ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Toho dne, 1. září, o šesté hodině ranní opustily falky nebezpečné ty končiny. Téměř zázrakem se stalo, že cestující a plavci nebyli povražděni na místech, kde tolik jiných stalo se obětmi ukrutných těch kmenů.

„A opravdu,“ řekl si v duchu pan Miguel, „když se již Kongres rozhodl pro vyhlazení této prokleté sběři Quivů, bylo by již na čase, aby se slovo stalo skutkem.“

„Zasloužil jsem si toho plnou měrou,“ zvolal seržant Martial vytahuje šíp, jenž mu byl vnikl do ramene.

A výčitky, že se obíral více minulostí nežli přítomností na stráži, byly mnohem bolestnější než utrpení způsobené zraněním. Ale provinění toto nebylo tak veliké, aby vyžadovalo smrti člověka — třeba to byl voják, jenž se dal překvapiti na stráži — a bylo lze doufati, že rána nebude smrtelná.

Jakmile čluny Quivů zmizely s obzoru, jal se Jan ošetřovati seržanta Martiala ležícího pod přístřeškem. Ale nepostačí býti synovcem svého strýce a jeviti oň největší péči, aby se mu pomohlo. Jest také potřebí nejnutnějších vědomostí lékařských, a těch hoch neměl.

Bylo tedy štěstím, že Germain Paterne, jakožto přírodopisec a botanik, konal studia lékařská a že na piroze Moriche byla příruční lékárnička.

Germain Paterne uvolil se ochotně poskytnouti seržantu Martialovi pomoci a péče, jakých vyžadoval jeho stav, a není divu, že Jakub Helloch s největší horlivostí ho podporoval.

Následkem těchto okolností se stalo, že na Gallinettě bylo za prvních hodin další plavby o dva cestující více — a ti viděli ne bez pohnutí, s jakou oddaností lnul Jan Kermor k starému vojínu.

Germain Paterne prozkoumav ránu, poznal, že hrot šípu zaryl se asi tři centimetry do ramene, ale nezasáhl ani svalu, ani nervu nijakého, nýbrž vnikl pouze do masa. Celkem nebylo obavy, že rána bude míti vážné následky, ač-li šíp nebyl napuštěn jedem.

Přiházíť se zhusta, že Indiáni orinočtí napouštějí šípy tekutinou známou pode jménem curare. Tekutina ta skládá se ze štávy mavacare, liány to z čeledi rostlin kulčibovitých, a z několika kapek hadího jedu. Tato černavá smíšenina, lesknoucí se jako šťáva lekořicová, jest velice oblíbená u domorodců. A zdá se také, že Indiáni Otomakové, o nichž se častěji zmiňuje Humboldt, napouštěli si touto šťávou nehet ukazováčku a přenášeli otravu pouhým stiskem ruky.

Ale byl-li seržant Martial zasažen šípem napuštěným tekutinou curare, pozná se to brzy. Zraněný pozbude brzy řeči, pak mu strnou údy, tvář i hruď, ačkoli zůstává při vědomí až do smrti, které nelze odvrátiti.

Bylo tedy nutno pozorovati, dostaví-li se tyto příznaky v prvních hodinách.

Byv obvázán nemohl seržant Martial jinak, než poděkovati Germainu Paterneovi, ačkoli zuřil při pomyšlení, že mezi oběma pirogami utužují se stále důvěrnější styky. Potom klesl v podivnou strnulost, jež budila nemalé obavy všech společníků.

Hoch pak obraceje se k Germainu Paterneovi otázal se: „Prosím vás, pane, co soudíte o jeho stavu?“

„Nemohu se ještě určitě vysloviti,“ odpověděl Germain Paterne. „Není to nic jiného, než lehká rána, jež se beze všeho zahojí, nebyl-li šíp napuštěn jedem. Vyčkejme, a za nedlouho uvidíme, jak se věc má.“

„Milý Jene,“ dodal Jakub Helloch, „nepozbývejte naděje. Seržant Martial se uzdraví, a uzdraví se brzy. Jsem přesvědčen, že, kdyby šíp byl napuštěn jedem, vypadala by rána již docela jinak.“

„To si také myslím, Jakube,“ prohlásil Germain Paterne. „Při nejbližším obvazu dovíme se již, co jest, a váš strýc… chci říci seržant Martial…“

„Bůh mi ho zachovej!“ mumlal hoch, jemuž slza rosila oko.

„Ano, milý Jene,“ opětoval Jakub Helloch, „Bůh ho zachová. Vaše péče spojená s naší vrátí starému vojínu zdraví. Pravím vám opětně: důvěřujte!“

A stiskl Janu Kermorovi ruku, jež se chvěla v ruce jeho.

Na štěstí seržant Martial spal.

Pánové Miguel, Felipe a Varinas — ježto všecky tři falky pluly vedle sebe hnány jsouce silným severovýchodním větrem — obdrželi hned zprávy o stavu raněného a doufali také, že šťastně vyvázne.

A vskutku, Quivové napouštějí často jedem curare šípy a také střely svých fukaček; ale není to nikterak ustáleným zvykem. A přípravu tohoto jedu obstarávají jen „odborníci“, ač-li lze užiti tohoto výrazu o divoších, a není vždy snadno použiti vědomostí těchto učenců ze savan. Všecko nasvědčovalo patrně tomu, že věc neskončí tragicky.

Kromě toho, kdyby mimo nadání stav seržanta Martiala vyžadoval několika dní odpočinku, a to za lepších okolností, než byly na Gallinettě, bylo by snadno vystoupiti na břeh ve vsi Atures, vzdálené asi šedesát kilometrů směrem proti proudu od ústí Mety.

Tam budou bez toho cestující nuceni čekati nejméně týden, až jejich pirogy, od nichž se odloučí, minou víry, kterých jest hojně v této části Orinoka. A protože vál příznivý vítr, bylo lze předvídati, že se ves Atures objeví zítřejšího dne.

Plachty byly vytaženy tak, aby pirogy nabyly největší rychlosti, a kdyby se vítr udržel, byla naděje, že falky urazí do večera přes polovinu dráhy.

Za dopoledních hodin přišli Jakub Helloch a Germain Paterne třikrát nebo čtyřikrát podívat se na seržanta Martiala.

Raněný dýchal dobře, a spánek jeho byl hluboký a klidný.

Odpoledne, k jedné hodině, když se seržant Martial probudil, uzřel u lože hocha, i pozdravil ho vlídným úsměvem. Ale zahlédnuv také oba Francouze, nemohl potlačiti jakéhosi úšklebku.

„Trpíte snad více?“ otázal se ho Germain Paterne.

„Já, pane?“ odpovídal seržant Martial, jakoby ho tato otázka urážela. „Ani dost málo! Není to nic, než pouhé škrábnutí! Což pak si myslíte, že mám kůži jako panenka? Zítra nebude již ani památky po ničem, a bude-li vám libo, budu vás již nositi na ramenou! Ostatně bych již rád vstal…“

„Nikoli, zůstanete ležeti, seržante,“ prohlásil Jakub Helloch. „Lékař to nařídil.“

„Milý strýče,“ dodal hoch, „doufám, že uposlechneš, a za nedlouho budeš moci poděkovati přítomným pánům za jejich obětavost.“

„Dobrá, dobrá!“ hučel seržant Martial vrče jako hafan, kterého mopslík dráždí.

Germain Paterne obvázal ho znova a zjistil, že rána není otrávena. Kdyby šíp byl napuštěn jedem, jevily by se již jeho účinky, a raněný byl by již podlehl částečné strnulosti, ne-li duševní, tělesné dojista.

„Vidíme, seržante, jest to lepší,“ tvrdil Germain Paterne.

„A za několik dní bude úplně dobře!“ dodal Jakub Helloch.

A když se odebrali na svou pirogu, jež plula podle Gallinetty, seržant Martial říkal stále:

„Tohle ještě scházelo! Ti dva Francouzi jsou tu jako doma.“

„Jakáž pomoc, milý strýčku,“ odpovídal Jan, chláchole ho. „Neměl jsi se nechati poraniti.“

„To jsem neměl, a všecko zavinil jsem sám, chovaje se jako nováček, nemotora, který nedovede státi na stráži.“

Když se již břehy řeky halily v soumrak, dopluly pirogy barriery Vivoralské, kde se měly ukrýti na noc. Z dáli ozýval se již temný hukot raudalů atureských.

Protože bylo se ještě obávati útoku se strany Quivů, byla učiněna nejpřísnější opatření. Valdez nedovolil, aby jeho lidé ulehli dříve, dokud neustanoví těch, kdož mají bdíti v prvních hodinách nočních. Tatáž opatření byla učiněna na obou ostatních falkách Martosem a Parchalem. Kromě toho byly náležitě připraveny a nabity zbraně, ručnice a revolvery.

Odpočinek tento nebyl ničím přerušen, a seržant Martial mohl spáti po celou noc. Při ranním obvazu ohlásil Germain Paterne, že se rána hojí. Za několik dní bude nadobro zahojena. Následků strašlivého curare není se již obávati.

Nebe bylo čisté, vál chladný a příznivý vítr. V dáli jevily se po obou březích obrysy hor, jež svírají raudaly atureské.

V těchto místech dělí ostrov Vivoral řeku na dvé ramen, jejichžto vody tvoří dravé víry. Za doby nízkého stavu vody objevují se úskalí řečiště, a jest nemožno proplouti, aby se zavazadla nepřenesla až na konec ostrova.

Této zdlouhavé a namáhavé práce nebylo tentokráte potřebí, a pirogy vlečeny jsouce espillou podél pobřeží mohly obeplouti výběžek ležící směrem proti proudu řeky. Takto získali několik hodin a pokračovali v pravidelné plavbě, když slunce přesahovalo obzor o několik stupňů nad cerry cataniapskými na pravém břehu.

Dopoledne bylo lze plouti dosti pohodlně podél pobřeží u úpatí cerr, a k poledni stanuly falky u vesničky Puerto Real.^[26] Krásný to název pro říční přístav, kde jest roztroušeno několik slaměných chýší sotva obydlených.

Odtud přenášejí se zpravidla zavazadla lodí po břehu do vsi Atures, vzdálené ještě asi pět kilometrů. Proto Guahibové používají horlivě této příležitosti vydělati si několik piastrů. Když byla s nimi smluvena cena, vezmou zavazadla na záda, a cestující jdou za nimi zůstavujíce lodníkům krušnou práci provléci loď víry.

Raudal tento jest podoben chodbě vyhloubené mezi příkrými horami pobřežnými v délce deseti kilometrů. Vody, jakoby podrážděny sevřením v těsnině, kam je spád žene, proudí tu divoce. Ostatně příroda nepojistila jim tu volné cesty. Řečiště, dle Humboldta „schodovité“, jest hrazeno skalnými výběžky, jež mění vír ve vodopád. Všude jeví se úskalí vynořující se z vody v podobě zelených křovin a skály, jež mají na pohled tvar kulovitý, a zdá se, že spočívají na základně jen úchylkou od zákonů rovnováhy. Rozdíl mezi vodorovností proti proudu a po proudu měří devět metrů. A těmito mocnými záporami utvořenými jez od jezu, mezi těmito balvany tu a tam roztroušenými, po povrchu těchto skalných vyvýšenin, jež jakoby se každou chvílí chtěly posouvati, jest nutno vléci lodi. Skutečné to vlečení po žulových těch prazích, a nejsou-li příznivy okolnosti klimaterické, vyžaduje práce tato mnoho času a námahy.

Snadno lze pochopiti, že především jest nezbytno, aby se vyložil náklad z lodí. Žádná z nich by nepřeplula raudalem bez nebezpečenství, že v něm pohřbí vše, co na ní naloženo. Překvapuje již dosti, že proplují s prázdným, a většina z nich byla by pohlcena nebo rozdrcena, nebýti podivuhodné obratnosti lodníků, kteří je řídí v těchto vírech.

Byly tedy všecky tři pirogy vyprázdněny. Vyjednávalo se s Guahiby o cenu za dopravení nákladu až do vsi Atures. Platí se jim obyčejně látkami, ozdobnými tretkami, doutníky a kořalkou. Ovšem nepohrdnou ani piastry. Tak smluvena byla za přenesení nákladu ze všech tří falk cena, s kterou, jak se zdálo, byli spokojeni.

Netřeba podotýkati, že cestující nesvěřují zavazadel těmto Indiánům a nenechávají je samotny jíti do vsi Atures. Guahibové nezasluhují úplné důvěry, právě naopak, a jest rozumno nezkoušeti jejich poctivosti. Proto zpravidla je doprovázejí cestující; tak bylo tomu také nyní.

Vzdálenost z Puerta Realu do vsi Atures obnášela pouze pět kilometrů, i mohla se snadno uraziti za několik hodin i se vší spoustou zavazadel, jež cestu značně zdržovala; bylo to náčiní, přikrývky, vaky, šatstvo, zbraně, náboje, pozorovací nástroje Jakuba Hellocha, herbáře, torby a fotografické přístroje Germaina Paternea. Ale největší obtíž spočívala v jiné okolnosti. Bude moci seržant Martial vykonati cestu pěšky? Nebude stav jeho vyžadovati, aby ho donesli na nosítkách až do vsi?

Zajisté že nikoliv. Starý poddůstojník nebyl panenkou, jak stále říkal, a obvaz na rameně nemůže přece býti překážkou v chůzi. Necítil bolestí, a Jakubu Hellochovi, jenž mu podával rámě, odpověděl:

„Díky, pane. Půjdu zostra a nepotřebuji podpory.“

Hoch naznačil pohledem Jakubu Hellochovi, že jest lépe nepopouzeti seržanta Martiala ani úslužností.

Hlouček cestujících rozloučil se tedy prozatím s lodníky, na nichž bylo provléci falky vírem. Vlastníci lodí, Valdez, Martos i Parchal, slíbili, že nezmaří ani hodinky, a bylo lze směle důvěřovati jejich horlivosti.

Cestující opustili Puerto Real asi o půldvanácté před polednem.

Nebylo potřebí jíti „zostra“, jak podle svého prohlášení měl v úmyslu seržant Martial. Protože Jakub Helloch a jeho společníci z opatrnosti napřed posnídali, mohli jíti do vsi Atures volným krokem a doraziti tam před obědem.

Cesta, či spíše stezka, táhla se podél pravého břehu řeky. Proto nebylo potřebí přeplouti řeku, neboť ves leží na tomto břehu. Na levo stoupaly do výše strmé svahy cerr, jejichžto pásmo se táhne až za raudaly proti proudu řeky. Častokráte mohla stěží projíti jediná osoba, a tu hlouček našich cestujících šel husím pochodem.

Guahibové šli o několik kroků napřed. Za nimi šli pan Miguel a jeho dva přátelé. Pak následovali Jakob Helloch, Jan Kermor a seržant Martial. Germain Paterne tvořil zadní voj.

Když toho dovolovala šíře břehu, šli po dvou nebo po třech vedle sebe. Tu šli hoch, seržant Martial a Jakub Helloch pospolu.

Jakub Helloch a Jan zpřátelili se již velice důvěrně; kterak byl by mohl seržant Martial žehrati na to, nechtěl-li býti starým zarputilcem, stále skuhrajícím?

Chvílemi zastavoval se Germain Paterne, nesa svou drahocennou torbu na zádech, když některá bylina poutala jeho pozornost. Společníci, kteří byli daleko napřed, důrazně ho pobízeli, aby pospíšil za nimi, ale on nehrubě toho dbal.

Na hon nebylo by bývalo lze ani pomysliti, kdyby se byla nenaskytla příležitost vniknouti na nějakých sto stop do těsných úžlabin cerr.

To se stalo k největšímu uspokojení páně Miguelovu, ale k veliké škodě opice aluate, první, kterou se mu podařilo zastřeliti.

„Přijměte mé blahopřání, pane Miguele!“ volal Jakub Helloch, když jeden z Guahibů odběhnuv přinesl zastřelené zvíře.

„Přijímám je, pane Hellochu, a slibuji vám, že kůže tohoto zvířete bude po našem návratu vystavena v Přírodopisném museu s nápisem: ,Zastřelena rukou pana Miguela, člena Zeměpisné společnosti Ciudad-Bolivarské‘.“

„A to vším právem!“ dodal pan Felipe.

„Ubohé zvířátko!“ řekl Jan, patře na aluate, roztaženého na zemi se srdcem prostřeleným kulí.

„Ubohé, ale prý výtečné k jídlu,“ odpověděl Germain Paterne.

„Ovšem,“ potvrzoval pan Varinas, „a dnes večer v Atures budete míti příležitost přesvědčiti se o tom. Budeť opice tato hlavním jídlem nejbližší naší tabule.“

„Jísti opičí maso, není-liž to skoro lidožroutstvím?“ podotkl žertem Jakub Helloch.

„Oh, pane Hellochu!“ odpověděl Jan. „Mezi opicí a člověkem…“

„Nikterak! Rozdíl není již tak veliký, milý Jene! Není-liž pravda, seržante?“

„Toť se rozumí! Oba se dovedou šklebiti,“ odpověděl seržant Martial a zároveň slovo dokazoval skutkem.

Pernaté zvěři bylo tu hojně: kachen, divokých holubů a mnoho jiného vodního ptactva, především pak pav, slepic to se široce rozepiatými křídly.

Bylo-li však snadno střeliti tyto ptáky, nebylo tak snadno zmocniti se jich, neboť by padli do propasti víru.

Orinoko jest opravdu zajímavé, když zuřivé jeho vlny řítí se tímto raudalem atureským, který jest snad nejdelším a nejnesplavnějším z celého toku řeky. Představme si jen ohlušující hukot vodopádů, jakoby obetkaných lehounkými parami, kmeny stromové, vyrvané ze břehů silou proudu, jež narážejí o skály z vody se vynořující, části břehu, jež se chvílemi drobí a ohrožují úzkou stezku vedoucí po jejich povrchu. Maně naskytá se otázka, kterak tudy proplují pirogy, aby tu nenechaly obložení svých boků nebo spodků. A vskutku, cestující z Gallinetty, z Moriche a z Maripare nemohli býti upokojeni, dokud neviděli svých lodic v přístavu atureském.

Naši cestující, jejichžto pochod nebyl přerušen ani nehodou ani zvláštní příhodou, dorazili do vsi brzy po druhé hodině odpolední.

Té doby jevila se ves Atures posud tak, jak ji shledal cestovatel francouzský před pěti lety, a takovou i zůstane, lze-li věřiti předpovědem Élisée Réclusa týkajícím se vsí středního Orinoka. Dokud cestující našich tří pirog nedorazí do San Fernanda, nenaskytne se jim cestou žádné čelnější městečko. A za ním jest takřka pustina, i na širém poříčí Ria Negra a řeky Amazonské.

Sedm či osm chýší, to byla celá ves Atures, asi třicet Indiánů, to bylo všecko její obyvatelstvo. Tam zabývají se ještě domorodci chovem dobytka, ale dále, směrem proti proudu, hledali bychom nadarmo llanerů, kteří se věnují této práci. Jest tam viděti pouze přechod rohatého dobytka, když nadejde doba stěhování stád z území na území.

Panu Miguelovi a jeho dvěma přátelům, seržantu Martialovi a Janovi, Jakubu Hellochovi a Germainu Paterneovi nezbývalo než vzíti za vděk s nejobstojnějšími z těchto chatrných slaměných chýší, v nichžto se každá z těchto tří společností jakž takž uhostila.

Nebylo-li však ve vsi nijakého pohodlí a vzpomínali-li tu hosté na přístřešky svých pirog, poskytovala ves přece jedné neocenitelné výhody. Nebyloť tu ani jedinkého moskyta! Proč pak se jim vyhýbal ten nesnesitelný hmyz? Nevěděli toho, a Germain Paterne nemohl si toho nikterak vysvětliti. Jisto bylo jen tolik, že za noci seržant Martial nemusil chrániti synovce obvyklým toldem.

Nebylo-li tu však moskitů, bylo tu hrozně písečných blech, jež zejména jsou pravou metlou Indiánů na tomto břehu.

Domorodci tito chodí bosi. Bodnutí těchto písečných blech jest nesmírně bolestné. Zalézají pod kůži a působí otok. Nelze jich vytáhnouti jinak než hrotem, a operace nelze provésti nikdy bez obtíže a bezbolestně.

Netřeba podotýkati, že při večeři — k níž zasedli společně pod skupinou stromů — aluate, zastřelený panem Miguelem a zvolna pečený, byl předním jídlem.

„Nuže,“ zvolal pan Felipe, „není-liž to znamenitá pečínka?“

„Jest znamenitý ten čtyřnožec,“ přisvědčil pan Miguel, „a zasluhoval by čestného místa na tabuli evropské.“

„Zajisté,“ odvětil Jakub Helloch, „a měli bychom jich poslati několik tuctů restaurantům pařížským.“

„A proč by se maso jejich nevyrovnalo telecímu, hovězímu nebo skopovému, živí-li se tato zvířata jen libovonnými rostlinami?“ podotkl Germain Paterne.

„Jedinou obtíží jest dostati se jim na blízko tak, aby se mohli zastřeliti,“ ozval se pan Varinas.

„Však máme zkušenosti v této příčině,“ řekl pan Miguel, „neboť, opakuji to, jest tento první…“

„K němuž vynasnažíte se brzy připojiti druhého, pane Miguele,“ řekl Jakub Helloch. „Máme-li stráviti zde ve vsi několik dní, podnikněmež honbu na opice. Půjdete s námi, není-liž pravda, milý Jene?“

„Nepokládám se za hodna doprovázeti vás,“ odpověděl hoch, děkuje posunkem. „Ostatně by strýc k tomu nedal svolení, aspoň ne honiti bez něho…“

„Ovšem že bych toho nedovolil!“ prohlásil seržant Martial, jsa velice šťasten, že synovec poskytl mu příležitosti k záporné odpovědi na nabídku krajanovu.

„A proč?“ otázal se Jakub Helloch. „Honba tato není nikterak nebezpečna.“

„Jest vždy nebezpečno odvážiti se do těchto lesů, kde, tuším, neobývají toliko opice,“ odpověděl seržant Martial.

„Opravdu, člověk se tam setká leckdy i s medvědy,“ odpověděl pan Felipe.

„Oh, to jsou dobráci;“ odvětil Germain Paterne, „s mírnými mravenečníky, kteří neodvažují se nikdy na člověka a živí se jen rybami a medem.“

„A s tygry, lvy a oceloty. Ti také se živí medem?“ namítl seržant Martial, jsa odhodlán nepovoliti.

„Tyto šelmy vyskytují se tu jen zřídka,“ prohlásil pan Miguel, „a neobcházejí na blízku vsí, kdežto opice přibližují se rády až k obydlím.“

„Každým způsobem,“ řekl pak pan Varinas, „jest velmi jednoduchý prostředek, jehož užívají lidé z městeček orinockých, aby se zmocnili těchto opic, nepronásledujíce jich a neopouštějíce ani chýší.“

„Jaký jest to prostředek?“ otázal se Jan.

„Na kraji lesa položí se několik tykví, jež se připevní k zemi a do nichž provrtá se díra, kterou opice může vstrčiti ruku dovnitř, je-li otevřena, odkud ji však nevytáhne, je-li zavřena. Dovnitř těchto tykví položí se nějaký plod, kterého rády požívají. Opice jej vidí a cítí, neodolá touze po něm, prostrčí ruku děrou a uchopí kořist; protože pak jednak nechce plod pustiti, jednak nemůže vytáhnouti ruku, jest v pasti.“

„Je-li pak možno?“ zvolal seržant Martial. „Což pak ji nenapadne…“

„Ne, nenapadne,“ odvětil pan Varinas.

„A pak se tvrdí, že opice jsou tak moudré a zlomyslné!“

„Jsou, ale mlsnost jejich překonává moudrost,“ řekl pan Felipe.

„Pitomá zvířata!“

A opravdu, čtyřrucí tvorové, kteří se takto nechávají chytati do pasti, zasluhují tohoto pojmenování. A přece užívá se prostředku naznačeného panem Varinasem velmi zhusta a s úspěchem v lesích orinockých.

Ale bylo třeba stráviti nějak několik dní pobytu ve vsi Atures, dokud nepřibudou pirogy. A hoch mohl docela pověděti ostatním, že před šesti lety pobyl tu jeho krajan jedenácte dní, kteréhožto času bylo potřebí, nežli jeho falka přeplula raudal atureský. Nyní stála voda výše, i bylo lze nadíti se, že pirogy, jež vypluly téhož dne ráno z Puerta Realu, budou k tomu potřebovati méně času.

Za pobytu v Atures Jan Kermor a seržant Martial neprovázeli tří Venezuelanův a obou Francouzů, kteří si vyšli na lov do okolí vesnice. Lovci nesetkali se s žádnou šelmou, aneb aspoň ty, s nimiž se setkali, nepomýšlely na to, aby lovce napadly. Jen tapír byl postřelen Jakubem Hellochem a unikl nevyčkav druhé rány, která by ho byla nejspíše srazila k zemi.

Za to měli lovci příležitost postříleti hojně pekarů, jelenů a cabiaiů,^[27] aby se s dostatek znova zásobili potravou. Čeho nesnědli, to usušili nebo uudili po způsobu indiánském, aby si uchovali dostatečnou zásobu masa na ostatek cesty.

Občas zašli pánové Miguel, Varinas a Felipe, Jakub Helloch a Germain Paterne až k proslulým slujím na území atureském, k Puenta Cerro, pak k ostrovu Cucuritale, kde se zachovaly stopy nešťastného doktora Crevauxa, a posléze k cerru de Los Muertos, kde ve slujích pohřbívají Indiáni Piaroaové své mrtvé. Pan Miguel a jeho přátelé zašli dokonce asi dvanácte kilometrů k jihovýchodu, aby si prohlédli cerro Pintado. Jest to porfyrová skála zvýší dvou set padesáti metrů, kterou se podařilo domorodcům ozdobiti asi uprostřed obrovskými nápisy, kresbami představujícími stonožku, člověka, ptáka a hada dlouhého přes tři sta stop.

Germainu Paterneovi bylo by snad bývalo milejší, kdyby byl našel nějakou vzácnou rostlinu při úpatí Malované hory — kterou by bylo lépe nazývati horou rytin — ale k největší jeho lítosti bylo všecko jeho úsilí nadarmo.

Rozumí se samo sebou, že se vraceli z dlouhých těch vycházek značně unaveni. Byloť přílišné vedro, jež se neumirňovalo ani četnými bouřemi, dostavujícími se s neobyčejnou prudkostí.

Tak uplynul čas pobytu ve vsi Atures. Všichni naši cestující scházeli se dvakráte denně u tabule. Tu vypravovaly se události dne. Jan poslouchal se zálibou lovecké příběhy, jež vyprávěl Jakub Helloch, snažící se neustále vyrážeti hocha ze smutných myšlenek do budoucna. A jak vřele si přál, aby Jan Kermor nabyl v San Fernandu určitých zpráv o plukovníku Kermorovi a nebyl nucen odvažovati se do dálných a nebezpečných končin!

A když nastal večer, hoch četl nahlas různá místa z oblíbeného průvodce a zejména ta, jež se týkala vsi Atures a okolí. Pan Miguel a jeho přátelé nemohli se vynadiviti přesnosti zpráv, jež podává cestovatel francouzský ve příčině toku Orinoka, mravů různých kmenův indiánských, zvláštností jejich území a mravů llanerů, s nimiž přišel ve styk.

Kdyby Jan Kermor byl nucen pokračovati ve své cestě až ku pramenům řeky, měl by zajisté veliký prospěch z tak spolehlivých zpráv krajanových.

Posléze dne 9. září k poledni Germain Paterne, jenž botanisoval na břehu přede vsí, objevil se pojednou a volal společníky.

Protože nebyla na ten den ustanovena vycházka, byli všichni pohromadě v přední chýši, vyčkávajíce chvíle snídaně.

Zaslechnuv volání byl Jakub Helloch skokem venku.

Ostatní vyběhli za ním mohouce se směle obávati, že Germain Paterne volá o pomoc, buďto že jest napaden nějakou šelmou, nebo že se srazil s rotou Quivů, zdržujících se v sousedství vsi Atures.

Germain Paterne vracel se sám s torbou na zádech a mával rukama.

„Nu! Co pak se děje?“ volal naň Jakub Helloch.

„Naše pirogy, přátelé!“

„Naše pirogy?“ řekl pan Miguel.

„Již?“ zvolal pan Felipe.

„Nejsou vzdáleny již ani půl kilometru.“

Všichni se rozeběhli po levém břehu proti proudu a v ohybu řeky zahlédli falky, jež mužstvo vleklo espillou podél břehu.

Brzy mohli zaslechnouti jejich volání vlastníci lodí, kteří stojíce na zádi udržovali lodice v náležité poloze.

„To jste vy, Valdeze?“ volal seržant Martial.

„Já, seržante, a jak vidíte, ostatní jdou za mnou.“

„Neporouchaly se vám lodi?“ optal se pan Miguel.

„Neporouchaly,“ odpověděl Valdez, „však jsme zkusili tak dost!“

„Konečně jste tu!“ řekl Jakub Helloch vlastníku pirogy Moriche.

„Ano, a to za sedm dní, což jest vzácností, jde-li o překonání raudalu Atureského.“

A Parchal měl pravdu; ale třeba uznati, že Banivové jsou znamenitými lodníky. Nebylo lze jinak, než pochváliti jejich horlivost, a stateční ti lidé měli tím větší radost z pochvaly cestujících, že pochvala tato byla provázena přídavkem několika piastrův odměnou za šťastnou ruku.