ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Městečko, jemuž by se bylo zlíbilo chouliti se v záhybu řeky, nemohlo by si přáti jiné polohy, než má Caicara. Stojíť jako hostinec v ohybu cesty, či lépe řečeno na rozcestí. Jest to znamenitá poloha, při které město může zkvétati, třeba bylo vzdáleno na čtyři sta kilometrů od delty orinocké.

A Caicara jest v plném rozkvětu, ležíc na blízku místa, kde do Orinoka vtéká Apura, která se otvírá proti proudu obchodu do Columbie i Venezuely.

Simon Bolivar přibyl do tohoto říčního přístavu až o deváté hodině večerní. Vypluv z Las Bonitas o hodině s poledne a minuv řeky Cuchivero a Manapire i ostrov Tarumu, složil cestující v přístave caicarském.

Netřeba ovšem podotýkati, že to byli jen cestující, které loď neměla vézti dále po Apuře, do San Fernanda nebo do Nutrias.

Trojice zeměpisců, seržant Martial s Janem Kermorem, svým synovcem, a kromě toho ještě někteří jiní cestující byli mezi těmito posledními. Nazítří za úsvitu opustí Simon Bolivar městečko a popluje proti proudu tohoto důležitého přítoku řeky Orinoka až k úpatí And Kolumbijských.

Pan Miguel neopominul zpraviti oba přátele o všem, čeho se dověděl z rozmluvy hochovy s guvernérem. Oba nyní věděli, že Jan pod ochranou starého vojáka, seržanta Martiala, jenž se vydává za jeho strýce, koná cestu, aby pátral po zmizelém otci. Plukovník Kermor odešel před čtrnácti lety z Francie, aby se odebral do Venezuely. Jaké okolnosti ho přiměly, aby opustil vlast, a co dělal v těchto vzdálených končinách, vyjde snad teprve časem na jevo. Ale tolik bylo jisto, podle dopisu, psaného jeho rukou jistému příteli — kterýž dopis přišel na veřejnost teprve za několik let po doručení — že plukovník dlel v dubnu r. 1879 v San Fernandu nad Atabapem, ačkoli guvernér caurský, jenž tenkráte v městečku sídlil, o jeho pobytu ničeho nevěděl.

Proto tedy Jan Kermor, odhodlav se jíti po stopách otcových, podnikl nebezpečnou a obtížnou tuto cestu. Snaha po dosažení takového cíle, vzniklá v duchu sedmnáctiletého hocha, dojímala právem každou šlechetnou duši. Pánové Miguel, Felipe a Varinas umínili si, že mu budou ze všech sil nápomocni v pátrání po zprávách, jež by vedly na stopu zmizelého plukovníka.

Byla ovšem otázka, podaří-li se panu Miguelovi a oběma jeho přátelům získati si nepřístupného seržanta Martiala? Dovolí-liž jim, aby se důvěrněji seznámili s jeho synovcem? Podaří-liž se jim překonati tuto v pravdě nevysvětlitelnou nedůvěřivost starého vojína? Dosáhnou-liž toho, aby se poněkud zmírnily hrozivé ty pohledy, jež každého odstrašovaly a zaháněly? Půjde to ovšem ztěžka, ale poddá se to snad, zejména v případě, že by je táž loď vezla až do San Fernanda.

Caira čítá asi pět set duší a hostí velmi často cestující, kteří z té či oné příčiny hodlají se pustiti do hořejších končin orinockých. Jest tam hotel, nebo dokonce dva, vlastně jsou to ovšem domky; a v jednom z nich hodlali se ubytovati na těch několik dní, jež tu měli stráviti, jednak tři Venezuelané, jednak oba Francouzi.

Nazítří, dne 16. srpna, vyšli si seržant Martial a Jan po Caicaře, obírajíce se úmyslem najíti loď k další plavbě.

Jest to opravdu svěží a smavé městečko, choulící se mezi první pahorky pásma parimského a pravý břeh řeky naproti vsi Cabrutě, jež stojí na protějším břehu u vzniku Apurita. Před ním táhne se jeden z ostrovů, jakých jest mnoho na Orinoku, všecek porostlý lesem krásných stromů. Maličký jeho přistav obráží se od černé žuly, která obklopuje řeku. Čítá se tam stopadesát domků — domů, chceme-li — z nichž většina jest zbudována z kamene a kryta palmovým listím; některé z nich mají střechu z tašek, jejichžto červeň prokmitává zelení stromů. Nad městečkem vypíná se vršek zvýší padesáti metrů. Na vršku tom jeví se missionářský klášter, opuštěný za výpravy generála Mirandy a za války o neodvislost, kterýžto klášter poskvrněn byl kdysi ukrutnostmi, čímž vznikla v pravdě zasloužená pověst starých Caraibův.

Ostatně staré zvyky indiánské kvetou dosud v Caicaře, i takové, jež mísí křesťanství do nejneuvěřitelnějších náboženských obřadů. K těmto zvykům patří na příklad velorio, bdění u mrtvých, jehožto svědkem byl cestovatel francouzský. Tu ve společnosti četných pozvaných, kteří nešetří ani kávou, ani tabákem a především kořalkou, aguardiente, před mrtvolou manžela nebo dítěte zahajuje manželka nebo matka tanec, jenž se skončí teprve úplným vysílením tanečníků na mol zpitých. Tanec tento jest prapodivným výrazem smutku.

Byla-li však otázka, kde vzíti loď ku plavbě po středním Orinoku, mezi Caicarou a San Fernandem, na vzdálenost asi čtyř set padesáti kilometrů, pro Jana Kermora a seržanta Martiala nejdůležitější, byla neméně důležitou pro pány Miguela, Felipea a Varinasa. Prvnímu z nich připadla úloha postarati se o nějaký způsob dopravy za nejvýhodnějších podmínek.

Domyslíme si s panem Miguelem, že společná dohoda mezi seržantem Martialem a jím nemálo by věc zjednodušila ku prospěchu obou stran. Jsou-li cestující tři, nebo je-li jich pět, na tom nezáleží. Na loď se vejdou a náležitý počet lodníků není proto potřebí rozmnožovati.

Ale najímání těchto lodníků není zrovna nejsnadnější. Jest potřebí najíti lidi vyškolené a odvážné. Pirogy musí většinou za období dešťů plouti proti větru a vždy proti proudu. V cestě vyskytují se četné raudaly, jež přeplouti bývá velice nebezpečno, a také některé úžiny, plné úskalí a zanesené pískem, takže lodici třeba nejednou hodně daleko vléci po zemi. Orinoko má své vrtochy a výbuchy hněvu jako okeán, takže jim nelze čeliti bez odvahy a nebezpečenství.

Obyčejně vybírají se tito lodníci z kmenů pobřežních. Mnozí z těchto domorodců, jimž jest to jediným zaměstnáním, dovedou dostáti svému úkolu s nemalou obratností a s nemenší odvahou. Za nejspolehlivější v této příčině se uvádějí Banitové kteřížto plují hlavně do území protékaného řekami Guaviare, Orinokem a Atabapem. Dovezše tam cestující nebo zboží, vracejí se až do Caicary, kde čekají na nové cestující a na nový náklad.

Lze důvěřovati těmto lodníkům? Nikoliv zúplna, to je jisto. Bylo by to jakousi zárukou v této příčině, kdyby se najalo jen jediné mužstvo. Tak soudil a nikoli nesprávně rozumný pan Miguel. Kromě toho zajímal se živě o hocha, a Janovi mohlo býti jen na prospěch míti za společníky cesty jej a dva jeho přátele.

Pojav tedy tuto myšlenku, odhodlal se vyzkoumati smýšlení seržanta Martiala v této příčině, a jakmile ho zahlédl s Janem v přístave caicarském, kde se ohlíželi po nějaké lodi, neváhal přistoupiti k nim a osloviti je.

Starý voják přijal ho s obočím svraštělým a nevlídnou tváří.

„Pane seržante,“ řekl pan Miguel po francouzsku, kteroužto řeč velmi dobře ovládal, „měli jsme potěšení plouti pospolu na lodi Simon Bolivar…“

„A vystoupiti z ní včera večer,“ odpověděl seržant Martial nohy maje k sobě sraženy a jsa vzpřímen jako pěšák ve zbrani.

Pan Miguel vyložil si tato slova za výraz zdvořilosti a pokračoval:

„Teprve v Las Bonitas z rozmluvy vašeho synovce…“

Ústa seržantova počínala se stahovati — špatné to znamení — a přerušuje pana Miguela řekl:

„Jak to? Z rozmluvy?“

„Z rozmluvy pana Jana Kermora s guvernérem poznali jsme, já a moji dva přátelé, že hodláte vystoupiti v Caicaře…“

„K čemuž nebylo nám, tuším, potřebí doprošovati se ničího dovolení,“ odsekl starý bručál.

„Ovšem že ničího,“ řekl pan Miguel, jsa připraven na nevlídné přijetí, jehož se dostane jeho nabídce. „Ale zvěděv, který jest cíl vaší cesty…“

„Jedna!“ zahuhlal seržant Martial mezi zuby, jakoby chtěl počítati, kolikrát mu bude odpovídati k otázkám přívětivého zeměpisce.

„Za jakých okolností váš synovec podniká cestu pátraje po svém otci, plukovníku Kermorovi…“

„Dvě!“ počítal seržant.

„A věda, že máte v úmyslu plouti proti proudu Orinoka až do San Fernanda…“

„Tři!“ zavrčel seržant Martial.

„Přicházím optat se vás, ježto já a oba moji přátelé ubíráme se tamtéž, nebylo-li by vhodnější, výhodnější a také bezpečnější konati plavbu z Caicary do San Fernanda na téže lodi…“

Byla-li kdy nabídka, kterou lze směle přijmouti, byla to bez odporu nabídka páně Miguelova. Zdálo se, že není ani nejmenšího důvodu, aby se jí dostalo odmítnutí. Vyberou-li si pirogu dostatečných rozměrů, vykoná pět našich cestovatelů plavbu za nejpříznivějších okolností. Ačkoli se tedy zdálo, že seržant Martial nemá ani nejmenšího důvodu k odmítnutí, odpověděl suše, neohlížeje se na mínění synovcovo, který již předem pojal nezvratný úmysl:

„Jest mi velikou ctí, pane, velikou ctí!… Že vaše nabídka jest výhodná, jest možno; že by však byla vhodná, to nikoli, aspoň nám není vhod.“

„A co pak jest na ní nevhodného?“ otázal se pan Miguel jsa nemálo překvapen, že jeho nabídce vytýká se nevhodnost.

„Jest nevhodná tím, že nám není vhod!“ odsekl seržant Martial.

„Ovšem, máte své důvody k takovéto odpovědi, pane seržante,“ řekl pan Miguel. „Ale vzhledem k tomu, že jsem si vřele přál, abychom se cestou navzájem podporovali, zasluhovala má nabídka odpovědi méně urážlivé…“

„Jest mi líto… ano… jest mi líto, pane Miguele,“ odpověděl seržant Martial, jemuž patrně nebylo příliš volno, „ale nemohl jsem vám odpověděti jinak než odmítavě…“

„Odmítnutí může se však státi s jistými formami; nepoznávám v jednání vašem francouzské zdvořilosti.“

„Pane,“ odpovídal starý voják, jenž se počínal z horka nakvašovati, „zde nejde o zdvořilost. Vy jste učinil nabídku, já mám důvody nepřijmouti jí, a řekl jsem vám to tak, jak mi to slina přinesla na jazyk, nehledaje ozdobných slov, a shledáváte-li v mých slovech něco závadného…“

Hrdé vzezření, které na se vzal pan Miguel, nemohlo uklidniti seržanta Martiala, jenž neměl veliké zásoby trpělivosti. Tu zakročil Jan Kermor a řekl:

„Omluvte laskavě strýčka, pane. Neměl v úmyslu urážeti vás. Nabídka vaše svědčí o nevšední laskavosti vaší k nám, a za každé jiné příležitosti byli bychom milerádi použili vaší ochoty a dobré vůle. Ale přejeme si míti vlastní loď, s kterou bychom podle okolností libovolně mohli nakládati, neboť jest možno, že zprávy, kterých se nám cestou dostane, přimějí nás, abychom změnili směr cesty a pobyli delší dobu v tom či onom městečku. Slovem, potřebujeme úplné volnosti v každém hnutí.“

„Zcela správně, pane Kermore,“ odpověděl pan Miguel. „Nehodláme vás nikterak omezovati; a přes trochu… suchou odpověď vašeho strýce…“

„Starého vojína!“ podotkl seržant Martial.

„Budiž! Nicméně, můžeme-li vám, já nebo moji přátelé, cestou nějak prospěti…“

„Děkuji vám za strýce i za sebe, pane,“ odpověděl hoch, „a buďte ubezpečen, že v případě potřeby neopomineme obrátiti se k vám.“

„Slyšíte, pane seržante?“ řekl pan Miguel tónem polo žertovným, polo vážným.

„Slyším, pane zeměpisče!“ odpověděl seržant Martial nevrle, neboť nechtěl odzbrojiti úplně přes všecku vlídnost, jakou dával na jevo pan Miguel, nejznamenitější a nejvlídnější to člověk, jakého si jen lze představiti.

Pan Miguel podal pak ruku Janu Kermorovi, který ji stiskl s výrazem v pravdě přátelským; tento stisk ruky však byl provázen dvojím bleskem, jenž vyšlehl z očí strašlivého strýce, a táhlým zahučením podobným dunění hromu.

Když seržant Martial a hoch byli o samotě, řekl první:

„Viděl jsi, kterak jsem ho přijal, toho podivína?“

„Přijal jsi ho nevlídně a nejednal jsi správně.“

„Nejednal jsem správně?“

„Naprosto ne.“

„Tak! Naposled jsem měl ještě svoliti, abychom najali pirogu společně s těmi Bolivařany.“

„Odmítl jsi právem tuto nabídku, ale mohl jsi to učiniti zdvořileji, strýčku.“

„Nemohl jsem býti zdvořilým k indiskrétnímu člověku.“

„Pan Miguel nebyl nijak indiskretním; jevil nevšední ochotu i úslužnost, a nabídka jeho zasluhovala by přijetí, kdyby to bylo možno. Jsa nucen odmítnouti, mohl jsi poděkovati vlídně za dobrou vůli. Kdož ví, nejsou-li povoláni on a jeho přátelé, aby nám usnadnili náš úkol při známostech, jež zajisté mají v San Fernandu, a jež mohou nám pomoci vypátrati tvého plukovníka, milý Martiale, a mého otce.“

„Tedy… nejednal jsem správně?“

„Nejednal, strýčku.“

„A ty máš pravdu?“

„Zajisté, strýčku.“

„Díky, milý synovče!“

Pirogy na středním Orinoku, velmi malé, jsou vydlabány z kmenů silných stromů, zejména cachicama. Největší z nich, sroubené z prken, zaokrouhlené v bocích a přídovitě zařízené v předu, zdvihají se klenutě vzadu. Tyto lodice dosti pevně stavěné vzdorují tření při vláčení přes mělčiny a nárazům při dopravě po souši, nelze-li proplouti nebezpečnými raudaly.

Uprostřed stojí stežeň upevněný lanem s předu a dvěma lany se strany, na němž jest připevněna plachta, jíž lze užiti při větru ze zadu a poněkud i při větru se strany. Jakési veslo, jehož se užívá za kormidlo, řízeno jest vlastníkem lodice, jenž stojí vzadu.

Předek pirogy jest odkryt od stežňového hnízda až ku přídě. Tuto zdržuje se ve dne a spí v noci mužstvo lodice, skládající se z pravidla z deseti Indiánů, totiž z vlastníka lodi a devíti lodníkův.

Zadní část od spoda stežně až dozadu na místo vyhrazené kormidelníkovi, kryta jest přístřeším z palmového listí, upevněného na bambusových tyčích podélně kladených. Přístřeší to tvoří kabinu pirogy. Pod ním jsou lůžka — prosté estery rozestřené na suchém stelivu — náčiní kuchyňské a stolní, kaménka k vaření, ulovená zvěř a nalovené ryby. Prostor tento lze rozděliti visutými rohožemi na několik oddělení, jestiť nejméně pět až šest metrů zdélí z deseti až jedenácti metrů, které měří lodice od jednoho konce ke druhému.

Tyto orinocké pirogy označují se názvem falcas. Vane-li příznivý vítr, plují plachtou, jinak dosti zvolna, neboť jest jim překonávati proud mnohdy dosti prudký mezi četnými ostrovy, kterými jest řeka poseta. Je-li bezvětří, plují buď uprostřed řečiště hákem nebo podél břehu lanem.

Hákem rozumí se jednak palanca, vidlicí opatřené bidlo, kterým opírají se lodníci vpředu, jednak garapato, silná tyč bambusová, kterou se ohání vlastník lodi vzadu.

Lano, dosti lehké, zvané espilla, jest spleteno z velmi pružných vláken palmy chichiki, jest dlouhé asi sto stop, a pro svou lehkost může plouti na povrchu vody. Donesou je na břeh, uváží je někde za kmen nebo za kořen a táhnou s lodice.

Takové jest zařízení falky, jež obstarává plavbu po středním toku řeky, a k níž se připojuje, aby se mohlo užívati espilly, lodička zvaná po indiánsku curiare.

Cestujícím jest vyjednávati s vlastníkem pirogy, a plat za plavbu nestanoví se podle vzdálenosti, která se má uraziti, nýbrž podle času, po který zůstane lodice v jejich službách. Platí se za každý den. Jinak by také nemohlo býti. Naskytujíť se četné překážky, jež plavbu Orinokem zdržují, rozvodnění, větry, víry a obtíže spojené s vláčením lodi po suchu, kdy nelze nikterak proplouti zahrazenými úžinami. Plavba, kterou by bylo lze vykonati za tři neděle, vyžaduje dvojnásobného času, utváří-li se okolnosti nepříznivě. Proto také nezavázal by se žádný vlastník lodi, že dopraví cestující z Caicary buď k ústí Mety nebo do San Fernanda ve lhůtě předem ustanovené.

Bylo tedy potřebí vyjednávati se zřetelem na tyto okolnosti s Indiány Banivy, kteří pronajali cestujícím dvé pirog.

Panu Miguelovi přálo při volbě štěstí; získalť znamenitého odborníka v plavbě po řece. Byl to Indián jménem Martos, příbližně čtyřicátník, rázný, silný a intelligentní muž, jenž úplně ručil za své mužstvo, devět to statných chlapíků domorodců, velmi dobře obeznámených s palancou a espillou. Cena za den, jakou si požádal, byla ovšem poněkud vyšší; ale kdo pak by koukal na groš, když jde o rozřešení důležité otázky Guaviare-Orinoko-Atabapo?

Lze míti za to, že volba Jana Kermora a seržanta Martiala nebyla méně šťastna; najaliť také devět Banivů pod velením mestice, zpola Indiána, zpola Španěla, jenž měl velmi dobrá vysvědčení. Mestic tento nazýval se Valdez a byl ochoten setrvati ve službách svých cestujících, kdyby i hodlali pokračovati v plavbě za San Fernando po horním Orinoku, které již z části přeplul.

Ale o této věci mělo se rozhodnouti až později podle toho, jakých zpráv o plukovníkovi nabudou v San Fernandu.

Obě falky měly zvláštní jména: falka pánů Miguela, Felipea a Varinasa nazývala se Maripare podle názvu jednoho z četných ostrovů orinockých. Téhož původu byl název pirogy seržanta Martiala a jeho synovce, jež slula Gallinetta. Obě byly barvy bílé v hořejší části, a kostry jejich byly černé od předu až do zadu.

Netřeba podotýkati, že obě pirogy měly plouti pospolu a že se nechtěly spolu předháněti. Orinoko není Mississippi, falky nejsou parníky; není tu důvodu, proč by ta snažila se vyniknouti nad onu a překonati ji rychlostí. Ostatně třeba se neustále obávati přepadení se strany Indiánů z pobřežních savan, pročež jest lépe udržovati je větším počtem v uctivé vzdálenosti.

Maripare a Gallinetta byly by mohly vyplouti ještě téhož večera, kdyby nebylo bývalo potřebí opatřiti se zásobami na cestu. Obchodníci v Caicaře měli sklady dostatečně zásobeny, aby opatřili všecky potřeby, jichž vyžadovala několikadenní plavba až do San Fernanda, kde bylo lze zásoby obnoviti. Majíť na prodej vše, konservy, šatstvo, náboje a potřeby lovecké i rybářské, a prodají rádi, jen když se cena za zboží vyplatí v piastrech.

Cestující po Orinoku mohou se směle připraviti na hojnost zvěři na pobřeží a na hojnost ryb, jimiž se vody jen hemží. Na jedné straně byl pan Miguel znamenitým lovcem; na druhé dovedl seržant Martial zacházeti velice obratně s ručnicí. Ani v rukou Jana Kermora nezůstala by jeho lehká lovecká puška nečinná a bez úspěchu. Ale člověk není živ pouze lovem zvěři a ryb. Bylo také potřebí dopraviti na lodice čaj, cukr, sušené maso, zeleninové konservy, mouku kassavovou, která se dobývá z manioka a která jest slušnou náhradou za mouku kukuřičnou nebo pšeničnou, a také soudky tafie a aguardienta. O palivo nebylo nouze; poskytujíť pobřežní lesy dosti dříví pro kamna pirog. Konečně od zimy či spíše od vlhka bylo lze snadno ochrániti se vlněnými pokryvkami, které jsou na prodej ve všech městečkách venezuelských.

Přes to však bylo potřebí věnovati několik dní různým těmto nákupům. Ostatně nebylo proč litovati, že se tu pozdrží. Za posledních čtyřicet osm hodin bylo počasí neobyčejně šeredné. Caicara byla navštivena větrem, jejž Indiáni nazývají chubasco^[16] a jenž vyznačuje se nesmírnou prudkostí. Dul od jihozápadu a byl provázen lijáky, jejichžto spoustami řeka značně vystoupila.

Seržant Martial a jeho synovec měli tisíc chutí zakusiti tyto obtíže plavby po Orinoku. Ale falky nebyly by mohly ani plouti proti proudu rozvodněné řeky ani odolati větru, aby je nezaháněl ku břehu. Byly by se dojista musily vrátiti do Caicary, a možno, že značně porouchány.

Páni Miguel, Felipe a Varinas pohlíželi na nepohodu s klidem pravých filosofů. Nepospíchali nijak zvláště, a co na tom, protáhne-li se jejich cesta o nějaký týden. Oproti tomu seržant Martial zuřil, huboval a láteřil na rozvodněnou řeku, proklínal vichr po francouzsku i po španělsku, takže Jan uznal za dobré zakročiti, aby ho uchlácholil, a říkal mu:

„Není na tom dosti, milý Martiale, má-li člověk odvahu; neméně důležita jest zásoba trpělivosti, které budeme hroznou měrou potřebovati.“

„Nabudu jí, Jene; ale proč to zpropadené Orinoko není k nám pro začátek poněkud vlídnější?“

„Uvažuj trochu, milý strýčku. Nebude lépe, uchová-li nám svou vlídnost na konec? Kdož ví, nebudeme-li nuceni jíti až k jeho pramenům?“

„Ano! Kdož ví!“ zahuhlal seržant. „A kdož také ví, co nás tam očekává!“

20. srpna za dne zmírnila se poněkud prudkost chubaska se změnou větru, jenž se obracel k severu. Kdyby tak zůstal, mohly by toho pirogy dobře použiti. Zároveň opadla voda, a řeka vrátila se do obvyklého řečiště. Vlastníci obou lodí, Martos a Valdez, prohlásili, že bude lze vydati se na další cestu následujícího dne dopoledne.

A vskutku vypluli za nejpříznivějších okolností. K desáté hodině sešlo se obyvatelstvo městečka na břehu. Vlajka venezuelská vlála se stěžně každé pirogy. V předu pirogy Maripare stáli pánové Miguel, Felipe a Varinas, kteří děkovali na pozdravné volání domorodcův.

Potom obrátil se pan Miguel ke Gallinettě a zvolal rozmarným tónem:

„Šťastnou cestu, pane seržante!“

„Šťastnou cestu, pane,“ odpovídal starý vojín, „neboť, bude-li šťastna pro vás…“

„Bude šťastna pro všecky, protože ji konáme pohromadě!“ dodal pan Miguel.

Palanky opřely se o břeh, plachty byly rozpjaty, a obě lodice unášeny jsouce lehkým větříkem zamířily doprostřed řeky za šumotu pozdravů.