ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

La Urbanu bylo by lze nazvati hlavním městem středního Orinoka. Jestiť to nejdůležitější ves mezi Caicarou a San Fernandem nad Atabapem, z nichž obé leží u ohebu řeky; toto na místě, kde Orinoko přechází ze směru západního na sever, ona tam, kde řeka ustává ve směru severním a obrací se na východ.

Netřeba ovšem podotýkati, že toto vymezení vodopisné má platnost jen potud, pokud mínění páně Miguelovo má převahu nad míněním obou jeho kollegů, a že se shoduje s obrazem Orinoka, jak se jeví na moderních mapách.

Ostatně zbývalo ještě tři sta kilometrů, a zeměpisci měli se octnouti u stoku všech tří řek, kde se měla otázka tato rozřešiti — tak aspoň bylo lze doufati.

Na pravém břehu vypíná se cerro — pahorek prostřední výšky — jenž má totéž jméno jako ves, prostírající se u jeho úpatí. Té doby měla la Urbana tři sta padesát až čtyři sta obyvatel, bydlících asi ve stu chýší, většinou to mulatů, španělských mesticův a Indiánův. Nevzdělávají půdy, jenom někteří z nich zabývají se chovem dobytka. Kromě sklizně sarrapie a sbírání želvích vajec, jejichžto doba jest příliš krátká, loví jenom ryby a honí zvěř, celkem jevíce náklonnost k zahálce. Ostatně žijí dosti dobře, a obydlí jejich roztroušená po břehu mezi banány působí dojmem blahobytu dosti řídkého v těchto vzdálených končinách.

Páni Miguel, Felipe a Varinas, seržant Martial a Jan Kermor hodlali pobýti v la Urbaně jen přes noc. Přibyli o páté hodině a za večer mohli se zásobiti zcela pohodlně vším potřebným, zejména masem a zelinami, neboť ve vsi bylo lze dostati vše, čeho si jen přáli.

Nemohli učiniti lépe než obrátiti se na představeného obce, jenž se vší ochotou byl jim k službám a nabídl jim své obydlí.

Byl to mulat, asi padesátník; dozoru takového představeného podléhají llany celého obvodu a jemu náleží konati policii poříční. Žil tu s ženou původu mestického a s půltuctem dětí od šesti do osmnácti let, hochův i děvčat, silných a kypících zdravím.

Když se dověděl, že pan Miguel a jeho dva přátelé jsou znamenitými osobnostmi z Ciudad Bolivaru, choval se k nim ještě úslužněji a pozval je, aby strávili večer v jeho obydlí.

Pozvání platilo i cestujícím na Gallinettě. Jan Kermor byl tomu velice rád, neboť doufal, že se mu naskytne příležitost poptati se po svých dvou krajanech, jejichžto osud nepřestával ho zajímati.

Především vlastníci pirog Valdez a Martos obrali si za úkol zásobiti pirogy potravinami, opatřiti je cukrem, jámem zelným^[20] a především moukou maniocovou, připravovanou kamenným nástrojem, zvaným rayo, kterého se užívá zhusta, ne-li výhradně, při výrobě chleba v končinách středního Orinoka.

Obě falky byly zakotveny u samého břehu, dosti příkrého, v malé zátoce, jež tvořila přístav, a kde bylo kromě nich několik curiar a rybářských člunů.

Bylo tu také viděti třetí lodici pod dozorem vlastníka domorodce. Byla to piroga dvou francouzských badatelů, pánů Jakuba Hellocha a Germaina Paternea. Jejich lodníci čekali na ně v la Urbaně již celých šest neděl, a nemajíce o nich ani nejmenších zpráv, chovali vážné obavy o jejich osud, jak snadno lze se domysliti.

Pobědvavše na falkách odebrali se cestující do obydlí představeného.

Rodina byla pohromadě v hlavním pokoji, jehožto prostý nábytek skládal se ze stolu, ze sedadel potažených jelení koží a z několika loveckých ozdob.

Několik „vynikajících osobností“ z la Urbany bylo pozváno k této večerní besedě a s nimi i jeden občan z okolí. Tento člověk nebyl Janovi neznám, protože byla jeho podoba zobrazena v knize páně Chaffanjonově z vděčnosti za to, že francouzskému cestovateli poskytl velice vřelého pohoštění. Pan Chaffanjon praví o něm toto:

„Pan Marchal, Venezuelan poněkud již letitý, usadil se asi před patnácti lety v la Tigře, ležící opodál proti proudu od vsi la Urbany. Pan Marchal jest pravým mudrcem. Zřídil hato, jehožto corral (ohrada) obsahuje na sto zvířat, opatrovaných několika peony a jejich rodinami. Kolem hata táhnou se pole cukrové třtiny, maniocová a kukuřicová, oddělená nádhernými banány, které přispívají hojnou měrou k výživě tohoto malého, šťastného světa.“

Pan Marchal, jenž se vypravil za některými záležitostmi do la Urbany, dlel tu právě v době, kdy připluly pirogy. Přibyl sem na své curiare. řízené dvěma jeho lidmi, a navštíviv představeného, svého přítele, byl ovšem pozván s ostatními k večerní besedě.

Ovšem, nesmíme si představovati v této vsi na llanech orinockých nějakého pohoštění obvyklého ve vznešeném světě. Nebylo tu sice jemného pečiva, cukrovinek, vzácných vín a lahodných likérů, ale byly tu koláče, které připravila hospodyně s dcerami, nemluvíc ani o přívětivém a upřímném uvítání. Hosté pochutnali si také na lahodné kávě brukillové, jež pochází z luštěninovité rostliny, hojně pěstované na hatu páně Marchalově.

Znamenitý tento stařík s velikým potěšením hovořil s Janem Kermorem zdejším jazykem. Připomněl mu, že před pěti lety prodlel jeho krajan nějakou dobu na jeho hatu, bohužel příliš na krátko.

„Ale neměl tu stání a planul touhou pokračovati ve své dobrodružné cestě!“ dodal pan Marchal. „Jest to odvážný cestovatel, milé dítě. Pohrdaje každým nebezpečenstvím a s nasazením vlastního života prozkoumal naši národní řeku až k samým pramenům. Toť Francouz, jenž jest Francii ke cti!“

Slova tato byla pronesena s výrazem opravdového rozjaření, svědčícího o vřelosti, kterou si uchovalo srdce Venezuelanovo až do pozdního věku. Když pan Marchal a představený zvěděli, za jakým účelem cestují páni Miguel, Felipe a Varinas, zdálo se Janovi, že pohlédli na sebe s výrazem jakéhosi podivení. Jim platila otázka orinocká již dávno za rozřešenu, a to ve prospěch páně Miguelův.

Ačkoli by pan Marchal nebyl sám již podnikl cestu do San Fernanda a jakkoli bylo jeho mínění o Atabapu a Guaviare ustáleno, přece neustával třem členům Zeměpisné společnosti dodávati odvahy, aby pokračovali ve výzkumech až ke stoku všech tří řek.

„Vědě venezuelské se tím jen prospěje,“ řekl, „a kdo ví, pánové, neučiníte-li na této výpravě nějakého objevu osobního?“

„V to také doufáme,“ odvětil pan Miguel, „neboť jde o prozkoumání končin téměř neznámých, bude-li potřebí jíti dále za San Fernando.“

„Však tam půjdeme!“ prohlásil pan Felipe.

„Až tam, kam bude potřebí!“ dodal pan Varinas.

Seržant Martial chápal jen neúplně tuto rozmluvu, ale synovec pověděl mu zkrátka, oč jde. A starý voják nikterak nechápal, že jsou na světě lidé se zdravým rozumem, kteří jsou zvědaví, „ze které díry nějaká řeka vytéká“.

„Ostatně,“ mumlal si, „kdyby všichni lidé měli zdravý rozum, nestavělo by se tolik blázinců.“

Potom přešel rozhovor na oba Francouze, jejichžto návratu v la Urbaně dosud marně čekali. Když sem přibyli, pohostil je představený. Pan Marchal je znal také, neboť opustivše la Urbanu, zastavili se na den na Tigerském hatu.

„A od jejich odchodu neslyšeli jste již nikdy o nich?“ otázal se pan Miguel.

„Ani dost málo,“ odpověděl představený. „Llanerové, kteří se vraceli od východu, tvrdí, že jich nikde neviděli.“

„Neměli-liž v úmyslu ubírati se proti proudu Orinoka?“ řekl Jan.

„Ano, milé dítě,“ odpovídal pan Marchal, „a hodlali se zastaviti v různých pobřežních vsích. Cestují prý trochu tak nazdařbůh, jak mi pravili. Jeden z nich, pan Germain Paterne, sbírá rostliny s horlivostí přírodopisce, jenž by dal v sázku život, aby objevil neznámou bylinku. Druhý, pan Jakub Helloch, odvážný lovec, zajímá se nesmírně o věci zeměpisné, o popisy krajin a určování toku řek. Takovéto náruživosti zavádějí daleko… často hodně daleko… snad až příliš daleko… a když jde o návrat…“

„Doufejme,“ řekl pan Varinas, „že se žádnému z obou cestovatelů nepřihodilo nic zlého.“

„Nevzdáváme se naděje,“ odvětil představený, „ačkoli tak dlouho se nevracejí.“

„Jest jisto, že se měli vrátiti do la Urbany?“ otázal se pan Felipe.

„O tom není pochyby, protože jejich piroga na ně čeká se sbírkami, které jsou výtěžkem jejich cesty, a s potřebami stanovými.“

„Když odcházeli, měli průvodčího nebo průvod?“ otázal se Jan.

„Ano, provázelo je několik Indiánů Yapurů, které jsem jim zaopatřil,“ odvětil představený.

„Byli to lidé spolehliví?“ otázal se pan Miguel.

„Nejspolehlivější, jak jen možno mezi Indiány vnitrozemskými.“

„A jest známo, do kterých končin hodlali se odebrati?“ ptal se Jan.

„Pokud jsou mi jejich plány známy,“ odpovídal pan Marchal, „brali se směrem k sierře Matapeyské na východ od Orinoka, kteréžto krajiny jsou málo známy, neboť se jimi prohánějí jenom Yapurové nebo Mapoyové. Vaši dva krajané a náčelník průvodu byli na koni, ostatních šest Indiánů provázelo je pěšky a nesli za nimi cestovní tlumoky.“

„Jsou krajiny na východ od Orinoka zaplavovány rozvodněnou řekou?“ otázal se Jan Kermor.

„Nikoli,“ odpověděl pan Miguel, „a povrch jejich llan jest značně vysoko nad hladinou mořskou.“

„Ovšem, pane Miguele,“ dodal představený, „ale jsou ohrožovány zemětřesením, které, jak víte, není vzácností ve Venezuele.“

„Každé doby?“ řekl hoch.

„Nikoli,“ odpověděl pan Marchal, „jenom v jistých obdobích, a právě před měsícem pocítili jsme dosti mocné otřesy až na Tigerském hatu.“

A vskutku byly pozorovány na půdě venezuelské časté otřesy sopečné, ačkoli její hory nemají kráterů v činnosti. Ba Humbold nazval i Venezuelu „zemí zemětřesení po výtce“. A nebyl-liž název tento oprávněn po zničení města Cumany v XVI. století a po opětné jeho zkáze o sto padesát let později, kdy se okolí města otřásalo po celých patnácte měsíců? Nebylo-liž také jiné město území Andského, Mevida, těžce zkoušeno strašlivými otřesy? A nebylo-liž r. 1812 dvanáct tisíc obyvatel pohrobeno pod ssutinami Caracasu? Katastrofy, jež si vyžádaly tisíců obětí, ohrožují stále tyto kraje španělsko-americké, a bylo pravda, že již po nějaký čas bylo lze znamenati chvění půdy ve východních končinách středního Orinoka.

Když všecky otázky a odpovědi týkající se obou francouzských cestovatelů byly vyčerpány, uznal pan Marchal za dobré vyptávati se seržanta Martiala a jeho synovce. Řekl:

„Nyní víme, proč páni Miguel, Varinas a Felipe podnikli tuto výpravu po Orinoku. Vaše cesta však nemá asi téhož účele?“

Seržant Martial zavrtěl hlavou, div si jí neukroutil, ale na pokyn Janův bylo mu upustiti od takovýchto projevů nevážnosti k otázkám zeměpisným.

Hoch vyprávěl pak svou historii, z jakých pohnutek opustil Francii, kterak puzen jsa láskou synovskou, koná cestu proti proudu Orinoka v naději, že nabude nějakých zpráv v San Fernandu, odkud byl poslán poslední dopis psaný plukovníkem Kermorem, jeho otcem.

Starý pan Marchal neubránil se pohnutí po této odpovědi. Ujal Jana za ruce, přivinul ho v náručí, políbil na čelo — při čemž snad seržant trochu zahučel — jakoby mu dával požehnání k těžkému podniku s nejvřelejším přáním, aby byl korunován zdarem.

„Ale ani vy, pane Marchale, ani pan představený neslyšeli jste o plukovníku Kermorovi?“ otázal se hoch.

Oba odpověděli záporně, a představený řekl:

„Snad se plukovník nezastavil v la Urbaně? Bylo by to ovšem podivné, neboť stává se zřídka, aby sem pirogy nezajely pro zásoby. Pravíte, že to bylo r. 1879?“

„Ano, pane,“ odpověděl Jan. „Bydlil jste již tehdy v této vsi?“

„Zajisté, a nikdy jsem nezaslechl, že by sem byl přišel plukovník Kermor.“

Zdálo se, že plukovník hned po svém odchodu z vlasti cestoval na zapřenou.

„Na tom nezáleží, milé dítě,“ řekl pan Miguel. „Není možno, aby váš otec byl nezanechal stopy svého pobytu v San Fernandu, a tam zajisté dopátráte se zpráv, jež zabezpečí úspěch vaší cesty.“

Rozmluva protáhla se až do deseti hodin, načež hosté představeného rozloučivše se s přívětivou tou rodinou odebrali se na své pirogy, jež se měly vydati časně z rána na další cestu.

Jan ulehl na své lůžko v zadní části přístěnku, a seržant Martial dokonav obvyklou honbu na moskity šel také spat.

Oba dva usnuli, ale spánek jejich dlouho nepotrval.

Ke druhé hodině probudil je vzdálený lomoz, jenž neustával a stále se blížil.

Byl to temný hluk, jejž nebylo lze pokládati za dunění hromu, ani vzdálené. A zároveň vody řeky zmítajíce se zvláštním způsobem, houpaly Gallinettou.

Seržant Martial a hoch povstali, vyšli z přístěnku a postavili se u stěžně.

Valdez a jeho lodníci stojíce na předku falky hleděli pátravě k obzoru.

„Co pak se děje, Valdeze?“ otázal se Jan.

„Nevím.“

„Blíží se to snad bouře?“

„Nikoli; nebe jest čisté; větřík vane od východu a jest slabý.“

„Co jest příčinou toho hluku?“

„Nevím — nevím!“ odpovídal Valdez.

Bylo to vskutku nevysvětlitelno, nebyl-li to snad proti proudu či po proudu ode vsi náhlý příliv, povstalý rozvodněním řeky. Orinoko jest vrtošivé, a člověk musí tu býti na vše připraven.

Na piroze Maripare jevil se mezi cestujícími i mezi mužstvem stejný úžas.

Pan Miguel a oba jeho přátelé vyšedše z přístřešku marně pátrali po příčinách neobyčejného toho zjevu.

Výměna mínění mezi oběma pirogami nepřinesla žádoucího vysvětlení.

Ostatně bylo-li pozorovati na obou falkách zmítání vln, pobřežní půda neotřásala se méně.

Téže chvíle spěchali obyvatelé z la Urbany opustivše chýše k pobřeží.

Pan Marchal a představený pospíšili hned za obyvatelstvem, jež pojímal strach.

Bylo již půl páté a rozednívalo se.

Cestující z obou pirog vystoupili hned na břeh, aby se optali představeného, co se děje.

„Co pak jest to?“ otázal se pan Miguel.

„Bezpochyby zemětřesení v sierře Matapeyské,“ odpovídal představený, „a otřesy šíří se až pod řečiště.“

Pan Miguel byl téhož mínění. Nebylo pochyby, že krajina se zachvívá otřesy sopečnými, tak častými v území llan.

„Ale… jest to ještě něco jiného,“ podotkl pan Miguel. „Slyšíte-liž zvláštní ten hukot pocházející od východu?“

A opravdu, naslouchali-li pozorně, slyšeli cosi jako funění, jež neustávalo a o jehož příčinách nebylo lze se vysloviti.

„Vyčkejme,“ navrhl pan Marchal. „Nemyslím, že by se la Urbana měla něčeho obávati.“

„Jsem také o tom přesvědčen,“ dodal představený, „a není nikterak nebezpečno, vrátiti se domů.“

Bylo to pravděpodobno, a přece jen malá část přítomných uposlechla této rady. Kromě toho dne přibývalo, a bylo možno, že oči podají vysvětlení, kterého nepodávaly uši.

Po celé tři hodiny vzmáhal se stále víc a více podivný ten hluk. Zdálo se, jakoby se ploužilo nebo vleklo cosi ohromného po povrchu země. Ploužení toto, těžkopádné a odměřené, přenášelo se až na pravý břeh řeky, jakoby půda byla bývala rašelinná. Že otřesy byly přičítány zemětřesení, jehož střed byl v sierře Matapeyské, bylo velice pravděpodobno, a nebylo to poprvé, co ho osada zakoušela. Ale toho hluku, jenž se valil blíže, a podobal se lomozu, jaký působí vojsko na pochodu, nikdo si ještě náležitě nevysvětloval.

Představený a pan Marchal, provázeni jsouce cestujícími z obou falk, vystoupili na dolejší svah cerra Urbánského, aby se rozhlédli po krajině.

Slunce vycházelo na jasném nebi jako ohromný balon, naplněný zářivým plynem, který byl větrem zahnán ku břehům orinockým. Nikde ani mráčku na obzoru, nikde nejmenší známky, že by se schylovalo k bouři.

Když vystoupili pozorovatelé asi o třicet metrů výše, zadívali se k východu. Před nimi rozkládala se do nedohledné dáli široširá zelenající se pláň, to „tiché moře travné“, podle básnické metafory Éliséea Reclusa. Ale moře to nebylo klidné, naopak bylo patrně velice zmítáno ve svých hlubinách, neboť do vzdálenosti čtyř nebo pěti kilometrů byly llany zahaleny prachem, jenž se zvedal do výše.

„To jest prachu!“ řekl pan Marchal. „Jest to prach, jenž se zvedá se země.“

„Ale není to vítr, jenž ho žene do výše,“ tvrdil pan Miguel.

„Zajisté, že nikoliv,“ přisvědčoval pan Marchal, „vždyť jej lze sotva cítiti. Bylo by to přece zemětřesení? Nikoli, to není možno.“

„A pak,“ dodal představený, „jest to dunění, jež jakoby pocházelo od těžkých kroků.“

„Co jest to tedy?“ zvolal pan Felipe.

A právě té chvíle, jako v odpověď na tato slova, ozvala se rána, výstřel, jenž se odrážel ozvěnou od cerra Urbanského, a za nímž následovaly výstřely jiné.

„Střílí se!“ ozval se seržant Martial. „Jsou to střelné rány, toť patrno!“

„Jsou tu nejspíše lovci, kteří honí na pláni,“ podotkl Jan.

„Lovci, milé dítě?“ řekl pan Marchal. „Nikoli; ti by nezdvihali do výše tolik prachu, leda by jich bylo nesčetné množství.“

Tolik však bylo jisto, že rány, jež bylo slyšeti, pocházejí od střelných zbraní, ručnic nebo revolverů. A bylo i viděti bělavé mráčky, jež se odrážely od žlutavé barvy prašného mračna.

Ostatně ozývaly se nové rány, a jakkoli byly ještě dosti vzdáleny, lehký větřík zanášel je až ke vsi.

„Domnívám se, pánové, že bychom měli jíti podívat se, co se tam děje,“ řekl pan Miguel.

„A přispěti lidem, kteří snad toho potřebují,“ dodal pan Varinas.

„Kdo ví,“ řekl Jan pohlížeje na pana Marchala, „nejsou-li to moji krajané!“

„Pak by zápasili s celým vojskem,“ odpověděl stařík. „Jen tisíce lidí může zdvihnouti tolik prachu do výše! Máte pravdu, pane Miguele, sejděmež na pláň!“

„Dobře ozbrojeni!“ podotkl pan Felipe.

Bylo to opravdu velice záhodno pro případ, že by předtucha neklamala Jana Kermora a byli to oni dva Francouzi, kteří, napadeni byvše Indiány těchto končin, bránili se střelbou.

Ve mžiku spěchali všichni odtud, ti do svých obydlí, oni do pirog. Představený a někteří z obyvatelstva, naši tři zeměpisci, seržant Martial a jeho synovec, majíce revolver za pasem a ručnici přes rameno, brali se llany kolem úpatí cerra Urbanského.

Pan Marchal připojil se k nim nemoha se dočkati, aby zvěděl, oč jde.

Celá společnost šla dosti zostra, a protože se mračno valilo proti nim, bylo jisto, že urazí brzy tři nebo čtyři kilometry, které je od něho dělily. Ostatně i na tuto vzdálenost byli by mohli rozeznati lidské postavy, kdyby nebylo bývalo těch hustých sloupů prachu. Ale bylo viděti záblesky výstřelů, jež se chvílemi ozývaly a to stále zřetelněji.

Temný a odměřený hluk také stále vzrůstal, čím blíže se valila ta spousta, které zraky dosud nerozeznávaly.

Ve vzdálí asi kilometru stanul pojednou pan Miguel, jenž kráčel v čele po boku představeného, maje, stejně jako tento, ručnici připravenu k výstřelu. Z hrdla vydral se mu výkřik nejvyššího úžasu.

Opravdu, měl-li kdy smrtelník příležitost ukojiti svou zvědavost a byl-li kdy kdo zahanben jako nevěřící Tomáš — byl to nyní seržant Martial. Hle! Starý voják nevěřil v tisíce želv, jež zaplavují v určitou dobu pobřeží orinocké od ústí Arauky až k písčinám Caribenským, aby tam snášely vejce…

„Želvy… želvy jsou to!“ zvolal pan Miguel a nemýlil se.

Ano! Byly to želvy, jež v počtu sta tisíc, a snad i větším, valily se ku pravému břehu řeky. A která byla příčina této neobvyklé výpravy, jež nikterak neodpovídala jejich obyčejům, protože nebyla nyní doba k snášení vajec?

Pan Marchal odpověděl k této otázce, která tanula na mysli všem:

„Tato zvířata byla beze vší pochyby poděšena zemětřesením. Byly patrně zahnány vodami Tortugy nebo Suapury, jež byly vyvrženy z řečiště, a přicházejí hledat ochrany v Orinoku a za ním, hnány jsouce neodolatelným pudem sebezachování.“

Bylo to velmi přirozené vysvětlení a také jediné, jež bylo možno podati. Sierra Matapeyská a její okolí byly zajisté hodně otřeseny tímto zemětřesením. Za těchto okolností došlo již nejednou k takové výpravě želví v jinou dobu, nežli v březnu a dubnu, kdy se želvy objevují pravidelně, a obyvatelé pobřeží nemohli tím býti nijak zvláště překvapeni. Ovšem poněkud přece mohli se tím znepokojovati.

A nyní, když bylo zjištěno, že to táhnou želvy, odkud se to ozývaly ony výstřely? Kdo pak se viděl nucena brániti se jim? A ostatně co svedou kule proti neproniknutelným jejich štítům?

Vysvětlili si to brzy, když se hustý prach tu a tam rozplýval, takže bylo lze proniknouti jej zrakem.

Nesčetné ty spousty želv valily se jako ohromná massa, sraženy jsouce v těsné šiky. Bylo to jakoby nesmírný štítovitý povrch, jenž se pohyboval, pokrýval půdu v rozloze několika čtverečních kilometrů.

A na tomto pohyblivém štítovitém povrchu zmítalo se asi sto zvířat, jež hledala na něm ochrany, aby nebyla rozdrcena. Pobíhalť a poskakoval po něm zástup opic, vřešťanů, jež zachvátila ta želví záplava valící se llany, a jak seržant Martial mínil, dělalo jim to švandu. Potom bylo také viděti několik párů šelem zdržujících se na širých stepích venezuelských, jaguárů, pum, tigrů a ocelotů, neméně strašlivých, jako když běhali po lesích nebo po pláních.

A davu těchto šelem bránili se ručnicí a revolverem dva lidé.

Již několik usmrcených šelem leželo na štítovitých hřbetech, jejichžto vlnivý pohyb zajisté jen překážel zápasícím lidem, kteří nemohli tu bezpečně opříti nohy, kdežto čtyrnožcům a opicím to pranic nevadilo.

Kdo byli ti dva lidé? Ani pan Marchal ani představený nemohli jich poznati, protože byli ještě daleko. Ale podle oděvu bylo viděti na první pohled, že to nejsou Yapurové ani Mapoyové ani Indiáni, kteří přicházejí občas na území středního Orinoka.

Byli to snad dva Francouzi, kteří se odvážili do východních plání a jejichžto návratu se nadarmo očekávalo? Pociťoval-li Jan Kermor, jemuž to nejdříve připadlo na mysl, radost při pomyšlení, že se setkává s krajany?

Páni Marchal, Miguel, Felipe a Varinas, představený a jejich průvodčí z obyvatelstva stanuli. Měli jíti dále? Zajisté že nikoliv. Zadrženi jsouce prvním šikem želvím a donuceni tak ustoupiti nazad nedostali by se k oběma mužům, obklíčeným se všech stran davem litých šelem.

Ale Jan naléhal, aby se jim přispělo ku pomoci, nepochybuje o tom, že ti dva lidé jsou badatel a přírodopisec francouzský.

„Jest to nemožno a také zbytečno,“ řekl pan Marchal. „Vydali bychom se v nebezpečenství jisté záhuby a jim bychom neprospěli. Bude lépe, necháme-li želvy dojíti až k řece. Tu se spousty jejich uvolní samy sebou.“

„Ovšem,“ řekl představený, „ale hrozí nám veliké nebezpečenství.“

„Jaké?“

„Jestliže tyto tisíce želv potáhnou přes la Urbanu, neuhnou-li se na svém pochodu k řece — pak jest veta po vsi!“

Na neštěstí nedalo se nic dělati proti této hrozící pohromě. Tato lavina, jíž nic nemohlo odolati, valila se pomalu kolem úpatí cerra k la Urbaně, od níž dělila ji posud vzdálenost asi dvou set metrů. Až se tam přihrne, vše bude ve vsi zpřekáceno, rozdrceno a zničeno. Tráva neroste tam, kudy šli Turci, říkalo se. Tam, kde táhly želví spousty, nezůstane ani domu, ani chýžky, ani stromu, ani křovíčka.“

„Oheň! Oheň!“ zvolal pan Marchal.

Ano, oheň byl jediným prostředkem, kterým bylo lze čeliti této zkáze.

Obyvatelé vsi při pomyšlení na nebezpečenství, jež jim hrozilo, a ženy i děti, jež jímalo zděšení, křičeli strašlivě.

Všichni porozuměli panu Marchalovi, a cestující z pirog i jejich mužstvo přiložili ruku k dílu.

Přede vsí rozkládaly se širé lučiny, porostlé hustou travou, kterou dva dni žhavého slunce byly vysušily, a na těchto lučinách stálo několik guyav a jiných stromů, jejichžto větve byly obtíženy plody. Nebylo lze jinak, než obětovati luka i stromy, a také hned se přikročilo k činu.

Na deseti nebo na dvanácti místech asi na sto krokův od la Urbany zapálili trávu. Plameny šlehaly, jakoby vycházely z útrob země. Hustý kouř mísil se s mračnem prachu, jež se valilo k řece.

Ale spousta želv valila se dále a bylo lze očekávati, že se povalí dále, dokud první řada nebude zasažena plameny požáru. A což když zadní řady poženou první až do plamenů a zničíce trávu uhasí oheň?

Tím by ovšem nebylo nebezpečenství zažehnáno, a la Urbana obrátila by se brzy v hromadu ssutin.

Stalo se však jinak, a prostředek navržený panem Marchalem se osvědčil.

Především byly šelmy napadeny výstřely z ručnic seržanta Martiala, páně Miguelovy a jeho přátel, jakož i těmi z obyvatelů, kteří byli ozbrojeni, kdy již oba muži, bránící se šelmám na pohyblivé půdě, sahali k posledním nábojům.

Některé ze šelem napadených takto se dvou stran byly sraženy kulemi. Jiné z nich, poděšeny jsouce vírem plamenů, jež šlehaly proti nim, snažily se uniknouti, ubíhajíce na východ a zachránily se tak v zápětí opicím, jež prchaly před nimi plníce vzduch vřeštěním.

Tu bylo viděti, kterak pospíchalo dvé mužů k ohnivé hrázi, dříve než by narazila na první řadu želv, které se ubíraly stále zvolna a těžkopádně vpřed.

Za chvíli Jakub Helloch a Germain Paterne — byliť to oni — doběhli cerra a octli se v bezpečí po boku páně Marchalově.

Zastavena jsouc ohnivou tou clonou rozestřenou v dáli půl kilometru, uhnula se želví armáda na levo a uchylujíc se ode vsi, valila se po břehu dolů a mizela ve vodách orinockých.