ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Atabapo a Guaviare tam, kde se vlévají do Orinoka — přijmeme-li ovšem tento předpoklad, nežli budeme důkladněji poučeni — jsou odděleny jakýmsi poloostrovem. Řečiště obou těchto přítokův Orinoka jsou hranicemi tomuto poloostrovu, první na východ, druhá na západ, a výběžek jeho směřuje k severu.

Tu jeví se ono rozvodí, o němž dí zajisté právem pan É. Reclus, že jest opravdovým vodním střediskem končin mezi Antillami a řekou Amazonskou.

San Fernando nad Atabapem stojí na západním břehu zmíněného poloostrova, vroubeného zároveň pravým břehem Atabapa. Vlévá se tento přítok přímo do Orinoka či snad jest docela jen pouhým ramenem řeky Guaviare? Nerozřešenou tuto záhadu měly snad co nejdříve objasniti nové rozhovory pánů Miguela, Varinasa a Felipea.

Městečko, jež založil roku 1757 Solano, leží ve výši dvou set třiceti sedmi metrů nad hladinou mořskou. Má-li některé městečko oprávněnou naději, že se domůže velikého významu v budoucnosti, jest to zajisté San Fernando. Patero vodních drah rozvětvuje se kolem tohoto bodu zeměpisného: Atabapo vede do Brasilie přes Gavitu a přes řeku rio Negro i řeku Amazonskou; horní Orinoko vede do východních končin venezuelských a střední Orinoko do končin severních; Ynirida obstarává plavbu do krajin jihozápadních; Guaviare teče územím kolumbijským.

Ale ačkoli San Fernando září jako hvězda v této provincii španělskoamerické, nezdá se, že by bylo posud použilo této záře, aspoň ne, pokud se týče jeho samotného. Byla to veliká ves r. 1887, v době, kdy tu dlel pan Chaffanjon, dříve než podnikl výpravu ku pramenům orinockým. Ovšem nyní má více domů, a obyvatelstvo jeho se rozmnožilo za poslední léta, ale nestalo se to v takové míře, jak by se dalo očekávati.

San Fernando nečítá nyní^[29] více než pět nebo šest set obyvatel. Ti pracují o stavbě lodí ku plavbě na tomto rozvodí, vedou obchod kaučukem, gummou a plody, hlavně plody palmy piriguao.

Z této vsi vydal se r. 1882. doktor Creveaux v průvodu pana Lejeannea na cestu proti proudu řeky Guaviare, kterážto výzkumná cesta připojila nové jméno do seznamu moderních badatelů, kteří bádání svá zaplatili životem.

Obyvatelstvo San Fernandské skládá se z několika rodin původu bílého, z jistého počtu negrův a Indiánů, kteřížto poslední většinou náležejí ke kmeni Banivův. Zástupcem presidenta republiky a Kongressu jest tu guvernér, jenž má ke svým službám jen nepatrný počet vojska. Toho užívá se ke službám policejním v území a v případě, že jest nutno zkrotiti divoké hordy, jež ohrožují bezpečnost břehův Orinoka a jeho přítokův.

Banivové zasluhují zmínky mezi všemi domorodými plemeny venezuelskými. Nad soukmenovce vynikají tělesným složením, mohutným tělem, vyvinutými údy, intelligentním výrazem ve tváři, jež nejeví nijakého stlačení, ušlechtilou krví, proudící jim pod zarudlou koží a žárem očí poněkud šikmo položených. Také ve příčině mravní vynikají nad ostatní domorodce jsouce přičinliví, ať se věnují lodnictví či zhotovují visutá lože a estrilly, jichž se užívá ku vlečení lodí. Dobrota a poctivost těchto Indiánů doporoučejí je cestujícím, kteří potřebují jejich služeb. Živí se lovem ryb a honbou, dovedou vzdělávati pole a dobývati kaučuk. Jsou-liž pak také oni pověrčivi? Nikoli, srovnáme-li je s Indiány Piaroa. Vyznávají víru katolickou, na niž je obrátili missionáři, ale ta jest značně pomíšena zvyky místními, které jest nesnadno vyhladiti.

Ačkoli obydlí San Fernandská nezasluhují lepšího jména než chýší nebo domků, jsou mezi nimi některá, jež jsou zařízena se značným pohodlím.

Pánové Miguel, Felipe a Varinas ubytovali se u guvernéra. Vysoký tento hodnostář přál si pohostiti tři vynikající učence Ciudad Bolivarské. Bylo tedy pravděpodobno, že v příbytku Jeho Excellence dojde ke sporům, které učiní pobyt v něm takřka nesnesitelným. Ale pan Miguel a oba jeho kollegové nedospěli ještě tak daleko. Dříve než se pustí do debaty, má-li tato debata míti ráz vážný, jest třeba, aby se odebrali na místa, o něž jde, aby pozorovali a zjišťovali všecky okolnosti, jež mluví pro a proti. K řešení otázky bude tedy potřebí důkladného ohledání ústí všech tří řek, delšího pobytu u stoku řek Atabapa a Guaviare a snad i prozkoumání jejich toku na jistou vzdálenost. Nyní bylo záhodno, aby si zastánci těchto přítokův oddechli po námaze cesty více než šestinedělní po dolním a středním Orinoku.

Seržant Martial a Jan Kermor se rozhodli, že vyhledají příhodný hotel, možno-li, nedaleko přístavu, nežli nabudou nových zpráv, na jejichžto základě by pátrali dále tím či oním směrem.

Jakub Helloch a Germain Paterne si umínili, že neopustí své pirogy. Jsouce uvykli tomuto plovoucímu obydlí byli v něm usídleni lépe než kde jinde. Moriche je přivezla do San Fernanda, Moriche je také odveze nazpět do Caicary, až bude vědecké poslání jejich dokonáno.

Netřeba podotýkati, že, jakmile ustala zuřivost chubasca, pospíšili lodnici se všemi třemi falkami do přístavu San Fernandského. To se stalo ještě téhož dne večer, neboť vichřice ta utišuje se zpravidla po několika hodinách. Pirogám nebylo úplně zdrávo po nárazech, jež utrpěly plujíce napříč řekou a poněkud také při najetí na břeh. Ovšem, ježto nenarazily na úskalí, nebyly příliš porouchány a mohly býti opraveny co nejdříve. Maripare a Moriche měly na to dosti času, ježto cestující z nich hodlali pobýti delší dobu v San Fernandu. Bude však tomu také tak s Gallinettou? O tom měly rozhodnouti okolnosti. A Jan umínil si pro případ, že by přišel na stopu plukovníka Kermora, že se vydá bez prodlení na další cestu.

Ostatně jeho spolucestující zajímajíce se živě o snahu hochovu byli ochotni spojiti všecko úsilí, aby nabyli těchto nových zpráv. Prostřednictvím páně Miguelovým a obou jeho přátel bylo mu zabezpečeno přispění samotného guvernéra, jenž mohl zavésti nejúspěšnější pátrání.

Také Jakub Helloch a Germain Paterne byli odhodláni přispěti krajanům a vykonati pro ně i nemožnosti. Měli u sebe doporučující list svědčící velice úslužnému obyvateli městečka, původem bělochovi, panu Mirabalovi, jemuž bylo nyní šedesát osm let a o němžto pan Chaffanjon mluví s opravdovou vděčností v popise své výpravy ku pramenům Orinoka. Oba Francouzi, vlastně všichni čtyři Francouzi nemohli najíti lepšího uvítání než v této počestné, vlídné a úslužné rodině.

Ale dříve než budeme vypravovati, jaké kroky byly podniknuty po příchodu cestujících do San Fernanda, třeba se zmíniti o tom, jak se dostali do městečka z písčin, na které pirogy najely.

Jak se ještě pamatujeme, nesl seržant Martial synovce v náručí, páni Varinas, Felipe a Miguel kráčeli napřed, a za nimi šli Jakub Helloch a Germain Paterne. Tento ujišťoval, že klidná noc vrátí Janovi všecky síly. Z opatrnosti vzal s sebou svou příruční lékárničku, a o ošetření hochovo nebylo dojista starosti. Ale seržant Martial, stále stejně nevlídný a nepochopitelný, neustával zdržovati Germaina Paternea, aby se nepřibližoval k Janovi, a hučel:

„Není mu nic! Nic mu není! Můj synovec dýchá tak dobře jako vy a já, brzy budeme míti všecko, čeho potřebujeme, jakmile bude Gallinetta v přístavě.“

„Bude tam za několik hodin,“ řekl Jakub Helloch, jenž věděl od Valdeza a Parchala, že pirogy budou do noci v přístavě.

„Dobrá,“ odpověděl seržant Martial, „a najdeme-li dobré lože v San Fernandu… Abych nezapomněl, pane Hellochu… děkuji vám, že jste mi zachránil hošíka.“

Bezpochyby mu to nedalo a uznával, že jest povinen aspoň tímto prostým a stručným poděkováním; ale jakým to podivným tónem pronášel své díky a jakým nedůvěřivým pohledem popatřil na Jakuba Hellocha!

Ten odpověděl jen úklonem hlavy a zůstal několik kroků vzad.

Takto dostali se „trosečníci“ do městečka, kde na doporučení páně Miguelovo seržant Martial najal dva pokoje, v nichžto měl býti Jan pohodlněji ubytován než pod přístřeškem Gallinetty.

Germain Paterne přišel několikráte za večer poptat se, jak se Janovi daří; společník jeho však s ním nepřišel. Dostalo se mu v odpověď pouze, že jest všecko v nejlepším pořádku a s díky byla odmítnuta nabídka jeho služeb, jichž nebylo prý nikterak potřebí.

Tak tomu skutečně bylo, mladý Kermor odpočíval klidně na loži, a jakmile piroga se octla v přístavě, přinesl Valdez vak se šatstvem, jež seržant Martial byl připravil na zítřek.

A když ráno přišel Germain Paterne návštěvou jakožto lékař i přítel, uvítal ho Jan, jsa mu vřele povděčen za všecky dobré služby, a necítě nijaké únavy po včerejšku, pouze jakožto přítele, nedbaje bručení strýcova.

„Vždyť jsem vám říkal, pane, že to nic nebude,“ řekl opět seržant Martial.

„Měl jste pravdu, seržante, ale mohlo to býti horší, a — nebýti přítele Jakuba…“

„Pan Helloch mi zachránil život,“ odvětil Jan, „a až ho uvidím, nevím, kterak mu projevím svou vděčnost…“

„Vykonal jen svou povinnost,“ odvětil Germain Paterne, „a i kdyby nebyl býval naším krajanem…“

„Dobře, dobře,“ huhlal seržant Martial, „a až uvidíme pana Hellocha…“

Neviděli ho, aspoň ne dopoledne. Vyhýbal se jim zúmyslně? Příčilo se mu snad přijíti si pro díky, kterých jeho chování zasluhovalo? Tolik jest jisto, že zůstával na piroze Moriche, v zamyšlení a zamlklý, a Germain Paterne podav mu zprávy o Janovi nemohl z něho dostati slova.

Ale Jakub Helloch a Jan uviděli se odpoledne. První, jsa poněkud na rozpacích — seržant Martial pozoroval ho hryzna si kníry — přijal ruku, kterou mu Jan podával, ale nestiskl ji tak upřímně, jako jindy.

K setkání tomuto došlo u pana Mirabala. Jakub Helloch dostavil se s listem doporučovacím na adressu znamenitého toho staříka. Seržant Martial a Jan přišli k němu, aby od něho nabyli zpráv o plukovníku Kermorovi.

Pan Mirabal netajil se těmto Francouzům, kteří mu jednak byli doporučeni, jednak se naň obraceli, vyžadujíce jeho ochoty, jaké potěšení mu působí, že je může uvítati ve svém domě. Prohlásil, že jest jim úplně k službám, a že nebude ničeho litovati, aby se jim zavděčil. Sympatie, které choval k těmto cestujícím, jejichžto jazykem mluvil, jevily se v celém jeho chování, v každém slově a v horlivosti, s jakou jim vysvětloval vše, co si přáli věděti. Viděl doktora Crevauxa, když tu dlel, pamatoval se na pana Chaffanjona, kterému mohl k největší své radosti prokázati dobré služby, a byl nyní ochoten zachovati se stejně k Jakubu Hellochovi a Germainu Paterneovi, jakož i k seržantu Martialovi a jeho synovci, kteří mohli úplně naň spolehnouti.

Jan Kermor svěřil mu, co ho přivádí do Venezuely, čímž ještě vzrostly sympatie, které budil jeho zjev v panu Mirabalovi.

Především šlo o to, pamatoval-li se staroch, prodléval-li plukovník Kermor před čtrnácti léty v městečku San Fernandu?

Odpověď, kterou mohl dáti, neuspokojila nikterak Jana. Pan Mirabal vzpomínal usilovně, ale nepamatoval se ani dost málo, že by kdy plukovník toho jména byl meškal v San Fernandu.

Na tváři Janově zračil se výraz hlubokého bolu a z očí vyronily se mu slzy.

„Žijete zde již dlouho, pane Mirabale?“ otázal se Jakub Helloch.

„Přes čtyřicet let, pane Hellochu,“ odpovídal stařec, „a po celý ten čas neodešel jsem nikdy ze San Fernanda, leda na krátký čas, a to ještě velmi zřídka. Kdyby osobnost taková, jako plukovník Kermor, zde byla prodlela několik dní, byl bych ho jistě viděl a vešel s ním ve styk. Naše městečko není ani tak veliké, ani tak zalidněné, aby se nerozhlásila zpráva o příchodu některého cizince, a já byl bych o něm každým způsobem zvěděl…“

„Ale což cestoval-li na zapřenou?“

„Na to ovšem nemohu odpověděti,“ odtušil pan Mirabal. „Měl snad důvody k tomu?“

„Pane Mirabale,“ řekl Jan, „otec odešel z Francie před čtrnácti lety a přátelé jeho zvěděli o tom teprve po dlouhé době. Ani můj strýc, seržant Martial, nebyl zasvěcen do záměrů svého plukovníka…“

„Ovšem že nikoliv!“ zvolal starý vojín, „neboť bych byl našel prostředky zmařiti je.“

„A vy, milé dítě?“ otázal se pan Mirabal.

„Nebyl jsem tenkráte v domě otcově,“ odpověděl Jan nemoha potlačiti jakýchsi rozpaků. „Bylť jsem s matkou v osadách, a když jsme se vraceli do Francie, zahynula matka při ztroskotání lodi. Já jsem byl zachráněn, a když po několika letech vrátil jsem se do Bretagně, nebylo již otce v Nantes, a nevěděli jsme, kam se poděl.“

Bylo patrno, že v životě hochově tají se jakási záhada, kterou již vytušil Jakub Helloch; ale ježto mu nepříslušelo, aby ji chtěl pronikati, choval se vždy s největší zdrželivostí v této příčině. O jedné věci nebylo pochyby, že totiž plukovník Kermor odešel dříve z vlasti, než se do ní syn vrátil, a že seržant Martial, ať již byl z jeho rodiny či nic, neměl ani tušení, kam odešel.

„A přece,“ řekl pan Mirabal, „měl jste vážné důvody, milé dítě, domnívati se, že váš otec odebral se do San Fernanda…“

„Nejen vážné, ale naprosto bezpečné, pane Mirabale.“

„Které to?“

„Jednoho z přátel otcových došel r. 1879 dopis psaný rukou otcovou, podepsaný jeho jménem a datovaný v San Fernandu.“

„Toť opravdu bezpečný důvod, leda že…“ dodal pan Mirabal. „Jest ještě jiné městečko toho jména ve Venezuele na východ od Orinoka — San Fernando nad řekou Apures…“

„Dopis byl ze San Fernanda nad Atabapem a byl označen poštovním razítkem s datem 12. dubna 1879.“

„A proč jste se, milé dítě, neodhodlal ihned tenkráte provésti svůj záměr?“

„Protože jsme se dověděli se strýcem o tomto dopise teprve před třemi měsíci. Přítel, kterého došel, neměl se o něm zmíniti nikomu, a jeho rodina odevzdala nám jej teprve po jeho smrti. Oh, kéž bych byl nebyl tak daleko, kdy můj otec opouštěl vlast; nebyl by dojista odešel…“

Pan Mirabal mocně jsa dojat přivinul Jana k sobě a vřele ho políbil. Co mohl proň učiniti? Přemýšlel… Jedna věc byla nade vší pochybnost: že plukovník Kermor napsal list, datovaný ze dne 12. dubna 1879, a že ten list byl poslán ze San Fernanda nad Atabapem.

„A přece,“ řekl si pan Mirabal, „nevzpomínám na nic, naprosto na nic, ačkoli jsem tehdáž byl zcela určitě v San Fernandu…“

„Možno-li pak,“ zvolal hoch, „aby můj otec tudy byl šel, a zde nějakou dobu prodlel, a aby byl nezanechal nejmenší stopy po sobě?“

A vzlykot se mu dral z hrdla, jakoby poslední jeho naděje byla zmizela po tak rozhodném a neblahém prohlášení páně Mirabalově.

„Nepozbývejte mysli, Jene,“ — tentokráte již neřekl: milý Jene — pravil Jakub Helloch, jenž sám také nedovedl překonati svého vzrušení. „Plukovník Kermor mohl přijíti do San Fernanda, aniž pan Mirabal byl o tom zpraven.“

Stařec zdvihl hlavu, a Jakub Helloch mluvil dále:

„Možno však, že ho znali jiní. Budeme pátrati, budeme se vyptávati. Věřte mi, Jene: Není příčiny, abyste pozbýval mysli.“

Seržant Martial mlčel. Patřil na synovce. Zdálo se, jakoby mu chtěl říci, co mu před odchodem nejednou řekl:

„Vidíš, ubohé dítě, že naše cesta bude nadarmo.“

„Ale,“ podotkl pan Mirabal, „ježto by konec konců přece jen bylo možno, že jsem se o pobytu plukovníka Kermora v našem městečku nedověděl, budu pátrati, budu se vyptávati mezi obyvatelstvem San Fernandským. Také já jsem přesvědčen, že není potřebí pozbývati mysli. Že váš otec přišel do San Fernanda, o tom není pochyby. Cestoval-li však pod svým pravým jménem? Podržel-liž na cestě hodnost plukovnickou?“

Ano, také to dalo se předpokládati, ačkoli nebylo jasno, proč by plukovník byl tajil své jméno a hodnost.

„Možno také,“ podotkl Jakub Helloch, „že pan Kermor chtěl, aby jeho pobyt v San Fernandu zůstal v tajnosti.“

„Z jakého důvodu?“ otázal se pan Mirabal.

„Otec byl těžce postižen ranami osudu,“ odvětil hoch, jehožto srdce prudce bušilo. Po smrti mé ubohé matky domníval se, že jest sám na světě…“

„Ale což vy, milé dítě?“

„Pokládal mne také za mrtvého,“ odpověděl Jan, nedbaje toho, že starý vojín v koutě bručel.

Bylo patrno, že takovéto vyptávání nikterak se mu nelíbí. To souviselo s něčím, co se stále snažil ukrývati a co se patrně týkalo minulosti „synovcovy“.

Ani pan Mirabal ani Jakub Helloch nevyptávali se dále. Celkem se zdálo, že plukovník Kermor, navštívený tolika ranami osudu, rozhodl se odcestovati potají, tak potají, aby se o tom ani bývalý jeho spolubojovník nedověděl. Nebylo tedy nemožno, že si dal jiné jméno, nechtěje, aby se kdy kdo dověděl, kam se uchýlil se životem podlomeným tak krutými zkouškami osudu!

Seržant Martial a Jan rozloučili se pak s panem Mirabalem a odešli, oba velice jsouce zarmouceni. Jediné útěchy dodával jim slib starcův, že bude pátrati po všem, co by se týkalo plukovníka Kermora, a nebylo pochyby, že slibu svému dostojí.

Oba vrátili se do hostince a nevyšli z něho po celý den.

Nazítří byl Jan představen panem Miguelem guvernérovi této provincie orinocké.

Jeho Excellence nemohla mu pověděti ničeho, co by se týkalo jeho otce. Ostatně byl guvernér v San Fernandu teprve pět let. Nemohl-li však podati žádných zpráv synovi plukovníka Kermora, byl ochoten připojiti se k panu Mirabalovi a pátrati s ním.

Druhý den uplynul, a do záhady nevnikl posud ani jediný paprslek světla. Seržant Martial nevycházel již z hněvu. Přišli z takové dáli a přestáli tolikeré nebezpečenství, a všecko to pro nic za nic! Jak jen mohl býti tak malomocný, že svolil k této cestě a že se na ni vydal! Ale umínil si, že před nešťastným Janem nedá nikterak na jevo této nevole, neboť tím by byl jen zvyšoval jeho hoře; a bylo mu ho líto, když ho viděl tak sklíčeného a plného beznaděje.

Také Jakub Helloch pátral na vlastní vrub. Nadarmo. A pak vrátiv se na pirogu Moriche oddával se zármutku, jehož se Germain Paterne počal lekati. Jeho přítel, jindy tak hovorný a vždy v dobré míře, odpovídal nyní stěží na jeho otázky.

„Co pak se ti stalo?“ optal se ho Germain Paterne.

„Nic.“

„Nic — to někdy znamená: mnoho. Připouštím, že situace ubohého hocha jest smutná, ale proto přece nesmíš zapomínati na svůj úkol…“

„Na můj úkol!“

„Ministr vyučování neposlal tě, tuším, na Orinoko, abys tu hledal plukovníka Kermora.“

„Proč pak ne?“

„Poslyš, Jakube, mluvme vážně! Štěstí přálo ti již dosti, že jsi zachránil syna plukovníkova.“

„Syna!“ zvolal Jakub Helloch. „Ah, syna! Nuže, Germaine, snad… Ano… bylo by snad bývalo lépe, kdyby Jan byl utonul… nemá-li najíti otce…“

„Nerozumím ti, Jakube.“

„Protože jsou to věci, kterým nerozumíš, kterým nemůžeš rozuměti.“

„Díky!“

Potom umínil si Germain Paterne, že se nebude již druha na nic vyptávati, nechápaje jeho stále rostoucího zájmu o hocha.

Na druhý den, když Jan přišel se seržantem Martialem k panu Mirabalovi, tento hodlal právě odebrati se k nim na návštěvu v průvodu Jakuba Hellocha.

Pátráním zavedeným mezi obyvatelstvem San Fernandským vyšlo na jevo, že asi před dvanácti léty dlel skutečně v městečku nějaký cizinec. Byl to Francouz? Nikdo nemohl říci, a ostatně se zdálo, že měl zvláštní důvody, zachovati nejpřísnější incognito.

Janovi se zdálo, že do temné dosud záhady padl první paprslek světla. Ať lze či nelze přikládati víry předtuchám, jemu stále přicházelo na mysl, že cizinec nebyl nikdo jiný než jeho otec.

„A když cizinec odešel ze San Fernanda, pane Mirabale, jest známo, kam se obrátil?“ otázal se.

„Ano, milé dítě, odebral se do končin horního Orinoka.“

„A od těch dob nebylo zpráv o něm?“

„Nikdo neví, co se s ním stalo.“

„Dověděli bychom se toho snad, kdybychom pátrali po této části řeky?“ pravil Jakub Helloch.

„Byla by to výprava plná nebezpečenství,“ podotkl pan Mirabal, „a vydávati se tam nazdařbůh na tak neurčité zprávy…“

Seržant Martial přikyvoval na znamení souhlasu s obavami, jež vyslovoval pan Mirabal.

Jan mlčel; ale z odhodlaného jeho vzezření a z ohně, jenž mu plál ve zracích, byl patrný pevný jeho úmysl nedbati ničeho a pokračovati v cestě, jakkoli nebezpečné, neupouštěti od vytčeného cíle a vytrvati až do konce…

A pan Mirabal porozuměl tomu dobře, když Jan řekl: „Děkuji vám, pane Mirabale, a také vám, pane Hellochu, za to, co jste pro mne vykonali. Byl tu viděn cizinec v době, kdy tu meškal můj otec a kdy psal ze San Fernanda…“

„Ovšem, ale souditi z toho hned, že to byl plukovník Kermor…“ podotkl stařík.

„Proč pak ne?“ zvolal Jakub Helloch. „Což není možno, že to byl on?“

„A ježto se cizinec tento odebral směrem k hornímu Orinoku, půjdu tam!“ prohlásil Jan.

„Jene! Jene!“ zvolal seržant Martial, přistupuje rychle k synovci.

„Půjdu!“ řekl Jan tónem, v němž se jevilo nezvratné rozhodnutí.

A obraceje se k starci otázal se:

„Jsou, pane Mirabale, na horním Orinoku nějaká městečka nebo vsi, kam bych se mohl odebrati a kde bych mohl pátrati?“

„Jest tam několik vsí: Guachapana, Esmeralda — a ještě jiné. Ale podle mého mínění, milé dítě, je-li možno nalézti stopy vašeho otce, bude to nejspíše za prameny, v Missii Santy Juany.“

„Slyšeli jsme již o této Missii,“ řekl Jakub Helloch. „Jak dlouho již trvá?“

„Byla založena před několika léty,“ odpověděl pan Mirabal, „a myslím, že jí kyne skvělá budoucnost.“

„Jest to missie španělská?“

„Ano, a spravuje ji missionář Španěl — otec Esperante.“

„Jakmile budou ukončeny přípravy, vydáme se na cestu do Santy Juany.“

„Milé dítě,“ řekl stařec, „pokládám za svou povinnost, upozorniti vás co nejdůtklivěji na to, že na horním toku Orinoka hrozí veliká nebezpečenství, námahy a strádání, a že končiny ty jsou ohroženy hordami indiánskými, jež jsou pověstny ukrutností; jsou to divocí Quivové, jimž stojí v čele zločinec uprchlý z galejí cayenneských…“

„Nehrozím se všech těch nebezpečenství, jež podstoupil můj otec, abych ho našel,“ odvětil Jan.

Rozmluva skončila se touto odpovědí Janovou. Pan Mirabal viděl, že nic na světě ho nezadrží. Vytrvá až do konce, jak sám prohlásil.

Seržant Martial, všecek jsa zoufalý, odešel za Janem, jenž strávil ostatek dne na Gallinettě. Když Jakub Helloch byl sám s panem Mirabalem, ten nemohl jinak, než upozorniti ho, v jaká nebezpečenství se hodlá vydati syn plukovníka Kermora, nemaje jiného průvodce kromě starého vojína.

„Máte-li naň nějaký vliv, pane Hellochu,“ dodal, „odvraťte ho od tohoto záměru, jemuž není podkladem nic určitého. Zabraňte mu v této cestě…“

„Nic ho od ní neodvrátí, pane Mirabale,“ řekl Jakub Helloch. „Znám ho: nic na světě!“

Jakub Helloch vrátil se na pirogu Moriche, jsa více zamyšlen, než kdy jindy, a neodpovídal ani na otázky druhovy.

Sedě na zádi pirogy pohlížel Jakub Helloch na Valdeza a jeho dva lidi, zaměstnané přípravami na dalekou cestu. Bylo potřebí všecko z pirogy vyložiti, aby prohlédli její dno a spravili, kde co bylo poroucháno po krušné plavbě posledního dne a po najetí na břeh San Fernandský.

Jakub Helloch pozoroval také Jana, jenž dohlížel na tyto práce. Snad hoch očekával, že Jakub Helloch naň promluví, že mu vytkne nerozvážnost jeho záměrů a pokusí se odvrátiti ho od nich.

Ale ten seděl beze slova a bez hnutí. Byl zamyšlen, a zdálo se, že ho ovládá utkvělá představa, jaká se vrývá do mozku a sžírá jej.

Večer nadešel.

K osmé hodině odcházel Jan do svého příbytku v hostinci.

„Dobrou noc, pane Hellochu,“ řekl.

„Dobrou noc, Jene,“ odpověděl Jakub Helloch, jenž povstal, jakoby hodlal jíti za mladým přítelem.

Jan odešel ani se neobrátiv a zmizel mezi chyšemi ve vzdálí asi sta kroků. Seržant Martial zůstal na břehu jsa nesmírně vzrušen při pomyšlení na krok, který hodlal podniknouti. Konečně se odhodlal a vrátiv se k piroze Miroche zamumlal:

„Pane Hellochu, rád bych s vámi promluvil několik slov.“

Jakub Helloch vystoupil ihned z lodice a přikročiv k starému vojáku otázal se:

„Čeho si přejete, seržante?“

„Abyste byl tak laskav… a domluvil mému synovci… jenž vás snad uposlechne… aby upustil od té cesty…“

Jakub Helloch pohlédl do očí seržantu Martialovi; váhal chvíli, načež odpověděl:

„Nebudu mu toho rozmlouvati, neboť by to nebylo nic platno, to dobře víte; ba rozhodl jsem se dokonce, že učiním ještě více v této příčině, ač-li k tomu svolíte.“

„Co pak?“

„Rozhodl jsem se, že budu Jana provázeti na té cestě.“

„Vy? Že budete provázeti mého synovce?“

„Který není vaším synovcem, seržante.“

„Že není mým synovcem syn plukovníkův?“

„Který není jeho synem. Jestiť to dcera plukovníka Kermora.“