ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nazítří ráno, 21. září, když cestující vypluli z malého přístavu Mataveniského, byli vzdáleni již jen půl čtvrta dne od San Fernanda. Za sedmdesát dvě hodiny měli dospěti cíle své cesty, ač nebude-li jim překonávati nepředvídaných překážek.

Vydali se na další cestu za obvyklých okolností; pluli plachtou, když toho vítr dopouštěl, palankou i garapetem, když pirogy mohly použiti protivných proudů tvořících se v četných záhybech řeky, a espillou, když bidla nebyla s to, aby překonala sílu proudu.

Teplota udržovala se na značné výši. Bouřná mračna táhla zvolna oblohou a chvílemi spouštěl se s nich vydatný vlahý déšť. Potom začalo pražiti slunce, tak že se musili uchýliti pod přístřešky. Celkem byl vítr slabý, chvílemi utichal a nedovedl ochladiti vysoké teploty.

Četné řeky vlévaly se do Orinoka, zejména po levém břehu; byly to řeky bezejmenné, jejichžto řečiště vysýchala za období sucha. Ostatně Germain Paterne nemluvil v jejich prospěch, a nezasluhovaly nikterak návštěvy zeměpiscův.

Častěji setkali se naši cestující s čluny, na kterých pluli Piaroaové zdržující se zpravidla na pravém břehu této části Orinoka.

Tito Indiáni přibližovali se důvěrně k pirogám a nabízeli své služby k obtížným pracím espillou. Nabídek jejich používalo se beze všeho, a oni za to brali za vděk kousky látek, skleněnými tretkami a doutníky. Také oni jsou obratnými plavci, hledanými při plavbě víry.

S průvodem asi půl tuctu curiar přibyly pirogy do vsi Augustino, ležící na pravém břehu, o níž se pan Chaffanjon nezmiňuje jediné z toho důvodu, že za doby, kdy tu cestoval, ještě jí nebylo.

Ostatně nemají tito Indiáni zpravidla stálých sídel. Právě tak, jako opouštějí korový člun, po němž přepluli řeku, opouštějí i chýši, kterou si postavili jako stan na několik dní.

Ale zdálo se, že této vsi Augustino není souzeno zaniknouti, ačkoli povstala teprve před nedávnem. Leželať na místě šťastně zvoleném v ohybu Orinoka. Na pobřeží a nazad až ke středním zelenajícím se cerrům rostlo na sta stromů. Na levo stál kaučukový les, z něhož gomerové mají značný užitek dobývajíce tu vzácné gummy.

Ves skládala se asi ze čtyřiceti slaměných chýší podoby válcovité nebo válcovitokuželovité, a obyvatelstvo její čítalo na dvě stě duší.

Když pan Miguel a jeho přátelé vystupovali z pirog, byli by se mohli domnívati, že v Augustinu není ani dětí ani žen. To bylo tím, že ženy a děti uprchly ve strachu do lesa, jako dělávaly obyčejně, když jim bylo oznámeno, že přicházejí cizinci.

Objevil se Piaroa pěkně urostlý, asi čtyřicátník, mohutného složení tělesného, a širokých plecí, mající na sobě guayuco, s vlasy opálenými u samého čela a splývajícími na ramena, se šňůrovými náramky pod koleny a nad kotníky. Osobnost tato procházela se pobřežím v průvodě asi deseti Indiánů, kteří jí prokazovali patrnou úctu.

Byl to náčelník, hlava vsi, ten, jenž byl ustanovil místo, kde se měla postaviti, místo velmi zdravé, kde Augustino netrpělo metlou obyčejnou na těchto březích, kletými a nesnesitelnými moskyty.

Pan Miguel a za ním ostatní cestující šli vstříc tomuto náčelníku, jenž mluvil jazykem venezuelským.

„Jste nám vítáni, ty i tvoji přátelé,“ řekl podávaje všem ruku.

„Jsme tu jen na několik hodin,“ odvětil pan Miguel, „a hodláme časně z rána odplouti.“

„Zatím,“ mluvil Piaroa, „můžeš odpočinouti v našich chýších. Jsou zúplna k tvým službám.“

„Děkujeme ti, vůdce,“ odpovídal pan Miguel, „a navštívíme tě. Ale jde jen o jednu noc, pročež bude lépe, zůstaneme-li na svých falkách.“

„Jak jest libo.“

„Jsi náčelníkem krásné vsi,“ mluvil pan Miguel dále jda ke břehu.

„Ano, ves naše teprve nedávno vznikla a bude zkvétati, dojde-li ochrany guvernéra San Fernandského. Domnívám se, že presidentu republiky nebude nemilo, přibude-li mu ves při toku Orinoka.“

„Zpravíme ho o tom při svém návratu,“ ovětil pan Miguel, „že náčelník…“

„Caribal,“ řekl Indián, jenž ohlásil své jméno s takovou hrdostí, jako by to bylo jméno zakladatele města nebo jméno hrdiny Simona Bolivara.

„Náčelník Caribal,“ mluvil pan Miguel dále, „může spolehnouti na naše dobré služby v San Fernandu u guvernéra, jakož i v Caracasu u presidenta.“

Nebylo lze vejíti s Piaroay ve styk za okolností příznivějších a hovořiti s nimi lepšími slovy.

Pan Miguel a jeho společníci následovali Indiány až do vsi vzdálené od pobřeží asi na dostřel z ručnice.

Jakub Helloch a jeho přítel Jan šli spolu před seržantem Martialem, a Jakub Helloch se otázal:

„Váš obvyklý průvodce, spis našeho krajana, milý Jene, podává vám bezpochyby důkladné zprávy o Indiánech Piaroa, a zajisté víte více nežli my v této příčině…“

„Praví o nich,“ odpovídal hoch, „že tito Indiáni jsou mírné povahy a málo nakloněni válce. Obyčejně žijí v lesích co nejvíce vzdálených od Orinoka. Lze se domnívati, že tito si umínili začíti nový život na březích řeky.“

„Jest to pravděpodobno, milý Jene, a náčelník jejich, jenž zdá se dosti intelligentním, přiměl je asi k tomu, aby založili ves v těchto místech. Vláda venezuelská zajisté právem bude podporovati podobné pokusy, a kdyby se usadilo několik missionářů v Augustinu, zaujali by tito Piaroaové brzy přední místo mezi civilisovanými domorodci.“

„Ano, pane Hellochu,“ odvětil Jan, „missionáři, lidé plní odvahy a oddanosti, potkali by se s úspěchem mezi těmito kmeny indiánskými. Myslíval jsem vždy o tom, kterak tito apoštolé, kteří opovrhují blahobytem, jehož by mohli požívati, kteří se zříkají radostí rodinných, jejichžto oddanost k ubohým divochům hraničí až na obětování vlastního života, plní nejvznešenější z úkolů k veliké cti a chvále lidskosti. Posuďte jen, podle toho, co se vypravuje, jakých výsledků se dodělal otec Esperante v Santě Juaně a jak stkvělý dal příklad jiným, aby ho následovali!“

„Zajisté,“ odvětil Jakub Helloch.

A divil se opětně nemálo, že shledával tak vážné a také tak šlechetné myšlenky u hocha, jehožto rozum byl daleko vyspělejší nad jeho věk. Proto dodal:

„Ale, milý Jene, to jsou věci, na něž mladí lidé nemyslí.“

„Oh, já nejsem již mlád, pane Hellochu,“ odvětil Jan, jehožto tvář zabarvila se lehkým ruměncem.

„Že nejste již mlád — vždyť jest vám teprve sedmnáct let.“

„Sedmnáct let bez dvou měsíců a devíti dní,“ opravil seržant Martial, jenž zasáhl do rozmluvy, „a nepřeji si, abys se dělal starším, než jsi, milý synovče.“

„Promiňte, milý strýče, nebudu se již dělati starším,“ odpověděl Jan, jenž se nemohl zdržeti úsměvu.

Potom obrátiv se k Jakubu Hellochovi řekl: „Abychom se vrátili k missionářům, třeba připomenouti, že ti z nich, kteří se usadí v Augustinu, budou míti nesnadnou práci s předsudky těchto Indiánů, neboť podle toho, co tvrdí můj průvodce, jsou to nejlehkověrnější a nejpověrčivější Indiáni ze všech, co jest jich v provinciích orinockých.“

A cestující z falk přesvědčili se brzy o pravdivosti tohoto tvrzení.

Chýše náčelníkova byla úhledně vystavěna pod skupinou nádherných stromů. Byla kryta střechou z palmového listí, zakončenou jakousi válcovitou korunou, nad kterou jevil se chomáč květin. Jedinými dveřmi vcházelo se do jediné světnice, jež měřila patnácte stop v průměru. Nábytek, obsahující jen nejnutnější věci, skládal se z košíku, z přikryvek, ze stolu, z několika sedadel z hruba urobených, z nejprostšího domácího náčiní Indiánova, z luků, šípů a z nástrojů ke zdělávání země.

Chýše tato byla nedávno dostavěna, a teprve den před tím konal se tu jakýsi obřad vysvěcení, spočívající v tom, že se zahánějí zlí duchové.

Ale zlý duch nerozplyne se jen tak jako pára a nezmizí jako dech. Klepati do slaměného pletiva stěn a vyprašovati je, jakoby to dělala evropská hospodyně, to by nepostačilo. Tento duch není prachem, jenž se dá koštětem vymésti. Jest to pouhý duch nemající nic hmotného, pročež jest potřebí, aby jej živoucí živočich do sebe vdýchal a pak ho vzal na křídla a s ním odletěl. Svěřuje se tedy úkol tento některému oblíbenému ptákovi.

Zpravidla jest to tukan, jemuž se dostává této cti, a opeřenec tento zhošťuje se svého úkolu znamenitě. Zatím co se mu věnuje, rodina shromážděna jsouc uvnitř domu a slavnostně oděna zpívá, tančí a pije, požívajíc nesčíslné množství šálků bruquillové kávy, do níž lije se hojně aguardiente nebo tafie.

Ale v našem případě nepodařilo se Indiánům opatřiti si předešlého dne tukana; proto přejal tento úkol očišťovatelský papoušek.

Zkrátka, pták poletoval chvíli a křičel ve světnici, načež ulétl do lesa; a nyní bylo lze obývati bezpečně ve slaměné chýši. Proto uvedl tam náčelník bez okolků cizince, kteří nemusili se teď báti, že by je zlý duch posedl.

Když návštěvníci vyšli z chýše náčelníka Caribala, shledali obyvatelstvo augustinské četnější, ba lze říci v úplném počtu. Ženy i děti zavolány byvše otci, bratry a manžely vrátily se již beze strachu do vsi. Šly od chýše k chýši pod stromy, až došly na nábřeží v místech, kde byly zakotveny falky.

Germain Paterne pozoroval, že ženy pravidelných rysů ve tvářích, malé postavy a pěkně urostlé nevyrovnají se opravdu co do typu mužům.

Všichni tito Piaroaové přikročili nyní k výměně zboží, jak jest zvykem mezi Indiány a cestujícími nebo obchodníky, kteří plují po Orinoku. Sami nabízeli čerstvé zeliny a cukrovou třtinu a někteří i palice banánové označované jménem platanů, kteréžto jsouce usušeny a uchovány zabezpečují Indiánům potravu na delších vycházkách.

Náhradou za to přijali Piaroaové balíčky doutníků, jež jsou jim pravou pochoutkou, nože, sekyrky i skleněné náhrdelníky, a styk s cizinci nemálo je těšil.

Ale všecko to dohromady nepotrvalo ani hodinu. Dříve než se slunce sklonilo za obzor, zbývalo lovcům ještě dosti času, aby se pokusili o několik šťastných ran v sousedních lesích.

Návrh byl učiněn, a netřeba podotýkati, že si jej učinili navzájem Jakub Helloch a pan Miguel. Ostatně společníci jejich zůstavili jim milerádi úkol naloviti cabiaiů, pekarů, jelenů, pav, hucců, holubův a kachen, jež byly vždy vítány na pirogách.

Následkem toho bylo, že pánové Varinas a Felipe, Jan Kermor a seržant Martial zůstali jednak v lodicích, jednak na břehu a ve vsi, kdežto Jakub Helloch a pan Miguel následováni jsouce Germainem Paternem s botanickou torbou na zádech zabrousili do houští palem, tykvic, coloraditů a nesčetných morichalů za poli třtinovými a manihotovými. Nebylo obavy, že by zbloudili, neboť hon měl se konati v sousedství vsi Augustina, leda že by snad lovci dali se zavésti dále loveckou náruživostí.

Ostatně nebylo proč příliš se vzdalovati. Již v první hodině zastřelil pan Miguel cabiaie a Jakub Helloch srazil k zemi jelena. Měli již co dělati, aby dopravili tato dvě zvířata do falk. Byli by snad udělali lépe, kdyby byli s sebou vzali jednoho nebo dva Indiány; ale protože se žádný z nich nenabídl, chtěli se obejíti bez jejich pomoci. Také nechtěli vyrušovati z práce lodníků zaměstnaných různými drobnými opravami na pirogách, a proto odhodlali se vyjíti sami na hon a také sami se vrátiti.

Jsouce vzdáleni asi dva nebo tři kilometry ode vsi Augustina, nastoupili všichni tři zpáteční cestu: pan Miguel nesl na rameni cabiaie, Jakub Helloch a Germain Paterne vlekli jelena; když se přiblížili ke vsi asi na pět nebo šest dostřelů z ručnic, stanuli, aby si oddechli.

Bylo nesmírné vedro a vzduch proudil jen zvolna pod hustou klenbou stromů.

Když se rozložili pohodlně pod jednou z palem, pozorovali pojednou, kterak v houští na pravo prudce se pohybují větve. Zdálo se, jakoby těžká jakási hmota prodírala se hustými křovinami.

„Pozor!“ řekl Jakub Helloch druhům. „Jest to nějaká šelma!“

„Mám dvě rány v ručnici,“ odpověděl pan Miguel.

„Dobrá, buďte pohotově, já si zatím nabiji,“ odpověděl Jakub Helloch.

A v několika vteřinách mohl také on ze své hammerlessky vypáliti.

V houští zatím nic se již nehýbalo. Ale naslouchajíce bedlivě slyšeli lovci těžké jakési oddychování a také temné chrochtání, o jehožto povaze nemohli býti v pochybnosti.

„Jest to patrně nějaké veliké zvíře,“ řekl Germain Paterne přistupuje k houštině.

„Zůstaň zde!“ řekl Jakub Helloch. „Nastává nám bezpochyby práce s jaguarem nebo pumou. Ale protože naň čekají čtyři kule…“

„Pozor, pozor!“ zvolal pan Miguel. „Zdá se mi, že vidím dlouhý čenich vyčuhovati z větví…“

„Nuže, ať jest vlastníkem tohoto čenichu kdokoli…“ odpovídal Jakub Helloch.

A vypálil obě své rány.

Hned po té rozhrnulo se houští pod strašlivým nárazem, listím rozlehl se řev a ohromná hmota vyvalila se z větví.

Zahřměly druhé dvě rány.

Byly to rány z pušky páně Miguelovy.

Tentokráte svalilo se zvíře na zemi a zařvalo naposledy dokonávajíc.

„Aj, vždyť jest to jen tapír!“ zvolal Germain Paterne. „Ten opravdu nestál za prach a kule čtyř ran!“

Ale nestálo-li neškodné toto zvíře za ně, pokud se týče obrany, stálo za ně snad aspoň jeho maso.

Tedy místo pumy nebo jaguára, kteří jsou nejnebezpečnějšími šelmami jižní Ameriky, měli před sebou naši lovci pouze tapíra. Jest to silné zvíře barvy hnědé, na hlavě a na krku šedavé, s řídkou srstí a s krátkou hřívou na šíji u samců. Zvíře toto spíše noční než denní zdržuje se v houštích a snad také v bažinách. Čenich jeho, podobný malému pohyblivému chobotu prodlouženému na způsob rypáku dodává mu vzezření divokého kance, ba i vepře, ale vepře velikosti osla.

Slovem, tlustokožec tento není nikterak nebezpečný. Živí se jen plody a rostlinami a nanejvýš může lovce povaliti.

Ale čtyř ran z ručnice nebylo naň škoda, a kdyby se podařilo dopraviti tapíra na pirogy, mužstvo by si na něm znamenitě pochutnalo.

Ale když se zvíře svalilo na zemi, pan Miguel a jeho společníci neslyšeli výkřiku Indiána, který je pozoroval s levé strany houští, a neviděli také tohoto Indiána ubíhati o překot směrem ke vsi. Naložili opět jelena a cabiaie na ramena a vydali se na další cestu umínivše si, že pošlou několik lodníků s pirog pro tapíra.

Když dorazili do vsi, shledali veliké zděšení a jitření mezi obyvatelstvem. Muži i ženy obklopovali náčelníka. Pan Caribal zdál se neméně rozčilen než jeho poddaní, a když se objevili Germain Paterne, pan Miguel a Jakub Helloch, byli uvítáni strašlivým křikem tlumočícím nenávist a pomstu.

Co se to stalo? Co způsobilo náhlý ten obrat? Chystali se snad tito Piaroaové k nepřátelským projevům proti pirogám?

Jakub Helloch a oba jeho společníci upokojili se brzy uzřevše Jana, seržanta Martiala a pány Felipea i Varinase, ani přicházeli jim vstříc.

„Co pak se děje?“ ptali se.

Jan odpovídal:

„Valdez, jenž byl ve vsi, viděl Indiána, jenž vyběhl z lesa, přikvapil k náčelníkovi a oznámil mu, že jste zastřelili…“

„Cabiaie a jelena, které přinášíme,“ odvětil pan Miguel.

„A také tapíra?“

„Ano, tapíra také,“ odpověděl Jakub Helloch. „Což pak jest to něco zlého zastřeliti tapíra?“

„Na pirogy! Na pirogy!“ zvolal živě seržant Martial.

A vskutku, zdálo se, že obyvatelstvo dá se strhnouti k násilnostem. Ti Indiáni tak mírní, tak pohostinní a úslužní zmítali se nyní největší zuřivostí. Někteří z nich byli již ozbrojeni luky a šípy. Jejich křik stále se rozmáhal. Hrozilo nebezpečenství, že se vrhnou na cizince. Náčelníku Caribalovi sotva by se podařilo udržeti je, ač-li by je chtěl zdržovati, a nebezpečenství vzrůstalo každou chvíli.

Bylo-liž to opravdu jediné proto, že lovci zastřelili tapíra?

Ano, jediné proto, a bylo jen želeti, že Jan, který to věděl z vypravování svého průvodce, neupozornil jich před odchodem na to, aby nezkřivili ani chloupku na těle tlustokožcově. Jest to patrně zvíře posvátné v očích těchto domorodců náchylných ke každé pověře a proto také náchylných k víře o stěhování duší.

Nejen že věří v duchy, ale pokládají docela tapíra za jednoho ze svých předků, jenž byl úcty nejhodnější a také u starých Piaroaů největší vážnosti požíval. A když Indián zemře, uhostí se duše jeho v těle tapírově. A bylo-li nyní méně o tapíra, bylo také méně o schránu duše, jež bude odsouzena těkati věčně prostorem světovým, nemajíc se kde ubytovati. Proto jest naprosto zakázáno ukládati o život zvířeti určenému k tak vznešenému úkolu ubytování duší, a když některý z tapírů jest usmrcen, hněv Piaroaů může vésti k nejstrašlivější pomstě.

Ale pan Miguel a Jakub Helloch nechtěli se zříci jelena ani cabiaie, za jejichžto smrt není žádné odpovědnosti. Proto lodníci, kteří zatím přiběhli, chopili se obou zvířat, a všichni spěchali k pirogám.

Za nimi šlo obyvatelstvo, jehož rozčilení se stále vzmáhalo. Náčelník nesnažil se nikterak chlácholiti zuřivce, naopak. Kráčel v čele davu, a mával lučištěm. Jitření mezi domorodci dostoupilo vrcholu, když bylo tělo tapírovo přineseno čtyřmi muži na nosítkách zrobených z větví.

Zatím dospěli cestující k falkám, jichžto přístřešky byly dosti silné, aby je ochránily od šípů těchto Indiánů, kteří nemají ručnic.

Jakub Helloch uvedl rychle Jana do Gallinetty, dříve než seržant Martial mohl tak sám učiniti, a řekl mu, aby ulehl pod přístřešek. Sám pak pospíšil na pirogu Moriche s Germainem Paternem.

Páni Miguel, Varinas a Felipe uchýlili se zatím na Maripare.

Mužstvo bylo již na svých místech a pohotově vyplouti.

Kotevní lana byla uvolněna právě ve chvíli, kdy se snesl déšť šípů na pirogy, jež se vzdalovaly jsouce uváděny v pohyb palankou, aby vyvázly z protivného proudu tvořícího se nazad výběžku. Dříve než vepluly do proudu, šlo to pomalu, a pirogy byly v nebezpečenství, že se na ně sesype nová spousta šípů vystřelených Indiány kupícími se podél břehu.

První nezasáhla nikoho. Většina šípů přeletěla přes lodice, a jenom některé z nich zaryly se do přístřešků.

Majíce nyní zbraně připraveny pospíšili pan Miguel a jeho dva přátelé, Jakub Helloch, Germain Paterne a seržant Martial na přídy a zádi všech tří pirog.

Téměř současně zahřmělo šest ran a hned po nich následovalo nových šest.

Sedm nebo osm Indiánů tíže nebo lehčeji raněných kleslo, a dva z Piaroaů svalivše se po svahu břehu do vody zmizeli ve vlnách malého přístavu.

Tolik nebylo ani potřebí, aby se všechen dav na břehu dal na útěk; ve zmatku a zděšení ubíhali všichni křičíce ke vsi Augustinu.

Falky nejsouce již ničím ohrožovány obepluly výběžek a podporovány jsouce větrem přepluly napříč řekou.

Bylo o šesté hodině večer, když Moriche, Maripare a Gallinetta stanuly na levém břehu vyhledavše si na noc útulek, jehožto klid by nebyl rušen žádnými útoky nepřátelskými.

Při této příležitosti otázal se Germain Paterne přítele ve chvíli, kdy spánek klížil mu již víčka:

„Poslechni, Jakube, co budou dělati ti Piaroaové s tapírem?“

„Pohřbí ho nejspíš s poctami, jaké přísluší tak posvátnému zvířeti.“

„Čerta, Jakube! Krk bych vsadil, že ho snědí, a dobře udělají, neboť není nic chutnějšího nad kousek tapíří pečeně!“