ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

„Orinoko vytéká z pozemského ráje,“ jest řečeno ve vypravování Krištofa Kolumba.

Když Jan pronesl poprvé toto mínění velikého plavce janovského před seržantem Martialem, ten neřekl nic jiného než:

„Uvidíme!“

A snad neměl nepravdu bera v pochybnost velkolepé to tvrzení slavného objevitele Ameriky.

Rovněž tak bylo pravděpodobno, že sluší odkázati do říše bájí tvrzení, že veliká řeka vzniká v kraji El Doradském, jak se snad domnívali první badatelé, Hojedové, Pinzonové, Cabralové, Magalhaezové, Valdiviové, Sarmientové a mnozí jiní, kteří se odvážili do končin jihoamerických.

Každým způsobem tvoří Orinoko ohromný oblouk územím mezi třetí a osmou rovnoběžkou na sever od rovníku, jehožto ohyb se táhne za sedmdesátý stupeň zeměpisné délky na západ od poledníku pařížského. Venezuelané jsou hrdi na svou řeku, a jest vidno, že ani pánové Miguel, Felipe a Varinas nečinili výjimky.

A snad i zamýšleli vystoupiti veřejně proti tvrzení Elisée Reclusa, jenž v osmnáctém svazku svého Nového obecného zeměpisu staví Orinoko až na deváté místo mezi řekami celé zeměkoule, po řece Amazonské, po Kongu, po Paraně-Uruguayi, po Nigeru, po Jangcekiangu, po Brahmaputře, po Mississipi a řece sv. Vavřince. Nemohli-liž uvésti naproti tomu, že podle Diega Ordaza, badatele šestnáctého století, jmenovali Indiáni řeku tuto Paragua, což znamená Veliká voda? Ale i přes tak závažný důvod neodvážili se k protestu, a snad dobře učinili, ježto dílo francouzského zeměpisce spočívá na podkladech velice vážných.

O šesté hodině ranní 12. dne měsíce srpna byl Simon Bolivar — jméno nemůže nás nikterak překvapovati — hotov odplouti. Spojení parníky mezi tímto městem a městečky na dolním toku orinockém trvá teprve několik let a nesáhá za údolí Apury. Ale doprava cestujících i zboží proti proudu tohoto přítoku jest možná až do San Fernanda^[8], ba i dále až do přístavu Nutriaského, a obstarává ji Společnost venezuelská, jež zavedla plavby ve lhůtách dvouměsíčních.

Ti z cestujících, kteří mají pokračovati v cestě po Orinoku, opustí loď Simon Bolivar u ústí Apury či spíše několik mil dále po proudu řeky, u městečka Caicary, a vstoupí na promitivní lodice indiánské.

Parník tento byl stavěn ku plavbě na řekách, jejichžto nejnižší stav vody v době sucha a v době dešťů vykazuje značný rozdíl. Podobaje se poštovním lodím na columbijské Magdaleně, nořil se co nejméně do vody svým plochým kolem bez hřídele zařízeným do zadu, jež se otáčí působením dosti mohutného stroje s dvojím účinkem. Představme si jakýsi prám, na něm vrchní konstrukci lodní a podle ní, těsně u vnitřního pásu lodního, dva komíny kotlů. V tomto svršku lodi zakončeném můstkem, vytvořeným zásobnými drvy stožárovými, byly salony a kabiny pro cestující a dolejší paluba na zboží — což vše připomíná americké parníky s ohromnými vahadly a táhly. Celek jest natřen křiklavými barvami, nevyjímajíc ani stanoviště kormidelníkova a kapitánova, které jest v posledním patře pod vlajkou republiky. Ohniště pak přístrojů vypařovacích hubí lesy na pobřeží, a hodně daleko po obou stranách Orinoka lze pozorovati široširé mýtiny, povstalé sekerou drvoštěpovou.

Ciudad Bolivar jest vzdálen čtyři sta dvacet kilometrů od ústí Orinoka, a proto lze tam pozorovati proudění, které však neruší pravidelného toku. Proudění to nemůže tedy býti s prospěchem lodím, jež plují proti proudu řeky. Ale za to rozvodňuje se tu značně řeka, jež u samotného hlavního města může i přestoupiti výši dvanácti až patnácti metrů. Obyčejně však přibývá vody v Orinoku pravidelně až do poloviny srpna, a výše vody, jaké tu dostoupí, udržuje se až do konce září. Potom opadává voda neustále až do listopadu, kdy zase poněkud vystoupí, načež neustane opadávati až v dubnu.

Cesta podniknutá panem Miguelem a jeho přáteli měla se tedy konati v době velmi příznivé pátrání stoupencův Atabapa, Guaviare a Orinoka.

Na nábřeží u přístavu Ciudad-Bolivarského sešel se značný počet stoupenců našich tří zeměpisců, aby se s nimi rozloučili. A to teprve odcházeli; což pak až se vrátí! Bouřlivé volání buď stoupenců slavné řeky či domnělých jejích přítoků mělo jim dodávati odvahy. A do hlučného láteření „caramba!“ a „carai!“, ozývajícího se z úst nosičů i plavců končících přípravy k odplutí, do ohlušujícího, uši rvoucího hvízdání píšťaly lodní a sykotu páry ucházející záklopkami, zaznívalo volání:

„Viva^[9] el Guaviare!“

„Viva el Atabapo!“

„Viva el Orénoco!“

Potom vznikaly mezi stoupenci těchto různých mínění spory, jež se stále přiostřovaly a nabývaly hrozivé tvářnosti, ač pan Miguel snažil se chlácholiti nejohnivější z protivníků.

Seržant Martial a jeho synovec, stojíce na hořejším můstku, přihlíželi k těmto bouřlivým výjevům, nechápajíce jich ani dost málo.

„Co chtějí ti všichni lidé?“ zvolal starý voják. „Vypadá to jako revoluce!“

Revoluce to nemohla býti, protože ve státech španělsko-amerických není revolucí bez zakročení vojenského. A tu nebylo nikde viděti ani jediného ze sedmi tisíc generálů venezuelského generálního štábu. Ostatně Jan a seržant Martial nabudou dojista brzy jistoty v této věci, neboť nebylo pochyby, že za plavby bude se hovor stále točiti kolem pana Miguela a jeho dvou přátel.

Zkrátka poslední rozkazy kapitánovy byly dány, nejprve strojníkovi, aby uvedl v pohyb stroj, pak lodníkům v předu i v zadu, aby uvolnili lana kotevní. Všichni, kdož neúčastnili se plavby, a byli roztroušeni po patrech lodi, sestupovali na nábřeží. Po chvíli strkání a šťouchání zbyli na lodi jen cestující a plavci.

Sotvaže Simon Bolivar se pohnul v před, zaburácela bouře volání v pozdrav odjíždějícím, a z bouře té pronikalo provolávání slávy Orinoku a jeho přítokům. Paroloď se vzdalovala, mohutné její kolo mocně rozráželo vodu, a podkormidelník zamířil do středu řeky. Za čtvrt hodiny zmizelo město za zatáčkou na levém břehu, a brzy nebylo viděti ani toho nejmenšího z posledních domů soledadských na břehu protějším.

Rozloha llan venezuelských odhaduje se na pětkrát sto tisíc čtverečních kilometrů. Jsou to vodorovné, takřka ploché pláně. Jen tu a tam vystupuje půda vyvýšeninami, zvanými bancos, nebo pahorky s příkrými svahy jménem mesas. Llany vystupují pouze směrem k horám, jejichžto sousedství se tu již cítí. Jiné, bajos, hraničí s řekami. Těmito nesmírnými pláněmi zelenajícími se v době dešťů a žloutnoucími, ba takořka pozbývajícími barvy v měsících sucha, vine se obloukem proud řeky Orinoka.

Ostatně cestující na lodi Simon Bolivar, kteří by si byli přáli poznati řeku po stránce vodopisné i zeměpisné, mohli se jen obrátiti s dotazy na pány Miguela, Felipea a Varinasa, od nichž by se jim bylo dostalo důkladného poučení. Což nebyli tito učenci vždy ochotni podati každému nejpodrobnější zprávy o pobřežních městečkách, o vsích, přítocích řeky a o různých kmenech usazených či kočovných? Bylo-liž lze obrátiti se na svědomitější průvodčí? S jakou ochotou a horlivostí byli by bývali v této příčině k službám svých spolucestujících!

Ovšem většina cestujících na lodi Simon Bolivar neměla, pokud se týkalo Orinoka, po čem se ptáti; nejméně dvacetkrát již pluli po něm tam i nazpět, jedni až k ústí Apury, druzí až k městečku San Fernando de Atabapo. Většinou to byli obchodníci, kteří zaváželi zboží do vnitra země nebo je přiváželi opačným směrem do východních přístavů. Tímto zbožím bylo zejména kakao, kůže, usně hovězí a jelení, mědná ruda, fosforečnany, stavební dříví, dřevo ebenové k vykládání a moření, tukové boby, kaučuk, přestup virginský^[10] a posléze i dobytek, neboť chov dobytka jest hlavním pramenem výživy llanerů, roztroušených po pláních.

Venezuela náleží úplně pásmu horkému. Střední teplota jest tam tedy mezi dvaceti pěti a třiceti stupni Celsia. Ale mění se, a to především v krajinách horských. Největší žár sluneční jest mezi Andami přímořskými a západními, to jest na území, kde se zaokrouhluje řečiště Orinoka a kam nezavívá nikdy vítr od moře. Ani pravidelné větry, passáty, severní a východní, zadržovány jsouce horskými stěnami pobřežními nemohou mírniti nesnesitelného žáru tohoto podnebí.

Toho dne však bylo nebe zachmuřeno, jako by se mělo k dešti, a proto cestující netrpěli mnoho vedrem. Vánek, jenž vál od západu, proti směru, kterým se brala loď, ovíval cestující příjemným chladem.

Seržant Martial a Jan, sedíce na hořejším můstku, pozorovali břehy řeky po obou stranách. Jejich spolucestující nejevili nijakého zájmu o tuto podívanou. Jenom trojlístek zeměpisecký zkoumal ji dopodrobna a zkoumání provázel živým hovorem.

Kdyby se byl Jan obrátil k nim, bylo by se mu zajisté dostalo důkladného vysvětlení. Ale jednak seržant, přísný a nevlídný, jenž synovce střehl žárlivým okem, nebyl by nikomu dovolil s ním zapřísti hovor, jednak Jan nepotřeboval nikoho, by mu jmenoval vsi, ostrovy a ohyby řeky. Mělť spolehlivého průvodce v popise dvou cest, vykonaných panem Chaffanjonem k rozkazu francouzského ministra vyučování. První z nich, vykonaná r. 1884, obsahuje část dolního toku Orinoka mezi Ciudad Bolivarem a ústím Caury, jakož i výzkumy podél této důležité pobočky. Druhá z těchto cest, vykonaná v letech 1886—1887, obsahuje celý tok řeky od Bolivaru až ku pramenům. Tento důkladný popis cesty, vykonané francouzským badatelem, měl Janovi posloužiti znamenitě.

Rozumí se samo sebou, že seržant Martial nesl s sebou slušnou summu piastrů, jimiž bez nesnází mohl hraditi všecky potřeby této cesty. Neopominul ani zásobiti se různými výměnnými předměty, látkami, noži, zrcadly, drobným skleněným zbožím a železným náčiním, jakož i jinými různými, nepříliš cennými, drobnostmi, které jim měly usnadniti styk s Indiány a llanery. Dvě bedny naplněné těmito tretami byly složeny s ostatními zavazadly v kabině seržantově sousedící s kabinou synovcovou.

Maje tedy před sebou zmíněnou knihu, sledoval Jan bedlivě oba břehy míjející směrem protivným plavbě. Ovšem za doby své výpravy, kterou popisuje kniha, byl nucen jeho krajan, za okolností méně příznivých konati na lodici s plachtou a vesly plavbu, kterou nyní obstarávaly parníky až k ústí Apury. Ale počínajíc od tohoto místa také seržant Martial s mladistvým společníkem budou nuceni použiti tohoto primitivního prostředku dopravního, nezbytného při četných překážkách, jež řeka stavěla v cestu, a připravujícího cestujícím mnohou nepříjemnost.

V hodinách dopoledních plula loď Simon Bolivar mimo ostrov Orokopiche, jehožto úroda zásobuje hojnou měrou hlavní město provincie. V těchto místech uží se řečiště Orinoka na devět set metrů, načež dále proti proudu nabývá šířky nejméně trojnásobné. S hořejší plošiny viděl Jan úplně okolní pláň, z níž vyčnívalo několik osamělých cerr.^[11]

Před polednem shromáždili se cestující, jichž bylo úhrnem asi dvacet, v sále, kde pan Miguel a jeho dva přátelé zaujali místa mezi prvními. Také seržant nedal se pobízeti a přivlekl sem synovce, zacházeje s ním tak drsně, že si toho pan Miguel povšiml.

„Jest to bezcitný člověk, ten Francouz,“ řekl panu Varinasovi, jenž seděl vedle něho.

„Jest to voják, to postačí!“ odtušil stoupenec Guaviare.

Jak patrno byl oděv seržanta Martiala střihu příliš vojenského, aby se někdo mohl mýliti.

Před snídaním vypil seržant sklínku anisada, likéru to ze skořice smíšené s anýzem. Ale Jan, jenž patrně neměl záliby v silných likérech, nepotřeboval tohoto prostředku, podporujícího chut. Usedl vedle strýce na konci sálu, a vzezření starého bručala bylo tak odstrašující, že každému zacházela chut posaditi se vedle něho.

Zeměpisci seděli asi uprostřed stolu a měli hlavní slovo. Byloť všem známo, k jakému konci podnikají tuto cestu, a proto ostatní cestující nemohli jinak než zajímati se o předmět hovoru, a seržant Martial nebránil nikterak synovci, aby pozorně naslouchal.

Jídelní lístek byl sice rozmanitý, nevynikal však zvláštností jídel; na lodích, plujících po Orinoku, nesmí si člověk v jídle a pití mnoho vybírati. Ale jest pravdou, že za plavby na horním toku řeky přijal by každý s povděkem i takovéto beefsteaky, ačkoli se zdá, jakoby byly z kaučuku, takováto ragout v žlutě šafránové omáčce, vejce již málo čerstvá a zbytky drůbeže, jež by se byly ještě dlouho musily péci, aby změkly. Co se ovoce týče, bylo tu dosti banánů buď ve stavu přirozeném nebo přidáním syrupu proměněných v jakousi zavařeninu. A chléb? Ten ještě ujde, ovšem chléb kukuřičný. A víno? Nestojí za mnoho a jest drahé.

Takové bylo toto almuerzo, snídaní, jež ostatně bylo podáno co nejrychleji.

Odpoledne plul Simon Bolivar mimo ostrov Bernavelle. V řečišti Orinoka, plném ostrovů a ostrůvků, tok se tu úžil a kolo naráželo tu na vodu vším úsilím, aby překonalo sílu proudu. Na štěstí byl kapitán velmi obratný, takže nebylo obav, že by loď uvázla na mělčině.

Po levém břehu tvořila řeka četné zátoky vroubené hustými lesy, zejména za Almacenem, vesničkou to čítající na třicet obyvatel, jež se nezměnila od té doby, kdy ji viděl před osmi lety pan Chaffanjon. Tu a tam vlévaly se do řeky drobné přítoky, zejména Bari a Lima, a kolem jejich ústí rozkládaly se houštiny copaifer,^[12] jejichžto olej, dobývaný naříznutím, jest předmětem výnosného obchodu, a hojně palem morichových. Na všech stranách jevila se pak hejna opic, jejichžto jedlé maso vyrovná se bez odporu beefsteakovým podešvům od snídaní, jež se bezpochyby objeví na stole zase k obědu.

Ale nejsou to jen ostrovy, jež ztěžují plavbu po Orinoku. Jsou tam také nebezpečná úskalí tající se v průlivech. Ale Simon Bolivar vyhnul se šťastně každé srážce, a večer, uraziv dvacet pět až třicet mil, zakotvil u vsi Moitacu.

Tam měl vyčkati až do zítřka, neboť nebylo by bývalo rozumno plouti dále za noci, jež byla dosti tmavá, protože obloha byla pokryta hustými mraky, a měsíc nesvítil.

O deváté hodině domníval se seržant Martial, že jest čas k odpočinku, a Jan neodvážil se namítati něco proti vůli strýcově.

Oba odešli tedy do své kabiny ve druhém patře nazad. V každé kabině stálo prosté dřevěné lože s lehkou přikrývkou a slaměná rohož, kterým říkají v zemi esteras — a tyto potřeby ložní v těchto končinách horkého pásu úplně postačují.

Hoch vešel do své kabiny, svlékl se a ulehl, načež seržant zakryl jeho lože toldem, jakýmsi to musselinem, jenž chrání od moskytů, kteréžto opatření jest nezbytné proti zuřivému hmyzu krajin orinockých. Nechtělť dopustiti, aby ani jediný z nich zranil kůži synovcovu. O jeho nešlo, ta byla dosti tlustá a tvrdá, aby čelila jejich útokům, od kterých se ostatně také ochrání, jak nejlépe dovede.

Při tomto opatření spal Jan klidně až do rána přes ohromné ty spousty krvelačných zvířátek, bzučících kolem ochranného tolda.

Nazítří časně z rána Simon Bolivar, na němž byly ohně udrženy, vydal se na další cestu, když bylo mužstvo dopravilo na loď a složilo na první palubě dříví nakácené předem v lesích pobřežních.

Loď byla přes noc v jedné ze dvou zátok, jež se rozkládají na levo a na pravo ode vsi Moitaca. Jakmile vyplula ze zátoky, úhledná ta skupina domečků, důležité to kdysi středisko španělských missií, zmizela za ohybem řeky. V této vsi hledal pan Chaffanjon nadarmo hrob jednoho ze společníků doktora Crevaux, Františka Burbana, kterýžto hrob zůstává navždy neznám na skrovném tom hřbitově vísky Moitaca.

Toho dne minuli dědinu Santa Cruz, čítající asi dvacet domků po levém břehu, pak ostrov Guanares, hlavní to kdysi sídlo missionářův. Leží asi v těch místech, kde se řeka zahýbá k jihu, aby se pak dala opět směrem západním. Potom minuli ostrov del Muerto.

Lodi bylo proplouti několika raudaly, jak se nazývají víry, vznikající zúžením řečiště. Okolnost tato však, jež působí veliké nesnáze a úsilí lodníkům na lodích s plachtami a vesly, spravila se zde přidáním paliva pod kotly Simona Bolivara. Záklopky syčely, aniž bylo potřeby je plniti. Veliké kolo širokými lopatkami rozráželo vodu s větším úsilím. Za těchto okolností proplula loď třemi nebo čtyřmi z těchto raudalů nezdrževši se příliš, ba minula hladce i Pekelný jícen, který Jan zjistil směrem po proudu řeky od ostrova Matapalského.

„Nu,“ optal se ho seržant Martial, „shoduje se kniha toho Francouze se vším, co vidíme kolem sebe se Simona Bolivara?“

„Úplně se shoduje, milý strýčku. Jenom, že my urazíme za dvacet čtyři hodiny tolik cesty, na kolik náš krajan potřeboval tří až čtyř dní. Ale až vystoupíme z parníku na některou loď na středním Orinoku, půjde nám to také pomalu ku předu, jako to šlo jemu. Co na tom ostatně! Hlavní věcí jest, abychom se dostali do San Fernanda, kde hodláme nabýti důkladnějších zpráv.“

„Zajisté; jestiť nemožno, aby plukovník byl prošel městem, nezanechav po sobě nějaké stopy. Zvíme dojista, kde rozbil svůj stan. Ah! Až se octneme tváří v tvář proti němu, až se mu ty vrhneš do náručí, a až se doví…“

„Že jsem tvým synovcem… tvým synovcem!“ odtušil hoch, boje se stále, aby nějaké neprozřetelné slovo neuklouzlo se rtů „strýcových“.

Když nadešel večer, zakotvil Simon Bolivar u úpatí barranky,^[13] na které rozkládá se půvabně městečko Mapire.

Páni Miguel, Felipe a Varinas hodlali použiti hodiny soumraku a odebrali se do tohoto dosti důležitého městečka, ležícího na levém břehu řeky. Jan si přál jíti s nimi; ale seržant Martial prohlásil, že si nepřeje, aby vystupoval z lodi, a Jan uposlechl a nevystoupil.

Pokud se týče tří členů Zeměpisné společnosti, ti nelitovali své vycházky. S výšin mapireských jest viděti řeku daleko na obě strany, na sever pak táhnou se pod výšinami llany, kde Indiáni vychovávají muly, koně a osly, širé pláně, lemované zeleným pásem lesů.

O deváté hodině spali všichni cestující ve svých kabinách, učinivše ovšem obvyklá náležitá opatření proti spoustám moskitů.

Následujícího dne se v pravém slova smyslu lilo. Nikdo nemohl na hořejší můstek. Seržant Martial a jeho mladý společník trávili dlouhé ty hodiny v zadním sále, kde se usídlili páni Miguel, Varinas a Felipe. Nebylo možno, aby nebyli důkladně obeznámeni s otázkou Atabapo-Guaviare-Orinoko, neboť zastánci všech tří směrů nehovořili o ničem jiném a mluvili stále nahlas. Někteří z cestujících vmísili se do hovoru, vyslovujíce se buď pro či proti. Ostatně jest jisto, že oni nepůjdou až do San Fernanda řešit tuto zeměpisnou záhadu.

„A co na tom záleží?“ ptal se seržant Martial synovce, jsa jím zasvěcen do věci, o nižto šlo. „Ať se jmenuje řeka tak či onak, jest to a zůstane vždy voda, která teče svým přirozeným spádem…“

„Ovšem, milý strýčku,“ odvětil Jan; „ale kdyby nebylo takovýchto otázek, k čemu pak by byli zeměpisci? A kdyby nebylo zeměpiscův…“

„Nemohli bychom se učiti zeměpisu,“ řekl seržant Martial. „Každým způsobem však jest jisto, že tato hádavá společnost půjde s námi až do San Fernanda.“

A vskutku bylo pravděpodobno, že od Caicary budou konati cestu společně v některé z lodí na středním Orinoku, jež jsou tak zařízeny, aby mohly bez úrazu proplouti četnými raudaly v řece.

Při hanebném počasí toho dne neviděli nic z ostrova Tigritty. Za to mohli si hosté při snídaní i při obědě pochutnávati na znamenitých rybách, morocotách, jimiž se vody v těchto končinách jen hemží a jež nasoleny zasílají se v ohromném množství do Ciudad Bolivaru i do Caracasu.

V posledních hodinách dopoledních plul parník na západ od ústí Caury. Tato řeka, která jest jedním z nejčelnějších přítoků po pravém břehu, přitéká od jihovýchodu územím Panaresským, Inaosským, Arebatoským a protéká jedním z nejmalebnějších údolí venezuelských. Vsi poblíže břehův orinockých jsou obydleny mestici původu španělského, vedoucími spořádaný život, a vzdálenější poskytují útulku jen Indiánům, kteří dosud divoce žijí a obírají se chovem dobytka; říká se jim gommeros, protože se také zabývají sbíráním lékárnického klí.

Jan strávil nějaký čas, čta vypravování svého krajana, jenž r. 1885 za své první výpravy odvážil se od Orinoka llany Caurskými a kmeny Ariguův a Quriquiripů. S nebezpečenstvími, jež mu hrozila, setkal by se zajisté Jan také, a to ještě u větší míře, kdyby se musil bráti proti proudu po horním toku řeky. Ale jakkoli se obdivoval energii a zmužilosti odvážného Francouze, byl o sobě přesvědčen, že mu ničím nezadá v energii a odvaze.

Ovšem onen byl vyspělým mužem, a on jest teprve jinochem, skoro ještě dítětem… Ale popřeje-li mu Bůh sil, aby překonal šťastně svízele této cesty, vytrvá až do konce!

Opodál od ústí Caury, směrem proti proudu, jeví se Orinoko opět u veliké šíři — as tří tisíc metrů — a po tři měsíce již období dešťové a četné přítoky po obou březích valně přispěly k jeho rozvodnění.

Nicméně musil kapitán Simona Bolivara vynaložiti všecku opatrnost na to, aby loď neuvázla někde na mělčině u ostrova Tucuraguy směrem po proudu řeky, naproti řece téhož jména. Ba loď přestála i několikero nárazů, jež působily neustálé znepokojení mezi cestujícími. Ovšem že kostra lodní nemohla trpěti, majíc plochý spodek jako kupecké pobřežní lodice; byly však obavy o zařízení poháněcí, že by snad se mohly polámati lopatky u kola nebo že by se mohl porouchati stroj.

Ale tentokráte vyvázli bez úrazu, a večer zakotvil Simon Bolivar v zátoce na pravém břehu, nazvané Las Bonitas.