála žena oděná dlouhou košilí a ruce i nohy majíc ozdobeny skleněnými šperky; po levici bylo děvčátko zahalené paňem a šklebící se jako opička.

„A víte, co se stalo s těmi dvěma Francouzi?“ otázal se pan Miguel Indiána.

„Vím, že přepluli řeku, aby se odebrali do la Urbany, kde zanechali svou pirogu, a potom že dali se llany směrem slunečním.“

„Byli sami?“

„Nikoli. Vzali s sebou průvodčího a tři Indiány Mayopy.“

„A od těch dob, co odešli, jste o nich neslyšeli?“

„Nemáme ani nejmenších zpráv o nich.“

Co se stalo s těmito dvěma cestovateli, pány Jakubem Hellochem a Germainem Paternem? Nebylo-liž se obávati, že zahynuli na této výpravě do východních končin Orinoka? Nezradili jich snad Indiáni? Byl snad ohrožen jejich život v končinách těchto tak málo známých? Janovi bylo známo, že panu Chaffanjonovi hrozila největší nebezpečenství od lidí, kteří ho provázeli, když zkoumal končiny caurské, a že zachránil svůj život jen tím, že zastřelil průvodčího, který ho zradil. A hoch byl hluboce dojat při pomyšlení, že snad oba jeho krajané nalezli tu smrt, jako mnozí jiní badatelé v těchto končinách jižní Ameriky.

Brzy po půlnoci počala se bouře tišiti. Po lijáku vyjasňovalo se nebe. Objevilo se několik hvězd, jež se zdály zavlhlé, jakoby spousty lijáků byly prosákly i nejzazší hranice oblohy. Vzdušný zjev tento brzy pominul; není to nikterak vzácný zjev v těchto krajinách, když ovzduší bylo otřeseno vyrovnáváním elektřiny.

„Zítra bude krásně,“ podotkl Indián ve chvíli, kdy hosté měli se k odchodu.

A vskutku bylo nejlépe odebrati se na falky, ježto ostatek noci ukazoval se tichý a klidný. Zajisté se lépe leží na esteře přístřešku než na podlaze indiánské chýše.

Nazítří časně z rána byli cestující připraveni opustiti Buenu Vistu. Nejen že slunce vycházelo na obzoru dosti čistém, ale vál i severovýchodní vítr, a místo palanek bylo lze užíti plachet.

Ostatně nebylo již daleko do la Urbany, kde se měli zdržeti dvacet čtyři hodiny. Nezdrží-li jich nic, dorazí tam falky odpoledne.

Pan Miguel s oběma přáteli a seržant Martial s Janem Kermorem rozloučili se s Indiánem a jeho rodinou. Gallinetta a Maripare rozpjavše plachty zamířily do průlivů mezi mělčinami. Kdyby se byla řeka jen o něco více rozvodnila, byla by zaplavila všecky tyto mělčiny a dodala jí šíře několika kilometrů.

Seržant Martial a mladičký jeho společník usedli před přístřeškem své pirogy, aby dýchali svěží a zdravý vzduch krásného jitra. Plachta je chránila od paprsků slunečních, již při východě zářících.

Seržant Martial pod vlivem včerejší rozmluvy, z níž leccos pochytil, ujal se slova:

„Poslyš, Jene, věříš tomu všemu, co vypravoval Indián?“

„Čemu to?“

„O tisících a tisících želv, jež táhnou okolím jako vojsko na pochodu.“

„Proč pak ne?“

„Mně se to zdá podivné! Kdyby to byly spousty krys, neřekl bych nic; to již lidé viděli, ale spousty těch velkých zvířat zdélí metru…“

„To lidé již také viděli.“

„Kdo pak to viděl?“

„Především Indián.“

„Eh! To jsou divošské báchorky!“

„A pak cestovatelé, kteří konali cestu proti proudu Orinoka až do la Urbany, rovněž o tom mluví…“

„Eh! To jest jen v knihách!“ odvětil seržant Martial chovající velikou nedůvěru k příběhům cestopisným.

„Nesoudíš správně, milý strýče! Tomu lze směle uvěřiti, a jsem o tom i zcela přesvědčen.“

„Dobrá, dobrá! Ale i kdyby to byla pravda, nevěřím tomu, co tvrdí pan Miguel, že by hrozilo veliké nebezpečenství tomu, kdo by se setkal s tímto množstvím želv.“

„Ale což když zatarasí člověku cestu?“

„Co na tom? Pak jde po nich.“

„Ale hrozí mu nebezpečenství, že bude rozdrcen, upadne-li v této spoustě.“

„Na tom nesejde. Neuvěřím, dokud toho neuvidím.“

„Přicházíme poněkud pozdě,“ odpověděl Jan. „Před čtyřmi měsíci, za doby, kdy snášejí vejce, byl bys se mohl o tom přesvědčiti na vlastní oči.“

„Nikoli, Jene, nikoliv! To všecko jsou historky, které si cestovatelé vymýšlejí, aby vodili za nos dobré lidi, kteří raději zůstávají doma za pecí.“

„Jsou mezi nimi lidé velice věrohodní, milý Martiale.“

„Je-li tu tolik želv, jest nepochopitelno, že nevidíme ani jediné. Kde jsou písčiny mizející pod spoustami želvích štítů? Vidíš, nežádám mnoho, nechci je počítati na statisíce, ale přál bych si viděti jich aspoň padesát, nebo řekněme jen tucet, abych si mohl nalámati chleba do želví polévky, když jest tak znamenitá.“

„Rozdělil bys se, milý strýčku, se mnou, pravda-li?“

„K čemu pak to? Z pěti nebo ze šesti těchto zvířat bylo by, tuším, dosti polévky pro tebe i pro mne. Ale nikde ani jediná… ani jediná! Kde pak asi jsou? Bezpochyby jen v mozku našeho Indiána.“

Větší nedůvěřivost nebyla již možná; a seržant Martial, ač si mohl oči vykoukati, neviděl nikde ani jedinkého z kočovných těch tvorů.

Zatím pluly obě pirogy dále pospolu hnány jsouce větrem. Dokud mohly plouti podél levého břehu, vál stále příznivý vítr a nebylo potřebí sáhnouti k palankám. Takto vykonala se plavba až k ústí Arauky, důležitého to přítoku Orinoka, přivádějícího mu část vod vznikajících na samém svahu horského pásma Andského a nemísícího se s žádným jiným přítokem pro příliš úzké řečiště.

Takto pluli celé dopoledne, a k jedenácté hodině bylo nutno přeplouti řeku napříč, neboť la Urbana leží na pravém břehu.

Tu nastaly nové a dosti značné obtíže, které plavbu zdržovaly. Mezi těmito písčinami s droboučkým pískem, rozvodněním právě zúženými, jevily se náhlé zatáčky v průlivech. Chvílemi dul vítr do falk místo od zadu protivným směrem. Z té příčiny bylo jim stáhnouti plachty a sáhnouti k palankám, a ježto se dravý proud jenom nesnadno dal zmoci, bylo potřebí úsilí všech paží, aby nebyli strženi proudem nazpět.

Hodinky ukazovaly již dvě hodiny s poledne, když Gallinetta a Maripare, jedna za druhou, dopluly ostrova pojmenovaného stejně jako městečko. Ostrov ten skýtal zcela jiný pohled než pobřežní llany; bylť zalesněn a tu i tam jevil se pokus o vzdělání půdy. Jest to vzácností v těchto končinách řeky, kde Indiáni neznají jiného zaměstnání kromě lovu zvěře i ryb a sbírání želvích vajec, kteréžto zaměstnání poskytuje tak hojnou žeň, že jest k němu potřebí velikého množství pracovníků, ať si o tom seržant Martial soudí, co chce.

Protože pak lodníci cítili nesmírnou únavu po této práci vykonané pod žhavými paprsky poledního slunce, pokládali oba vlastníci lodí za radno, poskytnouti jim hodiny času nejprve k jídlu a potom k oddechu. Nevadilo to nikterak, aby se ještě do večera dostali do la Urbany. Jakmile obeplují ostrov, uvidí tuto ves. Jest to poslední vesnice na středním Orinoku, za níž teprve přijde ves Cariben ležící dvě stě kilometrů dále proti proudu, u ústí Mety.

Falky přistály u břehu, a cestující vystoupili na zemi, kde jim několik stromů poskytlo ochrany svými mohutnými korunami.

Ačkoli toho seržant Martial rád neviděl, zapřádala se mezi cestujícími obou pirog značná důvěrnost, což bylo zcela přirozené při okolnostech, za kterých se cesta konala. Nedružnost nebyla tu naprosto možná. Pan Miguel tajil se méně než kdy jindy se zájmem, jaký v něm vzbuzoval mladý Kermor, a ten nemohl, nechtěl-li porušiti základní zákony zdvořilosti, zůstati chladným k těmto projevům sympatií. Seržant Martial nemohl jinak, než podrobiti se tomu, čemu nemohl zabrániti. Čepýřil se již méně nutě se do mírnosti, ale za to spílal si rozhorleně slabochů a hlupáků.

Ostrov byl na některých místech vzdělán, ale nezdálo se, že by na něm byla srstnatá zvěř. Jen několik párů kachen nebo divokých holubů poletovalo tu a tam. Lovci nechápali se tedy ručnic, aby si opatřili něco nového k obědu. Ostatně lze v la Urbaně dostati vše, čeho jest potřebí k zásobení falk.

Cestující strávili tento odpočinek hovorem, a lodníci spali ve stínu stromů.

Ke třetí hodině dal Valdez povel k odplutí. Ihned odrazily pirogy od břehu. Z počátku musili je vléci espillou až k polednímu výběžku ostrova. Odtud nezbývalo jim, než přeplouti na příč druhou polovinu řeky. Při této poslední části plavby neudálo se nic pozoruhodného a do večera stanuly obě falky u samé la Urbany.