ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Naše zeměpisné tercetto, — tercetto, jehožto členové nemohli uvésti své flétny v soulad, — mělo se vydati na cestu 12. srpna, kdy období dešťů bylo v plném proudu.

Den před tím přibyli do jednoho z hotelů Ciudad-Bolivarských dva cestující, kteří k osmé hodině večerní rozmlouvali spolu v pokoji, náležejícím jednomu z nich. Lehký osvěžující vánek zavíval sem oknem, otevřeným na promenádu Alamedskou.

Té chvíle mladší z obou cestujících, povstav, řekl po francouzsku druhému:

„Vyslechni mne, milý Martiale; dříve než ulehneme, připomenu ti ještě jednou a naposledy vše, na čem jsme se usnesli, nežli jsme se vydali na cestu.“

„Jak si přejete, Jene…“

„Hle,“ zvolal Jan, „již při prvních slovech zapomínáš na svou úlohu!“

„Na mou úlohu?“

„Ovšem. Vždyť mi netykáš!“

„Pravda! Zpropadené tykání! Nemějte — eh! — neměj mi za zlé! Nezvykl jsem si dosud.“

„Nezvykl jsi, milý seržante? Jdi mi k šípku! Již jest tomu měsíc, co jsme spolu opustili Francii, a po celou cestu ze Saint-Nazaire^[6] až do Caracasu jsi mi tykal.“

„Pravda!“ přisvědčil seržant Martial.

„A teď, kdy jsme přibyli do Bolivaru, to jest na místo, odkud se má začíti cesta, jež nám má poskytnouti tolik radosti, a snad tolik zklamání, tolik bolesti…“

Jan pronesl tato slova v hlubokém vzrušení. Ňadra se mu dmula a oči mu vlhly. Ale hned se opanoval vida, kterak na drsné tváři seržanta Martiala jeví se výraz patrného znepokojení.

A vyloudiv opět úsměv na rty, řekl žertovným tónem:

„Ano… nyní, kdy jsme v Bolivaru, zapomínáš pojednou, že jsi mým strýčkem a já tvým synovcem…“

„Jsem to osel!“ odpověděl seržant Martial a bouchl se nehorázně do čela.

„To nikoli… ale zapomínáš se, a místo abys ty bděl nade mnou, bude potřebí, abych… Není-liž zvykem, milý Martiale, aby strýc tykal synovci?“

„Jest to zvykem.“

„A nedával-liž jsem ti já nejlepší příklad od chvíle, kdy jsme vstoupili na loď, tykaje ti bez ustání?“

„Ano… a přece jsi nezačal od…“

„Od malička!“ dokončil Jan.

„Ano, od malička!“ opětoval seržant Martial, jehožto pohled značně se rozjasňoval, upíraje se na „synovce“.

„A nezapomeň,“ dodal tento, „že ,maličký‘ se řekne po španělsku pequeno.“

„Pequeno,“ opakoval opět seržant. „Dobrá! To slovo již znám, a ještě asi padesát jiných — více jsem si jich nemohl vtlouci do hlavy.“

„Oh, tvrdá kotrbo!“ řekl Jan. „Což jsem tě neučil španělsky každého dne po celou dobu, co jsme pluli na Pereire?“

„Neměj mi to za zlé, Jene… Jest to kříž pro starého vojáka mého věku, jenž po celý svůj život nemluvil jinak než francouzsky, mořiti se španělskou haťmatilkou! Opravdu, půjde to ztěžka, abych se pošpanělštil, jak říká…“

„To se poddá, milý Martiale!“

„Poddalo se to již aspoň na těch padesát slov, o kterých jsem mluvil. Dovedu si objednati jídlo: Deme usted algo de comer; pití: Deme usted de beber; nocleh: Deme usted una cama. Dovedu se optati na cestu: Enseneme usted el camino. Kolik to stojí?: Cuanto vale esto? Dovedu poděkovati: Gracias! Dovedu přáti dobrého dne: Buenos dias, a dobré noci: Buenos noches. Jak se máte?: Como esta usted? A dovedu klíti jako Aragoňan nebo Kastilian: Carambi de caramba!“

„Dobrá, dobrá!“ zvolal Jan, poněkud se zardívaje. „Já jsem tě však klíti nenaučil, a uděláš lépe, nebudeš-li klíti při každé příležitosti.“

„Promiň, Jene. Starý poddůstojník to má již v krvi. Hrom, nehrom — bylo mi jedno po celý život, a hovor zdá se mi vždy fádní, neopepří-li ho člověk několika sakramenty. Proto také, co se mi nejlépe líbí na té španělské hatlanině, kterou ty mluvíš tak plynně jako senora…“

„Co pak se ti na ní líbí, Martiale?“

„Co? Že ta hatlanina má tolik hromů a sakrů, skoro tolik, co slov.“

„A ty jsi si ovšem zapamatoval nejlépe?“

„Nezapírám toho, Jene, a plukovník Kermor, když jsem pod ním sloužil, nevyčítal mi nikdy mých brestských^[7] hromů a láter.“

Při jméně plukovníka Kermora změnil se výraz tváře jinochovy, a na víčkách seržanta Martiala zaleskla se slza.

„Vidíš, Jene,“ mluvil seržant dále, „kdyby mi Bůh řekl: ,Seržante, za hodinu stiskneš ruku svému plukovníkovi, ale za dvě minuty po té usmrtím tě bleskem,‘ odpověděl bych mu: ,Dobře, Pane. Připrav si blesk a měř k srdci!‘“

Jan přistoupil k starému vojínu, setřel mu slzy s očí a hleděl dojat na dobrého toho člověka, drsné a upřímné povahy, schopného nejvyšší oddanosti. A když tento ovinul ho pažemi a tiskl k srdci, řekl mu s čtveračivým úsměvem:

„Tak příliš mne nesmíš milovati, milý seržante!“

„Možno-li pak!“

„Možno, a také nutno — aspoň před lidmi, pozorují-li nás.“

„Ale což nepozoruje-li nás nikdo?“

„Smíš se ke mně chovati poněkud něžněji, maje se na pozoru…“

„To půjde ztěžka!“

„Nic nesmí jíti ztěžka, je-li to nutno. Nezapomínej, kdo jsem: synovec, k němuž se strýc musí chovati se vší přísností…“

„S přísností!“ řekl seržant Martial spínaje mohutné ruce k nebi.

„Ano. Jsem synovcem, kterého jsi musil vzíti s sebou na tuto cestu; protože jsi mne nemohl nechati samotného doma, abych neprovedl nějakou darebnost.“

„Darebnost!“

„Jsem synovcem, z něhož chceš vychovati vojáka, jako jsi sám.“

„Vojáka!“

„Ano, vojáka, kterému třeba hodně drsného vychování, a jehož nesmíš ušetřiti pokárání, kdykoli ho zasluhuje.“

„A což nezasluhuje-li ho?“

„Bude ho zasluhovati, neboť jest to nezdárný nováček!“

„Nezdárný nováček!“

„A až ho před lidmi hodně vyplísníš…“

„V soukromí ho odprosím!“ zvolal starý seržant.

„Jak ti bude libo, milý Martiale, jen když toho nikdo neuvidí!“

Seržant objal synovce, podotknuv napřed, že sem do uzavřeného pokoje hotelu nemůže nikterak proniknouti oko zvědavce.

„A nyní, Martiale, jest čas ke spaní,“ řekl Jan. „Odejdi vedle do svého pokoje, načež já se tu zamknu.“

„Přeješ si, abych bděl v noci u tvých dveří?“

„Není potřebí… Nehrozí žádné nebezpečenství.“

„Ovšem že nikoli, ale…“

„Budeš-li se takto se mnou mazliti od samého počátku, špatně budeš hráti úlohu zlého strýce…“

„Zlého! Což pak mohu býti zlý na tebe?“

„Jest toho potřebí — aby nevzniklo ani nejmenší podezření.“

„Proč pak jsi, Jene, tedy chodil sem?“

„Protože jsem nemohl jinak.“

„Proč pak jsi nezůstal u nás doma… tam v Chantenay… nebo v Nantes?“

„Protože bylo mou povinností vydati se na tuto cestu.“

„Nebyl bych ji mohl podniknouti já sám?“

„Nikoli, milý strýčku.“

„Dovedu čeliti nebezpečenstvím. Čelil jsem jim po celý život. A nebezpečenství tato nejsou ostatně pro mne tím, čím by byla pro tebe.“

„Proto jsem si tě vybral za strýčka, milý Martiale.“

„Ah, kdybychom se byli mohli poraditi v této příčině s panem plukovníkem!“ zvolal seržant.

„A kterak?“ řekl Jan, jehožto čelo se zachmuřilo.

„Nikoli, nebylo to možno. Ale až se toho doví v San Fernandu, bude li nám kdy popřáno uviděti ho, co řekne?“

„Poděkuje svému starému seržantovi, že vyhověl mým prosbám a že svolil, abych se vydal na tuto cestu. Přivine tě k sobě a řekne, že jsi vykonal svou povinnost, jako jsem vykonal já svoji!“

„Ano, ano,“ zvolal seržant Martial, „ale ty jsi se mnou dělal, cos’ chtěl.“

„To jest v pořádku, neboť jsi mým strýčkem, a strýček musí vždy poslouchati synovce — ovšem ne před lidmi!“

„To ne! Před lidmi ne! To jest zakázáno!“

„A nyní, milý Martiale, odeber se na lože a spi dobře. Zítra vstoupíme časně z rána na Orinoku na loď, a proto nesmíme zmeškati.“

„Dobrou noc, Jene.“

„Dobrou noc, příteli, jediný příteli! Na shledanou zítra, a nechť Bůh nás ochraňuje!“

Seržant Martial šel ke dveřím pokoje Janova, otevřel je, opatrně je zavřel a přesvědčil se, že Jan otáčí klíč v zámku a zastrkuje závoru. Chvíli ještě stál za dveřmi bez pohnutí maje ucho přiloženo ke dveřím. Slyšel Jana, jenž, dříve nežli ulehl, se modlil a slova modlitby zaléhala až k jeho sluchu. Potom když nabyl jistoty, že hoch ulehl, vrátil se do svého pokoje, a jeho jedinou modlitbou bylo, že se uhodil pěstí do hlavy a řekl:

„Ano… Bůh nás ochraňuj! Neboť jest to přece jen zpropadeně choulostivá věc, kterou podnikáme!…“

Kdo jsou ti dva Francouzi? Odkud přicházejí? Co je přivádí do Venezuely? Proč se odhodlali hráti úlohy strýce a synovce? Z jaké příčiny hodlali podstoupiti plavbu po Orinoku a kam až chtěli plouti proti proudu veliké řeky?

K těmto četným otázkám nelze hned náležitě odpověděti. Bezpochyby zodpoví je budoucnost, a opravdu jen budoucnost může tak učiniti.

Ale budiž zde aspoň uvedeno, co se dalo souditi z rozmluvy právě uvedené.

Byli to dva Francouzi, Bretoňci z města Nantes. O původu jejich není tedy pochybnosti, jako spíše o svazku, který je pojil, a nesnadno jest říci, jaký byl poměr jednoho ke druhému. A především, kdo byl plukovník Kermor, jehožto jméno tak často vyskytovalo se v jejich rozmluvě a tak mocně oba vzrušovalo?

Hošíkovi není více nežli šestnáct až sedmnáct let. Jest prostřední postavy a tělo jeho jest hodně vyvinuto na ten věk. Tvář jeho jest poněkud vážná, ba smutná, když se oddává obvyklým myšlenkám; ale vzezření jeho jest milé, pohled jeho vlídný, roztomilý jest jeho úsměv, pohrávající mu kolem rtů, pod nimiž jeví se dvě řady bělostných, drobných zoubků, a červená jeho líčka značně zbrunátněla na ostrém vzduchu za poslední cesty.

Druhý z těchto dvou Francouzů — pomalu již padesátník — jest pravým typem seržanta, starého vojáka, který sloužil, jak se na vojně říká, až do roztrhání, a odešel na odpočinek jako podporučík; sloužil pod plukovníkem Kermorem, jenž mu zachránil život na bojišti ve válce za druhého císařství, jež se skončila katastrofou r. 1870 — 1. Jest to jeden z těch starých dobrých chlapů, kteří zůstávají v domě svého bývalého velitele jako oddaní psi, kteří si také rádi občas zavrčí, stávají se nezbytnými v rodině, vidí vychovávati děti, ačli jich nevychovávají sami, mazlí se s nimi, ať si říká kdo co chce, zaučují je jízdě na koni, houpajíce je zatím na kolenou a dávají jim první hodiny zpěvu učíce je vojenským fanfárám.

Seržant Martial přes svých pět křížků jest posud statný muž, jenž si pořád ještě zpříma vykračuje. Jest otužilý, otrlý voják, jenž si nedělá mnoho ani ze zimy ani z horka, a neupekl by se v Senegalu ani by nezmrzl na Rusi. Tělo jeho jest pevně složeno, odvaha jeho bezpříkladná. Nebojí se ničeho a nikoho, leda sám sebe; nedůvěřuje si v žádném hnutí. Jsa vysoké, ale hubené postavy, nepozbyl ani dost málo ze síly a pružnosti svých údů, a zachoval si až do nynějšího svého věku dřívější vojenskou ráznost. Jest to starý bručál, stará vojna, pravda! Ale při tom jest to dobrá duše, zlaté srdce, a snesl by modré s nebes těm, k nimž přilnul láskou. Ovšem se zdá, že počet těchto omezuje se pouze na dvě bytosti: na plukovníka Kermora a Jana, jemuž se uvolil býti strýčkem.

A s jakou úzkostlivou starostlivostí bdí nad hochem! Jak o něj pečuje, jakkoli jest odhodlán stavěti se k němu přísným! Proč jen musil se podrobovati tomu krutému rozkazu, proč musil hráti úlohu, jež se mu tak příčila! Toho na něm neměl nikdo žádati! Jakých tu bylo potřebí hrozivých pohledů! Jakých nevlídných odpovědí! A s jakým gustem bylo tu třeba ,hnáti každého svinským krokem‘!“

A tak se i věci měly za plavby po Atlantském okeánu mezi starou a novou pevninou. Cestující na lodi Pereire, kteří se chtěli seznámiti s Janem, kteří se pokoušeli promluviti s ním nebo prokázati mu tu či onu službičku, jak bývá zvykem na lodi, cestující, kteří patrně se zajímali o hošíka, s nímž přísný a nevlídný strýc tak drsně zacházel, ti všichni byli brzy tak usazeni, že jim pro podruhé nadobro zašla chuť.

Byl-li synovec oděn prostým cestovním oblekem, hodně volným, skládajícím se z kabátce a podhrnovacích kalhot, bílého plátěného přílbovitého klobouku na krátce ostříhaných vlasech, a bot se silnými podešvy, vězel strýc celý v šatech hodně přiléhavých. Nebyla to sice uniforma, ale velkého rozdílu nebylo. Scházely na ní jen šňůry a náramky. Seržant nedal se nijak přesvědčiti, že jsou lepší šaty volné, přizpůsobené podnebí venezuelskému, a že by se tedy měl obléci do takových. Neměl-li na hlavě vojenskou čapku, bylo to jen zásluhou Jana, který ho přiměl, aby si vzal na hlavu bílý plátěný klobouk, jaký sám nosil, jenž chrání lépe než každá jiná pokryvka hlavy od paprsků slunečních. Seržant Martial uposlechl, ačkoli prý si „houby dělá ze slunce“ jeho ocelová hlava s vlasy krátkými a tvrdými jako hřebíky.

Rozumí se samo sebou, že, ačkoli zavazadla seržanta a jeho synovce nebyla příliš objemná, obsahovala tolik šatstva, prádla, toilettních potřeb a obuvi, kolik nutně vyžadovala takováto cesta, hledíc k tomu, že nebylo lze doplňovati zásoby cestou. Měli také s sebou přikryvky ke spaní, dostatečnou zásobu zbraní a nábojů, dvé revolverů pro hocha a dvé pro seržanta, kromě karabiny, kteréžto jakožto obratný střelec hodlal použiti v případě potřeby.

V případě potřeby? Hrozí tedy tak veliká nebezpečenství na cestě územím orinockým, a jest třeba býti stále pohotově k obraně jako v končinách střední Afriky? Hemží se stále břehy řeky i cesty k nim hordami indiánskými drancujícími a požívajícími lidského masa?

Ano i nikoliv.

Jak plyne z rozmluvy pánů Miguela, Felipea a Varinasa, na dolním Orinoku od Ciudad Bolivaru až k ústí Apury nehrozilo nijaké nebezpečenství. Na středním toku řeky mezi ústím Apury a San Fernandem de Atabapo bylo potřebí jisté opatrnosti, zejména ve příčině Indiánů Quivů. Horní tok pak jest nejméně bezpečný, neboť kmeny, jež se tu zdržují, jsou ještě stále ve stavu úplné divokosti.

Pamatujeme se, že nebylo v úmyslu páně Miguelově a jeho dvou přátel jíti dále za městečko San Fernando. Hodlali-liž seržant Martial a jeho synovec pustiti se dále? Nebyl-li cíl jejich cesty až někde za městečkem? Nezavedou-li jich nepředvídané okolnosti až ku pramenům Orinoka? Toho nemohl nikdo věděti, ani oni sami toho nevěděli.

Jisto bylo jen tolik, že plukovník Kermor odebral se před čtrnácti lety z Francie do Venezuely. Co tam dělal, co se s ním stalo, z jakých příčin opustil vlast, nezpraviv o tom ani starého spolubojovníka — poví-liž nám to vše pokračování této historie? Z rozmluvy seržanta Martiala s mladistvým jeho společníkem nezvěděli jsme mnoho o tom.

Oni dva pak vykonali posud toto:

Před třemi týdny odešli z domova v Chantenay u Nantes a v Saint-Nazaire vstoupili na Pereire, loď patřící Zaatlantské společnosti a plující na Antilly. Otamťud dopravila je jiná loď do Guayry, pravého to přístavu Caracasského. Potom dostali se za několik hodin po železnici do hlavního města venezuelského.

V Caracasu nepobyli déle než týden. Ani nepoužili té příležitosti, aby si prohlédli město ne-li zajímavé, aspoň malebné, ježto rozdíl výšek jeho dolejší a horní části činí nad tisíc metrů. Sotvaže měli kdy vystoupiti na pahorek zvaný Kalvárií, odkud lze přehlédnouti celou tu spoustu domů lehce budovaných, aby mohly čeliti nebezpečenstvím zemětřesení, jako bylo r. 1812, kdy vzalo za své dvanáct tisíc lidí.

Ovšem jsou v Caracasu také krásné parky se skupinami stromů stkvících se věčnou zelení, jest tam i několik výstavných veřejných budov, presidentský palác, krásně stavěná kathedrála, terassy, vznášející se takořka nad velkolepým mořem Antillským, a všude jeví se čilý ruch velkého města, čítajícího nad sto tisíc duší.

A přece nádherná tato podívaná neodvábila ani na chvíli seržanta Martiala a jeho synovce od záležitostí, za kterými do města přišli. Po celý ten týden sbírali neúnavně zprávy o cestě, kterou hodlali podniknouti, a která je snad měla zavésti až do vzdálených a téměř neznámých končin republiky Venezuelské. Čeho se tu dověděli, nestačilo jim sice, ale doufali, že potřebné informace doplní v San-Fernandu. Odtamtud byl Jan odhodlán pokračovati v pátrání tak dlouho, pokud bude potřebí, třeba by je cesta vedla do nejnebezpečnějších končin na horním Orinoku.

A chtěl-li by tu seržant Martial zakročiti svou vážností a zrazovati Jana, aby se nevydával v šanc nebezpečenstvím takovéto výpravy, narazil by — a starý voják to až příliš dobře věděl — na odpor v pravdě neobvyklý u hocha tohoto věku, na železnou vůli, kterou nic nedovede zlomiti, a tu by ovšem ustoupil, protože by mu nic jiného nezbývalo.

Proto tedy tito dva Francouzi přibyvše předešlého dne do Ciudad Bolivaru, hodlali nazítří odplouti parolodí, obstarávající plavbu po dolním Orinoku.

„Ochraňuj nás Bůh!“ řekl Jan. „Ano! Ochraňuj nás na cestě tam i nazpět!“